ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.209.2014:36
sp. zn. 5 As 209/2014 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: M. V., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 17. 6. 2014, č. j. MV-52496-4/VS-2014, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2014, č. j. 6 Ad 19/2014 – 43,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2014, č. j. 6 Ad 19/2014 – 43,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 17. 6. 2014, č. j. MV-52496-4/VS-2014 podle §152
odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítl rozklad
původního žalobce A. V. proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení ze
dne 12. 2. 2014, č. j. OSZ-73269-5/M-Mř-2014, kterým byl původnímu žalobci přiznán
jednorázový příspěvek podle §1 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí
jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem,
ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb. (dále jen „nařízení vlády č. 135/2009 Sb.), ve výši 1800 Kč.
Původní žalobce A. V. napadl uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou podanou dne
15. 7. 2014 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud výše uvedeným
rozsudkem ze dne 29. 9. 2014 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Dovodil, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, protože v němž žalovaný
nespecifikuje podklady Ministerstva obrany, z nichž má vyplývat, že v průběhu služby
u technických praporů bylo umožňováno čerpání dovolené, resp. bylo snadnější
než u pomocných technických praporů. Současně ovšem městský soud dovodil, že tento dílčí
důvod nepřezkoumatelnosti nebrání přezkumu rozhodnutí žalovaného z hlediska uplatněných
žalobních bodů. Uvedl, že mezi účastníky není sporná otázka poskytnutí jednorázového
příspěvku jako náhrady mzdy za dovolenou vztahující se k době, kdy byl původní žalobce zařazen
v pomocných technických praporech. Spornou zůstala otázka aplikovatelnosti nařízení vlády
č. 135/2009 Sb. v souvislosti se zařazením původního žalobce do technických praporů v období
od 1. 5. 1954 do 29. 11. 1954. Městský soud s odkazem na zákon č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, pokládal za zásadní,
že perzekuce v technických praporech je postavena na roveň perzekuci v pomocných technických
praporech. Nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ovšem v §1 odst. 2 nárok na poskytnutí
jednorázového příspěvku jako náhrady mzdy za dovolenou spojuje se zařazením „do silničních
praporů ženijního vojska, pomocných technických praporů a vojenských báňských oddílů (dále jen „vojenský tábor
nucených prací“)“. Technické prapory v tomto ustanovení zmíněny nejsou. Městský soud vzal
dále v úvahu, že nařízení vlády se podle čl. 78 Ústavy vydává k provedení zákona, přičemž
v projednávané věci jde o provedení zákona, který nečiní rozdílu mezi perzekucí v technických
praporech a perzekucí v pomocných technických praporech. Městský soud dovodil, že jestliže
nejsou v §1 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. zmíněni občané zařazení do technických
praporů, jde o mezeru v zákoně, kterou je třeba odstranit interpretací citovaného ustanovení,
jež je v souladu s uvedeným zákonem, který nerozlišuje mezi perzekucí v pomocných technických
praporech a technických praporech. V této souvislosti městský soud odkázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2007, č. j. 3 Ads 50/2006 – 29, a ze dne 29. 6. 2007,
č. j. 4 Ads 49/2007 – 71, a dospěl k závěru, že postup žalovaného byl nezákonný. Dále městský
soud uvedl, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl původnímu žalobci ve výrokové části
přiznán příspěvek za období zařazení v pomocných technických praporech, ale o zbytku
jeho žádosti (za období zařazení v technických praporech) nebylo ve výrokové části rozhodnuto;
původním žalobcem uplatněný nárok byl ve zbytku vypořádán jen v odůvodnění rozhodnutí.
Rozhodnutí však mělo obsahovat dva výroky, a to výrok o částečném vyhovění žádosti a výrok
o jejím částečném zamítnutí. Městský soud uvedl, že k tomuto pochybení nepřihlížel,
neboť nebylo v žalobě namítáno.
Proti rozsudku městského soudu ze dne 29. 9. 2014 podal žalovaný včasnou kasační
stížnost, ve které namítl, že původní žalobce před vydáním rozsudku městského soudu zemřel
a městský soud proto měl řízení podle §48 odst. 2 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), přerušit.
Dále žalovaný uvedl, že vdova po původním žalobci M. V. jako osoba oprávněná podle
§3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., zažádala po smrti svého manžela (původního žalobce)
u Ministerstva vnitra o poskytnutí jednorázového příspěvku a její nárok byl uspokojen
rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 18. 11. 2014, č. j. OSZ-73269-16/M-Pž-2014.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že řízení před městským soudem bylo zmatečné, neboť chyběly podmínky
řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], k čemuž byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4
s. ř. s.).
Podmínkami řízení se rozumí podmínky, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé
(§103 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.). Nedostatek některé podmínky nebo její zánik v průběhu
řízení má procesní následky odvislé od toho, zda jde o nedostatek podmínky odstranitelný
či neodstranitelný. Vždy však nedostatek některé z podmínek řízení způsobuje, že soud nemůže
vydat meritorní rozhodnutí, dokud nebude daný nedostatek odstraněn. Podmínkami řízení
jsou takové podmínky, bez jejichž existence nemůže dojít k rozhodnutí ve věci samé.
Teorie procesního práva, a ve shodě s ní soudní praxe, řadí mezi podmínky řízení mimo jiné
způsobilost být účastníkem řízení. Postup soudu v případě, že účastník během řízení ztratí
způsobilost být účastníkem řízení (u fyzické osoby smrtí, popřípadě prohlášením za mrtvou),
je upraven v §107 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.
Ztratí-li účastník řízení po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a je-li možné
s ohledem na povahu věci pokračovat v řízení, soud usnesením rozhodne, s kým bude v řízení
pokračováno (§107 odst. 1 o. s. ř.); v řízení lze pokračovat až po právní moci usnesení.
Procesním nástupcem fyzické osoby, která zemřela (byla prohlášena za mrtvou), jsou zpravidla
její dědici, resp. ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost,
o něž v řízení jde (§107 odst. 2 o. s. ř., přičemž v daném případě platí také speciální právní
úprava dle §3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb.). Lze obecně uvést, že pokud soud pokračoval
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, aniž by přihlédl k tomu, že žalobce ztratil
způsobilost být účastníkem řízení, jestliže pokračoval v řízení, aniž by bylo pravomocně
rozhodnuto, s kým bude v řízení pokračováno, a v dalších obdobných případech, které měly
za následek stav, že soud nepokračoval v řízení jen s tím, kdo byl pravomocně určen
jako procesní nástupce žalobce, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, je řízení
před soudem zmatečné, neboť chyběly podmínky řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Jedná se o takovou vadu, která je sama o sobě důvodem ke zrušení kasační stížností napadeného
rozsudku Nejvyšším správním soudem. Rozhodující je přitom objektivní stav. V projednávané
věci není proto ani významné, že městský soud při svém rozhodování zřejmě nevěděl o tom,
že původní žalobce v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ztratil
způsobilost být účastníkem řízení.
Z obsahu soudního spisu vyplývá, že původní žalobce A. V. zemřel dne X, městský soud
ovšem o jeho smrti zjevně nevěděl, proto pokračoval v řízení o žalobě proti rozhodnutí
stěžovatele, aniž by podle §107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. pravomocně rozhodl,
s kým bude v řízení místo zesnulého A. V. pokračováno, a dne 29. 9. 2014 vydal napadený
rozsudek.
Městský soud předložil spis k rozhodnutí o kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu
soudu, který ho však dne 26. 2. 2015 vrátil zpět městskému soudu bez věcného vyřízení,
a to s odůvodněním, že městský soud dosud nerozhodl o procesním nástupci původního žalobce,
proto ani rozsudek městského soudu ze dne 29. 9. 2014 nemohl být řádně doručen
všem účastníkům řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele (v důsledku úmrtí původního
žalobce zanikla také plná moc, kterou udělil advokátovi JUDr. Lubomíru Müllerovi) a tudíž není
dosud v právní moci. Nejvyšší správní soud proto městskému soudu uložil, aby rozhodl
o procesním nástupci zesnulého žalobce A. V. v řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele.
Městský soud tak učinil usnesením ze dne 10. 2. 2016, č. j. 6 Ad 19/2014 – 70,
které dne 16. 2. 2016 nabylo právní moci. Rozsudek městského soudu ze dne 29. 9. 2014
byl procesní nástupkyni původního žalobce M. V. doručen dne 17. 3. 2016.
Z výše uvedeného vyplývá, že řízení před městským soudem bylo zmatečné.
V době vydání napadeného rozsudku totiž chyběly podmínky řízení, neboť městský soud rozhodl
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vůči původnímu žalobci, který již v té době neměl
způsobilost být účastníkem řízení. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém městský soud
také přihlédne ke všem skutečnostem, které v průběhu řízená nastaly a které mohou být pro další
řízení relevantní.
Městský soud je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud taktéž rozhodne
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu