ECLI:CZ:NSS:2016:5.AFS.13.2016:44
sp. zn. 5 Afs 13/2016 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba
Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
VHN – kovo s. r. o., se sídlem Tvarožná 50, zastoupený Mgr. Romanem Stýblem, advokátem,
se sídlem Křížová 10, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 1. 12. 2015, č. j. 29 Af 94/2013 – 86, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 11. 2013, č. j. 27897/13/5000-14304-709739. Tímto rozhodnutím
žalovaný změnil dodatečné platební výměry Finančního úřadu Brno-venkov (dále též „správce
daně“) ze dne 21. 11. 2012, č. j. 454946/12/293512706630, č. j. 454953/12/293512706630,
č. j. 454961/12/293512706630, č. j. 454968/12/293512706630, č. j. 454974/12/293512706630,
č. j. 454978/12/293512706630, č. j. 454981/12/293512706630, č. j. 454986/12/293512706630
a č. j. 454989/12/293512706630, co se týká bankovního spojení, ve zbytku ponechal odvoláním
napadená rozhodnutí správce daně beze změny. Předmětnými dodatečnými platebními výměry
správce daně žalobci doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců ledna
až července a dále září a října roku 2008 v celkové výši 3 104 672 Kč a současně jej vyrozuměl
o povinnosti uhradit penále dle §37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, ve spojení s §264 odst. 13 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši 620 930 Kč.
Stěžovatel navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, což odůvodnil tím,
že povinnost uhradit dodatečně doměřenou daň z přidané hodnoty a penále byla uložena
nesprávně a v rozporu se zákonem. Tvrdil, že dopad takto doměřené daně a penále vede
ke značnému ekonomickému nepoměru mezi postavením stěžovatele a postavením státu coby
jejich příjemce. Stěžovatel na zaplacení několikamilionové částky nemá finanční prostředky a její
úhrada by pro něj v budoucnu mohla mít likvidační důsledky, zatímco stát prozatím jejím
nezaplacením velkou újmu nepocítí. K prokázání svých tvrzení stěžovatel předložil Nejvyššímu
správnímu soudu výkazy zisku a ztráty za roky 2013 a 2014 a rozvahy za roky 2013 a 2014.
Stěžovatel uvedl, že je vlastníkem movitých věcí, a to software v pořizovací ceně
213 000 Kč, včetně aktualizace v pořizovací ceně 99 000 Kč, brusky v pořizovací ceně 74 250 Kč
a přístřešku v pořizovací ceně 194 740 Kč. Vlastní také vybavení kanceláře nevelké hodnoty
a PC sestavu. Jeho disponibilní finanční prostředky se pohybují v rozsahu nanejvýš několika set
tisíc, přičemž se jedná o peníze na účtu stěžovatele, které slouží k pokrytí plateb za nákup
materiálu, k úhradě nákladů na zaměstnance, placení splátek pronájmu za strojní zařízení,
k úhradě energií a plnění souvisejících především s daňovými závazky. Stěžovatel konstatoval,
že ze svých finančních prostředků není schopen uvolnit částky na jiné potřeby, neboť by byl
nucen zastavit výrobu. Dodal, že potřebné finanční prostředky není schopen získat ani prodejem
majetku, který jednak nedosahuje výraznější hodnoty (jeho zůstatková hodnota coby
odepisovaného majetku je menší než 300 000 Kč), a jednak jej nutně potřebuje k zajištění svého
provozu. Doměřená výše daně z přidané hodnoty a penále dle stěžovatele mnohonásobně
přesahuje jeho roční zisky. Stěžovatel uvedl, že v roce 2013 dosáhl hrubého účetního zisku
před zdaněním ve výši cca 383 000 Kč, v roce 2014 ve výši cca 305 000 Kč a pro rok 2015
odhaduje obdobný výsledek s odchylkou přibližně 10 %. Podotkl, že pokud by k zaplacení
doměřené daně a penále použil finanční prostředky průběžně používané k placení svých dalších
závazků nutných k zajištění provozu, dostal by se v brzké době do platební neschopnosti a byl by
nucen podat insolvenční návrh (nebo by jej podali jeho věřitelé). Dodal, že jeho čistý obrat za rok
2012 činil zhruba 69 milionů Kč, za rok 2013 cca 62 milionů Kč a za rok 2014 asi 64 milionů Kč.
Náklady přitom vždy byly jen o několik set tisíc Kč menší; změnu této situace stěžovatel
nepředpokládal. Podle názoru stěžovatele lze považovat za úspěch, že se nedostává do ztrát
a je schopen udržet chod společnosti a stav zaměstnanců, pro které má práci. Stěžovatel taktéž
vyjádřil názor, že pokud nedojde k odkladu účinku napadeného rozhodnutí a uložená povinnost
bude exekučně vymáhána, bude mít pro něj tento stav neodvratné likvidační následky, neboť
se dostane nevyhnutelně do úpadku. Závěrem stěžovatel sdělil, že krajský soud v předcházejícím
řízení usnesením ze dne 16. 1. 2014, č. j. 29 Af 94/2013 – 51, jeho žalobě odkladný účinek
přiznal. Odkladný účinek jiné jeho kasační stížnosti (týkající se doměřené daně
z příjmů právnických osob) přiznal Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 8. 2015,
č. j. 2 Afs 193/2015 – 62.
Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl,
že stěžovatel dostatečně neprokázal vznik nenahraditelné újmy, která by mu mohla vzniknout.
Přiznáním odkladného účinku by také mohl nastat rozpor s veřejným zájmem státu a společnosti
na zajištění úhrady daňové povinnosti existující na straně stěžovatele. Poukázal také
na mimořádný charakter institutu přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který by měl být
vyhrazen jen výjimečným případům. S ohledem na tyto okolnosti žalovaný návrh stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nepovažoval za opodstatněný a nesouhlasil,
aby byl kasační stížnosti odkladný účinek přiznán.
Nejvyšší správní soud věc posoudil následujícím způsobem:
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Jde o institut výjimečný, jehož účelem je ochránit adresáta veřejné správy před případnými
neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. 2 As 132/2011 - 115, dostupné na www.nssoud.cz).
Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
zjišťuje kumulativní splnění zákonných předpokladů (§73 odst. 2 s. ř. s.), tj. 1) výraznou
disproporcionalitu újmy způsobenou stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí
nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí
odloženy byly, a 2) absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem. Důvody možného vzniku
nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé pouze
na konkrétní situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel,
jenž musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností vznik újmy vyvozuje a uvést její intenzitu.
Stěžovatelem uvedená tvrzení musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti
s napadeným rozsudkem krajského soudu (resp. s napadeným správním rozhodnutím) obává,
by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma přitom musí být závažná a reálná, nikoliv pouze
hypotetická a bagatelní.
Po posouzení stěžovatelova návrhu Nejvyšší správní soud naznal, že stěžovatel ve svém
podání tvrdí dostatečně konkrétním a individualizovaným způsobem, že výkon rozhodnutí,
kterým mu byla dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty a předepsáno penále (v souhrnné
výši přes 3,7 milionu Kč), by pro něj znamenal takovou újmu, že by hrozila jeho likvidace.
Nejvyšší správní soud ve zmíněném usnesení ze dne 26. 8. 2015, č. j. 2 Afs 193/2015 – 62, k této
otázce uvedl, a to v podstatě k totožným skutkovým a právním okolnostem, že „má na základě
předložených výkazů zisku a ztráty za roky 2013 a 2014 za prokázané, že doměřená daň a předepsané penále
několikanásobně převyšují roční příjem stěžovatelky. Celoroční příjmy stěžovatelky by tudíž zjevně nepostačovaly
na uhrazení doměřené daně a penále, a proto by stěžovatelka musela přistoupit k redukci svého majetku.
Z rozvahy za rok 2014 plyne, že stěžovatelka disponuje určitým hmotným majetkem, avšak prodejem veškerého
jejího majetku by nepochybně došlo k omezení, resp. přerušení činnosti stěžovatelky, což by s velkou
pravděpodobností vedlo i k její likvidaci, a to v krátkém časovém horizontu. Nejvyšší správní soud si je nicméně
vědom toho, že dle rozvahy z roku 2014 stěžovatelka disponovala krátkodobým finančním majetkem ve výši
cca 4 687 000 Kč, z něhož byla částka ve výši cca 4 488 000 Kč uložena na bankovních účtech stěžovatelky;
na tuto skutečnost ostatně poukázal i žalovaný ve svém vyjádření. Nejvyšší správní soud však zohlednil, že pokud
by uvedené finanční zdroje byly použity k úhradě doměřené daně a penále, disponovala by stěžovatelka nadále
částkou, která představuje jen zlomek jejích ročních mzdových nákladů, nákladů na sociální zabezpečení
a zdravotní pojištění i nákladů na výkonovou spotřebu (viz výkaz zisku a ztráty za rok 2014), a proto
by stěžovatelka reálně byla ohrožena újmou nikoli bagatelní, neboť by jí hrozilo, že nebude schopna nadále
financovat svou činnost. Třebaže daňové řízení prozatím nedospělo do exekuční fáze, je reálné, že pokud
k odkladu účinků napadeného rozsudku i obou správních rozhodnutí nedojde, stěžovatelka by exekuci čelit
mohla. Ačkoliv lze přisvědčit názoru žalovaného, že by stěžovatelka v takovém případě mohla požádat
o posečkání úhrady daně ve smyslu daňového řádu, tato možnost sama o sobě nesnižuje hrozící újmu na bagatelní
úroveň“.
V nynější věci navíc Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel svou současnou
ekonomickou situaci vyhodnotil tak, že dne 29. 1. 2016 podal u Krajského soudu v Brně návrh
(dlužníka) na zahájení insolvenčního řízení, v němž navrhuje, aby bylo rozhodnuto, že se zjišťuje
jeho úpadek a že se na jeho majetek prohlašuje konkurs.
Dalším nutným krokem pro posouzení možnosti přiznání odkladného účinku
bylo poměření hrozící újmy, která může stěžovateli vzniknout, s újmou, která by přiznáním
odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám. Nejvyšší správní soud neshledal,
že by odkladným účinkem mohla třetím osobám vzniknout újma nepoměrně větší, než je újma
hrozící stěžovateli. Jediným subjektem, kterého se přiznání odkladného účinku dotkne, bude stát,
neboť tomu bude dočasně odepřeno právo činit kroky vedoucí k výběru vyměřené daně a penále.
Součet vyměřené daně a penále však v souhrnu celkových příjmů státu nepředstavuje tak zásadní
položku, která by jakkoliv mohla ohrozit jeho fungování.
Následně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda by přiznání odkladného účinku
nebylo v rozporu s veřejným zájmem. Žalovaný poukázal na to, že přiznání odkladného účinku
by se mohlo dotknout zájmu státu a společnosti na řádném a včasném výběru vyměřených
daňových povinností. Zdejší soud souhlasí s tím, že nepochybně existuje veřejný zájem na včasné
úhradě daňových pohledávek, nicméně tento přístup by vedl k paušálnímu zamítání všech
návrhů na přiznání odkladného účinku žalobám či kasačním stížnostem směřujícím proti
rozhodnutím správců daně (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 9 Afs 67/2012 – 64, dostupné na www.nssoud.cz). Přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti dojde pouze k odložení vykonatelnosti rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů
do doby, než Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodne. Stěžovatel tak po určitou dobu
nebude muset uloženou povinnost splnit, avšak bude k tomu povinen v případě neúspěchu své
kasační stížnosti, případně bude uspokojení dané daňové pohledávky řešeno v rámci
probíhajícího insolvenčního řízení. Veřejný zájem na výběru daní tak je pouze dočasně odložen,
nikoliv znemožněn.
Lze tedy uzavřít, že stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku vznikne nepoměrně větší
újma, než jaká by vznikla žalovanému, resp. státu či třetím osobám, v případě jeho přiznání.
Přiznání odkladného účinku není ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Vzhledem k tomu,
že odkladný účinek přiznal v posuzované věci již krajský soud, postačuje přiznat odkladný účinek
kasační stížnosti pouze ve vztahu k napadenému rozsudku, čímž bude z hlediska odkladného
účinku až do právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé obnoven stav,
který zde byl před právní mocí napadeného rozsudku.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
stěžovatele odkladný účinek. Do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se tedy
pozastavují účinky napadeného rozsudku. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud žádným
způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody,
nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly, může Nejvyšší správní soud toto usnesení i bez návrhu
zrušit (§73 odst. 5 ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu