ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.136.2015:37
sp. zn. 5 As 136/2015 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: M. V., zastoupená
JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, za účasti:
1) M. G., 2) Š. G., 3) J. K., 4) J. S., 5) R. S., 6) A. V., a 7) V. V., v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2015, č. j. 57 A 116/2013 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím Městského úřadu Nejdek, odboru stavebního úřadu a životního prostředí
(dále jen „stavební úřad“), ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. OSÚŽP/1017/12Sa, bylo stěžovatelce
a osobám zúčastněným na řízení 1) až 7) podle §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), nařízeno odstranění stavby
„Stavební úpravy společných částí půdního prostoru bytového domu N., n. K. 560“ na pozemku
p. č. st. 211/2, k. ú. N., a to stavebních úprav společných částí bytového domu - části půdního
prostoru, který je od společných částí oddělen dřevěnou konstrukcí s tepelnou izolací, a které
spočívají v odstranění stávající komory o vnitřních půdorysných poměrech 3,60 x 3,23 m
s výškou ve hřebeni 1,65 m, včetně dřevěného schodiště, po kterém je komora přístupná z bytové
jednotky č. 560/3, a obnovení původní podlahy v půdním prostoru v místě vzniklého otvoru po
odstraněném schodišti včetně doplnění podhledu stropu v obytné místnosti v jednotce č. 560/3.
Rozhodnutí stavební úřad odůvodnil zejména tím, že stavební úpravy provedené stěžovatelkou,
která je vlastníkem jednotky č. 560/3 v bytovém domě č. p. 560 v N., nebyly nikdy povoleny,
ačkoliv podléhají ohlášení stavebnímu úřadu podle §104 odst. 2 písm. n) stavebního zákona (ve
znění účinném do 31. 12. 2012). Stavební úpravy se týkají společných částí domu, neboť byly
provedeny v půdním prostoru, který podle prohlášení vlastníka není součástí jednotky č. 560/3,
pohlíží se tedy na něj jako na společnou část bytového domu č. p. 560 v N. ve spoluvlastnictví
všech vlastníků jednotek. Ani z kupní smlouvy na bytovou jednotku č. 560/3 neplyne, že by
předmětný půdní prostor byl stěžovatelce prodán společně s touto jednotkou. Pokud neměli
bývalí nájemníci (tedy současní vlastníci ostatních jednotek v domě) při odkupu jednotek o půdní
prostor zájem, ještě to neznamená, že se tento prostor stal bez dalšího součástí jednotky č. 560/3.
Ze spisového materiálu vyplývá, že prostor byl před odkupem jednotek označen jako nebytový
prostor - půdní sklad pod č. 560/8 o výměře 45,14 m
2
. O jeho odkupu stěžovatelkou bylo
jednáno, ale s největší pravděpodobností nedošlo k dohodě, a proto byl prostor vyřazen z prodeje
a následně bylo vydáno konečné prohlášení vlastníka, ve kterém nebyl prostor vymezen ani jako
společná část domu, ani jako součást bytové jednotky č. 560/3. Stěžovatelka požádala
o dodatečné povolení stavby, řízení však bylo dne 6. 3. 2013 zastaveno, neboť nedoplnila doklady
k žádosti v požadovaném rozsahu. Rozhodnutí o zastavení řízení o dodatečném povolení stavby
nabylo právní moci dne 26. 3. 2013. Z průběhu řízení, předložených podkladů a vyjádření
stěžovatelky vyplynulo, že stavební úpravy v půdním prostoru byly provedeny v roce 2010 bez
jakékoliv předchozí projektové dokumentace a stanoviska Hasičského záchranného sboru;
stěžovatelka předložila projektovou dokumentaci zpracovanou až v únoru roku 2013 a požárně
bezpečnostní řešení stavby z března roku 2013. Stavební úpravy jsou navíc s ohledem na toto
řešení provedeny v rozporu s požárními předpisy. Stěžovatelka neprokázala, že by nepovolené
stavební úpravy nebyly v rozporu s §129 odst. 2 stavebního zákona. Stavebnímu úřadu se
nepodařilo smírem odstranit vzájemné rozpory účastníků řízení, a proto ve výroku rozhodnutí o
odstranění stavby nařídil odstranění stavebních úprav všem vlastníkům stavby. S ohledem na
zjištěné skutečnosti rozhodl také o odstranění dřevěných schodů vedoucích do půdního prostoru
a doplnění podlahy v půdním prostoru a podhledu stropu v bytové jednotce.
Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím
žalovaného ze dne 16. 9. 2013, č. j. 706/SÚ/13-3, zamítnuto. K námitce stěžovatelky o tom,
že předmětný půdní prostor, v němž byly provedeny stavební úpravy, je součástí jednotky
č. 560/3, a nikoliv společnou částí bytového domu, žalovaný konstatoval, že v souladu
se zákonem o vlastnictví bytů vše, co není předmětem vlastnictví jako jednotka a její příslušenství
prostorově vymezené v budově, je společnou částí domu. Předmětný prostor nad jednotkou
č. 560/3, předběžně vymezený jako jednotka č. 560/8, nebyl stěžovatelkou zakoupen, přičemž
byl zařazen do společných částí domu. S odkazem na normy ČSN 73 4301 - Obytné budovy
a ČSN ISO 6707-1, 73 0000 - Podzemní a inženýrské stavby, žalovaný definoval podkroví jako
ohraničený vnitřní prostor nad posledním nadzemním podlažím, nalézající se převážně
v prostoru pod šikmou střechou (střecha s min. sklonem 10°, tj. cca 17,6 %) a určený
k účelovému využití. Bytová jednotka č. 560/3 je umístěna ve 4. NP - podkroví, určená
k účelovému využití jako byt pro trvalé bydlení. Její vnitřní prostor je ohraničený svislými
konstrukcemi (zdmi), stropem a podlahou. Půda je pak přístupným vnitřním prostorem
vymezeným střešní konstrukcí a dalšími stavebními konstrukcemi, bez účelového využití.
V e-mailovém stanovisku zpracovatele prohlášení vlastníka budovy č. p. 560 v N., společnosti
MACHEX KV s.r.o., ze dne 21. 5. 2012, zpracovatel mj. uvedl, že nad jednotkou č. 560/3 nebyl
vymezen společný prostor, neboť tam byl a je krov, který je součástí střechy, jež je společnou
částí budovy, přičemž prostor vymezený tvarem krovu nad bytem byl součástí krovu. Krov ani
prostor jím vymezený nad jednotkou č. 560/3 nebyl určen jako součást jednotky č. 560/3
vymezené prohlášením vlastníka. Žalovaný dospěl k závěru, že půdní prostor není součástí
jednotky č. 560/3. K tvrzení stěžovatelky, že přístup pod krov byl a je z bytové jednotky
č. 560/3, žalovaný uvedl, že otvor a schody vedoucí pod krov se v době koupě jednotky
stěžovatelkou v jednotce nenacházely, což bylo zjištěno mj. z rozhovoru s uživatelem jednotky,
který jej užíval před stěžovatelkou. Ani v prohlášení vlastníka a v kupní smlouvě týkající
se jednotky č. 560/3 není schodiště uvedeno. Lze tak usoudit, že stěžovatelka obnovila původní
vstup do půdního prostoru a osadila nové schodiště spojující jednotku s půdním prostorem,
přičemž stavebními úpravami vytvořila vestavbu půdní komory nad svým bytem pro svou
potřebu bez příslušného opatření stavebního úřadu a souhlasu ostatních spoluvlastníků domu.
Rozhodnutí žalovaného o odvolání napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu
v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 57 A 116/2013 - 64,
jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku směřuje kasační stížnost v nyní projednávané
věci.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadila
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že stavební úřad, žalovaný ani krajský soud
nevěnovali dostatečnou pozornost skutkovému a právnímu stavu věci, přičemž nebyl zjištěn
skutkový stav tak, aby bylo možné učinit závěr o nezákonnosti stavebních úprav.
Podle stěžovatelky nedošlo ke změně v účelu užívání stavby či její části z nebytového prostoru
na bytový, tudíž je na místě aplikovat §103 odst. 1 písm. h) stavebního zákona ve znění účinném
v době rozhodování o odstranění stavby, podle kterého stavební úpravy provedené stěžovatelkou
nevyžadovaly stavební povolení ani ohlášení. Krajský soud nesprávně posoudil kupní smlouvu
týkající se bytové jednotky stěžovatelky. Hlavní věcí je, že stěžovatelka koupila od města Nejdek
4. nadzemní podlaží - podkroví. V nákresech jednotlivých podlaží v kupní smlouvě a prohlášení
vlastníka končí dům bytem stěžovatelky, tedy 4. nadzemním podlažím - podkrovím, přičemž
nad bytem již nic zakresleno není. Podkrovím se podle stěžovatelky rozumí přístupný prostor
nad nadzemním podlažím, vymezený konstrukcí krovu a dalšími stavebními konstrukcemi,
určený k účelovému využití, podkroví je umístěno v horní části nebo horním podlaží budovy
přímo pod střechou. Tento prostor bývá nepříznivě ovlivněn exponovanými trámy a těžko
se přistupuje do rohů. Stěžovatelka zdůraznila, že prostor nad jejím bytem nikdo nikdy společně
nevyužíval. Pokud má v bytě částečně vidět krov a v ostatních částech bytu se světlá
výška pohybuje mezi 210 - 220 cm, není co dalšího „podlahově“ vymezovat nad sníženým
stropem jejího podkrovního bytu. V této souvislosti poukázala na §10 odst. 5 písm. b)
stavebního zákona [zřejmě míněna vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích
na stavby (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“) - pozn. NSS], stanovující minimální světlou výšku
místností. V domě byly dříve sníženy stropy tak, aby nemusela být opravena a zateplena střecha,
pro jistotu však byl ponechán vstup do horní části podkroví, což podle stěžovatelky plyne
z projektu z roku 1925.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že předmětný prostor, ve kterém
byly provedeny stavební úpravy, je společným prostorem domu. Neuvedení tohoto prostoru
u bytové jednotky stěžovatelky v prohlášení vlastníka podle ní nemá za následek, že se jedná
o společné prostory domu. Jedná se o příslušenství bytové jednotky, obytný prostor přináležející
k bytu stěžovatelky. V kupní smlouvě je bytová jednotka vymezena jako podkroví. Pokud
nekoupila podkroví, pak je třeba opravit kupní smlouvu a prohlášení vlastníka, neboť na vzniklou
situaci není možné nahlížet jako na úpravu společného prostoru, ale jako na změnu prohlášení
vlastníka jednotek, které neodráželo skutečný stav, s tím, že bylo na společenství vlastníků
jednotek, aby věc uvedlo do souladu se skutečností. Stěžovatelka odkázala na §11 odst. 7 zákona
o vlastnictví bytů. V prohlášení vlastníka není zmínka o tom, že by „půda“ byla společná,
což se stěžovatelce zdálo logické, neboť ta je de facto změněna na byt. Podle stěžovatelky není
předmětný prostor přístupný všem spoluvlastníkům domu.
Krajský soud vůbec nezohlednil vyjádření osob zúčastněných na řízení 6) a 7),
které uvedly, že nelze hovořit o řádném přístupu a užívání předmětného prostoru.
Podle stěžovatelky zatížil krajský soud řízení vadou také tím, že nepřihlédl k dokumentu
ze dne 19. 9. 2011 - Kontrolní prohlídka jednotky 560/3, kde dal stavební úřad stěžovatelce
za pravdu, že předmětný prostor je součástí bytové jednotky.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu o nepřiléhavosti judikatury krajského
a Nejvyššího soudu (usnesení krajského soudu č. j. 18 Co 669/2012 - 154, usnesení Nejvyššího
soudu, sp. zn. 33 Odo 901/2005). Stěžovatelka předložila projekt z roku 1925, který osvědčoval
kolaudační stav v dané době s tím, že do současnosti se ohledně podkroví nic nezměnilo.
Argumentace soudu ohledně neexistence jednotky stěžovatelky v roce 1925 je lichá, neboť platí
premisa, že při kolaudaci budovy dochází současně ke kolaudaci bytů a nebytových prostor
v budově. V případě vymezení jednotek dle prohlášení vlastníka pak není třeba nové kolaudace
jednotek. Při připuštění takové argumentace by vlastně současné jednotky v domě nebyly řádně
zkolaudovány. Stěžovatelka nemohla doložit kolaudační stav po přeměně „půdního“ prostoru
na jednotku, neboť podle stavebního zákona nebylo třeba ohlášení či jakékoliv opatření,
a tedy ani kolaudace. Proto je i rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby nezákonné
a nepřiměřené vzhledem k ochraně její dobré víry.
Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby zrušil rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení
Žalovaný se v plném rozsahu ztotožnil s rozsudkem krajského soudu, nadále setrval
na svých závěrech učiněných v řízení před krajským soudem a v odůvodnění svého rozhodnutí.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Žádná z osob zúčastněných na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Úvodem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost je mimořádným opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.). Soudní ochrana
veřejných subjektivních práv stěžovatelky jí byla poskytnuta již individuálním projednáním
její věci krajským soudem. Důvody kasační stížnosti se proto musí odvíjet zejména od tvrzeného
pochybení krajského soudu, který se měl vadným, resp. nezákonným způsobem vypořádat
s žalobními námitkami směřujícími proti rozhodnutí správních orgánů. Jinými slovy, stěžovatelka
je povinna tvrdit některý z důvodů podle §103 odst. 1 s. ř. s., týkající se řízení vedeného krajským
soudem anebo rozhodnutí soudu, nikoliv samotného rozhodnutí správního orgánu. Uvedení
konkrétních důvodů kasační stížnosti není možné bez dalšího nahradit zopakováním odvolacích
nebo žalobních námitek a argumentace předestřené v řízení u krajského soudu. Kasační stížnost
stěžovatelky přitom z převážné části spočívá právě v takovém opakování. Spíše než o tvrzení
konkrétních pochybení krajského soudu se jedná o výtky proti závěrům stavebního úřadu
a žalovaného, kterými se již podrobně zabýval krajský soud v napadeném rozsudku, přičemž
Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje, což dále blíže zdůvodňuje.
Podstata argumentace stěžovatelky tkví v tom, že oproti názoru stavebního úřadu,
žalovaného a krajského soudu považuje provedené stavební úpravy za úpravy nevyžadující
stavební povolení, ohlášení ani jiné opatření stavebního úřadu, neboť prostor, v němž byly
provedeny, není společnou částí domu, ale jejím vlastnictvím v rámci jednotky č. 560/3.
Proto podle stěžovatelky nebylo důvodu, aby stavební úřad vedl řízení o odstranění stavebních
úprav podle §129 odst. 1 písm. b) a odst. 2 stavebního zákona.
Z obsahu správního spisu plyne, že se stavební úřad provedenými stavebními úpravami
opakovaně zabýval [zejména na základě podnětu osob zúčastněných na řízení 1), 2) a 3),
např. v žádosti o prošetření stavby ze dne 21. 9. 2011 nebo ve vyrozumění VĚC: žádost o prošetření černé
stavby ze dne 14. 5. 2012]. Původně sdělil stavební úřad právně nezávazný názor, že stavební
úpravy provedené stěžovatelkou jsou provedeny v podkroví, které celé až ke střešní konstrukci
spadá do vlastnictví jednotky č. 560/3. Ohledně případných sporů o vlastnictví a správné
rozdělení bytového domu odkazoval stavební úřad osoby na občanskoprávní řízení před soudem
(např. ve sdělení stavebního úřadu ze dne 3. 10. 2011). K podání osob zúčastněných na řízení
1) a 3), vyhodnocenému jako stížnost ve smyslu §175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“), se věcí zabýval žalovaný, který ve vyrozumění ze dne 17. 7. 2012 uvedl,
že stavební úřad neposoudil správně žádost o prošetření černé stavby a tuto stavbu nesprávně
kvalifikoval. Přepažení krovu provedené stěžovatelkou nebylo udržovací prací, mohlo negativně
ovlivnit požární bezpečnost stavby, došlo ke změně užívání stavby, neboť z veřejně přístupného
podkrovního prostoru vznikla komora. Provedené bylo kvalifikováno jako stavební úpravy
pro změny v užívání části stavby, kterými se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění
se její vzhled a nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí, přičemž takové práce vyžadují
ohlášení stavebnímu úřadu podle §104 odst. 2 písm. n) stavebního zákona (ve znění účinném
ke dni vyrozumění). Jelikož postup stavebního úřadu nebyl v souladu s právními předpisy, shledal
žalovaný stížnost jako důvodnou a zavázal stavební úřad k tomu, aby provedl kontrolní prohlídku
stavby, zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a pokud stěžovatelka stavbu
neodstranila, zavázal žalovaný stavební úřad k postupu podle §129 stavebního zákona.
V návaznosti na uvedené nařídil stavební úřad odstranění stavebních úprav provedených
stěžovatelkou, přičemž správnost takového postupu potvrdil žalovaný a následně krajský soud
v napadeném rozsudku.
Podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby
vlastníku stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu
vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena.
Podle §2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona je změnou dokončené stavby stavební
úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby.
Podle §104 odst. 2 písm. n) stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012
[nyní §104 odst. 1 písm. k)] ohlášení stavebnímu úřadu vyžadují stavební úpravy pro změny
v užívání části stavby, kterými se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se její vzhled
a nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí.
Podle §4 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vlastník budovy svým prohlášením určuje
prostorově vymezené části budovy, které se za podmínek stanovených tímto zákonem
a v souladu se stavebním určením stanou jednotkami [§2 písm. h)] a společnými částmi domu
[§2 písm. g)]. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení musí prohlášení vlastníka obsahovat mj. popis
jednotek, jejich příslušenství, podlahovou plochu a popis jejich vybavení [písm. b)] a určení
společných částí budovy, které budou společné vlastníkům všech jednotek, a určení společných
částí budovy, které budou společné vlastníkům jen některých jednotek [písm. c)].
Podle §2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů jsou společnými částmi domu části domu
určené pro společné užívání, zejména základy, střecha, hlavní svislé a vodorovné konstrukce,
vchody, schodiště, chodby, balkóny, terasy, prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny, komíny,
výměníky tepla, rozvody tepla, rozvody teplé a studené vody, kanalizace, plynu, elektřiny,
vzduchotechniky, výtahy, hromosvody, společné antény, a to i když jsou umístěny mimo dům;
dále se za společné části domu považují příslušenství domu (například drobné stavby) a společná
zařízení domu (například vybavení společné prádelny).
Podle §2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů se jednotkou rozumí byt nebo nebytový
prostor nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu
podle tohoto zákona. Podle písm. i) uvedeného ustanovení se podlahovou plochou bytu
nebo rozestavěného bytu rozumí podlahová plocha všech místností, včetně místností, které tvoří
příslušenství bytu nebo rozestavěného bytu.
Jak správně posoudil již krajský soud v napadeném rozsudku, stavební úřad v řízení
o odstranění stavby zkoumá kumulativní splnění podmínek upravených v §129 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona, tedy zda se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí
nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním,
a jestli stavba byla dodatečně povolena či nikoliv. V nyní projednávané věci není sporné naplnění
druhé podmínky, a sice že stavební úpravy nebyly dodatečně povoleny; stěžovatelka nicméně
zastává názor, že nebyla splněna první z podmínek.
Ze správního spisu (stanovisko zpracovatele prohlášení vlastníka ze dne 21. 5. 2012, žádost
o odkoupení půdních prostor stěžovatelkou ze dne 6. 11. 1996 a žádost o přepracování nabídky podle odst. 2
§22 Zákona č. 72/1994 Sb. k převodu vlastnictví jednotky bytového prostoru velikosti 2 + 1 - č. jednotky
560/3 a 560/8 ze dne 17. 6. 1997) vyplývá, že prostor, v němž stěžovatelka provedla stavební
úpravy, byl při předběžném vymezování jednotek v domě označen jako č. 560/8 o výměře
45,14 m
2
a jako nevyužívaný půdní prostor byl nabídnut stěžovatelce k odkupu. Ta jej odmítla
samostatně odkoupit, přičemž požádala o jeho přiřazení k jednotce č. 560/3. Z obsahu
prohlášení vlastníka, zpracovaného společností MACHEX KV s.r.o., a z kupní smlouvy
je zřejmé, že prostor, v němž byly stavební úpravy provedeny, není vymezen jako součást
jednotky č. 560/3, neboť není výslovně uveden jako její součást či příslušenství a ani jeho
podlahová plocha není v rámci celkové plochy jednotky započtena. V prohlášení vlastníka
pak prostor není výslovně uveden ani jako společná část domu.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem a žalovaným konstatuje, že pokud
je v prohlášení vlastníka opomenuto vymezení některých prostor nebo částí budovy, pohlíží
se na ně jako na společné části budovy ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, nelze-li
je označit za jednotku či její příslušenství ve smyslu dalších místností v domě, jako jsou sklepy,
komory apod. Na tomto závěru se shoduje i odborná literatura (Čáp, J. a kol. Zákon o vlastnictví
bytů: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. K §4. ISBN 978-80-7357-475-8;
nebo Novotný, M. a kol. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011. S. 53.
ISBN 978-80-7400-363-9). V této souvislosti lze poukázat rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu
zabývající se vymezením jednotek a společných částí domu. V rozsudku ze dne 1. 8. 2014,
sp. zn. 26 Cdo 886/2013, Nejvyšší soud konstatoval, že obecně platí, že co není vymezeno
jako součást jednotky, je součástí budovy, tedy společnou částí budovy. V usnesení
ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1379/2013, pak Nejvyšší soud konstatoval: „[V]ždy záleží
na tom, zda je [okna a lodžie - pozn. NSS] vlastník v prohlášení podle §4 ZVB vymezí jako součást
jednotky či jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka podle §4 ZVB obsahovat takovéto určení,
pak budou patřit ke společné části budovy (domu) i lodžie a okna přístupná jen z jediné jednotky jako součást
vnějšího pláště domu.“ Prostor pod střechou, tedy půdní prostor domu, nebyl v prohlášení vlastníka
výslovně označen za společnou část ani za součást či příslušenství jednotky č. 560/3. S ohledem
na uvedené je prostor společnou částí budovy. Na tom nemůže nic změnit subjektivní, avšak
ničím nepodložené přesvědčení vlastníka jednotky (zde stěžovatelky), ani prohlášení osob
zúčastněných na řízení 6) a 7), podle kterých prostory nebyly historicky nikým užívány.
Skutečnost, že někdo nevyužívá právo nakládat se svým vlastnictvím, nemůže vést bez dalšího
k závěru, že věc není jeho vlastnictvím. Podle §2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů je jednotka
vymezenou, tedy přesně ohraničenou částí domu (v daném případě shodně vymezenou
v prohlášení vlastníka a kupní smlouvě), na čemž nic nemění ani to, že jednotka č. 560/3
je podkrovním bytem. Ze skutečnosti, že jednotka stěžovatelky nesplňuje požadavky na světlou
výšku podle §10 odst. 5 písm. b) vyhlášky č. 268/2009 Sb., nelze dovozovat, že prostor
nad jednotkou je bez dalšího součástí nebo příslušenstvím jednotky, jak činí stěžovatelka.
Z jejího tvrzení by bylo možné dovodit pouze to, že místnosti v bytové jednotce stěžovatelky
nesplňují technické požadavky stanovené vyhláškou č. 268/2009 Sb. Lze tedy uzavřít,
že argumentace, podle které k jednotce č. 560/3 bez dalšího náleží také půdní prostor
nad jednotkou, neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, ani nemá oporu v právních
předpisech. Stavební úřad si při výkonu své působnosti jako orgán veřejné moci nemůže učinit
úsudek o tom, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných prostor, pokud to ze správního spisu
neplyne, přičemž stěžovatelka tvrzené vlastnické právo nedoložila. Není v kompetenci stavebního
úřadu ani to, aby v návaznosti na tvrzení stěžovatelky jakkoliv zajišťoval opravu kupní smlouvy
týkající se jednotky č. 560/3, či prohlášení vlastníka; v tomto ohledu stíhá břemeno tvrzení
a břemeno důkazní právě stěžovatelku.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem také v tom, že projektový výkres
z roku 1925, který stěžovatelka doložila, nedokládá situaci na místě samém v době, kdy došlo
k přeměně půdy na bytovou jednotku, ale v době, kdy tato jednotka ještě vybudována nebyla
a v podkroví se nacházely toliko chodba a jednotlivé komory. Výkres tak nemůže dokládat
ani skutečnost, že do části podkroví nacházející se nad jednotkou č. 560/3 byl ponechán otvor
pro vstup, neboť z výkresu neplyne, že by jednotka č. 560/3 v její aktuální podobě vůbec
existovala. Naopak z úředního záznamu o vyjádření původní nájemkyně jednotky č. 560/3,
paní S., sepsaného dne 12. 12. 2013 vplynulo, že podkroví bylo na bytovou jednotku přeměněno
až v letech 1978 - 1983, přičemž půdní prostor byl přístupný pouze po žebříku, jako tomu je nyní,
nikoliv z jednotky č. 560/3.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že není pravdou, že krajský soud vůbec nezohlednil
vyjádření osob zúčastněných na řízení 6) a 7). V rekapitulační části napadeného rozsudku
na straně 5 a 6 jsou shrnuta vyjádření všech osob zúčastněných na řízení, přičemž vyjádření
jsou zohledněna rovněž v argumentační části odůvodnění rozsudku na straně 18, kde se krajský
soud zabýval jejich obsahem. Pouze z důvodu, že krajský soud nepřisvědčil stěžovatelce a jejímu
hodnocení vyjádření osob zúčastněných na řízení, nelze učinit závěr o nezohlednění jejich
obsahu. Dokument ze dne 19. 9. 2011 - Kontrolní prohlídka jednotky 560/3, jehož znění
se stěžovatelka v kasační stížnosti dovolává, není v dané věci relevantní. Nejvyšší správní soud
poukazuje na to, že tento dokument stavební úřad vydal až poté, kdy stěžovatelka předmětné
stavební úpravy provedla (a proto nemohla být při provádění stavebních prací v dobré víře
v obsah tohoto dokumentu). Nejednalo se o právně závazný správní akt, přičemž následně
byl nesprávný názor stavebního úřadu revidován žalovaným (vyrozumění ze dne 17. 7. 2012).
Také v tomto ohledu je proto argumentace stěžovatelky nesprávná.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1538/2004, není v nyní projednávané věci
přiléhavý. V uvedeném rozsudku se Nejvyšší soud zabýval soukromoprávní žalobou
na zpřístupnění části nemovitosti pronajaté smlouvou o nájmu části nemovitosti a návrhem,
aby žalovaný (pronajímatel) byl uznán povinným umožnit žalobci (nájemci) v pronajaté části
nemovitosti stavbu bytové jednotky. V této souvislosti vyslovil, že „[j]sou-li společné prostory
objektivně určeny kolaudačním rozhodnutím, toto jejich určení nemůže být změněno […] rozhodnutím vlastníka,
a to ani se souhlasem všech nájemců bytů v domě“. Nejvyšší soud apeloval na respektování objektivního
účelového určení předmětných prostor vyplývajícího ze stavebněprávních předpisů s tím,
že subjektivní zájem nájemce (tj. žalobce) nemůže převážit nad objektivním stavem a veřejným
zájmem a zájmem pronajímatele (tj. žalovaného). Je zřetelné, že předmět nyní projednávané věci
je odlišný. Stěžovatelka se ve světle uvedeného judikátu dovolávala, aby bylo přihlédnuto
k původnímu projektovému výkresu z roku 1925. Ten však nevypovídá ničeho o jednotce
č. 560/3, která byla v podkrovním prostoru vybudována až v letech 1978 - 1983; k této změně
stavby přitom stěžovatelka nedoložila žádnou listinu, například kolaudační rozhodnutí, ze kterého
by bylo možné dokázat, že jednotka č. 560/3 měla vstup a schodiště do podkrovního prostoru,
bezprostředně se nacházejícího nad jednotkou. Stavební úřad tak správně vycházel z obsahu
správního spisu, konkrétně z úředního záznamu o vyjádření paní S. sepsaného dne 12. 12. 2013,
stejně jako z projektového výkresu z roku 1925, z nichž stěžovatelkou tvrzené skutečnosti
nevyplývají.
V rozporu se skutečnostmi zjištěnými ze správního spisu je pak argumentace stěžovatelky
o tom, že stav budovy se od roku 1925, kdy proběhla kolaudace budovy, nezměnil. Ze správního
spisu naopak vyplývá, že v domě proběhly stavební úpravy, mimo jiné byl půdní prostor změněn
na bytovou jednotku, později vymezenou jako č. 560/3. Lze přisvědčit stěžovatelce,
že při kolaudaci budovy dochází současně ke kolaudaci bytů a nebytových prostor
v ní se nacházejících. Pokud se však jednotka v době kolaudace v domě vůbec nenachází,
neboť k její realizaci dojde až později, pak je zcela zřejmé, že se jí původní kolaudace nemůže
týkat, a tedy z ní ani není možné vycházet, je-li posuzována podoba takové jednotky.
V průběhu řízení před správními orgány ani krajským soudem se stěžovatelce nepodařilo
prokázat tvrzené skutečnosti; naopak z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že její argumentace
nemá oporu ve zjištěném stavu, o němž nemá Nejvyšší správní soud pochybnosti. S ohledem
na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelka nemohla být ohledně
provedených stavebních úprav v dobré víře, přičemž rozhodnutí správních orgánů není
nepřiměřené.
Nejvyšší správní soud považuje zjištěný skutkový stav za zcela dostatečný a jeho právní
posouzení provedené žalovaným a krajským soudem za logické, úplné a přesvědčivé.
Proto nepovažoval za nezbytné opatřit si stěžovatelkou namítané usnesení krajského soudu,
č. j. 18 Co 669/2012 - 154. Nejvyšší správní soud připomíná, že judikaturou krajských soudů není
vázán, přičemž za situace, kdy je skutkový a právní stav zřejmý a soud o něm nemá pochybnosti,
nebylo důvodu na úrovni kasačního soudu opatřovat další podklady či důkazy.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitku stěžovatelky, podle které stavební úřad,
žalovaný ani krajský soud nevěnovali dostatečnou pozornost skutkovému a právnímu stavu věci,
přičemž nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby bylo možné učinit závěr o nezákonnosti stavebních
úprav, neshledal důvodnou.
V. Závěr a náklady řízení
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy podle §60 odst. 1
s. ř. s. právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti; z obsahu
spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, popř. jí soud
může na návrh z důvodů zvláštního zřetele přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.
V daném řízení osoby zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud uložil,
nevyjádřily se ke kasační stížnosti, a tedy ani nenavrhly, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu
nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu