ECLI:CZ:NSS:2016:4.AFS.235.2015:38
sp. zn. 4 Afs 235/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: L. Č., zast. Mgr.
Alexandrem Klimešem, advokátem, se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2015, č. j. 62 Af 9/2014 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 12. 2013, č. j. 29891/13/5000-
14302-700225, bylo podle §116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění účinném pro rozhodná zdaňovací období (dále jen „zákon o dani z přidané
hodnoty“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno osm níže uvedených dodatečných platebních
výměrů Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 20. 2. 2013.
Dodatečným platebním výměrem č. j. 266097/13/3301-24801-711287 doměřil správce daně
žalobci daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období leden 2008 ve výši 608.000
Kč a současně mu uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně v částce 121.600 Kč.
Dodatečným platebním výměrem č. j. 266142/13/3301-24801-711287 doměřil správce daně
žalobci DPH za zdaňovací období únor 2008 ve výši 451.260 Kč a současně mu uložil povinnost
uhradit penále z doměřené daně v částce 90.252 Kč. Dodatečným platebním výměrem č. j.
266160/13/3301-24801-711287 doměřil správce daně žalobci DPH za zdaňovací období březen
2008 ve výši 199.880 Kč a současně mu uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně v částce
39.976 Kč. Dodatečným platebním výměrem č. j. 266186/13/3301-24801-711287 doměřil
správce daně žalobci DPH za zdaňovací období duben 2008 ve výši 1.101.069 Kč a současně mu
uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně v částce 220.213 Kč. Dodatečným platebním
výměrem č. j. 266229/13/3301-24801-711287 doměřil správce daně žalobci DPH za zdaňovací
období květen 2008 ve výši 949.525 Kč a současně mu uložil povinnost uhradit penále
z doměřené daně v částce 189.905 Kč. Dodatečným platebním výměrem č. j. 266244/13/3301-
24801-711287 doměřil správce daně žalobci DPH za zdaňovací období červen 2008 ve výši
770.024 Kč a současně mu uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně v částce 154.004 Kč.
Dodatečným platebním výměrem č. j. 266257/13/3301-24801-711287 doměřil správce daně
žalobci DPH za zdaňovací období červenec 2008 ve výši 561.830 Kč a současně mu uložil
povinnost uhradit penále z doměřené daně v částce 112.366 Kč. Konečně dodatečným platebním
výměrem č. j. 266273/13/3301-24801-711287 doměřil správce daně žalobci DPH za zdaňovací
období srpen 2008 ve výši 389.500 Kč a současně mu uložil povinnost uhradit penále
z doměřené daně v částce 77.900 Kč.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný nejprve uvedl, že daňovému subjektu byly
správcem daně doměřeny daňové povinnosti, neboť neprokázal přijetí zdanitelných plnění
v celkové výši 26.479.375 Kč od společnosti REALSTEEL s.r.o. za dodaný materiál a poskytnuté
služby. Dále se žalovaný zabýval jednotlivými odvolacími námitkami a dospěl k následujícím
závěrům:
Dokazování v daňovém řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, nýbrž na primární
povinnosti daňového subjektu prokázat vše, co sám tvrdí. Tento princip plně platí i v případě
odpočtu DPH, který představuje nárokovou položku snižující vlastní daňovou povinnost a jehož
uplatnění je možné jen při splnění zákonných podmínek. Splnění podmínek pro uplatnění nároku
na odpočet DPH je přitom záležitostí skutkovou, a nikoliv formálně doloženou řádnými účetními
a daňovými doklady. Nelze proto souhlasit s námitkou odvolatele, že předložením těchto dokladů
splnil svoji důkazní povinnost a důkazní břemeno tak přešlo na správce daně. Navíc z dožádání
bylo zjištěno, že společnost REALSTEEL s.r.o. se svým správcem daně nespolupracuje
a za předmětná zdaňovací období nepodala přiznání k DPH, což vyvolalo důvodné pochybnosti
o souladu stavu formálně doloženého odvolatelem se stavem skutečným.
Na výzvu správce daně k prokázání faktického přijetí plnění od plátce uvedeného
na dokladech odvolatel předložil jen příslušné faktury, objednávky a doklady o zaplacení
osvědčující pouze formální stránku věci. Dále odvolatel předložil rámcovou smlouvu s neurčitě
a obecně vymezeným předmětem plnění a CD disk obsahující fotografie několika staveb,
z nichž není zřejmé, o jaké stavby se jedná a kdo je prováděl. S ohledem na rozložení důkazního
břemene v daňovém řízení přitom nebylo možné akceptovat odvolací námitku, podle níž pokud
správce daně nezpochybnil, že odvolatel dodal materiál a montážní práce svým odběratelům,
a zároveň zpochybnil jejich nákup odvolatelem od společnosti REALSTEEL s.r.o., měl uvést,
kdo tedy materiál a montážní práce daňovému subjektu dodal.
Mimo zjištění, že společnost REALSTEEL s.r.o. neodvedla za příslušná zdaňovací
období daň na výstupu z posuzovaných plnění, byl v rámci dožádání vyslechnut svědek František
Vodička, který se vyjadřoval ke čtyřem fakturám vystaveným pro odvolatele. Při porovnání této
výpovědi s další výpovědí svědka učiněnou před jiným finančním orgánem byly přitom patrné
rozdíly v jinak kusém a obecném popisu skutkového děje, jež jsou specifikovány ve zprávě
o daňové kontrole. Pokud tedy správce daně v této souvislosti konstatoval existenci skutečností
vyvracejících věrohodnost výslechu svědka Františka Vodičky, je možné se s tímto hodnocením
ztotožnit. Proto není opodstatněná odvolací námitka, že nebylo v silách svědka si po dobu čtyř
let pamatovat požadované skutečnosti.
K námitce odvolatele, podle níž zpráva o daňové kontrole neobsahuje řádné hodnocení
důkazů, bylo zjištěno, že správce daně v průběhu dokazování hodnotil věrohodnost listinných
důkazů předložených daňovým subjektem jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a přihlížel
též k ostatním zjištěním. Jelikož tedy nebyly zjištěny chybějící náležitosti zprávy o daňové
kontrole, bylo odepření podpisu této zprávy ze strany odvolatele nedůvodné. Tato skutečnost
však neměla vliv na použitelnost zprávy o daňové kontrole jako důkazního prostředku.
Jako nadbytečný je nutné označit požadavek odvolatele na provedení výslechu svědka M.
Š., jímž má být prokázáno, že předmětné práce a dodávky materiálu neprovedl odvolatel sám
svými zaměstnanci. O této skutečnosti totiž správce daně nevyjádřil žádnou pochybnost a navíc
by se jednalo o tzv. negativní důkaz, který neosvědčuje přijetí předmětného plnění odvolatelem
od společnosti REALSTEEL s.r.o.
Podle závěru žalovaného tedy odvolatel neunesl své důkazní břemeno, neboť neprokázal
oprávněnost uplatněných odpočtů daně, a proto odvolání nebylo shledáno důvodným.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 62 Af 9/2014 - 61, žalobu proti
uvedenému rozhodnutí o odvolání zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl soud tyto skutečnosti:
Žalovaný se s obsahem odvolacích námitek dostatečně vypořádal a jeho argumentace
odpovídá kritériím přezkoumatelného správního rozhodnutí. Uvedl-li žalovaný, že část zprávy
o daňové kontrole obsahuje hodnocení dokazování, že správce daně provedené důkazy posoudil
v souladu se zákonem a že odepření podpisu na zprávě nebylo důvodné, pak taková argumentace
představuje dostatečnou odpověď na obecně formulovanou odvolací námitku. Žalobou
napadené rozhodnutí obsahuje rovněž podrobné vysvětlení, proč důkazní prostředky předložené
žalobcem neprokazují faktické uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění. Námitce
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného proto soud nepřiznal důvodnost.
Unesení důkazního břemena žalobce se nevztahuje jen k předložení bezvadných účetních
dokladů, nýbrž i k prokázání faktické realizace zdanitelného plnění, v němž toliko má nárok
na odpočet daně svůj základ, jak vyplývá též z ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu. Daňové řízení totiž není založeno na zásadě vyšetřovací, neboť v něm každý daňový
subjekt má povinnost sám daň přiznat (břemeno tvrzení) a také doložit, že zdanitelné plnění
se uskutečnilo tak, jak je na daňových dokladech deklarováno (břemeno důkazní). Soud se proto
neztotožnil s námitkou, že při daňové kontrole nemohl správce daně vydat výzvu k předložení
důkazních prostředků prokazujících faktické uskutečnění konkrétních obchodních transakcí mezi
žalobcem a společností REALSTEEL s.r.o. K dalšímu tvrzení žalobce o nemožnosti vydání
takové výzvy kvůli tomu, že správce daně nesprávně vyhodnotil otázku, zda je společnost
REALSTEEL s.r.o. kontaktní, soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2014, sp. zn. 1 Afs 120/2014, podle něhož nekontaktnost a neplnění daňové
povinnosti dodavatelem představují jen důvody vedoucí k pochybnostem o reálném provedení
deklarovaného zdanitelného plnění a jsou impulsem pro finanční orgán se jím více zabývat.
K výzvě správce daně žalobce předložil doklady osvědčující jen formální stránku věci,
konkrétně faktury vystavené společností REALSTEEL s.r.o., objednávky a výdajové i příjmové
pokladní doklady o zaplacení faktur v hotovosti. Obsahem CD disku jsou pouze fotografie
rozestavěných staveb bez jejich konkrétní identifikace. Předmětem rámcové smlouvy o dílo
ze dne 4. 1. 2008, kterou žalobce taktéž předložil, je objednávka stavebních, zemních
a montážních prací v období do konce roku 2008. Tato smlouva však neobsahovala žádné
konkrétnější údaje, místo plnění ani specifikaci staveb. Na jejím základě proto žalobce
neprokázal, v jakém rozsahu mu byl materiál dodán, na jakém místě, jaké konkrétní práce byly
provedeny a na jaké stavbě k nim došlo. Žádný jiný žalobcem předložený doklad neprokazuje,
že mu bylo dílo zhotovitelem skutečně předáno, ačkoli jeho existence je pro objednatele
podstatná pro možné uplatnění odpovědnosti za vady díla či smluvních sankcí za nedodržení
termínu plnění.
Správce daně také opakovaně předvolával k podání svědecké výpovědi bývalého jednatele
společnosti REALSTEEL s.r.o. Františka Vodičku. Tento svědek při výpovědi ze dne 29. 3. 2012
potvrdil své podpisy na předložených fakturách a pokladních dokladech o zaplacení faktur
v hotovosti. Dále uvedl, že si již nevzpomíná, jakým způsobem, odkud a na která místa
byl materiál přepravován a kdo tak činil. Ve vztahu k těmto skutečnostem svědek ani nepředložil
relevantní doklady s poukazem na to, že již není jednatelem uvedené společnosti. Toliko zmínil,
že na montážní práce najímal živnostníky a v některých případech se jednalo o subdodávky, avšak
na subdodavatele si již nevzpomněl. Svědek tak neuvedl žádné relevantní konkrétní skutečnosti
týkající se dodávek materiálu a montážních prací pro žalobce na stavbách na základě rámcové
smlouvy o dílo. Správce daně proto správně vyhodnotil obsah jeho výpovědi jako úkon, který
má nízkou důkazní hodnotu a jímž nebylo prokázáno tvrzení žalobce. Je přitom irelevantní
žalobcem namítaná okolnost, z jakého důvodu takto svědek vypovídal, neboť posouzení jeho
svědectví správcem daně odpovídá jeho obsahu. Dále není důvodná obecně formulovaná žalobní
námitka, podle níž byl další výslech svědka Františka Vodičky proveden nezákonným způsobem.
Správce daně totiž v souvislosti s jím provedeným důkazem svědeckou výpovědí odkázal
ve zprávě o daňové kontrole také na protokol o ústním jednání s Františkem Vodičkou ze dne
26. 11. 2008 sepsaným na Finančním úřadě pro Prahu 1. Jednalo se tedy o ústní jednání
s tehdejším statutárním orgánem společnosti REALSTEEL s. r.o., a nikoli o výslech svědka,
takže postup správce daně nebyl nezákonný.
Žádnou důkazní hodnotu nemá ani písemné prohlášení Františka Vodičky, v němž pouze
uvádí, že zdanitelná plnění dle faktur ve všech případech předal žalobci. K objasnění uskutečnění
deklarovaných zdanitelných plnění nic nepřinesly ani výsledky dožádání a obsah svědecké
výpovědi nového jednatele společnosti REALSTEEL s.r.o. Pavla Kořenka ze dne 29. 7. 2010.
K námitce žalobce, podle níž správce daně neprovedl důkaz svědeckou výpovědí jeho
zaměstnance M. Š., vyplývá z obsahu spisu, že tento důkazní návrh byl uplatněn až v doplnění
odvolání. Navíc tento svědek měl jen potvrdit, že práce a dodávky údajně realizované společností
REALSTEEL s.r.o. neprovedl daňový subjekt sám svými zaměstnanci, což správce daně nikterak
nezpochybnil. Takové odůvodnění odmítnutí provedení důkazního prostředku žalovaným lze
proto považovat za dostatečné.
Žalobcem tvrzený důkazní návrh na provedení místního šetření, který měl správce daně
odmítnout provést, nebyl ve správním spise nalezen. Navíc žalobce nikterak nespecifikoval,
jak a kde by dokazování ohledně přijetí plnění ve formě dodání montáží a materiálu
od společnosti REALSTEEL s.r.o. mělo být správcem daně při místním šetření prováděno a jaká
skutková zjištění by na základě tohoto úkonu měla být učiněna.
Důvodná není ani námitka žalobce, že správce daně provedené dokazování nesprávně
vyhodnotil. Naopak žalobce nepředložil takové důkazní prostředky, které by prokázaly fakticitu
deklarovaných transakcí. Skutečnosti, jež vyplynuly z dožádání, pak nebyly žalobci přičítány k tíži,
avšak k unesení jeho důkazního břemena nijak nepřispěly. Ten totiž vyjma formálních dokladů
nebyl schopen předložit důkazní prostředky o uskutečnění zdanitelných plnění v jím tvrzeném
rozsahu.
S ohledem na zákonnou úpravu rozložení důkazního břemena nemůže obstát ani námitka
žalobce, že za dané situace měl správce daně uvést, kdo předmětné transakce realizoval,
proč by je jinak daňový subjekt hradil a že mu nelze klást k tíži nedostupnost účetnictví
dodavatele. Jelikož tedy dokazování v daňovém řízení je založeno na prioritní povinnosti
daňového subjektu doložit vše, co sám tvrdí, nemusel správce prokazovat, jak se předmětné
transakce ve skutečnosti udály. Také tvrzení žalobce o úhradě za dodání materiálu a provedení
prací zůstalo jen v rovině doložení formálně bezvadných dokladů o provedení plateb v hotovosti.
Realizuje-li totiž daňový subjekt platbu tímto způsobem, nikoliv převodem mezi bankovními
účty, nastává riziko důkazní nouze ve vztahu k prokázání skutečnosti, že svému dodavateli za dílo
zaplatil. Doklady o zaplacení v hotovosti ani ve spojení s dalšími důkazními prostředky tedy
neprokazují tvrzení žalobce o dodání materiálu a provedení montážních prací na stavbách
společností REALSTEEL s.r.o.
V souvislosti s posouzením oprávněnosti uplatnění odpočtu DPH byla bez významu
povaha právního jednání spočívajícího v převodu obchodního podílu na Pavla Kořenka,
a to již z toho důvodu, že k němu došlo až v roce 2010. Této argumentaci žalobce je možné
rozumět tak, že by neměl být postihován za nedostupnost účetnictví společnosti
REALSTEEL s.r.o. ani za údajnou nepravdivou výpověď jejího bývalého jednatele. Uvedené
skutečnosti však žalobce nemohou zbavit povinnosti doložit svá vlastní daňová tvrzení.
Zpráva o daňové kontrole obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem, včetně
hodnocení důkazních prostředků, které je v ní vyčerpávajícím způsobem obsaženo. Tato zpráva
proto netrpí žádnou vadou, jež by mohla způsobit nezákonnost dodatečných platebních výměrů,
takže ani v tomto směru nelze žalobní námitce přisvědčit.
Rovněž se není možné ztotožnit s blíže nespecifikovanou námitkou, podle níž se správce
daně nezabýval návrhy žalobce obsaženými ve vyjádření ke kontrolnímu zjištění. Navíc
v odpovědi na stížnost proti postupu správce daně ze dne 12. 12. 2012 se uvádí, že ve vyjádření
k výsledku kontrolního zjištění žalobce neuvedl žádné nové důkazní prostředky ani skutečnosti,
které by nebyly známy již z průběhu daňové kontroly.
Na základě shora uvedených skutečností soud neshledal žádný z uplatněných žalobních
bodů důvodným, a proto žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené lhůtě
blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti konkrétně namítl, že správce daně ve zprávě
o daňové kontrole vůbec nehodnotil daňové doklady, ačkoliv právě jimi plátce daně podle §73
odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty prokazuje nárok na odpočet DPH. Dále správce daně
nehodnotil platbu na účet dodavatele provedenou dne 20. 5. 2008, ačkoliv se o ní soud zmínil.
Stejně tak neodstranil rozpor mezi oběma výpověďmi svědka Františka Vodičky. Správce
daně proto nesplnil povinnost hodnotit předložené důkazní prostředky jednotlivě i v jejich
vzájemné souvislosti. Na nutnost takového posouzení každého z provedených důkazů
přezkoumatelným způsobem přitom poukázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
28. 7. 2008, č. j. 5 Afs 5/2008 - 75. Hodnocení důkazů nelze ztotožňovat s rekapitulací obsahu
svědeckých výpovědí. Proto správce daně nemohl dostát své povinnosti hodnotit důkazní
prostředky tím, že popsal, jak jednotliví svědkové ve věci vypovídali. Při hodnocení důkazů
je třeba zabývat se i hlediskem jejich závažnosti pro posuzovanou věc a nelze opomenout
ani otázku jejich věrohodnosti či pravdivosti. Žádné takové úvahy však ze zprávy o daňové
kontrole nevyplývají. Správce daně též nevyhodnotil, které z důkazních prostředků podporují
tvrzení daňového subjektu a které nikoliv. Přitom se měl v návaznosti na rekapitulaci obsahu
svědeckých výpovědí zabývat tím, jakou roli hráli jednotliví svědci v posuzované věci
a zda při svých výpovědích mohli být ovlivněni jejich možnými následky vůči sobě nebo blízké
osobě. Taková analýza se pak měla promítnout do hodnocení věrohodnosti vyslechnutých
svědků a pravdivosti jejich výpovědí. Teprve na základě takto provedených úvah mohl správce
daně přezkoumatelně uvést, ke kterým důkazům při svých skutkových závěrech přihlédl,
ke kterým nikoliv a proč tak učinil. Pokud by přitom správce daně hodnotil důkazy zákonným
způsobem, musel by nutně dojít k závěru, že převod jednatelství i obchodního podílu
ve společnosti REALSTEEL s.r.o. z Františka Vodičky na Pavla Kořenka byl neplatným právním
úkonem, neboť nebyl myšlen vážně. Pavel Kořenek totiž ve své výpovědi uvedl, že neplatil
žádnou úhradu za převod obchodního podílu a nebylo mu ani předáno účetnictví společnosti.
Jediným účelem těchto právních úkonů tak byla zcela zjevně snaha vyhnout se důsledkům
neplnění daňových povinností společností REALSTEEL s.r.o., za které byl odpovědný František
Vodička Vzhledem k těmto skutečnostem zpráva o daňové kontrole v rozporu s §88 odst. 1
daňového řádu ve spojení s §8 odst. 1 a §92 odst. 7 téhož zákona neobsahovala výsledek
kontrolního zjištění, včetně hodnocení důkazů provedených v průběhu daňové kontroly.
Za tohoto stavu stěžovatel podle svého tvrzení zprávu o daňové kontrole odmítl podepsat
oprávněně a daňová kontrola tak nemohla být ukončena, neboť daňový řád a čl. 2 odst. 3 Ústavy
České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod takový postup neumožňují.
Podle další stížnostní námitky vady postupu správce daně při daňové kontrole neodstranil
ani žalovaný. Ten totiž samostatně ani v souvislosti s ostatními důkazními prostředky nehodnotil
daňové doklady a platbu na účet dodavatele, neodstranil rozpory mezi výpovědí svědka Františka
Vodičky a jeho dřívějšími tvrzeními a nevzal v úvahu, že tento tehdejší jednatel společnosti
REASTEEL s.r.o. nepodal za dotčená zdaňovací období řádná daňová přiznání, což mělo zřejmý
vliv na jeho výpovědi a nepřiznání úhrady některých předmětných faktur.
Dále stěžovatel namítl, že nebyl povinen prokazovat způsob dodání materiálu podle
jednotlivých dokladů ani to, kdo, odkud a kam jeho přepravu zajišťoval. Na dodání materiálu
se totiž nijak nepodílel a jeho přeprava byla věcí dodavatele. Rámcová smlouva uzavřená mezi
ním a dodavatelem upravovala vztahy mezi smluvními stranami jen obecně a na jednotlivé
obchodní transakce byly uzavírány smlouvy konkludentně. V jejich rámci vystavil objednávku,
podrobnosti si domluvil s dodavatelem ústně, dodavatel práci či dodávky uskutečnil a vystavil
na ně daňové doklady, které mu byly proplaceny. Předmětné faktury sloužily zároveň jako
doklady o provedení a převzetí prací, neboť na nich byl uveden datum uskutečnění zdanitelného
plnění. Sepisování protokolů o převzetí prací přitom nebylo žádným právním předpisem nařízeno
a i kdyby tyto listiny smluvní strany pořizovaly, byly by prohlášeny za formální důkazy, stejně jako
objednávky a faktury.
Stěžovatel též namítl, že závěr správce daně, žalovaného i krajského soudu o neprokázání
provedení prací a dodávek deklarovaných dodavatelem není v souladu se skutečností. V daňovém
řízení totiž předložil rámcovou smlouvu, daňové doklady, objednávky, výdajové pokladní
doklady, doklad o platbě na účet dodavatele, fotodokumentaci prováděných zakázek na USB
a písemné potvrzení jednatele REALSTEEL s.r.o. Františka Vodičky o předání zdanitelných
plnění fakturovaných touto společností ve zdaňovacím období 2008 s úředně ověřeným
podpisem. Dále doložil, že přepravu materiálu zajišťoval dodavatel, za něhož vystupoval tehdejší
jednatel František Vodička, a že tyto dodávky si osobně přebíral. Jednatel dodavatele potvrdil
vystavení daňových dokladů, provedení prací, dodávky materiálu i převzetí úhrad za uskutečněná
zdanitelná plnění společností REALSTEEL s.r.o. jako plátkyní daně. Všechny tyto důkazní
prostředky svědčí o tom, že předmětné práce a dodávky uskutečnila společnost REALSTEEL
s.r.o., přičemž z žádné jiné skutečnosti nevyplývá opak. Navíc v průběhu daňové kontroly bylo
prokázáno, že práce dodané uvedenou společností dále vyfakturoval svým odběratelům,
takže se nejednalo o fiktivní plnění.
Podle další stížnostní námitky je hodnocení výpovědi svědka Františka Vodičky správcem
daně, žalovaným i soudem účelové. Svědek vypovídal po více než čtyřech letech od skutečností,
které měl potvrdit, a proto je pochopitelné, že si na podrobnosti nepamatoval a odkázal
na své prohlášení, které učinil na základě písemných podkladů. Navíc společnost
REALSTEEL s.r.o. realizovala za pomocí subdodavatelů větší množství zdanitelných plnění,
takže nelze rozumně požadovat, aby si její jednatel vybavil podrobnosti o každém
z nich. V tomto směru je rozhodné, že tehdejší jednatel dodavatele provedení prací, vystavení
dokladů i příjem úhrad potvrdil a že jeho svědectví není v rozporu s předloženými doklady.
Konečně stěžovatel namítl, že správce daně i žalovaný si měli jako o předběžné otázce
učinit úsudek o již zmíněné neplatnosti převodu jednatelství a obchodního podílu ve společnosti
REALSTEEL s.r.o., která je zřejmá z výpovědi Pavla Kořenka. Na základě tohoto zjištění
pak správce daně měl jednat s Františkem Vodičkou jako se skutečným jednatelem
REALSTEEL s.r.o., místně příslušný správce daně měl stěžovatele vyslechnout jako svědka
v daňovém řízení vedeném s touto společností a nakonec jí měl vyměřit předmětné daně
z přidané hodnoty. Z daňových dokladů totiž bylo správci daně příslušnému pro stanovení
daňových povinností společnosti REALSTEEL s.r.o. známo, že ta uskutečnila zdanitelná plnění
pro stěžovatele. Tomu proto podle jeho tvrzení není možné vytýkat, že neunesl důkazní břemeno
ohledně skutečností vztahujících se k jinému daňovému subjektu, jak vyplývá i z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2010, č. j. 5 Afs 74/2009 - 111. Stává se přitom
pravidlem, že správci daně vyměřují daně obchodním partnerům daňových subjektů, kteří neplní
své daňové povinnosti, namísto toho, aby je vyměřovali těmto daňovým subjektům.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2015, č. j. 62 Af 9/2014 - 61, zrušil.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl stejné skutečnosti jako v rozhodnutí
o odvolání a opakovaně zdůraznil, že jím učiněné hodnocení provedeného dokazování
a jeho zákonnosti má oporu ve spise, je výsledkem logického uvažování, opírá se o řádně získané
důkazní prostředky, které byly posouzeny jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu, a tvoří
tak dostatečnou oporu zjištěnému skutkového stavu, což plně koresponduje se zásadou volného
hodnocení důkazů obsaženou v §8 odst. 1 daňového řádu. Pokud tedy správci daně obou stupňů
dospěli k závěru, že předložené a provedené důkazní prostředky nepostačují k prokázání
oprávněnosti odpočtů DPH uplatňovaných stěžovatelem, nelze jejich rozhodnutí považovat
za nezákonná. Neschopnost daňového subjektu předložit takový relevantní důkazní prostředek,
který by zcela prokázal oprávněnost nároků tvrzených v daňových přiznáních, pak s ohledem
na rozložení důkazního břemena v daňovém řízení nemůže jít k tíži správce daně. Žalovaný proto
považuje rozsudek krajského soudu za správný a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Proto se Nejvyšší správní soud mohl zabývat jednotlivými stížnostními námitkami, které
posoudil následujícím způsobem:
Zpráva o daňové kontrole č. j. 227234/13/3301-05406-705637, projednaná se zástupcem
stěžovatele dne 6. 2. 2013, obsahuje na stranách 26 až 30 rozsáhlou pasáž týkající se hodnocení
důkazů provedených při kontrole daně z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku
2008, která byla zahájena protokolem č. j. 158114/10/303936707714 ze dne 19. 7. 2010. V této
části zprávy o daňové kontrole se správce daně zabýval též stěžovatelem předloženými daňovými
doklady a uvedl, že jejich doložení a formální bezvadnost ještě neprokazuje faktické uskutečnění
zdanitelných plnění na nich deklarovaných a tyto doklady tak nemohou být podkladem
pro uznání nároku na odpočty daně. Ve zprávě o daňové kontrole správce daně výslovně
nehodnotil platbu stěžovatele na účet společnosti REALSTEEL s.r.o. provedenou dne
20. 5. 2008, o níž se zmiňuje Finanční úřad pro Prahu 1 v odpovědi na dožádání správce daně,
která byla vyhotovena dne 20. 12. 2010 pod č. j. 393375/10/001930101194. Nicméně se jednalo
o jedinou doloženou bezhotovostní platbu mezi těmito subjekty, z níž navíc nebylo zřejmé,
zda se vztahovala k některému zdanitelnému plnění uvedenému na předložených daňových
dokladech. Pominutí tohoto poznatku proto nemohlo mít žádný vliv na neuznání nároku
na odpočet DPH správcem daně.
Dále správce daně ve zprávě o daňové kontrole jen nerekapituloval obsah svědeckých
výpovědí, nýbrž je i hodnotil. Správce daně totiž označil svědeckou výpověď tehdejšího jednatele
společnosti REALSTEEL s.r.o. Františka Vodičky podanou na Finančním úřadě ve Zlíně dne
29. 3. 2012 za nevěrohodnou s ohledem na dále zmíněné rozpory mezi ní a skutečnostmi
uvedenými touto osobou při ústním jednání na Finančním úřadě pro Prahu 1 dne 26. 11. 2008.
Přitom správce daně svědka na jednotlivé nesoulady mezi těmito výpověďmi upozornil a vyzval,
aby se k nim vyjádřil. Nicméně po zhodnocení výslechu Františka Vodička dospěl k závěru,
že tímto úkonem nebylo prokázáno přijetí deklarovaných zdanitelných plnění stěžovatelem
ani jejich uskutečnění společností REALSTEEL s.r.o.
Podle dalšího zjištění uvedeného ve zprávě o daňové kontrole neprokázal daňový subjekt
faktickou realizaci předmětných zdanitelných plnění ani na základě dalších důkazních prostředků.
Jím předložená rámcová smlouva o dílo totiž vymezuje předmět plnění nedostatečně, obecně,
neurčitě a neprokazuje skutečné dodání materiálu, provedení montážních prací ani úhrady
za ně. Objednávky předložené k jednotlivým fakturám z roku 2008 obsahují jen termín
dokončení a předmět plnění bez uvedení jeho data, povahy, účelu, názvu a místa. Písemné
prohlášení Františka Vodičky s jeho úředně ověřeným podpisem o předání předmětných
zdanitelných plnění stěžovateli pak není způsobilé toto tvrzení prokázat. Ze svědecké výpovědi
současného jednatele společnosti REALSTEEL s.r.o. Pavla Kořenka, která byla podána
na Finančním úřadě ve Valašských Kloboukách dne 29. 7. 2010, podle zprávy o daňové kontrole
vyplývá, že tato osoba není s předmětnými obchodními případy vůbec obeznámena.
Daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, nýbrž na primární povinnosti
daňového subjektu prokázat skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, jak bude dále zmíněno.
Jestliže tedy nebylo prokázáno faktické uskutečnění zdanitelných plnění deklarovaných
na příslušných daňových dokladech, nemusí správce daně blíže zkoumat důvody,
proč se daňovému subjektu nepodařilo na základě jednotlivých důkazních prostředků své důkazní
břemeno unést. Proto v posuzované věci nemusela být ve zprávě o daňové kontrole provedena
zevrubná analýza pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazních prostředků, zkoumána role
předchozího a současného jednatele společnosti REALSTEEL s.r.o. ani řešena spekulativní
otázka, zda obsah jejich výpovědí mohl být ovlivněn tím, že se obávali negativních následků
pravdivého svědectví vůči své osobě.
Správce daně tedy ve zprávě o daňové kontrole v souladu s §8 odst. 1 daňového řádu
při dokazování hodnotil důkazy podle své úvahy a přitom posoudil každý důkaz jednotlivě
a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Jestliže při dodržení zásady volného hodnocení
důkazů dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal faktické přijetí nákupu materiálu a služeb
uvedených na předmětných fakturách, nelze tomuto postupu nic vytknout. Zpráva o daňové
kontrole v souladu s §88 odst. 1 daňového řádu ve spojení s §8 odst. 1 a §92 odst. 7 téhož
zákona obsahovala výsledek kontrolního zjištění a hodnocení důkazů zjištěných v průběhu
daňové kontroly, která tak byla řádně ukončena. Za této situace bylo odepření podpisu zprávy
o daňové kontrole stěžovatelem bezdůvodné, což však podle §88 odst. 6 věty první daňového
řádu nemělo vliv na její použitelnost jako důkazního prostředku.
Kasační námitku, podle níž zpráva o daňové kontrole neobsahovala náležitosti stanovené
zákonem, tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Rovněž tak se neztotožnil se stížnostní námitkou, podle níž vady postupu správce daně
při daňové kontrole neodstranil ani žalovaný. Stejně jako správce daně ve zprávě o daňové
kontrole totiž žalovaný v rozhodnutí o odvolání hodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě
i v jejich vzájemné souvislosti a na jejich základě dospěl k závěru o neprokázání oprávněnosti
uplatněných odpočtů DPH stěžovatelem. Také žalovaný přitom poukázal na to, že předložením
formálně správných daňových dokladů nemohl daňový subjekt splnit svoji důkazní povinnost.
Žalovaný se sice rovněž nezabýval jedinou platbou stěžovatele na účet dodavatele, nicméně
tato skutečnost nemohla mít z výše uvedeného důvodu žádný vliv na správnost jeho závěru
o neprokázání faktického uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění. V odvolacím řízení
žalovaný neodstraňoval rozpory mezi výslechem svědka Františka Vodičky a jeho předchozí
výpovědí, nicméně s ohledem na již zmíněné rozložení důkazního břemena v daňovém řízení
tak nebyl povinen postupovat a mohl vycházet z toho, že svědectvím bývalého jednatele
REALSTEEL s.r.o. nebylo prokázáno, že tato společnost poskytla stěžovateli plnění uvedená
na příslušných daňových dokladech. Z uvedených důvodů vycházejících z odpovědnosti
daňového subjektu za prokázání rozhodných skutečností se žalovaný nemusel zabývat
ani skutečnostmi, jež mohly ovlivnit obsah svědecké výpovědi Františka Vodičky.
Dále Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitky, v nichž stěžovatel polemizoval
se závěrem správce daně, žalovaného a krajského soudu o neprokázání faktického uskutečnění
deklarovaných zdanitelných plnění a tvrdil, že důkazní prostředky provedené v daňovém řízení
svědčí o oprávněnosti jeho nároku na odpočty DPH za jednotlivá zdaňovací období.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že důkazní břemeno mezi daňovým
subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce
daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v §92 odst. 5 daňového řádu.
Podle písmene c) tohoto ustanovení má tedy také povinnost prokázat skutečnosti vyvracející
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož
i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, přičemž
pokud zjistí některou okolnost zpochybňující v nich uvedené údaje, přechází důkazní břemeno
podle §92 odst. 3 daňového řádu na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších
podáních. V takovém případě musí daňový subjekt prokázat svá tvrzení a za tímto účelem
předložit či navrhnout relevantní důkazní prostředky. Pokud jsou takové důkazy spolehlivě
prokazující jeho tvrzení provedeny, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného §92 odst. 5
písm. c) daňového řádu zpět na správce daně. V opačném případě platí, že daňový subjekt
důkazní břemeno neunesl a správce daně tak může rozhodnout v jeho neprospěch.
Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem
daně je přitom ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení
a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité
skutečnosti ten, kdo ji tvrdí. Na rozdíl od jiných druhů řízení sice není věcí svobodné
vůle daňového subjektu, zda určité skutečnosti v daňovém řízení uvede či nikoliv, neboť
ho v něm stíhá povinnost tvrzení v podobě podání daňového přiznání. Nicméně uvedená zásada
je v modifikované podobě zachována i v daňovém řízení, jelikož také v něm se důkazní břemeno
vztahuje jen k prokázání skutečností vážících se k daňovému subjektu, který je uvedl v daňovém
tvrzení nebo je byl v něm povinen uvést. Jen daňový subjekt má totiž podrobné poznatky
o veškeré své činnosti, příjmech a výdajích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005
sp. zn. IV. ÚS 29/05, svazek 37, nález 113 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky, C. H. BECK, Praha 2006, str. 463 a násl.).
Podle §73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty sice plátce daně pro účely uplatnění
odpočtu DPH předkládá daňový doklad, nicméně v jeho formální bezvadnosti nemá nárok
na odpočet svůj základ. Tento nárok se totiž opírá o existenci zdanitelného plnění deklarovaného
v daňovém dokladu, kterou musí daňový subjekt v pochybnostech prokázat tak, aby o souladu
mezi faktickým stavem a stavem formálně právním nezůstaly žádné rozumné pochybnosti
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 - 107,
a ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013 - 79).
V posuzované věci vznikly pochybnosti o uskutečnění obchodních transakcí deklarovaných
v daňových dokladech, na základě nichž stěžovatel uplatnil odpočty DPH. Objednávky k těmto
fakturám připojené totiž obsahují jen blíže nespecifikovaný popis materiálu a služeb, které
měl stěžovatel přijmout od REALSTEEL s.r.o. Podle rámcové smlouvy o dílo ze dne 4. 1. 2008
měla tato společnost provést pro stěžovatele do konce roku 2008 stavební, zemní a montážní
práce, které však nebyly nikterak konkretizovány uvedením jejich místa a podrobnější
charakteristiky. Fotografie obsažené na CD disku zachycují jen konkrétně neidentifikované
rozestavěné stavby. Podle výdajových dokladů a příjmových pokladních dokladů stěžovatel
za dodání materiálu a provedení prací platil společnosti REALSTEEL s.r.o. výhradně
v hotovosti, přičemž se jednalo o mnoho jednotlivých plateb, jejichž výše se v některých
případech blížila hranici požadované pro bezhotovostní převod. Takto netransparentní způsob
úhrady za deklarovaná zdanitelná plnění nepochybně vzbuzoval nejistotu o jejich faktickém
uskutečnění. Tato pochybnost nemohla být rozptýlena na základě jediného dokladu o platbě
na účet dodavatele ze dne 20. 5. 2008, o níž navíc není jasné, zda má nějakou souvislost
s předmětnými obchodními transakcemi.
Uvedená zjištění správce daně proto postačila k zpochybnění věrohodnosti a průkaznosti
účetnictví stěžovatele ve vztahu k deklarovaným zdanitelným plněním Za této situace správce
daně unesl své důkazní břemeno ve smyslu §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, které
pak ohledem na jeho zmíněné nerovnoměrné rozvržení přešlo na stěžovatele. Ten proto podle
§92 odst. 3 daňového řádu musel prokázat, že mu REALSTEEL s.r.o. v jednotlivých
zdaňovacích obdobích roku 2008 skutečně dodala materiál a poskytla služby specifikované
na příslušných daňových dokladech a že následně ve prospěch této společnosti realizoval platby
v uvedených částkách, a to takovým způsobem, aby o oprávněnosti nároků na odpočet DPH
již nebylo žádných pochybností.
Nelze tedy souhlasit s námitkami stěžovatele, že se mu daňovými doklady, objednávkami,
dokladem o platbě na účet dodavatele, výdajovými doklady, příjmovými pokladními doklady,
fotodokumentací prováděných staveb a rámcovou smlouvou o dílo podařilo prokázat
uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění a že nebyl povinen dokazovat okolnosti týkající
se dodání materiálu a provedení prací. Jelikož uvedené důkazní prostředky osvědčovaly pouhou
formální stránku věci, obsahovaly jen obecné údaje o předmětných obchodních transakcích
a vzbuzovaly spíše nejistotu o jejich realizaci, měl stěžovatel předložit takové důkazy, na základě
nichž bylo možné zjistit zcela konkrétní a podrobné informace o povaze, místě a způsobu plnění
uvedených na jednotlivých daňových dokladech a o postupu při úhradách za jejich uskutečnění
dodavateli. Mezi takové důkazy by jistě náležely i listiny prokazující přijetí jednotlivých plnění
stěžovatelem. Sepisování protokolů o dodání zboží a o převzetí prací sice nebylo stěžovateli
žádným právním předpisem uloženo, nicméně tyto listiny by mu výrazně pomohly k prokázání
skutečností uvedených v daňových přiznáních. Jelikož však takto stěžovatel nepostupoval
a v daňovém řízení nepředložil ani jiné důkazní prostředky, které by byly způsobilé spolehlivě
prokázat jiné aspekty realizace deklarovaných zdanitelných plnění, nemohl své důkazní břemeno
unést poukazem na jím tvrzené a ničím nedoložené ústní či konkludentní sjednávání jednotlivých
obchodních transakcí s dodavatelem. Povinnosti prokázat skutečnosti uvedené v daňových
přiznáních se stěžovatel nemohl zbavit ani tvrzeními, že žádná skutečnost zjištěná v daňovém
řízení nesvědčí o nedodání materiálu, o neprovedení prací ani o nepřevzetí úhrad společností
REALSTEEL s.r.o. a že plnění jí poskytnutá dále vyfakturoval svým odběratelům. Daňový
subjekt totiž může unést své důkazní břemeno stanovené v §92 odst. 3 daňového řádu,
jen když spolehlivě doloží faktické uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění, a nikoliv
na základě závěru, že jejich existence nebyla ničím vyvrácena a že v návaznosti na ně mohly
být realizovány další obchodní transakce.
Přijetí předmětných zdanitelných plnění stěžovatelem od společnosti REALSTEEL s.r.o.
nebylo prokázáno ani na základě výpovědí jejího bývalého jednatele Františka Vodičky. Ten totiž
do protokolu o výslechu svědka ze dne 29. 3. 2012 uvedl, že jednotlivé montážní práce prováděli
za REALSTEEL s.r.o. pro stěžovatele živnostníci, kteří byli touto společností najímáni
a na jejichž jména si nevzpomíná. Naproti tomu v protokole o ústním jednání ze dne
26. 11. 2008, jenž byl sepsán u dožádaného Finančního úřadu pro Prahu 1, bývalý jednatel
REALSTEEL s.r.o. uvedl, že tyto práce byly nakoupeny u dodavatele SDN s.r.o., který
je nekontaktní. Ke čtyřem fakturám předloženým stěžovatelem Franišek Vodička při ústním
jednání ze dne 26. 11. 2008 uvedl, že zatím nebyly zaplaceny, ačkoliv podle příslušných
pokladních dokladů měly být k tomuto datu částečně uhrazeny. Při výslechu ze dne 29. 3. 2012
pak tento svědek tvrdil, že se u dožádaného správce daně spletl a že jednotlivé faktury
byly zaplaceny tak, jak je uvedeno na daňových dokladech. Na otázky týkající se způsobu
přepravy materiálu a provádění prací ve prospěch stěžovatele dále svědek většinou
uváděl, že si nevzpomíná a musí požádat o spolupráci současného jednatele společnosti
REALSTEEL s.r.o. Správci daně obou stupňů ani krajský soud tedy nepochybili, když považovali
svědeckou výpověď Františka Vodičky za nevěrohodnou či minimálně za úkon nízké důkazní
hodnoty, který není způsobilý prokázat tvrzení stěžovatele. Na tomto závěru nemůže nic změnit
čtyřletý interval mezi tvrzenou realizací předmětných zdanitelných plnění a výslechem tohoto
svědka ani velké množství obchodních transakcí, které případně v rozhodné době uskutečňovala
společnost REALSTEEL s.r.o. Rozpory mezi výpověďmi Františka Vodičky ohledně způsobu
realizace zdanitelných plnění deklarovaných stěžovatelem a úhrady za ně jsou totiž natolik
závažné, že je nelze vysvětlit zmíněným značným časovým odstupem od událostí, které
měl svědek potvrdit. Není možné se proto ztotožnit s námitkou stěžovatele, že pokud se tento
svědek při výslechu ze dne 29. 3. 2012 nakonec zmínil o provedení prací, vystavení dokladů
i příjmu úhrad a toto tvrzení není v rozporu s předloženými doklady, je třeba z něho vycházet.
Ani písemné prohlášení Františka Vodičky s jeho úředně ověřeným podpisem ze dne
15. 8. 2011 není způsobilé prokázat rozhodné skutečnosti. V něm totiž bývalý jednatel
REALSTEEL s.r.o. jen uvedl, že stěžovateli byla předána všechna zdanitelná plnění podle faktur
vystavených uvedenou společností, aniž by toto své tvrzení jakkoliv doložil.
S odkazem na v kasační stížnosti uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 3. 2010, č. j. 5 Afs 74/2009 - 111, jakož i další rozsudky téhož soudu ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 9 Afs 30/2007 - 73, a ze dne 9. 10. 2007, č. j. 9 Afs 81/2007 - 60, lze dát stěžovateli
za pravdu, že by nemohl být postižen za to, že společnost RELSTEEL s.r.o. byla nekontaktní
a neplnila své daňové povinnosti, jak bylo zjištěno v odpovědi dožádaného Finančního úřadu
pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2010, č. j. 393375/10/001930101194. Rovněž by stěžovateli nebylo
možné vytýkat neunesení důkazního břemene ohledně skutečností, jež se týkaly tohoto jiného
daňového subjektu. K takové situaci však v nyní posuzované věci nedošlo, neboť na stěžovatele
přešlo důkazní břemeno z důvodu pochybností o uskutečnění jím deklarovaných zdanitelných
plnění. Ty měl stěžovatel následně možnost rozptýlit předložením důkazních prostředků, které
by jasně prokázaly, že k předmětným obchodním transakcím se společností REALSTEEL s.r.o.
skutečně došlo, což však neučinil. Otázky případného vyměření daňové povinnosti společnosti
REALSTEEL s.r.o. a posouzení platnosti převodu jednatelství a obchodního podílu v ní na Pavla
Kořenka pak nejsou předmětem tohoto daňového řízení a nemohou mít žádný vliv na správnost
závěru o neunesení důkazního břemena stěžovatelem.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal žádnou z kasačních námitek důvodnou, a proto
ve shodě s oběma správci daně a krajským soudem dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo
prokázat oprávněnost nároku na odpočty DPH na základě přijetí jím deklarovaných zdanitelných
plnění od společnosti REALSTEEL s.r.o. Za této situace správci daně obou stupňů neporušili
příslušná ustanovení daňového řádu, když mu tento nárok neuznali a doměřili daňové povinnosti
za jednotlivá zdaňovací období roku 2008. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. tedy nebyl naplněn.
Nakonec Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětem shora uvedené daňové kontroly
provedené u stěžovatele byla i daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008.
I ve vztahu k této daňové povinnosti se stěžovateli nepodařilo prokázat výdaje za nákupy
materiálu a montážních prací od společnosti REALSTEEL s.r.o., přičemž s tímto závěrem
správce daně, žalovaného a krajského soudu se ztotožnil též Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 9. 12. 2015, č. j. 10 Afs 172/2015 - 48.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu