ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.98.2016:20
sp. zn. 4 Azs 98/2016 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: N. A., zast.
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016, č. j. 62 Az 9/2016 - 19,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016, č. j. 62 Az 9/2016 - 19,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 3. 2016, č. j. OAM-262/DS-PR-ZA15-2016, žalovaný rozhodl,
že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je podle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná a řízení podle §25 písm. i) zákona o azylu
zastavil. Zároveň určil, že státem příslušným k vyřízení žalobcovy žádosti je Maďarsko. Žalovaný
uvedl, že v průběhu řízení zjistil, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku,
které je tak žádost povinno posoudit. V průběhu řízení žalovaný nezjistil žádné překážky bránící
transferu do Maďarska. Naopak doplnil, že Maďarsko je bezpečná země, která dodržuje
své mezinárodní závazky. V závěru rozhodnutí žalovaný podotkl, že Maďarsko svou příslušnost
k posouzení žádosti uznalo.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 4. 2016, č. j. 62 Az 9/2016 - 19, řízení
o žalobě zastavil. Uvedl, že žalobce byl dne 11. 4. 2016 transferován do Maďarska a jeho
současný pobyt není známý. Jelikož tedy soud shledal podmínky uvedené v §33 písm. b) zákona
o azylu, řízení o žalobě zastavil.
Proti uvedenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
Odmítl postup krajského soudu, který se nijak nepokusil zjistit místo stěžovatelova skutečného
pobytu. Stěžovatel poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 6. 2010, č. j. 2 Azs 72/2009 - 41, z nichž plyne, že krajský soud musí relevantně zjišťovat
pobyt cizince za pomocí českého Dublinského střediska. Nepostačuje tak toliko úvaha, že osoba,
která byla transferována mimo území České republiky, je neznámého pobytu. Nejvyššímu
správnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému
soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že nemá žádné bližší informace
o pobytu stěžovatele a krajský soud tak nepochybil, pokud vycházel z azylové databáze z řízené
žalovaným. Podle žalovaného nebyly jiné úkony za účelem zjištění pobytu nezbytné a navrhl
proto kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem.
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
v následujících typových případech:
• Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně;
• Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• Kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přijatelnou, neboť krajský soud
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu. Již v rozsudku ze dne 17. 6. 2010,
č. j. 9 Azs 15/2010 - 37, totiž Nejvyšší správní soud uvedl, že „[n]epostačuje, omezí-li se krajský soud
při zjišťování místa pobytu výhradně na území České republiky, zvláště za situace, má-li potvrzeno, že stěžovatel
byl v rámci nařízení Dublin II transferován do Slovinska. Jak je uvedeno výše, krajský soud je povinen
při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, k níž je příslušný jiný členský stát, aplikovat nařízení Dublin II,
zejména kapitolu IV tohoto nařízení, tedy získat údaje o místě pobytu žadatele prostřednictvím příslušného
orgánu, kterým je v České republice právě žalovaný, konkrétně Oddělení azylové a migrační politiky, Oddělení
Dublinského střediska. Krajský soud z několika zdrojů ověřil, že stěžovatel byl na základě nařízení Dublin II
transferován do Slovinska a mohl tedy předpokládat, že se na jeho území stále nachází, k přesnějšímu určení
místa pobytu stěžovatele měl vznést dotaz na Dublinské středisko podle čl. 21 a n. nařízení Dublin II.
Lze konstatovat, že krajský soud v okamžiku, kdy zjistil, že se stěžovatel nenachází na území České republiky,
nepodnikl žádné další kroky ke zjištění místa pobytu stěžovatele v zahraničí a řízení zastavil, ačkoliv mohl
a měl využít prostředků mezinárodní spolupráce na základě nařízení Dublin II. Tímto postupem odepřel
stěžovateli možnost přezkumu správního rozhodnutí a efektivní soudní ochrany, napadené rozhodnutí je proto
nezákonné.“
Závěry obsažené v citovaném rozsudku lze aplikovat na nyní projednávanou věc,
přestože v mezidobí nabylo účinnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013
ze dne 26. června 2013 (dále jen „nařízení Dublin III“). Naposledy uvedené nařízení totiž
upravuje otázky spojené s administrativní spoluprácí obdobně jako nařízení Dublin II. Krajský
soud tedy měl postupovat v souladu s čl. 34 nařízení Dublin III a kontaktovat české Dublinské
středisko s požadavkem, aby ověřilo místo pobytu stěžovatele v Maďarsku. Protože tak krajský
soud neučinil a nesprávně dospěl k závěru, že pobyt stěžovatele není znám, nemohly
být naplněny ani podmínky pro zastavení řízení podle §33 písm. b) zákona o azylu. Nejvyšší
správní soudu konstatuje, že krajský soud stěžovateli odepřel možnost přezkumu a efektivní
soudní ochrany, a napadené usnesení je proto nezákonné.
Vzhledem k této skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadené usnesení Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Ostravě podle §110
odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušovacím rozhodnutí. V dalším
řízení krajský soud podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu