ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.291.2015:294
sp. zn. 4 As 291/2015 - 294
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. T., zast.
Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, Ostrava, proti žalovanému: Magistrát
města Ostravy, se sídlem Gorkého 3037/2, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2015, č. j. 22 A 74/2014 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ze dne 27. 6. 2014
se žalobce domáhal toho, aby krajský soud uložil žalovanému umožnit mu podat řádnou žádost
o vydání občanského průkazu s řádným údajem rodného čísla ve tvaru X, které bylo žalobci
zákonně přiděleno. V odůvodnění svého podání žalobce uvedl, že se dne 29. 4. 2014 dostavil
k žalovanému za účelem podání žádosti o vydání nového občanského průkazu, protože byl
dopisem žalovaného ze dne 31. 12. 2013 informován, že dne 10. 9. 2013 pozbyl platnosti
občanský průkaz č. X, který mu byl vydán dne 10. 9. 2003 a který si nikdy nepřevzal. Žalovaný
mu dále v tomto dopise sdělil, že je povinen si požádat o vystavení nového občanského dokladu,
jinak se dopouští přestupku. Vlastní podání žádosti o vydání nového občanského průkazu
probíhalo tak, že žalobce byl nejprve vyzván k předložení svých dokladů, jelikož však žádné
nevlastní, žalovaný od této výzvy bez jakéhokoli odůvodnění upustil a pokračoval
dál ve zpracování žádosti, aniž by si totožnost žalobce ověřil. Po sepsání žádosti pracovníkem
žalovaného byl žalobce vyzván ke kontrole údajů, při které zjistil, že v jeho žádosti bylo
nesprávně vyplněno jeho rodné číslo (nesprávná číslice za lomítkem), a proto je opravil. Následně
však byl žalovaným upozorněn na to, že není oprávněn v této žádosti ničeho měnit, celý proces
byl ukončen a žádost žalobce byla stornována. O celé události byl následně sepsán protokol.
Přípisem žalovaného ze dne 12. 5. 2014 pak bylo žalobci sděleno, že proces podávání žádosti
o vydání občanského průkazu je ukončen podpisem zpracované žádosti občanem, který potvrdí
její správnost a úplnost. Jelikož žalobce svým podpisem nepotvrdil správnost a úplnost žádosti
o vydání občanského průkazu, nemůže žalovaný jeho žádost považovat za podanou.
[2] Se závěry žalovaného žalobce nesouhlasil. Tvrdil, že pokud měl žalovaný jiný údaj
o rodném čísle žalobce podle Informačního systému evidence osob, (namísto správného čísla X
chybně uváděl číslo za lomítkem A) měl jej vyzvat, aby sporné údaje doložil, což se nastalo.
Zdůraznil přitom, že vytištěná žádost vypracovaná pracovníkem žalovaného obsahovala
nesprávný údaj, se kterým žalobce nemohl souhlasit, a tudíž nemohl žádost stvrdit svým
podpisem, přičemž bylo nutné postupovat pouze tak, že chybu v textu sám opravil. Žalovaný měl
na vzniklou situaci správně reagovat tím způsobem, že měl po žalobci požadovat předložení
dokladů osvědčujících skutečnosti potřebné k odstranění případných rozporů zjištěných při
zpracování údajů uvedených v žádosti.
[3] Z výše uvedeného žalobce dovozoval, že ačkoli se řádně dostavil k žalovanému v úmyslu
podat žádost o vydání nového občanského průkazu, podání žádosti mu bylo žalovaným
znemožněno, čímž žalovaný zasáhl do jeho práv.
[4] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v přípisu ze dne 3. 9. 2014, v němž uvedl, že od žalobce
nevyžadoval prokázání jeho totožnosti občanským průkazem nebo jinou veřejnou listinou, neboť
využil třetí zákonné alternativy prokázání totožnosti, za nějž považuje zcela spolehlivě skutečnost,
že osoba žalobce je magistrátu osobně známa z jeho úřední činnosti a z proběhnuvších správních
řízení, zvláště když je žalovanému známo, že žalobce nevlastní žádný doklad totožnosti,
neboť občanský průkaz vydaný žalovaným dne 10. 9. 2003 si odmítl převzít. Dále vysvětlil,
že při zpracování předmětné žádosti zjistil rozpor s údaji vedenými v registru obyvatel ohledně
rodného čísla žalobce, konkrétně u jeho koncovky, neboť žalobce uvádí, že správná koncovka
jeho rodného čísla je B, nikoli A, kterou má přidělenou a uvedenou v registru obyvatel.
Elektronicky zpracovanou a vytištěnou žádost o vydání občanského průkazu s koncovkou
rodného čísla A žalobce odmítl podepsat a vlastní rukou koncovku rodného čísla na této žádosti
opravil, načež řízení o vydání občanského průkazu bylo ukončeno a o tomto byl pořízen písemný
záznam. Následně byl s žalobcem o celém jednání sepsán protokol za přítomnosti jeho
zástupkyně.
[5] Žalovaný uvedl, že žalobce sice vychází z údaje v rodném listu, který obsahuje koncovku
rodného čísla B, ale tato koncovka vznikla, jak již bylo žalobci opakovaně vysvětleno, v důsledku
přepisové chyby, neboť držitelem téhož rodného čísla s uvedenou koncovkou je jiný občan.
Ohledně správného tvaru rodného čísla žalobce včetně jeho koncovky probíhala řada správních
řízení, proto žalovaný nepožadoval po žalobci doložení sporných údajů, přičemž tam uvedené
závěry byly potvrzeny i soudními rozhodnutími. Protože žalovanému s ohledem na obsah
evidence, provedených správních a soudních řízení byl znám správný tvar rodného čísla žalobce,
nepožadoval po něm doložení jakéhokoli dokladu za účelem odstranění údajného rozporu. Na
závěr žalovaný zdůraznil, že žalobce standardním způsobem a v souladu se zákonem požádal o
vydání občanského průkazu, problém však nastal ve chvíli, kdy žalobce nesouhlasil s rodným
číslem uvedeným v elektronicky zpracované žádosti vytištěné ze systému a požadoval uvedení
rodného čísla ve tvaru, o němž si myslí, že je správný, tedy s koncovkou B. Nemožnost ukončení
podání podle žalovaného tedy tkví v tom, že žalobce není ochoten akceptovat rodné číslo
s koncovkou A. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[6] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 22 A 74/2014 – 26, přikázal
žalovanému vydat rozhodnutí nebo osvědčení na základě žádosti žalobce ze dne 29. 4. 2014,
a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V odůvodnění rozsudku vysvětlil,
že žalobu vyhodnotil jako žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Z obsahu správního
spisu vzal za prokázané, že žalobce podal žádost o vydání občanského průkazu, vzdor tomu,
že v jejím obsahu ručně vepsal změnu v označení rodného čísla, měl žalovaný o této žádosti
meritorně rozhodnout.
[7] Tento rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 5. 2015, č. j. 4 As 83/2015 – 30, se závěrem, že krajský soud nesprávně vyhodnotil
povahu předmětné žaloby, jako žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, ačkoliv
se dle jejího obsahu a petitu jednalo o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Nejvyšší
správní soud v uvedeném rozsudku vyslovil tento právní názor:
[8] „Rozhodující otázkou, na kterou Nejvyšší správní soud zaměřil svou pozornost, je posouzení toho,
zda žaloba ze dne 27. 6. 2014 představuje žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu nebo
žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. K určení, o jaký typ žaloby se jedná, se vyjádřil Nejvyšší
správní soud v rozsudku 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 – 197, podle něhož „žaloba proti nečinnosti podle
§79 s. ř. s. a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s. jsou dva zcela odlišné typy žalob
ve správním soudnictví, které nelze zaměňovat ani směšovat. Pro určení žalobního typu není rozhodné, jak žalobce
žalobu označil, ale je třeba ji posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný její petit. Pokud
by byl mezi obsahem žaloby a navrženým petitem rozpor, popř. byl rozporný samotný petit, bylo by třeba takovou
vadu nejprve odstranit (srov. §37 s. ř. s. a §43 o. s. ř.).“
[9] Krajský soud sice z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházel, avšak nesprávně
jej aplikoval na daný případ. Z žaloby ze dne 27. 6. 2014 je totiž zřejmé, že se žalobce domáhal ochrany před
nezákonným zásahem.
[10] Tento závěr Nejvyššímu správnímu soudu plyne nejen z formálního označení této žaloby, které ve smyslu
výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu není rozhodující, ale z jejího obsahu a zejména petitu.
Žalobce se totiž domáhal toho, aby „soud přikázal žalovanému umožnit žalobci podat řádnou žádost o vydání
občanského průkazu s řádným údajem rodného čísla ve tvaru X, které bylo žalobci zákonně přiděleno“. Takto
formulovaný petit zjevně nesvědčí o tom, že by žalobce podal žalobu na ochranu proti nečinností správního orgánu,
kterou by se mohl domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo
osvědčení – srov. §79 odst. 1 s. ř. s. O vydání rozhodnutí nebo osvědčení žalobci dle jeho petitu evidentně nešlo,
neboť se domáhal toho, aby jeho žádost o vydání občanského průkazu byla správním orgánem přijata a
akceptována. Žalobce žádal o umožnění podání žádosti a o její přijetí, když nesouhlasil s předchozím postupem
správního orgánu, kterým mu bylo přijetí žádosti odepřeno.
[11] Žalobcem použitý petit odpovídá tomu, co může správní soud uložit žalovanému v řízení o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem podle ustanovení §87 odst. 2 s. ř. s., neboť žalobce se domáhá uložení
příkazu, aby „žalovaný umožnil žalobci podat řádnou žádost o vydání občanského průkazu s řádným údajem
rodného čísla ve tvaru X, které bylo žalobci zákonně přiděleno“.
[12] Ani z obsahu žaloby ze dne 27. 6. 2014 nevyplývá, že by se jí žalobce bránil proti nečinnosti
žalovaného, neboť naopak napadal jeho nesprávný postup, který považoval za rozporný se zákonem o občanských
průkazech. Žalobce nadto výslovně citoval právní úpravu obsaženou v ustanovení §82 s. ř. s.
[13] Za situace, kdy v žalobě ze dne 27. 6. 2014 nebyl rozpor mezi petitem a obsahem a kdy se žalobce
prostřednictvím svého právního zástupce výslovně dovolával ochrany před nezákonným zásahem, pak nebylo
na místě dovozovat, že se v daném případě jedná o žalobu na ochranu proti nečinnosti, a překročit tím petit žaloby
ze dne 27. 6. 2014. Závěr krajského soudu o tom, že se žalobce domáhá toho, aby soud uložil žalovanému
povinnost směřující k vydání rozhodnutí či osvědčení, není správný, i když jinak obecně není vyloučené,
aby se žalobce i prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem fakticky ve svém důsledku
domáhal vydání rozhodnutí ve věci samé […].
[14] Nad rámec výše uvedeného musí Nejvyšší správní soud rovněž podotknout, že i kdyby byly v žalobě
ze dne 27. 6. 2014 obsahové rozpory, které by nasvědčovaly závěru, že se jedná o žalobu na ochranu
před nečinností správního orgánu, měl krajský soud tyto rozpory odstranit postupem dle ustanovení §37 odst. 5
s. ř. s., jak ostatně vyplývá z odůvodnění výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Není tedy možné,
aby krajský soud převážnou většinu řízení vedl řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením (viz. např. obsah výzvy ze dne 15. 7. 2014 na zaplacení soudního poplatku), aby následně
bez jakéhokoli předešlého upozornění (např. při jednání soudu) dospěl k závěru, že se jedná o žalobu na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu (že je tedy věc po právní stránce nutno posoudit jinak) a zavázal tak správní
orgán k něčemu, čeho se žalobce ve své žalobě vůbec nedomáhal, vůči čemuž se žalovaný ani nemohl bránit.
Takový postup není v souladu s ustanovením §49 odst. 4 s. ř. s.“
[15] Krajský soud v Ostravě vázán shora uvedeným zrušujícím rozsudkem Nejvyššího
správního soudu věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 22 A 74/2014 – 63,
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vyhodnotil ji jako žalobu směřující proti nezákonnému zásahu
správního orgánu, předestřel úvahy o tom, jaké podmínky musí být splněny, aby žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem byla shledána důvodnou. Vysvětlil, že s ohledem
na právní úpravu regulující vydávání občanských průkazů nelze dovozovat, že by občanský
průkaz představoval rozhodnutí ve smyslu §9 správního řádu, jelikož představuje pouze listinu
osvědčující jméno, příjmení, podobu konkrétní osoby a státní občanství osoby. Jedná se tedy
o osvědčení dle ustanovení §154 správního řádu, tedy o tzv. jiný úkon správního orgánu. Vydání
takového osvědčení je přitom z povahy věci méně formalizované oproti vedení „klasického“
správního řízení. Při vyřizování žádosti žalobce o vydání občanského průkazu musel žalovaný
vycházet z obsahu registru obyvatel, evidence obyvatel, evidence občanských průkazů,
popř. z agendového informačního systému evidence cestovních dokladů. V těchto systémech
je žalobce veden s koncovkou rodného čísla A, což je známo i samotnému žalobci. Za takové
situace podle soudu neexistoval rozpor s údaji vedenými v centrální evidenci ve smyslu §4a
odst. 2 zákona o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o občanských průkazech“). Rozpor tvrdil pouze žalobce na základě svého subjektivního názoru,
který už správní orgány i soudy opakovaně posuzovaly, přičemž dospěly k závěru, že koncovka
rodného čísla A je platná. Postup dle ustanovení §4a odst. 2 zákona o občanských průkazech by
za takové situace byl dle soudu nehospodárný, neboť by správní orgán nemohl dojít k jinému
závěru. Soud zopakoval argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 4 As 4/2008, podle níž správní orgán musel vycházet z obsahu registrů. Proto krajský
soud nevyhověl návrhům žalobce na provedení dalšího dokazování, neboť za dané situace není
na místě dokazovat správnost koncovky rodného čísla žalobce. Soud proto uzavřel, že v postupu
žalovaného neshledal nezákonnost.
[16] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2015,
č. j. 22 A 74/2014 – 63, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost dne 21. 12. 2015,
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítal, že krajský soud oproti svému
předchozímu rozsudku zcela změnil svůj názor na věc a dospěl k opačným závěrům. Napadený
rozsudek proto považuje za nepředvídatelný, neboť se k němu nemohl vyjádřit. K věci samé
uvedl, že krajský soud postupoval ryze formalisticky a nepřihlédl ke konkrétním okolnostem
případu. Úvahy krajského soudu o tom, že vydání občanského průkazu nepředchází,
resp. nepředstavuje správní řízení, nejsou podle stěžovatele opřeny o žádné ustanovení právního
předpisu, zvláště když v předchozím rozsudku dospěl soud ke zcela opačným závěrům.
Odkazoval dále na zákon o občanských průkazech, podle kterého je občanský průkaz veřejnou
listinou, tudíž na něj není možné hledět jako na pouhé osvědčení, neboť na jeho vydání se vážou
mnohé další zásadní skutečnosti (např. zažádání o cestovní doklad, o řidičský průkaz atd.).
Občanský průkaz tedy podle závěru stěžovatele představuje doklad o přiznání práva.
[17] Závěr krajského soudu o tom, že zde neexistuje rozpor s údaji vedenými v centrální
evidenci, je podle stěžovatele evidentně nesprávný. Za zákonný by stěžovatel považoval pouze
takový postup, kterým by žalovaný tyto rozpory odstranil, k čemuž jej ostatně krajský soud
zavázal v předchozím rozsudku. Správnost koncovky rodného čísla stěžovatele je totiž sporná
objektivně, jak ostatně vyplývá z rodného listu stěžovatele. Nelze proto vycházet z nějakého
sdělení ministerstva vnitra, které stěžovatel považuje za nezákonné; žádost o ověření rodného
čísla totiž může podat pouze nositel rodného čísla, tedy správní orgán nemůže vést jakékoli řízení
v tomto směru z úřední povinnosti. Odkaz krajského soudu a žalovaného na předchozí
rozhodnutí správních soudů nemůže podle stěžovatele vyloučit skutečnost, že správná koncovka
jeho rodného čísla je jiná. Judikatura totiž nemůže být závazným právním předpisem, zvláště když
ignoruje příslušné zákony. Stěžovatel setrval na stanovisku, že nikdy nemohlo dojít ke změně jeho
rodného čísla, což se mu snaží správní orgány a správní soudy v rozporu se zákonem vnutit.
V neposlední řadě stěžovatel odkazoval na postup žalovaného, který jej po vydání předchozího
rozsudku krajského soudu vyzval, aby doložil tvar svého rodného čísla, což učinil, avšak následně
žalovaný neučinil nic dalšího. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[18] Stěžovatel, nad rámec kasační stížnosti sepsané jeho zástupkyní, v obsáhlém podání
čítajícím přes 250 stran textu ze dne 23. 12. 2015 namítal, že veškerá předchozí rozhodnutí
správních orgánů a správních soudů jsou v jeho věci nezákonná, že mu nebyla poskytnuta
krajským soudem v dané věci náležitá právní ochrana. Krajský soud činil pouze nezákonné kroky
vedené záměrem nerozhodnout v souladu s fakty a se zákonem, jak ostatně dokládá předchozí
zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu.
[19] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[20] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[22] Kasační stížnost stěžovatele nelze hodnotit jako nepřípustnou za situace, kdy tato sice
byla podána proti v pořadí druhému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2015,
č. j. 22 A 74/2014 – 63, poté, co byl původní rozsudek krajského soudu ze dne 17. 2. 2015,
č. j. 22 A 74/2014 – 26, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2015,
č. j. 4 As 83/2015 – 30, tato kasační stížnost však byla podána jiným účastníkem (žalobcem,
zatímco proti původnímu rozsudku se kasační stížností bránil žalovaný), a ze zcela odlišných
právních důvodů. Na příslušné otázky, které byly vyřešeny v předchozím rozsudku Nejvyššího
správního soudu, však bude příslušným způsobem poukázáno, neboť z nich musí Nejvyšší
správní soud i v nynější situaci vycházet.
[23] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[24] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[25] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít
testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo
o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58,
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[26] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, přičemž s jeho závěry polemizuje v obsáhlé kasační stížnosti. Nelze tudíž
hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost, že stěžovatel
se závěry soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho
údajnou nesrozumitelnost.
[27] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat
o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny.
[28] Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení krajského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu považuje postup žalovaného za zákonný. Krajský soud
v Ostravě se v odůvodnění tohoto rozhodnutí tedy řádně vyjádřil k zákonnosti postupu
žalovaného a správně zjistil skutkový stav věci. Krajský soud pouze vyjádřil svůj právní názor
ohledně (ne)důvodnosti žaloby; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele a že dospěl
k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku.
[29] K námitkám stěžovatele, že se krajský soud bez jakéhokoli vysvětlení odchýlil od závěrů
obsažených v jeho předchozím rozsudku ze dne 17. 2. 2015, č. j. 22 A 74/2014 – 26, je nutno
uvést, že tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2015,
č. j. 4 As 83/2015 – 30. Nelze z něj proto vycházet a považovat jednotlivé tam uvedené meritorní
závěry za souladné se zákonem. Nejvyšší správní soud musí zdůraznit, že předchozí rozsudek
byl zrušen z procesních důvodů, tj. především proto, že krajský soud nesprávně vyhodnotil
povahu předmětné žaloby jako žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, ačkoliv
se podle názoru Nejvyššího správního soudu jednalo o žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem; tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu byl krajský soud v dalším řízení
vázán (viz §110 odst. 4 s. ř. s.). K zákonnosti a správnosti dalších závěrů se zdejší soud
již nevyjadřoval, námitky neposuzoval věcně. Z rozsudku krajského soudu ze dne 17. 2. 2015,
č. j. 22 A 74/2014 – 26, zrušeného Nejvyšším správním soudem, proto nelze činit jakékoli závěry
pro stěžovatelovu kauzu.
[30] Nejvyšší správní soud proto shledal, že nebyl naplněn důvod kasační stížnosti podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[31] K důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy věci samé
Nejvyšší správní soud považuje za potřebné předeslat:
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelův spor ohledně
správného tvaru koncovky jeho rodného čísla trvá již celou řadu let. Podle interního sdělení
Odboru vnitřních věcí Magistrátu města Ostravy ze dne 27. 5. 2004, zn. Vnitř./1/3701/Mus.
jsou v informačním systému evidence obyvatel vedeny tyto údaje – jméno a příjmení: J. T., rodné
číslo X, adresa místa trvalého pobytu: D. M. 1508/3, Ostrava – Hrabůvka. Správní spis dále
obsahuje m. j. „Hlášení změny čísla“ ze dne 14. 7. 1993 č. 32/93, a ze dne 25. 8. 1993 č. 70/93,
vyhotovené Policií České republiky, adresované České správě sociálního zabezpečení, které
uvádějí stěžovatelovo rodné číslo X a poukazují na odlišný údaj v dřívějším občanském průkazu –
X. Ve spise je rovněž založeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, č. j. 11 Ca
55/2004 – 36, jímž soud odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 26. 8. 2002, zn. 4700/451, kterým bylo sděleno, že mu v roce 1967 bylo
přiděleno rodné číslo s koncovkou A. V souvislosti s tím Česká správa sociálního zabezpečení
vysvětlila, že stěžovateli byla dne 27. 10. 1967 přidělena koncovka rodného čísla A a nikdy
nedošlo ke změně. Při vydávání prvního občanského průkazu v místě narození (Zlaté Hory)
došlo k chybě, když do občanského průkazu byla zapsána koncovka B, která však patřila jinému
občanovi z Hradce Králové. Chyba se pak opakovala i v dalších dokladech. K žádostem
stěžovatele o odstranění nesrovnalostí ohledně koncovky jeho rodného čísla, Ministerstvo vnitra
(které je podle zákona o evidenci obyvatel jedinou autoritou oprávněnou k ověřování správnosti
rodných čísel) potvrdilo přidělení rodného čísla stěžovateli s koncovkou A. Do rodného listu
stěžovatele byla koncovka B zapsána chybně. Stěžovatel ohledně koncovky svého rodného čísla
vedl se žalovaným (ale i s jinými orgány – např. Krajským úřadem Moravskoslezského kraje,
Ministerstvem vnitra, Katastrálním úřadem Moravskoslezského kraje, Okresní správou sociálního
zabezpečení v Ostravě) celou řadu soudních sporů souvisejících s podobou této koncovky,
v nichž opakovaně vyjádřil své odmítavé stanovisko k přidělení rodného čísla s koncovkou A, což
je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti (viz věci vedené u zdejšího
soudu pod sp. zn. 4 Aps 3/2007, 4 As 4/2008, 4 As 67/2008, 4 Ans 6/2008, 4 Aps 4/2009,
4 Aps 8/2009, 2 Aps 4/2011, 4 As 83/2015). Stejný postoj zaujímá i v nyní projednávané věci,
ačkoliv mu bylo již opakovaně vysvětleno, např. v rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 1. 2009,
č. j. 4 As 4/2008 – 95, že: „Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že stěžovatel po řadu let užíval rodné číslo
s koncovkou B v domnění, že mu rodné číslo v tomto tvaru bylo v roce 1967 přiděleno. Z lidského hlediska
je proto pochopitelné, že stěžovatel pociťuje zjištění, že jeho rodné číslo má koncovku A, jako obrovský zásah
do svých práv. Z právního hlediska však nezbývá než konstatovat, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti
je vyloučeno, aby se stěžovatel domohl rodného čísla v jím požadovaném tvaru nebo bezvýznamového
identifikačního čísla, o jehož přidělení žádal. Jediným řešením vzniklé situace proto může být pouze
to, že stěžovatel akceptuje své rodné číslo ve tvaru, který je veden v informačním systému evidence obyvatel,
a převezme si osobní doklady s tímto rodným číslem.“
[32] Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci uvádí následující:
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona o občanských průkazech „občanský průkaz je veřejná listina,
kterou občan prokazuje své jméno, popřípadě jména, příjmení, podobu a státní občanství České republiky
(dále jen "státní občanství"), jakož i další údaje v ní zapsané podle tohoto zákona.“ Podle ustanovení §4a
odst. 2 zákona o občanských průkazech platí, že „zjistí-li obecní úřad obce s rozšířenou působností,
u kterého byla žádost podána, při zpracování žádosti rozpory s údaji vedenými v registru obyvatel, v evidenci
obyvatel, v evidenci občanských průkazů nebo v evidenci cestovních dokladů, vyzve občana, aby sporné údaje
doložil. Žádá-li občan o vydání občanského průkazu podle §2 odst. 2 písm. a) a b), vytiskne se zpracovaná
žádost s podobou občana a jeho podpisem, která se předloží občanovi, jenž svým podpisem potvrdí její správnost
a úplnost; to neplatí, pokud byla žádost obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností doručena v elektronické
podobě. Není-li obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný k vydání občanského průkazu, předá žádost
příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností k zajištění vydání dokladu.“
[33] Nejvyšší správní soud souhlasí s argumentací stěžovatele, že občanský průkaz představuje
veřejnou listinu, což výslovně vyplývá z ustanovení §2 odst. 1 zákona o občanských průkazech,
podle něhož se jedná o veřejnou listinu, kterou občan prokazuje své jméno, popřípadě jména,
příjmení, podobu a státní občanství České republiky, jakož i další údaje v ní zapsané podle tohoto
zákona. Ze samotného faktu, že se jedná o veřejnou listinu, která má jinou důkazní hodnotu
než běžné soukromé listiny – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2009,
č. j. 4 As 4/2008-95, který se rovněž týkal stěžovatele – však nelze dovozovat, že se jedná
o správní rozhodnutí deklaratorního typu, které by muselo být vydáno po proběhnuvším
správním řízení.
[34] Nejvyšší správní soud totiž v souladu s odbornou literaturou (srov. Vedral Josef: Správní
řád komentář, druhé vydání, RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, Praha, 2012,
str. 1218-1223) dlouhodobě judikuje, že je nutné rozlišovat mezi přiznáním nebo konstatováním
určitého práva prostřednictvím správního rozhodnutí a osvědčením, které existenci takového
práva prokazuje – srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010,
č. j. 2 As 41/2009 – 62, jež vysvětluje rozdíl mezi řidičským oprávněním a řidičským průkazem.
[35] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že v případě občanského průkazu se z povahy věci
jedná o zcela obdobnou situaci, tedy že občanským průkazem se nevytváří „právní osobnost
dotčené osoby“, ale pouze jejím prostřednictvím se prokazují zákonem vyjmenované skutečnosti
– srov. ustanovení §2 odst. 1 zákona o občanských průkazech. Vydáním občanského průkazu
se tedy dotčené osobě nevytvářejí nová práva, která by již předtím neměla, pouze se jeho
prostřednictvím tento stav deklaruje ve formě veřejné listiny. To, že stěžovatel má „jméno,
příjmení, podobu a státní občanství České republiky“, v žádném případě nevyplývá
z toho, zda mu byl nebo nebyl vydán občanský průkaz. Pokud by Nejvyšší správní soud
přistoupil na tuto argumentaci stěžovatele, zjevně by tím např. diskriminoval osoby mladší 15 let,
kterým není občanský průkaz zásadně ještě vydán (srov. ustanovení §2 odst. 3 a 4 zákona
o občanských průkazech), neboť by tím de facto vyslovil, že tyto osoby nemají „jméno, příjmení,
podobu a státní občanství České republiky“, které jim budou přiznány teprve až vydáním
občanského průkazy. Tento závěr by byl zjevně nezákonný, a tudíž nepřijatelný.
[36] Nejvyšší správní soud přitom nijak nezpochybňuje výtku stěžovatele, že s ohledem
na neexistenci příslušného občanského průkazu se v každodenním životě setkává s řadou
překážek a problémů, které jsou mnohdy obtížně řešitelné, případně vůbec. Tento výsledek však
nevyplývá z toho, že by vydávání občanského průkazu představovalo správní řízení, jehož
výsledkem by bylo správní rozhodnutí, ale z neochoty stěžovatele akceptovat předchozí správní
rozhodnutí týkající se jeho rodného čísla, ani na to navazující rozhodnutí správních soudů,
jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo nejen z jeho evidence obsahující údaje o řízeních
vedených stěžovatelem, ale i z obsahu stěžovatelova velmi obsáhlého podání ze dne 23. 12. 2015.
Pouze v důsledku této neochoty je stěžovatel vystaven řadě problémů, které však rozhodně
nevyplývají ze špatné právní úpravy zákona o občanských průkazech nebo z nezákonných
rozhodnutí správních orgánů či soudů. Právě tato rozhodnutí jsou důsledkem toho, že právo
funguje jako provázaný systém. Pokud stěžovatel odmítá postupovat podle právního řádu České
republiky a akceptovat příslušná rozhodnutí týkající se jeho rodného čísla, nelze si na základě
toho vynucovat právní úpravu takovou, aby vyhovovala jeho představám.
[37] K námitce stěžovatele, že zde existuje rozpor s údaji vedenými v registru obyvatel,
v evidenci obyvatel, v evidenci občanských průkazů, popřípadě v agendovém informačním
systému evidence cestovních dokladů ve smyslu §4 odst. 2 zákona o občanských průkazech,
musí Nejvyšší správní soud odkázat na všechna předchozí rozhodnutí správních orgánů
a správních soudů v otázce příslušné koncovky jeho rodného čísla. Za situace, kdy zde existuje
řada rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (viz např. výslovně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2009, č. j. 4 As 4/2008 – 95), která se touto
otázkou podrobně zabývají a vyvracejí tak stěžovatelovy námitky o nezákonné změně koncovky
jeho rodného čísla, nelze dovozovat, že by zde existovaly nějaké objektivní rozpory. Pouze
stěžovatel se subjektivně domnívá, že zde nadále existuje rozpor ve tvaru jeho rodného čísla,
ačkoliv k těmto otázkám se v průběhu všech stěžovatelových sporů již vyjádřily všechny
relevantní instituce, a to včetně Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2009, sp. zn. II.ÚS 888/09). Tato rozhodnutí jsou přitom pro stěžovatele dle příslušných
procesních předpisů závazná. To, že se s nimi stěžovatel nehodlá smířit a řídit se jimi, nemůže
založit závěr o jejich nesprávnosti.
[38] K námitkám stěžovatele poukazujícím na údajně nezákonný a vnitřně rozporný
postup žalovaného po vydání předchozího rozsudku krajského soudu je nutno uvést,
že tato argumentace je nepřípustná, neboť se jednak míjí s předmětem řízení, který byl vymezen
jeho žalobou ze dne 27. 6. 2014, přičemž jejím prostřednictvím stěžovatel uplatňuje zcela nové
skutkové a právní otázky, které ani neuvedl v řízení před krajským soudem, proto jsou
nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 a §109 odst. 5 s. ř. s.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[39] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[40] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti
podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu