ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.203.2015:141
sp. zn. 5 As 203/2015 - 141
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: M. Š., zast.
Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, se sídlem LEGALE AK Mimochodek & spol. s r.o.,
Praha 4, Nuselská 375/98, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem
Staroměstské náměstí 6, Praha 1, za účasti: I. V. D. KUKA, a. s., se sídlem Vinohradská
1789/40, Praha 2, zastoupená JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Vodičkova 17,
Praha 1, II. PhDr. V. M., III. Ing. J. Č., oba zastoupeni JUDr. Martinem Smrkovským,
advokátem, se sídlem Lucemburská 13, Praha 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 10 A 63/2013 - 192,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 10 A 63/2013 - 192,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se podanou kasační stížností domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2013, č. j. MMR-40207/2012-83/2653, kterým
bylo změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního
(dále „Magistrát“) ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. S-MHMP 1005544/2012/OST/Dl/Ne, a to tak,
že z výroku rozhodnutí byl za textem „M. Š.“ vypuštěn text „nar. X“, dále byl vypuštěn text
„a věc vrací stavebnímu úřadu“ a dále byl výrok doplněn o nový odstavec s údaji o účastnících
řízení podle §27 odst. 1 správního řádu. Citovaným rozhodnutím Magistrátu bylo zrušeno
pravomocné rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby (dále jen stavební úřad)
ze dne 10. 8. 2011, č. j. UMCP1 108743/2011, sp. zn. S UMCP1/106410/2011/VÝS-Bu-4/163,
kterým stavební úřad podle §135 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „stavební zákon“), nařídil
stěžovatelce, jakožto vlastníku stavby čp. 163 v katastrálním území Hradčany provedení nutných
zabezpečovacích prací a podle §141 odst. 1 stavebního zákona nařídil vlastníkům sousedních
staveb (osobám zúčastněným) strpět provádění udržovacích prací na této stavbě v nezbytně
nutném rozsahu.
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
Stavební úřad dne 10. 8. 2011 rozhodl, že „stavba Praha - Hradčany čp. 163, Úvoz 18,
na pozemku parc. č. 151 v katastrálním území Hradčany, jejímž vlastníkem je M. Š., V. 24, svým
technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat, avšak není nutné ji neodkladně
odstranit; podle §135 odst. 2 stavebního zákona nařídil vlastníku stavby provedení nutných
zabezpečovacích prací; zároveň stavební úřad podle §141 odst. l stavebního zákona nařídil
osobám zúčastněným na řízení (viz výše) povinnost strpět provádění udržovacích prací na stavbě,
které mohou zasáhnout do jejich práv, a to v nezbytně nutném rozsahu. Proti tomuto rozhodnutí
nebylo podáno odvolání, nabylo tak právní moci.
Osoby zúčastněné na řízení (vlastníci sousedních nemovitostí) následně podaly podnět
k přezkoumání pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu s tím, že se nejedná o nutné
zabezpečovací práce, ale o práce, které by vyžadovaly stavební povolení, přitom s vlastníky
sousední nemovitosti nebylo jednáno.
Dne 24. 8. 2012 bylo vydáno usnesení o zahájení přezkumného řízení dle §94 správního
řádu, které bylo doručeno stěžovatelce do vlastních rukou dne 31. 8. 2012; téhož dne bylo
doručeno i osobám zúčastněným na řízení. Odvolání proti tomuto usnesení podala stěžovatelka
dne 6. 9. 2012, poté prostřednictvím advokáta (na základě plné moci ze dne 18. 9. 2012)
je doplnila dne 26. 9. 2012. Odvolání bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 12. 2012
zamítnuto; výrok napadeného usnesení byl doplněn o nový text s uvedením data narození
a adresy stěžovatelky jako účastnice přezkumného řízení, jakožto právní nástupkyně M. Š., nar. X.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, která byla usnesením městského soudu
ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 9A 29/2013, odmítnuta.
V přezkumném řízení Magistrát rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2011, zrušil,
a to s účinky k právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které žalovaný neshledal důvodné;
důvodem změny ve výroku, kterou žalovaný provedl, bylo formální pochybení Magistrátu
spočívající v neúplném označení účastníků přezkumného řízení dle §27 odst. 1 správního řádu;
v daném případě ve výroku I. rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2011 absentuje datum
narození fyzické osoby (M. Š.); uvedené pochybení podle žalovaného nicméně ve vztahu
k určitosti výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu je o to závažnější, že na dané adrese bydlí
dvě fyzické osoby stejného jména a příjmení (matka, dcera). Pokud jde o vymezení rozsahu
zabezpečovacích prací, žalovaný poukázal na nevypovídající schopnosti předložené projektové
dokumentace o stavebním úřadem tvrzeném havarijním stavu předmětné nemovitosti; v tomto
směru přisvědčil Magistrátu. Pochybení Magistrátu, které žalovaný rovněž napravil, shledal v tom,
že vedle zrušení rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2011 pro jeho rozpor s právními
předpisy, současně věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Podle žalovaného stavební úřad
porušil ve vztahu k oběma výrokům rozhodnutí ze dne 10. 8. 2011 §46 odst. 1 správního řádu ve
spojení s §192 odst. 1 stavebního zákona. V důsledku tohoto porušení právních předpisů, tj. že
stavební úřad neoznámil účastníkům obou správních řízení, vedených z moci úřední, tj. řízení dle
§135 odst. 2 a dle §141 odst. 1 stavebního zákona, jejich zahájení, nedošlo k jejich zahájení,
a tedy není možné vedle zrušení rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2011 (které nemělo,
resp. nemohlo být vzhledem k výše uvedenému porušení právních předpisů vůbec vydáno) věc
vrátit stavebnímu úřadu k dalšímu řízení; v této části rozhodnutí Magistrátu proto změnil.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu; v ní namítla zejména záměnu
v účastnících přezkumného řízení, neúplné zjištění skutečného stavu věci a nesprávné právní
posouzení; uvedla, že od vydání rozhodnutí stavebního úřadu z 10. 8. 2011 do zahájení
přezkumného řízení 24. 8. 2012 byla realizována podstatná část nařízených zabezpečovacích
prací, jak jsou v rozhodnutí specifikovány v celkem 29 bodech. V důsledku toho došlo, pokud
jde o předmět řízení, k podstatné a zásadní změně; dům čp. 163 přestal ohrožovat zdraví a životy
osob nebo zvířat a jako stavba byl přiveden do stavu statické stabilizace, vybavený ochranou
proti povětrnostním vlivům; touto skutečností se správní orgán vůbec nezabýval a vůbec
se ani nepokusil skutečný stav nemovitosti ohledáním zjistit; podstatné ve věci je, že realizací
zabezpečovacích prací došlo k faktické změně na domě čp. 163 v tom smyslu, že tento dům,
který při zahájení zabezpečovacích prací byl ve stavu, kdy mu hrozila samovolná demolice,
byl k datu 25. 9. 2012, kdy správní orgán rozhodl ve věci samé, v podstatě staticky stabilizován,
a to za vynaložení značných finančních prostředků. Bez ohledu na ostatní námitky dále uvedla,
že v přezkumném řízení nebylo prokázáno, že by kterýkoliv z 29 bodů přezkoumávaného
rozhodnutí nebyl subsumovatelný pod §135 stavebního zákona (pojem nutné zabezpečovací
práce) a v přezkumném řízení k žádnému z těchto bodů nebyl proveden nebo prezentován
důkaz, ze kterého by bylo možné usuzovat, že kterýkoliv z těchto bodů nebyl realizací nutných
zabezpečovacích prací. Vyslovila nesouhlas s částí výroku napadeného rozhodnutí, jímž
byl zrušen výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o tom, že se věc vrací stavebnímu
úřadu; úvaha žalovaného podle ní potvrzuje zaujetí pro určitý způsob rozhodnutí, které je zcela
odpoutáno od zásady rovnosti účastníků řízení. Zdůraznila, že v řízení, které předcházelo vydání
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2011, měla postavení dotčené osoby ve smyslu
§27 odst. 1 písm. b) správního řádu a cit. rozhodnutím jí byly uloženy rozsáhlé povinnosti,
jejichž účelem bylo odstranění havarijního stavu na domě čp. 163, a neměla nejmenší
pochybnosti o tom, že toto rozhodnutí je v plném souladu s právními předpisy. Výhrady,
které v tomto směru vznesl Magistrát nebo žalovaný, jsou nepřesvědčivé, stavebnímu úřadu jsou
více méně vytýkány formálnosti a tyto výtky nemají oporu ve správním řádu a stavebním zákoně.
Režim zabezpečovacích prací ve smyslu §135 stavebního zákona je koncipován tak, aby v případě
havarijních stavů umožňoval operativní postup, což zcela jednoznačně vyplývá z odstavce 5
cit. ustanovení, podle něhož nutné zabezpečovací práce může stavební úřad nařídit
i bez předchozího projednání s vlastníkem stavby. Argumentem a maiore ad minus lze dospět
k závěru, že se to týká i dotčených osob, odlišných od vlastníka. Poukázala dále na nedodržení
lhůty pro zahájení přezkumného řízení, a nesprávnosti při doručování v důsledku opomenutí
právního zastoupení a na absenci poměření zájmů ve smyslu §2 odst. 4 správního řádu;
k posledně uvedenému poukázala na to, že skutečný stavebně technický stav domu čp. 163
je stavem, k němuž cílilo rozhodnutí z 10. 8. 2011, tj. odstranění ohrožení zdraví nebo života
osob nebo zvířat. To je ve prospěch nejen vlastníka domu čp. 163, nýbrž i ve prospěch
sousedících nemovitostí a z tohoto aspektu je třeba poměřovat i otázku určení účinku rozhodnutí
podle §99 odst. 2 správního řádu. Takto ovšem Magistrát ani ministerstvo nepostupovalo
a nejen, že si nezjistilo skutečný stav věci, ale dokonce ani nezhodnotilo listinné důkazy správního
spisu.
Městský soud neshledal žalobní námitky, které fakticky stěžovatelka vznesla
již v odvolání, důvodné a žalobu zamítl.
Stran namítané záměny účastníků odkázal městský soud na rekapitulovaný obsah
správního spisu: usnesení o zahájení přezkumného řízení, tedy úkon, jímž se zahajuje řízení,
bylo adresováno „M. Š., bytem V. 24, P.“, a to v souladu s tím, jak byl označen adresát povinnosti
plynoucí z rozhodnutí o nařízení zabezpečovacích prací; z obsahu doručenky (zjevná totožnost
podpisu) vyplývá, že usnesení převzala stěžovatelka a svou procesní reakcí (podání odvolání)
zjevně osvědčila, že neměla pochybnost o tom, že právě ona je účastníkem řízení. Ve správním
spisu, který byl soudu předložen, není jakýkoliv doklad o tom, že by usnesení o zahájení
přezkumného řízení bylo doručováno její dceři. V rozhodnutí ze dne 17. 12. 2012 pak žalovaný
pouze upřesnil označení účastníků řízení a stěžovatelku identifikoval datem narození a uvedením
údaje, že jde o právní nástupkyni předchozího vlastníka předmětné nemovitosti (dcera totožného
jména a příjmení). Tento úkon dle soudu nelze považovat za jakoukoliv záměnu účastníků řízení,
neboť od počátku bylo přezkumné řízení zjevně vedeno se stěžovatelkou, nikoliv s jinou osobou.
Městský soud neshledal důvodné ani námitky ohledně tvrzeného nedodržení lhůty podle §96
správního řádu ani ohledně nepříslušnosti správního orgánu, který přezkumné řízení prováděl.
K namítanému opomenutí právního zastoupení stěžovatelky a v důsledku toho nesprávnému
doručování městský soud poukázal na to, že zmíněná vada měla podle obsahu žalobní námitky
stíhat usnesení o zahájení přezkumného řízení, jež však není předmětem žaloby. Jde tak
o námitku míjející s předmětem soudního přezkumu vymezeného žalobou (věcně se jí ostatně
zabýval žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2012); nadto stěžovatelka nijak nespecifikuje,
jaký vliv měla mít tato namítaná vada na zákonnost nyní napadeného rozhodnutí, resp.
rozhodnutí jemu předcházejícího. Městský soud s odkazem na §96 odst. 2 správního řádu, podle
kterého se v přezkumném řízení soulad rozhodnutí s právními předpisy posuzuje podle právního
stavu a skutkových okolností v době jeho vydání, nepřisvědčil ani námitce stran nedostatečně
zjištěného skutkového stavu (správní orgány nezhodnotily skutkový stav existující k datu vydání
rozhodnutí v přezkumném řízení, zejm. to, že do zahájení přezkumného řízení 24. 8. 2012 byla
realizována podstatná část nařízených zabezpečovacích prací, tedy že došlo k podstatné a zásadní
změně, neboť dům čp. 163 přestal ohrožovat zdraví a životy osob nebo zvířat a jako stavba byl
přiveden do stavu statické stabilizace, vybavený ochranou proti povětrnostním vlivům).
S odkazem na §99 odst. 2 správního řádu městský soud neshledal důvodné ani námitky
stěžovatelky ohledně zpětných účinků rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení k právní moci
přezkoumávaného rozhodnutí. Co se týče namítané vady výroku rozhodnutí v části (ne)vrácení
věci stavebnímu úřadu, konstatoval městský soud, že zrušení přezkoumávaného rozhodnutí
a vrácení věci příslušnému orgánu připadá v úvahu zásadně pouze tehdy, pokud přezkumný
orgán po posouzení spisového materiálu podle §96 odst. 2 správního řádu zjistí, že nelze nápravy
dosáhnout změnou rozhodnutí, neboť jsou zde závažné nedostatky při zjišťování stavu věci,
které nelze v přezkumném řízení napravit, nebo je rozhodnutí pro svou nesrozumitelnost
nepřezkoumatelné, přičemž lze předpokládat, že tyto nedostatky bude možné v novém řízení
odstranit. Zrušení přezkoumávaného rozhodnutí bez dalšího je tedy zcela legitimní reakcí
přezkumného orgánu na situace, kdy je přezkoumávané rozhodnutí nezákonné, přičemž příčiny
této nezákonnosti již nelze odstranit; v případě nezákonnosti rozhodnutí podle §135 odst. 2
stavebního zákona je tak zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení bez dalšího přiléhavým
řešením. Ohledně namítané absence správního uvážení a (ne)poměření zájmů ve smyslu
§2 odst. 4 správního řádu městský soud uvedl, že obsahově byly tyto námitky v zásadě
vypořádány již ve vztahu k druhé žalobní námitce, tedy ve vztahu k námitce nedostatečného
zjištění skutkového stavu v přezkumném řízení. Okolnosti, na něž stěžovatelka poukazuje, nejsou
z hlediska §99 odst. 2 správního řádu dle soudu relevantní, rovněž tak nejsou relevantní
ve vztahu k hlediskům, podle nichž se rozhodnutí v přezkumném řízení přezkoumává.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatnila shodné námitky jako v žalobě, které podřadila
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“);
konkrétně namítá záměnu v osobách účastníků řízení, nedodržení lhůty podle §96 správního
řádu a vady přezkumného řízení, opomenutí zastoupení stěžovatelky v řízení, neúplné zjištění
skutečného stavu věci a nesprávné právní posouzení, a vadnost výroku rozhodnutí žalovaného
o zpětných účincích a o (ne)vrácení věci.
Stěžovatelka stran záměny osob účastníků řízení předesílá, že tyto námitky nepředstavují
sice meritum kasační stížnosti, nicméně se jimi zabývá zejména proto, že postup žalovaného
v této otázce příkladně demonstruje jeho neobjektivitu. Soud nicméně dle jejího názoru pochybil
v hodnocení toho, jaké má taková záměna v osobě účastníka řízení z hlediska §96 odst. 1
správního řádu důsledky. Správním orgánům nebylo zřejmé až do 17. 12. 2012, kdo je účastníkem
řízení z titulu vlastnictví k nemovitosti, které se řízení týká; to bylo najisto postaveno
až rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 12. 2012, tedy až po lhůtě stanovené v §96 odst. 1
správního řádu. Soud se dle stěžovatelky nadto zabýval pouze tím, zda byla dodržena subjektivní
dvouměsíční lhůta, nikoli již však tím, zda byla dodržena lhůta objektivní – to v souvislosti
s námitkou, ohledně toho, že v procesu doručování Magistrát ignoroval skutečnost,
že stěžovatelka byla od 1. 11. 2011 zastoupena zmocněncem; to se stalo až poté, co rozhodnutí
o nařízení nutných zabezpečovacích prací nabylo právní moci, takže zcela zřejmě směřovala jemu
udělená plná moc až na další řízení. Správní orgán dle stěžovatelky porušil §34 odst. 2 správního
řádu, podle kterého s výjimkou případu, kdy má zastoupený něco v řízení vykonat, doručují
se písemnosti pouze zástupci a doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt.
Podle rozhodnutí Magistrátu ze dne 24. 8. 2012 neměla stěžovatelka nic osobně vykonat, a proto
platí, že mělo být doručeno jejímu zástupci; pokud bylo doručováno jí, nemělo to vliv na běh
lhůt. Tedy ani jednoleté lhůty dle §96 odst. 1 správního řádu. Tato uplynula dne 7. 9. 2012
(dne 7. 9. 2011 nabylo rozhodnutí ze dne 10. 8. 2011 o nutných zabezpečovacích pracích právní moci –
pozn. soudu). K prekluzi měl přihlížet správní orgán i soud z moci úřední. Soud si dle stěžovatelky
byl vědom těchto uvedených pochybení (nerespektování zastoupení a záměny účastníků),
když na str. 17 uvádí: „i když obecně doručování v rozporu s obsahem plné moci účastníků řízení představuje
porušení procesního předpisu, je nutno zdůraznit, že podle §76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. je důvodem pro zrušení
rozhodnutí soudem podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ Jednoletá lhůta stanovená v §96 odst. 1 správního řádu
je propadná a nelze ji prodloužit. S ohledem na to jsou úvahy soudu o tom, zda pochybení
v doručování, a v důsledku toho prekluze, mohlo či nemohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, nepřípadné. Nezákonnost je dána již tím, že kogentní ustanovení zákona
o lhůtě bylo porušeno.
Další námitky směřuje stěžovatelka k nesprávnému zjištění skutkového stavu.
Dle stěžovatelky soud interpretuje příslušná ustanovení správního řádu zcela izolovaně,
zejm. přehlíží §94 odst. 5, podle něhož při rozhodování v přezkumném řízení, je správní orgán
povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo vydáno
v rozporu s právními předpisy nebo určuje-li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného
v přezkumném řízení. Stěžovatelka podle rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2011
realizovala prostřednictvím zhotovitele podstatnou část z 29 nařízených úkonů s tím výsledkem,
že dům ohrožený samovolnou demolicí přivedla do stavu, kdy je u něj zajištěna mechanická
odolnost a spolehlivost zděných konstrukcí s tím, s realizací rozhodnutí byla současně zvýšena
odolnost sousedních domů čp. 162 a čp. 164, což vyplývá ze znaleckého posudku znalce
Ing. Jana L. Bedrníčka. Stěžovatelka poukazuje na to, že i v rámci prověřování trestního
oznámení, které podala proti ní a proti pracovníkům stavebního úřadu V.D. DUKA, a.s., podal
znalecký ústav TRIGON, s.r.o. znalecký posudek, z něhož mimo jiné vyplývá závěr,
že provedené práce v 1. až 4. nadzemním podlaží domu lze považovat za součást potřebného
zabezpečení. Stěžovatelka má za to, že bylo povinností správních orgánů v přezkumném řízení
zkoumat dle §99 odst. 2 správního řádu okolnosti případu v tom smyslu, zda neodůvodňují,
aby účinky rozhodnutí nebyly stanoveny ke dni právní moci rozhodnutí vydaného v přezkumném
řízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že byla adresátem povinností, které jí byly z moci
úřední nařízeny, byla povinna je realizovat, a to tím spíše za situace, kdy byla ze strany správního
orgánu stran provedení zabezpečovacích prací urgována. Stěžovatelka byla tedy v dobré víře
ve správnost a zákonnost vydaného rozhodnutí, dle kterého byla povinna postupovat,
a také tak činila.
Stěžovatelka uvedla, že žalovaný zcela pominul „Technickou zprávu“ vypracovanou
pracovnicí odboru Magistrátu Ing. E. N. a posunul ji pouze do úrovně konceptu rozhodnutí.
Vypracování technických zpráv ve správním řízení, které se týká provádění staveb, je pravidlem
a slouží jako podklad pro rozhodnutí správního orgánu; pokud ji žalovaný vůbec nehodnotil,
nepřipustil zjišťování okolností případu ve smyslu §99 odst. 2 správního řádu.
Stěžovatelka poukazuje rovněž na posudek ing L., z něhož vyplývá havarijní stav domu; s
jehož závěry se nevypořádal žalovaný ani soud. Stěžovatelka poukazuje i na to, že havarijní stav
domu byl účastníkům řízení i správním orgánům z předchozích řízení vedených již v roce 2007
s původními vlastníky Ing. R. a Ing. K. dostatečně znám, a to i z moci úřední.
Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že byly dány veškeré materiální podmínky pro nařízení
provedení nutných zabezpečovacích prací. Nicméně ani žalovaný ani soud z hlediska splnění
či nesplnění relevantních skutečností nic neuvádí a rozhodnutí odůvodňují odkazem na úplnost,
resp. neúplnost správního spisu a existencí, či neexistencí kontrolní prohlídky stavby podle §135
odst. 4 stavebního zákona. Pokud byl ve správním spise relevantní doklad o havarijním stavu
(statický posudek Ing. L. – příloha S žaloby), odmítl soud takový důkaz s odkazem na to, že není
uveden ve spisovém přehledu a že stavení úřad o něj jako o podklad své rozhodnutí neopřel;
závěr znalce, co do dikce, se přitom naprosto kryje s jedním z důvodů, pro které stavební úřad
nařídil provedení zabezpečovacích prací, soud zcela přehlédl dikci shodnou se závěrem posudku,
v rozhodnutí stavebního úřadu: „objekt jako celek jednoznačně vykazuje havarijní stav – jedná se o stav
aktuálního ohrožení života a zdraví osob. V případě zřícení střech a pádu prvků na konstrukce nižších podlaží
by mohlo dojít k zřícení celého objektu…“ Touto citací je dle stěžovatelky vyvrácen závěr soudu,
že stavební úřad nevzal posudek Ing. L. jako podklad pro své rozhodnutí.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, podle kterého „z hlediska závěru zákonnosti
přezkoumávaného rozhodnutí je tak zcela irelevantní stav, jaký nastal po vydání přezkoumávaného rozhodnutí
(včetně stavu, který byl způsoben jeho realizací). Námitka žalobkyně, že žalovaný a správní orgán I. stupně
nepřihlédl k tomu, že došlo k zásadní změně ve stavebně technickém stavu předmětného objektu, je tedy zcela
nepřípadná.“ Stěžovatelka naopak s přihlédnutím k §99 odst. 2 správního řádu považuje tuto
námitku za velmi případnou.
Stěžovatelka vyčítá správním orgánům a potažmo i městskému soudu, že se nezabývaly
otázkou, v jakém rozsahu připadá v úvahu zrušení rozhodnutí o provedení nutných
zabezpečovacích prací (§97 správního řádu umožňuje přezkoumávané rozhodnutí zrušit
nebo změnit pouze částečně). Správní orgány ani soud neprovedly kontrolní prohlídku,
resp. ohledání domu „U tří andělů“; podstatná část úkonů vyjmenovaných v rozhodnutí
stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2011 byla realizována a je spojena se statickou stabilizací domu.
Soud odmítl provedení důkazu v mezidobí zpracovanými znaleckými posudky, které se těmito
aspekty zabývají a ani jinak nebyl zjišťován skutečný stav domu; nebyl zjištěn správný skutkový
stav, což se nutně promítlo i do nesprávného právního posouzení věci.
Stěžovatelka se rovněž dovolává §2 odst. 4 správního řádu, dle kterého správní orgán dbá
i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné
rozdíly; to se v daném případě týká zejména realizace stropů, které byly provedeny v podstatě
stejnou technikou, avšak šetrnější technologií, než jaká se uplatnila v případě rekonstrukce domu
čp. 162 ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení (b,c), které jsou nyní samy iniciátory
přezkumného řízení; komparaci pro takový postup navrhla stěžovatelka již v žalobě; soud však
poměření zájmů ve smyslu §2 odst. 4 neprovedl a námitku označil za irelevantní v tomto řízení.
Ohledně výroku stran (ne)vrácení věci stěžovatelka poukazuje na závěr soudu na str. 21
napadeného rozsudku; soud zde uvádí, že stěžejním důvodem pro zrušení přezkoumávaného
rozhodnutí v posuzované věci byl „absolutní nedostatek skutkových zjištění potřebných
pro vydání přezkoumávaného rozhodnutí“; k tomu však dále dodává, že obecně by takový
důvod mohl být podnětem pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci příslušnému správnímu
orgánu, předmětem přezkumu je však rozhodnutí podle §135 odst. 2 stavebního zákona,
tedy rozhodnutí, které je vázáno k okamžitému stavu stavby. Dále soud uvádí, že zároveň
jde o opatření, jež má docílit odstranění nějakého v přítomné době existujícího ohrožení,
a že v takovém případě je z povahy věci vyloučeno, aby byl s odstupem v řádu let zjišťován stav,
který již neexistuje, a aby bylo vydáno rozhodnutí ukládající opatření, jež s ohledem na aktuální
stav již nemusejí být vůbec účinná. Stěžovatelka má za to, že z takto formulovaných úvah soudu
ještě více vystupuje do popředí nutnost zjišťování stavebně technického stavu domu, který
byl docílen na základě autoritativního rozhodnutí stavebního úřadu o provedení nutných
zabezpečovacích prací, byť ne zcela realizovaných. Z úvah soudu se naopak podává, že vlastně
celé přezkumné řízení bylo samoúčelné a bez potence jakéhokoli vlivu do reality. Stěžovatelka
však byla až dosud existencí tohoto řízení enormně zatěžována a výsledek přezkumného řízení
má pro ni ten důsledek, že po dobu tří let nemůže dům ve svém vlastnictví ani opravit, natož
užívat. Za této situace pak pokládá otázku, na kolik pro správní orgány, které přezkumné řízení
vedly, platí §4 správního řádu, podle něhož je veřejná správa službou veřejnosti a proč soud
samoúčelnost řízení nevzal v potaz.
Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti se ztotožnil se závěry městského soudu.
K námitkám týkajícím se nedodržení lhůty podle §96 správního řádu uvedl, že podle §46 odst. 1
správního řádu je řízení z moci úřední zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení
účastníkovi uvedenému v §27 odst. 1 správního řádu doručením oznámení nebo ústním
prohlášením. Za situace, kdy usnesení Magistrátu o zahájení přezkumného řízení bylo doručeno
stěžovatelce jako účastnici správního řízení dle §27 odst. 1 správního řádu, jak sama ve svém
odvolání podaném dne 6. 9. 2012 (tj. ještě před uplynutím roční lhůty stanovené v §96 odst. 1
správního řádu) proti tomuto usnesení, výslovně potvrdila, byla dikce §96 odst. 1 ve spojení
s §46 odst. 1 správního řádu nepochybně naplněna. Na tom nemůže změnit nic ani námitka
ohledně nedoručení usnesení jejímu zástupci; s námitkou stran doručování se žalovaný vypořádal
již ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2012, na které odkazuje. V dalším se ztotožňuje
s městským soudem v tom, že i kdyby při doručování došlo k porušení §34 odst. 2 správního
řádu, k čemuž však s odkazem na obsah rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2012 nedošlo,
nejednalo by se o vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 1. 2013, zejména za situace, kdy stěžovatelka uplatnila proti usnesení o zahájení přezkumného
řízení řádné odvolání.
Co se týče námitek ohledně neúplného zjištění skutkového stavu věci a nesprávného
právního posouzení, které stěžovatelka spatřuje v tom, že při rozhodování v přezkumném řízení
nebyl brán v potaz §99 odst. 2 správního řádu, žalovaný poukazuje na to, že stěžovatelce
rozhodnutím stavebního úřadu žádná práva nabytá v dobré víře nevznikla, tudíž ani aplikace §94
odst. 5 správního řádu není na místě. Žalovaný se stran aplikace §99 odst. 2 správního řádu
ztotožňuje s městským soudem v tom, že primární povinností správního orgánu, v případě,
že ruší nebo mění rozhodnutí ukládající povinnost, určit právní účinky rozhodnutí zpětně,
neboť smyslem je šetřit subjektivní práva osob, do nichž bylo zasaženo nezákonným
rozhodnutím závažným způsobem. Pouze za situace, kdyby okolnosti případu odůvodňovaly jiné
řešení, jako např. kdyby se stěžovatelka ocitla zrušením rozhodnutí s právními účinky zpětně
od právní moci zmiňovaného rozhodnutí v méně výhodné pozici, než kdyby bylo rozhodnutí
zrušeno s právními účinky ode dne právní moci rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení, bylo
by možné určit právní účinky rozhodnutí v přezkumném řízení ode dne jeho právní moci.
V případě stěžovatelkou namítané realizace podstatné části provedených prací se o takovou
okolnost nejedná, zejména za situace, kdy se zrušením rozhodnutí stavebního úřadu provedené
stavební úpravy dostaly do režimu §129 stavebního zákona, v rámci něhož může stěžovatelka
požádat o jejich dodatečné povolení. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl
Osoba zúčastněná na řízení ad a) vyjádřila souhlas s napadeným rozsudkem a považuje ho
za souladný se zákonem. K námitce stran záměny v účastnících řízení poukazuje na její účelovost;
za situace, kdy stěžovatelka vznesla v přezkumném řízení námitku týkající se záměny účastníků,
upřesnil žalovaný text rozhodnutí tak, že označil datem narození na straně jedné účastníka řízení
v době vydání rozhodnutí, jímž byly nařízeny zabezpečovací práce, na straně druhé účastníka,
s nímž je vedeno přezkumné řízení. K vydanému rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení
zabezpečovacích prací podotkl, že v něm jako účastník byla označena M. Š., V. 24, P.; žádným
údajem o datu narození nebyla identifikována; rovněž v usnesení o zahájení přezkumného řízení
byl účastník označen zcela shodně (bez data narození); v bodě I. výroku je sice uvedena M. Š.
nar. X, a to však nikoli jako účastník řízení, ale jako osoba, vůči níž byly nařízeny zabezpečovací
práce, tedy pouze citace části výroku přezkoumávaného rozhodnutí. Stěžovatelce bylo usnesení
o zahájení přezkumného řízení doručeno, což nepopírá. Pokud tvrdí stěžovatelka, že mělo být
usnesení o zahájení přezkumného řízení doručeno jejímu zástupci, již z povahy věci nemohla mít
žádného procesního zástupce, neboť přezkumné řízení se zahajuje vydáním usnesení z moci
úřední; do doby vydání takového usnesení zde tedy žádné řízení není, žádnému z účastníků
nevznikají žádná práva a povinnosti a nemůže ani v neexistujícím řízení udělit procesní plnou
moc. Pokud stěžovatelka tvrdí, že plnou moc udělila po právní moci přezkoumávaného
rozhodnutí, je opět z povahy věci nemožné, aby tuto plnou moc udělila v řízení o nařízení
zabezpečovacích prací, které již pravomocně skončilo. Odkaz stěžovatelky na §34 odst. 2
správního řádu je tak nemístný, neboť v době zahájení řízení zde nebyla plná moc pro dané
řízení. Naopak měla-li by se plná moc vztahovat i na nové řízení, tj. řízení o přezkumu, musela by
splňovat náležitosti §33 odst. 2 písm. c) správního řádu. Pokud jde o dodržení lhůty pro zahájení
přezkumného řízení, poukazuje osoba zúčastněná na to, že tato lhůta je stanovena jako lhůta pro
vydání, a nikoli doručení usnesení, přičemž vydáním rozhodnutí se rozumí ve smyslu §71
správního řádu předání rozhodnutí k doručení; usnesení o zahájení přezkumného řízení bylo
k doručení předáno zcela zjevně v roční lhůtě.
Ohledně neúplného zjištění skutečného stavu a nesprávného právního posouzení,
poukazuje na to, že rozhodnutí o nařízení zabezpečovacích prací bylo vydáno výlučně na základě
dohody se stavebním úřadem z důvodu obejití zákona; dům bez jakýchkoli zjištění byl prohlášen
za nebezpečný a v rámci nařizovacích prací bylo cílem jej nikoli staticky zajistit, ale v zásadě celý
téměř zbourat a vystavět nový mající s domem původním pouze společnou část vnějších
obvodových zdí a dvě klenby. Stav domu, v němž se nacházel v roce 2010 a 2011, resp. ještě
před započetím stavební činnosti stěžovatelky v roce 2012, je podrobně popsán ve stanovisku
Národního památkového ústavu - Vyjádření k přípustnosti provedení stavebních úprav čp. 163
„Dům U tří andělů“, vypracovaném k žádosti Ministerstva kultury dne 26. 10. 2015.
Zároveň vyjádření obsahuje podrobný popis současného stavu domu, včetně popisu nenávratně
zničených konstrukcí, navýšení domu, rozšíření oproti původním rozměrům a konstatování,
že ke statickému narušení konstrukcí došlo až v důsledku zásahu stěžovatelky. Rovněž již dne
25. 2. 2010 při místním šetření projektant společnosti Faber Project s.r.o. ing P. výslovně
konstatuje, že bylo provedeno statické zajištění objektu; tedy v únoru 2010 byl objekt staticky
zajištěn, přičemž od té doby nedošlo s výjimkou zásahů ze strany vlastníků domu čp. 163
k ničemu, co by nemovitost degradovalo a vedlo k jejímu opětovnému ohrožení samovolným
zřícením. Určení právních účinků rozhodnutí žalovaného považuje za zcela souladné se zákonem;
konstatuje, že v současně probíhajícím řízení o odstranění stavby, resp., jejím dodatečném
povolení, bude nyní zkoumáno, které stavební práce lze zachovat, tedy je dodatečně povolit,
které nikoli a bude třeba je odstranit či nahradit jinými, a to při respektování předpisů památkové
péče a práv vlastníků okolních staveb. Ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do jejích práv
nabytých na základě rozhodnutí stavebního úřadu, osoba zúčastněná na řízení uvádí,
že stěžovatelka zcela pomíjí práva ostatních účastníků řízení; použitím nevhodných materiálů
a technologií stěžovatelka přímo ovlivnila okolní stavby způsobem, jež pravděpodobně povede
k další degradaci okolních staveb (narušení nosných konstrukcí v důsledku nerovnoměrného
pnutí původních a nových materiálů, změna zavodnění stavby zemní a srážkovou vlhkostí
v důsledku nevhodného odizolování stavby, apod.); je zde dán jasný nepoměr tvrzených práv
stěžovatelky k veřejnému zájmu na ochranu památek, zachování kulturního bohatství a práv
okolních vlastníků staveb. Osoba zúčastněná na řízení poukazuje rovněž na to, že dům je od roku
2015 nabízen k prodeji, přičemž zájemci nejsou informováni o probíhajících sporech
a neexistenci platného stavebního povolení, přičemž cena nemovitosti má být 79 mil Kč.
Osoby zúčastněné na řízení a) a b) upozornily na možnou opožděnost podané
kasační stížnosti, neboť z internetového výpisu „informace o průběhu řízení“ vyplývá,
že k pravomocnému ukončení věci došlo 30. 9. 2015. Pro případ, že soud neshledá kasační
stížnost opožděnou, osoby zúčastněné na řízení poukazují na svá podání učiněná vůči městskému
soudu ze dne 24. 8. 2015 a na vyjádření k žalobě společnosti V. D. DUKA; poukazují rovněž
na odborný posudek GŘ Národního památkového ústavu ze dne 26. 10. 2015, který současně
přikládají (z posudku vyplynulo, že jej zadaly osoby zúčastněné na řízení dne 4. 2. 2015
k posouzení přípustnosti provedení stavebních úprav na nemovitosti čp. 163. – pozn. soudu).;
tento posudek dle nich jednoznačně prokázal nezákonnost stavebních zásahů a benevolentnost
stavebního úřadu při nezákonných přestavbách. Tvrdí, že není pravdou, že rozhodnutí vydané
stěžovatelce navazuje na rozhodnutí z 10. 12. 2010, jak se snaží stěžovatelka předestřít; z rozdílů
těchto rozhodnutí je zjevná vstřícnost stavebního úřadu vůči stěžovatelce, když jsou nařízeny
stavební práce, které však ze zákona vyžadují stavební povolení.
Osoby zúčastněné na řízení shodně navrhují, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejdříve musel zabývat splněním podmínek řízení.
Nemohl proto přehlédnout vznesenou námitku opožděnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne 15. 10. 2015,
z přiložené obálky adresované Nejvyššímu správnímu soudu opatřené razítkem advokátní
kanceláře JUDr. Zderčíka bylo zjištěno, že k poštovní přepravě byla písemnost předána
dne 14. 10. 2015. Ze správního spisu městského soudu bylo ověřeno, že rozsudek nabyl právní
moci doručením poslednímu z účastníků řízení – konkr. stěžovatelce, resp. jejímu právnímu
zástupci. Z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky bylo zjištěno, že do datové
schránky advokáta JUDr. Petra Zderčíka byl rozsudek dodán dne 29. 9. 2015, 15:32:16 hod,
doručeno bylo ve středu 30. 9. 2015 v 09:08:25. Lhůta pro podání kasační stížnosti ve smyslu
§106 odst. 2 s. ř. s. tak uplynula ve středu dne 14. 10. 2015. Byla - li kasační stížnost v tento den
předána k doručení prostřednictvím držitele poštovní licence, v souladu s §40 odst. 4 s. ř. s. byla
podána v zákonné lhůtě.
Nejvyšší správní soud poté, kdy ověřil splnění podmínek řízení, přistoupil k posouzení
kasační stížnosti v rozsahu a z důvodů stěžovatelkou uplatněných (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Za podstatné pro další posouzení věci považuje Nejvyšší správní soud především
vymezit, co je předmětem soudního přezkumu – rozhodnutí o nařízení zabezpečovacích prací
ze dne 10. 8. 2011. Úkolem žalovaného a potažmo městského soudu tak bylo zabývat se tím,
zda v době vydání tohoto rozhodnutí existovaly relevantní zákonem stanovené podmínky
pro jeho vydání, resp., zda bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; dále potom,
zda v přezkumném řízení správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, pokud rozhodnutí
stavebního úřadu v přezkumném řízení zrušily, a zda tak učinily v zákonné lhůtě. Součástí
přezkumu musí být dále rovněž úvaha o zákonnosti usnesení o zahájení přezkumného řízení.
Přezkumné řízení bylo zahájeno usnesením žalovaného ze dne 24. 8. 2012;
v něm se konstatuje, že ze spisu a z rozhodnutí stavebního úřadu nelze zjistit, na základě
jakých důkazů a dokazování stavební úřad dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky
pro nařízení nutných prací a strpět opatření na sousedním pozemku a stavbě; dále žalovaný
konstatoval, že dospěl k premise, že nařízení stavebního úřadu je v rozporu s §135 odst. 2
a §141 odst. 1 stavebního zákona a §68 odst. 2 a 3 správního řádu, protože rozhodnutí není
srozumitelné a určité; chybí odpovídající odůvodnění.
Úkolem správního orgánu (Magistrátu) v přezkumném řízení tudíž bylo, aby výše uvedené
premisy zhodnotil, a vady, které byly rozhodnutí stavebního úřadu vytýkány, ve svém rozhodnutí
reflektoval.
Nejvyšší správní soud jako první musel vypořádat vznesenou námitku prekluze práva
zahájit přezkumné řízení. Stěžovatelka dovozuje nedodržení objektivní lhůty stanovené
v §96 odst. 1 správního řádu ve spojení s nesprávným doručením usnesení o zahájení
přezkumného řízení a opomenutím zastoupení stěžovatelky.
Podle citovaného ustanovení usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat nejdéle
do 2 měsíců ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného
řízení dozvěděl, nejpozději však do 1 roku od právní moci rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka lhůtu
jednoho roku činí spornou, neboť tato skončila 7. 9. 2012, přitom v této lhůtě nebylo doručeno
jejímu právnímu zástupci; pokud bylo usnesení o zahájení přezkumného řízení doručeno přímo
stěžovatelce dne 31. 8. 2012, nemá toto doručení podle §34 odst. 2 správního řádu
dle stěžovatelky žádné účinky pro běh lhůt.
S námitkou prekluze, kterou stěžovatelka uplatnila v žalobě, se městský soud vypořádal
co do splnění podmínek subjektivní lhůty, objektivní lhůtu však pominul, resp. v souvislosti
s vypořádáním námitky opomenutého zastoupení (str. 17) uvedl, že „zmíněná vada měla podle obsahu
žalobní námitky stíhat usnesení o zahájení přezkumného řízení, jež však není předmětem žaloby. Jde tak
o námitku míjející s předmětem soudního přezkumu vymezeného žalobou (věcně se jí ostatně zabýval žalovaný
ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2012). …Nadto stěžovatelka nijak nespecifikuje, jaký vliv měla mít tato
namítaná vada na zákonnost nyní napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí jemu předcházejícího.“ Předně
nelze souhlasit s tím, že vznesená námitka nemohla mít žádný vliv na právě vedené řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného vydaném v přezkumném řízení, týkala-li se dodržení
zákonné prekluzivní lhůty pro jeho zahájení, tedy základní podmínky řízení. Bylo povinností
soudu se jí zabývat, a nikoli bez dalšího odkázat na řízení, v němž tato věc nebyla posuzována,
neboť týž soud návrh stěžovatelky, kterým směřovala právě do rozhodnutí žalovaného ve věci
zahájení přezkumného řízení, s odkazem na §70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §65 odst. 1 s. ř. s.
a §68 písm. e) s. ř. s. usnesením ze dne 30. 1. 2014, č. j. 9 A 29/2013 - 55, odmítl a věcí
se meritorně nezabýval.
Přezkoumává-li soud zákonnost správního rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení,
je povinen učinit součástí přezkumu rovněž i zákonnost správního aktu, kterým bylo přezkumné
řízení zahájeno; to tím spíše, vyloučil-li takový správní akt, jehož přezkoumání soudem
se stěžovatelka domáhala, ze soudního přezkumu.
Přezkumné řízení je správním řízením vedeným z moci úřední a jeho zahájení není
v dispozici účastníků řízení. To však nic nemění na tom, že kritériem přezkoumávaného
správního rozhodnutí v přezkumném řízení je pouze zákonnost přezkoumávaného správního
aktu a řízení, které jeho vydání předcházelo. Pouze z takových důvodů, a v zákonem stanovené
lhůtě, může správní orgán přezkumné řízení zahájit; zahájení a provedení řízení tak nemůže
být projevem libovůle. Nelze totiž pominout, že vzhledem k tomu, že předmětem přezkumného
řízení jsou zásadně taková správní rozhodnutí, která již nabyla právní moci, jde často
o rozhodnutí, z nichž pro jejich účastníky vyplývají práva různého druhu a závažnosti, proto
zákon rovněž předpokládá ohledně předmětu přezkumného řízení určitá omezení motivovaná
ochranou práv nabytých v dobré víře (§2 odst. 3 správního řádu), plynoucí zejména z toho,
že správní akty jsou nadány tzv. presumpcí správnosti.
Nejvyšší správní soud proto považoval za nutné korigovat závěry městského soudu stran
(ne)případnosti námitek stěžovatelky směřujících k dodržení podmínek pro zahájení
přezkumného řízení. Nicméně i přes závěr, který městský soud vyslovil, se námitkou nedodržení
lhůty ve vztahu k neúčinnému doručení (opomenutému zastoupení) určitým, byť stručným
způsobem i částečně nepřiléhavou argumentací vypořádal a jeho závěry obstojí. Lze městskému
soudu přisvědčit v tom, že stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech, neboť usnesení
o zahájení přezkumného řízení jí bylo doručeno a podala proti němu v zákonné lhůtě odvolání
(a poté i správní žalobu). Nicméně městský soud pominul dikci §96 odst. 1 správního řádu,
podle kterého je přezkumné řízení zahájeno vydáním usnesením o zahájení řízení, nikoli až jeho
doručením. Co se rozumí vydáním rozhodnutí, stanoví §71 odst. 2 správního řádu (předání
stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle §19, popřípadě jiný úkon k jeho
doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost
vyznačí slovy: „Vypraveno dne:"; ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení dle §72 odst. 1;
vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle §25, nebo poznamenání usnesení do spisu
v případě, že se pouze poznamenává do spisu).
V projednávané věci bylo usnesení o zahájení přezkumného řízení vydáno
dne 24. 8. 2012, tedy před uplynutím objektivní lhůty.
Nejvyšší správní soud rovněž námitky stěžovatelky stran tvrzené záměny účastníků,
jakož i neúčinnosti doručení z důvodu opomenutí zastoupení, neshledal důvodné a přisvědčil
závěrům městského soudu.
Stěžovatelka byla od samého počátku účastníkem přezkumného řízení, jakož i řízení
předchozího. Je pravdou, že stavební úřad v rozhodnutí ze dne 10. 8. 2011, kterým nařídil
provedení zabezpečovacích prací, neuvedl v rozhodnutí datum jejího narození, ale pouze adresu;
nicméně i za situace, kdy stěžovatelka je shodného jména se svojí dcerou, která však na uvedené
adrese nebydlela, stěžovatelka veškeré písemnosti převzala a rovněž v řízení zcela zjevně
vystupovala jako vlastník nemovitosti, které se věc týká, nemohlo jít, jak uvedl Magistrát,
o závažnou vadu rozhodnutí, která by zavdávala důvody nezákonnosti. Současně je pravdou,
že poté postupnými „opravami“ činěnými v následných správních aktech, vznikla nepřehledná
situace, kterou se stěžovatelka nyní snaží využít ke zpochybnění řízení a správního aktu,
který z něj vyšel.
Z výpisu z katastru nemovitostí, který se ve spise nachází, vyplývá, že prvním vlastníkem
nemovitosti se na základě smlouvy ze dne 18. 2. 2011 stala dcera stěžovatelky M. Š., (nar. X),
bytem S. 1291/7, P.; právní účinky vkladu nastaly ke dni 25. 2. 2011. Na základě smlouvy
darovací ze dne 3. 5. 2011 s účinky vkladu ke dni 6. 5. 2011 se stala novým vlastníkem
nemovitosti stěžovatelka.
Ze správního spisu rovněž vyplývá, že výzvou stavebního úřadu ze dne 31. 10. 2011
ke zjednání nápravy (ve lhůtě nejpozději do 3 dnů od obdržení výzvy zahájit zabezpečovací a udržovací práce
v souladu s rozhodnutím sp. zn. S UMCP1/106410/2011/VÚS-Bu-4/163, ze dne 10. 8. 2011),
byla stěžovatelka jednoznačně označená i datem narození 18. 4. 1942.
Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že nebylo a není pochyb o tom, kdo byl vlastníkem
domu a účastníkem řízení od samého počátku (tedy již v době vydání rozhodnutí stavebního
úřadu dne 10. 8. 2011); z nepřesností, jichž se správní orgány následně ve svých rozhodnutích
dopouštěly, proto nelze dovozovat nezákonnost vydaných rozhodnutí.
Nelze přisvědčit ani námitce opomenutého zastoupení. Ve správním spise je založena
plná moc ze dne 18. 9. 2012 udělená stěžovatelkou JUDr. Petru Zderčíkovi k zastupování
v přezkumném řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2011. Pokud tvrdí
stěžovatelka, že mělo být usnesení o zahájení přezkumného řízení doručeno jejímu zástupci,
již z povahy řízení zahajovaného ex offo nemohla mít pro řízení, jež je zahájeno až doručením
usnesení účastníkům řízení, zástupce; do doby vydání takového usnesení zde tedy žádné řízení
není, žádnému z účastníků nevznikají žádná práva a povinnosti a nemůže ani v neexistujícím
řízení udělit procesní plnou moc pro zastupování v něm. Pokud se stěžovatelka dovolává plné
moci udělené 1. 11. 2011, na základě které mělo být zástupci doručeno usnesení o zahájení
přezkumného řízení, tato byla udělena stejnému zástupci k zastupování „ve stavebním řízení
o provedení nutných zabezpečovacích prací, které se týká domu čp. 163, zapsaného (…), vedeného u odboru
výstavby a Úřadu Městské části Praha 1 pod sp. zn. UMCP1/106410/2011/VÝS-Bu-4/163“. Nicméně
je nutno dodat, že toto (konkrétně vymezené) řízení skončilo nabytím právní moci rozhodnutí
stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2011, plná moc byla tedy udělena až po skončení tohoto řízení.
Stěžovatelka de facto tvrdí, že uvedená plná moc se vztahovala i na jakákoli v budoucnu vedená
řízení (v době udělení plné moci dne 1. 11. 2011 nebylo přezkumné řízení zahájeno). Nicméně
této konstrukci neodpovídá následný krok stěžovatelky, která udělila dne 18. 9. 2012 témuž
zástupci novou plnou moc k zastupování, která je rovněž plnou mocí speciální. Byť se tedy
přezkumné řízení týká opět shodného předmětu – rozhodnutí stavebního úřadu ze dne
10. 8. 2011 (byť v jiné fázi řízení), považovala stěžovatelka za nutné nové udělení plné moci;
tím fakticky popírá své argumenty o účinnosti plné moci ze dne 1. 11. 2011 pro všechna následná
řízení. Odkaz stěžovatelky na §34 odst. 2 správního řádu je tak nemístný; měla-li by se totiž plná
moc z uvedeného data vztahovat i na nové řízení, tj. řízení o přezkumu, musela by splňovat
náležitosti §33 odst. 2 písm. c) správního řádu, tj musela by být udělena pro neurčitý počet řízení
s určitým předmětem, která budou zahájena v určené době nebo bez omezení v budoucnu; podpis na plné moci musí
být v tomto případě vždy úředně ověřen a plná moc musí být do zahájení řízení uložena u věcně příslušného
správního orgánu, popřípadě udělena do protokolu. Tyto náležitosti však plná moc ze dne 1. 11. 2011
zcela zjevně nesplňovala.
Nejvyšší správní soud bez ohledu na níže uvedené přezkoumal výše uvedené námitky
stěžovatelky, které neshledal důvodné. Jejich posouzení totiž nebránily další vady, které Nejvyšší
správní soud shledal (níže), a které vedly ke zrušení napadeného rozsudku pro jeho
nepřezkoumatelnost.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že nikterak nepřehlédl informace
podávající se ze spisu ohledně posuzované nemovitosti (probíhající řízení o odstranění stavby,
resp. její dodatečné povolení), jakož ani ostatní skutečnosti, které nastaly ex post, a nikterak
nepřehlíží stanoviska orgánů památkové péče, jakož ani ostatní aspekty spojované se samotným
řízením před stavebním úřadem, na něž upozorňují osoby zúčastněné na řízení ve svých
vyjádřeních.
Nejvyšší správní soud nicméně nemůže odhlédnout od zásad, na kterých je správní
soudnictví založeno; podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Ve věci v tomto kasačním řízení projednávané je tak zcela bez významu skutečnost, zda, a jakým
způsobem stěžovatelka případně překročila rozsah prací stanovený jí v rozhodnutí, a v jakém
stavu se dům v současné době nachází a jaké práce a jakým způsobem na něm byly provedeny.
Tyto skutečnosti by byly zcela jistě relevantní pro případná jiná řízení (viz např. §178 stavebního
zákona, apod.), nikoli však pro zodpovězení otázky důvodnosti a zákonnosti vydaného
rozhodnutí o nařízení zabezpečovacích prací, resp. zákonnosti rozhodnutí žalovaného vydaného
poté. Námitky a argumentace, jakož např. i předložený posudek NPÚ z roku 2015, a jiné
dokumenty uplatněné v tomto ohledu osobami zúčastněnými, jakož i argumentace žalovaného
a závazná stanoviska NPÚ, nacházející se ve spise, jsou zcela nepřípadné (vyjma skutečností
vztahujících se ke stavu nemovitosti v době rozhodování stavebního úřadu) a v tomto řízení
bezpředmětné, proto k nim Nejvyšší správní soud (ani městský soud) nemohl přihlížet.
Není sporu o tom, že podle §96 odst. 2 správního řádu se v přezkumném řízení posuzuje
soulad rozhodnutí s právními předpisy podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho
vydání, což na několika místech městský soud např. na str. 18 soud opakovaně uvádí.
Uvedené však nikterak nevylučuje, aby soud ve smyslu §77 odst. 2 s. ř. s. provedl
a doplnil dokazování, mě-li za to, že skutkový stav byl správními orgány zjištěn nedostatečně, a to
i za použití nových důkazů, které sice ve správním řízení nebyly předloženy, resp. nebyly součástí
správního spisu, jak uvádí městský soud, nicméně jsou schopny vypovídat o skutkovém stavu
v době vydání správního rozhodnutí; tedy lze jimi ve správním řízení správním orgánem zjištěný
skutkový stav potvrdit nebo vyvrátit; v daném případě potvrdit či vyvrátit havarijní stav
nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky k datu vydání rozhodnutí o nařízení provedení
zabezpečovacích prací. Takové hodnocení však městský soud neprovedl a bez dalšího akceptoval
žalovaným konstatovaný nedostatek skutkových zjištění.
Přezkumné řízení bylo zahájeno, jak potvrdil i městský soud, z důvodu absence
dostatečných skutkových zjištění o stavu nemovitosti, a s tím spojené nutnosti nařízení
zabezpečovacích prací. Správní orgán provádějící přezkumné řízení tak měl pozornost zaměřit
na to, zda stavební úřad měl v době vydání rozhodnutí dostatečně spolehlivé poznatky o stavu
nemovitosti pro to, aby mohl postupovat dle §135 odst. 2 stavebního zákona a zabezpečovací
práce nařídit, a zda takto nařízené zabezpečovací práce svojí povahou (nikoli však již samotným
způsobem a skutečným rozsahem provádění) nevybočily ze zákonného rámce daného stavebním
zákonem či prováděcími předpisy. Tyto otázky však zůstaly v pozadí skutečností zjišťovaných
a upřednostňovaných ve vztahu k tomu, jakým způsobem, a v jakém rozsahu stěžovatelka
zabezpečovací práce fakticky prováděla.
Nejvyšší správní soud v této otázce konstatuje, že závěr o nedostatečně zjištěném stavu
nemovitosti je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Pokud městský soud aproboval závěr žalovaného o tom, že není zřejmé, jak stavební úřad
dospěl k závěru, že zabezpečovací práce jsou nutné, resp. je mu vyčítáno, že ze spisu nevyplývá,
že by provedl kontrolní prohlídku na místě samém, nelze dovodit, na základě jakých podkladů
a úvah tak městský soud uvedl v odůvodnění rozsudku: „Základními skutkovými okolnostmi,
jež je třeba v řízení o nařízení nutných zabezpečovacích pracích zjišťovat, je, zda stavba ohrožuje zdraví a životy
osob nebo zvířat a zda je či není nutné ji neodkladně odstranit. Dále pak skutková zjištění stavebního úřadu
musí tvořit přezkoumatelný podklad pro vymezení onoho nutného rozsahu nařízených prací - jiný než nutný,
tedy ve smyslu nutného minima k odstranění hrozícího nebezpečí, rozsah prací nelze v řízení podle §135
stavebního zákona nařídit. O obou těchto skutkových okolnostech musí být tedy ve správním spisu pro účely
přezkumného řízení alespoň nějaký podklad, který vyšel najevo v průběhu řízení před správním orgánem
vydávajícím přezkoumávané rozhodnutí. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo.“ Nejvyšší správní soud
na rozdíl od městského soudu takový závěr nesdílí.
Nelze přehlédnout, že žalovaný (jakož i osoby zúčastněné) nepochybně stav nemovitosti
znal, a to již z toho důvodu, že vedl řízení s předchozími vlastníky nemovitosti; předchozí řízení,
které bylo vedeno s původními vlastníky nemovitosti, jimž bylo nařízeno provedení
zabezpečovacích prací již v roce 2010, však nebral vůbec v potaz. Ve správním spise se nachází
dostatek fotodokumentace, jakož i informací z veřejně dostupných webových stránek a dobových
informací z tisku, z nichž zcela zjevně vyplývá havarijní stav domu (ohroženého samovolnou
demolicí); tyto údaje bezesporu nebylo obtížné ani následně pro žalovaného v přezkumném
řízení vyhledat. Informace o stavu domu v době nařízení zabezpečovacích prací jsou seznatelné
rovněž ze statického posudku Ing. L. a z expertního stavu objektu Prof. Ing. V. R., jakož i
z dalších dokumentů. Zcela bylo v hodnocení této otázky pominuto, že zabezpečovací práce
z převážné části shodného rozsahu byly nařízeny již 10. 12. 2010 předchozím vlastníkům
nemovitosti, kteří ji nabyli v rámci nedobrovolné dražby již v roce 2004 (byla jim vydána v roce
2007 a 2009 dvě stavební povolení, která však nenabyla z důvodu odvolání osob zúčastněných na
řízení, právní moci). V rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že kontrolní prohlídkou provedenou dne
28. 1. 2010 stavební úřad zjistil, že stavba je ve špatném technickém stavu, stavební úřad uložil
předchozímu vlastníkovi stavby dne 23. 11. 2010 zhotovení statického posouzení objektu,
vlastník předložil na základě statického posouzení návrh na provedení nutných zabezpečovacích
prací; uvádí se zde, že objekt jako celek vykazuje havarijní stav – jedná se o stav akutního ohrožení života a
zdraví osob; v případě zřícení střech a pádu prvků na konstrukce nižších podlaží by mohlo dojít ke zřícení celého
objektu s následky pro sousední objekty. Pokud byl stav objektu takto popsán a zabezpečovací práce
nebyly předchůdci stěžovatelky provedeny, ač byly nařízeny, lze stěží dovozovat, že by se stav
nemovitosti po roce samovolného chátrání zlepšil, naopak lze logicky dovodit, že musel být
minimálně stejný či spíše horší. Závěr žalovaného a soudu o tom, že stavební úřad neměl
dostatek skutkových zjištění, resp. že základním nedostatkem přezkoumávaného rozhodnutí je
naprostá absence relevantních skutkových zjištění, jež by měla oporu ve správním spise, sám
nemá oporu ve spise, resp. je s obsahem spisu v rozporu.
Nejvyšší správní soud musí přisvědčit stěžovatelce i v tom, že rozhodnutí žalovaného,
jakož i napadený rozsudek se nikterak nevypořádávají s otázkou zákonnosti přezkoumávaného
rozhodnutí stavebního úřadu právě z hlediska použití §135 odst. 2 stavebního zákona.
Podle citovaného ustanovení stavební úřad nařídí vlastníku stavby provedení nutných
zabezpečovacích prací, jestliže stavba svým technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob
nebo zvířat, není-li nutné ji neodkladně odstranit. Samotné zabezpečovací práce na rozdíl
od prací udržovacích přitom stavební zákon blíže nespecifikuje [srov. §103 odst. 1 písm. c)
stavebního zákona].
Pokud vycházel Magistrát při nařízení přezkumného řízení z premisy, že byly
přezkoumávaným rozhodnutím stavebního úřadu nařízeny práce, které vyžadují stavební
povolení, měl přezkoumat rozhodnutí stavebního úřadu právě v tomto rozsahu, tzn. posoudit,
které z 29 nařízených prací lze provádět v režimu §135 odst. 2 stavebního zákona, které je třeba
podřadit pod §103 stavebního zákona, a které naopak stavební povolení či ohlášení vyžadují,
a své závěry odůvodnit.
V přezkumném řízení může správní orgán rozhodnutí správního orgánu vydané
v rozporu s právními předpisy zrušit nebo změnit v té části, která je v rozporu se zákonem.
Zrušení rozhodnutí je na místě tam, kde bude zjištěno, že správní rozhodnutí nemělo být vůbec
vydáno; to v projednávané věci nebylo přezkoumatelným způsobem zjištěno, neboť hodnocení
povahy jednotlivých nařízených prací rozhodnutí žalovaného zcela postrádá a z tohoto důvodu
je zcela nepřezkoumatelné. Tento nedostatek je o to závažnější, že tyto okolnosti mají dopad
právě do úvahy ohledně stanovení účinnosti rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení; jinými
slovy úpravy, které by mohly být a byly provedeny v souladu se zákonem v režimu §135 odst. 2
stavebního zákona, by tak byly zcela nedůvodně posuzovány jakožto úpravy (stavba)
bez povolení, a to se zpětnými účinky k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí stavebního
úřadu (se všemi dopady); k čemuž fakticky došlo. Takové posouzení nelze činit, jak namítá osoba
zúčastněná na řízení, až v následném řízení o odstranění stavby, resp., jejím dodatečném
povolení, v němž bude zkoumáno, které stavební práce lze zachovat, tedy je dodatečně povolit,
které nikoli a bude třeba je odstranit či nahradit jinými.
Pro tyto vady nepřezkoumatelnosti spočívající v absenci odůvodnění rozhodnutí
žalovaného měl městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit, což neučinil.
Městskému soudu lze přisvědčit v tom, že z hlediska závěru o zákonnosti
přezkoumávaného rozhodnutí je zcela irelevantní stav, který nastal po vydání přezkoumávaného
rozhodnutí (včetně stavu, který byl způsoben jeho realizací). Nelze však již zcela akceptovat
závěr, že námitky stěžovatelky týkající se zásadní změny ve stavebně technickém stavu objektu,
jsou v přezkumném řízení zcela nepřípadné.
Podle §94 odst. 5 správního řádu, při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen
šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy
(§97 odst. 3) nebo určuje-li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení (§99).
Podle §99 odst. 2 správního řádu pokud se ruší nebo mění rozhodnutí, jímž byla uložena
povinnost, a neodůvodňují-li okolnosti případu jiné řešení, určí správní orgán, že účinky rozhodnutí
v přezkumném řízení nastávají ode dne právní moci nebo předběžné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí.
Městský soud konstatuje, že zmíněný §99 odst. 2 správního řádu se již netýká samotných
podmínek pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí, ale řeší časové účinky rozhodnutí vydaného
v přezkumném řízení; proti tomu nelze z hlediska samotné zákonnosti přezkoumávaného
rozhodnutí ničeho namítat. Lze zcela souhlasit s městským soudem v tom, že smyslem tohoto
ustanovení je šetřit subjektivní práva osob, do nichž bylo zasaženo nezákonným rozhodnutím
závažným způsobem, a to tak, že jim byla rozhodnutím správního orgánu uložena povinnost
v rozporu s právními předpisy; z důvodu odstranění škodlivých následků rušeného
nebo měněného rozhodnutí, jímž byla nezákonně uložena povinnost, správní orgán a priori určí,
že účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne právní moci nebo předběžné
vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí. V dalších úvahách ohledně správnosti
vydaného rozhodnutí v přezkumném řízení však městský soud opomíjí skutkový stav věci.
Uvádí, že takovými okolnostmi, které by mohly navodit účinnost rozhodnutí ex nunc, by mohla
být situace, kdy by se osoba, jíž byla uložena povinnost, ocitla zrušením rozhodnutí s účinky
ex tunc v méně výhodné situaci, než kdyby rozhodnutí bylo zrušeno ex nunc či by bylo
nesrovnatelně závažněji zasaženo do práv jiné osoby; pokud uvádí, že o takový případ však
v posuzované věci nejde, a to ani s přihlédnutím k argumentaci žalobkyně, nelze s ním souhlasit.
Městský soud zcela opomíjí, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena
ex offo (nikoli k její žádosti) povinnost – provést určité konkrétně stanovené zabezpečovací práce
a stěžovatelka je na nemalé náklady provedla. Není ani bez významu, že tomuto aktu předcházelo
již rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 12. 2010, které povinnost provedení z převážné části
týchž nutných zabezpečovacích prací ukládalo předchozím vlastníkům nemovitosti Ing. P. R.
a Ing. J. K., stejně tak byla tímto rozhodnutím uložena osobám zúčastněným povinnost strpět
provádění prací na stavbě (jmenovaným bylo opakovaně vydáno stavební povolení, k odvoláním
sousedních vlastníků - osob zúčastněných na řízení - bylo vždy zrušeno, poté byly vzhledem ke
stavu chátrající nemovitosti nařízeny zabezpečovací práce); následně byla nemovitost prodána.
Nelze proto tvrdit, že stěžovatelka nebyla v dobré víře v zákonnost správního aktu, který de facto
„zdědila“ po svých předchůdcích, byť žádná práva nenabyla, nýbrž jí byla uložena povinnost.
Tím spíše, byla-li stěžovatelka na základě správního rozhodnutí, které je nadáno presumpcí
správnosti a které navíc bylo již pravomocné, povinna určitým způsobem konat.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 2. 2015, č. j. 2 As 241/2014 - 36, konstatoval
mimo jiné: „Stavebník se v přezkumném řízení nemůže zpravidla dovolávat dobré víry (§94 odst. 4 správního
řádu), realizoval-li záměr bez povolení, případně jej realizoval způsobem výrazně odlišným od schválené projektové
dokumentace, anebo sám způsobil, že stavební úřad nemohl řádně splnit svoji zákonnou povinnost posoudit záměr
a vydat takové rozhodnutí, které by vycházelo z pravdivého vylíčení rozhodných skutečností. Vedle toho nelze
přiznat dobrou víru ani takovému jednání stavebníka, které je bezpochyby v příkrém a naprosto zjevném rozporu
se základními zásadami územního plánování, ochrany životního prostředí a veřejného zdraví, a to ani tehdy,
pokud stavebník neuvede stavební úřad v omyl a stavební úřad povolení k umístění stavby či ke stavbě v rozporu
se zákonem vydá. V ostatních případech však není možno na stavebníka přenášet povinnosti orgánů státní
správy. U stavebníků lze předpokládat přirozenou míru nejistoty ohledně souladu jejich záměrů s podrobnou
právní regulací. Posouzení souladu záměru stavebníka se zákonnými požadavky je v první řadě úkolem správních
orgánů, které k tomu mají disponovat takovým personálním a odborným zázemím, aby jej zevrubně posoudily
a v případě rozporu s právními předpisy patřičně reagovaly.“
Výše uvedené závěry stran dobré víry stěžovatelky jsou zcela případné i na projednávanou
věc. Pokud rozpor rozhodnutí s právními předpisy má mít původ výlučně v postupu správního
orgánu, aniž by k tomu stěžovatelka svým přičiněním jakkoli přispěla, a je v dobré víře,
že rozhodnutí bylo vydáno správným postupem, je třeba její dobrou víru v intencích §94
odst. 5 a §99 odst. 2 správního řádu reflektovat. Pokud žalovaný a potažmo městský soud
dovodili, že stěžovatelka nenabyla žádná práva, ale byly jí uloženy pouze povinnosti, tudíž
na ni §94 odst. 5, resp. §99 odst. 2 správního řádu nedopadá, interpretoval daná ustanovení
pouze na základě gramatického výkladu, aniž by přihlížel k jejich smyslu.
Odůvodnění:
žalovaného (potažmo městského soudu) tak zcela postrádá argumentaci
pro závěry, které byly stran §94 odst. 5 a 99 odst. 2 správního řádu učiněny.
Nejvyšší správní soud rovněž nepřisvědčil v kontextu s výše uvedenými deficity
rozhodnutí žalovaného závěrům, které žalovaný a soud učinili stran aplikace §97 odst. 3
správního řádu, neboť závěr o tom, že rozhodnutí stavebního úřadu nemělo být vůbec vydáno,
nemá dostatečnou oporu v provedeném přezkumném řízení. Ostatně sám městský soud
přisvědčil námitce stěžovatelky, že důvody, jež žalovaný uvedl pro změnu výroku rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, nejsou zcela přiléhavé; uvedl: „Nelze totiž souhlasit s tím,
že by řízení podle §135 odst. 2 a §141 stavebního zákona nebylo v dané věci vůbec zahájeno. K zahájení řízení
totiž došlo přinejmenším okamžikem vydání rozhodnutí stavebního úřadu o zabezpečovacích pracích.
To sice nemění nic na tom, že řízení, jak správně konstatoval žalovaný, bylo zatíženo ve vztahu k účastníkům
zásadní vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, sama o sobě by však tato
skutečnost nemusela vést ke zrušení rozhodnutí bez dalšího.“
Stěžovatelce lze rovněž přisvědčit i v tom, že městský soud zcela nevypořádal její námitku
týkající se absence správního uvážení a absence poměření zájmů ve smyslu §2 odst. 4 správního
řádu. K těmto námitkám podpořeným konkrétními tvrzeními soud pouze konstatoval,
že obsahově byly v zásadě vypořádány již ve vztahu k druhé žalobní námitce, tedy ve vztahu
k námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu v přezkumném řízení. Nicméně lze soudu
přisvědčit, že okolnosti, na něž stěžovatelka poukazuje (způsob provedení prací osobami
zúčastněnými na řízení na jejich vlastních nemovitostech), nejsou z hlediska přezkumného řízení
vedeného se stěžovatelkou relevantní ve vztahu k hlediskům, podle nichž se rozhodnutí
v přezkumném řízení přezkoumává.
Nejvyšší správní soud setrvale konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný
a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování
těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí;
v těchto intencích požadavkům přezkoumatelnosti rozsudek městského soudu neobstál.
Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatelky zčásti důvodnými, proto rozsudek
městského soudu pro nepřezkoumatelnost zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení; v něm je vázán
právním názorem vysloveným výše.
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud rovněž o nákladech řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu