ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.217.2016:40
sp. zn. 4 Azs 217/2016 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: S. N., zast. Mgr.
Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 49 Az 12/2016 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou
se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2016, č. j. OAM-1125/ZA-
ZA11-ZA15-2015. Žalovaný tímto rozhodnutím podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o
azylu, zastavil řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu z důvodu nepřípustnosti žádosti
podle §10a písm. b) zákona o azylu a určil, že státem příslušným k posouzení žádosti podle čl. 3
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(dále jen „nařízení Dublin III“), je Polská republika.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku shledal, že Polská republika žalobkyni udělila vízum,
čímž založila svou příslušnost k posouzení případné žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně.
Žalobkyně ve své žádosti o mezinárodní ochranu a následném pohovoru neuvedla žádné
skutečnosti nasvědčující tomu, že by existoval důvod pro posouzení její žádosti orgány České
republiky podle čl. 17 nařízení Dublin III namísto příslušných polských orgánů. Krajský soud
nakonec v souladu s žalovaným neshledal existenci systematických nedostatků polského
azylového systému, které by bránily přemístění stěžovatelky podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin
III. Žalovaný také podle krajského soudu nepochybil, pokud nedal žalobkyni možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním, jelikož podkladem napadeného rozhodnutí byla
pouze její vlastní výpověď a doklady totožnosti, přičemž na dotaz žalovaného při pohovoru
žádné další skutečnosti či důkazy neuvedla.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností,
z jejíhož obsahu vyplývá důvod podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Krajský soud podle stěžovatelky nesprávně posoudil namítané procesní vady rozhodnutí
žalovaného. Žalovaný měl povinnost seznámit stěžovatelku s poklady rozhodnutí podle §36
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a umožnit jí navrhnout další důkazy, což nemůže
být nahrazeno dotazem v průběhu pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný
se dále v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval možností uplatnění čl. 17 odst. 1 nařízení
Dublin III, podle něhož se každý členský stát může rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní
ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle
kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Nakonec žalovaný také dostatečně
neposoudil přípustnost přemístění stěžovatelky do Polské republiky a s ohledem na možné
systematické nedostatky azylového řízení v Polské republice podle čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil námitky stěžovatelky za nedůvodné
a navrhnul kasační stížnost zamítnout.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních
zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[9] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[10] Otázkou přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do Polské republiky s ohledem
na čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudcích ze dne
22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 - 37, a ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 - 26, přičemž
neshledal systematické nedostatky azylového systému Polské republiky, které by znemožňovaly
přemístění žadatelů do tohoto členského státu. Stěžovatelka v posuzovaném případě
v řízení o žalobě ani o kasační stížnosti neuvedla žádné skutečnosti a nenavrhla žádné důkazy,
které by odůvodňovaly odlišné posouzení věci. V rozsudku ze dne 26. 5. 2016,
č. j. 2 Azs 113/2016 - 26, Nejvyšší správní soud také konstatoval, že aplikace čl. 17 nařízení
Dublin III, je čistě v diskreci členských států a není povinností správního orgánu odůvodňovat
skutečnost, že podle čl. 17 nepostupoval. V řízení před žalovaným ostatně stěžovatelka neuvedla
žádné skutečnosti, které by využití čl. 17 nařízení Dublin III mohly odůvodnit.
[11] Pokud jde o námitku, že žalovaný v rozporu s §36 odst. 3 správního řádu neumožnil
stěžovatelce vyjádřit se k podkladům řízení, podle ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu je smyslem tohoto ustanovení správního řádu „poskytnout účastníku správního řízení možnost
prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil
ve správním řízení,“ a „možnost vznést výhrady k podkladům“ shromážděným správním orgánem
pro jeho rozhodnutí. Naplnění daného ustanovení je tak posuzováno s ohledem na jeho smysl,
nikoliv formalisticky (viz rozsudky ze dne 4. 2. 2004, č. j. 6 A 15/2000 - 63, č. 186/2004 Sb. NSS,
a ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003 - 61, č. 958/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
se zde ztotožňuje se závěry krajského soudu, tedy že podkladem napadeného rozhodnutí byla
pouze výpověď stěžovatelky a doklady totožnosti obsahující polské vízum, přičemž na dotaz
žalovaného při pohovoru ani později stěžovatelka další skutečnosti či důkazy nepředložila.
Opětovné seznámení s uvedenými podklady rozhodnutí by tedy nebylo účelné.
[12] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Předestřené právní otázky jsou
v judikatuře Nejvyššího správního soudu zodpovězeny, rozsudek krajského soudu nevykazuje
žádné zásadní vady a stěžovatelka v kasační stížnosti nevznesla námitky, které by odůvodňovaly
judikaturní odklon. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[13] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že jelikož je stěžovatelka
manželkou cizince s povolením trvalého pobytu na území České republiky (jak vyplývá
z podkladů ve spise krajského soudu), je oprávněna zažádat o povolení dlouhodobého pobytu
za účelem společného soužití rodiny na území podle §42a odst. 1 písm. a) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Řízení o udělení mezinárodní ochrany však zásadně neslouží
k legalizaci pobytu na území České republiky z rodinných důvodů.
[14] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu