ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.231.2016:10
sp. zn. 5 As 231/2016 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2016, č. j. 31 A 96/2016 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen
,,krajský soud“) ze dne 26. 5. 2016, č. j. 30 A 71/2016 - 27, kterým byla odmítnuta žaloba,
kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016,
č. j. 2 As 246/2015 – 56. Krajský soud usnesením uvedeným v záhlaví žalobu odmítl.
Žalobce (dále jen ,,stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. V kasační stížnosti tvrdil, že nebyly splněny
podmínky pro řízení před krajským soudem, neboť „v tajném soudě u ČR-Krajského soudu v Brně
či přesněji Krajského soudu v Brně ve věci č. j. 31 A 96/2016 - 34 nejednal zákonný soudce“. Rozhodnutí
krajského soudu považuje za úmyslně nesprávné a tedy nezákonné, jednáním krajského soudu
byla narušena důvěra stěžovatele v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu.
Stěžovatel v kasační stížnosti vznesl námitku podjatosti všech členů senátu krajského soudu
a požádal, aby v řízení o kasační stížnosti bylo nařízeno jednání, protože nesouhlasí
s projednáním věci bez nařízení jednání.
Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu
svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11 (všechna
citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně
zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž
pro samotné vedení sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve věci stěžovatele vedené u zdejšího
soudu pod sp. zn. 6 As 262/2015, stěžovatel je „… opět veden snahou vést „spor pro spor… užívá
institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy aby napadl u jednoho krajského soudu rozhodnutí
jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž tyto své úkony dále řetězí –
a kasační stížnost …je tak zcela zjevně bez naděje na úspěch. … Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti
známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy
vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají
písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik
týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost
zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku (viz např. usnesení ze dne 4. 11. 2015 č. j. 2 As 223/2015 - 43 či ze dne 8. 10. 2015
č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám)“ ( cit. z usnesení
č. j. 6 As 262/2015 – 7, ze dne 30. 11. 2015).
V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání kasační stížnosti řádově stovky
spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné,
že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost,
že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho
žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených
sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému nevyzýval stěžovatele
k odstranění vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném
případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie
nemohou být důvodné – stěžovatel užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační
stížnost, tedy aby napadl u krajského soudu jiné rozhodnutí krajského soudu, přičemž tyto své
úkony dále řetězí – a kasační stížnost proti odmítavému usnesení krajského soudu je tak zcela
zjevně bez naděje na úspěch.
V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil
ani k provedení dalších procesních úkonů, tj. netrval na zaplacení soudního poplatku
a na zastoupení advokátem, neboť nepochyboval, že výše uvedený bezúčelný a zcela neefektivní
postup by se opakoval i v posuzované věci (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele
srov. usnesení NSS ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 - 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
V již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, Nejvyšší správní
soud v daném ohledu dále konstatoval:
„Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní soud. Ve vztahu
k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli
zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze
vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit
o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku vždy nového a totožného
poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012 sp. zn.
II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012
sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho
názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti
zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech
nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní soud, např.
v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne 4. 6. 2013,
usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013.
Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž
by daného stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn.
I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení
sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem.
Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu
k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 10 As 226/2014 - 16.“
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
Uplatněnou námitku podjatosti soudců krajského soudu, kteří ve věci rozhodovali,
posoudil Nejvyšší správní soud jako opožděnou. Jednou z podmínek pro rozhodnutí
soudu o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s.
je skutečnost, že je řízení o této věci stále vedeno a že o věci samé nebylo ještě rozhodnuto.
I pokud by stěžovatel zamýšlel uplatnit námitku zmatečnosti řízení před krajským soudem,
nemohla by být úspěšná. Podjatost soudce totiž nelze namítat z důvodu jeho postupu
a rozhodování ve věci projednávané soudem, jak ostatně uvedl i krajský soud v napadeném
rozhodnutí.
Podle §109 odst. 1 s. ř. s. se o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání;
považuje-li to soud za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti
jednání. K žádosti stěžovatele, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud uvádí,
že důvody pro takový postup neshledal.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu