ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.173.2016:29
sp. zn. 4 As 173/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci navrhovatelky:
J. H., v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
12. 7. 2016, č. j. Na 5/2016 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Navrhovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Usnesením ze dne 12. 7. 2016, č. j. Na 5/2016 – 70, Krajský soud v Plzni
(dále jen „krajský soud“) odmítl návrh navrhovatelky k ustanovení zástupce. V podání
označeném jako „Žádost o bezplatné ustanovení zástupce“ navrhovatelka uvedla, že žádá o ustanovení
zástupce, který by jí pomohl podat žalobu a nadále ji zastupoval v průběhu řízení, jelikož
je nucena podat žalobu na ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou, která podle
navrhovatelky porušuje zákon a protiprávně jí odpírá její práva. Krajský soud usnesením ze dne
12. 11. 2015, č. j. Na 5/2015 – 7, navrhovatelku vyzval, aby odstranila vady návrhu na ustanovení
zástupce spočívající v nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností. Navrhovatelka totiž
neuvedla žádná tvrzení, na základě kterých by mohl soud posoudit, zda je zde dána nezbytná
potřeba zástupce k ochraně jejích práv. Soud ji proto vyzval, aby návrh na ustanovení zástupce
doplnila o sdělení, v jaké zcela konkrétní věci zamýšlí podat žalobu na ministryni práce
a sociálních věcí a jakého konkrétního výsledku zamýšlí onou žalobou docílit.
[2] Navrhovatelka podala dne 23. 11. 2015 proti shora označenému usnesení „odvolání“,
které krajský soud podle obsahu posoudil jako námitky proti rozhodnutí asistentky soudce dle §9
odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících
státního zastupitelství. V tomto podání navrhovatelka uvedla, že s usnesením krajského soudu
zásadně nesouhlasí a žádá soud, aby jí byl zástupce neprodleně přidělen. Podat žalobu chce
na ministryni, aby celý její případ prošetřila. Usnesením krajského soudu ze dne 8. 12. 2015,
č. j. Na 5/2015 – 15, byly námitky navrhovatelky následně zamítnuty a usnesení ze dne
12. 11. 2015, č. j. Na 5/2015 – 7, bylo potvrzeno. V podání ze dne 17. 12. 2015 navrhovatelka
sdělila, že chce docílit toho, aby bylo ministryni práce nařízeno, aby nezaujatě, správně posoudila
a nestranně prošetřila celý její případ.
[3] Usnesením ze dne 15. 1. 2016, č. j. Na 5/2015 – 19, postoupil krajský soud věc
z důvodu místní nepříslušnosti k vyřízení Městskému soudu v Praze, tento však s postoupením
nesouhlasil a věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu. Usnesením ze dne 6. 4. 2016,
č. j. Nad 26/2016 – 55, Nejvyšší správní soud rozhodl, že k rozhodnutí o návrhu na ustanovení
zástupce pro sepis žaloby (návrhu) a zastupování v soudním řízení v předmětné věci je příslušný
Krajský soud v Plzni.
[4] Při posouzení věci krajský soud shledal, že z návrhu není zřejmé, zda má být žalovaným
Ministerstvo práce a sociálních věci, konkrétní ministr či ministryně, nebo Česká správa
sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“). Z obsahu podání krajský soud dovodil, že žaloba
má směřovat proti ministryni práce a sociálních věcí Michaele Marksové, ale není však již jasné,
v jaké konkrétní věci, jelikož navrhovatelka se dovolává pouze toho, že ministryně
nepřezkoumala „její věc“. Krajský soud dále konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo,
že navrhovatelka jako žalobkyně vedla u tohoto soudu několik soudních řízení ve věci svého
invalidního a starobního důchodu, která jsou všechna pravomocně skončena. Pokud však cílem
navrhovatelky bylo žalovat ministryni, která nevyhověla jejím stížnostem proti postupu ČSSZ
při rozhodování o jejím invalidním či starobním důchodu, měla toto ve svém návrhu
specifikovat, neboť soud není oprávněn si domýšlet, čeho se navrhovatelka vlastně domáhá.
O žalobě proti ministryni práce a sociálních věci by navíc nebyl příslušný rozhodovat Krajský
soud v Plzni, ale Městský soud v Praze, jako soud místně příslušný dle sídla žalované.
[5] Navrhovatelka tedy podle krajského soudu ani na výzvu neuvedla žádná tvrzení, na jejichž
základě by mohl soud posoudit, zda je zde dána nezbytná potřeba zástupce k ochraně jejích práv
či zda její návrh není zjevně neúspěšným, jelikož z jejích podání nebyl seznatelný předmět řízení,
ani žalovaná strana. Krajský soud proto návrh navrhovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) jelikož nedostatky návrhu
nebyly ani přes výzvu soudu odstraněny.
[6] Proti tomuto usnesení krajského soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. Na 5/2016 – 70, podala
navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. Stěžovatelka s usnesením krajského
soudu nesouhlasí. V rámci svých možností dodala krajskému soudu všechny doklady, které soud
požadoval. Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedla, co soud požadoval, tj. že chce žalovat
ministryni práce a sociálních věcí, a za předmět řízení označila prošetření celého svého případu
po pracovní stránce, jak je ministryně ze zákona povinna. Stěžovatelka v kasační stížnosti
vylučuje, že by chtěla žalovat ČSSZ nebo se dovolávala přezkoumání rozhodnutí o starobním
či invalidním důchodu.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[8] Stěžovatelka v rozporu s požadavkem uvedeným v §105 odst. 2 s. ř. s. není zastoupena
advokátem a nemá vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud však přihlédl k usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19. Podle tohoto
usnesení v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí, jakým je také
usnesení o neustanovení zástupce, se ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. neuplatní. V posuzovaném
případě tedy stěžovatelka není povinna nechat se v řízení o kasační stížnosti zastoupit advokátem.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podle §35 odst. 8 s. ř. s. „ Navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce, jímž může být i advokát.“ Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 2/2006 – 50 je přitom zástupce možné navrhovateli stanovit
již za účelem podání návrhu na zahájení řízení: „Ve správním soudnictví je totiž právě již podání žaloby
nejen velmi složitým, ale zejména v zásadě tím nejdůležitějším úkonem, který musí navrhovatel učinit. Pro podání
žalobního návrhu jsou stanoveny poměrně přísné podmínky (časové, formální apod.) a tento úkon též klade
poměrně velké nároky na právní erudici navrhovatele. Následkem špatně podaného žalobního návrhu se navíc
vzhledem k principu koncentrace navrhovatel může snadno dostat do situace, kterou již nebude možné v dalších
fázích řízení napravit.“ Rozšířený senát v citovaném rozsudku také uvedl: „Je nesporné,
že při posuzování toho, zda soud zástupce navrhovateli ustanoví již před podáním návrhu, se soud musí velmi
důkladně zabývat otázkou, zda je to nezbytné k ochraně jeho práv. Povinností navrhovatele je ve své žádosti
poměrně přesně vymezit, co má být předmětem řízení, jež hodlá zahájit, a z čeho usuzuje, že došlo k porušení
jeho veřejných subjektivních práv. Jinak by nebylo možné dovodit splnění jedné ze dvou podmínek, jež §35 odst. 7
s. ř. s. určuje.“
[11] Soud se tedy při posuzování návrhu na ustanovení zástupce před podáním návrhu musí
nejprve důkladně zabývat otázkou, zda je ustanovení zástupce nezbytné k ochraně práv
navrhovatele. V případě stanovení zástupce před podáním návrhu je to podmíněno řádným
vymezením předmětu řízení ze strany navrhovatele, tj. otázky, kterou se bude soud na základě
tohoto návrhu zabývat. Ustanovení advokáta soudem ve správním soudnictví připadá v úvahu
jen pro ta řízení, která mohou probíhat v rámci správního soudnictví, resp. pro účely
přípravy zahájení takových řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013,
č. j. 9 As 157/2012 – 11). Zástupce proto není možné postupem podle soudního řádu správního
ustanovit, pokud návrh na jeho ustanovení směřuje k zahájení řízení mimo pravomoc soudů
ve správním soudnictví, popř. pokud z návrhu úmysl navrhovatele nelze jednoznačně určit.
[12] Nejvyšší správní soud v minulosti jako situace, kdy je ustanovení zástupce nezbytné
k ochraně práv navrhovatele, uvedl zejména osobní poměry účastníka řízení, tedy zvláště
jeho vzdělání, zkušenosti a profesi (rozsudek ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 As 23/2013),
ale též zdravotní stav (rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 6 Ads 130/2011), složitost věci,
tedy obtížnost řešených právních otázek a procesních postupů, komplikovanost dokazování
(rozsudek ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 As 23/2013), důležitost sporu pro navrhovatele
(rovněž rozsudek ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 As 23/2013), nebo povahu druhé strany sporu
a její zastoupení (na straně žalované stojí zpravidla specializovaný správní orgán, jenž v řízení
před správními soudy opakovaně vystupuje a disponuje nesrovnatelně vyšší mírou odbornosti
a zkušenosti).
[13] V posuzovaném případě stěžovatelka v návrhu ze dne 2. 11. 2015 uvedla, že je „nucena
podat žalobu na ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou, protože tato zcela evidentně porušuje
zákon“. Přílohou tohoto návrhu bylo oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory
(příspěvku na bydlení) ze dne 8. 7. 2015, vyrozumění o zahájení exekuce proti stěžovatelce
na částku 704.515 Kč, doklady plateb za energie a doklady výplaty starobního důchodu,
tj. doklady prokazující nepříznivou sociální situaci navrhovatelky. V přípise ze dne 21. 11. 2015,
označeném jako „odvolání proti usnesení Na 5/2015 – 7“, kterým byla stěžovatelka vyzvána
k odstranění vad návrhu, stěžovatelka uvedla, že žalobu chce podat na „ministryni, protože hrubě
porušuje zákon“. Dále zmiňuje, že již jejího předchůdce požádala prošetření „celého svého případu,
který trvá téměř 29 let“. Dále stěžovatelka odkazuje na to, že ministryně jí odpověděla, že nemají
její spis, přičemž vůbec její případ neprošetřovala. Chtěla by tedy, aby soud ministryni prošetření
nařídil. V přípise ze dne 17. 12. 2015 stěžovatelka opět zdůraznila, že žádá o prošetření
celého svého případu, přičemž doložila doklady zahrnující komunikaci mezi stěžovatelkou
a Ministerstvem práce a sociálních věcí, interpelaci senátora Jiřího Valenty a odpovědi ministryně
Michaely Marksové.
[14] Z podkladů doložených stěžovatelkou v řízení před krajským soudem Nejvyšší správní
soud zjistil, že podáním ze dne 24. 10. 2013, adresovaném ministru práce a sociálních věcí
Františku Koníčkovi, stěžovatelka žádala o přezkum postupu ČSSZ ve věci svého důchodu.
Usnesením ze dne 10. 12. 2013, č. j. 2013/72754-71, bylo následně zahájeno přezkumné řízení
ve věci rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uvolněna od 24. 7. 2013 výplata invalidního
důchodu. V přípise adresovaném ministryni práce a sociálních věcí ze dne 10. 5. 2014
stěžovatelka uvádí, že dne 24. 10. 2013 žádala o prověření svého případu, avšak v odpovědi
ze dne 10. 12. 2013 (patrně míněno výše uvedené usnesení č. j. 2013/72754-71) není případ řešen
celý, jak žádala. Chtěla by tedy požádat o prověření své žádosti. Sdělením ze dne 19. 5. 2014,
č. j. 2014/32360-71, byla poté stěžovatelka informována o tom, že na základě jejího podnětu bylo
zahájeno šetření v její důchodové záležitosti. Přípisem ze dne 5. 6. 2014 byla stěžovatelka
nakonec ředitelem odboru sociálního pojištění ministerstva práce a sociálních věcí informována,
že její spisová dokumentace byla postoupena Nejvyššímu správnímu soudu ve věci
sp. zn. 6 Ads 30/2014 a je vyžadována také Ústavním soudem a proto není věc možné opět
přezkoumat.
[15] Nejvyšší správní soud se po přezkoumání obsahu podání stěžovatelky učiněných
v řízení před krajským soudem ztotožnil se závěrem tohoto soudu, že nelze jednoznačně určit,
co má být předmětem řízení, o jehož zahájení navrhovatelka usiluje, a z čeho usuzuje, že došlo
k porušení jejích veřejných subjektivních práv. Vymezení předmětu řízení je přitom podle
výše citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu zásadní pro posouzení
návrhu na ustanovení zástupce za účelem podání návrhu na zahájení řízení. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že stěžovatelka byla usnesením krajského soudu ze dne 12. 11. 2015,
č. j. Na 5/2015 – 7, srozumitelným způsobem vyzvána k odstranění vad návrhu vymezením
„v jaké zcela konkrétní věci zamýšlí podat žalobu na ministryni práce a sociálních věcí a jakého konkrétního
výsledku zamýšlí onou žalobou docílit“. Stěžovatelka však jen opakovaně uváděla, že žádá o prošetření
„celé svojí věci“.
[16] Ani v kasační stížnosti přitom předmět řízení a zamýšlený cíl nebyl objasněn, jelikož
stěžovatelka pouze uvedla, že žádá prošetření celého svého případu po „pracovní stránce“,
přičemž vyloučila, že by se dožadovala přezkumu rozhodnutí o starobním či invalidním důchodu.
Neurčitost vymezení předmětu a cíle řízení vyplývá také z usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 4. 2016, č. j. Nad 26/2016 – 55, kterým bylo rozhodnuto o příslušnosti Krajského
soudu v Plzni, které svědčí o neurčitosti předmětu návrhu stěžovatelky: „Nejvyšší správní soud
si však je vědom, že prozatím není zcela nepochybné, proti kterému rozhodnutí či jakému postupu České správy
sociálního zabezpečení, jejíhož přezkumu se navrhovatelka domáhá, bude případná žaloba směřovat, a která
v minulosti rozhodovala o invalidním a starobním důchodu navrhovatelky, či zda žalovaným bude Ministerstvo
práce a sociálních věcí nebo zmíněná ministryně“. Nejvyšší správní soud tedy považuje postup krajského
soudu, který návrh stěžovatelky odmítl, za správný, jelikož z podání učiněných navrhovatelkou
v řízení před krajským soudem nelze jednoznačně určit, čeho se navrhovatelka domáhá, přičemž
navrhovatelka tuto vadu ani na výzvu soudu neodstranila.
[17] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že pokud by stěžovatelka
měla v úmyslu brojit proti vyřízení svého podnětu adresovaného ministryni práce a sociálních
věcí ze dne 10. 5. 2014, jednalo by se o zjevně neúspěšný návrh, jelikož ve věci nebylo vydáno
rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., které by odůvodňovalo podání žaloby, a nelze zde hovořit
ani o nečinnosti podle §79 s. ř. s., jelikož ve věci nebylo zahájeno správní řízení, a správní orgán
tedy nebyl zatížen žádnou povinností vydat rozhodnutí či osvědčení.
[18] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. O nákladech
řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka
neměla ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu