ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.174.2015:42
sp. zn. 5 As 174/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: K. F.,
zastoupená Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 2015,
č. j. 17 A 12/2014 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
16. 10. 2013, č. j. 24341/OD-P/13, byla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) uznána vinnou
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f), bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila tím, že dne 30. 8. 2013 v 10:44:38 hod.
na pozemní komunikaci č. I/6, v obci Karlovy Vary, na průtahu městem Karlovy Vary,
v blízkosti bývalého zimního stadionu, ve směru jízdy na obec Sokolov, řídila motorové vozidlo
tovární značky Volvo, registrační značky X, a v tomto úseku, kde je max. dovolená rychlost 70
km/h jí byla hlídkou Policie ČR, odbor služby dopravní policie Karlovy Vary, naměřena silničním
radarovým rychloměrem RAMER 10C, v. č. 12/0033, rychlost 114 km/h, když po odečtu
zákonné odchylky měřícího zařízení, která je při rychlostech vyšších než 100 km/h +/- 3%
z naměřené rychlosti, jí tedy byla jako její skutečná rychlost zjištěna rychlost jízdy 110 km/h, čímž
překročila dovolenou rychlost jízdy v obci o 40 km/h. Stěžovatelka tak svým jednáním porušila
právní povinnost uloženou jí §4 písm. c) zákona o silničním provozu, neboť nerespektovala
dopravní značku „B 20a – Nejvyšší dovolená rychlost“, v uvedeném případě nejvyšší dovolenou
rychlost 70 km/h. Za uvedený přestupek byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 5000 Kč, zákaz
řízení všech motorových vozidel na 6 měsíců a náhrada nákladů přestupkového řízení ve výši
1000 Kč.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 12. 2013, č. j. 4399/DS/13-3, odvolání podané
stěžovatelkou proti výše uvedenému rozhodnutí zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu
I. stupně potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka žalobou, v níž především namítala,
že v přestupkovém řízení byl jako tzv. privilegovaný důkaz použit záznam o přestupku, který byl
pořízen v rozporu se zákonem, neboť měřící zařízení zaznamenalo vyšší výstupní rychlost, než
byla skutečná rychlost jejího vozidla. Nepřesnost měření byla podle stěžovatelky způsobena
nesprávným nastavením měřícího zařízení. K žalobě připojila stěžovatelka listinu označenou jako
„Odborný posudek č. ODP-112/2013-PŠ-TR“ Mgr. P. Š., Dis. ze dne 30. 12. 2013 (dále jen
„odborný posudek“). Z tohoto „odborného posudku“ podle stěžovatelky vyplývá, že úhel měření
neodpovídal požadavku na úhel měření dle návodu k obsluze měřícího zařízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobu neshledal důvodnou, proto ji podle
ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), rozsudkem ze dne 31. 10. 2014, č. j. 17 A 25/2014 - 49, zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou a napadený rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem
ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 185/2014 - 30, (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajským soudem nebyla řádně
a přezkoumatelným způsobem vypořádána žalobní námitka stěžovatelky týkající se nedodržení
předepsaných postupů měření a krajský soud také pochybil, jestliže stěžovatelkou předložený
„odborný posudek“ Mgr. Š. věcně hodnotil, aniž by jej provedl k důkazu. Nejvyšší správní soud
krajskému soudu uložil, aby v dalším řízení zejména posoudil, zda stěžovatelkou předložený
„odborný posudek“ byl vůbec zpracován osobou k tomu odborně způsobilou. V závislosti
na dalším průběhu řízení měl krajský soud příp. provést při jednání dokazování k prokázání
či vyvrácení odbornosti zpracovatele „odborného posudku“ a zvážit provedení dalších důkazů
(např. vyjádření výrobce policejními orgány použitého radaru).
Krajský soud žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 12. 2013, č. j. 4399/DS/13-3, opětovně přezkoumal a pro její nedůvodnost ji podle
§78 odst. 7 s. ř. s. zamítl nyní přezkoumávaným rozsudkem ze dne 8. 7. 2015,
č. j. 17 A 12/2014 - 89.
Krajský soud doplnil dokazování o „odborný posudek“ Mgr. Š. ze dne 30. 12. 2013,
vyjádření autorizovaného metrologického střediska K22 ze dne 25. 6. 2015 a dále o vyjádření
Českého metrologického institutu (dále jen „ČMI“) ze dne 16. 7. 2014 spolu s dodatkem ze dne
26. 9. 2014 a o rozhodnutí o autorizaci Ramet C. H. M. a.s. vydaného Úřadem pro technickou
normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví vč. podmínek autorizace, které jsou součástí spisu
Krajského soudu v Plzni vedeného pod sp. zn. 17 A 25/2014.
Ohledně žalobní námitky stěžovatelky týkající se nesprávného úhlu měření krajský soud
zdůraznil, že stěžovatelka uplatnila tuto námitku poprvé až v žalobě a nevznesla ji v průběhu
správního řízení. Podle názoru krajského soudu, pokud měla stěžovatelka pochybnosti
o zjištěném stavu věci, měla využít institut odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
k uplatnění vlastních námitek včetně návrhů na provedení důkazů. Stěžovatelka se přitom
již do oznámení o přestupku odmítla vyjádřit, z ústního jednání se (prostřednictvím zástupce)
omluvila se žádostí o nový termín jednání a blanketní odvolání ani přes výzvu žalovaného
nedoplnila. Takováto procesní strategie je nepochybně právem stěžovatelky, je ovšem také
spojena se zvýšeným rizikem vydání pro ni nepříznivého rozhodnutí v důsledku její nedostatečné
argumentace. V této souvislosti krajský soud odkázal na právní závěry vyjádřené v rozsudcích
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, a ze dne 4. 5. 2011,
č. j. 1 As 27/2011 - 81, publ. pod č. 2452/2012 Sb. NSS.
Krajský soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky o možnosti nesprávného měření
v důsledku postupu v rozporu s návodem k obsluze. Ve stěžovatelkou předloženém „odborném
posudku“ se hovoří o nedodržení návodu k obsluze, ale již z něho podle krajského soudu
nevyplývá, jaké konkrétní ustanovení návodu vlastně mělo být porušeno. V části vyjmenovávající
podklady posudku návod k měřícímu zařízení není vůbec zmíněn. Jelikož se jednalo o námitku
vznesenou stěžovatelkou poprvé až v žalobě, krajský soud se jí zabýval na podkladě nově
provedených důkazů. Dle jeho názoru „odborný posudek“ neprokazuje nesprávné měření, neboť
vyjádření autorizovaného střediska K22 a vyjádření ČMI popřely správnost a věrohodnost úvah
obsažených v „odborném posudku“ Mgr. Š., přičemž nejen autorizované středisko K22, nýbrž i
ČMI charakterizoval zpracovatele Mgr. Š. jako osobu nekompetentní. Krajský soud naopak
považoval za zcela věrohodné vyjádření autorizovaného střediska K22 i ČMI, tj. subjektů
odborně způsobilých pro oblast měření radarem. Tato vyjádření podle názoru krajského
soudu zpochybněním kompetentnosti Mgr. Š. potvrzují absenci důvodných pochybností
o provedeném měření.
Dále krajský soud konstatoval, že žalobní námitka ohledně určení místa spáchání
přestupku je rovněž v přímém rozporu s obsahem písemného vyjádření zmocněnce stěžovatelky
v řízení před správním orgánem I. stupně. Svá protichůdná tvrzení stěžovatelka nijak neosvětlila,
a také proto se tato námitka jeví jako nevěrohodná a účelová.
Po provedeném dokazování krajský soud dospěl k závěru, že v souzené věci bylo
skutkové zjištění správních orgánů dostačující k vydání rozhodnutí, že se stěžovatelka dopustila
přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatelka se neztotožňuje s hodnocením důkazů krajským soudem. Je toho názoru,
že krajský soud nesprávně vyhodnotil odbornou kompetenci zpracovatelů „odborného
posudku“, P. Š. a T. R. Krajský soud podle stěžovatelky opřel svůj úsudek toliko o nekonkrétní
tvrzení třetích osob, které ani nebyly s „odborným posudkem“ seznámeny.
K vyjádření autorizovaného metrologického střediska K22 stěžovatelka uvedla, že jde
o metrologické středisko provozované výrobcem rychloměru, společností RAMET a.s., která
má ve věci zcela protichůdné obchodní zájmy a má zájem na výsledku řízení. V uvedeném
vyjádření jsou podle stěžovatelky v obecné rovině bez jasných zdrojů a relevantních důkazů
tvrzeny toliko pomluvy. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil otázku
odborné způsobilosti zpracovatele posudku, pokud tak činil na podkladě zmíněného vyjádření
autorizovaného metrologického střediska K22; proto nerozhodoval na základě faktů, ale ničím
nepodložených pomluv.
K vyjádření ČMI stěžovatelka konstatovala, že toto vyjádření nijak nezpochybňuje
odbornou způsobilost zpracovatelů „odborného posudku“. Skutečnost, že osoba nemá titul
metrologa nebo pracovníka metrologického střediska není podle stěžovatelky relevantní
pro posouzení odborné způsobilosti k vyhodnocení výsledků měření. Stěžovatelka je toho
názoru, že metrologové nemají odbornou způsobilost k provádění a prověřování výpočtů měření.
Stěžovatelka nesouhlasí ani s hodnocením „odborného posudku“ krajským soudem.
Je přesvědčena, že krajský soud, žalovaný, autorizované metrologické středisko K22 ani ČMI
nezpochybnili žádný z údajů uvedených v předmětném „posudku“. Stěžovatelka nepovažuje
za nutné, aby v „odborném posudku“ byly přesně citovány příslušné pasáže návodu k obsluze
měřícího přístroje. Naopak podle stěžovatelky „odborný posudek“ návod k obsluze
zprostředkovával a interpretoval. Stěžovatelka má rovněž za to, že krajský soud měl vyzvat
stěžovatelku nebo samotného zpracovatele „odborného posudku“ k osvědčení odborné
způsobilosti autora posudku.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný uvádí, že s opakovanými námitkami stěžovatelky se krajský soud vypořádal již
v napadeném rozsudku. S ohledem na skutečnost, že z obsahu kasační stížnosti nevyplývají žádné
nové skutečnosti, žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjadřuje.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
V nyní projednávané věci jde o opakovanou kasační stížnost, proto se Nejvyšší správní
soud zabýval její přípustností z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého je kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ovšem v usnesení ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, dovodil, že ze zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky
pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení,
nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. O tento
případ jde i v nyní posuzované věci, neboť předcházející rozsudek krajského soudu byl zrušen
výlučně pro procesní vady, proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatelky
přípustnou.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila jediný okruh námitek týkající se hodnocení
důkazů krajským soudem v nyní přezkoumávané věci, které měly prokázat stěžovatelkou tvrzené
nesprávné zjištění rozhodného skutkového stavu správními orgány.
Otázkou hodnocení důkazů ve správním soudnictví se Nejvyšší správní soud zabýval
již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 1 As 32/2006 - 99, publ. pod č. 1275/2007 Sb. NSS, a ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 104/2006 - 73). V souladu s touto judikaturou lze konstatovat, že hodnocení důkazů
správním soudem je upraveno v §77 odst. 2 větě druhé s. ř. s., podle kterého platí, že soud jím
provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu s důkazy provedenými v řízení před
správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.
Obdobné pravidlo vyjadřující tzv. zásadu volného hodnocení důkazů je zakotveno též v §132
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
resp. v dalších procesních předpisech. Soud proto musí pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo
v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Své úvahy pak musí odůvodnit v rozhodnutí
(srov. §157 odst. 2 o. s. ř. uplatněný přiměřeně díky §64 s. ř. s.), ve kterém se uvádí,
jaké skutečnosti má soud za prokázané a jaké nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění
a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr
o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce apod.
V posuzované věci krajský soud napravil pochybení vytýkaná v předchozím zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu a u jednání konaného dne 8. 7. 2015 doplnil dokazování
o „odborný posudek“ Mgr. Š. ze dne 30. 12. 2013, vyjádření autorizovaného metrologického
střediska K22 ze dne 25. 6. 2015, vyjádření ČMI ze dne 16. 7. 2014 spolu s dodatkem ČMI ze dne
26. 9. 2014, jež jsou součástí spisu krajského soudu vedeného pod sp. zn. 17 A 25/2014, a také o
rozhodnutí o autorizaci Ramet C. H. M. a.s. vydaného Úřadem pro technickou normalizaci,
metrologii a státní zkušebnictví, vč. podmínek autorizace. Skutková zjištění učiněná z těchto
důkazních prostředků krajský soud podrobně uvedl na str. 6 až 7 nyní napadeného rozsudku a
v podrobnostech na ně Nejvyšší správní soud, který se s nimi ztotožňuje, odkazuje.
K jednotlivým stížnostním námitkám uvedeným stěžovatelkou v kasační stížnosti uvážil
Nejvyšší správní soud následovně:
Stěžovatelka krajskému soudu zejména vytýká, že nesprávně vyhodnotil odbornou
způsobilost zpracovatelů „odborného posudku“ P. Š. a T. R. S touto námitkou nemůže Nejvyšší
správní soud souhlasit.
Předně musí Nejvyšší správní soud zdůraznit, že jako tzv. odborný posuzovatel
je na první straně „odborného posudku“ uveden pouze Mgr. P. Š., a nikoliv také Ing. R. Na
straně 7 „odborného posudku“ je sice uveden Bc. T. R. jako tzv. zpracovatel, a to vedle Mgr. P.
Š., DiS jako tzv. vedoucího zpracovatele, nicméně na poslední straně této listiny je opět výslovně
uvedeno, že „posudek“ podal jako držitel příslušného oprávnění Mgr. P. Š., DiS. Proto nebylo ze
strany krajského soudu třeba se jakýmkoliv způsobem vyjadřovat k údajné odborné způsobilosti
T. R., který „posudek“ nepodal, byť se údajně podílel na jeho „zpracování“.
Co se týče posouzení údajné odborné způsobilosti Mgr. Š. k vypracovávání odborných
posudků pro oblast měření rychlosti v silniční dopravě, krajský soud zcela logicky a správně
vycházel z vyjádření ČMI. Tento institut je orgánem státní správy, který je mj. zmocněn dle §14
odst. 1 písm. e) zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o metrologii“), k výkonu státního metrologického dozoru u autorizovaných
metrologických středisek, u subjektů autorizovaných pro výkon úředního měření, u subjektů,
které vyrábějí nebo opravují stanovená měřidla, popřípadě provádějí jejich montáž, u uživatelů
měřidel, a zároveň poskytuje odborné služby v oblasti metrologie dle §14 odst. 1 písm. k) téhož
zákona.
Český metrologický institut ve vyjádření ze dne 16. 7. 2014 uvedl, že Mgr. Š. není osobou,
které by ČMI vydal nějaký dokument osvědčující personální odbornou způsobilost pro měření
rychlosti, ani jinou způsobilost metrologa. Dále s ohledem na informace ve veřejně dostupné
databázi subjektů autorizovaných Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní
zkušebnictví pro úřední měření ve smyslu §21 zákona o metrologii, ČMI konstatoval, že Mgr. Š.
(ani T. R.) nefiguruje v této databázi jako subjekt autorizovaný pro úřední měření, popř. jako
pracovník takového subjektu. Nebyl tak shledán žádný titul, který by odbornou způsobilost této
osoby v oblasti měření rychlosti jakkoli podložil. Pokud jde o správnost měření rychlosti
rychloměrem, je podle ČMI kompetentní se k této otázce vyjadřovat pouze výrobce měřidla nebo
soudní znalec z oboru metrologie.
Krajský soud taktéž vycházel z vyjádření autorizovaného metrologického střediska K22
ze dne 25. 6. 2015, které konstatovalo, že jemu známé posudky P. Š. jsou účelové, bez skutečných
podložených technických informací. V posudcích jsou používány např. nesprávné formulace v
textu nesouvisející s problematikou, tyto posudky svědčí o neznalosti problematiky měření
silničními radarovými rychloměry. Návody k obsluze jsou v nich používány rovněž jen účelově,
přičemž jsou určeny pro proškolené uživatele a podle tomuto středisku dostupných informací
pan Š. jím nikdy školen nebyl.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud posuzoval odbornou způsobilost
Mgr. Š. k vypracování „odborného posudku“ na podkladě vyjádření jak ČMI, tak autorizovaného
metrologického střediska K22, jejichž závěry se ve věci hodnocení odbornosti osoby Mgr. Š.
zcela shodují. Rovněž Nejvyšší správní soud nemá o správnosti a přesvědčivosti jejich závěrů
žádné pochybnosti.
Vyjádření ČMI a autorizovaného metrologického střediska K22 dokládají, že Mgr. Š. není
kvalifikovaným metrologem či soudním znalcem a ani z živnostenského rejstříku, jak soud ověřil,
nevyplývá, že by měl podnikatelské oprávnění, z něhož by bylo možné usuzovat na potřebnou
kvalifikaci. Z těchto důvodů tak nebylo ze strany krajského soudu nutné ani potřebné vyzývat
stěžovatelku nebo údajného zpracovatele posudku Mgr. Š. k osvědčení odborné způsobilosti
autora posudku.
Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil věrohodnost a odbornost
vyjádření autorizovaného metrologického střediska K22 a ČMI. Kasační soud konstatuje,
že o odbornosti a nestrannosti činnosti ČMI v oblasti metrologie nelze mít žádných pochyb
již vzhledem k jeho zákonnému zmocnění k poskytování odborných metrologických služeb.
Nadto stěžovatelka ani netvrdí žádné skutečnosti, které by odbornost a nezávislost ČMI jako
autority v oboru metrologie jakkoliv zpochybňovaly.
Ze zákonné úpravy (srov. §16 zákona o metrologii) i z vyjádření Českého metrologického
institutu vyplývá také nepochybná záruka odbornosti autorizovaných metrologických středisek.
Skutečnost, že metrologické středisko je autorizováno Úřadem pro technickou normalizaci,
metrologii a státní zkušebnictví, sama o sobě představuje dostatečnou garanci nestrannosti.
Pokud by uvedené středisko nepostupovalo odborně a nezávisle, hrozila by mu mimo jiné ztráta
autorizace.
Pokud jde o stěžovatelkou namítanou podjatost autorizovaného metrologického střediska
K22 z důvodu jeho provozování výrobcem příslušného rychloměru, společností Ramet a.s.,
Nejvyšší správní soud pochybnosti o nestrannosti tohoto střediska odmítá. V prvé řadě nejsou
stěžovatelčiny pochybnosti doloženy žádnými relevantními tvrzeními či důkazy o tvrzené
nevěrohodnosti střediska. V případě vypracovávání odborných vyjádření k funkci určitého
přístroje je z logiky věci kompetentní především samotný výrobce takového přístroje, který jeho
funkce a postupy při jeho užívání musí zcela nepochybně znát. Uvedené obecné pravidlo platí
samozřejmě také v případě vysoce specializovaných zařízení pro měření rychlosti vozidel,
tj. v dané věci silničních radarových rychloměrů RAMER 10C. Z uvedených hledisek proto
autorizované metrologické středisko K22 nemůže být nekompetentní k posuzování správnosti
měření těchto rychloměrů jen z důvodu provázanosti s výrobcem příslušných rychloměrů.
K tomu kasační soud dodává, že dodržování či nedodržování návodu k obsluze měřícího zařízení
není bez dalšího způsobilé narušit obchodní zájmy výrobce příslušného měřícího zařízení, neboť
případně chybný postup při měření rychlosti vozidel jde výlučně na vrub policistů provádějících
měření.
Za tohoto stavu krajský soud nemohl mít pochybnosti o věrohodnosti a odbornosti
vyjádření vypracovaného autorizovaným metrologickým střediskem K22 v nyní projednávané
věci.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že vyjádření ČMI
a autorizovaného metrologického střediska K22 přinejmenším zcela zpochybnila odbornou
kompetentnost Mgr. Š. a v důsledku toho rovněž vyvrátila závěry jeho „odborného posudku“,
čímž potvrdila absenci důvodných pochybností o provedeném měření.
K této otázce kasační soud doplňuje, že bylo především na stěžovatelce, aby v souladu
s §52 správního řádu prokazovala jí tvrzenou nezákonnost relevantními a věrohodnými důkazy.
V obdobné věci již Nejvyšší správní soud dovodil, že je to žalobce, koho tíží břemeno tvrzení
a břemeno důkazní, pokud hodlá zpochybnit závěry správního orgánu o jeho odpovědnosti
za zmíněný přestupek (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013,
č. j. 3 As 9/2013 – 35, a ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 – 66). Veškerá tvrzení
o nesprávnosti provedeného měření v dané věci, jež mělo mít vliv na skutková zjištění
v přestupkovém řízení, stěžovatelka prokazovala předložením „odborného posudku“ Mgr. Š. jako
důkazního prostředku v řízení před krajským soudem. Krajský soud nejdříve na podkladě
odborných vyjádření (ČMI a autorizovaného metrologického střediska K22) posuzoval odbornou
způsobilost osoby Mgr. Š. k vypracování „odborného posudku“, přičemž Mgr. Š. shledal jako
osobu odborně nekompetentní k vypracovávání odborných posudků pro oblast měření rychlosti
v silniční dopravě. Krajský soud proto seznal stěžovatelkou předložený „odborný posudek“ jako
nezpůsobilý zpochybnit skutková zjištění učiněná správními orgány v přestupkovém řízení a
Nejvyšší správní soud se z výše uvedených důvodů se závěry krajského soudu ztotožňuje. Na
uvedených závěrech nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele, že ČMI a autorizované
metrologické středisko K22 se případně přímo neseznámily s „odborným posudkem“ v této věci,
neboť jeho nevěrohodnost a irelevance pro rozhodnutí ve věci plyne již z nedostatku odborné
způsobilosti Mgr. Š.
Z uvedeného plyne, že ani dokazování před krajským soudem nemělo za následek vznik
pochybností o správnosti provedeného měření rychlosti vozidla stěžovatele a Nejvyšší správní
soud proto souhlasí se závěrem krajského soudu, že spáchání předmětného přestupku bylo
stěžovateli ve správním řízení řádně prokázáno.
V. Závěr a náklady řízení
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatelky není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch
neměla, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice ve věci plný úspěch měl,
nicméně dle obsahu spisového materiálu mu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti, proto Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu