ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.142.2016:41
sp. zn. 4 Azs 142/2016 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: G.
A., zast. JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem, se sídlem Slavíkova 19, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č. j. 45 Az
43/2014 – 81,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského
soudu v Praze (dále též „krajský soud“), jímž soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 6. 2014, č. j. OAM-133/ZA-ZA13-P10-2013 (dále též „přezkoumávané rozhodnutí“
nebo „napadené rozhodnutí“), a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
[2] Přezkoumávaným rozhodnutím rozhodl žalovaný o žádosti žalobkyně o udělení
mezinárodní ochrany tak, že se jí mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
Žalovaný konstatoval, že žalobkyně podala již druhou žádost o mezinárodní ochranu; její první
žádost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 12. 9. 2008 jako zjevně nedůvodná. Tvrzeným
důvodem v pořadí druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyni je skutečnost,
že se žalobkyně během svého pobytu v ČR snaží odstranit své dlouhodobé zdravotní obtíže
gynekologického charakteru, aby mohla mít dítě se svým manželem, občanem Uzbekistánu, který
pobývá na území ČR na základě povoleného trvalého pobytu. Současně žalobkyně poukázala
na možné problémy v případě návratu do země původu v souvislosti s uzbeckou národností
manžela a jejich rozdílné náboženské vyznání. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně netvrdila
žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení azylu dle ustanovení §12 písm. a) zákona
o azylu, neboť nebylo zjištěno, že by žalobkyně byla v zemi původu pronásledována z azylově
relevantních důvodů. Ve vztahu k udělení azylu podle písm. b) téhož ustanovení zákona o azylu
žalovaný vysvětlil, že žalobkyně netvrdila žádné potíže související s její národností, rasou,
pohlavím, a příslušností k určité sociální skupině či důvodu jejího politického přesvědčení.
Žalobkyně totiž svou žádost podala z humanitárních důvodů s ohledem na dosavadní
gynekologickou léčbu a uzavření manželství s občanem Uzbekistánu. Snaha žalobkyně o založení
rodiny a podstoupení léčby však podle žalovaného nepředstavuje důvod pro udělení azylu.
Obecně nižší úroveň zdravotní péče v zemi původu nemůže být důvodem pro udělení azylu
dle §12 písm. b) zákona o azylu. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že žalobkyni bude odepřena
zdravotní péče v zemi původu jen proto, že její manžel není kyrgyzské národnosti.
[3] Z faktu, že jejím manželem je občan Uzbekistánu křesťanského vyznání, nelze podle
žalovaného dovozovat hrozbou pronásledování žalobkyně. Národnostně smíšená manželství
v Kyrgyzské republice nejsou výjimkou a případné ústrky ze strany rodinných příslušníků, nelze
kvalifikovat jako pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný k tomu
podotkl, že žalobkyně může svůj rodinný život realizovat nejen v zemi svého původu, ale i v zemi
původu manžela. Pokud chce žalobkyně realizovat rodinný život na území České republiky,
má postupovat podle zákona o pobytu cizinců; žalovaný přitom zjistil, že žalobkyně sice podala
žádost o povolení trvalého pobytu dle §66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, řízení však
bylo zastaveno, protože žádost žalobkyně byla nepřípustně podaná u ministerstva vnitra a nikoliv
zákonem stanoveným způsobem prostřednictvím zastupitelského úřadu. Žalovaný
tedy konstatoval, že žalobkyně měla tuto situaci řešit v souladu se zákonem, a to podle zákona
o pobytu cizinců; pokud tak neučinila, nemůže situaci řešit prostřednictvím zákona o azylu.
To, že se žalobkyně vdala na území České republiky, nemá pro aplikaci zákona o azylu význam.
Z informací žalobkyně vyplývá, že před svým odchodem nebyla osamělá žena závislá na pomoci
rodiny, neboť žila samostatným životem a se svými rodiči nebyla v pravidelném kontaktu.
I kdyby žalovaný připustil jisté ústrky žalobkyně kvůli jejímu manželství s uzbeckým občanem,
poukázal na možnost jejího přesídlení do míst, kde by nikdo její situaci neznal. Z informací
MZV ČR vyplývá, že žalobkyně má možnost se obrátit na příslušné státní orgány, přičemž
na severu země, odkud žalobkyně pochází, je postavení žen lepší než v jiných částech země.
Žalobkyně je islámského vyznání, nelze proto dovozovat její pronásledování v zemi
s převažujícím islámským obyvatelstvem.
[4] Žalovaný konstatoval, že není možné udělit žalobkyni azyl dle §13 zákona o azylu,
neboť nebyly splněny tam uvedené podmínky, jelikož její manžel pobývá na území České
republiky na základě povoleného trvalého pobytu. Nezjistil rovněž, že v daném případě existuje
důvod, pro který by bylo možné žalobkyni udělit tzv. humanitární azyl dle §14 téhož předpisu,
neboť její zdravotní stav není natolik závažný, že by ji návrat do země původu ohrozil na životě.
K podstupované gynekologické péči za účelem otěhotnění žalobkyně žalovaný uvedl, že ani léčba
na území České republiky nemusí vést k cíli, který si žalobkyně přeje. Nelze přitom dospět
k jednoznačnému závěru, že žalobkyně nebude moci založit rodinu v zemi svého původu.
Ani uzavření manželství s občanem Uzbekistánu není podle žalovaného důvod pro udělení
tohoto druhu mezinárodní ochrany. Žalovaný v neposlední řadě nezjistil důvod pro udělení
doplňkové ochrany žalobkyni, neboť nebylo zjištěno, že by jí v zemi původu hrozilo uložení
trestu smrti, nebo že by byla vystavena nebezpečí mučení. Žalobkyně je kyrgyzské národnosti
a v zemi původu neměla v minulosti žádné potíže, se státními orgány přičemž nelze dovodit,
že by se po jejím návratu na tom něco změnilo. Nelze přitom hovořit ani o systematickém
pronásledování křesťanů v zemi původu, která je převážně muslimská, proto není ani možno
předjímat reálně hrozící nebezpečí vážné újmy žalobkyně z důvodu náboženského vyznání jejího
manžela. Důvodem pro udělení doplňkové ochrany není ani to, že úroveň zdravotnictví v zemi
původu je nižší než v České republice, jelikož se žalobkyně nenachází ve vážném zdravotním
stavu ve smyslu ohrožení života či neschopnosti samostatného pohybu či jiné vážné zdravotní
újmy. Vycestování žalobkyně není podle závěru žalovaného v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, a to ani vzhledem k její rodinné situaci, jelikož svůj rodinný život může
žalobkyně realizovat v zemi původu, v zemi původu manžela a rovněž v České republice,
za splnění příslušných podmínek zákona o pobytu cizinců. Žalovaný na závěr konstatoval,
že rovněž nezjistil ve vztahu k žalobkyni důvod pro udělení doplňkové ochrany dle §14b zákona
o azylu.
[5] Žalobkyně namítala ve své žalobě ze dne 8. 7. 2014, že žalovaný nepřihlédl pečlivě
ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a že napadené rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil. Vyslovila přesvědčení, že splňuje zákonné
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení §12 písm. b) a §14a zákona o azylu.
Vysvětlila, že je islámského vyznání a že její manžel je křesťan s uzbeckým občanstvím,
což způsobí, že ji rodina po návratu nepřijme a že bude vystavena v zemi původu pronásledování
z důvodu příslušnosti manžela. Žalovaný měl dále zvážit, že na území České republiky podstupuje
dlouhodobou léčbu z důvodu svých zdravotních komplikací s otěhotněním. Zdůrazňovala,
že soužití kyrgyzského a uzbeckého etnika v zemi původu je dlouhodobě problematické
a že tento problém se s ohledem na její manželství s občanem Uzbekistánu bude týkat
i jí. Sám žalovaný přitom shromáždil informace o tom, že práva uzbeckého etnika jsou
dlouhodobě porušována. Měla za to, že se tak stala příslušnicí určité sociální skupiny – rodinným
příslušníkem uzbeckého občana křesťanského vyznání ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Hrozí jí tak pronásledování z důvodu zrady své víry a zrady své kyrgyzské národnosti, pokud
by se zjistilo, že se provdala za uzbeckého křesťana. Z uvedených důvodů navrhla krajskému
soudu, aby přezkoumávané rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[6] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. Za stěžejní
pro posouzení věci pokládal zjištění, zda žalobkyně v zemi původu hrozí pronásledování
pro některý z azylově relevantních důvodů. Je tedy nutné zjistit závažnou újmu na základních
lidských právech v zemi původu a zhodnotit, nakolik je země původu schopna a ochotna
efektivně reagovat na tuto hrozbu. Musí být tedy shledána závažná újma a selhání vnitrostátní
ochrany, přičemž pro aplikaci §12 písm. b) zákona o azylu musí být dána příčinná souvislost
mezi vážnou újmou a taxativními důvody pronásledování uvedenými v tomto ustanovení. Soud
se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyni z jí uváděných důvodů v zemi původu nehrozí,
že bude vystavena ve vysoké míře hrozícímu nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu.
Krajský soud konkrétně uvedl: „žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí postavením etnických Uzbeků
a křesťanů v Kyrgyzstánu obsáhle zabýval. Své úvahy opřel zejména o zprávu Ministerstva zahraničí USA
ze dne 27. 2. 2014 o dodržování lidských práv za rok 2013 a o informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne
7. 6. 2013, č. j. 103145/2013-LPTP. Připustil, že Kyrgyzstán zcela jistě nelze označit za zemi s vyspělou
demokracií. Přetrvává zde značné množství ekonomických i politických problémů, mezi které podle zprávy
Ministerstva zahraničí USA ze dne 27. 2. 2014 o dodržování lidských práv za rok 2013 patří i problémy
týkající se lidských práv a obecně nadále přetrvává dlouhodobé napětí mezi etnickými Kyrgyzy a Uzbeky.
Pokud jde o situaci křesťanů, konstatoval žalovaný na základě informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne
7. 6. 2013, č. j. 103145/2013-LPTP, že postavení křesťanů je v zemi rovnoprávné, přičemž v této převážně
muslimské zemi je křesťanů asi 15 %, kteří žijí zejména ve větších městech. Za takové město lze podle
žalovaného považovat i město Tokmok, ve kterém žalobkyně dříve žila. Na základě těchto informací žalovaný
uzavřel, že nelze mít za to, že by žalobkyně, která je sama kyrgyzské národnosti, mohla být v zemi vystavena
ve vysoké míře hrozícímu nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu jen z důvodu národnosti jejího manžela
či z důvodu jeho náboženského vyznání. Případné ústrky ze strany rodinných příslušníků žalobkyně a dalších
obyvatel žalovaný rovněž nevyloučil, avšak konstatoval, že je s ohledem na možnosti ochrany žadatelky rovněž
nelze považovat za bezprostřední a ve vysoké míře hrozící riziko vážné újmy. Ohledně možností ochrany žalovaný
poukázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 7. 6. 2013, č. j. 103145/2013-LPTP,
z níž plyne, že v případě nespokojenosti s postupem konkrétního policejního oddělení čí jednotlivých policistů
má občan Kyrgyzské republiky možnost obrátit se na Ministerstvo vnitra Kyrgyzské republiky, anonymně volat
na jeho linku důvěry či se obrátit na Generální prokuraturu v Biškeku. V zemi taktéž působí Úřad veřejného
ochránce práv, který má pravomoci směřující k ochraně lidských práv.
Soud při jednání soudu provedl k důkazu výroční zprávy Human Rights Watch týkající se Kyrgyzstánu
v letech 2013 a 2014. Z těchto zpráv plynou v zásadě tytéž informace jako z podkladů, ze kterých vycházel
žalovaný (tj. zejména zprávy Ministerstva zahraničí USA ze dne 27. 2. 2014 o dodržování lidských práv
za rok 2013 a o informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 7. 7. 2013, č. j. 103145/2013-LPTP).
Obě zprávy potvrzují přetrvávající výskyt závažného zneužívání lidských práv zejména v souvislosti s etnickým
násilím v jižní části Kyrgyzstánu z června 2010, kdy obzvláště zranitelní jsou etničtí Uzbekové i jiné menšiny.
Útoky na advokáty a obžalované v souvislosti s etnickým násilím z roku 2010 procházejí bez trestu. Poukazuje
na napadání, věznění a mučení některých ochránců lidských práv. Ohledně svobody vyznání tyto zprávy poukazují
na to, že v prosinci 2012 prezident Atambajev podepsal několik novel kyrgyzských zákonů o náboženství,
kterými byla umožněna rozsáhlejší kontrola náboženské literatury považované za „extremistickou“
a že pronásledování menších náboženských komunit v roce 2013, včetně Svědků Jehovových a ahmadíjských
muslimů.
I na základě takto doplněného dokazování má soud za to, že závěry žalovaného, že žalobkyni
z jí uváděných důvodů v zemi původu nehrozí, že bude vystavena ve vysoké míře hrozícímu nebezpečí vážné újmy
ve smyslu zákona o azylu, obstojí. Ze shromážděných zpráv plyne, že etnické konflikty jsou navázána zejména
na etnické násilí v jižní části Kyrgyzstánu z června 2010, se kterým žalobkyně ani její manžel nejsou nijak
propojeni. Žalovaný současně správně poukazuje na skutečnost, že sama žalobkyně je kyrgyzskou státní
příslušnicí, přičemž žádná ze zpráv smíšené manželství jako zvyšující riziko neoznačuje. Taktéž nelze
přehlédnout, že žalobkyně žila na severu země ve městě Tokmok, a to nezávisle na své rodině. Tudíž ani případné
ústrky ze strany její rodiny nemohou při zvažování případné vážné újmy hrozící žalobkyni představovat relevantní
skutečnost. Žalobkyně také při jednání zpochybnila závěr žalovaného o velikosti tohoto města. I kdyby však měla
žalobkyně v tomto ohledu pravdu, nic by to nezměnilo na možnosti žalobkyně využít vnitřního přesídlení do jiného
většího města, kde je tolerance k menšinám podle shromážděných podkladů větší. Soud tedy pro nadbytečnost
přesný počet obyvatel města Tokmok nezjišťoval.
Soud s ohledem na shora uvedené má za to, že žalovaný shromáždil dostatečné informace o zemi původu
žalobkyně, takto zjištěný skutkový stav považuje za dostatečný a porušení ustanovení §2 a 3 správního řádu
neshledává. Za přiléhavé pak soud považuje i hodnotící úvahy žalovaného, který podle názoru soudu zcela
v souladu s §50 odst. 4 správního řádu přihlédl ke všemu podstatnému, co v řízení vyšlo najevo. Své rozhodnutí
žalovaný též dostatečným způsobem odůvodnil, tudíž ani námitka porušení §68 odst. 3 správního řádu není
důvodná.
Závěrem soud dodává, že podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu či doplňkové ochrany
jsou jednoznačné, a žalobkyně je nesplňuje. To, že žalobkyně bude muset překonat některé překážky (například
získat pas v zemi původu a požádat zde o vízum), není z pohledu těchto institutů relevantní.
Při jednání žalobkyně též zpochybnila závěry žalovaného ohledně humanitárního azylu. Tato námitka
však byla uplatněna až po lhůtě pro podání žaloby, a proto soud k tomuto rozšíření žaloby nemohl přihlédnout,
a to s ohledem na zásadu koncentrace plynoucí z §71 odst. 2 s. ř. s.“
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost ze dne 14. 6. 2016, v níž namítala, že se soud nedostatečně vypořádal s jejími veškerými
námitkami, v nichž se dovolávala své nepříznivé situace v případě návratu do země původu
spočívající v etnickém původu jejího manžela a v jeho náboženství. Poukazovala dále
na to, že pouze v České republice jí může být poskytnuta dostatečná zdravotní péče. V doplnění
ze dne 27. 7. 2016 vytýkala krajskému soudu, že neprovedl výslech jejího manžela, neboť jeho
prostřednictvím chtěla prokázat, že jí a jejímu manželovi hrozí nebezpečí v případě jejího návratu
do země původu, a to právě z důvodu etnického původu jejího manžela a jeho víry. Kvůli tomu
se jí rodina zřekla, tudíž nemá v Kyrgyzstánu žádné zázemí a hrozí ji ponižování a odstrkování
ze strany státních orgánů. Vyslovila názor, že jako manželka Uzbeka by byla považována
za příslušnici uzbeckého národa, kteří jsou podle všech dostupných informací pronásledování
tamějším režimem. Měla za to, že si žalovaný neopatřil dostatek kvalitních informací o zemi
původu a že se řádně nezabýval údajnou možností přesídlení v rámci Kyrgyzstánu. Všechny
zprávy získané žalovaným hovoří o etnickém násilí, tudíž stěžovatelka nechápe závěr krajského
soudu o tom, že toto etnické násilí se její rodiny nedotkne. Po jejím návratu do země původu
je podle jejího názoru zřejmé, že budou porušována její lidská práva. Dokonce i Evropský soud
pro lidská práva rozhodl, že návrat etnických uzbeckých žadatelů do Kyrgyzstánu by znamenal
jejich vystavení riziku mučení a jiného špatného zacházení. Mělo být rovněž přihlédnuto
k tomu, že je plně integrována do české společnosti a že se nemá v zemi původu kam vracet.
V neposlední řadě poukazovala na to, že je v České republice léčena pro gynekologické problémy
a že tato léčba jí nebude v zemi původu poskytována, tudíž je vyloučeno, aby úspěšně porodila
dítě. Neudělením azylu a jejím nuceným vyhoštěním by byly porušeny mezinárodní závazky
České republiky, neboť by došlo k zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Měla tudíž
za to, že v jejím případě byla porušena zásada non-refoulment. Stěžovatelka proto navrhovala,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016,
č. j. 45 Az 43/2014 - 81, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 12. 8. 2016, v němž vyslovil
přesvědčení, že se krajský soud se všemi rozhodnými skutečnostmi řádně vypořádal. Upozornil
na to, že ani podle recentní judikatury správních soudů nebylo povinností krajského soudu
provést každý navržený důkaz, měl však zdůvodnit, proč jej neprovedl, což krajský soud řádně
učinil. Měl za to, že situaci stěžovatelky po jejím návratu do země původu řádně a dostatečně
vyhodnotil, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Získané informace o zemi původu
nepotvrzují obavy stěžovatelky z jejího pronásledování. Zdravotní stav stěžovatelky podle
žalovaného neodůvodňuje udělení mezinárodní ochrany, protože se nejedná o onemocnění, jehož
léčba by byla spjata výhradně s Českou republikou. Nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu
není azylově relevantní. Vyslovil přesvědčení, že věc stěžovatelky byla řádně posouzena
s ohledem za zjištěné informace o zemi původu, k nimž stěžovatelka původně ničeho dalšího
neuváděla. Žalovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
pro nepřijatelnost, případně zamítl pro její nedůvodnost.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti v první řadě hodnotil,
zda jsou splněny podmínky řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že kasační stížnost
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou (viz ustanovení §103
a §106 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“)), stěžovatelka je řádně zastoupena (viz ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.) a není
namístě kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost (viz ustanovení §104 s. ř. s.).
[10] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[11] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“ je v judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, všechna rozhodnutí uvedená v tomto usnesení jsou
dostupná na www.nssoud.cz) vykládán jako „natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[12] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je v zájmu stěžovatelky, aby v kasační stížnosti
přesvědčivě uvedla, v čem zmíněný přesah vlastních zájmů spatřuje, a z jakého důvodu by tedy
měl zdejší soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Přichází-li totiž stěžovatelka
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není
nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl stejný
závěr.
[13] Kasační stížnost nicméně neobsahuje žádnou argumentaci, která by přesah vlastních
zájmů stěžovatelky dokládala. Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou přijatelnosti
kasační stížnosti stěžovatelky pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
[14] Ve vztahu k výtce stěžovatelky, že krajský soud neprovedl jako důkaz výslech jejího
manžela, čímž měl porušit její právo na spravedlivý proces, Nejvyšší správní soud odkazuje
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 – 91, který dospěl k závěru,
že „krajský soud je povinen vypořádat se i s nově navrženými důkazními prostředky a posoudit jejich relevanci,
nikoliv je paušálně odmítnout. Pokud tak neučiní, zatíží svoje řízení vadou. Na straně jedné totiž samozřejmě
platí, že soud přezkoumává napadené správní rozhodnutí podle skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). K objasnění tohoto skutkového
a právního stavu je však rozhodující soud oprávněn zopakovat nebo i doplnit důkazy provedené správním
orgánem (§77 odst. 2)… Lze tak shrnout, že žalobce se v rámci řízení před krajským soudem může domáhat
provedení dosud neprovedených důkazů, mají-li prokázat rozhodné skutečnosti ke dni rozhodování správního
orgánu. Rozhodnutí, které z navržených důkazů provede a které nikoli, je samozřejmě výlučně na úvaze soudu
(§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit (viz např. rozsudek NSS ze dne
28. 4. 2005, sp. zn. 5 Afs 147/2004, č. 618/2005 Sb. NSS). Je tedy zřejmé, že krajský soud byl oprávněn
i v nyní projednávané věci provedení navrhovaných důkazů odmítnout, nemohl tak však učinit pouhým odkazem
na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s.“
[15] Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že není povinností
krajského soudu provést každý důkazní návrh, který uvede účastník řízení, ale je jeho povinností
se s tímto důkazním návrhem vypořádat, tedy v případě neprovedení takto navrženého důkazu
odůvodnit, proč jej soud neprovedl. Této povinnosti přitom krajský soud dostál, neboť
v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, že jej považoval za nadbytečný, jelikož ke všem
skutečnostem, ke kterým se měl vyjádřit, postačovala výpověď stěžovatelky. Nejvyšší správní
soud se s tímto závěrem krajského soudu ztotožňuje, neboť je zjevné, že by jeho prostřednictvím
bylo potvrzeno to, co tvrdí sama stěžovatelka ohledně svých zdravotních komplikací
s otěhotněním a založením rodiny. Pokud stěžovatelka namítá, že by jeho prostřednictvím chtěla
prokázat obtíže manžela, které by mu její návrat do země původu způsobil, je na místě uvést,
že azylově relevantní důvody jsou pouze ty, které se týkají samotného žadatele o mezinárodní
ochranu, tudíž stěžovatelka se jako azylově relevantních okolností nemůže dovolávat toho,
že by neudělení mezinárodní ochrany způsobilo problémy jejímu manželovi. Takovéto
odůvodnění návrhu i podle Nejvyššího správního soudu ospravedlňuje závěr krajského soudu
o tom, že navržený důkazní prostředek nemusel být proveden.
[16] Jestliže se stěžovatelka dovolává toho, že jí v zemi původu hrozí pronásledování z toho
důvodu, si vzala uzbeckého občana, který vyznává křesťanství, musí Nejvyšší správní soud
odkázat na obsah zpráv zajištěných žalovaným a i obsah zpráv, kterých se dovolává sama
stěžovatelka. Z nich totiž bez jakýchkoli pochyb vyplývá, že etnické konflikty probíhají mezi
příslušníky kurdského a uzbeckého etnika (viz. např. Výroční zpráva Human Rights Watch
z roku 2014), avšak tyto etnické nepokoje zaměřené vůči uzbeckému etniku se týkají zejména jižní
části Kyrgyzstánu. Jak však vyplývá z tvrzení samotné stěžovatelky, toto násilí se jí bezprostředně
nikdy netýkalo, neboť nebyla členkou uzbeckého etnika. Stěžovatelka je totiž příslušnicí
kyrgyzské většinové společnosti. Z informací získaných žalovaným nebo provedených krajským
soudem jakkoli nevyplývá, že by toto násilí bylo zaměřeno i vůči ostatním členům rodin
uzbeckých obyvatel, tj. vůči členům smíšených manželství, kteří zároveň nejsou členy uzbeckého
etnika. Nelze tedy hovořit o tom, že by se tito členové smíšených manželství staly určitou sociální
skupinou ve smyslu §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., jak je popsáno v rozsudcích
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, nebo ze dne
29. 7. 2015, č. j. 4 Azs 114/2015 – 27.
[17] Jak totiž Nejvyšší správní soud vysvětlil v rozsudku ze dne 29. 7. 2015,
č j. 4 Azs 114/2015 – 27, „důvod pronásledování – příslušnost k určité sociální skupině – nemá pevně
stanovené hranice jako jiné azylové důvody. Příslušnost k určité sociální skupině je nutné proto chápat v kontextu
světových a společenských proměn v jednotlivých kulturách a vzhledem k vývoji lidskoprávních norem
mezinárodního práva. Nejvyšší správní soud vycházel předně ze znění čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační
směrnice. První podmínka uvedeného ustanovení vymezuje tzv. „chráněné znaky“ – atributy jisté kvality, které
jsou vlastní určité sociální skupině; druhá podmínka je potom orientována na tzv. „sociální percepci“ – vnímání
této sociální skupiny okolní společností jako odlišné. Obě podmínky přitom musí být dle znění kvalifikační
směrnice splněny zároveň (kumulativně), v některých případech může k získání mezinárodní ochrany postačovat
i jen alternativní splnění jedné z podmínek (srovnej čl. 3 kvalifikační směrnice a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 - 45).
Kritéria stanovená kvalifikační směrnicí korespondují i s dřívější soudní praxí a metodikou UNHCR. Směrnice
k určování příslušnosti k určité sociální skupině uvádí dva přístupy. (i) Při posuzování „chráněných znaků“
se zjišťuje, zda určitá skupina oplývá určitým nezcizitelným znakem, či zda zcizení takového znaku by nebylo
možné po příslušnících takové skupiny požadovat, protože by bylo v rozporu s lidskou důstojností. (ii) Druhý
přístup je orientován na zjištění, zda je skupině vlastní určitý atribut, který umožňuje rozpoznat její jednotlivé
členy nebo jenž je odlišuje od společnosti, tzv. „sociální percepce“ [viz Směrnice k mezinárodní ochraně:
„Příslušnost k určité sociální skupině“ v kontextu článku 1A(2) Úmluvy z roku 1951 resp. Protokolu z roku
1967 ve vztahu k statusu uprchlíků, vydaná dne 7. 5. 2002, č. HCR/GIP/02/02, všechny citované prameny
UNHCR jsou dostupné na: http://www.refworld.org/protectionmanual.html].“
[18] V posuzované věci přitom nebylo zjištěno, že by byla splněna podmínka sociální
percepce, tedy že v Kyrgyzstánu jsou členové smíšených manželství, kteří zároveň nejsou
příslušníci uzbeckého etnika, vnímáni jeho zvláštní odlišná sociální skupina. Ze všech získaných
informací totiž vyplývá to, že sice v zemi původu stěžovatelky jsou určité problémy v oblasti
diskriminace obyvatel uzbecké menšiny, a to zejména ve spojení s nepokoji proběhnuvšími
na jihu země v roce 2010, z toho však nevyplývá, že tyto problémy se týkají i dalších osob,
které se těchto nepokojů neúčastnily, protože se v této době na území Kyrgyzstánu nevyskytovaly
a které nejsou členy uzbeckého etnika. Žádná ze zpráv přitom nepotvrzuje obavy a tvrzení
stěžovatelky, že se toto etnické násilí rozšiřuje rovněž i na osoby nacházející se ve smíšených
manželstvích, které zároveň nejsou členy tohoto uzbeckého etnika. Z obsahu správního spisu
rovněž nevyplývá, že by výklad a běžná praxe islámského náboženství v zemi původu
stěžovatelky byly tak konzervativní, jak tvrdí v kasační stížnosti, tedy že by bylo postihováno
„odpadlictví“ od víry, pokud si muslimka vezme osobu jiného náboženského vyznání; v tomto
směru je nutno rovněž zmínit, že státní orgány osoby muslimského vyznání oproti věřícím jiných
náboženství nezvýhodňují.
[19] Nejvyšší správní soud přitom nezpochybňuje tvrzení stěžovatelky o tom, že v zemi
původu existují etnické problémy, neboť to bylo rovněž potvrzeno všemi relevantními zprávami,
které byly v průběhu správního i soudního řízení řádně provedeny, avšak to neznamená,
že se tyto problémy budou automaticky vztahovat i na stěžovatelku, neboť z ničeho nevyplývá,
že by se tento etnický konflikt rozšiřoval i na osoby stojící mimo uzbecké etnikum z důvodu
např. uzavření manželství s osobou uzbeckého původu. Skutečnost, že v případě uzbeckých
žadatelů bylo údajně konstatováno, že by jejich návrat do Kyrgyzstánu znamenal jejich vystavení
riziku mučení a jinému špatnému zacházení, neznamená, že všechny osoby pocházející
z Kyrgyzstánu musí automaticky získat mezinárodní ochranu, pokud nejsou splněny podmínky
zákona o azylu a pokud není přihlédnuto k jednotlivým okolnostem daného případu.
[20] Jestliže stěžovatelka jako azylově relevantní důvod uvádí problémy se svojí rodinou, která
ji měla zavrhnout z důvodu uzavření manželství s uzbeckým občanem, je nutné poukázat
na to, že se zjevně jedná o problémy stěžovatelky se soukromými osobami, členy její rodiny.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu u soukromých osob jako původců
pronásledování však musí přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost
státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování,
aby mohlo být takové pronásledování ze strany soukromých osob přičitatelné státu a tím azylově
relevantní. Zdejší soud se opakovně již v minulosti k této problematice vyjádřil. Např. v rozsudku
ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 – 68, uvedl, že skutečnost, že „žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ V této souvislosti lze odkázat rovněž
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, podle
kterého pro to, „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny
reálně dostupné prostředky ochrany.“ V nyní posuzované věci přitom jakkoli nevyplývá,
že by státní orgány nebyly schopny či ochotny poskytnout stěžovatelce pomoc při jejích údajných
potížích s její rodinou. Není přitom zřejmé, zda se stěžovatelka vůbec do nějakého konfliktu
se svojí rodinou dostane, protože jak zjistil žalovaný – přičemž stěžovatelka tyto závěry
nijak nepopírá – nebyla stěžovatelka před svým odchodem ze země původu na své rodině závislá,
neboť byla plně soběstačná a žila sama. Tato zjištění tedy vyvrací nynější tvrzení stěžovatelky
o její údajné závislosti na rodině a jejím údajném omezení s tím související.
[21] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že nebylo zjištěno jakékoli azylově relevantní
nebezpečí pronásledování stěžovatelky z důvodu její příslušnosti k sociální skupiny smíšených
manželství, ani z důvodu etnických nebo náboženských.
[22] Stěžovatelka namítá porušení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu z důvodu hrozící
vážné újmy, neboť její vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky;
došlo by tudíž k porušení jejího soukromého a rodinného života, protože na území České
republiky uzavřela manželství s občanem Uzbekistánu. Nejvyšší správní soud odkazuje v tomto
ohledu na rozsudek tohoto soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 – 28, podle něhož
„se otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu již opakovaně
zabýval. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, www.nssoud.cz, uvedl, že je třeba
„rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů,
pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost
vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci
nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje,
aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR
dle zákona o pobytu cizinců.“. Jak dále Nejvyšší správní soud uvedl, „obvykle právě jen dlouhodobý zákaz
pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého
a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. (…) Při posuzování důvodů
znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel
vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného
či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku dále vyjádřil v tom smyslu, že ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá
státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive
napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 2 Azs 38/2011 – 47, www.nssoud.cz). Při stanovení rozsahu povinností státu je však nutno zvážit
okolnosti konkrétní věci a posoudit, zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného
či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“
[23] Pouhá skutečnost, že stěžovatelka na území České republiky uzavřela manželství, tedy
nedokládá, že by v případě neudělení mezinárodní ochrany stěžovatelce byly porušeny
mezinárodní závazky České republiky, neboť v posuzované věci nebyly zjištěny okolnosti,
z nichž by bylo možné dovodit, že vycestování stěžovatelky by představovalo nepřiměřený zásah
do jejího rodinného života. Stěžovatelka se totiž provdala až v roce 2012, přičemž již v této době
si musela být vědoma toho, že na území České republiky nemá zajištěno oprávnění
k dlouhodobému pobytu dle zákona o azylu nebo dle zákona o pobytu cizinců a nemohla
tak nabýt jakékoli legitimní očekávání, že získá dlouhodobější oprávnění setrvat na území České
republiky. Ze samotného faktu, že stěžovatelka uzavřela manželství na území České republiky,
přitom nevyplývá, že v případě neudělení mezinárodní ochrany by její návrat do země původu
znamenal nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Pokud by tomu tak bylo,
Nejvyšší správní soud by tím popřel výše uvedené judikatorní závěry ohledně nutnosti zjištění
nepřiměřeného zásahu pro udělení doplňkové ochrany, jelikož by bylo nutné udělit mezinárodní
ochranu prakticky každému cizinci, který by zde založil osobní či rodinné vztahy.
[24] K témuž závěru ostatně dospěl i Nevyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, podle něhož „pokud jde o námitky stěžovatelky ve vztahu k výroku o neudělení
azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, nutno zdůraznit, že tento důvod azylu je třeba vnímat
jako výjimečný a zároveň subsidiární. To znamená, že připadá v úvahu tehdy, jestliže není zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, a to v případě hodném zvláštního zřetele. V souzené věci stěžovatelka výslovně
nenárokovala tuto formu azylu (a to ani v žalobě ke krajskému soudu). Z návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu ze dne 25. 7. 2002 plyne, že stěžovatelka odešla z Vietnamu za manželem, který žije v ČR a o azyl
požádala, protože chtěla legalizovat pobyt. Tyto skutečnosti uvedla i ve vlastnoručně psaném podání, kde dále
upřesnila, že si chce v ČR najít stálou práci. V protokolu o pohovoru ze dne 7. 10. 2002 tyto skutečnosti
potvrdila a doplnila, že manžel, nar. X, žije v ČR od roku 1989 nebo 1990 a podniká zde. Ze zprávy MV
OAM ze dne 27. 10. 2003 vyžádané soudem, bylo zjištěno, že manžel stěžovatelky pan N. K. H. neprochází
evidencí odboru azylové a migrační politiky, tudíž nepožádal o azyl v ČR a ani neprojevil úmysl tak učinit.
Žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí ve vztahu k výroku podle §14 zákona o azylu uvedl, že po
posouzení případu stěžovatelky neshledal důvody k udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu.
Z uvedeného tedy plyne, že se žalovaný zabýval i touto formou azylu. Krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že na udělení azylu podle §14 zákona o azylu není právní nárok, zákon nestanoví žádné
podmínky pro udělení humanitárního azylu (ponechává rozhodnutí jen na volné úvaze správního orgánu), a proto
je soud oprávněn jen zkoumat, zda se i touto otázkou správní orgán zabýval. Podle názoru soudu tuto povinnost
žalovaný splnil, byl tudíž i ohledně tohoto důvodu azylu veden řádný proces.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že správní orgán a poté i soud měl dostatečné množství podkladů
pro rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích
stanovených zákonem. K tomu nutno dodat, že na udělení humanitárního azylu podle §14 není právní nárok
a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Důvody hodné zvláštního zřetele, jejichž zjištění
je předpokladem pro udělení této formy azylu, nejsou v zákoně o azylu definovány. Nutno však dovodit, že snaha
po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s manželem žijícím na území ČR (občanem Vietnamské
socialistické republiky, který však o azyl nepožádal) je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik
závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných, mohl být vnímán
jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona o azylu. V této souvislosti nutno poukázat
na to, jak již ostatně učinil správní orgán i soud, že právní úpravu pobytu cizinců na území ČR upravuje zákon
č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců, podle něhož se mohla stěžovatelka pokusit svou situaci vyřešit. Nejvyšší
správní soud má za to, že ani osobní situace v zemi původu stěžovatelky není důvodem pro udělení azylu
z humanitárních důvodů, jak vyplývá ze shora uvedeného.“ Na tyto argumenty navázal Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69, v němž dospěl k právnímu závěru,
že „snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je sice
důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností
zvláštního zřetele hodných mohl být vnímám jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Rovněž v rozsudku ze dne 28. 11. 2009,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, Nejvyšší správní soud uvedl, že „pokud jde o stěžovatelovy osobní,
příp. rodinné vazby v ČR, nemohou prima facie představovat důvod zabraňující na základě čl. 8 Úmluvy
vycestování stěžovatele.“
[25] Jestliže stěžovatelka namítá, že v zemi původu jí nebude poskytnuta náležitá zdravotní
péče jejích obtíží spojených s otěhotněním, event. porodem dítěte, musí Nejvyšší správní soud
odkázat na rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 27/2003 – 55, podle kterého
„neplodnost žadatele o azyl – byť i doložená lékařskou zprávou - není natolik závažným onemocněním,
aby bezprostředně ohrožovala jeho život, a mohla tak založit úvahu o udělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
[26] Jestliže stěžovatelka implicitně rovněž namítá, že se krajský soud a žalovaný nevypořádali
s tím, zda je Kyrgyzstán bezpečnou zemí původu, musí Nejvyšší správní soud uvést,
že tato okolnost je pro posouzení věci zcela irelevantní, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí
žádné závěry stran toho, zda Kyrgyzstán je bezpečnou zemí původu, neučinil, jelikož žádost
stěžovatelky o mezinárodní ochranu nezamítl jako zjevně nedůvodnou dle §16 zákona o azylu.
Ostatně ani stěžovatelka tuto otázku ve své žalobě nerozporovala.
[27] Po posouzení kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ustálená
a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny
stěžovatelkou uplatněné námitky. Nejvyšší správní soud neshledal přesah vlastních zájmů
stěžovatelky ani zásadní pochybení v postupu krajského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatelky, jelikož krajský soud se všemi relevantními
okolnostmi řádně zabýval. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou
podle ustanovení §104a s. ř. s.
[28] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu