ECLI:CZ:NSS:2016:4.AS.44.2016:41
sp. zn. 4 As 44/2016 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. F. F., zast. JUDr.
Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: J. Ch., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 18. 1. 2016, č. j. 30 A 112/2013 - 116,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. S-JMK 91536/2013 OŽP/Mch, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Břeclav ze dne 3. 7. 2013,
č. j. MUBR 39976/2013, kterým bylo podle §5 odst. 4 a 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“),
osobě zúčastněné na řízení povoleno záměrné rozšíření geograficky nepůvodního druhu rostlin,
spočívající v pěstování tzv. japonského topolu (Populus nigra x Popolus maximowiczii) - klon J 105
na pozemcích parc. č. PK 2745/24 a PK 2745/22 v k. ú. Rakvice, přičemž dřeviny budou
pěstovány za účelem produkce palivového dřeva, a to za stanovených podmínek.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že posuzovaná žádost na výsadbu japonského
topolu spočívá v záměrném šíření geograficky nepůvodního křížence do krajiny ve smyslu §5
odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném ke dni 27. 9. 2013, a proto
je nezbytné posoudit související rizika podle §5 odst. 5 naposledy uvedeného zákona. Žalovaný
se ztotožnil s Městským úřadem Břeclav, že osoba zúčastněná na řízení požádala o povolení
pro výsadbu rostlinolékařsky ověřených klonů japonského topolu. Žalovaný doplnil, že japonský
topol je nejčastěji používaným klonem a podle výsledků prováděných výzkumů jsou s jeho
výsadbou spojená minimální rizika. Městský úřad Břeclav si vyžádal k otázce rizik spojených
s výsadbou topolu japonského stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny, které následně
využil při stanovení podmínek pěstování. Žalovaný uvedl, že požadovaná doba obmýtí
v intervalu 5 let zamezí kvetení stromů a tím i jejich samovolnému šíření do krajiny. Topol černý,
s nímž by teoreticky opylení přicházelo do úvahy, se v doletové vzdálenosti výsadby nevyskytuje.
Nadto byly vysázeny jen samičí klony, proto by ke zplaňování docházelo jen minimálně v okolí
výsadby dřevin. Hybridizace, případně následné samovolné šíření kříženců vzhledem
k intenzivnímu obdělávání okolních pozemků či jejich zalesnění, nepřipadá podle žalovaného
v úvahu. Žalovaný podotkl, že dodržování správných technologických postupů sníží případná
rizika na minimum, a proto záměr shledal jako přípustný. Následně doplnil, že posuzovaný záměr
nemá důsledky pro hodnoty chráněné v rámci významného krajinného prvku a nemůže změnit
krajinný ráz. Dále poukázal na to, že územní plán není závazným dokumentem pro posuzování
záměrů na úseku ochrany přírody a krajiny a není tedy nutné zkoumat soulad posuzovaného
záměru s ním. Podle žalovaného je však vymezení zóny 4L provedeno jen v části textové a není
proto závazné. Navíc regulační opatření zde uvedená nemají oporu v obecně závazné vyhlášce.
Samotné vymezení ochranného režimu nemá oporu v zákonné úpravě a nemůže obsahovat
úpravu otázek obsažených v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný uzavřel,
že na zákonnost rozhodnutí nemá vliv vydání meritorního rozhodnutí po uplynutí lhůty, kterou
žalovaný stanovil Městskému úřadu Břeclav v opatření proti nečinnosti.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 30 A 112/2013 - 116, žalobu
proti uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. Nepřisvědčil žalobci, že se správní orgány
nedostatečně vypořádaly s námitkou nemožnosti vydat rozhodnutí o povolení výsadby
japonských topolů ex post. Tuto námitku vypořádal Městský úřad v Břeclavi v rozhodnutí
prvního stupně a žalovaný na něj při vypořádávání této otázky v přezkoumávaném rozhodnutí
navázal, když v postupu Městského úřadu v Břeclavi neshledal pochybení. Krajský soud
považoval uvedený postup správních orgánů za zákonný.
Krajský soud dále konstatoval, že první rozhodnutí Městského úřadu v Břeclavi ze dne
13. 8. 2012, č. j. 54222/2012, bylo zrušeno pro absenci vymezení ustanovení zákona, podle
nichž bylo rozhodováno. Tyto nedostatky Městský úřad v Břeclavi v rozhodnutí ze dne
3. 7. 2013, č. j. MUBR 39976/2013, odstranil. Přestože i v naposledy uvedeném rozhodnutí chybí
ustanovení zákona, podle nichž bylo rozhodováno, nezpůsobila tato vada podle krajského soudu
nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Krajský soud uvedl, že ze znění §5 odst. 4 a 5 zákona o ochraně přírody a krajiny
nevyplývá jednoznačně možnost, ale zároveň ani nemožnost dodatečného povolení záměru.
Odmítnutí dodatečného povolení by však podle krajského soudu nemělo racionální zdůvodnění.
Vyjádření žalovaného v této otázce s odkazem na principy dobré správy shledal krajský soud
přiléhavým a ztotožnil se s ním. Účel povolování (vyloučení negativních vlivů na přírodu
a krajinu) byl naplněn, a proto by bylo nehospodárné záměr dodatečně nepovolit. Krajský soud
odlišil projednávaný případ od dodatečného povolování staveb, které má zvláštní úpravu, neboť
ta byla zavedena z důvodu velké četnosti dodatečného povolování u staveb.
Krajský soud konstatoval, že zákaz šíření geograficky nepůvodních druhů je vymezen
v textové části územní plánu obce Rakvice a ve vyhlášce č. 1/2001 obce Rakvice se o něm
nehovoří. Za stěžejní krajský soud považoval posoudit, zda lze zákaz šíření geograficky
nepůvodních druhů považovat za limit využití území a případně, zda se jedná o limit závazný
i pro orgány ochrany přírody a krajiny. Krajský soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 - 116, ze kterého dovodil
závaznost limitů využití území. Území obce spadá do zóny 4L, na kterou se vztahuje běžná
zákonná ochrana. Podle krajského soudu „[s]tanovení jednotlivých zákazů uvedených jako regulační
opatření mj. u zóny 4L (celé území obce) bylo zamýšleno toliko jako provázání územního plánu obce s obecnou
zákonnou ochranou životního prostředí, aniž by tuto ochranu posilovalo. Jestliže mají tato regulační opatření
odpovídat pouze obecné zákonné ochraně, nemůže zákaz rozšiřování nepůvodních druhů, jako jedno z těchto
regulačních opatření, znamenat silnější ochranu přírody a původních druhů nad rámec zákona o ochraně přírody
a krajiny, konkrétně pak §5 odst. 4 tohoto zákona a v důsledku tak představovat limit využití území zcela
zakazující jakékoliv záměrné rozšiřování nepůvodních druhů. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani čl. 9
vyhlášky č. 1/2001 upravující limity využití území, jenž ve svém závěru zcela obecně stanoví, že je potřeba
respektovat i limity uvedené v textové části územního plánu, vyplývající ze zákona o ochraně životního prostředí
a dalších zvláštních předpisů. Uvedený „příkaz“ je natolik obecný, že jeho aplikaci lze vyloučit v případě,
že vymezení regulačních zón výslovně stanoví, že se u 4. zóny jedná pouze o běžnou zákonnou ochranu krajiny.“
Krajský soud návazal s tím, že zákaz rozšiřovaní nepůvodních druhů uvedený v územním plánu
neznamená silnější ochranu než stanoví zákon o ochraně přírody a krajiny a nepředstavuje
tak limit využití území spočívající v zákazu jakéhokoliv rozšiřování nepůvodních drhů, jak namítal
žalobce. Nadto podle krajského soudu charakter zákazu rozšiřování nepůvodních druhů
neodpovídá pojetí limitů využití území. Každý nový prvek v území nelze chápat automaticky jako
změnu jeho využití. Krajský soud tak dospěl k závěru, že stanovení zákazu šíření nepůvodních
druhů není limitem území.
Krajský soud následně uvedl, že případná potřeba územního rozhodnutí o změně využití
území je irelevantní ve vztahu k vydání povolení podle §5 odst. 4 a 5 zákona o ochraně přírody
a krajiny. Z hlediska ochrany přírody a krajiny není podstatné, zda budou nepůvodní druhy
rozšiřovány na pozemku označeném jako orná půda nebo trvalý travní porost.
Krajský soud konstatoval, že „[…] rozhodnutí o změně druhu pozemku je vždy vázáno
na požadavky katastrálního zákona (v projednávaném případě starého katastrálního zákona) a jeho prováděcí
vyhlášky, což znamená, že faktický stav (změnu) v území je potřeba podřadit pod kategorie stanovené
v katastrálních předpisech. Katastrální vyhláška přitom v části 2. upravující způsoby využití pozemků
stanovovala pod kódem 3 i způsob využití pozemku jako plantáž dřevin (vč. plantáže energetických dřevin)
s tím, že takové využití je přípustné na druhu pozemku orná půda, ovocný sad, trvalý travní porost, lesní pozemek
a ostatní plocha. Jestliže tedy byla plantáž energetických dřevin zřízena na druhu pozemku orná půda, nebyla
vyžadována změna druhu pozemku, neboť na tomto druhu pozemku je plantáž energetických dřevin přípustná.“
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že vydání povolení o šíření nepůvodních druhů až ex post je nebezpečný precedens.
Stěžovatel poukázal, že s námitkou nemožnosti vydat povolení ex post se vypořádal toliko
Městský úřad Břeclav v původním rozhodnutí ze dne 13. 8. 2012, č. j. 54222/2012, přičemž
se závěry uvedenými v tomto rozhodnutí stěžovatel nesouhlasí. Protože následně tuto námitku
správní orgány již nevypořádaly, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Úvahu krajského
soudu, že námitka byla vypořádána v rozhodnutí Městského úřadu v Břeclavi ze dne 3. 7. 2013,
č. j. MUBR 39976/2013, stěžovatel odmítl, neboť zmíněné rozhodnutí vypořádává argumenty
vztahující se k jiným otázkám spojeným s výsadbou japonských topolů. Jelikož námitku
nepřezkoumatelnosti krajský soud sám vyhodnotil nesprávně, je v důsledku uvedeného
nepřezkoumatelné i jeho rozhodnutí.
Stěžovatel v řízení před krajským soudem navrhl provést důkazy, které by prokázaly,
že podmínky povolení uděleného osobě zúčastněné na řízení nejsou dodržovány a dochází
k šíření rostlin do okolí. Krajský soud však nesprávně tyto důkazy nepřijal s tím, že přezkoumává
zákonnost rozhodnutí v době jeho vydání. Stěžovatel odmítl formalistický postup správních
orgánů, které umožnily vydání rozhodnutí o povolení až v době, kdy již byl japonské topoly
několik let vysázeny. Správní orgány tak nesprávně legalizovaly protiprávně vzniklý stav.
Stěžovatel odmítl výklad ustanovení §5 odst. 4 a 5 zákona o ochraně přírody a krajiny, který
by umožnil dodatečné povolení záměrů, neboť povolovací proces musí realizaci záměru
předcházet. Odkaz krajského soudu na §129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni 27. 9. 2013,
s tím, že zákonodárce zvolil speciální úpravu dodatečného povolování staveb pro jejich větší
četnost, čímž zároveň nevyloučil dodatečné povolení v jiných řízeních, neobstojí. Postup
žalovaného totiž může založit legitimní očekávání i dalším osobám, které by nejprve realizovaly
výsadbu a teprve následně žádaly o povolení. V tomto směru neobstojí ani odkazy žalovaného
na principy dobré správy, neboť ty nelze povyšovat nad zákonný text. Stěžovatel zdůraznil,
že povolovací režim má zaručit předchozí kontrolu záměru a výjimky musí být stanoveny
výslovně v zákoně. Tento právní názor podporuje i závěr Krajského soudu v Ostravě uvedený
v rozsudku ze dne 22. 5. 2003, č. j. 22 Ca 121/2002 - 32. Stěžovatel zdůraznil, že zákaz vnášení
geograficky nepůvodních druhů v uvedený v územním plánu obce Rakvice je obecný regulativ
způsobu využití území, tedy je limitem využití a je vymezen závazně. V této souvislosti stěžovatel
podepřel své tvrzení odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 1 Aos 2/2013 - 116. Podle stěžovatele je nezbytné zákaz šíření geograficky nepůvodních
druhů považovat za součást závazné části územního plánu. Územní plán vymezuje limity právě
proto, aby nedošlo k zásahům do přírody v neúnosné míře. Podle stěžovatele není vyloučeno,
aby za změnu využití území bylo považováno i šíření geograficky nepůvodních druhů rostlin
a živočichů do krajiny.
Stěžovatel odmítl úzký výklad pojmu změna území, jak jej učinil krajský soud. Tento
pojem je nezbytné chápat jako jakoukoliv změnu v území, což uvádí i odborná literatura. Vždy
je potřebné zkoumat, zda byly naplněny podmínky §2 odst. 1 písm. a) stavebního zákona.
V projednávané věci ke změně v území došlo, neboť byl fakticky změněn druh pozemku, jelikož
činnost zde prováděná se svými důsledky shoduje se zřízením lesa, vinice, parku či sadu.
V důsledku uvedeného je rozhodnutí v rozporu s územním plánem.
Stěžovatel proto navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě. Dále
podotkl, že námitky stěžovatele o nemožnosti vydat povolení k vysázení japonských topolů
ex post vychází ze sporu mezi stěžovatelem a osobou zúčastněnou na řízení v rovině
soukromoprávních vztahů jakožto vlastníků sousedících pozemků. Žalovaný zdůraznil,
že soukromoprávní zájmy vlastníků nemohl posoudit. V řízení o výsadbě japonských topolů
totiž primárně hodnotil rizika spojená s výsadbou z hlediska ochrany přírody a krajiny
s tím, že výsadbu povolil. Žalovaný vyloučil, že by povolení mohlo zasáhnout do veřejných
subjektivních práv stěžovatele, přičemž zdůraznil, že účel řízení byl naplněn, přestože výsadba
proběhla před vydáním povolení. Podle žalovaného zvolený postup odpovídal principu dobré
správy a principu veřejné správy jako služby. Žalovaný poznamenal, že výsadba japonských
topolu není v rozporu s územním plánem obce Rakvice, neboť zákaz šíření nepůvodních rostlin
uvedený v územním plánu obec Rakvice nepovažuje za limit využití území. Nejvyššímu
správnímu soudu proto žalovaný navrhl, aby kasační stížnost zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné. Žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí Městského úřadu Břeclav
ze dne 3. 7. 2013, č. j. MUBR 39976/2013, které vypořádání otázky přípustnosti vydání povolení
ex post obsahuje. Žalovaný velmi stručně, avšak v přezkoumatelném rozsahu uvedl,
že se vypořádáním námitky ztotožňuje, respektive že neshledal v postupu Městského úřadu
v Břeclavi pochybení. Nejvyšší správní soud považuje za přípustné, aby odvolací správní orgán
námitku vypořádal s odkazem na rozhodnutí orgánu prvního stupně, pokud ten se námitkou
zabýval a odvolací orgán se s jeho hodnocením ztotožňuje. Námitce nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
K námitce stěžovatele, že správní orgány nebyly oprávněny vydat rozhodnutí o povolení
výsadby japonských topolů ex post, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Ustanovení §5
odst. 4 a 5 zákona o ochraně přírody a krajiny výslovně neupravuje, zda správní orgány mohou
vydat rozhodnutí o povolení ex post či nikoliv. Proto se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou,
zda byl postupem správních orgánů naplněn hlavní účel povolovacího procesu tedy, jestli byly
dostatečně posouzeny otázky související s ochranou přírody a krajiny za současné ochrany práv
dotčených osob. Podle Nejvyššího správního soudu byly ve správním řízení tyto otázky řádně
posouzeny a žádný ze zákonem chráněných zájmů nebyl ohrožen. Správní orgány stanovily
konkrétní a logické podmínky pro výsadbu a následnou péči o japonské topoly, z nichž vyplývá,
že otázky ochrany přírody byly vhodně posouzeny s ohledem na podklady obsažené ve spise.
Pokud by byla za této situace osoba zúčastněná na řízení nejprve povinna odstranit porost
japonských topolů, následně znova zažádat o povolení s tím, že by ji byly uloženy obdobné
podmínky pro výsadbu, považoval by Nejvyšší správní soud takový postup správních orgánů
za příliš formalistický a v rozporu se zásadou proporcionality. Nejvyšší správní soud uvádí,
že v projednávaném případě byl zajištěn účel řízení, neboť zvolený postup chránil jak veřejný
zájem na ochraně přírody a krajiny, tak i zájmy osoby zúčastněné na řízení a stěžovatele, jehož
námitky byly v průběhu řízení zákonně a přezkoumatelně vypořádány. Nadto Nejvyšší správní
soud připomíná, že správní orgány uložily osobě zúčastněné na řízení některé podmínky výsadby
odlišně od jejího návrhu a správní řízení tedy nebylo pouhou formalitou, jak namítal stěžovatel.
Nejvyšší správní soud podotýká, že samotná možnost vydání povolení k výsadbě ex post
nevede k tomu, že budou případné další osoby oprávněny učinit svou výsadbu bez povolení,
aniž by se vystavily riziku sankce. Stěžovatel přehlíží, že osoba zúčastněná na řízení byla ohledně
svého záměru výsadby již od počátku v dobré víře. Městský úřad v Břeclavi jí totiž přípisem
ze dne 7. 10. 2010, č. j. MUBR 65068/2010, sdělil, že výsadbě nic nebrání a že může záměr
uskutečnit. Tímto postupem Městský úřad v Břeclavi založil dobrou víru osoby zúčastněné
na řízení, že postupuje v souladu se zákonem. Pokud by Městský úřad v Břeclavi trval
na odstranění porostu a teprve následně vydal rozhodnutí o povolení, jak žádal stěžovatel, zasáhl
by do práv osoby zúčastněné na řízení neúměrně a v rozporu s účelem řízení. Právě vydání
přípisu podle Nejvyššího správního soudu projednávaný případ odlišuje od případů, na které
poukazuje stěžovatel. Pokud by záměr učinil žadatel, aniž by došlo k vydání tohoto přípisu,
vystavil by se v takovém případě rizikům sankce za porušení právní povinnosti realizovat
svůj záměr na základě povolení. Avšak ani takový postup by v případě následného podání žádosti
automaticky neznamenal nemožnost vydání povolení ex post, avšak za realizaci záměru
bez povolení by žadateli hrozila sankce. Je tedy mylná námitka stěžovatele, že postup správních
orgánů do budoucna legalizuje jakékoliv případné další výsadby nepůvodních druhů
bez předchozího povolení, aniž by osobám, které ji provedou, hrozila sankce. Nejvyšší správní
soud doplňuje, že samotná existence §129 odst. 2 stavebního zákona sama o sobě neznamená,
že by zákonodárce vyloučil možnost dodatečného povolení výsadby nepůvodních druhů.
Speciální úpravu dodatečného povolení stavby zákonodárce zvolil pro její vyšší četnost
a související řízení o odstranění stavby. Jistě tím však nezamýšlel vyloučit dodatečné povolení
záměrů podle jiných právních předpisů. Vydání povolení ve smyslu §5 odst. 5 zákona o ochraně
přírody a krajiny ex post je tak přípustné.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda lze zákaz rozšiřování nepůvodních
druhů uvedený v textové části územního plánu obce Rakvice považovat za limit využití území.
Jak správně konstatoval již krajský soud, stanovení jednotlivých zákazů uvedených jako regulační
opatření v rámci územního plánu bylo konkrétně zamýšleno jako provázání územního plánu obce
s obecnou zákonnou ochranou životního prostředí, aniž by jakkoliv ochranu přírody posilovalo.
Tím pádem nemůže zákaz rozšiřování nepůvodních druhů uvedený v územním plánu znamenat
silnější ochranu nad rámec zákona o ochraně přírody a krajiny a ve svém důsledku znamenat limit
využití území, který by zamezoval jakémukoliv záměrnému rozšiřování nepůvodních druhů.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že charakter zákazu
rozšiřování nepůvodních druhů uvedený v územním plánu neodpovídá pojetí limitů ve smyslu
§139a odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění účinném ke dni 18. 5. 2001 (dále jen „stavební zákon z roku 1976“), ani ve smyslu §26
odst. 1 stavebního zákona. Zmíněný zákaz nemůže proto být obecně závazným regulativem
území. Nejvyšší správní soud pak ve shodě s krajským soudem nepovažuje rozhodování
o povolení šíření nepůvodních druhů za rozhodování o změně území a vydání územního
rozhodnutí při posuzování záměru ve smyslu §5 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny
tak nebylo potřebné.
Nejvyšší správní soud dále nesouhlasí se stěžovatelem, že realizací záměru osoby
zúčastněné na řízení došlo ke změně druhu pozemku. Již krajský soud správně upozornil,
že vyhláška č. 26/2007 Sb. umožňuje zřízení plantáže energetických dřevin na pozemcích
označených jako orná půda, a že rozhodnutí o změně druhu pozemku tudíž nebylo
v projednávané věci nezbytné.
Jelikož kasační námitky kopírují námitky obsažené již v žalobě a Nejvyšší správní soud
se ztotožnil s jejich obsáhlým a detailním vypořádáním provedeným krajským soudem, odkazuje
Nejvyšší správní soud v dalším na základě zásady procesní ekonomie rovněž na obsah
odůvodnění napadeného rozsudku.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti
nevznikly. Osobě zúčastněné na řízení v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, proto
soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§120 a §60 odst. 5
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu