ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.124.2016:46
sp. zn. 4 As 124/2016 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
JUDr. R. K., CSc., proti žalovanému: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy,
se sídlem Slezská 100/7, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č. j. 51 A 1/2014 – 43,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č. j. 51 A 1/2014 – 43,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ústřední veterinární správy Státní veterinární správy ze dne 12. 12. 2013,
č. j. SVS/2013/062557-G, a rozhodnutí Krajské veterinární správy Státní veterinární
správy pro Středočeský kraj ze dne 13. 8. 2013, č. j. SVS/2013/047100-S,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti celkem 8.000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 12. 2013, č. j. SVS/2013/062557-G, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajské veterinární správy, Státní veterinární správy
pro Středočeský kraj (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 13. 8. 2013,
č. j. SVS/2013/047100-S, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle §71
odst. 1 písm. h) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících
zákonů (dále jen „veterinární zákon“), kterých se dopustil: 1) nesplněním povinnosti chovatele
vyplývající z §40 odst. 1 písm. b) a d) veterinárního zákona a 2) nesplněním povinnosti chovatele
vyplývající z §40 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona. Správní orgán prvního stupně za tyto
přestupky žalobci za použití §12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a podle §71 odst. 2
písm. c) veterinárního zákona uložil pokutu v úhrnné výši 10.000 Kč a dále mu podle §79 odst. 1
zákona o přestupcích uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný konstatoval, že přestupku uvedeného
pod bodem 1. se žalobce měl dopustit tím, že v hospodářství na adrese Jiřetice 1, v katastrálním
území 660965, registrační číslo hospodářství CZ 21004041, byly zahrabány vedlejší živočišné
produkty, osm kadáverů skotu, čtyři kadávery ovcí, dvě lebky ovcí, hovězí kosti, odříznutá hlava
a vnitřnosti skotu (střeva, vyprázněný obsah bachoru) do hnojiště, tedy žalobce neuložil vedlejší
živočišné produkty do doby přepravy k neškodnému odstranění na místech, s nimiž vyslovila
souhlas krajská veterinární správa, a to tak, aby nedocházelo k ohrožení zdraví lidí a zvířat
nebo k poškození životního prostředí a nepředal tyto vedlejší živočišné produkty osobě,
která provádí jejich sběr a přepravu. Přestupku uvedeného pod bodem 2. se žalobce měl dopustit
tím, že z hospodářství byly kadávery individuálně označovaných zvířat (osm kadáverů skotu)
předány osobě, která provádí sběr a svoz vedlejších živočišných produktů bez identifikačních
prostředků (identifikačních známek). Odvolací námitky žalobce neshledal žalovaný důvodné,
přičemž konstatoval, že uvedené skutečnosti jsou zaznamenány v protokolu o kontrolním zjištění
ze dne 4. 4. 2013 a žalobce je nijak nezpochybnil. Veškeré námitky a vyjádření učiněná v průběhu
správního řízení zjištěné skutečnosti nezpochybňují.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž uvedl, že tvrzení o kadáverech
skotu a ovcí zahrabaných do hnojiště je zavádějící a neodpovídá skutečnosti. Kadávery
zvířat, která za podezřelých okolností náhle uhynula a jejich odvoz do kafilérie nemohl
být pro zledovatělou příjezdovou cestu neodkladně proveden, totiž nebyly do hnojiště
zahrabány, ale byly provizorně uloženy na povrchu zmrzlého hnojiště a přikryty slámou,
aby se k nim nedostala dravá zvěř a nepovolané osoby. Pokud jde o kosti, šlo o kuchyňsky
opracované zbytky doplněné o kosti posbírané po celém hospodářství, kdy šlo o zbytky
roztahané v průběhu zimy psy a divokými zvířaty. Jak se dostala do hnojiště odříznutá hlava
skotu s vnitřnostmi, se nepodařilo zjistit. Myšlenku, že by tyto věci do hnojiště dal chovatel,
považuje žalobce za absurdní, neboť by to vedlo k rozbití stroje při rozmetání hnoje.
Rozhodnutím správních orgánů obou stupňů žalobce vytknul, že se nezabývají otázkou zavinění.
Rodinní příslušníci jej vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (žalobce se v polovině listopadu 2012
musel podrobit náročné operaci na odstranění nádoru a na doporučení lékaře byl v měsících
lednu, únoru a na počátku března na léčebném pobytu v zahraničí) neinformovali
o tom, co se na statku stalo. V této době, kdy se o statek nemohl starat, převzala péči o provoz
jeho dcera Ing. I. Z., která vlastní čtvrtinu nemovitosti. V této souvislosti žalobce poukázal na
skutečnost, že zajistil dostatek krmení a podmínky pro to, aby hospodářství fungovalo, víc
nemohl udělat, stejně jako jeho dcera, která se hospodářství věnovala a nejednalo se tak o
vědomou ani nevědomou nedbalost. Zpoždění odvozu kadáverů bylo způsobeno neobvyklými
klimatickými podmínkami. K žádnému ohrožení nedošlo, neboť kadávery byly zmrzlé. Uložení
pokuty s poukazem na §71 odst. 1 písm. h) veterinárního zákona považuje žalobce za
nezákonné, nemohlo totiž jít o přestupek. Pokud by se prokázalo zavinění a spáchání činu, šlo by
o správní delikt vzhledem k tomu, že žalobce je podnikající fyzickou osobou.
[4] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 51 A 1/2014 – 43, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v prvé
řadě poukázal na skutková zjištění uvedená v Protokolu o kontrolním zjištění ze dne 4. 4. 2013,
č. j. SVS/2013/023058-S, a relevantní právní úpravu. Námitce žalobce, že se nemohlo jednat
o přestupek, krajský soud nepřisvědčil, neboť žalobce v rozhodné době, kdy byla provedena
kontrola (ve dnech 3. a 4. 4. 2013), nebyl zapsán v evidenci samostatně hospodařících rolníků,
byl tak v rozhodné době fyzickou osobou (nikoli fyzickou podnikající osobou), a proto
s ním bylo zcela správně vedeno řízení o přestupku. Krajský soud dále uvedl, že žalobce v žalobě
i při soudním řízení uvedl, že vedlejší živočišné produkty „provizorně uložil na povrchu zmrzlého
hnojiště a přikryl slámou, aby se k nim nedostala dravá zvěř a nepovolané osoby“. Jelikož však
byl sankcionován za neuložení kadáverů zvířat do okamžiku předání osobě oprávněné k jejich
bezpečné likvidaci na místě, s nímž vyslovila souhlas krajská veterinární správa souhlas,
je irelevantní, zda byly vedlejší živočišné produkty uloženy na povrchu, nebo zahrabány, neboť
v každém případě nebyly uloženy tak, jak požaduje právní předpis. Tvrzení žalobce, že nebylo
možné, aby kadávery byly uloženy v hnojišti, neboť by tím riskoval rozbití zemědělské techniky,
neshledal krajský soud důvěryhodným. Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že žalobce
nerozporoval ani skutečnost, že kadávery byly předány osobě oprávněné k jejich likvidaci
bez identifikačních prostředků. Krajský soud proto uzavřel, že žalobce svými tvrzeními nevyvrátil
a nezpochybnil skutková zjištění správního orgánu prvního stupně.
[5] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku žalobce, že se žalovaný v napadeném
rozhodnutí se nezabýval otázkou zavinění. Žalovaný totiž na straně 7 svého rozhodnutí uvedl,
že má za prokázanou nedbalost žalobce. Tento závěr žalovaného sdílí i krajský soud, neboť
žalobce ve smyslu ustanovení §3 a §4 písm. a) přestupkového zákona věděl, že může svým
jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem.
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, v níž v prvé řadě uvedl, že krajský soud zamítl jeho námitku, že nebylo prokázáno jeho
zavinění za údajné porušení příslušných právních předpisů a krajský soud se nevypořádal
s konkrétními námitkami stěžovatele ohledně této otázky. Již ve správním řízení i v řízení před
krajským soudem poukazoval na vážné onemocnění, pro které se musel v polovině listopadu
2012 podrobit náročné operaci, která si vyžádala delší rekonvalescenci a léčebný pobyt
v zahraničí, což mu znemožnilo, aby se o hospodářství sám staral. V této souvislosti stěžovatel
poukázal na lékařskou zprávu a potvrzení lékaře, které předložil krajskému soudu při ústním
jednání. V rozhodné době tak o statek pečovala s pomocí najatých sil jeho dcera, která
je spolumajitelkou. Ta měla plná moc, komunikovala s příslušnými orgány a byla jí zasílána úřední
pošta týkající se hospodářství. S ohledem na zdravotní stav rodinní příslušníci stěžovatele
o situaci na statku neinformovali. O úhynu zvířat se dozvěděl, až když byla dne 3. 4. 2013
zahájena kontrola.
[7] Stěžovatel dále uvedl, že jeho dcera úhyn řádně nahlásila do kafilérie, která měla kadávery
odvézt. Ta však prohlásila, že jejich sběrný vůz nemůže zatím odvoz provést, pro zledovatělou
příjezdovou vozovku. Nahlášení si ověřoval i žalovaný a ve správním řízení stěžovateli
nenahlášení nevytýkal. Závěr žalovaného, že kadávery jsou staré 1 až 3 měsíce označil stěžovatel
za zjevně účelové. Pokud by tomu tak bylo, muselo by k úhynu dojít koncem r. 2012
nebo začátkem roku 2013. Na statku však byla dne 31. 1. 2013 kontrola Státní plemenářské
inspekce, která nezjistila, že by některý kus skotu chyběl. Ani z protokolu o provedené pitvě
nevyplývá, že by šlo o kadávery, které byly delší dobu bez odvozu. Stěžovatel dále zpochybnil
způsob, jakým kontrola proběhla, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je advokátem, tudíž
splňuje podmínku vzdělání uvedenou v §105 odst. 2 s. ř. s. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel dovolává nesprávného posouzení
věci, tj. důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda stěžovatel shora popsaným jednáním nesplnil povinnosti chovatele
vyplývající z §40 odst. 1 písm. b), c) a d) veterinárního zákona, a dopustil se tak přestupků podle
§71 odst. 1 písm. h) téhož zákona.
[13] Podle §3 veterinárního zákona, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného,
se chovatelem rozumí každý, kdo zvíře nebo zvířata vlastní nebo drží, anebo je pověřen
se o ně starat, ať již za úplatu nebo bezúplatně, a to i na přechodnou dobu.
[14] Podle §40 odst. 1 téhož zákona, chovatelé a osoby zacházející se živočišnými produkty
jsou povinni zajistit neškodné odstranění vedlejších živočišných produktů, které vzniknou
v souvislosti s jejich činností nebo v jejich zařízení; není-li stanoveno jinak, jsou povinni třídit,
označovat, bezpečně ukládat a podle potřeby ošetřovat vedlejší živočišné produkty do doby
přepravy k neškodnému odstranění na místech, s nimiž vyslovila souhlas krajská veterinární
správa, a to tak, aby nedocházelo k jejich zcizení, k ohrožení zdraví lidí a zvířat nebo k poškození
životního prostředí (písm. b), uchovávat obchodní a jiné doklady, týkající se vedlejších
živočišných produktů předaných k přepravě, po dobu nejméně 2 let, a jde-li o kadávery zvířat
individuálně označovaných podle zvláštních právních předpisů, zabezpečit, aby tyto kadávery
byly předávány k přepravě včetně identifikačních prostředků (písm. c), předávat vedlejší živočišné
produkty osobě, která provádí jejich shromažďování (sběr) a přepravu (svoz), poskytovat
jí k tomu nezbytnou součinnost a pomoc, zejména při přibližování kadáverů na místa přístupná
dopravním prostředkům a při jejich nakládání, a platit jí za přepravu a neškodné odstraňování
a další zpracovávání vedlejších živočišných produktů sjednanou cenu (písm. d).
[15] Podle §71 odst. 1 písm. h) veterinárního zákona, fyzická osoba se dopustí přestupku
tím, že nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v §40 odst. 1 a §40 odst. 3 a 4 nebo §42
odst. 3 písm. a).
[16] Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto skutečnosti
relevantní pro posouzení věci: Podle protokolu o kontrolním zjištění ze dne 4. 4. 2013,
č. j. SVS/2013/023058-S, provedl správní orgán prvního stupně kontrolu hospodářství
stěžovatele ve dnech 3. 4. a 4. 4. 2013. Kontrola zpočátku probíhala bez přítomnosti chovatele,
posléze se dne 3. 4. 2013 dostavila paní I. Z., která se představila jako dcera stěžovatele a
spolumajitelka objektu, a dne 4. 4. 2013 se již kontroly účastnil také stěžovatel. Z polního hnojiště
bylo dne 4. 4. 2013 po částečném odkrytí hnojiště vytaženo 7 kusů kadáverů skotu a 4 kusy
kadáverů ovcí, v různém stupni rozkladu, přibližně 1 – 3 měsíce po úhynu. Na žádost správního
orgánu prvního stupně bylo celé hnojiště postupně přemístěno, byl v něm nalezen ještě jeden celý
kadáver skotu bez označení, dvě lebky ovcí a větší skupina hovězích kostí a dále odříznutá hlava a
vnitřnosti skotu. Dcera stěžovatele prohlásila, že uložila kadávery na toto místo z technických
důvodů, jelikož vzhledem k počasí a stavu příjezdové cesty nebyl možný příjezd asanačního
podniku. Kadávery byly do hnoje zahrabány proto, aby se k nim nedostali predátoři a registrační
ušní známky sejmula proto, aby nedošlo k jejich ztrátě nebo zneužití. Jako důvod úhynu uvedla
paní Z. u dvou kusů jejich uvíznutí v prohlubni u předkládaného sena a udušení, u ostatních kusů
náhlý úhyn v době mrazivého počasí.
[17] Paní Z. ve svém vyjádření ze dne 5. 4. 2013 k tomuto protokolu uvedla, že vzhledem
k nemoci a nepřítomnosti stěžovatele byla nucena od poloviny ledna do konce března převzít
povinnosti spojené s provozem statku. Popsala, kdo spolu s ní pečoval o zvířata na statku.
Konstatovala, že uhynulá zvířata nebylo možné předepsaným způsobem zlikvidovat. Příjezdová
cesta je totiž ve velmi špatném stavu a v zimě, když je náledí, není sjízdná ani pro traktory a
speciální vozidla. Kafilerie proto požaduje stažení kadáverů na silnici, což bylo v době úhynu
neproveditelné. Proto s nimi naložila tak, jak uvedla do protokolu. Porušení veterinárního zákona
si je vědoma, jiné řešení však neměla. Identifikační známky preventivně sňala, protože měla
obavu z jejich zneužití. Úhyn do centrální evidence nehlásila, protože se domnívala, že k tomu
musí být doklad z kafilérie.
[18] Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 11. 5. 2013 k oznámení o zahájení přestupkového
řízení ze dne 7. 5. 2013, č. j. SVS/2013/030538-S, uvedl, že v polovině září 2012
bylo při vyšetření zjištěno, že má nádor v oblasti močového měchýře a vysloveno podezření
na rakovinu. Po doléčení probíhajícího akutního zánětu a dalších vyšetřeních se v polovině
listopadu podrobil složitému chirurgickému zákroku, jeho doléčení trvalo několik měsíců
a v polovině ledna na doporučení lékaře odjel na téměř dvouměsíční ozdravný pobyt
do zahraničí. Dosud je pod pravidelnou lékařskou kontrolou a poslední vyšetření bylo provedeno
dne 9. 5. 2013. Dne 16. 5. 2013 se podrobil menšímu chirurgickému zákroku a poté dalšímu
vyšetření na interním oddělení nemocnice na Homolce. Z uvedeného vyplývá, že v době,
kdy na statku došlo k inkriminovaným událostem, byl mimo Českou republiku a řízení statku
se s ohledem na svůj zdravotní stav nemohl dočasně věnovat. V době nepřítomnosti převzala
starost o statek jeho dcera, která pravidelně péči o zvířata kontrolovala. Za dané situace udělala
dle přesvědčení stěžovatele vše, co bylo možné. Kadávery dočasně umístila tak, aby nedošlo
k nežádoucím důsledkům.
[19] Do protokolu o ústním jednání ze dne 19. 6. 2013 stěžovatel uvedl, že v době,
kdy k uvedeným záležitostem došlo, byl v nemocnici, popř. v zahraničí, a rodinní příslušníci
jej o nich na výslovný zákaz lékaře neinformovali.
[20] V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak stěžovatel uvedl,
že o tom, co se na hospodářství stalo, se dozvěděl až v momentě, kdy byla prováděna kontrola.
Rodinní příslušníci jej s ohledem na jeho zdravotní stav chtěli šetřit a spoléhali se na to, že situaci
zvládnou sami.
[21] Při jednání u krajského soudu stěžovatel doložil své zdravotní obtíže závěrečnou zprávou
z urologické kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové a potvrzením lékaře MUDr. P. N.,
v němž je uvedeno, že se stěžovatel dne 14. 11. 2012 podrobil náročné operaci ve Fakultní
nemocnici v Hradci Králové, následně byl několikrát vyšetřován a až do začátku května 2013 byl
vzhledem k věku a rozsáhlosti zákroku v rekonvalescenci a nemohl se věnovat žádné fyzicky a
psychicky náročné činnosti.
[22] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že kadávery zvířat uložila na hnojiště dcera
stěžovatele, která z nich dále sňala identifikační známky a nenahlásila úhyn do centrální evidence.
Kdy přesně k úhynu zvířat a jejich následnému uložení do hnojiště došlo, z výše uvedeného
nevyplývá, z toho, že rozklad kadáverů odpovídal přibližně 1 – 3 měsíce po úhynu
a z uvedeného tvrzení dcery stěžovatele je nicméně jasné, že k úhynu muselo dojít na počátku
roku 2013 v období před provedenou kontrolou.
[23] Vzhledem k tomu, že veterinární zákon nestanoví ohledně přestupků v něm uvedených
žádné zvláštní požadavky, je třeba při posouzení přestupků podle veterinárního zákona
postupovat rovněž podle zákona o přestupcích. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku
ze dne 23. 10. 2008, č. j. 1 As 86/2008 – 63, přestupkem je podle definice §2 odst. 1 zákona o přestupcích
zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno zákonem.
Ke spáchání přestupku (ostatně jako ke spáchání každého jiného deliktu) je třeba jednak jednání deliktně
způsobilého subjektu, jímž dochází k porušení povinnosti (objektivní stránka deliktu), jednak jeho zavinění
(subjektivní stránka deliktu). Jednáním může být jak konání, tak opomenutí tam, kde byla dána povinnost
konat; zavinění musí být přítomno buď ve formě úmyslu přímého či nepřímého, nebo ve formě nedbalosti vědomé
či nevědomé. V rozsudku ze dne 15. 3. 2006, č.j. 57 Ca 39/2005 - 22, pak Krajský soud v Brně
judikoval, že odpovědnost za přestupek je vybudována na principu osobní odpovědnosti, kdy pachatelem
přestupku může být pouze fyzická osoba.
[24] Aby tedy mohlo být určité jednání fyzické osoby posouzeno jako přestupek,
musí být naplněna mj. jak objektivní stránka (jednání přičitatelné konkrétní fyzické osobě),
tak i subjektivní stránka přestupku (zavinění), a je třeba se naplněním těchto znaků skutkové
podstaty přestupku zabývat. Tím se přestupky fyzických osob odlišují od správních deliktů
podnikajících fyzických osob a právnických osob, u nichž obligatorním znakem skutkové
podstaty správního deliktu není zavinění a k vyvození odpovědnosti postačuje zásadně samotný
fakt porušení nebo nesplnění povinností stanovených zákonem.
[25] Žalovaný správní orgán i krajský soud dospěly ke shodnému závěru, že v případě
stěžovatele se jednalo o zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §4 písm. a) zákona
o přestupcích, neboť s ohledem na své právnické vzdělání věděl, že může svým jednáním porušit
nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Krajský soud i žalovaný však při posouzení této námitky
nezohlednily a nevypořádaly se s tvrzením stěžovatele, že o událostech na statku v důsledku
svého onemocnění, následné operace a dlouhodobé rekonvalescenci nevěděl a nemohl
jej ovlivnit. Tato skutečnost má přitom zásadní vliv na posouzení věci, neboť jestliže stěžovatel
nebyl o dění na statku informován, nemohla u něj být ve vztahu ke všem výše uvedeným
přestupkům, kladeným mu jako chovateli za vinu, dána forma zavinění ve formě vědomé
nedbalosti, neboť vůbec nevěděl o událostech zjištěných při předmětné kontrole, ke kterým
na jeho statku došlo a nejednalo se tak o situaci, kdy by věděl, že svým jednáním může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento
zájem neporuší nebo neohrozí.
[26] Nejvyšší správní soud považuje tvrzení stěžovatele, že nebyl schopen na statku pracovat
a o událostech na statku nevěděl, neboť o nich nebyl svou dcerou s ohledem na jeho zdravotní
stav informován, za důvěryhodné, neboť svůj zdravotní stav doložil potvrzením lékaře, z něhož
je zřejmé, že mu jeho zdravotní stav znemožňoval fyzicky a psychicky náročnou činnost
v období, kdy nastaly skutečnosti, z nichž žalovaný dovozuje spáchání přestupku. Při posouzení
důvěryhodnosti uvedeného tvrzení stěžovatele Nejvyšší správní soud ve prospěch stěžovatele
rovněž zohlednil jeho pokročilý věk (81 let), v důsledku kterého je podstoupení operace
a následné léčby psychicky i fyzicky značně náročné a rekonvalescence po operaci trvá delší dobu.
[27] Ohledně vztahu stěžovatele ke skutečnostem zjištěným správními orgány je dále třeba
uvést, že nebylo prokázáno, že by se jednalo byť jen o nevědomou nedbalost ve smyslu §4
písm. b) zákona o přestupcích. Pro naplnění této formy zavinění je totiž třeba, aby pachatel
přestupku kumulativně naplnit dva znaky: a) nevěděl, že svým jednáním může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, b) přestože o tom vzhledem k okolnostem a svým
osobním poměrům vědět měl a mohl. V posuzované věci však stěžovatel nenaplnil ani objektivní
stránku přestupků, které jsou mu kladeny za vinu, neboť prací na statku se v době spáchání
přestupků neúčastnil a ostatně vzhledem ke své zdravotní indispozici ani účastnit nemohl.
Jednání, které je správními orgány stěžovateli kladeno za vinu se zřejmě dopustila dcera
stěžovatele, která se k tomuto jednání doznala, když připustila, že s kadávery pod tíhou okolností
naložila nezákonným způsobem a nesplnila ani další zákonem stanovené postupy související
s jejich likvidací. Ve vztahu k stěžovateli tak není dána ani objektivní stránka spočívající
v uskutečnění přestupkového jednání jeho osobou. Stěžovatel totiž takto vůbec nejednal, jelikož
vytýkaného jednání se dopustila jeho dcera, která se jakožto spoluvlastník statku po dohodě
se stěžovatelem o zvířata v rozhodném období dočasně starala. Stěžovateli nelze ani vytýkat
nedbalost, jestliže s ohledem na svůj zdravotní stav svou dceru přechodnou péčí o hospodářství
pověřil, pokud se jednalo o osobu svéprávnou, kterou není možné apriori považovat za osobu
k takové činnosti zcela nezpůsobilou, měla k dispozici další pracovníky a stěžovatel ji vybavil
vším potřebným (krmivo, plné moci pro jednání s úřady apod.). Nejvyšší správní soud
tak uzavírá, že v případě stěžovatele nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka jemu
vytýkaných přestupků, zjednodušené řečeno pokud závadné jednání nebylo jednáním stěžovatele
a stěžovatel jej ani s vynaložením přiměřené péče nemohl z objektivních důvodů ovlivnit, nemohl
jej ani v žádné formě zavinit. Námitce stěžovatele ohledně nesprávného posouzení naplnění
subjektivní stránky přestupku krajským soudem je proto třeba přisvědčit.
[28] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že z §3 veterinárního
zákona vyplývá, že chovatelem zvířete nemusí být pouze jeho vlastník, tj. stěžovatel, ale může
jím být i osoba, která se o zvíře stará, tj. v posuzované věci jeho dcera, která je navíc, jak vyplývá
z protokolu o kontrolním zjištění, spoluvlastníkem celého objektu. Této skutečnosti si ostatně
byl vědom také správní orgán prvního stupně, který dceru stěžovatele v uvedeném protokolu
označoval jako chovatelku. Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné uvést,
že obecně platí, že odpovědnost za chov má primárně vlastník zvířat a nezáleží přitom,
zda a jak často své hospodářství navštěvuje, neboť je jeho povinností a odpovědností chovatele
zařídit věci tak, aby péče o zvířata probíhala v souladu s relevantními právními předpisy
a aby byl o všech záležitostech souvisejících s chovem zvířat informován. Této povinnosti
a odpovědnosti se vlastník hospodářství za běžných okolností nemůže zbavit. V posuzované věci
se však vyskytly natolik specifické okolnosti popsané výše (dlouhodobá nepřítomnost stěžovatele
v pokročilém věku v důsledku jeho léčby, pro kterou se dění na statku neúčastnil a nebyl
o něm zřejmě ani informován, k přestupkovému jednání se na samém počátku – již při prvotní
kontrole - přiznala dcera stěžovatele, když uvedla, kadávery uložila na hnojiště a sňala
z nich identifikační známky), že vlastníku hospodářství a chovateli (stěžovateli) nelze klást
spáchání přestupků za vinu. S ohledem na výše uvedené tak má Nejvyšší správní soud dále
za to, že předmětného jednání, v němž správní orgány spatřují přestupky, se nedopustil
stěžovatel, ale jeho dcera, která byla v době spáchání přestupků při dlouhodobé nepřítomnosti
stěžovatele chovatelem zvířat ve smyslu §3 veterinárního zákona, neboť na základě dohody
se stěžovatelem byla pověřena se o ně na přechodnou dobu starat.
[29] Další námitky stěžovatele uvedené v kasační stížnosti se rovněž týkají předmětných
přestupků. Nejvyšší správní soud se však těmito námitkami již nezabýval, neboť
je to bezpředmětné za situace, kdy stěžovatel se těchto přestupků zjevně nedopustil.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil, neboť je zjevné,
že stěžovatel se úspěšně dovolal důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nesprávného posouzení věci krajským soudem. Již v řízení o žalobě zde byly dány důvody
pro zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a krajský soud by v novém žalobním
řízení nemohl učinit nic jiného, než tato rozhodnutí zrušit, neboť stěžovatel se v posuzované věci
jemu vytýkaných přestupků nedopustil. Proto povaha věci umožňuje, aby Nejvyšší správní soud
o žalobě sám rozhodl a podle §110 odst. 2 písm. a), §78 odst. 1 věty první, odst. 3 a odst. 4
s. ř. s. současně se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný
v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. použitým přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán výše
vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[31] Podle §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s., rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí
návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
[32] O náhradě nákladů řízení před krajským soudem a řízení o kasační stížnosti rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, že stěžovatel má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení,
které důvodně vynaložil, neboť měl ve věci plný úspěch (§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.).
Náhrada nákladů řízení je tvořena zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 3.000 Kč
a za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, celkem tedy 8.000 Kč. Stěžovatel v řízení vystupoval jako
fyzické osoba a žádné další náklady v řízení před krajským soudem ani Nejvyšším správním
soudem neuplatnil. Celkem tedy je povinen žalovaný uhradit stěžovateli na nákladech řízení
částku 8.000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu