ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.113.2016:38
sp. zn. 4 Azs 113/2016 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: V. B.,
zast. Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2016, č. j. 32 Az 9/2015 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Daliboru Šamanovi, advokátovi, se sídlem
Fibichova 218, Mělník, se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 8.228 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 4. 2015, č. j. OAM-17/ZA-ZA05-ZA05-2015, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“), jelikož nebyly dány důvody pro udělení azylu nebo doplňkové
ochrany. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, č. j. 32 Az 9/2015 – 43, zamítl.
[2] Krajský soud shledal, že žalobce v řízení o udělení mezinárodní ochrany neuváděl žádné
skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dospět k závěru, že by byl ve vlasti pronásledován
ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno,
že by žalobce měl důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů,
tedy z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování
hrozilo v případě návratu do vlasti. Z výpovědí žalobce bylo jednoznačně prokázáno, že z vlasti
odjel kvůli práci, a to opakovaně, tedy z důvodů azylově irelevantních. Jediným důvodem podané
žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha žalobce o legalizaci pobytu, kterou však nelze podřadit
pod taxativně vymezené důvody pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
[3] K obavám žalobce z odvodu do armády v souvislosti s aktuálním vývojem bezpečnostní
situace na Ukrajině krajský soud uvedl, že branná povinnost je zcela legitimní
i podle mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána, přičemž zde odkázal na relevantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu. Krajský soud rovněž neshledal důvody k udělení azylu
z důvodů podle §13 a §14 zákona o azylu, ani doplňkové ochrany podle §14a a 14b zákona
o azylu. Ve vztahu k doplňkové ochraně podle §14a zákona o azylu krajský soud konstatoval,
že situaci na Ukrajině nelze vyhodnotit jako ozbrojený konflikt ve smyslu §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu. Zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti,
tedy na jihovýchodě země, situace na západě a ve středu země je klidná. Ze správního spisu
a výpovědí žalobce je přitom zřejmé, že žil v Zakarpatské oblasti, tedy v západní části Ukrajiny.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti shora označenému rozsudku krajského soudu
brojí kasační stížností, v níž namítá, že krajský soud i žalovaný nesprávně hodnotili otázky
důvodnosti zjevných obav žalobce o svůj život při návratu na Ukrajinu, kdy tyto okolnosti
byly nesprávně interpretovány a bagatelizovány a kdy v řízení nebyly provedeny potřebné důkazy,
z nichž by důvodnost žalobcových obav byla dostatečně prokázána. Za takový důkaz bylo možno
považovat např. zprávu zastupitelského úřadu Ukrajiny v ČR o možnosti odvodu žalobce
do armády a možnosti jeho nasazení do bojů ve válečném konfliktu s Ruskem.
[5] Argument, že žalobcovo bydliště na území Ukrajiny je daleko od válečné zóny,
která je pouze v oblasti Doněcku a v Luhanské oblasti, nemůže být relevantní, protože jako státní
příslušník Ukrajiny může být odveden do armády a v těchto bojích nasazen. Žalobce zastává
pacifistické názory, aktuálně probíhající válečný konflikt odmítá a účast na něm je v rozporu
s jeho přesvědčením. K tomu pak měl krajský soud v řízení přihlédnout, což však neučinil.
Z výše uvedených důvodů má žalobce za to, že věc nebyla správně posouzena, nebyly provedeny
důkazy k prokázání tvrzení žalobce o hrozící újmě a rozhodnutí tak lze považovat za nesprávné
a nezákonné. Navrhuje proto, aby bylo napadené rozhodnutí krajského soudu zrušeno a věc
vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost,
popř. zamítnout pro nedůvodnost. Stěžovatel podle žalovaného neuvedl žádné skutečnosti
svědčící o tom, že by byl v zemi původu pronásledován ve smyslu ustanovení §12 zákona
o azylu, nebo že by naplňoval podmínky k udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.
V případě Ukrajiny se nejedná o totální konflikt, kde by byl každý civilista v zemi vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy podřaditelné pod ustanovení §14a zákona o azylu.
Ohledně branné povinnosti žalovaný odkázal na rozsudek krajského soudu. Žalovaný
nakonec poukázal na to, že stěžovatel během celého správního řízení, kde měl několikrát
možnost vyjádřit a rozvést své důvody, pro které o mezinárodní ochranu žádá, neuvedl,
ani žádným jiným způsobem nenaznačil, že výkon vojenské povinnosti by byl v rozporu
s jeho pacifistickým přesvědčením. Žalovaný tudíž nepochybil, pokud se tímto tvrzením
nezabýval, a zároveň se jedná o námitku nepřípustnou podle ustanovení §104 odst. 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
[7] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Otázkou vymezení institutu
nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud
podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS.
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu, 3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[9] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[10] Námitkou, že na Ukrajině probíhá válečný konflikt, se Nejvyšší správní soud
již opakovaně zabýval. Lze poukázat zejména na usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17:
„Na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako totální konflikt, neboť probíhající
ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny
byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní
části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Rovněž tak nelze odhlédnout
od skutečnosti, že místem pobytu stěžovatelky na území Ukrajiny byl Žydačivský okres ve Lvovské oblasti, který
je v západní části země, a tedy není ozbrojeným konfliktem dotčen. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje
poukaz stěžovatelky týkající se vnitřních nepokojů na východní Ukrajině za přiléhavý, neboť je obecně známo,
že západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi nijak zasažena, a nelze tudíž dovozovat,
že by zde stěžovatelce hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. §14a odst. 1 zákona o azylu.“
Tyto závěry Nejvyšší správní soud zopakoval např. v usneseních ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, či ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Azs 287/2015 – 20. Uvedené dopadá
úměrně na skutkový stav zjištěný v posuzovaném případě a stěžovatel neuvádí žádné konkrétní
skutečnosti, které by byly způsobilé tento závěr vyvrátit.
[11] Rovněž obava z výkonu branné povinnosti není dle konstantní judikatury azylově
relevantním důvodem. Jak shledal Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 27. 5. 2015,
č. j. 2 Azs 52/2015 – 52: „Sama o sobě nemůže být povinnost vykonat vojenskou službu, a to ani případně
ve skutečném bojovém nasazení, považována za azylově relevantní důvod, neboť takováto povinnost je běžná
v řadě demokratických států s vysokým standardem ochrany základních práv.“ V této souvislosti Nejvyšší
správní soud nemohl s ohledem na ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. přihlédnout k tvrzenému
pacifistickému názorovému přesvědčení stěžovatele, jelikož stěžovatel tuto skutečnost namítl
poprvé až v kasační stížnosti. Nelze tudíž ani vytýkat žalovanému a krajskému soudu,
že se touto skutečností nezabývali. Své nyní tvrzené přesvědčení neuvedl ani na přímý dotaz
v rámci pohovoru ze dne 7. 1. 2015 v řízení před žalovaným, uvedl pouze, že neví, proč by měl
bojovat právě on, zatímco chlapi z Doněcka a Luhanska pracují v různých evropských zemích.
Podobný postoj vyjádřil i v žalobě. Ani v kasační stížnosti blíže nevysvětlil, v čem jeho tvrzené
přesvědčení spočívá, od kdy toto přesvědčení zastává, popř. co mu bránilo toto přesvědčení
vyjevit již v řízení před žalovaným či krajským soudem. Nejedná se proto o výjimečný případ,
kdy lze i v řízení o kasační stížnosti uplatnit nové skutečnosti, srov. nález Ústavního soudu
ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16.
[12] K námitce, že nebyly provedeny důkazy k prokázání újmy hrozící žalobci při návratu
na území Ukrajiny, Nejvyšší správní soud konstatuje, že součástí správního spisu jsou následující
podklady: Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská
práva ze dne 16. 9. 2014, Zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv
na Ukrajině (za období od 21. 11. 2013 do 5. 5. 2014), ze dne 19. 9. 2014, informace Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) „Posouzení mezinárodní ochrany
v souvislosti s vývojem na Ukrajině“- aktualizace č. 1, ze dne 1. 7. 2014, Informací MZV ČR
č. j. 98524/2014-LPTP ze dne 16. 4. 2014, č. j. 98525/2014-LPTP ze dne 29. 5. 2014
a č. j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. 8. 2014, Zpráva CRS pro Kongres USA, Steven Woehrel,
Ukrajina: „Současné otázky a politika USA“, ze dne 24. 3. 2014, zpráva organizace Freedom
House „Svoboda ve světě – Ukrajina“ z ledna 2014, z informací Infobanky ČTK – „Země světa,
Ukrajina“- aktuální znění. Stěžovatel byl s těmito podklady seznámen, a ačkoliv s nimi
podle protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
ze dne 13. 1. 2015 nesouhlasil, nenavrhl jejich doplnění. Provedení dalších důkazů nenavrhoval
stěžovatel ani v řízení před krajským soudem. Nelze tedy shledat pochybení v tom, že v řízení
před žalovaným a krajským soudem nedošlo k zajištění dalších podkladů, které by měly podpořit
tvrzení stěžovatele. Rozsah a aktuálnost shromážděných podkladů je dle názoru Nejvyššího
správního soudu přiměřená době vydání rozhodnutí žalovaného.
[13] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Žalovaný i krajský soud vhodně
aplikovali dosavadní judikaturní závěry Nejvyššího správního názoru na posuzovanou věc
a stěžovatel v kasační stížnosti nevznesl námitky, které by odůvodňovaly judikaturní odklon.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[14] Odměna zástupci stěžovatele Mgr. Daliboru Šamanovi, advokátovi, který byl stěžovateli
k jeho žádosti ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016,
č. j. 4 Azs 113/2016 – 23, byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava
zastoupení a podání doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 7. 2016 podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Zástupci
stěžovatele tak náleží odměna za dva úkony právní služby po 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9
odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], celkem 6.200 Kč. Vedle toho má stěžovatel též právo
na náhradu hotových výdajů svého zástupce ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 3
advokátního tarifu), celkem 600 Kč. Celkem tedy zástupci stěžovatele náleží odměna a náhrada
hotových výdajů ve výši 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň ve výši 21 %,
tedy o 1.428 Kč. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 8.228 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. sprna 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu