ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.146.2014:40
sp. zn. 5 As 146/2014 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Lenky Matyášové ve věci žalobce: MAKLER SERVICE
BOHEMIA INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem Biskupský dvůr 2095, Praha 1,
zastoupený Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97, Liberec, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2014,
č. j. 15 Af 300/2012 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Rozhodnutím ze dne 17. 1. 2012, č. j. 4713/12/210410500962, uložil Finanční úřad
v Teplicích žalobci (dále „stěžovatel“) pokutu ve výši 964 000 Kč za spáchání správních deliktů
podle §6 odst. 1 a 2 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o omezení
plateb v hotovosti“ či jen „zákon“). Finanční úřad v Teplicích zjistil, že stěžovatel v průběhu
roku 2010 vyplácel a v jednom případě přijal platby v hotovosti převyšující denní limit
15 000 EUR stanovený §4 zákona. Konkrétně stěžovatel vyplatil společníkovi stěžovatele,
společnosti MAKLER SERVICE SLOVENSKO s.r.o., podíl na zisku, a to téměř dvěma sty
dílčích plateb učiněných v různé dny, vždy ve výši 394 500 Kč. Dále stěžovatel vyplatil
v hotovosti společnosti MAKLER SERVICE REALITY s.r.o. dne 26. 4. 2010 částky 149 760 Kč
a 348 125 Kč a dne 14. 1. 2010 M. B. částku 550 000 Kč. Dne 20. 12. 2010 pak stěžovatel přijal
od M. T. 665 000 Kč v hotovosti.
Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2012, č. j. 5448/12-1500-505267, zamítlo Finanční ředitelství
v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí
Finančního úřadu v Teplicích.
Stěžovatel napadl rozhodnutí finančního ředitelství žalobou podle §65 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítl, že správní orgány zcela
odhlédly od smyslu a účelu zákona o omezení plateb v hotovosti a stanovily pokutu,
která je zjevně nepřiměřená. Není ani zřejmé, jakými úvahami se správní orgány při stanovení
její výše řídily. Stěžovatel uvedl, že měl v úmyslu dodržet limit vyjádřený v §4 zákona o omezení
plateb v hotovosti, což vyplývá z výše vyplácených částek; chyby se dopustil v důsledku aplikace
nesprávného směnného kurzu pro přepočet mezi českými korunami a eurem. Jeho jednáním
nebyl poškozen zájem žádné třetí osoby. Zároveň mu správní orgány nezpřístupnily metodiku
pro aplikaci zákona o omezení plateb v hotovosti, čímž ho zkrátily na jeho procesních právech.
Ke dni 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České
republiky, který zrušil finanční ředitelství. Postavení žalovaného přešlo dle §69 s. ř. s. na nově
zřízené Odvolací finanční ředitelství.
Dne 21. 8. 2014 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl.
Konstatoval, že mezi stranami není sporné, že došlo k předání nadlimitních částek,
ale spor je veden o to, zda došlo ke spáchání správního deliktu podle §6 zákona o omezení
plateb v hotovosti a zda je výše pokuty přiměřená. Stěžovatel byl objektivně odpovědný
za své jednání; jeho tvrzení, že se domníval, že se hranice pro hotovostní platby určuje jiným
způsobem, je tak irelevantní. Krajský soud obecně připustil, že v hraničních případech je třeba
se zabývat materiální stránkou správního deliktu, nicméně zde se nejedná o hraniční případ.
Stěžovatel převáděl na společníka částku 78 000 000 Kč po dlouhé časové období postupně
po menších částkách v hotovosti, aniž by vysvětlil, proč nezvolil jeden či několik bezhotovostních
převodů. Uvedené činí celou transakci podezřelou, byť nikoliv rozpornou s jiným zákonem
než zákonem o omezení plateb v hotovosti. Limit pro bezhotovostní platby překročil stěžovatel
v souhrnu o několik milionů Kč. O naplnění materiální i formální stránky uvedených deliktů tedy
není pochyb. Nesprávnou kalkulaci limitu nelze považovat za vynaložení veškerého úsilí, které
by bylo možno požadovat, aby bylo porušení právní povinnosti zabráněno ve smyslu §6a odst. 1
zákona. Krajský soud dále neměl pochyb o tvrzení správních orgánů o neexistenci metodiky
pro aplikaci zákona o omezení plateb v hotovosti, jejíhož zpřístupnění se stěžovatel domáhal.
Ze správního spisu vyplývá, že výše pokuty byla stanovena správní úvahou, nikoliv podle
jiných pomůcek. Krajský soud neshledal důvod snížit výši pokuty podle §78 odst. 2 s. ř. s.
Správní orgány přihlédly k velkému celkovému objemu poskytnutých a přijatých nadlimitních
plateb a době trvání protiprávního jednání. Významným rysem byla četnost jednání, čítající
celkem 199 případů, a výše celkové převáděné částky činící zhruba 78 000 000 Kč. Krajský soud
stěžovateli vytkl, že se snažil obejít účel zákona o omezení plateb v hotovosti. Existence
škodlivého následku by byla přitěžující okolností, její nezjištění má však na věc toliko neutrální
dopad. Krajský soud se ztotožnil s uloženou výší pokuty, která byla stanovena ještě v první pětině
zákonného rozpětí.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, odkazující na kasační
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle něj krajský soud nezohlednil,
že jednotlivé platby byly uskutečněny ve výši 394 500 Kč právě proto, aby byl dodržen zákonný
limit denních hotovostních plateb. Stěžovatel vycházel ze svého pevného směnného účetního
kurzu 26,3 Kč / EUR. Dopustil se tedy systémové chyby, neboť nepoužil kurz devizového trhu,
nicméně jeho úmysl dodržet §4 zákona o omezení plateb v hotovosti byl zřejmý.
Uložením nepřiměřeně vysoké, téměř milionové, pokuty podle něj správní orgány porušily
zejména §6a odst. 1 a odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti. Uvedenými okolnostmi
se krajský soud dostatečně nezabýval. Zmíněné pochybení nemělo žádný negativní důsledek,
neboť se jednalo o platby mezi spojenými osobami, kdy nebyl a ani nemohl být poškozen zájem
žádné třetí osoby. Výplata podílu na zisku byla navíc v daném případě osvobozena od daně
z příjmů, čímž se správní orgány ani krajský soud nezabývaly. Nejpodstatnějšími důvody
pro přijetí zákona o omezení plateb v hotovosti bylo omezení daňových úniků a působení proti
legalizaci výnosů z trestné činnosti, přičemž stěžovatel se těchto jednání nedopustil.
Podle stěžovatele nelze celkový objem hotovostních plateb v průběhu delšího časového období
sám o sobě považovat za porušení smyslu zákona o omezení plateb v hotovosti; pokud
by stěžovatel zvolil správný směnný kurz, k žádnému postihu ze strany správních orgánů
by v takovéto situaci nedošlo. Ze správních rozhodnutí není ani zřejmé, jakým způsobem správní
orgány dospěly ke konkrétní výši pokuty, což je činí nepřezkoumatelnými; krajský soud se však
s touto námitkou nevypořádal. Pokud by došlo k poklesu kurzu koruny vůči euru, zákonný limit
by byl dodržen, byť by byl celkový objem převáděných peněz stejný. Stěžovatel má za to,
že se jednalo o hraniční případ, přičemž nedošlo k porušení smyslu a účelu příslušné právní
úpravy. Stěžovatel v rámci své podnikatelské činnosti nepracuje s hotovostními platbami,
nelze tak u něho a priori očekávat detailní míru orientace v právních předpisech regulujících
omezení plateb v hotovosti. Přesto je z jeho jednání patrné, že byl veden snahou limit vyjádřený
v §4 zákona o omezení plateb v hotovosti dodržet. Ve všech případech se jednalo o stejnou
systémovou chybu, nebylo proto na místě překročení limitů sčítat. Stěžovatel byl zkrácen
na svých procesních právech, když mu nebyla zpřístupněna metodika správních orgánů
při aplikaci zákona o omezení plateb v hotovosti. Dle jeho informací metodika existuje
a byla zpracována žalovaným.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil, že by stěžovatel vyvinul veškeré úsilí
pro zabránění porušení ve smyslu §6a odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti.
K námitce absence správní úvahy o výši pokuty odkazuje na str. 8 rozhodnutí Finančního úřadu
v Teplicích, kde se správní orgán vyjádřil k podstatným okolnostem a způsobu spáchání
správního deliktu i k polehčujícím okolnostem. Žalovaný má s ohledem na objem poskytnutých
a přijatých nadlimitních plateb a na četnost jednání a jeho dlouhodobost za to, že výši pokuty
stanovenou v první pětině zákonného rozmezí nelze považovat za nepřiměřenou.
K nezpřístupnění metodiky uvádí, že správní orgán postupoval podle své interní pomůcky,
která byla stěžovateli poskytnuta jako příloha přípisu ze dne 16. 2. 2012. Protože kasační námitky
jsou totožné s žalobními, odkazuje žalovaný na vyjádření k žalobě a plně se ztotožňuje s právním
názorem krajského soudu. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení v paušální částce 600 Kč. Žalovaný svůj požadavek
odůvodňuje odkazem na §36 odst. 1 s. ř. s., zaručující rovné postavení účastníků, a podpůrně
na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Při posuzování samotné kasační stížnosti Nejvyšší správní soud hodnotil,
zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná,
má požadované náležitosti, byla podána včas, a to osobou oprávněnou. Důvodnost kasační
stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 s. ř. s.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud zjistil, že napadený rozsudek krajského soudu
je dostatečným způsobem odůvodněn a nelze jej považovat za nepřezkoumatelný ve smyslu
§103 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud se zabýval jak všemi relevantními znaky předmětných správních
deliktů, tak namítanou nepřiměřeností výše pokuty.
Podle §4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti je poskytovatel platby, jejíž výše
překračuje částku 15 000 EUR, povinen provést platbu bezhotovostně. Podle odst. 2 se platba
v české měně pro účely tohoto zákona přepočte na eura směnným kurzem devizového trhu
vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby.
Mezi stranami není sporné, že stěžovatel v průběhu roku 2010 vyplácel a v jednom
případě přijal platby v hotovosti převyšující tento limit. Sporné je, zda se stěžovatel tímto
jednáním dopustil dvou správních deliktů podle §6 zákona o omezení plateb v hotovosti
a zda byla pokuta ve výši 964 000 Kč přiměřená.
Ustanovení §6 zákona o omezení plateb v hotovosti znělo v době, kdy k platbám došlo,
následovně:
„(1) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že poruší povinnost provést
platbu bezhotovostně, ačkoli jí tuto povinnost ukládá tento zákon.
(2) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že přijme hotovostní platbu,
která byla provedena v rozporu s tímto zákonem.
(3) Za správní delikt podle odstavců 1 a 2 lze uložit pokutu do 5 000 000 Kč.“
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se správními orgány i krajským soudem,
že ke spáchání správních deliktů podle citovaných ustanovení došlo. Je evidentní, že stěžovatel,
jakožto právnická osoba, porušil povinnost provést platbu bezhotovostně ve smyslu
§6 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti a že přijal ve smyslu §6 odst. 2 zákona
hotovostní platbu, která byla provedena v rozporu s tímto zákonem. Další podmínky
pro spáchání těchto správních deliktů právní předpis nestanoví.
Stěžovateli lze přisvědčit, že správní orgány musejí při správním trestání posuzovat
vedle formálních znaků správních deliktů též materiální znak, tj. zda jednání vykazuje
určitý stupeň společenské škodlivosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008 - 46, a ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 Afs 42/2013 - 94,
publ. pod č. 3318/2016 Sb., bod 91). O naplnění tohoto znaku nemá ale Nejvyšší správní soud
pochyby. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona je účelem zákona přispět „ke zvýšení podílu
bezhotovostních plateb a omezení možnosti tzv. praní špinavých peněz, daňových úniků, zvýšení bezpečnosti
zúčastněných subjektů, racionalizaci a optimalizaci peněžního hotovostního oběhu“. Nejedná se tedy jen o boj
s daňovými úniky, proto není poukaz na osvobození převáděné částky od daně z příjmů zásadní.
Také nutno podotknout, že k naplnění skutkové podstaty správních deliktů podle §6 zákona
o omezení plateb v hotovosti není nutné zjištění, že pachatel transakcí usiloval o daňový únik
či legalizaci výnosů z trestné činnosti. Takové jednání by už – za splnění všech znaků skutkové
podstaty – představovalo trestný čin, pro který právní řád stanoví přísnější sankce. Pro naplnění
materiální stránky uvedených deliktů postačí již samotné ohrožení zájmů chráněných zákonem,
přímý škodlivý účinek (např. vznik majetkové újmy) není vyžadován. Jak již konstatoval krajský
soud, stěžovatel převáděl na společníka MAKLER SERVICE SLOVENSKO s.r.o. částku ve výši
zhruba 78 000 000 Kč v průběhu roku 2010 postupně po menších částkách (394 500 Kč)
v hotovosti, aniž se alespoň pokusil vysvětlit, proč částku nezaplatil jedním či několika
bezhotovostními převody, což se jeví jako mnohem jednodušší, logičtější a bezpečnější varianta.
Za těchto okolností lze krajskému soudu stěží vyčítat jeho vyhodnocení transakce jako podezřelé.
Rozdělením uvedené částky do mnoha menších plateb se stěžovatel sice zřejmě pokusil dodržet
literu zákona, ale zároveň tím popřel jeho smysl, neboť bezhotovostní transakce by byla
podstatně lépe dohledatelná a její okolnosti (zda a kdy k platbě takto vysoké částky došlo)
tím pádem ověřitelné. Také nutno podotknout, že stěžovatel výše popsaným nepovoleným
způsobem převáděl finanční prostředky na svého společníka nikoliv náhodně a ojediněle,
ale soustavně a dlouhodobě. Limit v §4 odst. 1 zákona přitom v jednotlivých případech
nepřekročil pouze o několik desítek či stovek korun, ale o tisíce či desetitisíce korun. Ve vztahu
k dalším subjektům (M. B., MAKLER SERVICE REALITY s.r.o.) překročil povolený limit
dokonce o více než sto tisíc korun, v případě přijetí platby, tedy správního deliktu podle
§6 odst. 2 zákona, dokonce o 286 025 Kč; v těchto případech se stěží může dovolávat omylu
při stanovení směnného kurzu. Materiální stránka deliktů byla z výše uvedených důvodů
nepochybně naplněna (srov. též výše citovaný rozsudek č. j. 8 Afs 42/2013 - 94, body 90–98).
Je jistě pravdou, že kdyby stěžovatel zvolil správný směnný kurz, denní zákonný limit
by byl ve většině případů dodržen. Stejně tak je pravdou, že kdyby došlo k oslabení koruny
vůči euru, mohl být zákonný limit alespoň v případě některých transakcí dodržen, přestože
by byl celkový objem převáděných peněz stejný. To ale platí i opačně, neboť pokud by došlo
k posílení koruny, bylo by překročení zákonného limitu ještě výraznější. Každopádně tato
„kdyby“ na uvedených závěrech nic nemění.
Námitky ohledně úmyslu stěžovatele dodržet zákon nejsou relevantní pro posouzení
toho, zda ke spáchání správních deliktů došlo. Jak již stěžovateli vysvětlil krajský soud,
odpovědnost za spáchání těchto deliktů je objektivní. Zavinění stěžovatele se tedy nezkoumá.
Ustanovení §6a odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti právnickou osobu liberuje z její
deliktní odpovědnosti, pokud „prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat,
aby porušení právní povinnosti zabránila“. Tvrzení, že k překročení zákonného limitu došlo toliko
v důsledku omylu stěžovatele ohledně směnného kurzu, však nelze podle Nejvyššího správního
soudu považovat za vynaložení veškerého úsilí k zabránění porušení právní povinnosti; tím spíše,
že §4 odst. 2 zákona jasně stanoví způsob, jakým se směnný kurz počítá. Opačný výklad
by fakticky znamenal zproštění stěžovatele odpovědnosti pro jeho neznalost práva.
K námitce nepřiměřenosti pokuty je třeba připomenout, že „stanovení výše pokuty
je předmětem volného správního uvážení správního orgánu, které podléhá soudnímu přezkumu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“
(srov. např. č. j. 8 Afs 42/2013 - 94, bod 112). Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném
případě tyto nedostatky v úvahách správních orgánů neshledal. Výše pokuty byla stanovena
zákonným a logickým způsobem. Podle §6a odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti
se při určení výše pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména
ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.
Této povinnosti Finanční úřad v Teplicích dostál (viz str. 8–9 jeho rozhodnutí), což ověřilo
jak finanční ředitelství (str. 5–6 jeho rozhodnutí), tak krajský soud (str. 8 napadeného rozsudku),
jenž také zvážil, zda zde nejsou důvody pro upuštění od pokuty či její snížení podle §78 odst. 2
s. ř. s. Svůj závěr o přiměřenosti pokuty opřel krajský soud ve shodě se správními orgány
o závažnost spáchaných správních deliktů, kterou spatřoval zejména v dlouhodobosti jednání
stěžovatele, počtu nadlimitních převodů a celkové výši částky převedených peněz. Jeho jednání
krajský soud hodnotil jako obcházení účelu zákona, s čímž se Nejvyšší správní soud z již výše
uvedených důvodů ztotožňuje. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 964 000 Kč, ustanovení
§6 odst. 3 zákona přitom počítá se sankcí až ve výši 5 000 000 Kč. Nejvyšší správní soud proto
uzavírá, že výše pokuty byla řádně odůvodněna a není s ohledem na její zákonné rozpětí
a okolnosti případu nepřiměřená.
Ani námitka neposkytnutí metodiky stěžovateli není důvodná. V prvé řadě správní
orgány uvedly, že tato metodika neexistuje, přičemž stěžovatel zůstal pouze u tvrzení,
že podle jeho informací existuje, aniž by navrhl důkaz k prokázání jeho pravdivosti. Krajský soud
logicky nemohl požadovat po správních orgánech, aby dokázaly neexistenci metodiky
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104,
publ. pod č. 951/2006 Sb. NSS, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010,
sp. zn. I ÚS 22/10, bod 24). I kdyby však existovala, z ničeho nevyplývá, že s ní správní
orgány v nyní posuzovaném případě pracovaly a určily výši pokuty právě podle ní. Stěžovatel
tedy nebyl na svých procesních právech žádným způsobem zkrácen.
Z výše vyložených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný požadoval s odkazem na §36 odst. 1 s. ř. s. a nález Ústavního soudu
ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, paušální náhradu nákladů ve výši 600 Kč.
Jak již Nejvyšší správní soud vícekrát uvedl, rovnost účastníků řízení podle §36 odst. 1 s. ř. s.
není nikterak narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu není v soudním řízení správním,
ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhradu nákladů řízení. Z citovaného nálezu
Ústavního soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud
by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení advokátem (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20). Tato situace nastala
i v nyní posuzované věci, neboť podle judikatury Nejvyššího správního soudu by žalovanému,
tj. správnímu orgánu, nemohla být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen
advokátem (rozsudek ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb.
NSS). Nejvyšší správní soud proto žalovanému paušální náhradu nákladů nepřiznal (shodně např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 Afs 19/2015 - 52, body 40–44,
nebo ze dne 7. 1. 2015, č. j. 1 Afs 225/2014 - 31, body 38–41).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu