ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.111.2016:35
sp. zn. 4 As 111/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: K. K.,
se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se
sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 4. 2016, č. j. 52 A
70/2015 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 6. 2015, č. j. KrÚ 38885/2015/ODSH/12,
sp. zn. SpKrÚ 25106/2015/ODSH/12, zamítl jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí
Magistrátu města Pardubic (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 16. 9. 2014,
č. j. OSA/P-541/14-D/54, kterým byl žalobce uznán vinným tím, že dne 2. 4. 2014
okolo 11:00 hodin na silnici I/37 na 35 až 44,5 km ve směru jízdy z Hradce Králové na Pardubice
řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW rz: X, na výzvu hlídky Policie ČR při silniční kontrole se
podrobil orientační zkoušce, při které byl pomocí testeru Drugwipe 5S zjištěn pozitivní výsledek
na Cannabis, a následně se na výzvu policisty odmítl podrobit odbornému lékařskému vyšetření
ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou než alkoholem a uvedené motorové vozidlo
řídil, ač nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, čímž spáchal přestupky podle §125c
odst. 1 písm. d) a §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Správní orgán
prvního stupně za tyto přestupky žalobci podle §11 a §12 zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, a §125c odst. 4 písm. a) a odst. 5 zákona o silničním provozu uložil zákaz činnosti
řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí, pokutu ve
výši 30.000 Kč a dále mu podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 231/1996 Sb.
uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně bylo zástupkyni žalobce paní M. V. (která jej zastupovala na základě plné moci ze
dne 23. 4. 2014 doručené správnímu orgánu prvního stupně dne 26. 6. 2014) doručeno dne 17. 9.
2014. Žalobce však podal odvolání až dne 19. 3. 2015, tj. opožděně. Námitce žalobce, že mu
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo doručeno, žalovaný nepřisvědčil, neboť
žalobce byl zastoupen uvedenou zástupkyní na základě plné moci, v níž je uvedeno, že je udělena
pro zastupování ve správním řízení v plném rozsahu pro celé řízení uvedené spisové značky,
včetně řízení odvolacího, a správní orgán prvního stupně proto nepochybil, když své rozhodnutí
doručil pouze této zástupkyni.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že mu rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně nebylo dosud doručeno, a vyjádřil nesouhlas se závěrem
žalovaného, že byl zastoupen paní M. V. (dále též „zástupkyní“), neboť v řízení nikým zastoupen
nebyl a veškeré úkony v něm činil sám. Žalobce připustil, že součástí správního spisu je plná moc
znějící na jméno zástupkyně, podepsaná žalobcem jako zmocnitelem, avšak tato plná moc nebyla
zástupkyní akceptována, a nemohlo tak na ni být hleděno jako na zástupce účastníka řízení.
Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 7 Azs 4/2011 -
58, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že alespoň konkludentní přijetí plné moci je nezbytnou
podmínkou vzniku zastoupení. V daném řízení zástupkyně neučinila jediný projev vůle, ze
kterého by bylo možné dovodit alespoň konkludentní přijetí plné moci doručené správnímu
orgánu dne 26. 6. 2014, a veškerá komunikace v daném řízení probíhala výhradně mezi správním
orgánem prvního stupně a žalobcem. Správní orgány tak nesprávně považovaly paní M. V. za
zástupkyni žalobce. Tato situace vznikla v důsledku omylu žalobce, který zaměnil řízení o
zadržení řidičského průkazu, ve kterém měl sjednáno zastupování zástupkyní s následným
řízením o přestupku. Právě proto, že řízení o přestupku nebylo předmětem žádné smlouvy o
zastoupení, zástupkyně zmocnění neakceptovala a neučinila ani žádný úkon, který by zavdával
správnímu orgánu příčinu domnívat se o opaku. Doručení zástupkyni proto není možné
považovat za den doručení rozhodnutí, přičemž samotnému žalobci jako nikým nezastoupenému
účastníku rozhodnutí doručeno nebylo. Na odvolání žalobce je proto třeba hledět jako na včasné,
neboť bylo podáno dne 19. 3. 2015, tj. ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se z písemnosti „upozornění
na nedoplatek“ dozvěděl o řešení otázky, která byla předmětem řízení. Rozhodnutí žalovaného pak
bylo doručeno dne 17. 6. 2015, tj. v době, kdy odpovědnost za spáchané přestupky již zanikla,
neboť přestupky měly být spáchány dne 2. 4. 2014 a odpovědnost za jejich spáchání zanikla dne
2. 4. 2015. Doručení rozhodnutí po uplynutí prekluzívní lhůty jej činí nezákonným.
[4] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 52 A 70/2015 – 49.
Ke stěžejní žalobní námitce, dle které nezbytnou podmínkou pro vznik zastoupení na základě
plné moci bylo prokázání přijetí plné moci ze strany zástupkyně alespoň v konkludentní formě,
krajský soud uvedl, že plná moc je v užším smyslu jednostranným právním úkonem zmocnitele,
který není adresován zmocněnci ale třetím osobám, tj. v projednávané věci správním orgánům,
přičemž se těmto třetím osobám osvědčuje (potvrzuje), že došlo k dohodě o zastoupení
mezi zmocněncem a zmocnitelem. Písemná plná moc je tedy pouze listinou osvědčující uzavření
dohody o plné moci. Tuto plnou moc jako průkaz osvědčující existenci zastoupení vůči třetím
osobám je nutné odlišovat od dohody o zastoupení (dohody o plné moci), která vyžaduje souhlas
smluvních stran s jejím zněním. Pro účinnost plné moci ve vztahu k třetím osobám plně
postačuje, pokud je třetím osobám předložen tento průkaz o existenci zastoupení, tj. plná moc,
není vyžadována dohoda o zastoupení, která má soukromoprávní povahu (typicky se jedná
o smlouvu příkazní). Správní řád nespojuje žádný právní následek s předložením plné moci,
která neobsahuje podpis zmocněnce svědčící o akceptaci plné moci a správní orgán není povinen
pátrat po tom, zda toto zmocnění bylo zmocněncem akceptováno a v jaké formě. V daném
případě byla předložena správnímu orgánu plná moc se všemi zákonnými náležitostmi, a správní
orgán byl tak oprávněn a i povinen doručovat rozhodnutí o přestupku zástupkyni žalobce.
[5] K poukazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 7 Azs
4/2011 - 58, krajský soud uvedl, že jej nelze v posuzované věci aplikovat, neboť se otázkou
konkludentního přijetí plné moci zabýval ve vztahu k plné moci učiněné ústně do protokolu,
v dané věci však plná moc ústně do protokolu udělena nebyla. Tvrzení žalobce, že se jednalo o
omyl, kdy zaměnil řízení o zadržení řidičského průkazu, ve kterém měl údajně sjednáno
zastupování zástupkyní, s následným řízením o přestupku, shledal soud účelovým
a nevěrohodným, neboť se jedná o soudu již známou účelovou a obstrukční praktiku
v přestupkových věcech, v nichž žalobce posléze v řízení před krajským soudem zastupuje
v záhlaví uvedený advokát. V této souvislosti krajský soud poukázal mimo jiné na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 26, v němž obdobně
hodnotil zkušenosti s případy zastupovaným tímto advokátem jako promyšlenou procesní
taktiku, která má za cíl protahovat správní řízení a dosáhnout prekluze odpovědnosti
za přestupek. Zástupkyně žalobce tak podle krajského soudu sloužila pouze obstrukčním
záměrům, nikoliv oprávněným zájmům žalobce na poskytnutí skutečné právní ochrany.
Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 16. 7. 2015, č. j. 7 As
106/2015 - 67.
[6] Platnost a právní účinky zmíněné plné moci tak podle krajského soudu nebyly podmíněny
zjištěním, zda zástupkyně přijala plnou moc, a to v jakékoli formě. Z předložené plné moci
vyplývá, že žalobce udělil zástupkyni plnou moc pro celé správní řízení vedené pod spisovou
značkou, pod kterou bylo řízení ve věci předmětného přestupku vedeno, a kterou dokonce v plné
moci označil, čili není možné z této plné moci ani vyvodit, že se jednalo o omyl, kdy by se plná
moc měla týkat jiného řízení. Závěr žalovaného o opožděnosti odvolání žalobce je správný
a nedošlo k zániku odpovědnosti za spáchané přestupky, neboť rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně bylo žalobci doručeno již dne 17. 9. 2014, tedy před zánikem této odpovědnosti
dne 2. 4. 2015.
[7] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích podal
žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., v níž vyjádřil přesvědčení, že kasační stížností napadený rozsudek je nezákonný.
Stěžovatel konstatoval, že je nutné rozlišovat mezi plnou mocí, která je průkazem zmocnění
a institutem zmocnění podle správního řádu. Náležitostí plné moci není souhlas zmocněnce s její
akceptací. Jde však o obligatorní náležitost k aktivaci institutu zmocnění ve smyslu správního
řádu. K podpoře svého závěru, že aby plná moc vyvolala zamýšlené právní účinky, je nutné,
aby byla zmocněncem alespoň konkludentně akceptována, odkázal stěžovatel na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 7 Azs 4/2011 – 58. Podle stěžovatele
tak nemohlo být po právu doručováno zástupkyni, která nevyjádřila souhlas (neprojevila vůli)
zmocnění akceptovat. Takové doručení na sebe nemůže vázat právní účinky. Stěžovatel
má dále za to, že správní orgán je povinen zjistit, zda došlo k aktivaci institutu zmocnění, tj. zjistit
zda předložená plná moc byla akceptována. Krajský soud popisuje, jak zástupkyně stěžovatele
a jiní zmocněnci vytvářejí obstrukce ve správním řízení. Tato situace se však netýká stěžovatele,
který v přestupkovém řízení zastoupen nebyl. Úvahy krajského soudu o zneužívání práva
nebo obstrukcích svědčí spíše o nedostatku věcných argumentů.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že v plné moci nemusí
být obsažen podpis zmocněnce s uvedením jeho souhlasu s přijetím plné moci, jelikož
jde o jednostranné prohlášení zmocnitele. Dále uvedl, že plná moc předložená stěžovatelem
ve správním řízení splňovala veškeré náležitosti a ani zástupkyně plnou moc nijak nezpochybnila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda stěžovatel podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně včas, s čímž souvisí argumentace stěžovatele zpochybňující jeho zastoupení ve správním
řízení.
[12] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správnímu orgánu prvního
stupně byl dne 26. 6. 2014 poštovní zásilkou doručen originál stěžovatelem vlastnoručně
podepsané plné moci, dle které stěžovatel podle §33 správního řádu udělil zástupkyni plnou moc
pro zastupování ve správním řízení sp. zn. OSA/P-541/14-D/17 a to v plném rozsahu,
včetně řízení odvolacího. V této plné moci ze dne 23. 4. 2014 je dále uvedeno, že zástupkyně
žádá o doručování písemností na e-mail X všemi správními orgány po celou dobu řízení. Správní
orgán prvního stupně poté žalobci i jeho zástupkyni doručil sdělení o zahájení správního řízení a
předvolání obviněného k ústnímu jednání ze dne 9. 7. 2014, č. j.: OSA/P-541/14-D/40, a následně
pouze zástupkyni doručil své rozhodnutí. Zástupkyně jej dle doručenky převzala dne 17. 9. 2014.
[13] Otázkou náležitostí plné moci udělené třetí osobě k zastupování účastníka správního
řízení se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 27,
v němž vyslovil, že „správní řád ve svém §33 odst. 1 umožňuje zastoupení účastníka správního řízení
zvoleným zmocněncem na základě plné moci, kterou lze učinit buď ve formě písemné, nebo může být udělena ústně
do protokolu“ a dále uvedl, že „plná moc (nebo také průkaz plné moci) je jednostranným prohlášením
zmocnitele (účastníka správního řízení) především o rozsahu zmocnění a osobě, která byla zmocněna a dokládá,
že se účastník správního řízení dohodl na svém zastoupení s jinou osobou (zmocněncem) a že mezi zmocněncem
a zmocnitelem byla o tomto zastoupení uzavřena smlouva (ať již ústní či písemná). Ta má soukromoprávní
povahu, typicky se jedná o smlouvu příkazní. Obsahem průkazu plné moci musí být konkrétní rozsah zmocnění
(srovnej §33 odst. 2 správního řádu), uvedení osoby, která je k zastupování účastníka zmocněna, podpis
zmocnitele a je také třeba, aby plná moc obsahovala datum, není-li její časové omezení vyjádřeno ve vlastním textu,
aby bylo zřejmé, od kterého konkrétního okamžiku je zmocněnec oprávněn úkony za zastoupeného činit.“
Veškeré uvedené náležitosti stěžovatelem předložený originál plné moci udělené dne 23. 4. 2014
stěžovatelem zástupkyni splňuje a je zcela nepochybné, že byla udělena pro předmětné správní
řízení, neboť stěžovatel v plné moci uvedl spisovou značku tohoto řízení. Jedná se tedy o řádnou
plnou moc, s jejímž předložením správní řád spojuje příslušné účinky (srovnej zejména §34
správního řádu). Dále je třeba uvést, že plná moc byla správnímu orgánu doručena v originální
listinné podobě poštovní zásilkou, tj. řádným podáním, se kterým jsou spojeny právní účinky
(§37 odst. 4 správního řádu).
[14] Správní orgán prvního stupně tedy nepochybil, pokud z předmětné plné moci vycházel
a v souladu s §34 odst. 2 správního řádu doručoval písemnosti zástupkyni stěžovatele.
Jak již bylo uvedeno výše, z doručenky založené ve správním spisu vyplývá, že rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně bylo zástupkyni stěžovatele doručeno dne 17. 9. 2014.
Patnáctidenní odvolací lhůta stanovená v §83 odst. 1 správního řádu tak počala běžet
dne 18. 9. 2014 a uplynula dne 2. 10. 2014. Stěžovatel však podal odvolání až dne 19. 3. 2015.
S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěrem žalovaného
a krajského soudu, že odvolání bylo podáno opožděně.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti s poukazem na závěry uvedené v rozsudku zdejšího soudu
ze dne 7. 4. 2011, č. j. 7 Azs 4/2011 – 58, dovodil, že aby plná moc vyvolala zamýšlené právní
účinky, je nutné, aby byla zmocněncem alespoň konkludentně akceptována, z čehož následně
dovodil, že nemohlo být doručováno zástupci, který neprojevil vůli zmocnění akceptovat.
K této argumentaci stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že k povaze smluvního zastoupení,
resp. plné moci, Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 433/01, publikovaném
pod č. 15, sv. 29 Sb. ÚS, uvedl: „Právní vztah u dobrovolného zastoupení vzniká mezi zastoupeným
a zástupcem na základě smlouvy (často nepřesně označované jako dohoda o plné moci), a k jeho obsahu patří
právo zástupce zastupovat zastoupeného v dohodnutém rozsahu. Plná moc je jednostranný právní úkon
zastoupeného, jenž je adresován třetím osobám, kterým se dává na vědomí, že zástupce je oprávněn zastoupeného
zastupovat a v jakém rozsahu (plná moc je pouhým osvědčením existence práva určité osoby zastupovat jinou
osobu). Právní teorie i praxe rozlišují různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění
podle různých kritérií. Jde např. o všeobecnou (generální) plnou moc, která opravňuje zmocněnce ke všem právním
úkonům, nebo zvláštní (speciální) plnou moc omezující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh
právních úkonů či pouze jediný právní úkon.“ (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 16/2004 - 60, č. 437/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 7 As 44/2006 – 61, nebo rozsudek ze dne 19. 8. 2011, č. j. 5 Afs 63/2010 - 64).
[16] Z výše uvedeného tak je zřejmé, že plná moc je jednostranný právní úkon zastoupeného,
jenž je adresován třetím osobám, kterým se dává na vědomí, že zástupce je oprávněn
zastoupeného zastupovat. Plná moc tedy osvědčuje existenci práva zástupce zastupovat
zmocněnce. Tento závěr je ostatně uveden také v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 4. 2011, č. j. 7 Azs 4/2011 – 58, na který poukazuje stěžovatel, v němž je uvedeno,
že „udělení plné moci sice předchází smlouva o plné moci mezi zmocnitelem a zmocněncem, ale plná moc samotná
je jednostranným právním úkonem, který má písemnou nebo protokolární formu a kterým zmocnitel
vůči správnímu orgánu či soudu osvědčuje existenci a rozsah zmocněncova oprávnění za něj jednat.“ Nejvyšší
správní soud v tomto rozsudku dále konstatoval, že „absence podpisu zmocněnce na plné moci nezakládá
její neplatnost, stejně jako absence jejího přijetí zmocněncem při udělení plné moci ústně do protokolu. K přijetí plné
moci zmocněncem, které je zásadní pro další postup v řízení, může dojít rovněž písemnou nebo protokolární
formou. Možné je také konkludentní přijetí plné moci.“
[17] Z uvedeného však nelze dovodit, jak to činí stěžovatel v kasační stížnosti, že aby plná
moc vyvolala zamýšlené právní účinky, je nutné, aby byla zmocněncem alespoň konkludentně
akceptována. Plná moc, která má všechny požadované náležitosti totiž vůči třetím osobám
dokládá existenci oprávnění zástupce zastupovat zmocněnce v rozsahu uvedeném v plném moci
na základě předchozí dohody o smluvním zastoupení uzavřené mezi zmocněncem a zástupcem.
Plná moc tedy dokládá nejen to, že zmocněnec zplnomocnil zástupce k svému zastupování
ale implicitně (pokud to v ní není výslovně uvedeno) i to, že zástupce toto zmocnění při uzavření
dohody o smluvním zastoupení akceptoval, což zpravidla vyplyne také z další činnosti zástupce
v předmětném řízení. Pokud by zmocnitel udělil plnou moc osobě, se kterou není na svém
zastupování domluven, která není se zastupováním zmocnitele srozuměna a o tomto úkonu
zmocněnce tak např. ani neví a která by tak zmocněnce posléze nezastupovala, a tuto plnou moc
by zmocnitel předložil správnímu orgánu, pak by negativní následky takového postupu nesl
sám zmocnitel. Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 2014, č. j. 4 As
85/2014 - 40, že „účastník správního řízení, který je svéprávný, má jistou odpovědnost za volbu svého
zmocněnce. Pokud si pro zastupování vybere osobu, která k tomu není zcela vhodná a nečiní ve prospěch
účastníka všechny potřebné úkony, jde to k tíži takto zastoupeného účastníka. V dané věci zřejmě stěžovatel
zmocnil k zastupování v řízení o námitkách takovou nepříliš vhodnou osobu, která již svou fyzickou vzdáleností,
případně i možnou nedostatečnou znalostí českého jazyka jako jednacího jazyka správních úřadů (§16 správního
řádu), respektive i českého právního řádu nebyla dostatečně způsobilá k účinnému uplatňování práv stěžovatele
ve správním řízení. Z okolností případu je rovněž patrné, že překážkou účinného uplatňování práv stěžovatele
byla zřejmě i nedostatečná komunikace mezi stěžovatelem a jeho zmocněncem. V důsledku těchto okolností
stěžovatel nepodal odvolání proti rozhodnutí o námitkách, toto rozhodnutí nabylo právní moci a stěžovatel
v důsledku toho pozbyl řidičského oprávnění. Jak ovšem bylo předesláno, tyto negativní následky volby příslušného
zmocněnce musí nést stěžovatel.“
[18] Zmocnitel uděluje plnou moc zpravidla právě proto, aby za něj zástupce v určité věci
jednal, bránil jeho práva a prosazoval jeho zájmy a postoje. Třetí osoby jsou tak povinny z obsahu
plné moci vycházet a jednat se zástupcem zmocnitele v rozsahu uvedeném v plné moci a není
již nutné, aby tyto osoby ověřovaly, zda předložená plná moc byla akceptována zmocněncem,
jak to tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se tak plně ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, že správní řád nespojuje žádný právní následek s předložením plné moci,
která neobsahuje podpis zmocněnce, svědčící o akceptaci plné moci a správní orgán není povinen
pátrat potom, zda toto zmocnění bylo zmocněncem akceptováno a v jaké formě.
[19] Je přitom na zmocniteli a jeho zástupci, aby se při uzavření dohody o smluvním
zastoupení či kdykoli v průběhu zastoupení domluvili, jakým způsobem a v jakém rozsahu
bude zástupce zmocnitele zastupovat. Nelze vyloučit ani to, že zástupce bude při zastupování
zmocnitele naprosto pasivní, jak tomu bylo v posuzované věci, kdy zástupkyně stěžovatele
byla pasivní, nebrojila proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a nevyvinula ani žádnou
jinou aktivitu k obhajobě stěžovatele. Pasivita zástupce však v žádném případě nedokládá
neexistenci zastoupení či neplatnost plné moci. Případný nedostatek komunikace
mezi stěžovatelem a jeho zástupkyní, přílišná pasivita zástupkyně, respektive neinformování
stěžovatele o doručení rozhodnutí a odpovědnost zástupkyně za takové jednání, je otázkou
soukromoprávní povahy, která je z hlediska řízení před správními orgány a přezkumu jejich
rozhodnutí správními soudy zcela irelevantní. Námitka stěžovatele, že nemohlo být po právu
doručováno jeho zástupkyni, která nevyjádřila souhlas (neprojevila vůli) zmocnění akceptovat,
proto není důvodná. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele,
že správní orgán je povinen zjistit, zda došlo k aktivaci institutu zmocnění, tj. zjistit
zda předložená plná moc byla akceptována.
[20] Nejvyšší správní soud dále přihlédl k tomu, že stěžovatel již dne 9. 6. 2014 osobně převzal
zásilku obsahující sdělení o zahájení správního řízení ze dne 3. 6. 2014, č. j. OSA/P-541/14-D/21,
a dne 22. 7. 2014 mu byla do schránky vložena zásilka obsahující Sdělení o zahájení správního řízení
a předvolání obviněného k ústnímu jednání ze dne 9. 7. 2014, č. j.: OSA/P-541/14-D/40,
v němž byl mimo jiné poučen, že nedostaví-li si bez náležité omluvy či důležitého důvodu,
může být věc projednána v jeho nepřítomnosti, přičemž projednáním věci se podle §74 zákona
o přestupcích rozumí nejen její projednání při ústním jednání ale též rozhodnutí o ní.
Pokud by stěžovatel měl za to, že jím udělené zmocnění nebylo zástupkyní akceptováno
a nebyl zastoupen, pak by se patrně ve správním řízení sám hájil, uplatňoval svá práva a zajímal
se o jeho průběh. Stěžovatel ovšem rovněž mohl zvolit naprosto pasivní přístup, tj. k ústnímu
jednání se nedostavit a neomluvit se z něj, pak mu ale muselo být zřejmé, že brzy po nařízeném
termínu ústního jednání bude vydáno rozhodnutí.
[21] Ke konstatování stěžovatele, že úvahy krajského soudu o zneužívání práva
nebo obstrukcích svědčí spíše o nedostatku věcných argumentů, Nejvyšší správní soud uvádí,
že závěry krajského soudu uvedené v kasační stížností napadeném rozsudku jsou řádně,
přehledně a logicky zdůvodněné, včetně závěru o obstrukční činnosti zmocněnců žalobců
ve správním řízení, kdy krajský soud poukázal na skutečnost, že v typově obdobných případech
zastupovaných v záhlaví tohoto rozsudku jmenovaným advokátem volí zmocněnci žalobců
(mimo jiné M. V.) obdobnou procesní strategii sloužící obstrukčním záměrům,
nikoli oprávněným zájmům žalobců na poskytnutí skutečné právní ochrany. Krajský soud
se podrobně vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele. Nejvyšší správní soud
se se závěry krajského soudu ztotožňuje, má stejně jako krajský soud za to, že tvrzení stěžovatele
ohledně neexistence jím uděleného zastoupení jsou nedůvěryhodná a účelová, a uzavírá,
že správní orgány ani krajský soud nepochybily, pokud vycházely z předložené plné moci
a považovaly doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zástupkyni stěžovatele
za účinné.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[23] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu