ECLI:CZ:NSS:2016:4.AFS.115.2016:28
sp. zn. 4 Afs 115/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
FVE Dubčany s. r. o., IČ 28913221, se sídlem U Habeše 800/11, Praha 5, zast. Mgr. Přemyslem
Pechlátem, advokátem, se sídlem Heydukova 505/3, České Budějovice, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016,
č. j. 3 Af 32/2013 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 6. 2013, č. j. 17172/13/5000-14203-706599, zamítl
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 10. 12. 2012,
č. j. 86476/12/013712203042, a toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaný uvedl, že přezkoumal
rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu jak z hlediska námitek uvedených v odvolání,
tak i z hlediska §114 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném k 24. 6. 2013.
Podle žalovaného Specializovaný finanční úřad postupoval správně, jestliže zamítl stížnost
žalobkyně na postup plátce solárního odvodu ve smyslu §7b zákona č. 180/2005 Sb., ve znění
účinném k 31. 12. 2012, společnosti ČEZ Distribuce, s. r. o. (dále jen „plátce odvodu“), která
provedla srážku odvodu ve výši 28% za odebranou elektřinu ve smyslu hlavy III zákona
č. 180/2005 Sb. za období září 2012. Žalovaný zdůraznil, že plátce odvodu byl povinen odvod
srazit a odvést jej příslušnému finančnímu úřadu ve lhůtě 25 dnů od skončení odvodového
období, jinak by se sám vystavil riziku majetkové a sankční odpovědnosti. Způsob sražení i výši
částky žalovaný shledal zákonnými. Žalovaný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, z něhož je zřejmé, že solární odvod je v souladu s ústavním
pořádkem. Ústavní soud se zabýval i námitkami protiústavnosti, které uvedla žalobkyně
v odvolání, přičemž předmětná ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. neshledal protiústavními.
Žalovaný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 odmítl
i další námitky žalobkyně vztahující se k porušení legitimního očekávání či principů rovnosti
a proporcionality v důsledku stanovení odvodu. Podle žalovaného by naopak bylo v rozporu
se zásadou zákonnosti, pokud by Specializovaný finanční úřad žalobkyni vyhověl. Odkazy
žalobkyně na postup Ústavního soudu ve věci omezení podpory stavebního spoření shledal
žalovaný nepřiléhavými, neboť zde Ústavní soud příslušnou právní úpravu částečně zrušil,
k čemuž však u solárního odvodu nedošlo.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č. j. 3 Af 32/2013 - 44, zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného. Soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým byla shledána právní úprava solárního odvodu ústavně konformní.
Soud odmítl analogii s případem projednávání podpory stavebního spoření a odkázal
na naposledy uvedený nález Ústavního soudu i k námitce žalobkyně, že stanovením solárního
odvodu došlo k porušení zákazu retroaktivity právního předpisu. Soud dále poukázal na nález
Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS. 53/10, z něhož plyne, že i po zavedení
odvodu zůstává majitelům solárních elektráren garance výnosu za období 15 let a zásah
do legitimního očekávání žalobkyně proto soud neshledal nepřiměřeným. S odkazem
na argumentaci Ústavního soudu odmítl soud i námitku nepřiměřeného zásahu do práva
na vlastnictví. Soud odmítl s poukazem na nález Ústavního soudu i námitku porušení
zásady rovnosti či nesprávného legislativního procesu přijímaní úpravy solárního odvodu.
Soud zdůraznil, že podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, není institut stížnosti na postup plátce daně institutem, který by poskytl
poplatníkovi efektivní ochranu. Z uvedeného usnesení totiž plyne, že takovým institutem
je prominutí daně ve smyslu §260 ve spojení s §259 daňového řádu. Soud dále připomenul,
že musí z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vycházet, neboť jej nelze
považovat za jakkoliv překonané. Soud uzavřel, že ochrana proti solárnímu odvodu jako
takovému není prostřednictvím stížnosti ve smyslu §237 daňového řádu možná. Proto
v projednávané věci nemohl posoudit ani, zda má na žalobkyni solární odvod rdousící efekt.
Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost. V ní zdůraznila, že soud nesplnil svou povinnost učinit vše pro spravedlivé řešení věci,
přestože je zřejmé, že návratnost její investice je nejistá a solární odvod má pro stěžovatelku
likvidační účinky. Soud nesprávně neprovedl navržené důkazy svědčící o protiústavnosti právní
úpravy a likvidačním účinku solárního odvodu na stěžovatelku. Závěr soudu, že stěžovatelka
měla žádat o prominutí daně, odmítla s tím, že tento institut není nijak v právních předpisech
upraven a není tudíž využitelný. Stěžovatelka setrvala na názoru, že úprava solárního odvodu
je protiústavní a nepřiměřeně zasahující do jejího práva na vlastnictví. Přijetí právní úpravy
solárního odvodu nebylo tak společensky naléhavé, aby nová právní úprava mohla
být považována za proporcionální. Stěžovatelka namítla, že způsob úpravy solárního odvodu
narušil její legitimní očekávání a ve svém důsledku kromě čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a narušil i čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelka poukázala na podobnost jejího případu
s omezením podpory stavebního spoření, které shledal Ústavní soud protiústavním. Soud
i správní orgány pochybily, pokud se vůbec nezabývaly konkrétními dopady solárního odvodu
na stěžovatelku. To má za následek, že napadený rozsudek je nejen nezákonný, ale rovněž
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka nemá žádný prostředek ochrany proti
solárnímu odvodu, a proto jsou napadená rozhodnutí v rozporu i s evropským právem
jak na úrovni primární, tak rovněž sekundární. Solární odvod stěžovatelka shledala jako
diskriminační opatření, které je navíc v rozporu se zásadou svobodného pohybu kapitálu.
Zavedením solárního odvodu došlo k porušení Směrnice 2001/77/ES o podpoře elektřiny
vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, Směrnice 2009/28/ES
o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a Směrnice 2005/89/ES o opatřeních
pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury. Stěžovatelka proto navrhla
Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým nebyl solární odvod zrušen pro protiústavnost. Dále
žalovaný podotkl, že v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57,
Nejvyšší správní soud uvedl, že individuální dopady odvodu nelze projednat v řízení o stížnosti
ve smyslu §237 daňového řádu, přičemž tento závěr následně Ústavní soud neshledal
protiústavním. Žalovaný připomněl, že Ústavní soud shledal ústavně konformním závěr
Nejvyššího správního soudu, který určil, že jako prostředek ochrany proti namítanému
rdousícímu efektu solárního odvodu má sloužit institut prominutí daně. Odkaz stěžovatelky
na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. 53/10, přijatý ve věci stavebního
povolení, nepovažuje žalovaný za přiléhavý, neboť se projednávaný případ od problematiky
podpory stavebního spoření liší, a to zejména tím, že Ústavní soud v případě stavebního spoření
zrušil toliko úpravu zdaňující podporu zpětně, přičemž na rozdíl od projednávané věci shledal
nekonformním i proces přijetí právního předpisu. Stěžovatelka podle žalovaného nepředložila
argumenty, které by dostatečně zpochybnily závěry Ústavního soudu o souladu právní úpravy
solárního odvodu s principem proporcionality. Žalovaný zdůraznil, že je vázán zákony, které
musí aplikovat, přičemž mu nepřísluší učinit si vlastní závěr o protiústavnosti právní úpravy,
a to obzvláště v situaci, kdy ústavnost předpisu již zhodnotil Ústavní soud. V otázce porušení
práva Evropské unie pak žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který
neshledal v otázce zavedení solárního odvodu rozpor s právem Evropské unie. Podle žalovaného
není zavedení solárního odvodu otázkou implementace předpisů Evropské unie, přičemž
se rovněž ani nejedná o aplikaci práva Evropské unie. Žalovaný proto navrhl Nejvyššímu
správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Zdejší soud uvádí, že otázkou ústavnosti zavedení solárního odvodu se zabýval Ústavní
soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, přičemž neshledal, že by zavedení odvodu
bylo protiústavní. Nejvyšší správní soud pak v nyní projednávané věci neshledal důvody
pro odchýlení se od výkladu Ústavního soudu. Není ani případné srovnávat projednávaný případ
s nálezem o stavebním spoření, neboť se tyto případy od sebe zásadně liší, jak již správně
konstatoval Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že ve výše
uvedeném nálezu Ústavní soud odmítl námitku, že při zavedení solárního odvodu nebyly splněny
podmínky pro aplikaci nepravé retroaktivity, a proto je i tato námitka stěžovatelky nedůvodná.
K námitce o porušení legitimního očekávání stěžovatelky v důsledku zavedení solárního
odvodu Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, uvedl, že zásah
do legitimního očekávání výrobců solární energie byl v daném případě odůvodněn veřejným
zájmem a že tento zásah není nepřiměřený, neboť garance výše výnosů pro výrobce a návratnost
investice je ve svém důsledku zachována.
Ústavní soud dále v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, dospěl k závěru,
že zásah do majetkové sféry výrobců solární energie není nepřiměřený a výběr solárního odvodu
není v rozporu s právem vlastnit majetek zakotveným v Ústavě. Ústavní soud se podrobně
zabýval také namítanými nedostatky v legislativním procesu při přijímání novely zákona
č. 180/2005 Sb., přičemž celý proces přezkoumal a dospěl k závěru, že k přijetí a vydání
zkoumaných právních předpisů došlo v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem. Ústavní soud neshledal ani porušení zásady rovnosti. Nejvyšší správní
soud tak uvádí, že námitky stěžovatele o protiústavnosti ustanovení §7a a násl. zákona
č. 180/2005 Sb. nejsou důvodné a že v postupu správce daně i žalovaného nebyly v daném
případě shledány žádné nedostatky.
Zdejší soud dále poukazuje na usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57,
č. 3000/2014 Sb. NSS, v němž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru,
že „[i]nstitut stížnosti tedy není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat
věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi
efektivní ochranu“ Rozšířený senát dále doplnil, že „[p]okyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky
solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu
prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu“. Nejvyšší správní soud
nepovažuje citované usnesení rozšířeného senátu za překonané, přičemž neshledal ani důvody,
aby se od něj v projednávané věci odchýlil.
Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že nemohl vzhledem k výše citované
judikatuře přihlédnout k stěžovatelčiným námitkám vztahujícím se k namítanému rdousícímu
efektu solárního odvodu, neboť přezkum rozhodnutí ve smyslu §237 daňového řádu toto
neumožňuje. K námitce stěžovatelky, že zavedení solárního odvodu je v rozporu s předpisy
Evropské unie, zdejší soud konstatuje, že stěžovatelka tuto námitku neuplatnila v řízení před
Městským soudem v Praze, a proto se jí Nejvyšší správní soud podle §104 odst. 4 s. ř. s.
nezabýval. Nejvyšší správní soud pak uzavírá, že neshledal žádné vady, jejichž následkem by byla
nezákonnost napadených rozhodnutí správních orgánů či Městského soudu v Praze.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci
úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu