ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.202.2016:21
sp. zn. 4 As 202/2016 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. K., zast. JUDr.
Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne
30. 8. 2016, č. j. 59 A 9/2014 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu na bankovní účet žalobce do třiceti
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 10. 2014, č. j. KUOK 96048/2014, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Přerova ze dne 15. 8. 2014,
č. j. MMPr/097751/2014/GO, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
dle ustanovení §125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku.
Tohoto jednání se žalobce dopustil tím, že dne 12. 11. 2013 kolem 07:40 hodin, v takové době
po užití jiné návykové látky, kdy mohl být ještě pod jejím vlivem, řídil motorové vozidlo tovární
značky Renault Megane, registrační značky X, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie České
republiky. Výsledek testu, který byl proveden za použití testeru Drugwipe 5S, byl pozitivní na
jinou návykovou látku ze skupiny amfetaminy, extáze, speed a metamfetaminy. Na výzvu
policisty se žalobce podrobil lékařskému vyšetření, při kterém mu byly odebrány vzorky krve
a moči pro laboratorní a toxikologické vyšetření. Laboratorním rozborem vzorku krve
obviněného bylo prokázáno, že v krevním séru měl koncentraci 143 ng/ml metamfetaminu
a 13 ng/ml amfetaminu. Tímto jednáním žalobce porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona
o silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 15.000 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 10 měsíců počínaje dnem nabytí
právní moci rozhodnutí; dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2.500 Kč.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 1. 2016,
č. j. 59 A 9/2014 - 39, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek krajského soudu na základě kasační stížnosti žalovaného zrušil Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 4 As 35/2016 - 31. Nejvyšší správní soud v odůvodnění
zrušujícího rozsudku uvedl, že stěžovatel byl shledán vinným za spáchání přestupku
dle ustanovení §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, jehož se dopustil dne
12. 11. 2013. Přestupek žalobce spáchal po účinnosti zákona č. 233/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, avšak před účinností prováděcího
nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot,
při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou
látkou. Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „[t]oto prováděcí nařízení vlády tedy nemůže být na danou
věc aplikováno jako právní předpis, neboť by se jednalo o pravou retroaktivitu, která je v oblasti trestání
nepřípustná […] mezní hodnoty uvedené v nařízení je možné použit jako podklad pro úvahy stran dokazování
… [S]tanovení míry návykové látky, po jejímž dosažení je ovlivněna řidičova schopnost ovládat vozidlo, je totiž
otázkou ryze odbornou, medicínskou, jak ostatně konstatuje krajský soud v napadeném rozsudku, jejíž
zodpovězení náleží příslušným odborníkům.“ Nejvyšší správní soud dále poukázal na důvodovou
zprávu k zákonu č. 233/2013 Sb. a dovodil, že správní orgány nebyly povinny provádět další
podrobnější dokazování ve vztahu k přesnému určení míry ovlivnění žalobce z důvodu nálezu
143 ng/ml metamfetaminu a 13 ng/ml amfetaminu v žalobcově krevním séru. Nejvyšší správní
soud dále uvedl, že jakékoli další znalecké zkoumání by vycházelo právě z těch závěrů České
lékařské společnosti J. E. Purkyně, která byla důvodem pro výše popsanou změnu zákona
o silničním provozu. Proto nebylo potřebné, aby správní orgány prováděly podrobné znalecké
zkoumání ohledně míry ovlivnění řidiče u těch návykových látek, které se pak objevily v nařízení
vlády č. 41/2014 Sb., vycházející z obecně akceptovaných odborných závěrů, a to i když pro toto
období nebylo ihned vydáno citované prováděcí nařízení vlády. Nejvyšší správní soud dále
doplnil, že „[o]pačný přístup totiž vede k přílišnému formalismu, neboť v důsledku akceptace závěru krajského
soudu by zůstalo nepotrestáno jednání, které i podle tehdejších odborných znalostí bylo zcela zjevně v rozporu
se zákonem.“ Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgány dostatečně prokázaly naplnění
skutkové podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu ve spojení
s §5 odst. 2 písm. b) téhož předpisu účinného po 17. 8. 2013. Hodnota 143 ng/ml zjištěná v krvi
žalobce dle soudu jednoznačně dokládá, že v inkriminované době byl pod vlivem této návykové
látky, neboť tato hodnota několikanásobně překračuje hodnotu 25 ng/ml, která je podle
nejnovějších odborných zjištění považována za hraniční pro závěr o ovlivnění řidiče takovou
návykovou látkou.
V dalším řízení krajský soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 59 As 9/2014 - 71, žalobu
zamítl. V odůvodnění uvedl, že mu v důsledku závazného právního názoru Nejvyššího správního
soudu nezbývá než žalobu zamítnout. Podle Nejvyššího správního soudu totiž správní orgány
dostatečně prokázaly, že žalobce byl ovlivněn při řízení motorového vozidla návykovou látkou
metamfetaminem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
a to z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud
nesprávně posoudil otázku, které doposud nebyla v jeho rozhodovací praxi vyřešena. Stěžovatel
uvedl, že pokud je mu kladeno za vinu, že řídil vozidlo pod vlivem návykové látky, mohl
se dopustit přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích pouze, pokud mu v jeho krevním vzorku byla zjištěna nejméně
limitní hodnota této návykové látky stanovená prováděcím předpisem. Takový předpis v době
spáchání přestupku nebyl účinný a limitní hodnoty tak neexistovaly. Podle stěžovatele měl krajský
soud řešit odlišné otázky „[z]da je přípustné aplikovat ustanovení zákona (jeho prováděcího předpisu),
konkrétně to, které určuje limitní hodnoty, v době, kdy příslušná právní úprava není účinná a zda lze považovat
za porušení zásady zákazu pravé retroaktivity situaci, kdy jsou aplikovány limitní hodnoty, které nejsou uvedeny
v žádné, v dané době neúčinné právní normě s vysvětlením že tyto limitní hodnoty existovaly již dříve, ovšem nebyly
právně vymahatelné (závazné)“ Podle názoru stěžovatele je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
v rozporu se zásadami právního státu, což vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002,
sp. zn. III. ÚS 611/01. Stěžovatel shrnul, že podle současné soudní praxe „[…]podle neexistujících
(neúčinných) právních norem nelze postupovat, a to tím spíše, když se jedná o citelný zásah do práv a oprávněných
zájmů jednotlivce, se kterým je nepochybně spojeno trestání“. Stěžovatel v závěru kasační stížnosti poukázal
na to, že nelze akceptovat, aby zákaz retroaktivity byl obcházen tím, že obsah neúčinné právního
předpisu bude de facto použit. Stěžovatel oprávněnost této námitky opřel o úvahu nad smyslem
mezních hodnot, které zákonodárce uvedl do prováděcího předpisu. Stěžovatel proto považuje
rozhodnutí správního orgánu za nezákonné a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2016, č. j. 59 A 9/2014 - 71, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je nepřípustná.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu.“
Nepřípustnost kasační stížnosti se tedy vztahuje k otázkám, které již dříve v téže věci
závazně posoudil Nejvyšší správní soud. Tato skutečnost vyplývá rovněž z usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, podle kterého
„[l]ze tedy konstatovat, že ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obecně vyjadřuje nepřípustnost kasačních
stížností směřujících proti rozhodnutím soudu vydaným po předchozím zrušení jejich původních rozhodnutí
Nejvyšším správním soudem. Tato zásada nepřípustnosti kasačních stížností je prolomena jen v případech,
kdy je namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí.“ Dále
je nutné zdůraznit, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným
právním názorem vázán nejen krajský soud, ale také Nejvyšší správní soud sám, rozhoduje-li
za jinak nezměněných poměrů v téže věci. Změny původně vysloveného právního názoru
se senát, který o nové kasační stížnosti rozhoduje, nemůže domoci ani předložením věci
rozšířenému senátu postupem podle §17 s. ř. s. (blíže viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56). Tím je zaručen požadavek legitimního
očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nepřípustnost kasační stížnosti dle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. není závislá na tom, zda v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem
vystupoval na straně stěžovatele stejný účastník. Tento názor potvrdil i Ústavní soud v usnesení
ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 2083/15. V usnesení ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 2240/13,
Ústavní soud výslovně uvedl, že „[…]není rozhodné, zda původní rozhodnutí správního soudu bylo zrušeno
na základě kasační stížnosti podané žalobcem nebo žalovaným, poněvadž soudní řád správní ve svém ustanovení
§104 odst. 3 vychází toliko z procesní situace, kdy kasační soud v dané věci již rozhodl, rozhodnutí správního
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž správní soud ve věci opětovně meritorně rozhodl
s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru, vyslovenému ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu; lhostejno přitom, který účastník řízení se kasace původního rozhodnutí správního soudu domohl.“
V nyní posuzované věci se přitom Nejvyšší správní soud již zabýval skutečnostmi, které
jsou předmětem kasační stížnosti žalobce. K tomu, „[z]da je přípustné aplikovat ustanovení zákona
(jeho prováděcího předpisu), konkrétně to, které určuje limitní hodnoty, v době, kdy příslušná právní úprava není
účinná“, Nejvyšší správní soud již v předchozím řízení uvedl, že na stěžovatelovu věc nemůže
být aplikováno předmětné nařízení z důvodu pravé retroaktivity. Na další stěžovatelovu otázku,
„[z]da lze považovat za porušení zásady zákazu pravé retroaktivity situaci, kdy jsou aplikovány limitní hodnoty,
které nejsou uvedeny v žádné, v dané době neúčinné právní normě s vysvětlením, že tyto limitní hodnoty existovaly
již dříve, ovšem nebyly právně vymahatelné (závazné)“, Nejvyšší správní soud rovněž v předchozím
rozsudku odpověděl, když uvedl, že v nařízení vlády č. 41/2014 Sb. uvedenými
mezními hodnotami určující ovlivnění řidiče návykovou látkou je aspoň možné pracovat
jako s podkladem pro úvahu o řešené otázce, neboť stanovení těchto mezích hodnot zjevně
nepodléhalo právně-politickému rozhodnutí normotvůrce, nýbrž vycházelo ze současného
odborného stavu poznání fungování těchto návykových látek. K tomu Nejvyšší správní soud
s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 897/2015, doplnil,
že mezní hodnoty uvedené v nařízení vlády je možné použít jako podklad pro úvahu týkající
se dokazování stanovení míry návykové látky, po jejímž dosažení je ovlivněna řidičova schopnost
ovládat vozidlo, neboť se jedná o otázku ryze odbornou, medicínskou, jejíž zodpovězení náleží
příslušným odborníkům. Nejvyšší správní soud přitom vycházel z odborných závěrů, které
sloužily jako podklad pro přijetí nařízení vlády stanovující mezní hodnoty. Právě tyto závěry
stanovily návykové látky, vč. metamfetaminu, jejichž účinky jsou odborně prozkoumány
a u kterých tak lze stanovit paušální hodnotu, od níž je řidič ovlivněn ve své schopnosti řídit.
Stěžovatel tedy v kasační stížnosti namítl nesprávné posouzení právních otázek,
které již Nejvyšší správní soudem v předchozím řízení závazně vyřešil, a proto je jím podaná
kasační stížnost nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Z tohoto důvodu Nejvyšší
správní soud kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., za použití §120 s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla odmítnuta, aniž by bylo vydáno rozhodnutí
o věci samé, byly naplněny podmínky pro vrácení soudního poplatku zaplaceného stěžovatelem,
jak jsou vymezeny v §10 odst. 3 větě třetí ve spojení s odst. 5 téhož ustanovení zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Na základě výše
uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se stěžovateli vrací zaplacený soudní
poplatek za kasační stížnost v celkové výši 5.000 Kč. Uvedená částka bude v souladu s §10a
odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení na bankovní účet, z něhož stěžovatel zaplatil soudní poplatek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu