ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.166.2015:19
sp. zn. 5 As 166/2015 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: D. M.,
zastoupený JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem Sovova 709/5, Litoměřice,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
28. 7. 2015, č. j. 22 A 104/2013 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Magistrát města Prostějova (dále též „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím
ze dne 4. 7. 2013, č. j. PVMU 82566/2013 16a, sp. zn. OOZ2 1667/2013 Hu, uznal žalobce
vinným z přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož skutkovou podstatu naplnil porušením §4 písm. c)
zákona o silničním provozu tím, že dne 14. 5. 2013 v 10:29 jel jako řidič motorového vozidla
Škoda Octavia, reg. zn. X; SPZ po rychlostní komunikaci R46 ve směru Olomouc – Vyškov,
kde mu byla v prostoru km 29 naměřena rychlost jízdy 159 km/hod, přičemž v daném úseku
byla dopravní značkou B 20a povolena maximální rychlost 100 km/hod, čímž překročil
po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši 3 % rychlost jízdy mimo obec
o 54 km/hod. Za spáchaný přestupek byla žalobci podle §11 odst. 1 písm. b) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“)
a podle §125c odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 7000 Kč
a podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích a podle §125c odst. 5 zákona o silničním
provozu mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu 8 měsíců.
Proti správnímu rozhodnutí podal žalobce dne 30. 7. 2013 odvolání. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 2. 9. 2013, č. j. KUOK 75448/2013, sp. zn. KÚOK/72216/2013/ODSH-
SD/7471, bylo odvolání jako nedůvodné zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně bylo potvrzeno.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, které krajský soud vyhověl a napadené
rozhodnutí zrušil v záhlaví uvedeným rozsudkem, a to jednak pro vady řízení, které mohly
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
a jednak z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Krajský soud shledal pochybení v tom, že se správní orgán prvního stupně nevypořádal
s vyjádřením žalobce ze dne 4. 7. 2013, označeným jako „vyjádření k řízení“. Soud dále
konstatoval, že ze strany žalovaného nebyly řádně a přezkoumatelným způsobem vypořádány
námitky žalobce týkající se nedodržení předepsaných postupů měření k návodu k použití zařízení
měřícího rychlost. Ostatní žalobní námitky neshledal krajský soud důvodnými.
II. Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
pro nesprávné posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
Stěžovatel uvedl, že námitky žalobce uvedené ve „vyjádření k řízení“ byly vypořádány
v odvolacím řízení, což pokládá za dostačující; nebylo nutné, aby námitky vypořádal již správní
orgán prvního stupně, neboť řízení před správním orgánem prvního stupně a řízení odvolací
tvoří jeden celek. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že „vyjádření k řízení“ bylo správnímu
orgánu prvního stupně doručeno v den nařízení ústního jednání, tj. v pátek 4. 7. 2013
v 15.56 hod, tedy „zcela zřejmě po pracovní době“. Podle stěžovatele „je technicky nemožné písemnost
předanou na podatelnu úřadu, která vyznačuje, že písemnost byla vypravena, na základě e-mailu tuto vzít zpět
za účelem vyhodnocení a doplnění námitek zmocněnce žalobce.“ Stěžovatel v této souvislosti uvedl,
že zmocněnec žalobce Ing. J. je znám jako zmocněnec, jehož procesní strategií je zahlcování
správních orgánů obecnými námitkami zasílanými na poslední chvíli s cílem zpochybnit
zákonnost postupu správních orgánů; takové jednání je zneužitím práva a nemá dle stěžovatele
právo na soudní ochranu.
Stěžovatel nesouhlasí rovněž se závěrem krajského soudu o nedostatečném vypořádání
námitek žalobce vznesených proti dodržení návodu k obsluze měřícího zařízení a přičítá
jej neznalosti návodu k použití k uvedenému měřícímu zařízení. Podle krajského soudu
zmocněnec žalobce vykládá návod k použití měřícího zařízení RAMER 7CCD účelově a námitky,
jimiž zpochybnil metodu a fyzikální princip, na kterých měřící zařízení funguje,
jsou jen obecného charakteru. Konkrétní námitku, že byl překročen limit úhlu měření, žalobce
nijak nedoložil, a jeho tvrzení je bezostyšné. Pokud by se v měřícím svazku a jeho blízkosti
nacházela další jedoucí vozidla, která by zasahovala do anténního diagramu radarové hlavy,
byla by vyloučena přesnost měření. K takové situaci ale v projednávaném případu nedošlo.
Z fotografie pořízené měřícím zařízením je zcela zřejmé, které vozidlo bylo měřeno, a skutečnost,
že se toto vozidlo nenachází uprostřed fotografie, nemůže výsledky měření zpochybnit. Nákladní
vozidlo, jehož rychlost byla podle žalobce ve skutečnosti měřena, bylo zakryto vozidlem žalobce
a je zcela vyloučeno, aby se jednalo o měřený subjekt; navíc je nereálné, aby nákladní vozidlo
vyvinulo rychlost 159 km/h. Ze shora uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti. Žalobci bylo
dne 19. 6. 2013 doručeno oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu
jednání nařízenému na den 4. 7. 2013 v 8:30 hod. Podle protokolu o ústním jednání
ze dne 4. 7. 2013 se tohoto dne konalo ústní jednání o přestupku, k němuž se dostavil zmocněnec
žalobce Ing. M. J. Zmocněnec žalobce byl podrobně seznámen s obsahem spisu a po seznámení
se spisovým materiálem požádal o „lhůtu na rozmyšlenou“, neboť považoval za nutné seznámit
se se všemi podstatnými okolnostmi, které souvisejí se spáchaným přestupkem; dále požádal
správní orgán o kopii spisového materiálu. Správní orgán prvního stupně obratem předal kopii
spisové dokumentace zmocněnci; pro odročení jednání neshledal správní orgán důvod.
Bylo provedeno dokazování listinami, které byly součástí správního spisu; zmocněnec žalobce
uvedl, že se k důkazům nebude vyjadřovat. Dále z protokolu vyplývá, že správní orgán prvního
stupně shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona
č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Rozhodnutí o přestupku č. j. PVMU 82566/2013 16a,
sp. zn. OOZ2 1667/2013 Hu, vyhotovil správní orgán prvního stupně dne 4. 7. 2013;
ze správního spisu není zjistitelné, kdy bylo rozhodnutí vypraveno. Dne 4. 7. 2013 v 15:55 bylo
správnímu orgánu prvního stupně elektronickou cestou doručeno podání žalobce učiněné jeho
zmocněncem bez zaručeného elektronického podpisu nazvané „vyjádření k řízení“,
které obsahovalo „prvotní vyjádření ve věci“; toto podání bylo následně potvrzeno podáním
se zaručeným elektronickým podpisem dne 10. 7. 2013.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že pominul skutečnost, že vyjádření žalobce ve věci
mu bylo doručeno v den nařízení ústního jednání, tj. v pátek 4. 7. 2013 v 15:56 hod, zcela zřejmě
po pracovní době. Dále uvedl, že není technicky možné vzít zpět písemnost předanou
na podatelnu, která vyznačuje, že písemnost byla vypravena. Těmto námitkám nemohl Nejvyšší
správní soud přisvědčit.
Nejvyšší správní soud souhlasí s argumentací krajského soudu, který poukázal
na §36 odst. 1, 2 správního řádu, podle kterého účastníci mají právo vyjádřit v řízení
své stanovisko a jsou oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení
až do vydání rozhodnutí. Jak krajský soud správně konstatoval, klíčovým v daném kontextu
je okamžik vypravení prvostupňového rozhodnutí, tedy předání stejnopisu písemného
vyhotovení rozhodnutí k jeho doručení. Stěžovatel sice namítl, že nebylo technicky možné
vzít zpět písemnost předanou na podatelnu, stejně jako v žalobě však neuvádí, kdy bylo
prvostupňové rozhodnutí vypraveno. Ze spisové dokumentace tato skutečnost nevyplývá,
neboť doložka „Vypraveno dne:“, kterou se na písemnosti nebo poštovní zásilce vyznačí datum
vypravení písemnosti, na prvostupňpvém rozhodnutí vyznačena nebyla. Nelze proto postavit
najisto, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno a argumentace stěžovatele,
že námitky žalobce nevypořádal proto, že byly doručeny „až“ v pátek 4. 7. 2013 po pracovní
době je bezpředmětná, jestliže nelze ověřit, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno. Určující
není ani okamžik, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno žalobci, i když lze souhlasit
s krajským soudem, že skutečnost, že žalobci resp. jeho zmocněnci bylo rozhodnutí doručeno
dne 11. 7. 2013, resp. 12. 7. 2013, napovídá spíše tomu, že rozhodnutí bylo vypraveno později
než dne 4. 7. 2013. Lze proto uzavřít, že žalobce využil včas svého procesního práva vyjádřit své
stanovisko v řízení a správní orgán prvního stupně pochybil, jestliže námitky ve vyjádření
vznesené v rozhodnutí nevzal v potaz. Postup správního orgánu prvního stupně bylo nutno
hodnotit jako vadu řízení před správním orgánem, která mohla mít za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] a krajský soud postupoval správně,
když i pro tuto vadu žalobou napadené rozhodnutí zrušil.
Se shora uvedeným souvisí i další námitka stěžovatele, která se týká nesprávného
posouzení otázky porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Podle stěžovatele řízení před správním
orgánem prvního stupně a řízení odvolací tvoří jeden celek a bylo dostačující, jestliže námitky
žalobce vznesené ve „vyjádření k řízení“ ze dne 4. 7. 2013, byly vypořádány v rámci odvolacího
řízení. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že v rámci jednotnosti správního řízení bylo dostačující,
pokud námitky vznesené a opomenuté v prvostupňovém řízení, vypořádal v řízení odvolacím.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že žalobce při podání
„vyjádření k řízení“ dne 4. 7. 2013 volil obstrukční postup s cílem zahltit správní orgán obecnými
námitkami zasílanými na poslední chvíli. Zástupce žalobce je popsanou procesní strategií znám
a stěžovatel má za to, že ze strany žalobce tímto postupem došlo ke zneužití práva, kterému nelze
přiznat soudní ochranu. Nejvyšší správní soud v projednávaném případě obstrukční jednání
žalobce nezjistil. Zákon nerozlišuje podání „na poslední chvíli“; žalobce měl právo se k věci
vyjádřit po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí a žalobce tohoto oprávnění využil
dne 4. 7. 2013 podáním vyjádření bez kvalifikovaného podpisu. Jakmile nekvalifikované podání
včas potvrdil, stalo se perfektním a správní orgán byl povinen se jím zabývat.
Je přitom nepodstatné, z jakého důvodu bylo vyjádření podáno sice ve lhůtě, ale „na poslední
chvíli“. Námitka obstrukčního jednání žalobce není důvodná.
Pokud jde o nesouhlas žalovaného se závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
jeho rozhodnutí, posuzoval zdejší soud, zda se stěžovatel v napadeném rozhodnutí skutečně
dostatečně vypořádal s námitkami týkajících se možného nedodržení návodu k obsluze měřícího
zařízení, jak to tvrdí v kasační stížnosti.
Žalobce již ve správním řízení zpochybňoval výsledky měření rychlosti, které nebylo
provedeno v souladu s návodem k použití. Namítal, že:
- úhel radaru byl +/- 40° až 45°, což je víc, než připouští návod k použití,
- uprostřed fotografie pořízené měřícím přístrojem je nákladní vozidlo jedoucí v protisměru
a je zřejmé, že bylo měřeno toto nákladní vozidlo, nikoliv vozidlo řízené žalobcem,
- v prostoru měřícího svazku se nacházelo zábradlí středového dělícího pásu konstrukce
dálničního typu, které z jedoucího vozidla „dává efekt pohybujícího se předmětu“,
což vylučovalo přesnost měření,
- nebyl dodržen stanovený minimální odstup od měřeného vozidla a minimální délka
přímého úseku,
- je šířka svazku antény 5°, tedy byl mnohonásobně překročen limit úhlu měření stanovený
manuálem výrobce.
Stěžovatel vypořádal shora uvedené námitky slovy: „obviněný nedokládá žádné faktické
skutečnosti, které by měly zjištěný stav tak, jak byl zaznamenán pomocí kalibrovaného měřiče rychlosti, zvrátit“
a: „zpochybňovaná jednotlivá technická data s odvoláním se na návod k použití a rozpory s tímto, jenž žalobce
odvozuje z pořízené fotografie měřeného vozidla, lze považovat za spekulativní, cílenou a konstruktivní
„deformaci“ pořízeného důkazu“. Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje,
že takové obecné odůvodnění nelze akceptovat, neboť se vůbec nezabývá podstatou námitek
a žádným způsobem nevyvrací konkrétní pochybnosti vznesené žalobcem. Jestliže stěžovatel
považoval vznesené námitky za spekulativní, měl tento svůj závěr podložit konkrétními
argumenty například tak, jak to učinil v kasační stížnosti, kde uvedl mj.: „Je pravdou, že pokud
by se v měřícím svazku a jeho blízkosti nacházela další jedoucí vozidla případně překážky, které by zasahovaly
do anténního diagramu hlavy, byla by vyloučena přesnost měření. Z logiky věci vyplývá, že tyto ‚překážky‘ musí
být mezi měřícím zařízením a měřeným objektem, což v daném případě není. Pokud bychom přistoupili
na argumentaci žalobce, bylo by měření rychlosti v zastavěné oblasti nebo místech, kde jsou svodidla, vyloučeno“,
a dále: „Samotná skutečnost, že vozidlo se nenacházelo uprostřed fotografie, nemůže výsledky měření zpochybnit.
Nákladní vozidlo, o kterém žalobce tvrdí, že bylo měřeno, je zakryto vozidlem Škoda Octavia a je tedy vyloučeno,
aby se jednalo o měřený subjekt. Navíc je nereálné, aby nákladní vozidlo vyvinulo rychlost 159 km/h.“
Jak již Nejvyšší správní soud několikráte uvedl, vady rozhodnutí spočívající v nedostatku
odůvodnění nelze zhojit až v podané kasační stížnosti nebo ve vyjádření k žalobě
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003 - 58,
nebo rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71; vše dostupné na www.nssoud.cz).
Stěžovatel se závěrem o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nesouhlasí a v kasační stížnosti
vytýká krajskému soudu neznalost návodu k použití k měřícímu zařízení RAMER 7CCD,
avšak tato námitka není namístě. Nejvyšší správní soud připomíná, že krajský soud nepolemizoval
se skutkovými a právními názory stěžovatele ohledně postupu při měření rychlosti
a ani nepředjímal důvodnost námitek vznesených žalobcem, ale hodnotil způsob, jakým
byly vypořádány, a ten považoval za nedostatečný. Jinými slovy, krajský soud napadené
rozhodnutí stěžovatele pokládal za nepřezkoumatelné, neboť stěžovatel dostatečně neodůvodnil,
tedy nevyargumentoval, proč předmětné odvolací námitky považoval za liché. Zároveň krajský
soud ve svém rozhodnutí nehodnotil, zda byl skutkový stav správními orgány zjištěn
bez důvodných pochybností a v dostatečném rozsahu (§3 správního řádu). Ani Nejvyšší správní
soud na tomto místě nehodlá žádným způsobem spekulovat, zda tvrzení žalobce, kterými
zpochybňuje průběh a výsledek měření rychlosti, se zakládají na fyzikálně korektních úvahách,
anebo nikoli. Bylo na správních orgánech, aby se těmito tvrzeními zabývaly a posoudily,
zda nějakým způsobem mění či zpochybňují skutkové závěry, k nimž dospěl správní orgán
prvního stupně.
S ohledem na všechny výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud konstatuje,
že žádná z námitek obsažených v kasační stížnosti neobstojí. Zdejší soud proto kasační stížnost
zamítl dle §110 odst. 1, věta druhá s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalobci, u něhož
však nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší
správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu