ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.288.2015:38
sp. zn. 4 Azs 288/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: V. V., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, č. j. 2 A
62/2015 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2015, č. j. CPR-13397-6/ČJ-2015-930310-V242, žalovaná
zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Praha
(dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 28. 3. 2015, č. j. KRPA-162173-56/ČJ-2014-000022,
kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých dalších zákonů, ve znění
účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena doba, po kterou
nemůže vstoupit na území členských států Evropské unie v trvání šesti měsíců. Počátek této doby
stanovil prvoinstanční orgán od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území
České republiky. Lhůtu k vycestování z území České republiky určil do 20 dnů od nabytí právní
moci rozhodnutí.
Žalovaná v rozhodnutí o odvolání uvedla, že prvoinstanční orgán zjistil skutkové
okolnosti bez důvodných pochybností, a doplnila, že žalobce se na území České republiky
nacházel v období od 30. 3. 2014 do 24. 4. 2014 neoprávněně. Žalovaná připomněla,
že při uložení správního vyhoštění není nutné zkoumat otázku zavinění. Dále doplnila,
že si žalobce byl vědom, že mu podáním žádosti o vydání víza za účelem strpění dne 27. 3. 2014
nevzniká oprávnění pobývat na území České republiky. Žalobci taktéž vytkla, že do České
republiky přicestoval, přestože neměl platné vízum. Prvoinstanční orgán mu proto udělil výjezdní
příkaz s platností do 27. 2. 2014 a protože žalobce ve stanovené lhůtě nevycestoval,
byl mu udělen další výjezdní příkaz s platností do 29. 3. 2014. Žalobce nerespektoval ani lhůtu
stanovenou druhým výjezdním příkazem a na území České republiky pobýval bez oprávnění,
přičemž zde navíc nelegálně pracoval jako zedník. Podle žalované k legalizaci pobytu nepostačuje,
že se žalobce dne 24. 4. 2015 dostavil na služebnu žalované, aby vyřešil své pobytové záležitosti
prostřednictvím všeobecné žádosti. Žalobce měl Českou republiku opustit a vrátit se, až si vyřídí
legální pobyt. Jeho vazby na Českou republiku jsou toliko ekonomického rázu a omluvou
pro jeho jednání není ani tvrzení, že na Ukrajině nesežene práci a nemůže tudíž uživit rodinu.
Žalovaná odmítla, že by žalobce měl silné podnikatelské vazby na Českou republiku, jak uvedl
v návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby v řízení před Městským soudem v Praze
vedeném pod sp. zn. 9 A 218/2013. Žalovaná konstatovala, že zásah do žalobcova práva
na rodinný a soukromý život rozhodnutím o vyhoštění bude přiměřený okolnostem případu,
neboť má v České republice jen ekonomické vazby a vyjma bratrance má všechny příbuzné
na Ukrajině. Žalovaná dále odkázala na závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne
26. 3. 2015, ev. č. ZS25713, i závazné stanovisko vydané ministrem vnitra ze dne 21. 7. 2014,
č. j. MV-67941-2/OAM-2015, podle nichž je vycestování žalobce na Ukrajinu možné.
Žalovaná připomněla, že je obsahem uvedených závazných stanovisek vázána, a proto z nich
při posuzování případu žalobce vycházela. Žalovaná konstatovala, že prvoinstanční rozhodnutí
je všech svých aspektech zákonné, tedy přiměřené všem okolnostem případu, a to včetně délky
doby, během níž žalobce nemůže vstoupit na území členských států Evropské unie.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 2 A 62/2015 - 25, žalobu
zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaná posoudila případ žalobce odpovídajícím
způsobem a zjistila jak okolnosti v neprospěch, tak i ve prospěch žalobce. Rozhodnutí
o správním vyhoštění podle soudu nepřiměřeně nezasahuje do práva žalobce na rodinný
a soukromý život. Soud neshledal za nepřiměřený zásah ani tu skutečnost, že v důsledku
správního vyhoštění nebude žalobce moci na území České republiky pracovat a živit tak svou
rodinu. Soud vzal v potaz, že žalobce pobýval na území České republiky od roku 2006 legálně,
avšak od 27. 11. 2013 se stal jeho pobyt neoprávněným. Z tohoto důvodu se ostatně žalobce dne
10. 12. 2013 vrátil na Ukrajinu. Na území České republiky následně vstoupil neoprávněně dne
28. 1. 2014 a dne 29. 1. 2014 mu byl vydán výjezdní příkaz s platností do 27. 2. 2014. Žalobce
během stanovené lhůty nevycestoval, proto mu byl udělen nový výjezdní příkaz s platností
do 29. 1. 2014. Dne 27. 3. 2014 žalobce požádal o udělení víza za účelem strpění. Přestože
žalobce podal zmíněnou žádost, pobýval až do 24. 4. 2014 nelegálně, neboť podání uvedené
žádosti nezaložilo žalobci fikci oprávněného pobytu ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců. Soud dále poukázal na tu skutečnost, že žalobce na území České republiky nemá žádné
sociální, kulturní ani ekonomické vazby. Podle soudu žalobci nebrání ve vycestování ani žádné
nepřekonatelné překážky v zemi původu, přičemž za překážku nelze považovat ani tvrzení
stěžovatele, že na Ukrajině nesežene práci. Soud přihlédl zejména k tomu, že žalobce pobýval
na území České republiky neoprávněně v období od 27. 11. 2013 do 9. 12. 2013, dne 28. 1. 2014
a v období od 30. 3. 2014 do 24. 4. 2014. Rozhodnutí žalované je tak přiměřené okolnostem
případu. Zároveň soud nepřisvědčil námitce, že by jednání žalobce mělo nižší míru společenské
nebezpečnosti. Soud nepřisvědčil argumentu, že žalobce dobrovolně opustil území České
republiky po vydání rozhodnutí o neudělení dlouhodobého povolení k pobytu (v právní moci
dne 26. 11. 2013) dne 10. 12. 2013, s tím, že se žalobce stejně na území České republiky později
nelegálně vrátil. Soud neshledal, že by žalovaná nerespektovala rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 15. 12. 2014, č. j. 1 A 52/2014 - 24, a řádně neposoudila dopad správního
vyhoštění do práva na soukromý a rodinný život žalobce. Soud nepřisvědčil žalobci,
že své pobytové poměry dostatečně řešil tím, že se dne 24. 4. 2014 dostavil na služebnu žalované
s všeobecnou žádostí o vyřešení pobytových záležitostí. Soud konstatoval, že správní orgány
postupovaly správně, jestliže zahájily řízení o správním vyhoštění. Podle soudu jsou podkladová
závazná stanoviska aktuální a zákonná a žalobci tedy na Ukrajině nehrozí po návratu žádné
nebezpečí. Soud uzavřel, že rozhodnutí žalované je zákonné, reagující na námitky žalobce a není
proto nepřezkoumatelné.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že soud nesprávně převzal nezákonnou a nepřezkoumatelnou argumentaci žalované
a v důsledku toho se sám dopustil nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti. Soud vadně vyhodnotil
žalobní námitku, že správní orgány nedostatečně zjistily všechny okolnosti případu, protože
se vůbec nezabývaly skutečnostmi ve prospěch stěžovatele. V důsledku toho porušily zásadu
materiální pravdy zakotvenou v §3 a §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů. Stěžovatel poukázal na neaktuálnost závazného stanoviska k možnosti
vycestování a soudu vytkl, že shledal tuto námitku nedůvodnou. Doba, po kterou nemůže
stěžovatel vstoupit na území členských států Evropské unie, je zjevně excesivní a nezohledňuje
okolnosti případu, zejména pak dlouhý legální pobyt stěžovatele a jeho integraci do společnosti.
Podle stěžovatele správní orgány nerespektovaly závazný právní názor uvedený v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, č. j. 1 A 53/2014 - 24, jímž soud zrušil předchozí
rozhodnutí žalované o správním vyhoštění stěžovatele. V posledně uvedeném rozsudku soud
zavázal žalovanou, aby se zabývala přiměřeností zásahu správního vyhoštění do práva stěžovatele
na rodinný a soukromý život. Přesto tuto otázku správní orgány odpovídajícím způsobem
nevypořádaly a nerespektovaly názor soudu, že jednání stěžovatele lze jen stěží považovat
za úmyslné protiprávní jednání. Navíc soud správní orgány upozornil na to, že se mají zaměřit
zejména na důvody jednání stěžovatele, které jej do situace nelegálního pobytu dovedly, což však
neučinily. Stěžovatel navíc z posledně uvedeného rozsudku dovodil, že jeho jednání není natolik
závažné, aby za něj správní orgány uložily správní vyhoštění. Správní orgány přesto uložily
správní vyhoštění, které není přiměřené okolnostem případu a navíc je v rozporu s dříve přijatým
právním názorem soudu. Soudu proto stěžovatel vytkl, že se v novém řízení od svého právního
názoru odchýlil, aniž by to jakkoliv zdůvodnil. Nastíněným postupem soud porušil právo
na spravedlivý proces, neboť napadený rozsudek je překvapivý a nepředvídatelný a navíc tedy
vydaný v rozporu se zásadou legitimního očekávání.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnost setrvala na svém právním názoru a uvedla,
že své rozhodnutí i rozsudek Městského soudu považuje za zákonné a navrhla Nejvyššímu
správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl.
Kasační stížnosti Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 1. 2016,
č. j. 4 Azs 288/2015 – 25, přiznal odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil obecné námitce stěžovatele, že rozhodnutí žalované
i napadený rozsudek jsou nepřezkoumatelné. Rozhodnutí žalované i napadený rozsudek obsahují
důvody, které vedly k vydání rozsudku, a proto Nejvyšší správní soud neshledal rozhodnutí
žalované a napadený rozsudek nepřezkoumatelnými. Nadto Nejvyšší správní soud nesouhlasí
se stěžovatelem, že žalovaná nedostatečně zjistila skutkové okolnosti případu. Z odůvodnění
jejího rozhodnutí plyne, že se případem detailně zabývala a posoudila všechny okolnosti případu.
Žalovaná zjistila i skutečnosti, které byly ve prospěch stěžovatele, a následně je ve svých úvahách
zhodnotila.
Nejvyšší správní soud považuje závazné stanovisko vydané ministrem vnitra ze dne
21. 7. 2014, č. j. MV-67941-2/OAM-2015, za zákonné. Toto stanovisko vychází z aktuálních
informací a výslovně uvádí, že vycestování stěžovatele je možné, neboť mu v zemi původu
nehrozí nebezpečí. Nejvyšší správní soud se posouzení aktuální bezpečnostní situace
na Zakarpatské Ukrajině věnoval v řadě svých rozsudků (např. rozsudek ze dne 18. 12. 2015,
č. j. 4 Azs 240/2015 - 45, dostupný na: www.nssoud.cz) a v nyní projednávané věci nemá důvodu
se od zaujatého názoru odchýlit. Stěžovatel pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, kde v současnosti
neprobíhá ozbrojený konflikt, a tudíž zde stěžovateli nehrozí bezprostřední ohrožení života.
Ostatně sám stěžovatel v průběhu řízení o správním vyhoštění ani netvrdil, že by mu po návratu
na Ukrajinu hrozilo bezprostřední nebezpečí a uváděl toliko, že po návratu na Ukrajinu nesežene
práci a nebude schopen uživit rodinu. Podle Nejvyššího správního soudu však ani případné
ekonomické problémy stěžovatele po návratu na Ukrajinu nelze považovat za natolik závažné,
aby zamezily jeho vycestování.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s námitkou, že je správní vyhoštění nepřiměřené
okolnostem případu a nepřiměřeně zasahuje do práva stěžovatele na rodinný a soukromý život.
Stěžovatel uvedl v průběhu řízení o správním vyhoštění, že nemá na území České republiky,
kromě bratrance, žádné příbuzné. Jeho manželka i dcera žijí na Ukrajině v rodinném domě.
Stěžovatel má tedy rodinné vazby především na Ukrajině. Stěžovatel sice na území České
republiky pobýval již od roku 2006 a byl zde i výdělečně činný a jeho vazby na Českou republiku
jsou zejména ekonomického rázu. Lze připustit, že stěžovatel po návratu na Ukrajinu může
mít obtíže získat práci, přesto toto riziko, a jeho případné důsledky nejsou natolik závažné,
aby správní vyhoštění nepřiměřeným způsobem zasáhlo do práva stěžovatele na soukromý
a rodinný život. Stěžovatel přehlíží tu skutečnost, že vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
mohl sám předejít tím, že by dobrovolně ve lhůtě stanovené výjezdními příkazy opustil území
České republiky. Žalovaná totiž stěžovateli udělila celkem dva výjezdní příkazy, první s platností
do 27. 2. 2014, a protože stěžovatel ve stanovené lhůtě Českou republiku neopustil, uložila
mu žalovaná druhý výjezdní příkaz s platností do 29. 3. 2014. Stěžovatel sice podal dne
27. 3. 2014 žádost o vízum za účelem strpění, nicméně mu v této souvislosti nevznikla fikce
oprávněného pobytu, jak namítal v kasační stížnosti. Od 30. 3. 2014 tak byl pobyt stěžovatele
na území České republiky neoprávněný. Jak správně upozornil Městský soud v Praze, stěžovatel
neoprávněně pobýval na území České republiky i v období od 27. 11. 2013 do 9. 12. 2013 a dne
28. 1. 2014. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že se stěžovatel dne 24. 4. 2014
sám dobrovolně dostavil na služebnu žalované za účelem vyřízení svých pobytových záležitostí.
Přestože stěžovatel měl snahu své pobytové záležitosti vyřešit, když nejprve dne 27. 3. 2014 podal
žádost o udělení víza za účelem strpění a následně se sám dne 24. 4. 2014 dobrovolně dostavil
na služebnu žalované, nelze přehlížet zejména tu okolnost, že mu dříve byly uloženy dva výjezdní
příkazy, které vědomě ignoroval a území České republiky neopustil. Uložení správního vyhoštění
v situaci, kdy stěžovatel předchozí výjezdní příkazy ignoroval, bylo v dané situaci odpovídající
reakcí žalované na chování stěžovatele. Nejvyšší správní soud připouští, že žalovaná při úvaze
o délce doby, během níž nemůže stěžovatel vstoupit na území členských států Evropské unie,
mohla více přihlédnout k aktivní snaze stěžovatele o vyřešení pobytových záležitostí, zejména
k tomu, že se na služebnu žalované dostavil dobrovolně, případně že dne 27. 3. 2014 podal
žádost o vízum za účelem strpění. Nejvyšší správní soud však nedospěl k závěru, že by délka,
během níž nemůže stěžovatel vstoupit na území členských států Evropské unie, byla excesivní,
neboť byla udělena v 1/6 maximální zákonem stanovené délky.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že žalovaná respektovala závazný právní názor
uvedený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, č. j. 1 A 53/2014 - 24.
Z uvedeného rozsudku plyne, že žalovaná byla povinna zhodnotit přiměřenost uloženého
správního vyhoštění z hlediska jeho zásahu do práva stěžovatele na rodinný a soukromý život.
Žalovaná výslovně tuto otázku vypořádala a dospěla k závěru, že správní vyhoštění i jeho délka
jsou přiměřené okolnostem případu. Této otázce se Nejvyšší správní soud věnoval výše
a nedospěl k závěru, že by při ukládání správního vyhoštění nebyl dostatečně vyhodnocen zásah
správního vyhoštění do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život. Proto tedy nepochybil
ani Městský soud v Praze, pokud žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl. Podle Nejvyššího
správního soudu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, č. j. 1 A 53/2014 - 24,
neplyne závěr, že by v něm soud žalovanou zavázal právním názorem, jenž by v novém řízení
před žalovanou vylučoval uložení správního vyhoštění. Soud původní rozhodnutí žalované zrušil
pro absenci posouzení dopadů správního vyhoštění do práva stěžovatele na rodinný a soukromý
život. Proto se soud, v situaci, kdy žalovaná v novém rozhodnutí dopady správního vyhoštění
do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život posoudila, od původního právního názoru
neodchýlil a věc posoudil v souladu s ním. Kasační stížností napadený rozsudek proto není
překvapivý, ani nepředvídatelný. Námitka porušení práva na spravedlivý proces je tudíž lichá.
Jelikož z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, č. j. 1 A 53/2014 - 24,
nevyplývá závazný právní názor, že by žalovaná nemohla stěžovateli správní vyhoštění uložit,
nemohlo proto stěžovateli vzniknout ani legitimní očekávání, že mu žalovaná správní vyhoštění
neuloží.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu