ECLI:CZ:NSS:2016:4.ADS.118.2016:17
sp. zn. 4 Ads 118/2016 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. H., zast. Mgr.
Marianem Francem, advokátem, se sídlem Škroupova 10, Plzeň, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2016, č. j. 16 Ad 17/2015 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 8. 2014, č. j. X, zamítla žádost žalobce o starobní
důchod pro nesplnění podmínek stanovených v §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“),
s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009. Toto rozhodnutí odůvodnila žalovaná
tím, že žalobce ke dni 1. 10. 2009, od něhož žádá přiznání starobního důchodu, získal pouze 7 let
a 329 dnů pojištění, a proto nesplnil podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na starobní
důchod, která podle §29 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění činí alespoň 25 let.
Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2015, č. j. X, žalovaná zamítla námitky a uvedené
prvoinstanční rozhodnutí potvrdila.
V odůvodnění rozhodnutí o námitkách se žalovaná zabývala tvrzením žalobce, že od roku
1970 do roku 1989 na území Spolkové republiky Německo (dále jen „SRN“) pracoval
pro československou kontrarozvědku. K tomu žalovaná uvedla, že bylo provedeno šetření
u orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, Bezpečnostní informační služby, Úřadu
pro zahraniční styky a informace a Archivu bezpečnostních složek za účelem zjištění,
zda se v případě žalobce jedná o občana, který konal ve služebním poměru službu
ve zpravodajských službách podle zvláštního právního předpisu ve smyslu §9 odst. 2 písm. b)
bodu 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon č. „582/1991 Sb.“), a zda tedy byl v uvedeném období
účasten na důchodovém pojištění.
Úřad pro zahraniční styky a informace podle žalované postoupil žádost o prošetření dané
skutečnosti k přímému vyřízení orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, který
po podrobném archivním šetření sdělil, že žalobce nebyl v době od roku 1970 do roku 1989
ve služebním poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti ani nevykonával jinou činnost
zakládající účast na důchodovém pojištění. Také Bezpečnostní informační služba sdělila,
že nedisponuje žádnými materiály, které by prokazovaly jakýkoli služební či pracovní poměr
žalobce. Ze záznamů Archivu bezpečnostních složek bylo k žalobci dohledáno, že byl stíhán
pro trestný čin vniknutí na území republiky podle §110 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Jelikož
měl být tento trestný čin spáchán se zřejmým úmyslem získat na československém území
politický azyl, bylo trestní stíhání zastaveno a žalobce byl dne 25. 6. 1969 vyhoštěn zpět do SRN.
V databázi, která je přepisem registračních protokolů svazků tajných spolupracovníků, včetně
kandidátů na tajného spolupracovníka a důvěrníka, Archiv bezpečnostních složek dohledal
záznam o tom, že žalobce byl dne 23. 11. 1976 evidován bývalou Zpravodajskou správou Hlavní
správy Pohraniční stráže a ostrahy státních hranic pod registračním číslem 12578 jako tajný
spolupracovník v kategorii „A“ (agent) s krycím jménem „Grand“. Ve fondu bývalé Hlavní
správy rozvědky byl v registračním protokolu dohledán záznam, že zmíněné registrační číslo
12578 bylo dne 24. 12. 1981 přeregistrováno na číslo 47776 s krycím jménem „Gregor-K“.
Dne 27. 9. 1989 byl uvedený materiál archivován pod archivačním číslem 3624 a následně
dle záznamu v řádku archivního protokolu byl zničen, bez uvedení data zničení. Archiv
bezpečnostních složek však konstatoval, že žalobce nebyl občanem, který by někdy vykonával
službu ve zpravodajských službách.
Na základě těchto skutečností žalovaná uzavřela, že se v rámci provedeného šetření
nepodařilo zjistit, že by žalobce od roku 1970 do roku 1989 konal službu zakládající účast
na důchodovém pojištění ve smyslu §9 odst. 2 písm. b) bodu 5 zákona č. 582/1991 Sb. Žalobce
tedy nesplnil podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na starobní důchod, neboť získal
pouze zmíněných 7 let a 329 dnů pojištění. Napadené rozhodnutí proto podle žalované bylo
vydáno v souladu s právními předpisy a je správné.
V žalobě proti rozhodnutí žalované o námitkách žalobce uvedl, že činnost tajného agenta
na území SRN, kterou aktivně vykonával od roku 1970 do 17. 11. 1989, patřila ve své době mezi
nejvíce utajované profese. O této činnosti existovalo velmi málo záznamů, jež byly navíc zničeny
během revolučního období, takže z objektivních důvodů nemůže předložit relevantní důkazy.
Daný případ je proto velice specifický, čemuž však neodpovídá napadené rozhodnutí vycházející
z úřednického přístupu spočívajícího v tom, že žalovaná konstatovala nemožnost prokázat
tvrzenou dobu pojištění, aniž blíže rozebrala důkazy, jejichž věrohodnost sama připustila.
Žalovaná přitom měla minimálně vysvětlit skutečnost, jak je možné, že byl evidován pod krycím
jménem. Dále mohla žalovaná přistoupit k jeho výslechu nebo si vyžádat jiné vhodné důkazy.
Při ústním jednání krajského soudu žalobce uvedl, že jeho žádost o starobní důchod
je nutné posuzovat individuálně. Vykonával totiž službu ve své době mimořádně nebezpečnou,
logicky nemohl disponovat naprosto žádnými doklady o této činnosti a po celou dobu trvání
služby hrozilo riziko, že bude odhalen a ohrožen na životě. Jeho tvrzení nelze pokládat za lživá,
neboť dohledané listiny svědčí o tom, že byl v roce 1969 vyhoštěn do SRN a že byl jako agent
evidován v Československu. Vykonával službu mimořádně nebezpečnou a složitou a likvidace
jednotlivých písemností nemůže být hodnocena k jeho tíži.
K dotazům soudu žalobce uvedl, že po příjezdu spojeneckých vojsk s matkou požádali
o vystěhování do SRN, kam se odstěhovali koncem února 1969, když povolení obdrželi
v listopadu 1968. Ještě předtím byl československou zpravodajskou službou osloven,
zda by s ní nechtěl spolupracovat, s čímž souhlasil a podepsal, že je členem kontrarozvědky,
v Německu pro ni bude pracovat v utajení a předávat jí informace, za což od ní dostane plat.
Do Československa jezdil na německý pas a oficiální vízum, někdy i každých 14 dnů, a setkával
se zde s členy kontrarozvědky v utajovaných bytech v západních Čechách. Dostával v hotovosti
900 DEM a peníze na další výdaje, podepsal jejich převzetí, ale nejednalo se o oficiální listinu,
nýbrž jen o potvrzení, že předmětnou částku osobně převzal a kterého dne k tomu došlo. Tuto
činnost považoval za pracovní poměr, protože se jednalo o stále trvající spolupráci. Počítal
s tím, že až se do Československa vrátí, všechno mu bude započteno a dostane zde práci. Bylo
pro něho nemilým překvapením, že nemůže nikde dohledat jakékoliv doklady, které by potvrdily,
že celou jím uváděnou dobu pro kontrarozvědku pracoval. Její členové měli krycí jména, takže
ani nevěděl, jak se skutečně jmenují. Kolegové ho navštěvovali také v SRN, a i když měli oficiální
doklady, vystupovali zde pod krycími jmény. V SRN pracoval nejprve jako noční mistr u jedné
firmy, a proto má vykázánu německou dobu pojištění od 1. 3. 1969 do 28. 2. 1974.
Československou zpravodajskou službou mu však bylo uloženo, aby vykonával zaměstnání
s volnějším režimem, který by mu umožňoval pohybovat se po území SRN. Proto v době
od 1. 3. 1974 do 31. 3. 2015 vedl pohostinství a jako soukromý podnikatel si platil soukromé
pojištění. Z tohoto důvodu v Německu nezískal žádnou další dobu pojištění. V této zemi pobírá
od státu starobní důchod od 1. 2. 2013, který činí měsíčně cca 250 €, z toho si 100 € odečítá
na nemocenské pojištění, takže je mu měsíčně vyplácena částka cca 150 €.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č. j. 16 Ad 17/2015 - 27, zamítl žalobu
proti uvedenému rozhodnutí o námitkách.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaná provedla šetření za účelem
zjištění, zda žalobce v období od roku 1970 do roku 1989 konal ve služebním poměru službu
ve zpravodajských službách, která by zakládala účast na důchodovém pojištění, a to s negativním
výsledkem u všech dotázaných institucí. Z Archivu bezpečnostních složek sice bylo potvrzeno
tvrzení žalobce, že působil jako agent pod krycími jmény „Grand“ a „Gregor-K“. Toto zjištění
však neznamená, že žalobce v rámci uvedené činnosti konal službu, kterou by získal doby
pojištění, což ostatně konstatoval ve svém vyjádření i Archiv bezpečnostních složek. Žalobce
přitom nepředložil žádné další listiny či jiné hodnověrné důkazy ani nenabídl ucelený řetězec
nepřímých důkazů prokazujících jeho účast na důchodovém pojištění, ačkoliv na něm spočívalo
důkazní břemeno. Také německý nositel pojištění vykázal žalobci dobu pojištění pouze
od 1. 3. 1969 do 28. 2. 1974, když poté si žalobce jako soukromý podnikatel platil soukromé
pojištění. Žalovaná stejně jako soud byla povinna se řídit platnou právní úpravou, a proto řízení
o žádosti o starobní důchod nemohla vést nestandardně, jak požadoval žalobce. Skutečnost,
že žalobce byl veden jako agent a spolupracoval se zpravodajskými službami poskytováním
informací, za což mu podle jeho tvrzení byly poskytovány finanční prostředky v hotovosti, není
prokazatelným důkazem o tom, že se u něho v uvedené době jednalo o služební poměr
ve zpravodajských službách podle zvláštního právního předpisu zakládající účast na důchodovém
pojištění. V takovém případě by totiž měly příslušné orgány k dispozici materiály prokazující
dobu pojištění, které by poskytly, aby žalobce v tomto směru nebyl poškozen. Podle závěru
krajského soudu tedy žalobce neprokázal získání potřebné doby pojištění, nárok na starobní
důchod mu nevznikl a žalovaná proto rozhodla v souladu se zákonem a nařízením Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené lhůtě
kasační stížnost.
V ní stěžovatel namítl, že soud neměl postupovat formalisticky a žádat předkládání
pracovní smlouvy, potvrzení o prováděných výplatách a uvedení osob, s nimiž přišel do kontaktu
v rámci své pracovní činnosti. Byl dlouhodobě činný jako agent v SRN a jeho úkolem
byla infiltrace do zpravodajských služeb této země. Proto je naprosto zřejmé a logické,
že o této činnosti nemá ani nemůže mít listinné důkazy a není schopen ani uvést osoby,
s nimiž pracoval a jednal na území Československa. Jeho práce vyžadovala maximální možné
utajení a nikdy u sebe neměl žádné materiály, které by mohly ohrozit jeho bezpečnost. Minimálně
ve dvou případech však byla v archivech objevena zmínka o jeho spolupráci s československou
zpravodajskou službou a o jeho krycích jménech. Nemůže přitom nést následky skutečnosti,
že ostatní záznamy již nejsou k dispozici kvůli jejich zničení či jiným důvodům. Tyto materiály
musely minimálně nějakou dobu po 17. 11. 1989 existovat, neboť německá zpravodajská služba
ho upozornila, že si je vědoma jeho zpravodajské činnosti ve prospěch Československa a znala
podrobnosti, které mohla získat pouze z archivních materiálů. Ačkoliv nemá k dispozici jiné
důkazy než vlastní výpověď, neměl by být v posuzované věci znevýhodněn. Jeho tvrzení mohou
být konfrontována s odborníky na zpravodajské a špionážní činnosti socialistického
Československa, čímž by mohl prokázat, že se nejedná o smyšlenky. Rozhodně nebyl pouhým
spolupracovníkem zpravodajských služeb, nýbrž profesionálním agentem, jehož hlavní náplní
byla právě zpravodajská činnost. Jednalo se přitom o stálou službu, za níž byl pravidelně
odměňován a na kterou byl na území Československa intenzivně připravován. Je si vědom
naprosté specifičnosti svého postavení, na druhou stranu je však přesvědčen, že má právo
na starobní důchod, který s ohledem na věk představuje jeho jedinou ekonomickou jistotu.
Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že nevyužívá možnosti vyjádřit se k obsahu kasační stížnosti, neboť
nemá žádné výhrady k provedenému důkaznímu řízení ani k samotnému rozsudku krajského
soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Proto se Nejvyšší správní soud mohl ke kasační námitce zabývat tím, zda stěžovatel získal
dobu pojištění z důvodu své zpravodajské činnosti, kterou měl vykonávat v období od roku 1970
do 17. 11. 1989 na území SRN jako agent československé kontrarozvědky.
Podle §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se za dobu pojištění považují též doby
zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Podle
ustanovení §8 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
účinném do 30. 4. 1990, §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení,
a §6 odst. 1 bodu 2 zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, se za dobu zaměstnání
považovala i doba služby příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
Do působnosti tohoto ozbrojeného bezpečnostního sboru náležela rovněž ochrana
socialistického a společenského státního zřízení, odhalování a zneškodňování nepřátelské činnosti
zaměřené proti ČSSR a soustřeďování a zpracovávání informací důležitých pro bezpečnost státu
a jeho politického a hospodářského rozvoje. V rámci Sboru národní bezpečnosti byly vytvořeny
dvě samostatné složky, a to Státní tajná bezpečnost a Veřejná bezpečnost, jejichž útvary byly
podřízeny náčelníkům a velitelům působícím v těchto složkách (srov. §1 odst. 1, §4 písm. a), c),
§9 odst. 1, 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, a §1 odst. 1, §3 odst. 1
písm. a), §5 odst. 1, 2 zákona č. 70/1965 Sb., o Sboru národní bezpečnosti). Ke Sboru národní
bezpečnosti byli jeho příslušníci ve služebním poměru, který se zakládal písemným rozhodnutím
o přijetí uchazeče do služebního poměru, přičemž do výkonu služby směl být příslušník zařazen
až po složení služební přísahy, jak vyplývá z §2 odst. 1, §4 odst. 1 a §5 odst. 1 zákona
č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti a z ustanovení §27
zákona č. 70/1965 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, který do 31. 12. 1970 upravoval služební
poměr příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
S ohledem na tento služební poměr, který představoval specifický státně zaměstnanecký
poměr veřejného práva vyznačující se potlačením rovnosti obou jeho subjektů ve prospěch
nadřízenosti státní moci, je nutné na příslušníka Sboru národní bezpečnosti nahlížet jako
na úředníka ve smyslu čl. 1 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004
ze dne 29. 4. 2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, kterým se rozumí i osoba,
s níž je v daném členském státě zacházeno jako s jeho úředníkem. Na úředníka se přitom podle
čl. 11 odst. 3 písm. b) téhož nařízení vztahují právní předpisy členskému státu, jemuž podléhá
správní orgán, který jej zaměstnává.
Jestliže by tedy v období let 1970 až 1989 příslušník Sboru národní bezpečnosti zařazený
v její samostatné složce Státní tajné bezpečnosti vykonával zpravodajskou činnost v zahraničí,
považovala by se tato doba jeho služby za dobu zaměstnání zakládající účast na českém systému
důchodového pojištění.
Z obsahu správního spisu je však zřejmé, že stěžovatel nebyl ve služebním poměru
příslušníka Sboru národní bezpečnosti, jak vyplývá ze sdělení orgánu sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra ze dne 19. 11. 2014, č. j. MV-58426-10/OSZ-2014, Bezpečnostní informační
služby ze dne 22. 10. 2014, č. j. 473/2014-BIS-50, a Archivu bezpečnostních složek ze dne
9. 12. 2014, č. j. ABS 8827/2014 OOS, které byly vypracovány po důkladném archivním šetření
na žádost žalované. Ostatně ani samotný stěžovatel netvrdil, že by v minulosti byl příslušníkem
Sboru národní bezpečnosti.
Stěžovatel se ve správním řízení a v přezkumném soudním řízení zmiňoval
pouze o tom, že zpravodajské informace získával v SRN jako tajný agent československé
kontrarozvědky. Ve sdělení Archivu bezpečnostních složek ze dne 9. 12. 2014,
č. j. ABS 8827/2014 OOS, se uvádí, že v databázi, která je přepisem registračních protokolů
svazků tajných spolupracovníků, včetně kandidátů na tajného spolupracovníka a důvěrníka,
byl dohledán záznam, podle něhož byl stěžovatel dne 23. 11. 1976 evidován bývalou
Zpravodajskou správou Hlavní správy Pohraniční stráže a ostrahy státních hranic
pod reg. č. 12578 jako tajný spolupracovník v kategorii „A“ (agent) s krycím jménem „Grand“.
Ve fondu bývalé Hlavní správy rozvědky byl v registračním protokolu dohledán záznam, podle
něhož bylo reg. č. 12578 dne 24. 12. 1981 přeregistrováno na reg. č. 47776 s krycím jménem
„GREGOR-K“. Dne 27. 9. 1989 byl svazek reg. č. 47776 archivován, přičemž k tomuto datu
obsahoval tři tematické podsvazky a tři podsvazky finanční. Celý svazek, včetně podsvazků,
pak byl dle záznamu v řádu archivního protokolu zničen bez uvedení data zničení. V příloze
pak Archiv bezpečnostních složek zaslal žalované ověřené kopie výpisů z řádků archivních
a registračních protokolů, které upřesňují shora popsané záznamy.
Tajný spolupracovník však představuje jiný druh vztahu osoby ke Státní tajné bezpečnosti
než služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti zařazeného ve složce Státní tajné
bezpečnosti, což ostatně vyplývá z rozdělení těchto dvou kategorií osob v §2 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí
ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky
a Slovenské republiky. Proto tajné spolupracovníky Státní tajné bezpečnosti není možné
zaměňovat za příslušníky Sboru národní bezpečnosti a období jejich zpravodajské činnosti
na území cizího státu nelze považovat za dobu zaměstnání získanou před 1. lednem 1996 z titulu
služby příslušníka Sboru národní bezpečnosti.
Stěžovatel údajnou dlouhou a intenzivní spolupráci s československou kontrarozvědkou,
za kterou měl pravidelně dostávat peníze v hotovosti, považoval za pracovní poměr. Tato
svá tvrzení však ničím nedoložil, v důsledku čehož je není možné nikterak ověřit a učinit
si spolehlivý úsudek o tom, zda na území SRN skutečně vyvíjel nějakou zpravodajskou činnost
ve prospěch Československa a případně zda tato jeho aktivita vykazovala znaky pracovního
poměru podle tehdejších pracovněprávních předpisů. Z citovaného sdělení Archivu
bezpečnostních složek přitom nelze vůbec zjistit, které konkrétní úkoly a na jakém místě
stěžovatel plnil jako agent československého zpravodajské služby. Naopak z tohoto sdělení,
stejně jako z obsahu uvedených písemností orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
a Bezpečnostní informační služby, vyplývá, že stěžovatel v letech 1970 až 1989 nevykonával
pro československou zpravodajskou službu žádnou činnost zakládající jeho účast na důchodovém
pojištění.
Opatřením těchto zpráv relevantních orgánů žalovaná splnila svou povinnost zjistit
skutkový stav věci bez důvodných pochybností, která je stanovena v §3 správního řádu, neboť
bez důkazní aktivity stěžovatele nemohly být opatřeny žádné další důkazní prostředky, na základě
nichž by bylo možné učinit závěr o vzniku pracovního poměru stěžovatele na základě jím tvrzené
zpravodajské činnosti vykonávané na území SRN ve prospěch československé kontrarozvědky.
Za této situace nelze žalované vytýkat, že by při posuzování dané věci postupovala formalisticky
a nezohlednila její specifika. I kdyby totiž stěžovatel k prokázání svých tvrzení nemohl nabídnout
žádné důkazy skutečně pouze kvůli jejich absenci vyplývající z nutnosti maximálního utajení jeho
zpravodajské činnosti na území SRN, nemohla žalovaná vycházet z pouhých tvrzení stěžovatele,
nýbrž výhradně z dostupných důkazů provedených ve správním řízení, které účast stěžovatele
na českém systému důchodového pojištění v období od roku 1970 do roku 1989 nepotvrdily.
Za této situace nebylo zapotřebí konfrontovat popis údajné stěžovatelovy zpravodajské činnosti
s odborníky na špionážní služby socialistického Československa, neboť za použití tohoto důkazu
by nemohl být spolehlivě prokázán pracovní vztah stěžovatele k československé kontrarozvědce.
Jelikož vznik takového pracovního poměru vykonávaného na území SRN nebyl nikterak doložen,
nemusela se žalovaná zabývat tím, zda by jím stěžovatel mohl získat dobu zaměstnání podle
předchozích československých právních předpisů o důchodovém zabezpečení s přihlédnutím
k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního
zabezpečení. Kvůli nadbytečnosti se proto touto otázkou nebude zabývat ani Nejvyšší správní
soud.
Ve správním řízení tedy nebylo prokázáno, že stěžovatel v letech 1970 až 1989 vykonával
činnost zakládající účast na českém systému důchodového pojištění, a proto žalovaná ani krajský
soud nepochybily, když takový závěr učinily a dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínku
potřebné doby pojištění pro nárok na starobní důchod. Toliko v této souvislosti žalovaná
a krajský soud nepřípadně poukázaly na §9 odst. 2 písm. b) bodu 5 zákona č. 582/1991 Sb.,
jenž neobsahuje úpravu doby pojištění, nýbrž pravomoc orgánu Ministerstva obrany
a Ministerstva vnitra rozhodovat v oboru své působnosti o dávkách důchodového pojištění
příslušníků, kteří konali ve služebním poměru službu ve zpravodajských službách podle
zvláštního právního předpisu. Tato drobná nepřesnost však nemá žádný vliv na zákonnost
rozhodnutí o námitkách ani napadeného rozsudku. Žádný z důvodů kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 s. ř. s. tedy nebyl naplněn.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a správnímu orgánu
takové právo ve věcech důchodového pojištění nepřísluší.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu