ECLI:CZ:NSS:2016:4.AFS.251.2015:64
sp. zn. 4 Afs 251/2015 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: JUDr. K. T., proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015, č. j. 29 Af
29/2013 - 65,
takto:
I. Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
II. Soud u k l á d á žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila
soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
který podle položky č. 20 Sazebníku soudních poplatků (příloha zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích) činí 1.000 Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 29 Af 29/2013 - 65, Krajský soud v Brně zamítl
žalobu proti rozhodnutí ze dne 14. 2. 2013, č. j. 992/13/5000-14103-709175, kterým žalovaný
zamítl odvolání a potvrdil platební výměr Finančního úřadu v Ivančicích ze dne 12. 6. 2012,
č. j. 45821/12/294971701226. Naposledy uvedeným rozhodnutím Finanční úřad v Ivančicích
uložil žalobkyni povinnost zaplatit pokutu za opožděné podání dodatečného daňového přiznání
k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008 podle §250 odst. 5 a §250 odst. 1
písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši
34.100 Kč.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost a vyjádřila přesvědčení, že odkladný účinek, který žalobě přiznal krajský soud, trvá
i po dobu řízení o kasační stížnosti. Pokud by se však Nejvyšší správní soud s uvedeným názorem
neztotožnil, navrhla, aby kasační stížnosti přiznal odkladný účinek a aby jí, ve smyslu usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/0214 - 19,
neuložil zaplacení s ním souvisejícího soudního poplatku. V odůvodnění návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelka odkázala na návrh, který již dříve učinila ve věci
vedené zdejším soudem pod sp. zn. 10 Afs 25/2015, a doplnila jej některými novými tvrzeními
a podklady.
Ve věci sp. zn. 10 Afs 25/2015 stěžovatelka uvedla, že pohledávku ve výši 35.029.680 Kč
přihlášenou pod č. 26 v konkurzním řízení vedeném proti společnosti G & C PACIFIC NIUE
LIMITED stále nelze kapitalizovat a pohledávka ve výši 38.179.289, 40 Kč za společností
PHOENIX FINANCIAL LIMITED je stále předmětem řízení ve věci vedené Městským
soudem v Brně pod sp. zn. 35 C 46/2009. Česká advokátní komora ji dosud nezapsala
do seznamu advokátů, přestože jí bylo odsouzení rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov
sp. zn. 30 T 161/2010 zahlazeno již v roce 2013. Zápis stěžovatelky je předmětem žaloby vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 298/2013. Manžel stěžovatelky je již 23 měsíců
ve výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti s úhradou dalších závazků stěžovatelka pozbyla
veškeré své nemovitosti a její podnikatelská činnost vykazuje ztrátu. Stěžovatelka žije ze svých
skromných úspor a z finanční pomoci rodiny a není schopna bez zásadní újmy uhradit
vyměřenou částku daně.
V nyní projednávané věci stěžovatelka doplnila, že jejímu manželovi, který je ve výkonu
trestu odnětí svobody, přiznalo Ministerstvo spravedlnosti částku ve výši 117.988,50 Kč
v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním ve věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 10 T 6/2012. Tyto peníze manžel poskytl stěžovatelce, aby měla z čeho hradit
své životní potřeby, dokud nebude rozhodnuto o jejích pohledávkách a opětovném zapsání
do seznamu advokátů České advokátní komory. Částka měla sloužit ke splacení části půjček
získaných od rodinných příslušníků. Stěžovatelka konstatovala, že z výše uvedené částky
jí v současnosti zbývá přibližně 40.000 Kč, tj. částka srovnatelná s vymáhanou povinností.
Namítla, že v jejím věku 59 let se jen těžko hledají nové zdroje příjmů mimo advokátní činnost,
čemuž odpovídá i její zisk 113.523 Kč v roce 2013, to znamená méně než 10.000 Kč měsíčně.
Stěžovatelka vysvětlila, že její hmotný majetek v hodnotě 112.692 Kč [pozn. Nejvyššího
správního soudu: stěžovatelka zřejmě měla na mysli částku 112.692.844 Kč] představuje toliko
splacené vklady do společnosti G & C PACIFIC NIUE LIMITED, která se nachází v konkurzu
a není proto likvidní. Konstatovala, že na její majetek byly ve věcech vedených u Okresního
soudu Brno - venkov pod sp. zn. 19 EXE 102/2013, sp. zn. 22 EXE 2303/2012
a sp. zn. 28 EXE 1687/2013 prohlášeny exekuce a jakákoliv dispozice s tímto majetkem proto
není možná.
Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemá
kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatelky
přiznat. Přitom přiměřeně užije §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh
žalobce přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Podle §73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení
před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, že odkladný účinek, který
krajský soud přiznal žalobě, trvá i po dobu řízení o kasační stížnosti. Zdejší soud již například
v usnesení ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 61/2012 - 37, (rozhodnutí dostupné na www.nssoud.cz)
konstatoval, že „[p]rávě ze skutečnosti, že účinek rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě,
ať již pozitivní anebo negativní, je časově omezen právě jen dobou trvání řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, lze dovozovat, že se jedná o rozhodnutí, která jsou podle své povahy dočasná. Na uvedeném
závěru nic nemění ani to, že mohou mít i trvalé následky.“ Kasační stížnost sice podle §102 s. ř. s.
je opravným prostředkem, jak tvrdí stěžovatelka, avšak proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu. Jedná se tedy o mimořádný opravný prostředek, přičemž ke skončení žalobního
řízení ve smyslu §73 odst. 3 s. ř. s. dochází nabytím právní moci meritorního rozhodnutí
krajského soudu.
Nejvyšší správní soud připomíná, že odkladný účinek má charakter institutu
mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana
stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního
rozhodnutí. Přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc rozsudku krajského
soudu. Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, přitom má povinnost tvrzení
a povinnost důkazní a je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní
újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly.
V nyní projednávané věci stěžovatelka dostatečně neosvědčila, že jí v důsledku výkonu
nebo jiných právních následků žalobou napadeného rozhodnutí hrozí újma. Nejvyšší správní
soud již v obdobné situaci, usnesením ze dne 12. 3. 2015, č. j. 10 Afs 25/2015 - 44, nevyhověl
návrhu stěžovatelky a kasační stížnosti nepřiznal odkladný účinek, přičemž v odůvodnění uvedl,
že „[s]těžovatelka setrvale tvrdí, že žije ze „skromných úspor“, avšak není zřejmé, o jakou výši úspor se jedná.
Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 2 Afs 69/2012, na které stěžovatelka
v návrhu poukázala, vyplývá stěžovatelkou uváděná částka 100 000 Kč. Od data tohoto rozhodnutí uplynulo
však již přes dva roky a je nevěrohodné, že by stěžovatelka stále žila ze stejné částky „skromných úspor“.
Konkrétní aktuální částku svých úspor a její zdroje však stěžovatelka v návrhu neuvedla. Tvrzení stěžovatelky,
že nemůže v současné době vykonávat advokátní činnost, není pro rozhodnutí o jejím návrhu relevantní; výkon
advokátní činnosti není pro fyzickou osobu jediným možným zdrojem příjmů. Stěžovatelka dle daňových přiznání
k dani z příjmů fyzických osob za roky 2012 a 2013 vykonává (v těchto letech vykonávala) podnikatelskou
činnost. V roce 2012 dosáhla příjmů ve výši 1 110 903 Kč, které sice převyšovaly výdaje v částce 1 688 580 Kč,
avšak stěžovatelka současně vykazovala hmotný majetek v hodnotě 117 485 344 Kč na začátku zdaňovacího
období a v hodnotě 112 692 844 na konci zdaňovacího období. V roce 2013 dle daňového přiznání dosáhla
zisku 113 523 Kč (nikoliv tedy ztráty, jak tvrdí); její příjmy činily 866 462 Kč a výdaje 752 939 Kč, přičemž
vykazovala hmotný majetek o hodnotě 112 692 844 Kč. Závazky v obou letech uváděla ve výši nad 34 mil. Kč
a pohledávky ve výši nad 81 mil. Kč. Dle Nejvyššího správního soudu tak stěžovatelka podle daňových přiznání
vykázala v roce 2012 a 2013 značné majetkové hodnoty, avšak ve svém návrhu na odklad vykonatelnosti
neuvedla, o jaký hmotný majetek a jakého charakteru se jedná a z jakého důvodu nemůže pokrýt v projednávané
věci pravomocně uloženou platební povinnost; hodnota tohoto majetku přitom výši této povinnosti výrazně převyšuje.
Nadto je třeba uvést, že stěžovatelka v návrhu vůbec netvrdila ani neprokazovala celkovou svou finanční
a majetkovou situaci za rok 2014 a v současnosti; její aktuální situace tak není Nejvyššímu správnímu soudu
známa. Ve vztahu k roku 2014 stěžovatelka předložila pouze potvrzení banky ze dne 29. 12. 2014 o blokaci
jejích dvou účtů exekucemi od roku 2013 a 2014 na konkrétní částky, kopii sdělení z Evidence práv pro osobu
od Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov ze dne 22. 12. 2014; dále
přednesla tvrzení o nesplacení dvou svých pohledávek. Z návrhu nevyplývají příjmy a výdaje stěžovatelky za rok
2014, ani její hmotný majetek či výše jejích pohledávek a závazků; zákonná povinnost tvrdit a prokázat splnění
podmínek pro přiznání odkladného účinku v soudním řízení přitom nemusí být plněna jen předložením daňového
přiznání.“ Na základě naposledy citovaného usnesení stěžovatelka doplnila svůj, v současnosti
posuzovaný, návrh novými tvrzeními a podklady. Ani na základě toho však není zřejmé,
zda stěžovatelce skutečně hrozí újma. Z jejího přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok
2014 vyplývá, že má pohledávky ve výši 81.535.301 Kč. Stěžovatelka vysvětlila, že pohledávku
ve výši 35.029.680 Kč za společností G & C PACIFIC NIUE LIMITED v současnosti
nelze kapitalizovat a pohledávka ve výši 38.179.289,40 Kč za společností PHOENIX
FINANCIAL LIMITED je předmětem řízení ve věci vedené Městským soudem v Brně
pod sp. zn. 35 C 46/2009. Výše těchto pohledávek však v součtu činí pouze 73.208.969,40 Kč.
To znamená, že stěžovatelka nikterak nevysvětlila, z jakého důvodu nelze zbylé pohledávky
ve výši 8.326.331,60 Kč použít k pokrytí platební povinnosti ve výši 34.100 Kč, kterou
jí pravomocně uložil žalovaný. Přitom předmětem exekučních řízení, která jsou vedena
se stěžovatelkou jako povinnou osobou a na která sama poukázala v návrhu na přiznání
odkladného účinku, je vymožení pohledávek v celkové výši přibližně 417.693 Kč, což zdaleka
nedosahuje výše nevyjasněných pohledávek stěžovatelky vůči jiným osobám. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka neosvědčila, že jí hrozí újma ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
nemohl jejímu návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyhovět.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že návrh na přiznání odkladného účinku
nepodléhá ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, zaplacení soudního poplatku. Uvedené usnesení vůbec nesouvisí
s otázkou placení soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
nýbrž s otázkou, zda soudnímu poplatku podléhá i kasační stížnost, která směřuje proti
usnesení krajského soudu o zastavení žalobního řízení pro nezaplacení soudního poplatku,
popřípadě procesní návrhy podané v probíhajícím řízení o žalobě, které je zpoplatněno
a za něž má být poplatek vybrán, jako je kasační stížnost proti usnesení krajského soudu
o neosvobození od soudního poplatku.
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32,
„[p]ovinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní
moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek
zaplatit [§4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, per analogiam].“ Nejvyšší
správní soud proto stěžovatelce uložil, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila
soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který podle položky
č. 20 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, činí
1.000 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu