ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.161.2015:41
sp. zn. 5 As 161/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. C., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2015, č. j. 41 A 41/2014 -
24,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2015, č. j. 41 A 41/2014 - 24,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím Magistrátu města Prostějov ze dne 4. 12. 2013, sp. zn.
OOZ2 2832/2013 Ka, č. j. PVMU 141627/2013 (dále jen „magistrát“), byl žalobce
(dále jen „stěžovatel“) uznán vinným z přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta
ve výši 3500 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 měsíců
ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost nahradit náklady spojené s projednáním
přestupku. Přestupku se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 18. 9. 2013 v 15:44 hodin
na pozemní komunikaci II. třídy č. 150, v katastru obce Prostějov, místní část Čechůvky,
při řízení osobního motorového vozidla Ford, registrační značka X, překročil nejvyšší dovolenou
rychlost jízdy stanovenou dopravní značkou B20a na 70 km/hod., když byla silničním laserovým
rychloměrem zjištěna rychlost jízdy 118 km/hod., při zvážení možné odchylky měřícího zařízení
+/-3 % byla rychlost jízdy minimálně 114 km/hod., tedy o 30 km/hod. a více oproti dovolené
rychlosti. Proti rozhodnutí magistrátu podal stěžovatel odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze
dne 13. 3. 2014, sp. zn. KÚOK/18121/2014/ODSH-SD/7658, č. j. KUOK 26214/2014, zamítl
a potvrdil rozhodnutí magistrátu.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou, v níž zejména namítal, že žalovaný
ve věci rozhodl, aniž by jej vyzval k doplnění odvolání podle §37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Rozhodnutí žalovaného proto
bylo pro stěžovatele překvapivé, neboť měl právo očekávat, že žalovaný bude doručovat
písemnosti v souladu s §34 odst. 2 správního řádu jeho zástupci. Stěžovatel dále namítl,
že ve výroku rozhodnutí magistrátu absentuje přesné označení místa spáchání přestupku
ve smyslu §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o přestupcích“). Magistrát rovněž neprokázal, že by stěžovatel jel výše uvedenou
rychlostí v místě nejvyšší dovolené rychlosti 70 km/hod. a žalovaný vycházel ze skutkového
stavu, který nemá podklad v provedeném dokazování. Podle stěžovatele měl magistrát předvolat
k svědeckému výslechu zasahující strážníky, opomenut byl rovněž důkaz návodem k obsluze
měřícího zařízení. Za zmatečné, v rozporu s právem na spravedlivý proces a zásadou ne bis in idem,
označil stěžovatel v žalobě skutečnost, že řízení bylo zahájeno Komisí k projednávání přestupků
a následně bylo vedeno řízení Magistrátem města Prostějov.
Krajský soud žalobu stěžovatele neshledal důvodnou, a proto ji rozsudkem ze dne
24. 6. 2015, č. j. 41 A 41/2014 - 24, podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Krajský soud označil
za nepravdivé tvrzení stěžovatele, že mu správní orgán ve smyslu §37 odst. 3 správního řádu
nepomohl odstranit nedostatky jeho odvolání, neboť z výzvy ze dne 14. 1. 2014, kterou
stěžovatel osobně převzal, plyne, že byl vyzván, aby své odvolání doplnil ve stanovené lhůtě
v souladu s §82 odst. 2 správního řádu. Podle krajského soudu tedy stěžovateli nic nebránilo
v tom, aby si zjistil znění §82 odst. 2 správního řádu a z něj rozpoznal, v jakém směru má být
odvolání doplnit. Stěžovatel ovšem zůstal pasivní a na výzvu orgánu prvního stupně nereagoval.
Podle krajského soudu byla také splněna podmínka §77 zákona o přestupcích týkající
se specifikace místa spáchání přestupku, když ve výroku rozhodnutí magistrátu je jako toto místo
uvedeno: „pozemní komunikace II. třída č. 150 v katastru obce Prostějov, místní část Čechůvky“, přičemž
stěžovatel neprokázal, že se o uvedené místo nejednalo, nebo že by jím v dané době nejel.
Za nadbytečné krajský soud označil provedení důkazů výslechem strážníků a návodem k obsluze
měřícího zařízení. Námitku porušení zásady ne bis in idem krajský soud neshledal důvodnou,
neboť ze správního spisu vyplývá, že řízení o přestupku a vydání rozhodnutí v dané věci provedl
jeden a týž orgán. Podle krajského soudu žalovaný (s ohledem na pasivitu stěžovatele
v odvolacím řízení) přezkoumal rozhodnutí magistrátu z hlediska souladu s právními předpisy
(§89 odst. 2 správního řádu) a shledal je zákonným. Krajský soud dospěl ke shodnému závěru
jako správní orgány, že skutkový stav byl zjištěn tak, aby mohl být stěžovatel bez důvodných
pochybností uznán vinným ze spáchání popsaného přestupku.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle §103 odst.
1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil, zda byl stěžovatel vyzván k odstranění vad
odvolání či nikoliv. V odvolacím řízení totiž byla výzva k odstranění vad odvolání doručena
přímo stěžovateli, přestože byl v řízení zastoupen. Je nepodstatné, zda odvolání podal přímo
stěžovatel nebo jeho zástupce; v obou případech má stěžovatel právo na to, aby byl k odstranění
vady podání vyzván prostřednictvím svého zástupce. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2015, č. j. 9 As 63/2015 - 36 (rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pochybení magistrátu proto mělo zásadní
vliv na zákonnost rozhodnutí.
Podle stěžovatele na něj přesunul krajský soud odpovědnost za pochybení správních
orgánů, když uvedl, že mu nic nebránilo v tom, aby si sám zjistil znění §82 odst. 2 správního
řádu a z něho dovodil, jak má odvolání doplnit. Takový postup ovšem nelze po stěžovateli
spravedlivě požadovat. Stěžovatel se volbou svého zástupce „úspěšně zprostil povinnosti komunikace
či součinnosti se správními orgány, nutnosti pročítat písemnosti, vyhledávání v zákonech, apod., k ochraně svých
práv“. Stěžovatel neuplatnil argumenty uvedené v žalobě v odvolacím řízení jen proto, že správní
orgány nekomunikovaly s jeho zástupcem, kterému nebylo doručeno ani rozhodnutí magistrátu.
Podle stěžovatele by také mohlo být řízení zmatečné, neboť v případě, že odvolání nebylo
vlastnoručně podepsáno, mělo být řízení o odvolání zastaveno pro nedostatek podmínek řízení.
Pakliže žalovaný rozhodl o odvolání na základě podání, které podáním nebylo, neboť
neobsahovalo základní náležitosti, mohlo by být rozhodnutí žalovaného nicotné.
Za nepřezkoumatelný označil stěžovatel rozsudek krajského soudu také z důvodu
chybného (ne)vypořádání jeho argumentace k existenci překážky věci zahájené, když pro týž
skutek řízení zahájilo Statutární město Prostějov, Komise k projednání přestupků, ale rozhodnutí
ve věci vydalo Statutární město Prostějov, odbor občanských záležitostí, přestupkové oddělení.
Dále namítl, že důvody, o které krajský soud opřel posouzení dostatečné specifikace místa
spáchání přestupku, nejsou relevantní. Povinnost specifikovat konkrétně místo protiprávního
jednání je podle stěžovatele „zcela nezávislá na vůli, postupu, postoji či rozsahu argumentace účastníka
řízení“. Místo musí být specifikováno tak, aby skutek nebyl zaměnitelný s jiným, čímž je také
vyloučena případná otázka litispendence v jiných řízeních a zaměnitelnost skutkové a právní
kvalifikace přestupku.
Nelze akceptovat argumentaci krajského soudu, že by to byl stěžovatel, kdo by měl
prokazovat, v jakém úseku komunikace byl změřen. Pokud stěžovatel za účelem prokázání
okolností spáchání přestupku navrhl předvolání policistů, mělo být jeho návrhu vyhověno.
Krajský soud nijak nezpochybnil námitku stěžovatele, že nebylo postaveno najisto, zda v úseku
komunikace, kde byl měřen, byla dovolená rychlost 70 km/hod. nebo 90 km/hod. V této
souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014,
č. j. 9 As 80/2014 - 37.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu. Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud
na svou ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245), ze které se podává,
že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém
stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval
žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav
pod zvolené právní normy. Dalším, v judikatuře zdejšího soudu rovněž konzistentně uváděným
důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat
některou ze včas uplatněných žalobních námitek (srov. například rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, a ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 111).
V nyní projednávané věci stěžovatel v prvé řadě namítal, že krajský soud nesprávně
posoudil skutečnost, že výzva k odstranění vad odvolání stěžovatele nebyla doručena k rukám
jeho zástupce, což mělo zásadní vliv na zákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud k této námitce musí konstatovat, že krajský soud žalobní námitku
týkající se doručování výzvy k odstranění vad odvolání v řízení před správními orgány nijak
nehodnotil. Krajský soud se zabýval pouze tím, zda magistrát pomohl stěžovateli podle
§37 odst. 3 správního řádu odstranit vady jeho odvolání anebo jej vyzval k jejich odstranění.
Krajský soud však opomenul podstatu námitky tak, jak byla stěžovatelem v žalobě formulována.
Stěžovatel tvrdil, že nebyl vyzván k doplnění odvolání a odstranění jeho vad, neboť tato výzva
nebyla v souladu s §34 odst. 2 správního řádu doručena jeho zástupci, přestože byl zastoupen
a plná moc byla založena ve správním spise.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že v rozsudku krajského
soudu chybí úvahy o tom, zda byl stěžovatel v řízení před magistrátem a v odvolacím řízení
zastoupen (k trvání a zániku zastoupení viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 2. 2012, č. j. 8 As 94/2011 - 80), zda správní orgány postupovaly správně při doručování
písemností a zejména zda byla řádně doručena výše označená výzva k odstranění vad odvolání.
Otázka, s kým mělo být v řízení před správními orgány jednáno a komu měly být doručovány
písemnosti správních orgánů, je přitom otázkou zásadní, která nepochybně může mít vliv
na posouzení možnosti uplatnění práv stěžovatele v řízení před správními orgány, a tím také
na zákonnost rozhodnutí správních orgánů a rozsudku krajského soudu.
Opomenul-li tedy krajský soud přezkoumat uvedenou žalobní námitku, je rozsudek, jímž
krajský soud žalobu zamítl, nutné považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 8 Afs 73/2007 - 107).
Za situace, kdy krajský soud k žalobní námitce nevyjasnil základní otázku, s kým vlastně
mělo být při odstraňování vad odvolání stěžovatele jednáno, je předčasný jeho závěr o tom,
že předmětná výzva k odstranění vad odvolání byla řádná. Stejně tak bylo předčasné hodnocení
důvodnosti námitek týkajících se specifikace místa spáchání přestupku a zjištění skutkového
stavu. Teprve tehdy, až bude postaveno najisto, zda správní orgány v řízení, zejména při postupu
při odstraňování vad odvolání stěžovatele, jednaly s osobou, se kterou jednat měly, se bude
možné zabývat tím, zda formulací uvedené výzvy byla stěžovateli řádně poskytnuta možnost
odstranit vady odvolání, a poté vypořádat ostatní žalobní námitky.
Nejvyšší správní soud pro úplnost k procesním kasačním námitkám uvádí, že ačkoliv
stěžovatel v řízení před krajským soudem a následně též v kasační stížnosti uplatnil námitku
rozporu se zásadou ne bis in idem, resp. překážky věci zahájené (litispendence), z jeho argumentace
vyplývá, že podstata námitky je následující: „Na oznámení o předvolání ze dne 15. 10. 2013,
č. j. PVMU 123717/2013 16a, sp. zn. OOZ2 2832/2013 Ka je uvedeno u podpisu oprávněné úřední
osoby – Statutární město Prostějov, Komise k projednávání přestupků -13- (důkaz: předvolání str. 2 přílohou).“
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s posouzením této námitky krajským soudem, který
uvedl, že z podkladů založených ve správním spise vyplývá, že to byl jeden a tentýž správní
orgán, který vůči stěžovateli zahájil přestupkové řízení a vydal rozhodnutí ve věci. Nejvyšší
správní soud dodává, že ze správního spisu zjistil, že předmětné oznámení je v záhlaví
označeno údajem Statutární město Prostějov, Magistrát města Prostějova, odbor občanských
záležitostí – přestupkové oddělení, v jeho textu je pak výslovně uvedeno následující: „Magistrát
města Prostějova, odbor občanských záležitostí – přestupkové oddělení Vám […] oznamuje zahájení
přestupkového řízení, které je zahájeno na základě oznámení Statutární město Prostějov […]. Současně
Magistrát města Prostějova, odbor občanských záležitostí – přestupkové oddělení Vás […] předvolává k ústnímu
jednání.“ Jakkoliv je pravdou, že u podpisu oprávněné úřední osoby je otisknuto razítko se zněním
„Statutární město Prostějov, Komise pro projednávání přestupků -13-“, je zřejmé, že zde neexistuje
překážka litispendence (a popř. rozpor se zásadou ne bis in idem). Omyl při použití úředního
razítka nemá za situace, kdy je z dalšího obsahu uvedeného oznámení nepochybně zřejmé,
že jednajícím správním orgánem je „Magistrát města Prostějova, odbor občanských záležitostí – přestupkové
oddělení“, za následek, že by se stěžovatelem jednal jiný správní orgán a ve věci by byla dána
překážka litispendence, resp. rozpor se zásadou ne bis in idem.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než z výše uvedených důvodů zrušit
napadený rozsudek pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Vzhledem k tomu, že kasační námitky stěžovatele vedoucí ke zrušení rozsudku krajského
soudu (s výjimkou uvedenou výše) nejsou dány k více oddělitelným otázkám (srov.
Obdobně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 – 74), nemohl se Nejvyšší správní soud zabývat věcným posouzením věci,
které by v tomto stadiu řízení bylo, byť i jen k dílčím otázkám, předčasné.
IV. Závěr
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud
podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
a v novém rozhodnutí se vypořádá se všemi žalobními námitkami.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu