ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.198.2015:60
sp. zn. 5 As 198/2015 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce:
FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupený Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou se sídlem Kaprova 52/6, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 A 1/2012 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 27. 10. 2011, zn. SPR-0595/11-21,
byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2011,
zn. SPR-0595/11-15, kterým byla žalobci (dále jen „stěžovatel“) uložena pokuta ve výši 4000 Kč
za spáchání správního deliktu podle §17e odst. 1 písm. a) ve spojení s §17e odst. 2 zákona
č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů,
v relevantním znění (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“). Tohoto správního deliktu se měl
stěžovatel dopustit tím, že v pořadu TV Prima „Soukromá dramata,“ odvysílaném dne 4. 1. 2011
a ke dni zahájení správního řízení dostupném na www.iprima.cz, zveřejnil rodná čísla L. D.
a N. M., a to tak, že součástí pořadu byl záběr na výpis z obchodního rejstříku obsahujícího
čitelná rodná čísla, čímž měl porušit povinnost stanovenou v §13 odst. 9 zákona o evidenci
obyvatel, tedy povinnost nakládat s rodným číslem výlučně se souhlasem jeho nositele, případně
jeho zákonného zástupce nebo v případech stanovených v §13c zákona o evidenci obyvatel.
Stěžovatel brojil proti uvedenému rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou
u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který jí rozsudkem ze dne 28. 8. 2014,
č. j. 3 A 1/2012 - 53 (dále jen „první rozsudek městského soudu“), vyhověl, rozhodnutí předsedy
žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutí bylo zrušeno
z procesních důvodů, neboť podle městského soudu jediný důkaz (audiovizuální záznam
výše uvedeného pořadu), z něhož správní orgán při správním trestání vycházel, nebyl proveden
v souladu s §15 odst. 1, §51 odst. 1, 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v relevantním znění
(dále jen „správní řád“).
První rozsudek městského soudu napadl žalovaný kasační stížností, ve které brojil
především proti závěru městského soudu o tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel,
nemá oporu ve spise, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím audiovizuálního záznamu.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitku žalovaného jako důvodnou, a proto rozsudkem
ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 179/2014 - 26, první rozsudek městského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud následně rozsudkem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 A 1/2012 - 82, žalobu
stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
II. Kasační stížnost
Stěžovatel napadl (v pořadí druhý ve věci) rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvedl, že jej žalovaný činí vinným ze spáchání správního deliktu, protože
při výkonu svého ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a práva dohledávat a šířit
informace ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) informoval
veřejnost v rámci reportáže, mimo jiné prostřednictvím aktuálního a autentického výpisu
z obchodního rejstříku, který je veřejně a neomezeně přístupný. Stěžovatel má za to,
že předmětný správní delikt nespáchal. Žalovaný nepřípustně rozšiřuje skutkovou podstatu
správního deliktu prostřednictvím extenzivního výkladu, který nemá oporu v zákoně. I pokud
by podle soudu jednání stěžovatele vykazovalo některý ze znaků správního deliktu, v souladu
s principem proporcionality by v tomto případě bylo třeba chránit zejména ústavní právo
na svobodu projevu a právo veřejnosti na informace.
Stěžovatel namítl, že městský soud nevypořádal námitku, že (i) ze strany stěžovatele
nemohlo dojít ke „zveřejnění“ osobního údaje, ale maximálně o uveřejnění již zveřejněného
údaje, (ii) napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné a nesrozumitelné, neboť hovoří o zveřejnění
rodných čísel soudem a zároveň se v něm hovoří o pozdějším zveřejnění stěžovatelem; z logiky
věci a s ohledem na gramatický výklad není možné „dvojí zveřejnění“ (tj. zveřejnění
zveřejněného), a (iii) napadené rozhodnutí nechrání žádný veřejný zájem, přičemž objekt
správního deliktu vůbec nebyl dotčen a nadto společenská škodlivost byla nulová.
Podle stěžovatele je rozsudek městského soudu vnitřně rozporný a nesrozumitelný,
neboť ačkoliv je podle městského soudu zákon o evidenci obyvatel lex specialis k zákonu
č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v relevantním znění (dále jen „zákon o ochraně
osobních údajů“), městský soud při výkladu zákona o evidenci obyvatel odkazuje právě na zákon
o ochraně osobních údajů.
Stěžovatel dále namítl, že městský soud nesprávně posoudil skutkovou podstatu údajně
spáchaného správního deliktu, neboť je vyloučeno, aby se stěžovatel dopustil neoprávněného
nakládání s rodným číslem. Zákon o evidenci obyvatel používá pojmy nakládání a využívání
rodných čísel a naopak nepoužívá pojem užívání, jak jej použil městský soud. Pojmy nesprávně
vymezil již žalovaný, když dospěl k závěru, že pojem nakládání je širší než pojem využívání.
Podle stěžovatele je naopak pojem nakládání užší než pojem využívání. Ze zákona plynou dva
způsoby využívání rodného čísla, a to nakládání s rodným číslem jeho nositelem, který jej buď
sám využívá, nebo rozhoduje o jeho využívání jiným subjektem, a dále jiné způsoby využívání,
tj. shromažďování, vedení nebo zpracování jiným způsobem podle §13a zákona o evidenci
obyvatel.
Článek 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických
osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů
(dále jen „Směrnice“), který považoval městský soud za interpretační vodítko, definuje pojem
zpracování osobních údajů ve své maximální možné šíři (jedná se o shromažďování a upravování,
sdílení, užívání, zpřístupnění, srovnávání, kombinování nebo mazání). Tento pojem nelze
libovolně zaměňovat s uvedenými pojmy podle zákona o evidenci obyvatel, jde o pojem odlišný.
Pojmy dle zákona o evidenci obyvatel, a to využívání (nakládání a/nebo shromažďování,
vedení nebo zpracování jiným způsobem) jsou nepochybně podmnožinou zpracování osobních
údajů. Městský soud však podmnožinu pojmu využívání, konkrétně pojem zpracování jiným
způsobem vyložil tím, že použil celou „maximální definici“ Směrnice. Městský soud tak pod
skutkovou podstatu neoprávněného využívání rodných čísel, tedy pod „dílčí skutkovou podstatu“
zpracování subsumuje veškerá jednání, kterých je možné se v souvislosti s rodnými čísly vůbec
dopustit. S ohledem na Směrnici, jakož i systematiku zákona o evidenci obyvatel, by se podle
stěžovatele pojem zpracování [podle §13a písm. g) se pro účely tohoto zákona rozumí využíváním
rodných čísel jejich shromažďování, vedení nebo zpracování jiným způsobem – pozn. zdejšího
soudu], měl vykládat ve smyslu „collection, recording, organization, storage, adaptation or
alteration“, neboť takovému jednání je nepochybně třeba přiřadit prvek systematičnosti.
Za takové situace není možné jednorázové zobrazení údaje v reportáži hodnotit jako zpracování
rodných čísel ve smyslu zákona o evidenci obyvatel, a proto se tento zákon na daný případ vůbec
nemá aplikovat.
Stěžovatel dále uvedl, že jeho jednání není možné označit za neoprávněné nakládání
s rodnými čísly, neoprávněné využívání rodných čísel, ani neoprávněné zpracování osobních
údajů, neboť stěžovatel s rodnými čísly aktivně nedisponoval, jen zveřejnil již zveřejněný údaj,
k jehož zveřejnění došlo se souhlasem nositele, na základě zákona a prostřednictvím činnosti
soudu.
Směrnice se přitom nevztahuje na zobrazení osobního údaje v rámci audiovizuálního díla,
ale na zcela nebo částečné zpracování osobních údajů (viz čl. 3 Směrnice). Že se nejednalo
o neoprávněné využívání rodných čísel, přitom konstatoval i sám žalovaný (s. 2 a 9 rozhodnutí
předsedy žalovaného).
Pokud Nejvyšší správní soud dojde k závěru, že stěžovatel využíval rodná čísla ve smyslu
zákonné definice, trvá stěžovatel na tom, že se z jeho strany jednalo o jednání subsumovatelné
pod §13c odst. 1 písm. a) a c) zákona o evidenci obyvatel. Zveřejnění rodného čísla totiž nebylo
jednáním stěžovatele, ale soudu, který rodné číslo v obchodním rejstříku zveřejnil, a ministerstva,
které rozhodlo, že se rodné číslo bude v obchodním rejstříku zveřejňovat. Souhlas nositelů
rodného čísla se zveřejněním v obchodním rejstříku se nepochybně musel vztahovat na to,
že rodné číslo bude uvedeno na výpisu z obchodního rejstříku, který je přístupný komukoliv.
Podle stěžovatele je nelogické a v rozporu s principem právní jistoty, aby bylo zobrazení výpisu
z obchodního rejstříku, který může mít kvalitu veřejné listiny, v rámci zpravodajství,
tedy ve veřejném zájmu, považováno za protiprávní. Přijetím argumentace městského soudu
by došlo k ochromení zpravodajské činnosti stěžovatele, neboť ten by ve svých reportážích
nemohl ani pojmenovat nositele osobních či citlivých údajů nebo publikovat veřejně dostupné
informace. V daném případě by měla být respektována zásada in dubio pro libertate.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a současně, aby zrušil též rozhodnutí předsedy žalovaného.
III. Vyjádření žalovaného, replika stěžovatele, stanovisko k replice
Žalovaný se ztotožnil s názorem městského soudu vyjádřeným v napadeném rozsudku.
Kasační stížnost je z velké části opakováním argumentů uplatněných již v předchozím řízení,
a proto žalovaný odkázal na své vyjádření ze dne 27. 4. 2011.
Podle žalovaného je motivem pro zveřejnění jakéhokoliv údaje nepochybně jeho
zpřístupnění neomezenému okruhu osob, nicméně každé zveřejnění má své faktické limity,
které korespondují např. s technickými možnostmi potenciálních příjemců, jejich aktuálním
zájmem o nabízené informace, jazykovým vybavením apod., navíc bývá často omezeno.
Každé opakované zveřejnění určité informace tak v zásadě vždy rozšíří okruh příjemců
a má odlišný dosah. To brání ztotožňování a bagatelizování předmětných zveřejnění.
Jednou zveřejněný osobní údaj nebo rodné číslo neztrácí tímto zveřejněním právní ochranu
a nadále se na něj vztahuje povinnost disponovat právním titulem pro jeho další zpracování.
Zákon o evidenci obyvatel je speciálním zákonem k zákonu o ochraně osobních údajů,
a proto je plně opodstatněné používat jako interpretační vodítko pojmů zákona o evidenci
obyvatel definice podané ve Směrnici, případně definice zákona o ochraně osobních údajů,
jak učinil městský soud. Ustanovení §17e odst. 1 písm. a) a §13 odst. 9 zákona o evidenci
obyvatel nestanoví jako aplikační podmínku, aby rodné číslo podléhalo zpracování osobních
údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů. Má-li stěžovatel poskytovat objektivní
a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů [§31 zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákona
o rozhlasovém a televizním vysílání“], je nemyslitelné tuto povinnost plnit bez systematického
zpracování informací, včetně osobních údajů.
Právo na svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace ve smyslu čl. 17 Listiny
není absolutní, jeho přípustným podústavním omezením je právě právní úprava stanovující
striktní pravidla pro užívání rodného čísla. Jedná se o nástroj ochrany osobních údajů, přičemž
míra porušování těchto pravidel (v tomto případě velmi nízká, o čemž svědčí zejména výše
uložené pokuty) koresponduje s mírou porušení práv na ochranu před neoprávněným
zasahováním do soukromého života a na ochranu před shromažďováním, zveřejňováním
nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě dle čl. 10 Listiny. Tento případ se týká výhradně
nakládání s rodnými čísly a obavy z „obecného ochromení zpravodajské činnosti“ jsou zcela
liché. Stěžovatel nijak nevysvětlil, v čem tkví zájem a právo veřejnosti znát rodná čísla
konkrétních osob, ani jak by byla ohrožena svoboda projevu a vypovídající hodnota zveřejněné
informace, pokud by neobsahovala rodná čísla dotčených osob.
Stěžovatel mylně vykládá pojmy nakládání s rodným číslem a zpracování osobních údajů, kterým
je míněn „jakýkoli úkon nebo soubor úkonů…,které jsou používány na osobní údaje“ [čl. 2 písm. b)
Směrnice, obdobně též §4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů]. Jakákoliv operace
s rodným číslem, včetně zobrazení v reportáži, může být subsumována pod pojem zpracování.
Podle žalovaného je neudržitelné tvrzení stěžovatele, že nijak aktivně nedisponoval
s osobními údaji, neboť pouze zveřejnil již zveřejněný údaj, přičemž příprava, natáčení a vysílání
reportáží nemá zcela automatický průběh. Dispozice stěžovatele s rodnými čísly měla povahu
neoprávněného rozhodování o využití a následném užití ke zveřejnění v rámci vysílání televizního
pořadu. Směrnice přitom nevylučuje, aby za zpracování osobních údajů bylo považováno
i zobrazení osobního údaje v rámci audiovizuálního díla, k čemuž žalovaný odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2014, č. j. 6 As 144/2013 - 34 (rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Výklad stěžovatele, že souhlas
se zpracováním osobních údajů byl dán pouhým zapsáním do obchodního rejstříku,
je nepřípustný a extenzívní.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V replice stěžovatel zopakoval argumenty uvedené v kasační stížnosti, přičemž opětovně
uvedl, že žalovaný a městský soud nesprávně interpretují zákon, zaměňují jednotlivé pojmy,
rozšiřují zákonné definice a užívají nepřípustnou analogii, a to k tíži stěžovatele. Stěžovatel
je názoru, že nemohl skutkovou podstatu naplnit, neboť se zákon o evidenci obyvatel vůbec
nevztahuje na jeho jednání. Interpretace žalovaného je pro stěžovatele překvapivá a tento
ji nemohl očekávat. Jednání postrádá společenskou škodlivost, neboť zveřejněné údaje
bylo možné čerpat z obchodního rejstříku kdykoliv a bez omezení, k čemuž stěžovatel
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2 As 21/2011 - 166.
Podle stěžovatele zákon o evidenci obyvatel primárně nestanoví práva a povinnosti soukromých
osob, neboť se jedná o předpis regulující činnost orgánů státní správy v souvislosti s vedením
informačního systému evidence obyvatel. Jednání stěžovatele vůbec není podřaditelné pod §13
až §17 zákona o evidenci obyvatel. Výklad vnitrostátního práva pomocí Směrnice, jak jej provedl
městský soud, není přípustný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2010,
č. j. 7 As 16/2010 - 64). Skutkovou podstatu správního deliktu podle §17e odst. 1 písm. a)
zákona o evidenci obyvatel může naplnit pouze ten, kdo opakovaně, soustavně, ve velkém
a/nebo systematicky či automaticky neoprávněně nakládá s rodnými čísly. Žalovaný a městský
soud podle stěžovatele rovněž chápou zpracování rodných čísel jako činnost nikoli jednorázovou,
protože používají pojem „systematického zpracování informací“. V dané věci se jedná
o nepřípustné rozšiřování skutkové podstaty prostřednictvím extenzivního výkladu a analogie
v neprospěch stěžovatele, k čemuž stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(zřejmě na rozsudek ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 As 236/2014 - 22). I kdyby bylo možné stěžovatele
činit odpovědným za spáchání správního deliktu podle §17e odst. 1 zákona o evidenci obyvatel,
pak je třeba označit předmětnou právní úpravu za víceznačnou a volit ten výklad, který vůbec,
resp. co nejméně zasahuje do práv stěžovatele. Úvaha o tom, že nositel dal souhlas jen se zápisem
rodného čísla do obchodního rejstříku, ale nedal již souhlas s tím, aby byl pořizován výpis
z obchodního rejstříku a s tím, že si stěžovatel tento výpis v souvislosti se svou činností a v zájmu
veřejnosti pořídí, je nesprávná. Nad rámec všeho uvedeného stěžovatel konstatoval, že napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť městský soud vypořádal námitky stěžovatele ohledně vad
dokazování provedeného žalovaným v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 9. 2005, č. j. 5 As 38/2004 - 74, na který přitom v odůvodnění napadeného rozsudku
odkazoval.
V reakci na repliku stěžovatele žalovaný uvedl, že argumentace stěžovatele rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2 As 21/2011 - 166, je zcela irelevantní,
neboť nakládání s rodným číslem podléhá speciální právní úpravě, zatímco rozhodnutí se týká
zveřejnění prohlášení o tom, že po příslušné fyzické osobě je v šesti případech vymáhána
pohledávka za nezaplacené jízdné. Z dikce §17e odst. 1 písm. a) zákona o evidenci obyvatel
jednoznačně vyplývá, že imanentním znakem deliktu není opakované nebo systematické jednání
a že se ustanovení vztahuje také na stěžovatele. Žalovaný připouští komplikovanost právní
úpravy, avšak její logickou linii považuje za jednoznačnou a srozumitelnou.
Ve vyjádření ze dne 12. 9. 2016 stěžovatel setrval na svých předcházejících stanoviscích
a poukázal na to, že aby jej žalovaný „mohl“ sankcionovat za jednání, kterým měl naplnit
skutkovou podstatu správního deliktu podle §17e odst. 1 písm. a) zákona o evidenci obyvatel,
musel přistoupit k aplikaci nikoli zákona, ale pojmů, které dle názoru žalovaného definuje
„terminologie práva oblasti osobních údajů“. Nadto musel tuto aplikaci stěžovateli ex post
„vysvětlit“ v rozhodnutí o uložení sankce, příp. později, neboť dříve stěžovatel neměl možnost
zjistit, že by jeho jednání žalovaný mohl považovat za naplňující skutkovou podstatu správního
deliktu neoprávněného nakládání s rodným číslem. Uvedené je nepřijatelné v oblasti správního
trestání, jak stěžovatel rozvedl v předcházejícím podání, neboť jde o projev nepřípustného
rozšiřování skutkové podstaty správního deliktu, které vede k neočekávatelnému rozhodování
při ukládání sankcí. Stěžovatel zdůraznil, že pokud jde o tzv. oblast práva ochrany osobních
údajů, pak právní teorie i praxe připouští, aby byly již zveřejněné osobní údaje dále publikovány
anebo zpracovány.
IV. Posouzení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zkoumal přitom,
zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že napadený rozsudek již netrpí vadou,
pro kterou byl zrušen první rozsudek městského soudu. Městský soud v souladu s názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v předcházejícím zrušujícím rozsudku učinil závěr,
že důkaz - audiovizuální záznam byl žalovaným skutečně proveden (promítnut), což je zjevné
z obsahu správního spisu a napadených rozhodnutí, neboť skutkové zjištění, z něhož žalovaný
a jeho předseda při rozhodování o rozkladu vycházeli, mohli logicky učinit právě jen z tohoto
audiovizuálního záznamu, který také blíže hodnotili. Stěžovatel sice zpochybňoval postup
městského soudu, který podle něj námitku ohledně vad dokazování posoudil v rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, tento názor stěžovatele je však nesprávný. Městský
soud se s námitkou vypořádal v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.), který vyslovil v rozsudku ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 As 179/2014 - 26,
kterým byl zrušen první rozsudek městského soudu. V něm zdejší soud ve vztahu k rozsudku
ze dne 15. 9. 2005, č. j. 5 As 38/2004 - 74, publ. pod č. 745/2006 Sb., konstatoval, že s ohledem
na specifickou povahu audiovizuálního záznamu jako důkazu se nemohou v plné míře uplatnit
závěry citovaného rozsudku o tom, že účastníci musí být ve smyslu §51 odst. 2 správního řádu
přizváni k jeho ohledání. Byl-li totiž audiovizuální záznam pořízen z webových stránek
samotného účastníka (stěžovatele), bylo by bezúčelné, aby jej správní orgán informoval o tom,
kdy si hodlá předmětný záznam promítnout. Skutečnost, že předmětný audiovizuální záznam
byl skutečně promítnut (proveden), je zjevná z obsahu správního spisu, neboť skutkové zjištění,
z něhož žalovaný a jeho předseda vycházeli, mohli logicky učinit právě jen z audiovizuálního
záznamu. V těchto případech také platí zásada písemnosti stanovená §15 odst. 1 správního řádu,
na kterou navazuje §17 správního řádu, který upravuje obsah správního spisu. Podle §17 odst. 1
věta druhá správního řádu přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky,
obrazové a zvukové záznamy a záznamy na elektronických médiích. S obsahem audiovizuálního
záznamu se tedy stěžovatel mohl seznámit při nahlížení do spisu, např. v souvislosti
se seznamováním se s podklady před vydáním rozhodnutí. Nejvyšší správní soud uzavírá,
že provedení a hodnocení důkazu audiovizuálním záznamem žalovaným netrpělo namítanými
vadami.
Stěžovatel namítl, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Uvedeným se Nejvyšší správní soud zabýval
v prvé řadě, neboť pokud by byla námitka nepřezkoumatelnosti shledána důvodnou,
nutně by to muselo vést ke zrušení napadeného rozsudku městského soudu.
Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře opakovaně ke kasačnímu důvodu
spočívajícímu v nesrozumitelnosti vyjádřil, přičemž za nesrozumitelné označil mj. rozhodnutí,
jehož odůvodnění je vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož
skutkového stavu, příp. pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit,
jak vlastně soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
Nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost stěžovatel spatřuje v tom, že ačkoliv městský soud
přednostně aplikoval zákon o evidenci obyvatel, který označil za lex specialis k zákonu o ochraně
osobních údajů, při jeho výkladu odkazoval právě na zákon o ochraně osobních údajů.
Namítanými vadami napadený rozsudek netrpí. Městský soud posuzoval spáchání správního
deliktu podle §17e odst. 1 písm. a) zákona o evidenci obyvatel a pouze při interpretaci zákona
o evidenci obyvatel vyslovil úvahy o jeho vztahu speciality k zákonu o ochraně osobních údajů
(lex generalis); obecnější předpis pak použil jako interpretační vodítko při výkladu zákona
o evidenci obyvatel. Je zřejmé, že stěžovatel tomuto právnímu názoru městského soudu
porozuměl a polemizuje s ním, nadto argumentace stěžovatele de facto hodnotí zákonnost
právního posouzení věci, které provedl městský soud (k tomu podrobněji viz níže). Napadený
rozsudek tedy nelze považovat za nesrozumitelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud
nedostatečně vypořádal žalobní námitky, podle kterých (i) ze strany stěžovatele nemohlo dojít
ke „zveřejnění“ osobního údaje, ale maximálně o uveřejnění již zveřejněného údaje, (ii) napadené
rozhodnutí je vnitřně rozporné, protože v něm bylo uvedeno, že rodná čísla byla zveřejněna
rejstříkovým soudem a později také stěžovatelem, ačkoliv „dvojí zveřejnění“ (tj. zveřejnění
již zveřejněného“) není z logiky věci možné, a (iii) napadené rozhodnutí nechrání žádný veřejný
zájem, přičemž objekt správního deliktu vůbec nebyl dotčen a společenská škodlivost byla
nulová. Stěžovateli nelze ani ve vztahu k těmto námitkám přisvědčit, neboť z napadeného
rozsudku plyne jednoznačné a vnitřně konzistentní právní posouzení městského soudu, z něhož
je zřejmý názor na každý z uvedených bodů žalobní argumentace stěžovatele (ke správnosti
a zákonnosti posouzení věci městským soudem viz podrobněji níže). Nejvyšší správní soud v této
souvislosti připomíná názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz):
„Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě
dostatečná.“ Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek městského soudu obstojí také
z hlediska kritérií přezkoumatelnosti a dostatečnosti svého odůvodnění.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval meritorními námitkami stěžovatele.
Mezi účastníky není sporu o skutkovém stavu věci, tedy že stěžovatel dne 4. 1. 2011
odvysílal v pořadu „Soukromá dramata“ záběr na výpis z obchodního rejstříku společnosti
EM star a.s., v němž byla podle tehdy platné právní úpravy obsažena čitelná rodná čísla osob -
členů orgánů uvedené společnosti, konkrétně L. D. a N. M. [srov. §35 písm. d) zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013]. Stejně tak není mezi
účastníky sporné, že pořad byl odvysílán v televizním vysílání a následně byl přístupný
ke zhlédnutí na internetových stránkách stěžovatele. Uvedené jednání posoudil žalovaný jako
neoprávněné nakládání s rodným číslem, které je jiným správním deliktem podle §17e odst. 1
písm. a) zákona o evidenci obyvatel. Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítal, že zákon
o evidenci obyvatel byl žalovaným a městským soudem nesprávně aplikován a interpretován.
Podle stěžovatele nebyla naplněna skutková podstata správního deliktu, za který byl potrestán.
Pokud by soud dospěl k závěru, že stěžovatel využíval rodná čísla ve smyslu zákonné definice,
pak podle stěžovatele jeho jednání bylo v souladu se zákonem, neboť jej lze podřadit pod §13c
odst. 1 písm. a) a c) zákona o evidenci obyvatel, jenž stanoví, v jakých případech lze rodná čísla
využívat.
Podle §13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel je rodným číslem desetimístné číslo, které
je dělitelné jedenácti beze zbytku. První dvojčíslí vyjadřuje poslední dvě číslice roku narození,
druhé dvojčíslí vyjadřuje měsíc narození, u žen zvýšené o 50, třetí dvojčíslí vyjadřuje den
narození. Čtyřmístná koncovka je rozlišujícím znakem fyzických osob narozených v tomtéž
kalendářním dnu. Podle odst. 6 totéž rodné číslo nesmí být přiděleno více fyzickým osobám.
Podle odst. 7 je fyzická osoba nositelem nejvýše jednoho rodného čísla. Podle odst. 9 je rodné
číslo oprávněna užívat nebo rozhodovat o jeho využívání v mezích stanovených zákonem (dále jen „nakládat
s rodným číslem“) výlučně fyzická osoba, které bylo rodné číslo přiděleno (dále jen „nositel rodného čísla“), nebo její
zákonný zástupce; jinak lze rodné číslo využívat jen v případech stanovených v §13c tohoto zákona.
Podle §13c odst. 1 zákona o evidenci obyvatel lze rodná čísla využívat jen
a) jde-li o činnost ministerstev, jiných správních úřadů, orgánů pověřených výkonem
státní správy, soudů, vyplývající z jejich zákonem stanovené působnosti, nebo notářů pro potřebu
vedení Centrální evidence závětí,
b) stanoví-li tak zvláštní zákon, nebo
c) se souhlasem nositele rodného čísla nebo jeho zákonného zástupce.
Podle §13a písm. g) zákona o evidenci obyvatel se pro účely tohoto zákona rozumí
využíváním rodných čísel jejich shromažďování, vedení nebo zpracování jiným způsobem.
Podle §17e odst. 1 zákona o evidenci obyvatel se jiného správního deliktu dopustí
právnická osoba, která
a) neoprávněně nakládá s rodným číslem (§13 odst. 9), nebo
b) neoprávněně využívá rodná čísla (§13c odst. 1).
Mezi účastníky je sporné, zda byla naplněna skutková podstata jiného správního deliktu,
za nějž byl stěžovatel postižen [§17e odst. 1 písm. a) zákona o evidenci obyvatel]. Skutkovou
podstatu jiných správních deliktů právnických osob lze označit za tříprvkovou, neboť pojmovým
znakem u právnických osob z povahy věci není zavinění (tj. subjektivní stránka deliktu). Naopak,
odpovědnost za tzv. jiné správní delikty podnikatelů je zpravidla odpovědností objektivní.
Prvky skutkové podstaty jsou tedy subjekt, objekt a objektivní stránka (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 1 As 36/2008 - 77, publ. pod č. 1695/2008).
O otázce subjektu v tomto případě není pochyb, neboť stěžovatel je právnickou osobou
založenou a existující podle právního řádu České republiky; zároveň není žádným ze subjektů
vyjmenovaných v §13c odst. 1 písm. a) zákona o evidenci obyvatel. Tvrzení stěžovatele,
že by se na něj zákon o evidenci obyvatel a jeho aplikovaná ustanovení neměly vztahovat, nemá
oporu v zákoně. Objektem správního deliktu je ochrana před neoprávněným nakládáním
s rodným číslem, se kterým lze nakládat výlučně v souladu s §13 odst. 9 zákona o evidenci
obyvatel. Objektivní stránka spočívá v jednání, které porušuje příslušné správně-právní
ustanovení, dále v následku, tj. porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a v příčinné
souvislosti mezi nimi (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 7. 2008, č. j. 1 As 15/2007 - 141, publ. pod č. 1727/2008 Sb. NSS). Ustanovení §17e odst. 1
zákona o evidenci obyvatel má zjevně chránit zájem na ochraně soukromí jednotlivců.
Přesněji řečeno má chránit nositele rodných čísel před tím, aby s tímto jejich osobním údajem
(jímž rodné číslo bezpochyby je) bylo nakládáno jinak, než podle jejich vůle nebo na základě
zákona.
Stěžovatel ve správním a soudním řízení zpochybňuje především kvalifikaci svého jednání
jako „neoprávněného nakládání s rodnými čísly“ a s tím spojenou interpretaci uvedeného pojmu.
S výkladovými východisky, na nichž stěžovatel postavil své námitky, se Nejvyšší správní soud
neztotožňuje.
Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že výklad městského soudu je vnitřně rozporný,
pokud při výkladu zákona o evidenci obyvatel (lex specialis) bylo odkazováno na zákon o ochraně
osobních údajů. Pravidlo lex specialis derogat generali je interpretační zásadou pro aplikaci,
jíž se užívá v případě kolize mezi normativními akty stejného stupně. Stanovuje, že zvláštní
právní norma má přednost před normou obecnějšího charakteru, která se uplatní toliko tam,
kde není zvláštní úpravy. V žádném případě se však ve vztahu k obecné úpravě nejedná
o zrušovací klauzuli. Jinými slovy, zvláštní norma má aplikační přednost, a tedy může nahradit
obecnou normu zcela, nicméně ji může rovněž toliko dílčím způsobem modifikovat či doplnit.
Tak tomu je právě u právní úpravy rodných čísel jako osobních údajů, na něž se vztahují
ustanovení zákona o evidenci obyvatel a stejně tak zákona o ochraně osobních údajů.
Není pochyb o tom, že rodné číslo splňuje definiční znaky osobního údaje, jak jej vymezuje
§4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů (k tomu viz též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 5 As 70/2009 - 69). Proto je zcela legitimní, pokud soud
při aplikaci a interpretaci zákona o evidenci obyvatel bere v potaz také zákon o ochraně osobních
údajů.
Konečně je třeba poznamenat, že dotčená ustanovení (§13 odst. 9, §13c a §17e zákona
o evidenci obyvatel), byla do zákona o evidenci obyvatel doplněna až novelou provedenou
zákonem č. 53/2004 Sb., kterým se mění některé zákony související s oblastí evidence obyvatel.
K novele a jejímu vztahu ke Směrnici se již zdejší soud v rámci své rozhodovací činnosti vyslovil
v rozsudku ze dne 27. 10. 2010, č. j. 5 As 70/2009 - 69, přičemž uvedené závěry jsou použitelné
i v této věci: „Jak plyne z důvodové zprávy k návrhu této novely (viz Parlament ČR, Poslanecká sněmovna,
2003, IV. volební období, tisk č. 259, in: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=6465), důvodem jeho
podání byla harmonizace vnitrostátní úpravy se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES ze dne
24. 10. 1995 (dále „Směrnice“): „Navrhovaná úprava sleduje účel přenést do zákona základní zásady stanovené
Směrnicí […], a to ve vztahu k užívání rodného čísla jako jedinečného osobního identifikátoru s větším počtem
vypovídacích hodnot (datum narození, pohlaví).“ Je proto zřejmé, že výklad citované zákonné úpravy je nutno
provést eurokonformním způsobem, tj. v souladu s uvedenou směrnicí.“ Z čl. 3 ani jiného článku Směrnice
nevyplývá, že by se Směrnice neměla vztahovat na audiovizuální díla, jak tvrdil stěžovatel, a tedy
že by ji nebylo možné využít jako interpretační vodítko. To lze dovodit zejména z definice
„zpracování osobních údajů“ uvedené v čl. 2 písm. b) Směrnice, podle něhož se jím rozumí
jakýkoli úkon nebo soubor úkonů s osobními údaji, které jsou prováděny pomocí či bez pomoci
automatizovaných postupů, jako je shromažďování, zaznamenávání, uspořádávání, uchovávání,
přizpůsobování nebo pozměňování, vyhledávání, konzultace, použití, sdělení prostřednictvím přenosu,
šíření nebo jakékoli jiné zpřístupnění, srovnání či kombinování, jakož i blokování, výmaz nebo
likvidace. Z uvedeného je patrné, že ke zpracování osobních údajů může docházet také ve spojení
s a prostřednictvím audiovizuálního díla.
Nejvyšší správní soud považuje výklad a posouzení městského soudu (na rozdíl
od stěžovatelových interpretačních východisek) za správné a v souladu se shora
popsanými pravidly, což blíže zdůvodňuje následovně.
Osoba odlišná od nositele rodného čísla nebo jeho zákonného zástupce může rodné číslo
využívat jen v případech stanovených v §13c odst. 1 písm. a) až c) zákona o evidenci obyvatel.
Odvysílání reportáže stěžovatelem, který je komerčním provozovatelem rozhlasového
a televizního vysílání, zcela zřejmě není činností ministerstev, jiných správních úřadů, orgánů
pověřených výkonem státní správy, soudů, vyplývající z jejich zákonem stanovené působnosti,
nebo notářů pro potřebu vedení Centrální evidence závětí ve smyslu §13c odst. 1 písm. a) zákona
o evidenci obyvatel.
Ze správního spisu nevyplynulo, že by stěžovatel disponoval souhlasem dotčených
nositelů rodného čísla s jeho využitím podle §13c odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel.
Jak správně posoudil již městský soud, poskytnutí rodného čísla rejstříkovému soudu pro zápis
do obchodního rejstříku neimplikuje souhlas s využíváním (resp. s nakládáním, užíváním -
k pojmům podrobněji viz níže) rodného čísla kýmkoliv a jakýmkoliv způsobem. Městský soud
správně poznamenal, že souhlas se zpracováním osobních údajů, resp. s využitím rodného čísla,
dává osoba vždy jen pro konkrétní účel. Právní úprava ochrany osobních údajů, rodných čísel
nevyjímaje, je ovládána právě tzv. zásadou omezení účelem (nezbytnosti). Tato zásada stanovuje,
že údaje musí být shromažďovány pro specifické, vyjádřené a legitimní účely, a rovněž, že nesmí
být využívány (zpracovávány) pro účely neslučitelné s původním účelem (srov. Mates, P.,
Janečková, E., Bartík, V. Ochrana osobních údajů. Praha: Leges, 2012, s. 11). Skutečnost, že nositelé
rodných čísel dali rejstříkovému soudu souhlas k tomu, aby zpracoval jejich rodné číslo
v souvislosti s jejich aktivitou v obchodní korporaci, a dále, aby jej zveřejnil v obchodním
rejstříku podle tehdy platné právní úpravy, z něhož je možné činit si výpisy a opisy, nelze
ztotožňovat s tím, že si subjekt odlišný od rejstříkového soudu opatří výpis z obchodního
rejstříku a bude zcela volně nakládat s rodným číslem v něm uvedeným, například tím,
že ho zveřejní odvysíláním v reportáži. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel není v nyní projednávané
věci postihován za zveřejnění již zveřejněného osobního údaje (rodného čísla) ve smyslu zákona
o ochraně osobních údajů, ale za neoprávněné nakládání s rodným číslem podle speciální právní
úpravy, tj. podle §17e odst. 1 písm. a) zákona o evidenci obyvatel. Městský soud tedy správně
poznamenal, že to, zda se jednalo o zveřejněný osobní údaj ve smyslu §4 písm. l) zákona
o ochraně osobních údajů, je v dané věci irelevantní. Podstatné je, co stanoví zákon o evidenci
obyvatel, který v žádném ustanovení neobsahuje výjimku pro libovolné využití rodných čísel
(nakládání s rodnými čísly), jež jsou či byla zveřejněna ve veřejném rejstříku.
Ani poslední z možností, tj. využití rodných čísel podle §13c odst. 1 písm. b) zákona
o evidenci obyvatel, nebyla dána, neboť zákon o rozhlasovém a televizním vysílání ani jiný zákon
nezmocňuje stěžovatele k využití rodného čísla tak, jak má na mysli toto ustanovení. Ostatně ani
sám stěžovatel netvrdil, že by byl k využití rodných čísel v tomto smyslu oprávněn.
S ohledem na uvedené bylo proto zcela na místě zabývat se otázkou, zda se stěžovatel
dopustil neoprávněného nakládání s rodnými čísly podle §17e odst. 1 písm. a) zákona o evidenci
obyvatel. Nakládáním s rodným číslem se rozumí užívání nebo rozhodování o využívání rodného čísla
v mezích stanovených zákonem (§13 odst. 9 zákona o evidenci obyvatel). Využíváním rodných
čísel se rozumí jejich shromažďování, vedení nebo zpracování jiným způsobem [§13a písm. g) zákona
o evidenci obyvatel]. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že jako
interpretační vodítko při výkladu zákona o evidenci obyvatel je vhodné použít definici pojmu
„zpracování osobních údajů“ vymezenou v čl. 2 písm. b) Směrnice (úkony jako „shromažďování,
zaznamenávání, uspořádávání, uchovávání, přizpůsobování nebo pozměňování, vyhledávání, konzultace, použití,
sdělení prostřednictvím přenosu, šíření nebo jakékoli jiné zpřístupnění, srovnání či kombinování, jakož
i blokování, výmaz nebo likvidace“) a dále v §4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů (zejména
„shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání,
používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování
a likvidace“). Jednáním stěžovatele zcela zřejmě došlo minimálně ke sdělení rodných čísel
prostřednictvím přenosu a k jejich šíření, tedy k jejich zpracování jiným způsobem ve smyslu §13a
písm. g) zákona o evidenci obyvatel. Je jen obtížně představitelné, že by správní orgány a soudy
posoudily jednání stěžovatele, který vyhledal informace o předmětné obchodní korporaci, opatřil
si výpis z obchodního rejstříku, který obsahoval osobní údaje včetně rodného čísla členů orgánů
korporace, tento použil při přípravě reportáže, do které jej zapracoval, přičemž následně reportáž
odvysílal a umístil na své internetové stránky, jako jednání, při kterém nedošlo žádným způsobem
ke zpracování osobních údajů (rodných čísel) v uvedeném smyslu. Na uvedeném nic nemění
ani skutečnost, že šlo o údaje zveřejněné ve veřejném seznamu. Ke zpracování osobních údajů
ve smyslu definice §4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů může zjevně docházet
i u zveřejněných osobních údajů [§4 písm. l) zákona o ochraně osobních údajů], například
lze zcela jistě zveřejněné osobní údaje shromažďovat, ukládat na nosiče informací, (opětovně)
zpřístupňovat, používat, předávat, šířit, uchovávat atd.; zákon v tomto ohledu žádnou výjimku
nestanoví.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že podle §17e odst. 1 písm. a) zákona o evidenci
obyvatel je možné postihnout pouze systematické, opakované a soustavné zpracovávání rodných
čísel. Taková podmínka ze znění uvedeného ani jiného ustanovení zákona o evidenci obyvatel
nevyplývá, přičemž stěžovatel toto své tvrzení ani ničím nedokládá. Naopak mj. na základě
srovnání se skutkovou podstatou jiného správního deliktu podle §17e odst. 1 písm. b) zákona
o evidenci obyvatel (u něhož se určitá systematičnost předpokládá) lze dospět ke zcela opačnému
závěru, tedy že skutková podstata podle písm. a) může spočívat v zásahu do práv nositele
rodného čísla v jednotlivém případě. Tomu ostatně odpovídá výše sankce, kterou lze za správní
delikty podle §17e odst. 2 uložit (blíže viz Bartík, V. a Janečková, E. Ochrana osobních údajů
z pohledu zvláštních právních úprav k 1. 8. 2012. Olomouc: ANAG, 2012, s. 175). Právě tak posoudil
jiný správní delikt žalovaný, podle něhož se stěžovatel nedopustil využívání rodných čísel
ve smyslu písm. b) citovaného ustanovení, avšak toliko nakládání s rodnými čísly podle písm. a),
neboť činnost stěžovatele nebyla cílená a systematická.
Žalovaný, předseda žalovaného a městský soud se zabývali také materiální stránkou
daného jiného správního deliktu. Předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí uvedl, že je vždy
třeba, s přihlédnutím k testu proporcionality, vážit, zda je konkrétní zpracování osobních údajů
vhodné, nutné k dosažení sledovaného účelu a zda je způsobený následek přiměřený (ve vztahu
k zájmu na ochraně soukromého a osobního života fyzické osoby), resp. méně závažný,
než přínos, který má být dosažen. V daném případě došlo ke zveřejnění rodného čísla osob, jichž
se předmětná reportáž nijak nedotýkala, a proto byl zásah do jejich osobnosti bezúčelný. Městský
soud konstatoval, že společenská nebezpečnost zde byla nepochybně dána, neboť jednáním
stěžovatele došlo k porušení veřejného zájmu na ochraně před neoprávněným nakládáním
s rodnými čísly, což bylo v rozhodnutí žalovaného vysvětleno. Rovněž Nejvyšší správní soud
je názoru, že zákonem chráněné hodnoty zde byly porušeny. Nebylo nezbytné a ani potřebné,
aby stěžovatel v předmětné reportáži použil výpis z obchodního rejstříku včetně rodných čísel
osob, které v reportáži žádným způsobem nefigurovaly (pouze se jednalo o členy statutárního
orgánu společnosti, o níž byla v reportáži zmínka). Pokud stěžovatel použil v reportáži záběr na
výpis z obchodního rejstříku, jenž je veřejnou listinou, měl pamatovat na právní úpravu nakládání
s rodnými čísly a omezení z ní plynoucí, na která nelze rezignovat s pouhým odkazem na to,
že rodná čísla byla zveřejněnými údaji. Stěžovatel například mohl rodná čísla „rozostřit“ či jiným
způsobem zamezit jejich čitelnosti. Opětovně je vhodné zdůraznit, že stěžovatel nebyl potrestán
za zveřejnění veřejné listiny nebo zveřejněných údajů, ale právě za neoprávněné nakládání
s rodnými čísly. V tomto ohledu je proto nepřiléhavá jeho obava, že v důsledku přijetí
argumentace městského soudu by napříště nemohl ani pojmenovat nositele osobních či citlivých
údajů nebo publikovat veřejně dostupné informace. Takové tvrzení je značně nadnesené a nemá
oporu v závěrech učiněných v této věci.
Stěžovatel je samozřejmě oprávněn vykonávat svá práva zaručená čl. 17 Listiny,
tedy právo na svobodu projevu a šíření informací. Nesmí však zapomínat, že svobodu projevu
a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytná mj. pro ochranu práv a svobod druhých (čl. 17 odst. 4 Listiny). Stejně
tak nelze opomíjet, že podle čl. 10 odst. 3 Listiny má každý právo na ochranu před
neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
Mezi zmíněnými ústavně zaručenými právy je v případě jejich kolize nezbytné zachovat
proporcionalitu. S ohledem na výše uvedené je podle Nejvyššího správního soudu více
než zřejmé, že v dané věci převažuje zájem na ochraně před neoprávněným nakládáním
s rodnými čísly nositelů, kterých se téma reportáže netýkalo. Rovněž důsledek regulace nakládání
s rodnými čísly podle zákona o evidenci obyvatel je podle Nejvyššího správního soudu v této věci
zcela legitimní.
K odkazu stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2011,
č. j. 2 As 21/2011 - 166, zdejší soud konstatuje, že není přiléhavý. V odkazovaném případě bylo
přezkoumáváno rozhodnutí, kterým byla uložena pokuta za spáchání správního deliktu podle
§45 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů, jehož se měl účastník - žalobce dopustit
tím, že jako zpracovatel údajů dlužníků uvedl v tiskovém prohlášení údaje o vymáhání
pohledávek po konkrétní osobě. Jednalo se tedy o skutkově zcela odlišnou věc.
Pro úplnost zdejší soud poznamenává, že žalovaný, jeho předseda a městský soud
se škodlivostí jednání zabývali také v souvislosti s výší uložené pokuty; v tomto směru však
stěžovatel v kasační stížnosti ničeho nenamítal, a proto se výší sankce Nejvyšší správní soud blíže
nezabýval.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že stěžovatel se dopustil neoprávněného
nakládání s rodnými čísly tím, že využil rodná čísla ve smyslu §13a zákona o evidenci obyvatel,
aniž by k tomu byl oprávněn podle §13 odst. 9, resp. §13c odst. 1 zákona o evidenci obyvatel.
Žalovaný se nedopustil „nepřípustného rozšiřování skutkové podstaty správního deliktu“
ani užití analogie v neprospěch stěžovatele, naopak postupoval v souladu se zákonem a svým
výkladem nijak nevybočil ze zákonného rámce ani požadavků, jež jsou na něj kladeny právními
předpisy. Postup žalovaného, jeho předsedy a také městského soudu obstojí i ve světle rozsudků
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 7 As 16/2010 - 64, publ. pod č. 2123/2010
Sb. NSS, a ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 As 236/2014 - 22, jejichž závěrů se stěžovatel dovolával.
Nejvyšší správní soud proto námitku nesprávného právního posouzení právní otázky městským
soudem neshledal důvodnou.
V. Závěr a náklady řízení
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch
neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice ve věci plný úspěch měl,
nicméně dle obsahu spisového materiálu mu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti, proto Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu