ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.21.2016:56
sp. zn. 5 As 21/2016 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: A. R.,
zastoupená advokátem Mgr. Pavlem Nevrklou, se sídlem AK nám. Republiky 18, Znojmo, proti
žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem v Brně, Malinovského nám. 3, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I. Ing. A. H., II. JUDr. M. K., CSc., III. MÍR, stavební bytové
družstvo, se sídlem v Brně, Bedřichovická 1199/21, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2015, č. j. 29 A 33/2013 - 193,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2015, č. j. 29 A 33/2013 - 193,
se ruší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2013, č. j. MMB/0149589/2013,
sp. zn. OUSR/MMB/0120193/2013 se ruší a věc se mu vrací k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
14 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce
Mgr. Pavla Nevrkly.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2013, č. j. MMB/0149589/2013,
sp. zn. OUSR/MMB/0120193/2013; tímto rozhodnutím bylo zrušeno usnesení stavebního
úřadu Úřadu městské části města Brna, Brno - Nový Lískovec (dále „stavební úřad“) o přerušení
řízení o nařízení odstranění stavby - zateplení obvodového pláště BD O. 463/54, B,
na pozemku parc. č. X, k. ú. Nový Lískovec; současně bylo tímto rozhodnutím zastaveno řízení
o odstranění uvedené stavby.
I. Vymezení věci
Stavební úřad dne 11. 5. 2009 rozhodnutím povolil dle §115 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, ve znění platném pro projednávanou věc
(dále jen „stavební zákon“), zateplení obvodového pláště výše uvedeného bytového domu.
Proti stavebnímu povolení podala stěžovatelka odvolání, které bylo žalovaným jako nepřípustné
zamítnuto, neboť bylo podáno subjektem, jenž nebyl ze zákona účastníkem řízení. Rozhodnutí
žalovaného bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 29 Ca 178/2009 - 141,
zrušeno, neboť žalobkyně měla být účastníkem předchozího stavebního řízení podle §109
odst. 1 písm. b) stavebního zákona z titulu zásahu do jejího výlučného vlastnictví,
závěry krajského soudu potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2012,
č. j. 4 As 44/2012 - 29. Žalovaný, vázán právním názorem uvedeným v rozsudcích, vydal nové
rozhodnutí, kterým zrušil původní stavební povolení a věc vrátil stavebnímu úřadu k projednání
a rozhodnutí. V rámci nového projednávání věci zjistil stavební úřad kontrolní prohlídkou stavby,
že stavební úpravy spočívající v zateplení obvodového pláště bytového domu již byly provedeny,
a proto usnesením ze dne 15. 10. 2012, č. j. MCBNLI/05765/2012/OSV/CE, stavební řízení
zastavil. Stavební úpravy byly též zkolaudovány kolaudačním souhlasem ze dne 21. 3. 2011,
č. j. MCBNLI/01331/2011/OSV/CE, přitom bylo předloženo souhlasné závazné stanovisko
dotčeného orgánu na úseku požární ochrany Hasičského záchranného sboru Jihomoravského
kraje ze dne 25. 2. 2011, č. j. HSMB-73-1-60/1-OPST-22009. Stavební úřad následně zahájil
řízení o odstranění stavby podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona; v průběhu řízení
podali většinoví vlastníci bytového domu žádost o dodatečné povolení stavby, a proto stavební
úřad řízení o odstranění stavby přerušil do doby vydání rozhodnutí o podané žádosti.
Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání; žalovaný usnesení stavebního
úřadu zrušil a řízení o odstranění stavby zastavil. Dospěl k závěru, že stavební úpravy domu,
spočívající v zateplení jeho obvodového pláště, nevyžadují stavební povolení ani ohlášení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. h) stavebního zákona (po novele stavebního zákona, provedené
zákonem č. 350/2012 Sb., je obsažena shodná právní úprava v §103 odst. 1 písm. d) stavebního
zákona), neboť jimi není zasahováno do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby
ani její způsob užívání, nevyžaduje posouzení vlivů na životní prostředí a nemohou negativně
ovlivnit požární bezpečnost. Žalovaný uvedl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zahájení
řízení k odstranění stavby podle §129 stavebního zákona, neboť šlo o stavební úpravu,
která podle stavebního zákona nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení (§103 odst. 1 písm. h)
stavebního zákona). Proto považoval napadené usnesení stavebního úřadu o přerušení řízení
(o odstranění stavby) za nezákonné (zahájené bez právního důvodu), a tak přistoupil nejen
k jeho zrušení, ale též k zastavení celého stavebního řízení, neboť nemělo oporu ve stavebním
zákoně. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala žalobu, kterou krajský soud zamítl
rozsudkem nyní napadeným kasační stížností.
V žalobě stěžovatelka namítla nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení o odstranění
stavby, označila je za překvapivé, porušující princip dvojinstančnosti správního řízení a v rozporu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu; žalovaný nerespektoval své dřívější
stanovisko na „změnu dokončené stavby“, nedodržel zásadu vázanosti vlastní správní praxí a dopustil
se neodůvodněného nerovného zacházení. Argumentaci žalovaného, že zateplení neovlivní
požární bezpečnost stavby, jelikož orgány na úseku požární ochrany vydaly k zateplení souhlasné
stanovisko, označila za absurdní. Jelikož odvolání směřovalo proti usnesení o přerušení řízení
o odstranění stavby, tedy proti mezitímnímu usnesení, zastaveno mohlo být toliko řízení ve věci
přerušení řízení o odstranění stavby, nikoliv celé řízení o odstranění stavby (meritorní řízení).
V tomto smyslu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 24/2011,
podle něhož se může zastavení řízení týkat toliko toho řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí
vydáno. Žalovaný zastavil meritorní řízení o odstranění stavby nezákonně, nepřípustně aplikoval
§90 odst. 1 písm. a) správního řádu, pro nějž nebyly splněny podmínky; měl náležitě odůvodnit
zastavení řízení a proč ve věci rozhodnutí nelze vydat (rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 As 55/2008 - 87). Stěžovatelka namítala, že žalovaný zasáhl do jejího subjektivního práva
na odstranění nepovolené „změny dokončené stavby“ (v dané věci „stavební úpravy“),
jenž zasahovala do jejího výlučného vlastnictví, a která vyžadovala stavební povolení,
jelikož objektivně zvýšila požární riziko předmětného bytového domu (izolantem byl v požární
výšce 22,5 m použit hořlavý pěnový polystyren). Stavební úprava byla do požární výšky 22,5 m
realizována z hořlavého pěnového polystyrenu, nad tuto výšku pak z nehořlavé minerální vlny
a hořlavé montážní pěny. To zakládalo povinnost stavebníka požádat pro realizaci stavební
úpravy o vydání stavebního povolení, neboť obložení pláště budovy hořlavým fasádním
pěnovým polystyrenem vždy sníží požární bezpečnost stavby. Za absurdní označila tvrzení
žalovaného, že zateplení neovlivní požární bezpečnost stavby; fotograficky doložila,
že neprůsvitné obvodové části pláště předmětného bytového domu byly obloženy hořlavým
materiálem (hořlavým pěnovým fasádním polystyrenem od výrobce Penopol CZ s.r.o.),
přitom hořlavost polystyrenu je uvedena v technickém informačním listu výrobce, jenž žalobkyně
založila do spisu. Hořlavost použitého materiálu je tak objektivní kategorií. Obložením pláště
domu hořlavým materiálem tak vznikla možnost vyhoření bytových jednotek a společných částí
domu požárem šířícím se po fasádě domu. Z toho důvodu pořídila fotografie vyhořelého
bytového domu v Brně-Bystrci, ul. Ondrouškova, kde se požár šířil po fasádě domu obloženého
hořlavým fasádním pěnovým polystyrenem. Z toho též dovodila, že zateplení polystyrenovými
deskami může negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby. Namítla, že se v odvolání
koncentrovala jen na důvody, pro které nemělo být řízení o odstranění stavby přerušeno,
nezaměřila tak dokazování na změnu hodnocení žalovaným, že stavební povolení nemělo
být vyžadováno. Dále poukázala na skutečnost, že sám žalovaný v předchozím řízení před
soudem nezpochybňoval potřebu zahájení stavebního řízení a vždy vznášel argumenty
jen k tomu, že neměla být účastníkem stavebního řízení; přitom ani v řízení ve věci
sp. zn. 4 As 44/2012 žalovaný nezpochybňoval nutnost zahájení stavebního řízení; ani v následně
vydaném rozhodnutí dne 11. 5. 2012 žalovaný nezpochybňoval nutnost zahájení stavebního
řízení a současně věc vrátil k dalšímu řízení stavebnímu úřadu. Poté, co se žalovaný několik
let soudil o účastenství ve stavebním řízení, zastavil v souvislosti se zateplením bytového domu
řízení o odstranění stavby s tím, že stavební povolení na předmětnou stavební úpravu není
vyžadováno; takové rozhodnutí nese dle stěžovatelky rysy nepřípustné libovůle. Žalovaný
se nevypořádal s její argumentací, že stavební úprava byla provedena v rozporu s projektovou
dokumentací a stavebními předpisy platnými v době podání žádosti o stavební povolení.
Provedení stavební úpravy snížilo požární bezpečnost budovy na nepřípustnou úroveň
dle stavebních předpisů; stavba se tak stala závadnou a ohrožující život, zdraví a majetek osob,
což mělo být důvodem zahájení řízení o odstranění stavební úpravy dle §129 odst. 1 písm. a)
stavebního zákona, jenž dopadá na všechny stavby, u kterých není vyžadováno stavební povolení
ani ohlášení.
Stěžovatelka poukázala na to, že ve správním řízení v přípisech ze dne 29. 12. 2012
a 3. 1. 2013 namítala, že v požární výšce větší než 22,5 m byl použit hořlavý materiál,
což je dle závazných norem nepřípustné. Zateplení tam sice bylo provedeno z desek z minerální
vlny, ale spáry byly vyplněny hořlavou montážní pěnou; dále namítala, že provedením stavební
úpravy byla snížena světlá šířka vstupních dveří do bytového domu a do chráněné únikové cesty.
V rámci předmětné úpravy byly totiž vyměněny zadní vstupní dveře do domu a jejich světlá šířka
byla snížena na 74 cm. Přitom dle normy ČSN 73 4301 musí mít vstupní dveře v bytových
domech a dveře zádveří světlou šířku otvoru min. 900 mm. Žalovaný se však s výše uvedenou
argumentací žalobkyně nevypořádal. Za této situace je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné.
V přípisech ze dne 29. 12. 2012 a 3. 1. 2013 namítala, že provedením stavební úpravy bylo
zasaženo do jejího výlučného vlastnictví; provedením stavební úpravy byla zmenšena užitná
hloubka balkónu, částečně znepřístupněno zábradlí balkónu, čímž je bráněno jeho údržbě
a případné výměně, byl přilepen izolant na rám dřevěných oken, sníženo osvětlení a sluneční
záření do bytové jednotky (vlivem připevněného izolantu v blízkosti oken), osazeny parapety pod
okny vodorovně, bez potřebného sklonu, čímž dochází k zatékání a odrazu dešťových kapek od
parapetu přímo do jejího bytu. Uvedla, že dodatečné stavební povolení se vydává na základě
projektové dokumentace; původní projektová dokumentace zahrnovala provedení repase
balkónového zábradlí a zasahovala tak do jejího výlučného vlastnictví, proto podle ní nelze vydat
dodatečné stavební povolení.
Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Dovodil, že se jednalo o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí
nebo opatření stavebního úřadu, vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním
ve smyslu §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, protože pouze na toto ustanovení odkazuje
§129 odst. 2 stavebního zákona, jenž pouze v tomto jediném případě umožňuje stavbu
dodatečně povolit. Na základě výše uvedeného krajský soud upřesnil, že v případě předmětné
stavby – zateplení bytového domu bylo zahájeno řízení o odstranění této stavby z důvodu jejího
provedení bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem
anebo v rozporu s ním (dikce §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, ve znění účinném
do 31. 12. 2012). Soud dospěl k závěru, že posuzovanou stavbu, spočívající v zateplení
obvodového pláště bytového domu, lze označit za stavební úpravu ve smyslu §2 odst. 5 písm. c)
stavebního zákona. Podmínky, za nichž tato stavební úprava nevyžaduje stavební povolení
ani ohlášení stavebního úřadu, jsou stanoveny v §103 odst. 1 písm. h) stavebního zákona;
z dikce uvedeného ustanovení plyne stavebnímu úřadu v dané věci povinnost zjistit,
zda deklarovaná stavební úprava je podřaditelná pod §103 odst. 1 písm. h) stavebního zákona,
tedy zda nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu. Krajský soud uvedl,
že žalovaný z kompletní spisové dokumentace k uvedené stavbě, včetně projektové
dokumentace, zjistil, že stavební úprava splňuje zákonné podmínky uvedené v §103 odst. 1
písm. h) stavebního zákona, a tedy nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení. Zateplení pláště
bytového domu dle připojené projektové dokumentace nepředpokládá zásah do konstrukcí
stavby ani nemění vzhled či užívání stavby, současně nevyžaduje posouzení vlivů na životní
prostředí. Rozhodným tak pro posouzení věci zůstalo poslední ze zákonných předpokladů
(když ostatní požadavky uvedené §103 odst. 1 písm. h) stavebního zákona byly naplněny),
a to, zda provedení předmětné stavební úpravy nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost
předmětné stavby. Krajský soud shodně s žalovaným uvedl, že právní předpisy nedávají
výslovnou odpověď na otázku, zda je třeba v případě zateplení pláště budov žádat o vydání
stavebního povolení. Jelikož mohou být použity různé stavební materiály a mohou být prováděny
různé stavební úpravy, nelze vyslovit obecné pravidlo, a je tak třeba v každém případě
individuálně zkoumat, zda byly splněny podmínky pro provedení stavební úpravy bez stavebního
povolení; žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že v případě stavební úpravy
byly splněny podmínky uvedené v §103 odst. 1 písm. h) stavebního zákona, tedy i podmínka,
že provedení stavební úpravy nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost, a že proto
zkoumaná stavební úprava nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu.
Krajský soud z podrobně popsané projektové dokumentace včetně Požárního bezpečnostního
řešení stavby provedené Ing. Jitkou Nerudovou, a dále ze stanovisek Hasičského záchranného
sboru Jihomoravského kraje, soud dospěl k závěru, že byla splněna i poslední z nezbytných
zákonných podmínek uvedených v §103 odst. 1 písm. h) stavebního zákona, tedy, že provedení
stavební úpravy – zateplení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost, a proto předmětná
stavební úprava nevyžadovala stavební povolení ani ohlášení stavebního úřadu. Krajský soud
se plně ztotožnil se závěry žalovaného, že stavební úprava je v souladu s platnými zákony,
vyhláškami a příslušnými platnými normami.
V návaznosti na uvedené dle krajského soudu nebyly dány ani zákonné podmínky
pro zahájení řízení o odstranění předmětné stavby (zateplení obvodového pláště bytového domu)
podle §129 odst. 3 stavebního zákona, neboť stavba nebyla prováděna či provedena
bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu ve smyslu §129 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona, neboť takové rozhodnutí či opatření stavebního úřadu v daném případě stavební zákon
nevyžadoval. Za těchto okolností bylo dle krajského soudu vedeno řízení o odstranění stavby
dle §129 odst. 3 věty první stavebního zákona i o žádosti o dodatečné povolení této stavby
ve smyslu §129 odst. 3 věty druhé stavebního zákona nezákonně, žalovaný tak musel přistoupit
ke zrušení usnesení o přerušení řízení o odstranění stavby a současně zastavit celé řízení,
neboť vedení takových řízení nemělo oporu ve stavebním zákoně. V takovém případě platí,
že pokud odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními
předpisy nebo je nesprávné, napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví [§90 odst. 1 písm. a)
správního řádu]. To také žalovaný v předmětné věci po právu učinil.
Krajský soud se poté zabýval dalšími námitkami uvedenými v žalobě; neztotožnil
se s námitkou, že v dané věci se stěžovatelka odvolává jen proti mezitímnímu usnesení
stavebního úřadu o přerušení řízení o odstranění stavby, a že tak nemohlo dojít k zastavení
celého řízení jako takového. Uvedl, že naopak žalovaný jako odvolací orgán byl povinen
ve smyslu §89 odst. 2 správního řádu v rámci odvolacího řízení přezkoumat správní řízení
předcházející, včetně rozhodnutí v něm vydaného; tato přezkumná povinnost odvolacího orgánu
má plnou platnost v rámci odvolacího správního řízení a judikatura správních soudů, na kterou
stěžovatelka poukázala, ji nevyvrací. Pokud by nemohl odvolací správní orgán v rámci odvolacího
řízení napravit zjištěné vady nastalé v prvoinstančním řízení, pak by odvolací řízení zcela
postrádalo smysl. Při zjištění vad a nezákonností je povinen tento stav napravit - zde nezákonné
řízení o odstranění stavby zastavit. Krajský soud shledal postup žalovaného v souladu s §90
odst. 1 písm. a) správního řádu, podle něhož, je-li napadené rozhodnutí v rozporu s právními
předpisy nebo nesprávné, napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví. Krajský soud se neztotožnil
ani s tvrzením, že postupem žalovaného bylo zasaženo do práva stěžovatelky na odstranění
stavby; konstatoval, že stěžovatelka v zásadě nemá právo na odstranění jakékoliv stavby, řízení
o odstranění stavby je zahajováno pouze z úřední povinnosti příslušného stavebního úřadu,
nikoliv na návrh jakékoliv osoby, a nemůže na tom ničeho změnit jakýkoliv podnět
(nejde o návrhové řízení).
Krajský soud uvedl, že na zákonnost postupu žalovaného v nyní posuzované věci
nemohlo mít vliv ani to, že ohledně předmětné stavby již proběhlo několik druhů řízení, přitom
žalovaný nezpochybňoval odůvodněnost vedení stavebního řízení; poukázal na to, že stavební
povolení bylo zrušeno nikoli ze stavebních důvodů, ale z důvodu opomenutého účastenství
stěžovatelky (§109 odst. 1 písm. b) stavebního zákona), neboť žádost o stavební povolení
zahrnovala i repasi a úpravu zábradlí u balkónů určených k užívání jen vlastníka bytové jednotky,
a tak mohlo jít o zásah do jejího výlučného vlastnictví. Soud k tomu pro úplnost uvádí, že pokud
žalovaný přezkoumával odvolání proti původně vydanému stavebnímu povolení, pak podané
odvolání v souladu s právními předpisy nejprve zkoumal pouze v tom rozsahu, zda nejde
o odvolání opožděné nebo nepřípustné (§92 správního řádu). Neposuzoval meritum věci
a nemohl postupovat podle §89 odst. 2 správního řádu a přezkoumávat odvolání z hlediska jeho
obsahu, včetně celého řízení předcházejícího jeho vydání. V daném případě tak byla posuzována
jen otázka stran práva účastnit se stavebního řízení o vydání stavebního povolení ve smyslu
kritérií uvedených v §109 stavebního zákona. Argumentaci libovůlí žalovaného založené na tom,
že nikdy v předchozích řízeních nezpochybňoval zahájení stavebního řízení o vydání stavebního
povolení, krajský soud nepovažoval za případnou a relevantní, nepřisvědčil stěžovatelce,
že by žalovaný, ač vázán správní praxí, s ní nerovně zacházel, když ve věcech se shodným
předmětem řízení má být postupováno obdobně; žalovaný takto nepostupoval, neboť i jak sám
žalovaný uváděl, ohledně obdobných stavebních úprav běžně v praxi není vydáváno stavební
povolení.
Krajský soud shledal postup žalovaného v souladu se zákonem a žalobu směřující proti
němu zamítl, nečinil další závěry ze změny žaloby při jednání, kterou směřovala stěžovatelka
především proti té části výroku napadeného rozhodnutí o zastavení celého řízení o nařízení
odstranění stavby, přitom požadovala zrušení právě tohoto rozhodnutí. Část výroku napadeného
rozhodnutí, kterou žalovaný zrušil usnesení o přerušení stavebního řízení, žádala ponechat
v platnosti, neboť i o to podaným odvoláním v konečném důsledku usilovala.
K jednotlivým rozborům žalobkyně o tom, jak nekvalitně či nesprávně byly provedeny
stavební úpravy a jak nevhodně bylo užito hořlavého materiálu, soud odkázal v detailu i na obsah
projektové dokumentace, Požárně bezpečnostní řešení stavby, popř. stanoviska Hasičského
záchranného sboru, z nichž plyne, že nedošlo k porušení norem ani právních předpisů,
a že stavební úprava byla provedena v souladu s nimi. Nebyl tak zákonný důvod pro vydání
stavebního povolení, a proto řízení o odstranění této stavební úpravy (jako stavby realizované
bez opatření stavebního úřadu) bylo jako nezákonné zastaveno. Rovněž zateplení vestibulu –
únikové cesty, zazdění otvoru a výměna dveří byly z hlediska požární ochrany a eliminace
požárního rizika shledány odbornými subjekty v souladu s právní úpravou (ověřená projektová
dokumentace, Požárně bezpečnostní řešení stavby, stanoviska HZS).
K námitce stěžovatelky o zásahu do jejího výlučného vlastnictví soud uvedl, že pokud
jde o úpravu obvodového pláště bytového domu pomocí zateplení, jde v dané věci o společnou
část domu, čímž nemohlo být zasaženo do jejího výlučného vlastnictví. Její výlučné vlastnictví
nebylo tímto změněno, došlo jen k zateplení pláště bytového domu, a to i v části pláště budovy
kolem jejího bytu. Z předloženého spisového materiálu soud zjistil, že předmětná stavební úprava
byla provedena ve zúženém rozsahu, než jak bylo původně požadováno v žádosti o její stavební
povolení; zateplení pláště budovy tak bylo realizováno takovým způsobem, že do vlastnictví
stěžovatelky nebylo zasaženo. Repase a úprava balkónu v jejím vlastnictví (příslušenství jejího
bytu č. 42) nebyla provedena a byla vyňata z původního stavebního záměru. Soud rovněž ověřil,
že předmětem napadeného rozhodnutí žalovaného bylo jen zateplení obvodového pláště BD
O. 463/54, B., na blíže citovaných pozemcích v k.ú. Nový Lískovec. Uvedené rovněž potvrdil
Krajský úřad Jihomoravského kraje, který v rámci přezkumu podle §94 a násl. správního řádu
podnět žalobkyně k provedení přezkumného řízení odložil bez dalších opatření, neboť postup
žalovaného shledal souladný se zákonem, přičemž se plně ztotožnil se závěry žalovaného
v napadeném rozhodnutí. Rovněž uvedl, že stavební úprava tak, jak byla provedena,
nevyžadovala podle §103 odst. 1 písm. h) stavebního zákona opatření stavebního úřadu, a proto
stavební úřad neměl řízení o jejím odstranění vůbec vést.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Stěžovatelka v obsáhlé kasační stížnosti, v níž uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“) nejprve uvádí nečíslované kasační
námitky, poté opakuje vznesené žalobní námitky (tyto jsou pro posouzení kasační stížnosti
irelevantní, proto je již soud v této části nepovažuje za nutné opětovně rekapitulovat)
a dále předkládá značné množství kasačních námitek, které se dílem na několika místech opakují
a prolínají (zejména co se týče požární bezpečnosti stavby a samotného povolení stavby).
První část obsáhlých námitek směřuje stěžovatelka k zatřídění konstrukce budovy
a k provedení změny dokončené stavby, namítá, že k vlastnímu provedení změny dokončené
stavby se žalovaný nevyjádřil a tuto úvahu provedl až krajský soud, což založilo
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku; dále stěžovatelka obsáhle polemizuje s použitím
hořlavých materiálů v souvislosti se zateplením a s odkazem na ČSN 73 0810 konstatuje, že není
přípustné používat do požární výšky 22,5 m při provádění dodatečného zateplení hořlavé
materiály, je proto nutno u takových staveb vést stavební řízení o povolení zateplení.
Tvrdí, že již v žalobě dávala použití hořlavé montážní pěny při provádění změny dokončené
stavby v požární výšce větší než 22,5m a snížení světelné šířky vstupních dveří do domu
do souvislosti s tím, že na změnu dokončené stavby musí být nahlíženo jako na stavbu ohrožující
život, zdraví a majetek osob, protože tyto změny jsou v rozporu se závaznými předpisy v oblasti
požární bezpečnosti. Již z tohoto důvodu měl dle stěžovatelky soud její žalobě vyhovět.
Další námitky směřují k nesprávnostem a nepřesnostem uvedeným v rozsudku ohledně
protokolu z jednání ze dne 20. 10. 2015. Stěžovatelka poukazuje na to, jaké mělo být správné
znění textu v rozsudku na některých řádcích, nicméně tyto její poznámky nemají žádné další
vyústění.
Stěžovatelka sumarizuje řadu námitek, jimiž směřuje především k porušení předpisů,
pro které nemohlo jít o stavbu, která by nevyžadovala stavební povolení; cituje z rozsudku
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 39/2010, dle kterého „rozhodným kritériem, zda je či není
třeba pro stavební úpravu stavební povolení, je pouhá možnost, že provedení negativně ovlivní požární bezpečnost,
nikoli jistota v tom, že k tomu skutečně dojde.“ Dále uvádí, že soud nesprávně dovozoval, že řízení
o nařízení odstranění změny dokončené stavby bylo zahájeno pouze z důvodu absence
stavebního povolení, neboť toto řízení bylo zahájeno ze všech důvodů uvedených v §129 odst. 1
stavebního zákona; poukazuje na to, že vůči stavebnímu úřadu učinila celou řadu podnětů
před vlastním řízení o odstranění stavby, kde namítala závadnost prováděné změny, např. zrušení
bočního vchodu do domu, nikoli pouze absenci stavebního povolení. Dále stěžovatelka namítá,
že její námitky týkající se vadného provedení změny dokončené stavby nebyly žalovaným
vypořádány; dle jejího názoru je rozsudek krajského soudu překvapivý, neboť žalovaný
v napadeném rozhodnutí nikterak neuváděl, že jde jen o posouzení dle §129 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona. Dle stěžovatelky nebyl krajský soud oprávněn upřesňovat rozsah zahájeného
správního řízení, jak v dané věci učinil. Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud stejně
jako žalovaný vycházel z projektové dokumentace, která nebyla součástí správního spisu, spisová
dokumentace byla předložena až při zahájení soudního jednání; pokud žalovaný až při soudním
jednání předložil listiny, na základě kterých rozhodl, je jeho rozhodnutí překvapivé, rozsudek
krajského soudu je z tohoto důvodu rovněž překvapivý.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud na jednu stranu uvádí, že nenalezl závazné
stanovisko orgánu na úseku požární ochrany ze dne 12. 2009 (zřejmě správně 11. 2. 2009 –
pozn. NSS), což namítala i stěžovatelka v žalobě; nelze však potom zjistit, co bylo jeho obsahem,
a nelze tvrdit, že stavba byla provedena v souladu se stavebními předpisy.
Stěžovatelka namítá, že soud dospěl k závěru, že provedení změny dokončené stavby
nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby, proto stavba nevyžadovala stavební
povolení ani ohlášení, dále soud uvedl, že ke změně byl vydán kolaudační souhlas; stěžovatelka
zde poukazuje na rozsudek NSS sp. zn. 4 As 57/2006, dle kterého existence kolaudačního
souhlasu v řízení o nařízení odstranění stavby bez stavebního povolení je právně bezvýznamná;
obdobně z rozsudku sp. zn. 3 As 11/2007 ani vydané kolaudační rozhodnutí nemůže zvrátit
odstranění nepovolené stavby. Dle stěžovatelky tedy ani kolaudační rozhodnutí nedokládá,
že změna dokončené stavby nemohla ovlivnit požární bezpečnost stavby.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že při přezkumu mezitímního
rozhodnutí lze zastavit řízení o nařízení odstranění stavby. Rozhodnutí o zastavení řízení
o nařízení odstranění změny dokončené stavby vydal žalovaný v rozporu s judikaturou NSS
(sp. zn. 3 Ads 24/2011) a v rozporu se zákonem, a to nepřípustnou aplikací §90 odst. 1 písm. a)
správního řádu. Dle stěžovatelky může být řízení o odstranění nepovolené stavby ze zákona
ukončeno pouze odstraněním stavby nebo rozhodnutím v akcesorickém řízení o dodatečném
povolení stavby. Žalovaný mohl řízení zastavit pouze ve věci přerušení řízení, nikoliv ve věci
odstranění změny stavby. V tomto směru se krajský soud nijak nevypořádal s předkládanou
judikaturou NSS, ale pouze konstatoval bez dalšího, že judikatura týkající se obnovy řízení
je ve věci nepřípadná. Stěžovatelka uvádí, ž v citovaném rozsudku sp. zn. 3 As 24/2011
bylo vysvětleno, že v rámci odvolacího řízení proti usnesení o přerušení řízení lze zrušit (zastavit)
pouze řízení o přerušení, nikoli současně celé meritorní řízení. Je dle stěžovatelky irelevantní,
do jakého typu meritorního řízení je mezitímní rozhodnutí o přerušení vnořeno.
Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že nebylo zasaženo do jejího
práva na odstranění změny dokončené stavby, neboť žádné takové právo jí nenáleží, protože
řízení o odstranění stavby je zahajováno pouze z moci úřední. Stěžovatelka tvrdí, že povinnost
stavebních úřadů nařizovat odstranění černých staveb vyplývá přímo ze zákona (viz rozsudek
NSS sp. zn. 6 As 67/2006); to, že je řízení nařizováno z moci úřední, jak uvádí krajský soud,
pouze znamená, že stěžovatelka nemusela vyvíjet žádnou aktivitu, aby závadná a „černá“ změna
stavby byla odstraněna. Uvedená zákonná povinnost nikterak neznamená, že by správní orgán
mohl rozhodovat na základě libovůle, zda řízení zahájí či nikoli. Pokud je stěžovatelka účastníkem
řízení o nařízení odstranění stavby zahájeného z moci úřední, náleží jí veškerá práva na zákonný
průběh řízení, a to bez ohledu na to, jakým způsobem bylo řízení zahájeno. Stěžovatelka tvrdí,
že zastavením řízení bylo zasaženo do jejího práva na odstranění stavby, která vyžadovala
stavební povolení, jelikož provedení změny stavby objektivně zvýšilo riziko vzniku požáru
v bytovém domě, neboť jako izolant do požární výšky 22,5 m byl použit hořlavý pěnový
polystyren. Rovněž z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky sp. zn. 5 As 30/2008,
sp. zn. 7 As 58/2009) vyplývá, že rozhodnutí o zastavení řízení o odstranění nepovolené stavby není
rozhodnutím procesní povahy a takové rozhodnutí lze napadnout žalobou ve správním soudnictví; skutečnost,
že takové řízení je zahájeno z moci úřední, je irelevantní. Nelze tedy tvrdit, že stěžovatelce veřejné
subjektivní právo v tomto směru nenáleží.
Stěžovatelka spatřuje hrubé znaky libovůle v tom, že sám žalovaný ve svém předchozím
rozhodnutí, jakož i v řízení před krajským soudem i Nevyšším správním soudem, nikterak
nezpochybňoval zahájení stavebního řízení (tedy vydání stavebního povolení). Stavební úřad
řízení zastavil (dne 15. 10. 2012) s tím, že stavba je již dokončena (nikoli proto, že by nemělo být
vedeno), následně bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Zcela překvapivě poté žalovaný
dospěl k závěru, že stavební povolení nebylo třeba. Rozhodnutí žalovaného již z tohoto důvodu
nemůže být přesvědčivé, to platí i o napadeném rozsudku krajského soudu, pokud na takovém
názoru setrval.
Stěžovatelka namítá, že soud zcela vytrhl z kontextu její tvrzení, že je nutno zkoumat
vždy pouze faktické provedení stavby. Dle stěžovatelky se faktické provedení musí zkoumat
vždy, existují-li námitky ohledně závadnosti provedení. Pokud je vedeno řízení o nařízení
odstranění stavby, musí se vycházet především ze skutečného provedení stavby, a nikoli pouze
z projektové dokumentace, mimo jiné již proto, že ta je vyžadovaná pouze u staveb,
které vyžadují ohlášení nebo povolení.
Samostatné námitky dále stěžovatelka směřuje k samotnému provedení zateplení. Za zásadní
stěžovatelka označuje, že neměla ani během soudního řízení možnost seznámit se se stěžejními
podklady, na základě kterých žalovaný zastavil řízení o nařízení odstranění stavby; stanovisko
ze dne 1. 2. 2009 se v soudním spise vůbec nenachází. V důsledku překvapivosti rozhodnutí
žalovaného musela stěžovatelka uplatňovat některé námitky až v řízení před soudem, které však
se správním řízením netvoří jeden celek.
Stěžovatelka obsáhle dílem polemizuje s jednotlivými pasážemi napadeného rozsudku,
dílem vyčítá v jednotlivostech nezákonnost rozhodnutí žalovaného; tvrdí, že provedení stavby
není v souladu s právními předpisy, při stavebních úpravách došlo k porušení norem; podrobně
rozebírá nesprávné použití montážní pěny, poukazuje na to, že změna provedené stavby
nezahrnovala pouze zateplení, ale i výměnu vnitřních a venkovních dveří a zrušení bočního
vchodu v domě, obložení stropu ve vestibulu domu hořlavým polystyrenem – všechny tyto
úpravy snižují požární bezpečnost stavby; s námitkami v tomto směru uvedenými v žalobě
se krajský soud nevypořádal; nevypořádal se s nimi ve svém rozhodnutí ani žalovaný. Obdobně
tvrdí nevypořádání námitek vznesených stran zásahu do jejího výlučného vlastnictví (zmenšení
užitné hloubky balkonu o více než 13%), část zazdění zábradlí balkonu, což brání jeho údržbě,
popř. budoucí výměně zábradlí (stejně tak přilepením izolantu na rám dřevěných oken),
byly vyměněny parapety bez sklonu, dochází k zatékání při dešti do bytu stěžovatelky).
Stěžovatelka označuje rozsudek krajského soudu rovněž za vnitřně rozporný; soud dospěl
v otázce problematiky montáží pěny, certifikace, etc. k názoru, že žalovaný nebyl povinen
se s těmito námitkami stěžovatelky vypořádat, neboť zde od počátku nebylo na jejich vypořádání
žádné právo, neboť řízení o nařízení odstranění změny dokončené stavby nemělo být vůbec
vedeno. Na druhé straně se však sám s těmito námitkami vypořádává v bodech [55], [81], [83]
a [84]; dochází přitom k nesprávným závěrům a dokonce stěžovatelce vytýká, že námitky ohledně
závadnosti změny dokončené stavby nemají oporu ve spise; soud sám zkoumá přílohu č. D3
a zjišťuje, že z fotografie nelze v souvislosti s vlastním provedením změny dokončené stavby
ničeho vytěžit. Stěžovatelka podotýká, že to, co soud nazval problematika montážní pěny
a certifikace, je závaznými stavebními předpisy zakázané použití hořlavého materiálu v požární
výšce více něž 22, 5 m v domě, které dříve bezpečnou budovu mění na stavbu ohrožující životy,
zdraví a majetek osob a umožňuje poprvé vznik nezdolatelných požárů v domě. Již z tohoto
důvodu nemělo být řízení o nařízení odstranění stavby zastaveno, neboť změna stavby byla
provedena v rozporu se závaznými stavebními předpisy na úseku požární bezpečnosti stavby;
stavebníci měli požádat o dodatečné stavební povolení ze dvou důvodů, a to absence povolení
a závadnost stavby, nebo změna stavby měla být odstraněna. Stěžovatelka opakovaně poukazuje
na to, že světlá šířka vstupních dveří do domu je v rozporu s ČSN 73 4301, je pouhých 74 cm
namísto 90 cm; osoby jednající za HZS, který věc posuzoval, vstupovaly do domu zřejmě pouze
hlavním vchodem, pokud se kolaudace vůbec účastnily. Nadto šířka vstupních dveří je zcela
objektivně zjistitelná, je v rozporu s předpisy a nic na tom nemůže změnit ani vydané souhlasné
stanovisko HZS.
Stěžovatelka má za objektivně nepravdivé tvrzení soudu, že zateplení bylo provedeno
v zúženém rozsahu oproti projektové dokumentaci, a způsobem, který nemohl zasáhnout
do jejího vlastnictví – opak takového tvrzení je ověřitelný jak v bytě, tak na balkoně stěžovatelky.
Dle stěžovatelky nelze vůbec provést změnu stavby tak, aby nebylo do jejího vlastnictví zasaženo;
stavebníci se odchýlili od projektové dokumentace a místo zkrácení balkonového zábradlí toto
zazdili (ostavení zdi z minerální vlny na balkoně stěžovatelky), což zmenšilo užitnou plochu.
Stěžovatelka nesouhlasí zásadně s tím, že dle soudu předmětem řízení o nařízení změny
dokončené stavby by bylo jen zateplení obvodového pláště bytového domu. Předmět řízení
je uveden v oznámení o zahájení řízení ze dne 7. 12. 2012, č. j. MCBNI/07035/2012/OSV/CE;
na straně 2 je uvedeno, že předmětem řízení je stavba, a dále je uvedeno, co tuto stavbu tvoří
(stavba obsahuje tyto stavební úpravy: zateplení fasády panelového domu, zateplení stropu
nad vstupem, výměna vstupní stěny s vchodovými dveřmi, výměna zadních dveří do CHCÚ „B“
při zachování průchozí šířky dveří 900 mm a směru otvírání do domu, osazení panikové kliky
ve směru úniku, boční dveře zrušeny a v místě osazena prosklená stěna, zábradlí na balkon
zkráceno a nově uchyceno do balkonové desky).
Stěžovatelka dále zpochybňuje vydaná souhlasná stanoviska, o které soud své rozhodnutí
opírá; namítá, že se s jedním z nich mohla seznámit až v průběhu soudního řízení; souhlasná
stanoviska jsou přezkoumatelná soudem, resp. by se s námitkami musel vypořádat správní orgán
v odvolání.
Stěžovatelka uzavírá, že soud se nevypořádal s jejími námitkami č. 1 – 18 uplatněnými
v žalobě, jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Krajský soud pouze mechanicky opisoval
některé pasáže z projektové dokumentace a rozhodnutí žalovaného a nevyslovil žádnou vlastní
úvahu, z jakého důvodu by nemělo být při provádění změny dokončené stavby vyžadováno
stavební povolení, když změna byla vybudována z hořlavého materiálu - fasádního polystyrenu,
jehož použití k zateplení je z důvodu požární výšky budovy regulováno závaznými stavebními
předpisy na úseku požární bezpečnosti a u staveb kolaudovaných v roce 2000 je již zcela
zakázáno. Krajský soud konstatoval, že stavební úprava byla provedena v souladu s předpisy,
proto její provedení negativně neovlivnilo požární bezpečnost stavby. Soud přitom zcela
ignoroval právní názor vyslovený v rozsudku NSS sp. zn. 8 As 39/2010, na který stěžovatelka
již v žalobě odkazovala a dle kterého není dostačující sledovat, zda provedení negativně
neovlivnilo požární bezpečnost stavby, ale je třeba prokázat, že provedení ani nemohlo negativně
ovlivnit požární bezpečnost stavby. Soud však pouze obhajoval absenci stavebního povolení
pouhou existencí souhlasných stanovisek HZS, aniž by provedl vlastní šetření směřující k tomu,
že zateplení ani nemůže ovlivnit požární bezpečnost, nikoli pouze to, že ji fakticky neovlivní.
Stěžovatelka rovněž v žalobě poukazovala na rozsudek NSS sp. zn. 3 As 11/2007, dle kterého
stanoviska HZS nenahrazují soulad povolení stavby s předpisy, a dále též rozsudek NSS
sp. zn. 5 As 56/2009, dle kterého souhlasná stanoviska nepředstavují ani vypořádání
se s námitkami stěžovatelky. Dle názoru stěžovatelky k zodpovězení otázky, zda k provedení
změny dokončené stavby by mělo být vyžadováno stavební povolení, nebylo třeba zkoumat
ani stanovisko HZS k projektové dokumentaci ani stanovisko HZS k provedení stavby
ani výsledek kolaudačního řízení ani projektovou dokumentaci a další dokumenty, ale bylo
postačující zkoumat oznámení stavebního úřadu o zahájení řízení o nařízení odstranění změny
dokončené stavby, v něm je uvedeno, že požární výška budovy je více než 22,5 m
a že k provedení změny dokončené stavby byl použit fasádní polystyren (z definice dle
ČSN ERN 13501-1 hořlavý materiál). Již tato dvě kriteria - požární výška a hořlavost materiálu
jsou sama o sobě rozhodná pro to, že provedení změny je regulováno závaznými právními
předpisy na úseku požární bezpečnosti a je třeba vyžadovat stavební povolení; mimo jiné stavební
povolení bylo třeba již jen pro avizovanou výměnu vchodových dveří. To, že změna dokončené
stavby je závadnou stavbou, je jen dalším samostatným důvodem proč mělo být v řízení
o odstranění změny provedené stavby pokračováno. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský
soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit již jen z toho důvodu, že bylo zjevným
projevem libovůle, když v předešlých řízeních postupoval tak, že stavební povolení je třeba
(z tohoto důvodu věc vrátil stavebnímu úřadu, aby pokračoval v řízení o vydání stavebního
povolení).
Stěžovatelka ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Žalovaný v písemném vyjádření pouze uvedl, že soud přezkoumatelným a logickým
způsobem vypořádal veškeré námitky stěžovatelky, jeho právní názory mají plnou oporu
v platném právu a nelze je zpochybnit. Kasační stížnost dle žalovaného neobsahuje žádné nové
skutečnosti, které by soud nevzal v potaz, a které by umožňovaly jiný závěr než ten,
že předmětné úpravy obvodového pláště nezakládají důvod pro zásah orgánů činných na úseku
stavebního řádu. Kasační stížnost považuje proto za nedůvodnou a navrhuje ji zamítnout.
Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, která měla
spočívat v nevypořádání žalobních námitek a rozpornosti některých závěrů, které soud
učinil. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se opakovaně vyjadřuje judikatura
jak Ústavního, tak i Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 12. 12. 2012,
č. j. 9 As 89/2011 - 32, a tam citovaná rozhodnutí, všechna citovaná rozhodnutí NSS jsou
dostupná na: www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu
jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. To prakticky znamená např. situaci,
kdy by se krajský soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body,
neprovedl by navržené důkazy a ani by řádně nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz),
z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho nosné důvody anebo by tyto důvody neměly oporu
v provedeném skutkovém zjištění. Povinností soudu je stranám sporu ozřejmit, jakými úvahami
byl při svém rozhodování veden a k jakým závěrům na ně navazujícím dospěl. Tyto úvahy
pak musí mít odraz v odůvodnění rozhodnutí, neboť jen prostřednictvím odůvodnění
rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu soud vycházel, jak jej v daných souvislostech
uvážil, jaké právní předpisy aplikoval a k jakému konečnému rozhodnutí tímto způsobem dospěl.
Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu neshledal.
Krajský soud reagoval na veškeré námitky stěžovatelky, byť lze připustit, že tak dílem
činil pouhou citací z napadeného rozhodnutí žalovaného, dílem velmi stručně. Nutno ovšem
na stranu druhou konstatovat, že stěžovatelka) ve velmi obsáhlé žalobě (obdobně jako nyní
i v kasační stížnosti) uvedla celou řadu námitek, které se na několika místech opakují, vzájemně
se prolínají, čímž činí žalobu značně nepřehlednou a jednotlivé námitky obtížně uchopitelné).
Nicméně z napadeného rozsudku je zjevné, která ustanovení správního řádu krajský soud
aplikoval a jak je interpretoval, a ze kterých podkladů pro vydání rozhodnutí žalovaného vycházel
a jak je hodnotil. To, zda závěry, které krajský soud učinil, z hlediska zákona obstojí, je však
již otázkou zákonnosti napadeného rozsudku, nikoli projevem jeho nepřezkoumatelnosti.
Předmětem sporu je, zda bylo napadeným rozhodnutím žalovaného po právu zastaveno
řízení o odstranění stavby – zateplení obvodového pláště BD O. 463/54 v B.
v k.ú. Nový Lískovec. Stěžovatelka má za to, že provedení zateplení bytového domu vyžadovalo
stavební povolení (vydané stavební povolení ze dne 11. 5. 2009 bylo rozhodnutím žalovaného
ze dne 11. 5. 2012 zrušeno, neboť stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, ač jím měla být
dle závazného právního názoru krajského soudu i Nejvyššího správního soudu), jenž stavba
neměla, a proto po právu bylo vedeno řízení o odstranění předmětné stavby. Druhou otázkou,
kterou činí stěžovatelka spornou, je, zda žalovaný postupoval v souladu s §90 odst. 1 písm. a)
správního řádu, když k odvolání stěžovatelky proti usnesení stavebního úřadu o přerušení řízení
o nařízení odstranění stavby ze dne 25. 2. 2013, č. j. MCBNLI/01173/2013/OSV/CE, současně
ve výroku zastavil řízení o nařízení odstranění stavby.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že ve věci bylo vedeno řízení o vydání stavebního povolení
na provedení zateplení bytového domu, odvolání s výhradami proti vydanému stavebnímu
povolení, které stěžovatelka podala, bylo nejdříve jako nepřípustné zamítnuto, neboť správní
orgán měl za to, že stěžovatelka není účastníkem řízení. Na základě výsledků soudních řízení byla
věc vrácena do fáze řízení o vydání stavebního povolení, v němž byla účast stěžovatelce přiznána.
Námitky stěžovatelky týkající se závadnosti povolované stavby v konečném důsledku tak dosud
nebyly vypořádány, neboť v mezidobí byla změna stavby provedena a řízení o vydání stavebního
povolení bylo zastaveno usnesením ze dne 15. 10. 2012. Stavební úřad dne 4. 12. 2012 zahájil
řízení o nařízení odstranění stavby, vlastník stavby požádal podle §129 odst. 3 stavebního zákona
o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad řízení o nařízení odstranění změny provedené stavby
usnesením přerušil z důvodu probíhajícího řízení o předběžné otázce. S přerušením řízení
stěžovatelka nesouhlasila a požadovala pokračování řízení ve věci nařízení odstranění stavby;
namítala, že řízení lze přerušit teprve poté, kdy žadatel doloží podklady k žádosti ve stejném
rozsahu jako k žádosti o zcela nové povolení stavby; v daném případě tak žadatel neučinil,
a proto pro přerušení řízení o odstranění černé stavby neexistuje žádný zákonný důvod; žadatel
doložil pouze projektovou dokumentaci dokončenou v 12/2008, která byla podkladem
pro vydání stavebního povolení, které bylo zrušeno, v další argumentaci odkázala stěžovatelka
na svá podání ze dne 5. 2. 2013, ze dne 11. 2. 2013 a ze dne 3. 1. 2013. Stěžovatelka označila
za nepřípustné projednávat 5 let starou projektovou dokumentaci, která již jednou vedla
ke zrušení stavebního povolení, bez dalších zákonných podkladů; stěžovatelka na podporu své
argumentace odkázala na rozsudky NSS sp. zn. 6 As 67/2006 a sp. zn. 1 As 46/2006.
Stěžovatelka požadovala napadené usnesení o přerušení řízení pro jeho nezákonnost zrušit.
Žalovaný k tomuto odvolání stěžovatelky zrušil usnesení o přerušení řízení, nicméně
ze zcela jiných důvodů., než které uvedla stěžovatelka, současně však též nad rámec odvolacích
námitek zastavil vedené řízení o nařízení odstranění (nepovolené) stavby, což odůvodnil tím,
že stavební povolení k provedené změně stavby nikdy nebylo potřeba. Konstatoval,
že předmětem odvolacího řízení není pouze napadené usnesení, ale i řízení, které
mu předcházelo, a které s ním souvisí; současně žalovaný uvedl, že na stranu druhou nemohou
být předmětem přezkoumání okolnosti řízení, kterými se musí prvostupňový správní orgán
zabývat až v meritorním rozhodnutí.
V soudním řízení byly stěžovatelkou předestřeny dvě otázky, a to jednak, zda provedené
stavební úpravy na bytovém domě vyžadují stavební povolení, a dále, zda žalovaný postupoval
v mezích zákona, aplikoval-li v případě podaného odvolání proti usnesení o přerušení řízení
§90 odst. 1 písm. a) správního řádu a současně zastavil řízení vedené o věci samé (nařízení
odstranění stavby).
Krajský soud nepřisvědčil námitce překvapivosti rozhodnutí žalovaného, jeho postup
shledal v souladu s §90 odst. 1 písm. a) správního řádu; konstatoval, že nezákonné rozhodnutí
a nezákonně vedené řízení o odstranění stavby nemohlo zůstat v platnosti. Připustil,
že stěžovatelka postup žalovaného nemohla předvídat (že u stavební úpravy není stavební
povolení vyžadováno); nicméně uzavřel, že žalovaný vydal rozhodnutí v souladu s platnými
právem a přezkoumatelným způsobem vysvětlil závěry o tom, proč předmětná stavební úprava
(o níž bylo vedeno řízení o odstranění stavby), nevyžadovala žádného opatření ze strany
stavebního úřadu (stavební povolení), a proto takové řízení nemělo být vůbec zahájeno.
Krajský soud rovněž připustil, že stavební úřad pochybil, pokud vedl řízení o odstranění stavby
(včetně předchozího řízení o vydání stavebního povolení), avšak žalovaný v odvolacím řízení tuto
vadu napravil, k čemuž byl nejen oprávněn, ale i povinen a nezákonně vedené řízení zastavil
dle §90 odst. 1 písm. a) správního řádu, neboť nemohl opakovat tzv. „špatnou praxi“
prvoinstančního stavebního úřadu Krajský soud uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu
s právními předpisy a rovněž hospodárně, tak jak mu např. ukládá §4 odst. 1 stavebního zákona,
podle něhož má přednostně využívat zjednodušující postupy, aby dotčené osoby byly co nejméně
zatěžovány. Uvedená zásada dle krajského soudu rovněž koresponduje se základními zásadami,
zakotvenými ve správním řádu.
Krajský soud nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by se žalovaný nevypořádal
s její argumentací a některými odvolacími námitkami (jako problematika montážní pěny,
certifikace apod.); žalovaný se naopak v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal s předmětem
řízení a těmi námitkami, které souvisely s jeho rozhodnutím; jelikož však stavební řízení ohledně
předmětné stavby nemělo být vůbec vedeno, nemohl se vypořádávat s námitkami ke způsobu
provádění stavby, neboť právo na jejich uplatnění a následné vypořádávání tu od počátku
ze zákona nebylo. Co se týče odkazů, které stěžovatelka učinila v jednotlivých případech
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, krajský soud pouze bez dalšího konstatoval,
že tato je nepřípadná, resp. ji blíže nereflektoval.
Nejvyšší správní soud výše uvedeným závěrům krajského soudu nemůže přisvědčit.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že prvotní v řízení je otázka, zda žalovaný
postupoval v souladu se zákonem, pokud napadeným rozhodnutím zrušil usnesení o přerušení
řízení o odstranění stavby a současně zastavil řízení ve věci samé, tj. řízení ve věci odstranění
stavby.
Podle §90 odst. 1 písm. a) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru,
že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část
zruší a řízení zastaví. Z dikce i celkového kontextu daného ustanovení jednoznačně plyne,
že zastavení řízení je na místě zejména tehdy, pokud napadené rozhodnutí nemělo být vůbec
vydáno.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 3 Ads 24/2011 - 43, „(u)vedenou variantou rozhodnutí odvolacího orgánu zákonodárce sleduje
řešení takových případů, kdy odvolací orgán shledá, že napadené rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno
a je tedy třeba je bez náhrady zrušit. Nicméně zrušením takového rozhodnutí, jež bylo nutně výsledkem řízení
o přerušení, se dané řízení znovu ocitne ve stadiu před vydáním rozhodnutí o přerušení řízení.
Řízení, jako nežádoucí (neb v něm nemá být pokračováno – nemá být znovu rozhodnuto o přerušení řízení,
např. s jinými podmínkami) je za takového stavu věci třeba zastavit. Proto citované ustanovení počítá právě
s takovouto spojenou variantou rozhodnutí, kdy se nejen zruší napadené rozhodnutí, ale kdy se současně řízení,
v němž bylo zrušené rozhodnutí vydáno, zastaví.“ Obdobně zdejší soud v rozsudku ze dne 14. 1. 2009,
č. j. 5 As 55/2008 - 87, uvedl:„ Dospěl-li žalovaný odvolací správní orgán k tomu, že nepostačí rozhodnutí
správního orgánu I. stupně zrušit a vrátit s vytknutými vadami, které je třeba v novém řízení odstranit
[§90 odst. 1 písm. b) správního řádu z roku 2004], ale naopak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
nemělo, resp. nemohlo být vůbec vydáno, a proto je třeba celé řízení bez dalšího ukončit [§90 odst. 1 písm. a)
téhož zákona], byl povinen náležitě odůvodnit i to, proč řízení zastavil, tedy proč nelze v této věci rozhodnutí vůbec
vydat.“
Ustanovení §90 odst. 1 písm. a) správního řádu umožňuje zastavit správní řízení
z důvodů stanovených v §66, což vyplývá z §90 odst. 4, podle něhož odvolací orgán napadené
rozhodnutí bez dalšího zruší a řízení zastaví, jestliže zjistí, že nastala skutečnost,
která odůvodňuje zastavení řízení, tzn. nastal některý ze zákonných důvodů stanovených
v §66 správního řádu.
Podle §88 odst. 2 správního řádu pokud před předáním spisu odvolacímu správnímu
orgánu nastal některý z důvodů zastavení řízení uvedený v §66 odst. 1 písm. a), e) nebo g)
nebo v §66 odst. 2, správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, řízení zastaví,
ledaže by rozhodnutí o odvolání mohlo mít vliv na náhradu škody.
Tak, jako je možné zastavit správní řízení z některých důvodů uvedených v §66
v průběhu odvolacího řízení, a to správním orgánem, který napadené rozhodnutí vydal,
ještě před předáním věci odvolacímu orgánu, předpokládá správní řád možnost zastavení
správního řízení, nastane-li skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, i v té části odvolacího
řízení, která se odehrává před odvolacím orgánem. I v tomto případě musí však odvolací orgán
naplnit některý ze zákonných důvodů stanovených v §66 správního řádu; z výroku
ani odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného nelze důvody zastavení řízení zjistit.
Pokud žalovaný odkázal k odůvodnění obou výroků na §90 odst. 1 písm. a) správního
řádu, nutno konstatovat, že uvedeného ustanovení užil nepřípadně. Takový postup
(zastavení řízení) by byl na místě, projednával-li by žalovaný odvolání směřující proti
rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, resp. proti rozhodnutí, kterým by byla stavba
dodatečně povolena, dospěl-li by k názoru, že takové řízení nemělo být vůbec zahajováno,
neboť stavební povolení není vyžadováno. Stěžovatelka však napadla odvoláním
procesní rozhodnutí o přerušení řízení, nikoli rozhodnutí o nařízení odstranění stavby; žalovaný
měl tudíž poměřovat její námitky s naplněním či nenaplněním zákonných důvodů, pro které
byl či nebyl stavební úřad oprávněn či přímo povinen řízení ve věci odstranění stavby přerušit
(viz §129 odst. 2 stavebního zákona). Dospěl-li by k závěru, že jsou zákonné podmínky
naplněny, měl odvolání zamítnout, v opačném případě usnesení zrušit; zrušením usnesení
by se řízení znovu nacházelo ve stadiu před vydáním rozhodnutí o přerušení řízení. Bylo by poté
na správním orgánu, který toto řízení zahájil, tedy stavebním úřadu, zda zjistí některý
ze zákonných důvodů stanovených v §66 správního řádu pro zastavení řízení ve věci odstranění
stavby a řízení zastaví. V tomto směru nic nebránilo žalovanému, měl-li za to, že stavební
povolení nebylo třeba, a tudíž řízení o odstranění stavby nemá být vedeno, aby svůj názor
stavebnímu úřadu předestřel např. v rámci odůvodnění rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti
usnesení o zastavení řízení.
Jak již bylo uvedeno, rozhodnutím odvolacího orgánu celé řízení končí.
V daném případě žalovaný napadeným rozhodnutím ukončil zahájené řízení o odstranění stavby,
aniž by však v odůvodnění vypořádal veškeré relevantní skutečnosti a aniž by stěžovatelka
měla možnost se v odvolacím řízení vyjádřit k podkladům rozhodnutí.
Postup, který krajský soud chybně aproboval, žalovaný odůvodnil tím, že předmětem
odvolacího řízení není pouze napadené usnesení, ale i řízení, které mu předcházelo, a které
s ním souvisí; takový závěr však z dikce §90 odst. 1 písm. a) správního řádu, dle kterého žalovaný
postupoval (viz citace výše), nelze dovodit. Současně žalovaný uvedl, že na stranu druhou
nemohou být předmětem přezkoumání okolnosti řízení, kterými se musí prvostupňový správní
orgán zabývat v meritorním rozhodnutí (tj. v rozhodnutí vydaném v řízení o odstranění stavby).
Žalovaný však uvedenému nedostál, pokud sám vykročil směrem k meritornímu posouzení věci,
a to zkoumání a posuzování (ne)naplnění podmínek pro potřebu vydání stavebního povolení
a v konečném důsledku potažmo pro zákonnost zahájení řízení o nařízení odstranění stavby.
Posuzoval-li žalovaný hmotněprávní podmínky vydání stavebního povolení,
resp. oprávněnosti vedeného řízení o odstranění stavby sám, nadto v řízení, jehož předmětem
bylo odvolání stěžovatelky, které tímto směrem vůbec nevykročilo, odňal stěžovatelce
možnost uplatnění námitek, resp. právo na jejich vypořádání, a obrany v jedné instanci.
Pokud by totiž k takovým závěrům svědčícím pro zastavení řízení o nařízení odstranění stavby
(byť i např. na základě závěrů žalovaného učiněných v odůvodnění rozhodnutí o odvolání
proti usnesení o přerušení řízení) dospěl k tomu příslušný stavební úřad, který řízení o nařízení
odstranění stavby zahájil, měla by stěžovatelka k dispozici možnost obrany proti zastavení řízení
o nařízení odstranění stavby.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný de facto uvedl, že předpokladem
pro zahájení řízení ex offo, kterým řízení o odstranění stavby je, je především zjištění,
zda je zde stavba, která by byla v rozporu se zákonem, tedy provedená bez stavebního povolení
nebo v rozporu s ním. Uvedl, že současně bylo třeba postavit najisto, zda zateplení pláště budovy
vyžaduje stavební povolení; konstatoval, že právní předpisy nedávají výslovnou odpověď
na otázku, zda je třeba stavební povolení v případě zateplení pláště budov, a to zejm. z důvodu,
že mohou být použity rozdílné stavební materiály, a proto je třeba vždy individuální posouzení,
a to především z hlediska, zda jejich požití nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však takové posouzení (v kontextu s nyní uplatněnými
námitkami stěžovatelky ohledně požární bezpečnosti, které byly správnímu orgánu ze strany
stěžovatelky opakovaně vznášeny) nelze seznat. Nelze přehlédnout, že žalovaný učinil
skutkové a právní závěry na základě posouzení projektové dokumentace a dalších listin
a dokumentů, které stěžovatelka neměla k dispozici, resp. v řízení o podaném odvolání nebyly
tyto ani předmětem odvolání, a tudíž je nemohla v plném rozsahu uplatňovat; nedostalo
se jí ani řádného vypořádání věcných námitek směřujících k žalovaným zjištěnému skutkovému
stavu věci, a to zejm. sporné požární bezpečnosti a (ne)závadnosti stavby. Odůvodnění
žalovaného se omezuje pouze na vydaný kolaudační souhlas, závazná stanoviska a projektovou
dokumentaci; zcela pomíjí zjevné rozpory v provedených stavebních úpravách; není pravdou,
že nebylo nikterak zasaženo do vlastnictví stěžovatelky (ostatně skutečnost, že provedenou
změnou stavby se zasáhlo do výlučného vlastnictví stěžovatelky, vyplývá mimo jiné již z rozsudku
krajského soudu ze dne 30. 3. 2012, kterým bylo zrušeno první rozhodnutí žalovaného
ze dne 24. 8. 2009), nikterak se nevypořádal se stavebními změnami provedenými v rámci úprav
(zrušení bočního vchodu, zúžení vchodových dveří,…), ani nereflektoval konkrétní tvrzené
zakázané použití materiálu použitého na zateplení fasády a porušení stavebních předpisů
a závazných norem.
Dovolává-li se stěžovatelka porušení zásady stejného zacházení obsažené
v §2 odst. 3 a 4 správního řádu, je třeba jí dát za pravdu. Jakkoli lze připustit, že správní
orgán může ve své činnosti pochybit, resp. od svého původního názoru může ustoupit,
či jej změnit, nemůže tak činit zcela svévolně.
Stěžovatelce je nutno přisvědčit, že rozhodnutí žalovaného je překvapivé.
Nelze akceptovat argumentaci žalovaného, že je zcela bez významu skutečnost, že v minulosti
stavební úřad vydal ve věci zateplení fasády domu stavební povolení; k tomu žalovaný
v odůvodnění rozhodnutí dále uvádí, že je mu známo, že v mnoha případech stavební úřady
na základě podaných žádostí vydávají na zateplení pláště budov stavební povolení, kdy je žadatelé
vyžadují nad rámec stavebního zákona z nejrůznějších důvodů, např. z důvodů čerpání dotací,
úvěrů, apod. Nicméně již přezkoumatelným způsobem neuvedl, proč má za to, že právě v daném
případě nepodléhá stavba – zateplení fasády stavebnímu povolení, tím spíše, že o ně stavebníci
požádali, tedy tak činili s vědomím, že stavební povolení se vyžaduje, a stavební povolení
(byť následně zrušené soudem z důvodu odnětí účastenství stěžovatelce) jim skutečně vydáno
bylo. Ani v průběhu soudních řízení žalovaný nikterak nenaznačil, že by stavební povolení bylo
vydáno nad rámec zákona, tudíž ho není třeba. Naopak poté, kdy bylo jeho rozhodnutí soudem
zrušeno, zavázal stavební úřad k dalšímu řízení ve věci vydání nového stavebního povolení.
V odůvodnění rozhodnutí ze dne 11. 5. 2012, č. j. MMB/0161090/2012, kterým na základě
soudního rozsudku zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 5. 2009, přitom mimo jiné
na str. 4 uvedl, že „posoudil předmětnou záležitost v celém rozsahu…“
Jinými slovy za nezměněného skutkového stavu a na základě identické (původní)
projektové dokumentace, a dílem i stejných závazných stanovisek, nyní žalovaný bez dalšího
dospívá k závěru, že vlastně celé řízení od samého počátku v roce 2009 nemělo být vedeno.
Ze zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny
základních práv a svobod) vyplývá princip zásadní vázanosti správního orgánu vlastní správní
praxí, pokud se taková praxe vytvořila. Tento princip lze považovat za jeden z vůdčích ústavních
principů, jež musí veřejná správa ve své činnosti respektovat, našel ostatně své legislativní
vyjádření i v §2 odst. 4 in fine správního řádu. Zároveň je ale nutno vzít v úvahu, že ne každé
rozdílné posuzování obdobných situací musí být nutně libovůlí a neodůvodněně nerovným
zacházením. Odchýlit se od určité správní praxe, jež se případně vytvořila, totiž správní orgán
může, avšak zásadně pouze pro futuro, z racionálních důvodů a pro všechny případy,
kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká. V dané věci však žalovaný
své odlišné závěry a postoj k věci nikterak přesvědčivě a přezkoumatelně nezdůvodnil.
Nelze ani přehlédnout, že svévoli v rozhodování fakticky přiznal sám žalovaný, potvrdil-li
nejednotnost a nahodilost a nepředvídatelnost postupu při vydávání stavebních povolení
v případě zateplování fasád. Žalovaný nepopírá, že byla vydána některá stavební povolení
ohledně zateplení fasád, a to fakticky na základě požadavku žadatele. Takový postup je však
nepřípustný. Zákon výslovně stanoví, v jakých případech a u jakých staveb je vyžadováno
stavební povolení, resp. ohlášení. Nelze proto vydávat stavební povolení promiscue i tam,
kde je zákon nevyžaduje, a to zcela účelově dle potřeby stavebníka; je nutno vždy zkoumat
zákonné podmínky, nikoli individuální „potřebu“ žadatele.
Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2822/07/07, primárně zdůraznil,
že „ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry
občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního
právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře
v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře
v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního
předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně (zde) konstantní
správní praxe správních úřadů a výkladu práva podávaného správními soudy. Přehodnocení výkladu ze strany
správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, není vyloučeno, avšak
lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle
konkrétní situace. Platí však, že změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury, ale za nezměněného
stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité
právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že postupem žalovaného bylo porušeno právo
stěžovatelky na spravedlivý proces. Nelze souhlasit s žalovaným, že fakticky stěžovatelce vyhověl,
neboť požadovala zrušení rozhodnutí o přerušení řízení. Naopak, stěžovatelce zcela zabránil
v uplatnění práv účastníka řízení tím, že zastavil meritorní řízení o odstranění stavby,
jehož zastavení či zrušení stěžovatelka vůbec nepožadovala, naopak je považovala za souladné
se zákonem, neboť směřovalo dle jejího názoru k zákonnému odstranění nepovolené stavby.
Rovněž z tohoto důvodu lze označit rozhodnutí žalovaného za nepředvídatelné a překvapivé.
Nejvyšší správní soud na tomto místě nepředjímá, zda zde byly důvody pro vydání
stavebního povolení či nikoli, zda řízení o nařízení odstranění stavby mělo a má být vedeno,
či nikoli. Předmětem přezkoumání bylo rozhodnutí žalovaného, kterým rozhodoval o odvolání
proti usnesení o přerušení řízení; relevantní námitky se mohly proto týkat pouze toho,
zda stavební úřad vydal usnesení o přerušení řízení v souladu se zákonem či nikoli. Tyto námitky
žalovaný neposuzoval vůbec, namísto toho posuzoval, zda mělo být vůbec řízení o nařízení
odstranění stavby vedeno. V postupu žalovaného shledal Nejvyšší správní sud nezákonnost,
neboť žalovaný v dané věci nesprávně interpretoval a poté aplikoval §90 odst. 1 písm. a)
správního řádu. Věcně vypořádání námitek stěžovatelky směřujících k porušení stavebních
předpisů při provedené změně stavby, zejm. závadnosti a požární nebezpečnosti provedené
změny stavby a nutnosti stavebního povolení na provedenou změnu stavby, Nejvyšší správní
soud neprováděl, neboť by to bylo předčasné, vzhledem k tomu, že tyto námitky a priori
nevypořádal ani k tomu příslušný správní orgán.
Nejvyšší správní soud nikterak nevylučuje, že by správní orgán nemohl dospět
k odlišnému posouzení věci, než původně učinil. Nevylučuje ani, že by např. v určitých případech
nemohl o věci rozhodnout nadřízený správní orgán, namísto orgánu prvního stupně (§80 odst. 4
písm. b) správního řádu). Nicméně ve všech uvedených případech musí správní orgány
postupovat v souladu se zákonem a při respektování základních zásad činnosti správních orgánů
(§2 až 8 správního řádu), a základních požadavků na odůvodnění rozhodnutí, a zejména
při zachování ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces všech účastníků řízení.
Těmto požadavkům žalovaný při svém postupu nedostál, proto jeho rozhodnutí měl krajský soud
zrušit. Vzhledem k tomu, že tak krajský soud neučinil a vytýkané vady by nemohl krajský soud
sám nikterak odstranit, tedy nemohl by postupovat jinak, než že by rozhodnutí žalovaného zrušil
s výše vysloveným právním názorem, postupoval Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2
písm. a) soudního řádu správního, a zrušil rovněž rozhodnutí žalovaného.
O náhradě nákladů řízení před krajským soudem a řízení o kasační stížnosti rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, že stěžovatelka má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení,
které důvodně vynaložila, neboť měla ve věci plný úspěch (§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.).
Stěžovatelka v řízení před krajským soudem nebyla zastoupena advokátem, náleží jí tedy
náhrada nákladů spojených se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3000 Kč. Dále jsou
náklady tvořeny úkony právní služby zástupce stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti, sazba
za jednotlivé úkony se řídí vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Těmito úkony byly převzetí
a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a písemné podání soudu ve věci
samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jímž byla kasační stížnost v řízení před Nejvyšším
správním soudem. Za tyto úkony právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 2 x 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Sazba mimosmluvní odměny
se zvyšuje o 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Celkem tedy za 2 úkony právní služby náleží 6800 Kč. Stěžovatelka dále zaplatila soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5000 Kč. Náhrada nákladů za řízení o žalobě a řízení o kasační
stížnosti činí celkem 14 800 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce k rukám
jejího právního zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Podle §60 odst. 5 s. ř. s. o soba zúčastněná na řízení má právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
Tak tomu v projednávané věci nebylo, proto soud uvedl, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu