ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.59.2016:34
sp. zn. 4 Azs 59/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: R. P., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 4 A 103/2015
– 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 12. 2015, č. j. CRP-2463-22/ČJ-2015-930310-V238,
(dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 8. 1. 2015, č. j. KRPA-267089-72/ČJ-2014-000022, kterým
bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 1, 3, 9 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a jímž byla stanovena doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 4 roky.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že ve věci bylo správními orgány rozhodováno
opakovaně, neboť jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 19. 5. 2015, č. j. 1 A 26/2015 - 23, podle kterého odvolací orgán pochybil, pokud
si nevyžádal od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání
závazného stanoviska potvrzení nebo změnu tohoto závazného stanoviska. Žalovaný si proto
vyžádal stanovisko k prověření překážek vycestování, přičemž obdržel závazné stanovisko
Ministerstva vnitra ze dne 24. 9. 2015, které potvrdilo předchozí závazné stanovisko ze dne
1. 12. 2014 se závěrem, že vycestování účastníka řízení do země původu je možné. Žalovaný
popsal, že v minulosti bylo se žalobcem vedeno řízení o jeho správním vyhoštění, které však bylo
zastaveno s odkazem na ustanovení §119 odst. 2 a §174a zákona o pobytu cizinců. Ze spisového
materiálu dále vyplývá, že žalobce byl naposledy zaměstnán ve společnosti Ideal Automotive
a že se dne 3. 10. 2014 prokázal občanským průkazem Rumunska, který byl padělán.
Tyto skutečnosti podle žalovaného dokládají, že žalobce naplnil výše citovaná ustanovení zákona
o pobytu cizinců umožňující jej vyhostit. Z předložených stanovisek vyplývá, že zde neexistují
překážky pro vycestování žalobce, neboť ten pochází z Rovenské oblasti, která není zasažena boji
mezi vládními a separatistickými silami. Žalobce ostatně v tomto směru ničeho relevantního
neuváděl, pouze zmiňoval špatnou ekonomickou situaci na Ukrajině. Žalovaný dále uvedl,
že správní orgán prvního stupně řádně zkoumal otázku zásahu uloženého vyhoštění
do soukromého a rodinného života žalobce. Na území České republiky má sice žalobce
manželku, avšak nic jim nebrání, aby rodinný život po dobu uloženého opatření vedli na území
domovského státu, zvláště když na Ukrajině žije jejich nezletilý syn.
[2] Za situace, kdy žalobce nerespektoval výjezdní příkaz k opuštění území České republiky,
podle žalovaného převáží veřejný zájem na jeho vyhoštění nad ochranou jeho soukromého
života. Žalobce totiž věděl, proč a za jakým účelem je s jeho osobou vedeno předchozí správní
řízení, avšak i přesto opět porušil povinnosti cizince stanovené zákonem o pobytu cizinců,
nadto si opatřil padělaný doklad Rumunska, na který vykonával pracovní činnost. S ohledem
na výpovědi žalobce a jeho manželky je přitom žalovaný přesvědčen, že zájem žalobce pobývat
na území České republiky je pouze ekonomického charakteru. Vzhledem k tomu, že žalobce
nerespektoval předchozí správní rozhodnutí a že si navíc obstaral padělaný doklad Rumunska,
kterým se prokazoval i policejní hlídce při řidičské kontrole, je žalovaný o to více přesvědčen,
že veřejný zájem na vyhoštění žalobce převáží nad ochranou tvrzeného zásahu do jeho
soukromého života. Nutnost vycestování přitom nepředstavuje podle závěru žalovaného výrazný
zásah do jeho soukromého života, zvláště když si zde nevybudoval pevné vazby, na území
domovského státu se v minulosti vracel, žije tam jeho syn a další blízcí. Při zvážení všech těchto
okolností, zejm. protiprávnosti jednání žalobce a skutečnosti, že si obstaral padělaný doklad,
nepovažuje žalovaný délku vyhoštění za nepřiměřenou. Žalovaný vyslovil rovněž názor, že doba
k vycestování v délce 30 dnů je s ohledem na situaci žalobce a jeho vztah k území České
republiky dostatečná, zvláště když řadu záležitostí může vyřídit prostřednictvím své manželky.
Žalovaný se neztotožnil s poukazem žalobce na pobytový status jeho manželky, neboť
ten se fakticky v průběhu rozhodování o této věci nezměnil.
[3] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 14. 12. 2015, v níž namítal,
že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav věci, když se nezabývaly skutečnostmi
svědčícími v jeho prospěch. Trval přitom na tom, že výrok prvostupňového rozhodnutí
je neurčitý, jelikož není přesně vymezena skutková podstata pochybení, kterého se měl žalobce
dopustit a které by dokládalo naplnění podmínek správního vyhoštění, když zákon umožňuje
uložit správní vyhoštění za různá skutková jednání. Nebylo přitom zjištěno, že by se žalobce
opakovaně dopustil porušení českých právních předpisů, neboť v předchozích správních řízeních
nebylo vydáno meritorní rozhodnutí, kterým by byl konstatován nelegální pobyt žalobce
na území České republiky. Všechna proti němu vedená správní řízení byla usnesením
poznamenaným do spisu zastavena. Pouhé zahájení takového řízení podle žalobce ničeho
nedokládá. Žalobce zdůrazňoval, že žalovaný nedostatečně zkoumal přiměřenost rozhodnutí
o správním vyhoštění s ohledem na zásah do jeho soukromého a rodinného života, přičemž
správní orgán prvního stupně tuto otázku neřešil vůbec. Ani žalovaný neuvedl žádnou konkrétní
úvahu, která jej vedla k závěru, že zásah do jeho rodinného života nebude nepřiměřený. Žalobce
přitom poukázal na to, že studium svého syna zajišťuje právě díky práci na území České
republiky, což mu bude uložením správního vyhoštění znemožněno. Délka vyhoštění je nadto
nepřiměřená okolnostem případu, když není vysvětleno, proč je nutné uložit právě tak dlouhé
vyhoštění. Nebylo přitom nijak zohledněno, že žalobce v průběhu správního řízení
spolupracoval, že se dobrovolně dostavil na policii v důvěře v legálnost svého pobytu
a že zde v minulosti žil zcela legálně. Rovněž namítal, že se žalovaný nedostatečně zabýval jeho
jednotlivými podáními a současnou situací jeho manželky. Navrhoval proto, aby městský soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 31. 12. 2015, v němž setrval na stanovisku
obsaženém v napadeném rozhodnutí. Zdůraznil, že předchozí rozhodnutí v dané věci bylo
zrušeno pouze z procesního důvodu, který byl v novém řízení podle jeho názoru vyřešen.
Žalovaný proto navrhoval, aby městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 4 A 103/2015 – 39, žalobu
jako nedůvodnou zamítl. Nepřisvědčil námitce žalobce, že nebylo prokázáno opakované porušení
právních předpisů z jeho strany. Z obsahu správního spisu vyplývá, že s žalobcem bylo
v minulosti vedeno řízení o správním vyhoštění pro pobyt bez platného víza minimálně
od 20. 1. 2014 do 21. 1. 2014, přičemž toto řízení bylo zastaveno s odkazem na §119a odst. 2
a §174a zákona o pobytu cizinců. Jako další porušení právních předpisů soud vyhodnotil
skutečnost, že žalobce pracoval podle docházkových listů v měsících září a říjen 2014 na základě
dohody o pracovní činnosti uzavřené dne 26. 8. 2014 se společností VI IMPULS GROUP s.r.o.
bez povolení k zaměstnání a že se při policejní kontrole 2. 10. 2014 prokázal padělaným
občanským průkazem vydaným na jeho jméno, ale se státní příslušností Rumunska. Žalobce
přitom nerozporoval skutečnost, že svou totožnost prokazoval padělaným občanským průkazem.
Výkon nelegální práce byl podle soudu dostatečně prokázán vyjádřením samotného účastníka
řízení ze dne 3. 10. 2014, docházkovými listy za měsíc září a říjen 2014 i vlastní dohodou
o pracovní činnosti. Tyto skutečnosti podle soudu naplňují podmínky obsažené v §119 odst. 1
písm. b) bod 1 a 3 zákona o pobytu cizinců. Pokud žalobce namítal, že nelze přihlédnout
k předchozímu řízení o správním vyhoštění, neboť nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím,
soud odvětil, že i toto řízení se týkalo porušení zákona o pobytu cizinců, jelikož bylo zahájeno
proto, že zde žalobce pobýval bez platného víza. Řízení bylo zastaveno pouze s odkazem
na žalobcovy rodinné a osobní poměry, nikoli proto, že by se uvedeného jednání nedopustil.
Žalovaný tedy mohl přihlédnout i k této skutečnosti. Soud se neztotožnil ani s námitkou
nepřiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobce uloženým správním
vyhoštěním. Poukázal na to, že se žalobce prokazoval padělaným dokladem, že vykonával práci
bez příslušného oprávnění a že zde pobýval bez platného víza. Jestliže žalobce naznačoval,
že se do této situace dostal vinou správního orgánu, soud vysvětlil, že pokud žalobce neměl
oprávnění k pobytu, bylo jeho povinností z území vycestovat. Jestliže tak neučinil a pobýval
zde nadále a svůj pobyt si zajišťoval padělaným dokladem, je zřejmé, že se tím dopustil porušení
zákona o pobytu cizinců. Správní orgán přitom za takové důkazní situace dospěl ke správnému
závěru, že v tomto případě převažuje zájem státu na tom, aby žalobce území České
republiky opustil. Skutečnost, že žalobcova manželka na území pobývá oprávněně, nevylučuje,
aby jej následovala do země jejich společného původu. K námitce žalobce, že se žalovaný
nedostatečně vypořádal se závěry předchozího zrušujícího rozsudku městského soudu, podle
něhož si měl vyžádat potvrzení nebo změnu závazného stanoviska, vydaného v prvostupňovém
řízení, městský soud uvedl, že žalovaný tento pokyn soudu respektoval, když v novém
rozhodnutí vycházel ze závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince, potvrzeného
ministrem vnitra dne 24. 9. 2015.
[6] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 4 A 103/2015 – 39,
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 21. 3. 2016. V doplnění ze dne
28. 4. 2016 uvedl, že ji podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
namítal, že se městský soud nevypořádal se všemi žalobními body, když se pouze ztotožnil
s argumentací žalovaného, aniž by vysvětlil, proč této argumentaci dává přednost. Soud podle
názoru stěžovatele pominul jednoznačně prokázané skutečnosti, navíc je hodnotil způsobem,
který nereflektuje skutečný stav věci a bez zvážení okolností celého případu. Namítal,
že se městský soud nedostatečně zabýval jeho argumentací stran porušení zásady materiální
pravdy, jelikož nebyly zjištěny všechny rozhodné okolnosti svědčící v jeho prospěch. Městský
soud podle stěžovatele v neposlední řadě pochybil, pokud se nezabýval jeho námitkou, že výrok
prvostupňového rozhodnutí je nepřezkoumatelný, jelikož není specifikováno, jakého
protiprávního jednání naplňujícího ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu
cizinců se dopustil. Žalovaný nadto ve výroku svého rozhodnutí nespecifikoval, že rozhoduje
v návaznosti na zrušení svého předchozího rozhodnutí městským soudem; nevzal rovněž
v úvahu, že nebylo prokázáno opakované porušení právních předpisů z jeho strany. Soud
se měl dále podrobněji zabývat otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí ve vztahu
k soukromému a rodinnému životu stěžovatele. Nebylo totiž dostatečně zváženo, že stěžovatel
si za dlouhou dobu pobytu na území České republiky vybudoval intenzivní vztahy a že zde žije
legálně jeho manželka. Městský soud tuto otázku zcela neprávem a zjednodušeně uzavřel
tím, že stěžovatel může žít se svou manželkou mimo území republiky. Tím dojde k jejich
nucenému odloučení, v čemž je nutno spatřovat újmu způsobenou stěžovateli. Žalovaný nadto
vycházel z neaktuálního stanoviska ministerstva vnitra, přičemž nepostačuje jeho pouhé následné
potvrzení. Rozsudek je v neposlední řadě nepřezkoumatelný i z toho důvodu, že se městský soud
nevěnoval námitkám směřujícím proti nedostatečnému vypořádání se s jeho vyjádřením
k podkladům pro vydání rozhodnutí ze strany správních orgánů. Stěžovatel proto navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel dále navrhoval, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný
účinek.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 4. 5. 2016, v němž setrval
na závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí. Neshledal přitom, že by napadené rozhodnutí
bylo nepřiměřené ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný proto
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Městského soudu v Praze vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný právní názor. Podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy
z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost
lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze
seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon
z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného
přezkumu mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která
neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž
důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[12] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadený rozsudek jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, neboť s jeho závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti, v níž podrobně
namítá nesprávné posouzení otázky uloženého správního vyhoštění městským soudem. Nelze
tudíž hovořit o tom, že by rozsudek městského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost,
že stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí a požaduje jiné, podrobnější odůvodnění, které by nadto
plně odpovídalo jeho postoji, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho
údajnou nesrozumitelnost.
[13] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat
o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny.
[14] Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení městského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu má za to, že uložení správního vyhoštění stěžovateli bylo
v souladu se zákonem. Městský soud pouze vyjádřil svůj právní názor ohledně zákonnosti
napadeného rozhodnutí, a to i odkazem na některé závěry a zjištění správního orgánu; z faktu,
že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele a že dospěl k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze
dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku.
[15] Jestliže stěžovatel namítá, že se krajský soud dostatečně a podrobně nevypořádal s jeho
jednotlivými dílčími námitkami, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že žalobní argumentace
stěžovatele byla značně obecná. Jak Nejvyšší správní soud vysvětlil v rozsudku ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 35/2012 - 42, pokud žalobce uvede pouze obecné žalobní námitky, není povinností
správního soudu se jimi zevrubněji zabývat. Platí totiž, že kvalita žaloby předurčuje kvalitu
a obsah rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Stěžovatel obecně ve své žalobě namítal, že správní orgány porušily
zásadu materiální pravdy, jelikož nepřihlédly ke všem okolnostem svědčícím v jeho prospěch,
avšak stěžovatel tyto okolnosti blížeji nespecifikoval. Nelze proto vytýkat městskému soudu,
že vycházel z obsahu správního spisu, ze kterého vyplývá skutkový stav odůvodňující uložení
správního vyhoštění. Jestliže žalobce předestře velmi obecnou, nekonkrétní či stručnou žalobní
argumentaci, pak musí očekávat, že se s těmito námitkami soud vypořádá stručněji a obecněji,
jako se tomu stalo v projednávané věci. Není možné z této skutečnosti dovozovat
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, zvláště když stěžovatel ani ve své kasační stížnosti
v řadě ohledů ničeho konkrétního neuvádí a pouze odmítá jednotlivé dílčí argumenty krajského
soudu, které se však s žalobní argumentací náležitě vypořádávají. Stěžovatel sice obsáhle namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku, jeho obsahu však zjevně porozuměl, nadto často ani sám neuvádí,
co městský soud konkrétně opomněl vypořádat a jak se tato údajná vada dotkla jeho práv.
[16] Nejvyšší správní soud k dalším námitkám stěžovatele ohledně údajného opomenutí všech
dílčích žalobních námitek uvádí, že obecně nevypořádání se s žalobní námitkou soudem
způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí o věci samé pro nedostatek důvodů, neboť ze zásad
spravedlivého procesu mj. vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit,
reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit, jak byly hodnoceny. Tato povinnost dostatečného
odůvodnění rozhodnutí, jakkoli je na ní třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat, však
nemůže být chápána dogmaticky. Nejvyšší správní soud odkazuje na závěr, že povinnost řádného
odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou
odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument (shodně judikuje Ústavní soud – viz
např. usnesení ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 691/11, dostupné na: http://nalus.usoud.cz,
či Evropský soud pro lidská práva – viz jeho rozsudek ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk
v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29, dostupné
na: http://hudoc.echr.coe.int/). Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu však
je, aby se krajský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami žalobce
tak, aby žádná z nich nezůstala neobjasněna a bez náležité odpovědi. Odpověď na základní
námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky
dílčí a související (srov. např. rozsudky ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012 - 54, ze dne
29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012 - 58; ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013 - 66). Podle závěru
Nejvyššího správního soudu přitom stěžovatel odpověď na své základní žalobní námitky obdržel,
tudíž nelze dovozovat nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku jen na základě, že se městský
soud výslovně nepořádal s každou jednotlivou větou uvedenou v jeho žalobě.
[17] Pokud stěžovatel namítá, že byla porušena zásada materiální pravdy, přičemž ve vztahu
k této argumentaci rovněž uvádí, že rozsudek soudu je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný, musí
Nejvyšší správní soud uvést, že porušení této zásady ze strany správních orgánů neshledal.
Správní orgány totiž nashromáždily dostatek důkazních prostředků, na jejich základě mohly vydat
příslušné rozhodnutí dle ustanovení §119 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že závěry zjištěné
správními orgány jsou v neprospěch stěžovatele, nedokládá, že byla porušena zásada materiální
pravdy. Stěžovatel ostatně v tomto směru blíže nespecifikuje, které skutečnosti správní orgány
opomněly zjistit a následně zvážit. Pokud stěžovatel zůstal ve správním řízení spíše pasivní,
uplatňoval pouze obecné návrhy dovolávající se převážně porušení procesních pravidel, k věci
samé nic konkrétního neuvedl, nemůže očekávat další podrobné zkoumání skutkového stavu
věci, ať již ve vztahu k otázce předložení padělaného dokladu totožnosti, či výkonu zaměstnání
bez příslušného povolení.
[18] Jestliže stěžovatel namítá, že správní orgány přesně nespecifikovaly, kterou část
ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců svým jednáním naplnil,
odkazuje Nejvyšší správní soud na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
(str. 10), podle kterého citované ustanovení stěžovatel porušil tím, že na území České republiky
pobýval opakovaně bez víza. Tento závěr aproboval i žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí (str. 3). Rovněž městský soud se ztotožnil s tím, že stěžovatel zde pobýval
bez platného povolení, tudíž svým jednáním naplnil podmínky aplikace ustanovení §119 odst. 1
písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců. Správní rozhodnutí přitom obsahuje příslušnou citaci
právních předpisů, na základě nichž bylo toto rozhodnutí vydáno – srov. přiměřeně usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012 – 57.
Povinností správního orgánu přitom není podrobně ve výroku rozhodnutí specifikovat důvody
naplnění takového ustanovení, které aplikuje, neboť to je věcí odůvodnění správního rozhodnutí
podle §68 odst. 3 správního řádu. Nebylo rovněž povinností žalované uvést ve výroku
napadeného rozhodnutí, že tímto respektuje právní názor rozsudku Městského soudu v Praze,
který zrušil jeho předchozí rozhodnutí, neboť takové konstatování není náležitostí výroku
rozhodnutí správního orgánu, neboť ten rozhoduje o odvolání stěžovatele proti prvostupňovému
rozhodnutí – srov. §90 správního řádu. Tuto náležitost výrok rozhodnutí žalovaného správního
orgánu obsahuje.
[19] Podle ust. §119 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců odst. 1 písm. b) bod 1, bod 3
a bod 9 „policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního
systému smluvních států, b) až na 5 let, 1. prokáže-li se cizinec při hraniční nebo pobytové kontrole dokladem,
který je padělán, anebo dokladem jiné osoby jako dokladem vlastním, 3. je-li cizinec na území zaměstnán
bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo
na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu
anebo
bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, 9. porušuje-li cizinec
opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem
stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí.“
[20] Skutečnost, že stěžovatel naplnil podmínky všech tří aplikovaných skutkových podstat
ustanovení §119 zákona o pobytu cizinců, vyplývá z obsahu správního spisu, jak ostatně
podrobně rekapituloval městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatel sice
s těmito závěry nesouhlasí a považuje je za nedostatečné, avšak sám neuvádí, v čem jsou
konkrétně nesprávné a které podmínky citovaných ustanovení zákona o pobytu cizinců nebyly
v jeho případě správními orgány prokázány. Jestliže se stěžovatel opakovaně dovolává rozsudku
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 177/2011, je nutno poukázat, že správní orgán zjistil,
že stěžovatel bez příslušného povolení pracoval v měsíci září a říjen 2014 u společnosti Ideal
Automotive, a to na základě dohody o pracovní činnosti, přičemž tuto skutečnost stěžovatel
uznal ve svém vyjádření ze dne 3. 10. 2014. Pokud stěžovatel vypověděl, že pro tuto společnost
vykonává práci asi tak od září, že v ní naposledy byl 1. 10. 2014 na noční směně, dostává
za odvedenou práci odměnu a že si je vědom důsledků svého zaměstnání bez příslušného
povolení, nelze jakýmkoli způsobem zpochybňovat závěr žalovaného, že zde stěžovatel
v inkriminovaném období nepracoval. Ostatně stěžovatel v rámci této námitky opět ničeho
konkrétního neuvádí, tedy jakkoli nevyvrací příslušná zjištění správního orgánu. Nelze proto
dovozovat, že nebyly prokázány podmínky stran nelegální práce obsažené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011 – 120.
[21] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že napadené
rozhodnutí nezasahuje nepřiměřeně do soukromého a rodinného života stěžovatele. Je sice
pravdou, že stěžovatel má na území České republiky manželku, která s ním sdílí společnou
domácnost, nicméně jim nic nebrání, aby po dobu opatření vedli rodinný život na území
domovského státu, kde žije u prarodičů jejich nezletilý syn. Nejvyšší správní soud ze své evidence
totiž zjistil, že stěžovatel již v minulosti uplatnil obdobnou námitku ve vztahu k rozhodnutí
o zamítnutí jeho žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
na území České republiky za účelem podnikání, přičemž i v tomto řízení musí správní orgány
posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince podle
ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne
27. 11. 2012, č. j. 8 A 253/2010 – 82, k této otázce uvedl, že „pokud žalobce namítal, že napadené
správní rozhodnutí bude mít nepřiměřený dopad do jeho soukromého a rodinného života, musel soud tuto námitku
odmítnout jako neopodstatněnou. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce má na území České republiky
manželku jíž byl původně povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání s platností do 1.7.2010, přičemž
ji tento pobyt prodloužen nebyl. Při jednání dne 27.11.2012 potom soud z jejího ukrajinského cestovního dokladu
zjistil, že t.č. má pobytové vízum platné od srpna 2012 do 19.12.2012. Na Ukrajině má třináctiletého syna,
matku, otce, bratra. V České republice tedy účastník řízení nemá žádné rodinné příslušníky, kteří by měli vázán
pobyt na jeho osobu.“ S těmito závěry městského soudu se plně ztotožnil i Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, č. j. 3 As 14/2013 – 28. Ostatně Městský soud v Praze
i v předchozím rozsudku 19. 5. 2015, č. j. 1A 26/2015 – 23, kterého se stěžovatel v jiné části
své kasační stížnosti dovolává, nedospěl k závěru, že by uložení správního vyhoštění bylo v dané
věci nepřiměřené.
[22] Nejvyšší správní soud se přitom v projednávané věci nemohl od výše uvedených závěrů
odchýlit, neboť v mezidobí nedošlo k podstatné změně soukromých a rodinných poměrů
stěžovatele, který má prakticky celou rodinu na území Ukrajiny. S ohledem na závažnost
stěžovatelova protiprávního jednání, kterého si ostatně byl dle své výpovědi před správním
orgánem ze dne 3. 10. 2014 vědom, nelze konstatovat, že samotný fakt údajného legálního
pobytu jeho manželky na území České republiky dokládá, že by jeho vyhoštění bylo
pro něj nepřiměřené, zvláště když zbývající členové jeho rodiny, včetně jeho syna, pobývají
na území Ukrajiny. Navázání dalších bližších vztahů s jinými osobami na území České republiky
přitom stěžovatel netvrdil ani v kasační stížnosti.
[23] Pokud stěžovatel namítá, že se městský soud nevypořádal s námitkou ohledně
nemožnosti užití správního vyhoštění pro jeho zásah do rodinného a soukromého života
stěžovatele, je nutné uvést, že takovouto žalobní námitku stěžovatel ve své žalobě neuvedl, neboť
rozporoval pouze to, zda byl výrok prvostupňového rozhodnutí určitý a zda je správní vyhoštění
s ohledem na uloženou délku přiměřené. V žalobě tedy neuváděl, že by v jeho případě bylo nutné
aplikovat jiný institut řešící jeho situaci, avšak obsáhle dovozoval nezákonnost napadeného
rozhodnutí z jiných důvodů, přičemž na tyto – často velmi obecné - námitky se mu dostalo
příslušné odpovědi od městského soudu.
[24] Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje námitce stěžovatele, že se městský soud povrchně
vypořádal s jeho námitkou o nerespektování předchozího zrušujícího rozsudku téhož soudu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 1A 26/2015 – 23, bylo žalovanému
uloženo, aby si vyžádal od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému
k vydání závazného stanoviska potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Stěžovatel
ve své žalobě namítal, že tento předchozí rozsudek nebyl respektován, což však podle závěru
městského soudu neodpovídá skutečnosti, jelikož si žalovaný vyžádal od nadřízeného správního
orgánu potvrzení nebo změnu závazného stanoviska k prověření překážek vycestování, přičemž
žalovaný obdržel stanovisko Ministerstvo vnitra dne 24. 9. 2015. Proti obsahu tohoto velmi
obsáhlého stanoviska, jímž bylo konstatování, že vycestování stěžovatele na Ukrajinu je možné,
stěžovatel ničeho konkrétně nenamítal, ostatně ničeho konkrétního vůči tomuto stanovisku
neuvedl ani v kasační stížnosti.
[25] Pokud stěžovatel namítá, že se správní orgány, resp. městský soud, nedostatečně
vypořádaly s jeho vyjádřením k podkladům pro vydání rozhodnutí, nelze než konstatovat,
že tato námitka je opět velmi obecná a nelze z ní dovodit, co konkrétního správní orgány,
resp. městský soud, opomněly vypořádat. Pouhý nesouhlas stěžovatele projevený v průběhu
správního řízení, dovolávající se legálního pobytu manželky na území České republiky, vzaly
správní orgány v úvahu, když i s těmito okolnostmi se v odůvodnění svých rozhodnutí
vypořádávaly způsobem již výše konstatovaným.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Na základě všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[27] Jelikož Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti přednostně a věcně
se s ní vypořádal, nerozhodoval již samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, neboť by to již postrádalo smysl.
[28] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady řízení
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu