ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.206.2016:37
sp. zn. 5 As 206/2016 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: T. K.,
zastoupený JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín,
proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
28. 7. 2016, č. j. 28 A 5/2015 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci, obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 4. 2015, č. j. 8606/DS/2015/SR, bylo zamítnuto
odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu
Náchod (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 1. 2015, č. j. 58343/14/DSH/VF,
sp. zn. KS 12298/2014 DSH, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v relevantním znění, jehož se měl
dopustit tím, že „dne 20. 9. 2014 v 9:46 hodin, v obci Náchod, řídil ulicí Kladská, ve směru jízdy do centra
obce Náchod motorové vozidlo tovární značky VW Passat, registrační značky X, a byla mu silniční kontrolou
prováděnou hlídkou Policie České republiky, Dopravního inspektorátu Náchod, pomocí silničního radarového
rychloměru RAMER 7CCD naměřena u Náchodských pekáren rychlost jízdy 97 km/h v místě, kde je pravidly
silničního provozu povolena maximální nejvyšší rychlost v obci 50 km/h. Při zvážení možné odchylky ± 3 km/h
při rychlostech do 100 km/h, byla tedy výše uvedenému vozidlu jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost
jízdy 94 km/h, což je o 44 km/h více, než je povolena rychlost v obci“. Za uvedené jednání byla stěžovateli
uložena pokuta ve výši 5000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu 6 měsíců.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, a to z důvodů,
které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel zopakoval své žalobní námitky, že správní orgány
nevyvrátily jeho tvrzení, že v době spáchání přestupku vozidlo neřídil. Žalovaný sice konstatoval,
že je uvedená verze možná, ovšem na základě svých „subjektivních pocitů“ ji odmítl. Argument
žalovaného, že si stěžovatel nemohl být vědom, že v místě spáchání přestupku bylo vozidlo
změřeno policejní hlídkou, neboť policisté použili civilní vozidlo, které nemohl poznat, je podle
stěžovatele snadno vyvratitelný, neboť také v civilním vozidle jsou policisté předpisově oblečeni
a jsou tedy snadno identifikovatelní, čehož si řidič, který se dostatečně věnuje řízení, všimne i přes
„krytí“ civilním vozidlem. Z uvedeného důvodu je nesprávný závěr žalovaného, že tvrzení
stěžovatele jsou zjevně účelová. Stěžovatel v této souvislosti také zdůraznil zásadu presumpce
neviny s poukazem na to, že tvrzením o uvedené účelovosti žalovaný prakticky předjímá jeho
vinu. Dále stěžovatel namítl, že se žalovaný nezabýval otázkou, zda byl naplněn materiální znak
přestupku. Žalovaný pouze konstatoval, že mělo dojít k závažnému porušení veřejného zájmu,
kterým je, aby na pozemních komunikacích byla respektována pravidla stanovená zákonem
o silničním provozu. Stěžovatel má ovšem za to, že ne každé porušení pravidel silničního
provozu musí být přestupkem, nýbrž je nutné vždy skutek vnímat v širších souvislostech a vzít
v potaz další okolnosti, které mohly povahu jednání ovlivnit, zejména možnost, zda mohl
podezřelý z přestupku svým jednáním kohokoli ohrozit. Žalovaný se nevypořádal s jeho
argumentací, která se týkala možnosti ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, jež byla
naprosto minimální, a to zejména s ohledem na provoz na pozemní komunikaci, kde měl být
přestupek spáchán. Stěžovatel se domnívá, že s ohledem na dobu, kdy ke spáchání skutku došlo,
byla možnost, že by svým jednáním kohokoli ohrozil, velmi nízká. V této souvislosti stěžovatel
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45,
přičemž zdůraznil, že materiální znak přestupku je jedním ze základních atributů definice
přestupku a musí se podrobně dokazovat, a nikoli presumovat. Stěžovatel se domnívá,
že prokázané skutkové okolnosti nenaplňují materiální znak přestupku, obzvláště za situace,
v níž zákon o silničním provozu ani jiný předpis nestanoví přesnou hranici rychlosti motorových
vozidel, jejichž překročení způsobí jeho naplnění. Dále stěžovatel namítl, že žalovaný se řádně
nevypořádal ani s dalšími odvolacími důvody, mimo jiné s námitkou, že stěžovatel v době
spáchání přestupku vozidlo neřídil. Krajský soud se pak se závěry správních orgánů ztotožnil.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil.
Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel se kasační stížností podanou v zákonem stanovené dvoutýdenní lhůtě
(§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkoumání rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení,
jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.), kasační stížnost splňuje veškeré náležitosti
(§106 odst. 1 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že kasační stížnost je formulována velmi
obecně, neboť stěžovatel se v ní v podstatě omezuje jen na zopakování žalobních námitek
a konstataci závěrů rozsudku krajského soudu s uvedením, že stěžovatel má za to, že napadený
rozsudek je nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem. Přes uvedenou
obecnou formulaci kasační stížnosti je však z jejího obsahu zřejmé, že důvody kasační stížnosti
stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení žalobních námitek krajským soudem; stěžovatel
má zejména za to, že krajský soud nesprávně vyhodnotil jeho námitky, že žalovaný
se nevypořádal se všemi jeho odvolací námitkami, a to především, že vozidlo v době spáchání
přestupku (v době změření rychlosti vozidla) neřídil, a dále, že v projednávané věci nebyl naplněn
materiální znak přestupku. Za těchto okolností shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
projednatelnou.
Nejvyšší správní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že správní orgány obou stupňů
se podrobně a pečlivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem v průběhu řízení
před správním orgánem I. stupně, jakož i v odvolacím řízení, jejich rozhodnutí jsou plně
přezkoumatelná a přesvědčivá. Žalovaný přitom nepominul žádnou z odvolacích námitek
stěžovatele, a to zejména, že vozidlo v době spáchání přestupku neřídil, jak níže rozvedeno.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele zopakovaným v kasační stížnosti tedy Nejvyšší
správní soud uvádí, že v prvé řadě je nedůvodná námitka stěžovatele, že žalovaný nevyvrátil jeho
tvrzení, že v době spáchání přestupku vozidlo neřídil, a že žalovaný se s touto jeho námitkou,
kterou stěžovatel uplatnil rovněž v odvolání, nevypořádal.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se názorem správních orgánů a krajského soudu,
že přestupkové jednání stěžovatele bylo zcela spolehlivě prokázáno. Krajský soud ve shodě
se správními orgány přiléhavě odkázal na skutečnost, že z oznámení přestupku a úředního
záznamu ze dne 20. 9. 2014 vyplývá, že uvedeného dne prováděla hlídka Policie ČR v Náchodě
na ul. Kladská měření rychlosti měřícím zařízením osazeným ve služebním vozidle. V 9:46 hodin
byla vozidlu tovární zn. VW Passat, registrační značky X, naměřena rychlost jízdy 97 km/h.
Dále je v úředním záznamu uvedeno, že za vozidlem vyjela hlídka ihned, jakmile to dovolila
situace v provozu (přibližně po projetí čtyř vozidel) a uvedené vozidlo bylo zastaveno na ul.
Pražské v prostoru benzinové čerpací stanice Benzina v Náchodě. Z uvedených listin je současně
zřejmé, že v řidiči vozidla byl při kontrole podle dokladů zjištěn stěžovatel, který se odmítl
vyjádřit a podepsat oznámení přestupku. V řízení před správním orgánem I. stupně byli
vyslechnuti jako svědci policisté pprap. J. F. a nstržm. M. D., přičemž jejich výpovědi
korespondovaly s údaji zaznamenanými v oznámení přestupku a úředním záznamu a nebyly
ani mezi sebou navzájem v rozporu. Svědek prap. J. F. mimo jiné potvrdil, že po dostižení
a zastavení vozidla sdělil stěžovateli důvod, proč byl zastaven, tj. že překročil nejvyšší dovolenou
rychlost. Stěžovatel přitom začal tvrdit, že vozidlo v době spáchání přestupku neřídil, až v podání
ze dne 21. 1. 2015, v němž uvedl, že vozidlo řídila osoba mu blízká, jejíž totožnost je mu známa,
že tato osoba „po odjezdu z místa měření vozidlo opustila, kdy jsem následně převzal řízení a byl zastaven
hlídkou policie a obviněn z přestupku“. V doplnění odvolání ze dne 12. 3. 2015 pak stěžovatel tvrdil,
že byl donucen převzít řízení, protože „řidič ihned po změření nedovolené rychlosti přelezl do prostoru
za zadními sedadly“, čímž měl stěžovatel „odvracet vážnou hrozbu dopravní nehody“. Nejvyšší správní
soud ve shodě se správními orgány a krajským soudem považuje uvedená tvrzení stěžovatele
za zjevně účelová a vyvrácená bez jakýchkoli pochybností provedenými listinnými důkazy
a výpověďmi zasahujících policistů, o jejichž věrohodnosti nevznikly jakékoli pochybnosti.
Správní orgány se s uvedenou námitkou dostatečně a přesvědčivě vypořádaly (správní orgán
I. stupně na str. 6 svého rozhodnutí a žalovaný na str. 12 a 13 žalobou napadeného rozhodnutí),
jejich přiléhavé hodnocení převzal i krajský soud a Nejvyšší správní soud se ve vztahu k této
námitce s jejich závěry ztotožňuje a pro stručnost v podrobnostech odkazuje na obsah
napadených správních rozhodnutí a rozsudku krajského soudu, který výstižně shrnul: „Je to tedy
právě žalobcem předkládané líčení skutkového děje, které působí rozpačitě, a nikoliv (jak namítl žalobce)
argumentace žalovaného, který tuto skutkovou verzi o řízení vozidla v době spáchání přestupku jinou osobou
s poukazem na shromážděné důkazy ve věci důvodně označil za účelovou.“
Nejvyšší správní soud pak v této souvislosti podotýká, že z uvedeného rovněž plyne
nedůvodnost námitky stěžovatele, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolací námitkou, že dané
vozidlo neřídil. Nedůvodná je také námitka stěžovatele vztahující se k údajnému porušení
presumpce neviny ze strany žalovaného. Závěr žalovaného o účelovosti argumentace stěžovatele,
vyplývá z jeho hodnocení průběhu řízení, uplatněných tvrzení stěžovatele a závěrů o skutečně
zjištěném skutkovém stavu věci (srov. str. 13 žalobou napadeného rozhodnutí). Nejedná se tedy
o „předjímání viny stěžovatele“, ale o následné vyhodnocení jeho obrany.
Pro úplnost zbývá dodat, že otázka, zda řidič vozidla (stěžovatel) může či nemůže
rozeznat, zda jsou nebo nejsou v civilním vozidle uniformovaní policisté, není pro posouzení věci
rozhodná. Podstatné je, zda stěžovatele překročil či nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost.
Krajský soud se rovněž řádně vypořádal s námitkou, v níž stěžovatel (shodně jako nyní
v kasační stížnosti) namítal, že žalovaný se dostatečně nezabýval otázkou, zda byl naplněn
materiální znak přestupku, přičemž dle názoru stěžovatele byla možnost ohrožení kohokoliv jeho
jednáním vzhledem k době spáchání daného skutku velmi nízká.
Opět nelze ze strany Nejvyššího správního soudu než konstatovat, že rovněž s touto námitkou
se správní orgány řádně a podrobně vypořádaly (viz str. 6 rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a str. 15 a 16 rozhodnutí žalovaného). Z jejich rozhodnutí je zřejmé, jak uvedl v již krajský soud,
že za stěžovatelem porušený chráněný zájem označily organizaci dopravy na určitém území
vyplývající z místní a obecné úpravy, individuálně pak zájem těch, kteří respektují úpravu
pro rychlost jízdy v obci a jako ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích oprávněně
předpokládají, že všichni účastníci provozu na pozemních komunikacích dodržují pravidla
silničního provozu. Uvedené zájmy stěžovatel svým jednáním porušil, neboť se jednalo o úsek
na frekventované silnici ve směru Náchod – Broumov, kde se vyskytuje větší množství
motorových vozidel (po pravé straně ve směru do centra se nacházejí prodejny a provozovny,
po levé straně prodejna pečiva) a větší pohyb chodců, příp. cyklistů. Čím rychleji v tomto úseku
řidič motorového vozidla jede, tím se mu logicky přímo úměrně prodlužuje brzdná dráha,
což může mít vzhledem k uvedeným okolnostem tragické následky. Vzhledem ke zjištěnému
překročení nejvyšší dovolené rychlosti stěžovatelem v daném úseku označil správní orgán
I. stupně míru společenské nebezpečnosti za vysokou. Žalovaný rovněž zdůraznil nebezpečnost
takového jednání, a to i s ohledem na dobu spáchání přestupku v době nákupního ruchu
v sobotu dopoledne. Krajský soud pak vyhodnotil uvedené zhodnocení jednání stěžovatele
z hlediska naplnění materiální stránky skutkové podstaty předmětného přestupku za dostačující;
s jeho hodnocením Nejvyšší správní soud souhlasí, přičemž zdůrazňuje, že z uvedeného rovněž
plyne, že je mylná úvaha stěžovatele, že s ohledem na dobu spáchání přestupku byla možnost,
že by svým jednáním někoho ohrozil, velmi nízká. Krajský soud dále ve shodě se správními
orgány konstatoval: „Zákon o silničním provozu stanoví maximální povolenou rychlost v obci i mimo obec,
čímž chrání bezpečnost a zdraví účastníků provozu na pozemních komunikacích pohybujících se po pozemních
komunikacích či v jejich blízkosti. Překročením zákonem povolených rychlostí je porušen chráněný zájem, neboť
při překročení povolené rychlosti, v nyní posuzovaném případě výrazném, řidič zákonitě nemůže ovládat motorové
vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na situace předpokládané i nepředpokládané, které mohou
nastat v provozu, a svým jednáním tak chránit život, zdraví nebo majetek jak jiných osob, tak i svůj vlastní,
z důvodu, že se délka brzdné dráhy vozidla s rychlostí zvětšuje. Nutno znovu připomenout, že žalobce stanovenou
maximální povolenou rychlost překročil výrazně (o 44 km/hod.), což mělo za následek vznik reálného nebezpečí
ohrožení zdraví, života a majetku žalobce samého i ostatních účastníků silničního provozu. Porušení zákonné
povinnosti uvedeným způsobem jednoznačně znamená ohrožení zájmu společnosti, konkrétně zájmu na bezpečném
provozu na pozemních komunikacích. Jde bezesporu o ohrožení zájmu chráněného zákonem, když podle §2
odst. 1 přestupkového zákona je přestupkem „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti
a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně“. Nešlo přitom o žádné nevýznamné překročení
povolené rychlosti v obci, proto se nelze ztotožnit s názorem žalobce, že možnost ohrožení kohokoliv uvedeným
jednáním byla velmi nízká. Jestliže navíc šlo o úsek, kde se nacházejí provozovny i několik obchodů, pak jízda
rychlostí 94 km/hod. takovým úsekem v 9:46 hod. v sobotu, ještě zvyšovala riziko nebezpečí ohrožení chráněného
zájmu.“ Krajský soud neshledal žádné okolnosti, které by společenskou nebezpečnost jednání
žalobce snižovaly na takovou míru, že by materiální znak přestupku nebyl naplněn, a uzavřel,
že jednáním žalobce, tj. překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 44 km/hod., došlo
k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty předmětného přestupku, neboť popsaný skutek
vykazoval znaky nepředvídatelnosti jednání ve vztahu k ostatním účastníkům silničního provozu,
tedy vykazoval znaky jednání způsobilého ohrozit zejména bezpečnost silničního provozu.
Žalobce přitom o své povinnosti řídit se pravidly silničního provozu vzhledem k postavení
držitele řidičského oprávnění samozřejmě vědět měl a mohl. S uvedenými závěry se Nejvyšší
správní soud opět ztotožňuje a pouze k námitkám stěžovatele, který v této souvislosti
odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45,
pro úplnost uvádí, že s touto námitkou se výstižně vypořádal již žalovaný, který správně poukázal
na skutečnost, že uvedený rozsudek se týkal případu, v němž došlo k překročení nejvyšší
dovolené rychlosti o 2 km/hod. V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné
konstatoval: „Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem
za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje
určitý zájem společnosti….. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty
přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo
ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání
potom nemůže být označeno za přestupek…..Zákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou
hranici rychlosti jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku
přestupku…..Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která
je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem
chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti,
za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují
porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě
a nelze, jak to naznačuje stěžovatel (a z opačného hlediska vlastně i žalobce), vyslovovat žádné paušální závěry
o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá,
že nedosahuje intenzity přestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak
je…..V souzeném případě je zde v prvé řadě okolnost spočívající v prokázaném překročení nejvyšší povolené
rychlosti pouze o 2 km/h, která, jak již bylo řečeno, sama o sobě nepostačuje k závěru o nedostatku materiální
stránky přestupku, nicméně měla by vést správní orgán k tomu, aby na materiální stránku daného jednání
zaměřil svou pozornost. To platí zvláště za situace, kdy žalobce již v řízení před správním orgánem 1. stupně
uváděl skutečnosti, které podle jeho názoru dále snižovaly společenskou nebezpečnost jeho jednání na takovou
míru, že by materiální znak přestupku nebyl naplněn. Zejména uváděl, že k posuzovanému jednání došlo
na přehledném úseku, v místech s nízkou hustotou provozu a při výjezdu z obce, kde nemohl dle svého tvrzení
nikoho svou jízdou rychlostí 52 km/h ohrozit, měl tedy za to, že zájem společnosti chráněný skutkovou podstatou
daného přestupku (jeho objekt) na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu nebyl v daném případě ohrožen.“
V nyní projednávané věci jde ovšem o překročení nejvyšší dovolené rychlosti značně výrazné
a na frekventovaném místě, přičemž z tvrzení stěžovatele ani z obsahu spisů nevyplývají jakékoli
okolnosti, které by snižovaly nebezpečnost jednání stěžovatele pro chráněný zájem společnosti
pod míru, která je charakteristická pro běžně se vyskytující daný typ přestupku. Z uvedených
důvodů se stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 As 104/2008 – 45, dovolává nepřípadně. V podrobnostech pak Nejvyšší správní soud
také ve vztahu k této námitce odkazuje na přiléhavé závěry správních orgánů a krajského soudu.
III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
Ze shora uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední
činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 8. prosince 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu