ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.239.2015:60
sp. zn. 5 As 239/2015 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: Rašínova
vysoká škola s. r. o., se sídlem Šámalova 60, Brno, zast. JUDr. Petrem Valdhansem, advokátem,
se sídlem Mášova 18a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,
se sídlem Karmelitská 7, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 5 A 103/2011 - 295,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalobkyně (dále jen ,,stěžovatelka”) se včasnou kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne
29. 4. 2011, č. j. 6 925/2011-80. Uvedeným rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatelky proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2011, č. j. 32 866/2010-30/1, kterým byla stěžovatelce
na návrh Akreditační komise a) odňata akreditace magisterského studijního programu
„Ekonomika a insolvence“ se studijním oborem „Revitalizace ekonomických subjektů a řízení zdrojů“
se standardní dobou studia 2 roky a prezenční formou studia, b) omezena akreditace
bakalářského studijního programu „Ekonomika a insolvence“ se studijním oborem „Krizový
management“ se standardní dobou studia 3 roky a prezenční formou studia, c) omezena akreditace
bakalářského studijního programu „Ekonomika a management“ se studijním oborem „Řízení
sociálních služeb“ se standardní dobou studia 3 roky a prezenční formou studia.
K žalobním námitkám stěžovatelky, v nichž zpochybnila postup a činnost Akreditační
komise i správních orgánů a nesouhlasila se závěry o nedostatečném personálním zajištění
profilujících studijních programů, neboť nedošlo ke změnám, které by odůvodňovaly odnětí resp.
omezení akreditací, městský soud konstatoval, že žalovaný při hodnocení personálního zajištění
studijních oborů postupoval souladně se zákonem o vysokých školách, §6 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 42/1999 Sb. a Standardy Akreditační komise. Žalovaný správně přihlédl k nízkému
počtu přednášejících s titulem docent nebo profesor s vyšším pracovním úvazkem u stěžovatelky.
Povinné a povinně volitelné profilující předměty nebyly zajišťovány všemi habilitovanými
vyučujícími, značná část habilitovaných pedagogů byla vytížena vysokými pracovními závazky
u jiných institucí, proto nebyla řádně vykonávána zákonem předpokládaná vědecká a další tvůrčí
činnost těchto přednášejících u stěžovatelky. Z hlediska perspektivy rozvoje dotčených studijních
programů a jejich zajištění po dobu platnosti udělené akreditace žalovaný správně zohlednil
i věkovou skladbu přednášejících. Soud se ztotožnil rovněž se závěry žalovaného, pokud jde
o hodnocení odborné a publikační činnosti vyučujících stěžovatelky, která byla nedostatečná,
množství publikací v impaktovaných a recenzovaných odborných časopisech bylo mizivé,
publikační činnost byla realizována zejména formou anotací a učebnicových skript, resp.
se nevztahovala k profilujícím studijním programům. Jako nedostatečnou posoudil městský soud
shodně se žalovaným i tvůrčí činnost stěžovatelky, konstatoval, že projekt „Informační systém
pro podporu hodnocení dominoefektů z pohledu zákona o prevenci závažných havárií“ souvisí s příslušným
magisterským studijním programem jen okrajově. Městský soud odmítl námitku stěžovatelky,
že se správní orgány vůči ní dopustily nepřiměřeného zneužití práva a tvrdosti výkladu. Jako
nedůvodnou posoudil městský soud rovněž námitku stěžovatelky vznesenou proti závěru,
že výuka probíhala jen jeden den v týdnu, a to v sobotu. Dotčené studijní programy byly
akreditovány pro prezenční formu studia, ale z předložených rozvrhů školního roku 2010/2011
vyplývá, že rozvrh hodin byl přizpůsoben tak, aby bylo možno docházet do školy jen v sobotu.
Jako opodstatněnou neshledal městský soud námitku nejednotných kriterií, které správní orgány
měly uplatňovat při hodnocení pedagogického sboru stěžovatelky ve srovnání s ostatními
vysokými školami, přitom poukázal na zákonná kriteria vyplývající ze zákona o vysokých školách
a z vyhlášky č. 42/1999 Sb., která byla v daném případě respektována. Městský soud neshledal
nezákonnost rozhodnutí žalovaného pro absenci stanovení přiměřené lhůty pro splnění
povinnosti dle §86 odst. 1 zákona o vysokých školách. Povinnost umožnit studentům
pokračovat ve studiu na jiných vysokých školách byla stěžovatelce uložena příkazem
prvostupňového správního orgánu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 14 758/2011-30. Městský soud
souhlasil se žalovaným, že jen v samotném městě Brně se nalézají jiné vysoké školy, které
se zabývají ekonomickými studijními programy, na kterých mohli dotčení studenti případně
zahájit další studium; s ohledem na uvedené soud odmítl námitku nevykonatelnosti správního
rozhodnutí.
Městský soud shledal rovněž nedůvodnou námitku prekluze, neboť lhůta podle §85
odst. 6 zákona o vysokých školách je lhůtou pořádkovou, její nedodržení ze strany správního
orgánu nemělo vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Soud dále konstatoval, že prvostupňový
orgán nepostupoval nezákonně, jestliže požádal Akreditační komisi o vypracování dodatečného
stanoviska ve věci k vyjádření stěžovatelky, resp. k jejím námitkám. Konstatoval rovněž,
že správní orgány rozhodovaly na základě relevantních podkladových materiálů, které byly
zpracovány na základě údajů za školní rok 2010/2011, obě správní rozhodnutí byla odůvodněna
řádným způsobem, přičemž správní orgány se řádně vypořádaly s důkazními návrhy
a neprovedení některých z navržených důkazů řádně a dostatečným způsobem odůvodnily.
Městský soud shledal pochybení v postupu správního orgánu I. stupně, který před vydáním
rozhodnutí neumožnil stěžovatelce seznámit se se stanoviskem Akreditační komise ze dne
8. 12. 2010, ve kterém komise odmítla námitky stěžovatelky a rekapitulovala své předchozí
argumenty; stanovisko neobsahovalo nové podstatné skutečnosti, soud proto uzavřel, že toto
pochybení nemělo vliv na zákonnost správního rozhodnutí.
Městský soud konstatoval, že správní orgány nerozhodly o námitce podjatosti, kterou
stěžovatel vznesl vůči doc. Ing. V. V., CSc., a ztotožnil se se závěrem žalovaného, že toto
procesní pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Námitku zneužití pravomoci,
podjatosti a porušení povinnosti mlčenlivosti vznesenou vůči předsedkyni akreditační komise
prof. V. D. posoudil městský soud jaké nedůvodnou a odmítl rovněž námitku vůči složení
rozkladové komise.
II. Kasační stížnost
Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka uvedla obsahově shodné argumenty a skutečnosti jako ve správní žalobě.
Zpochybnila postup Akreditační komise, která při žádosti stěžovatelky o akreditaci akceptovala
personální obsazení v navrhovaném složení na plánovaný počet 800 studentů a po dvou letech
„znenadání konstatovala jeho nedostatečnost, byť faktický počet studentů byl podstatně nižší […] přičemž
z původních 22 přednášejících profesorů a docentů v době odnětí akreditace jich u žalobce působilo 19.“
Stěžovatelka poukázala na ojedinělost dotčených studijních programů, zejména programu
magisterského a v této souvislosti uvedla, že pro něj nebyl habilitovaný žádný vysokoškolský
pedagog. Tzv. „létající profesoři“, tj. pedagogové působící s velkými úvazky na několika školách
či institucích zároveň, jsou podle stěžovatelky obecně známou skutečností ve vysokoškolské
sféře, tato skutečnost má však dopady jen na vybrané subjekty. Úvaha o věkové
struktuře personálního zabezpečení je podle stěžovatelky v rozporu se zákoníkem práce,
antidiskriminačním zákonem a Listinou základních práv a svobod; Standardy Akreditační komise,
o které se tento postup opírá, jsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Akreditační
komise, resp. žalovaný, nevzali v úvahu neexistenci impaktovaného časopisu pojednávajícího
o insolvenci či revitalizaci firem v ČR. Pokud jde o hodnocení projektů, stěžovatelka namítla,
že hodnotící subjekty nerozeznají, který z projektů má „souvztažnost k vyučovanému oboru“.
Dále namítla, že žalovaný ve svém rozhodnutí nestanovil lhůtu pro zajištění možnosti
pokračovat ve studiu dle §86 zákona o vysokých školách. Příkazem správního orgánu I. stupně
byla tato lhůta stanovena až po intervenci stěžovatelky. Stěžovatelka v této souvislosti namítá,
že ukončení studia v posledním semestru je protiprávní a v rozporu s dobrými mravy.
Rozhodnutí žalovaného je nadto nezákonné, neboť bylo vydáno po uplynutí lhůty dle §85
odst. 6 zákona o vysokých školách; se závěrem městského soudu, který uzavřel, že uvedená lhůta
je lhůtou pořádkovou, stěžovatelka nesouhlasí.
Stěžovatelka namítá porušení §36 odst. 3 správního řádu, neboť jí nebylo umožněno
seznámit se se stanoviskem Akreditační komise s odůvodněním, že neobsahovalo žádné nové
podstatné skutečnosti.
Další namítanou procesní vadou je „neřešení námitky podjatosti vůči doc. Ing. V. V., CSc.“ a
konečně stěžovatelka namítá „zneužití pravomoci, podjatosti a porušení zásady mlčenlivosti ze strany
předsedkyně Akreditační komise prof. V. D.“.
Stěžovatelka navrhla, aby kasační soud napadený rozsudek městského soudu a spolu
s ním napadené správní rozhodnutí zrušil.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že k omezení resp. odnětí akreditace
nedošlo z důvodu nedostatečného poměru počtu akademických pracovníků k počtu studentů
studujících ve studijních programech. Personální zajištění studijních programů se zcela zásadním
způsobem změnilo, program již nezajišťovalo 15 původních vyučujících (mezi nimiž bylo
9 profesorů a 6 docentů), a tito nebyli adekvátním způsobem nahrazeni.
Studijní programy mohly být garantovány akademickými pracovníky habilitovanými
v oboru blízkém nebo příbuzném příslušnému studijnímu oboru, námitka o nedostatku
habilitovaných pedagogů je proto podle žalovaného irelevantní. Tvrzení stěžovatelky o běžné
praxi tzv. „létajících profesorů“ pokládá žalovaný za nedůvodné a neopodstatněné, taková praxe
není tolerována. Námitku, že v případě stěžovatelky bylo ve srovnání s jinými vysokými školami
postupováno podle rozdílných kritérií, pokládá žalovaný za spekulativní a nedůvodnou, což
dokresluje údaji o omezení resp. odnětí akreditace i jiným vysokým školám, či o odejmutí
souhlasu působit jako soukromá vysoká škola, v období do roku 2011.
Žalovaný ve svém rozhodnutí plně respektoval právní předpisy České republiky, jakož
i mezinárodní závazky, a mj. respektoval i obecný zákaz diskriminace. Námitku diskriminace
z důvodu věku žalovaný odmítl. Pokud jde o Akreditační komisi, tato se k personálnímu zajištění
studijních programů vyjadřovala jako k celku z hlediska perspektivy a kontinuity studijních oborů
a k věku jednotlivých pedagogů se nevyjadřovala.
Pokud jde o požadavky na publikační a odbornou činnost akademických pracovníků,
odmítl žalovaný, že by byly brány v úvahu „výhradně odborné publikační výstupy uveřejněné
v recenzovaných nebo impaktovaných časopisech“, nebo že by stěžovatelce vytýkal praktické zkušenosti
akademických pracovníků, jak tvrdí stěžovatelka. Žalovaný se ztotožňuje s tím, jak jsou
požadavky na odbornost definovány ve Standardech Akreditační komise, ze kterých zejména
vyplývá, že každý studijní program by měl být „zajišťován jádrem dostatečně kvalifikovaných
akademických pracovníků s odpovídající odbornou a publikační činností v předmětech, které vyučují.“
K námitce neschopnosti žalovaného správně hodnotit projekty stěžovatelky a jejich
souvztažnost k vyučovanému oboru žalovaný uvedl, že projekty řešené v rozhodné době byly
zaměřeny nikoli na výzkum; v případě projektu „Informační systém pro podporu hodnocení dominoefektů
z pohledu zákona o prevenci závažných havárií“ tento souvisel s příslušným studijním programem
„Ekonomika a insolvence“ a studijním oborem „Revitalizace ekonomických subjektů a řízení zdrojů“ pouze
okrajově.
Námitku nestanovení lhůty podle §86 odst. 2 zákona o vysokých školách žalovaný
odmítl; lhůta byla stanovena příkazem ze dne 16. 5. 2011, č. j. 14 758/2011 – 30, vydaným podle
§150 správního řádu.
Pokud jde o lhůtu stanovenou §85 odst. 6 zákona o vysokých školách, žalovaný
nerozporuje, že tato lhůta byla překročena. Tato dílčí procesní vada však dle žalovaného neměla
vliv na soulad prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy ani na jeho správnost. Žalovaný
poznamenává, že lhůta 120 dnů, uvedená v §85 odst. 6 zákona o vysokých školách, je procesní
lhůtou pořádkovou, tedy nikoli prekluzivní lhůtou; tvrzení stěžovatelky o zásadním procesním
pochybení je tak neopodstatněné a nesprávné. Uvedené žalovaný doplňuje výkladem §85 odst. 6
zákona o vysokých školách, v kontextu s §105 téhož zákona a teoretickým exkursem o veřejných
subjektivních právech.
Žalovaný nesouhlasí rovněž s námitkou porušení §36 odst. 3 správního řádu ve správním
řízení a ztotožňuje se s městským soudem, že nepředložení „druhého“ stanoviska Akreditační
komise stěžovatelce nemělo vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. K uvedenému
žalovaný dále uvedl, že stěžovatelka měla možnost se stanoviskem Akreditační komise
se seznámit na webových stránkách komise, kde jsou výsledky všech hodnocení vysokých škol
a kvality akreditovaných činností zveřejňovány. Že byl obsah vyjádření Akreditační komise
stěžovatelce znám, je zřejmé i ze skutečnosti, že stěžovatelka ve svých podáních vznášela
k vyjádření námitky.
K nevypořádání námitky podjatosti doc. Ing. V. V. zopakoval žalovaný podrobně
argumenty uvedené v žalobou napadeném rozhodnutí, zdůraznil, že tvrzené důvody podjatosti
byly shledány irelevantními a doc. Ing. V. učinil v řízení pouze procesní úkony, které neovlivnily
meritorní rozhodnutí ve věci.
K námitkám vzneseným vůči předsedkyni Akreditační komise prof. V. D. žalovaný
citoval doslovný přepis Rozhovoru s V. D., ČT 24 1. dubna 2011 v 18:30 (zdroj Newton Media
Monitoring), ze kterého vyplývá, že prof. D. neinformovala veřejnost o výsledku správního řízení
vedeného se stěžovatelkou.
Námitka porušení práva na spravedlivý proces je dle žalovaného zmatečná, přesto
v obecné rovině dodává, že ze strany Akreditační komise nebo žalovaného nedošlo k porušení
právních předpisů, a konstatuje, že rozhodnutí ministerstva o omezení resp. odnětí akreditace,
jsou výrazem odborných správních uvážení, která nepřekročila meze zákonnosti.
S ohledem na výše uvedené navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
K jednotlivým kasačním námitkám uvádí Nejvyšší správní soud následující.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry městského soudu, pokud jde o personální zabezpečení
dotčených studijních programů. Tvrdí, že Akreditační komise akceptovala personální obsazení
navrhované v rámci řízení o udělení akreditace a po dvou letech „znenadání konstatovala
jeho nedostatečnost,…, přičemž z původních 22 přednášejících profesorů a docentů v době odnětí akreditace jich
u žalobce působilo 19“ a faktický počet studentů byl „podstatně nižší“ než v žádosti o akreditaci
plánovaných 800 studentů. Tato námitka není důvodná.
Nejprve je třeba podotknout, že úkolem Akreditační komise je pečovat o kvalitu
vysokoškolského vzdělávání a všestranně posuzovat vzdělávací a vědeckou, výzkumnou,
vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost vysokých škol (§84 zákona
o vysokých školách). V rámci plnění těchto úkolů Akreditační komise zejména hodnotí činnost
vysokých škol a kvalitu akreditovaných činností a zveřejňuje výsledky hodnocení a také posuzuje
další záležitosti týkající se vysokého školství, které jí předloží ministr, a vydává k nim stanoviska.
Zjistí-li Akreditační komise nedostatky při uskutečňování akreditovaných činností, doporučí
vysoké škole nebo spolupracující právnické osobě, aby v přiměřené lhůtě zjednala nápravu.
V případě závažných nedostatků při uskutečňování studijního programu navrhne Akreditační
komise ministerstvu podle povahy věci omezení akreditace, pozastavení akreditace nebo odnětí
akreditace (§84 odst. 1, 2 zákona o vysokých školách). Akreditační komise tedy nerozhoduje
o odnětí akreditace ve správním řízení, neboť nevydává o odnětí akreditace rozhodnutí ve smyslu
§9 správního řádu. O akreditacích (na základě předchozího vyjádření Akreditační komise)
rozhodoval na základě vlastní úvahy žalovaný (§78 a násl. zákona o vysokých školách).
V posuzovaném případě Akreditační komise hodnotila činnost a kvalitu akreditovaných
činností stěžovatelky a ve svém stanovisku ze dne 14. 7. 2010 konstatovala zjištění závažných
nedostatků při uskutečňování akreditovaného magisterského programu a akreditovaných
bakalářských studijních programů, a navrhla žalovanému podle §85 odst. 2 písm. c) a §85 odst. 4
zákona o vysokých školách odnětí akreditace magisterského studijního programu „Ekonomika
a insolvence“ navazujícího na bakalářský studijní program se studijním oborem „Revitalizace
ekonomických subjektů a řízení zdrojů“, a podle §85 odst. 2 písm. a) zákona o vysokých školách
omezení akreditace bakalářského studijního programu „Ekonomika a insolvence“ pro studijní obor
„Krizový management“ a bakalářského studijního programu „Ekonomika a management“ pro studijní
obor „Řízení sociálních služeb“. Pokud jde o personální zabezpečení, konstatovala komise jeho
nedostatečnost, ale nikoliv ve smyslu nedostatečného počtu vyučujících na počet studentů, jak
uvádí stěžovatelka. Ze stanoviska komise je zřejmé, že komise shledala personální zabezpečení
podstatně horším než v době akreditace, neboť stěžovatelka nenaplnila slibovaný rozvoj
personálního zabezpečení a stav personálního zabezpečení se „zásadním způsobem odlišuje od stavu
deklarovaného v žádosti o akreditaci.“ Komise tak žádným způsobem neposuzovala personální
zabezpečení ve vztahu k plánovanému resp. faktickému počtu studentů. Nejvyšší správní soud
proto tuto argumentaci stěžovatelky shodně se žalovaným i městským soudem pokládá
za irelevantní.
Jedním z nedostatků konstatovaných Akreditační komisí bylo, že z 15 profesorů nebo
docentů deklarovaných stěžovatelkou v žádosti o akreditaci, působili u ní v době hodnocení
pouze 4 z nich. Stěžovatelka v kasační stížnosti vznesla nikterak nedoloženou námitku,
že „z původních 22 přednášejících profesorů a docentů v době odnětí akreditace jich u žalobce působilo 19“. Tato
námitka není důvodná. Zdejší soud musí dát za pravdu žalovanému, který stěžovatelkou uváděný
počet 19 docentů a profesorů pokládá za hrubě zavádějící a zkreslující resp. nepřesně
formulovaný; ze správního spisu vyplývá, že z původně deklarovaných 9 profesorů a 6 docentů,
působili u stěžovatelky v době rozhodování o odnětí akreditace 2 profesoři a 2 docenti.
Stěžovatelka namítala, že studijní programy, které zajišťovala, jsou výjimečné a ojedinělé
a nebyl pro ně habilitovaný žádný pedagog; habilitace jsou přitom realizovatelné pouze
na veřejných či státních školách. Tato argumentace rovněž není důvodná. Z prvoinstančního
rozhodnutí vyplývá, že ve stanovisku Akreditační komise zdůrazňovala nedostatek habilitovaných
pracovníků s odborností a publikační aktivitou, jež se vztahuje k vyučovaným předmětům.
Z uvedeného je zřejmé, že zcela dostatečné by bylo, pokud by studijní programy byly garantovány
akademiky habilitovanými v oborech příbuzných příslušným oborům; jak upozornil žalovaný,
popsaný postup zákon o vysokých školách nevylučuje.
Svou námitku, že „létající profesoři“ jsou problematikou známou v celé vysokoškolské
sféře a faktické dopady jsou jen na vybrané subjekty, stěžovatelka nepodložila žádným
konkrétním důkazem. Navíc je tato námitka zásadně zpochybněna vyjádřením žalovaného, který
uvedl a konkrétními údaji doložil, že ve vztahu ke všem vysokým školám postupuje stejným
a nediskriminačním způsobem, pokud jde o posuzování personálního zabezpečení v rámci
rozhodování o akreditacích.
Za nepřijatelnou a v rozporu se zákazem diskriminace označila stěžovatelka „úvahu
o věkové struktuře personálního zabezpečení“. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem
městského soudu, který porušení zákazu diskriminace z hlediska věku pedagogů neshledal.
Kasační soud neshledal ničeho, v čem by postup žalovaného vybočil z ústavního rámce zákazu
diskriminace. Věk vyučujících nebyl předmětem hodnocení žalovaného, který vycházel
ze stanoviska Akreditační komise, která rovněž věk vyučujících žádným způsobem nehodnotila;
z důvodu věku nebyla neodůvodněně znevýhodněna určitá skupina před druhou, nedošlo tak
k rozdílnému zacházení či přístupu. Jestliže Akreditační komise v souladu se svými standardy
vzala v úvahu i širší souvislosti, které jsou podstatné pro personální zajištění studijních programů
z hlediska perspektivy a kontinuity studijních oborů, a to včetně věkové skladby přednášejících,
je tento postup legitimní a nejedná se o diskriminaci.
Stěžovatelka dále vytýkala žalovanému resp. Akreditační komisi, že nevzali v úvahu
neexistenci impaktovaného časopisu pojednávajícího o insolvenci či revitalizaci firem, nedocenili
praktické poznatky jednotlivých vyučujících, a nesprávně posoudili projekty stěžovatelky a jejich
vztah k vyučovaným oborům. K uvedené námitce Nejvyšší správní soud podotýká, že otázka
publikační a odborné činnosti akademických pracovníků, jejich praktických zkušeností, a rovněž
posouzení související výzkumné činnosti stěžovatelky, je věcí uvážení žalovaného, které městský
soud ani soud kasační nemohou nahrazovat vlastním soudním uvážením (k uvedenému srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46). Žalovaný své
úvahy, na základě kterých dospěl k závěru, že odborné výstupy a tvůrčí činnost akademických
pracovníků neodpovídá požadavkům standardů Akreditační komise, ze kterých žalovaný
při posouzení vycházel, odůvodnil uspokojivě a na základě dostatečně zjištěného skutkového
stavu. Zdejší soud má za to, že žalovaný správně zhodnotil i otázku výzkumné činnosti
stěžovatelky a dostatečně odůvodnil své úvahy o nedostatečné adekvátní výzkumné činnosti
stěžovatelky, která by se vztahovala k příslušným studijním programům.
Ze spisové dokumentace vyplývá, že příkazem žalovaného ze dne 16. 5. 2011,
č. j. 14 758/2011 – 30, byla stěžovatelce stanovena „povinnost zajistit studentům magisterského
studijního programu ‚Ekonomika a insolvence‘ se studijním oborem ‚Revitalizace ekonomických subjektů a řízení
zdrojů‘ možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na jiné vysoké škole,
a to ve lhůtě do 31. srpna 2011.“ Je nepochybné, že lhůta ve smyslu §86 odst. 2 zákona o vysokých
školách byla žalovaným stanovena, a tvrzení stěžovatelky, že k jejímu stanovení došlo „až po osobní
intervenci jednatelky žalobce“, je z tohoto pohledu zcela irelevantní. Stěžovatelka rovněž namítla
protiprávnost a rozpor s dobrými mravy, pokud jde o ukončení studia studentům posledního
semestru, a odkázala na „dosud řešené obdobné případy na tomto ministerstvu“, které ale žádným
způsobem nekonkretizovala. Nejvyšší správní soud názor stěžovatelky nesdílí a ztotožňuje
se se závěrem městského soudu, že stanovená lhůta je lhůtou přiměřenou, která byla určena
vhodně tak, aby bylo možno pokračovat ve studiu s počátkem nového školního roku.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, který konstatoval, že lhůta
stanovená §85 odst. 6 zákona o vysokých školách je lhůtou pořádkovou a její nedodržení nemá
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. K charakteru lhůty podle §85 odst. 6 zákona
o vysokých školách se Nejvyšší správní soud vyjádřil podrobně ve svém rozhodnutí ze dne
29. 8. 2014, č. j. 5 As 22/2014 - 118, ve kterém mj. uvedl: „Přestože předmětné ustanovení stanoví
maximální stodvacetidenní lhůtu pro vydání rozhodnutí o omezení, pozastavení nebo odnětí akreditace, nevyplývá
z něj eo ipso, že by s jejím nedodržením zákonodárce spojoval důsledky pro řízení ve věci samé, např. že by již
nebylo možno po uplynutí této lhůty v řízení pokračovat (jak je tomu např. v ustanovení §61 odst. 1 zákona
č. 231/2001 Sb., ze kterého je patrno, že předmětné správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději
do 3 měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle §32 odst. 1 písm. l); lhůtu tří měsíců je tak
nutno považovat za prekluzivní.). Stěžovatel se tak mýlí, má-li za to, že předmětné ustanovení zákona o vysokých
školách s uplynutím lhůty spojuje následek ve formě právní vady správního řízení.“ V citovaném rozhodnutí
zdejší soud uzavřel, že lhůta podle §85 odst. 6 zákona o vysokých školách je lhůtou pořádkovou,
na jejíž uplynutí zákon neváže žádné právní důsledky pro věc samu. Nejvyšší správní soud
neshledal důvod se od tohoto závěru ani v nyní projednávané věci odchylovat.
Pokud jde o námitku porušení procesních práv stěžovatelky, která v průběhu správního
řízení neměla možnost vyjádřit se ke stanovisku Akreditační komise ze dne 8. 12. 2010, Nejvyšší
správní soud souhlasí s městským soudem, že postup žalovaného, který nevyzval stěžovatelku
k seznámení s druhým stanoviskem komise, ve kterém reagovala na vyjádření stěžovatelky
k návrhu na odnětí resp. omezení akreditace, byl procesním pochybením. Toto pochybení nelze
zhojit poukazem na to, že stanoviska Akreditační komise jsou obligatorně zveřejňována a jsou
přístupná přibližně do 14 dnů od zasedání komise na jejích webových stránkách, jak uváděl
žalovaný. Z obsahu stanoviska Akreditační komise ze dne 8. 12. 2010 však vyplývá, že komise
v něm v podstatě zopakovala skutečnosti a argumenty, které byly uvedeny již v jejím návrhu
na odnětí resp. omezení akreditace, s nímž byla stěžovatelka obeznámena. Zdejší soud se proto
ztotožňuje s městským soudem v tom, že uvedené procesní pochybení žalovaného nezpůsobilo
nezákonnost rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatel dále namítal nevypořádání námitky podjatosti vznesené stěžovatelkou vůči
doc. Ing. V. V., Csc. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že je-li ve správním
řízení vznesena námitka podjatosti, nemá být rozhodováno v meritu věci do doby, dokud není
rozhodnuto o této námitce; s tímto názorem se ostatně ztotožnil i městský soud, který postup
správního úřadu prvního stupně označil za procesně chybný. Spornou otázkou však je, zda
samotná skutečnost, že dílčí procesní úkony v počátku správního řízení byly učiněny potenciálně
podjatou osobou, zakládá nezákonnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud je shodně s městským
soudem toho názoru, že nikoliv. Podle §89 odst. 2 správního řádu se v odvolacím řízení
nepřihlíží k takovým vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad
napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost. O tom,
že prvostupňové rozhodnutí bylo v době svého vydání zatíženo procesní vadou, není pochyb.
Bylo potom věcí odvolacího orgánu posoudit, zda jde o vadu, na kterou dopadá shora citované
ustanovení správního řádu. Žalovaný dospěl k závěru, že za situace, kdy byl pracovní poměr
s doc. Ing. V. V., Csc. ukončen k 1. 12. 2010, a bylo zjištěno, že doc. V. učinil v správním řízení
procesní úkony, které neměly žádný vliv na meritorní rozhodnutí (pracovní poměr doc. V. byl
ukončen již v době vznesení námitky podjatosti), nebyl chybný postup prvostupňového úřadu
způsobilý vyvolat nezákonnost meritorního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se
závěrem městského soudu, že uvedené pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí
žalovaného.
Stěžovatelka namítala rovněž skandální zneužití pravomoci, podjatosti a porušení zásady
mlčenlivosti ze strany předsedkyně Akreditační komise prof. V. D., kterého se měla dopustit
v rozhovoru v pořadu Interview v České televizi dne 1. 4. 2011. Ani tato stížní námitka nemohla
být shledána důvodnou. Přepis rozhovoru s prof. V. D. byl konstatován jako důkaz v průběhu
ústního jednání v řízení před městským soudem. Z jeho obsahu je zřejmé, že namítaného jednání,
tj. informování „veřejnosti o výsledku daného správního řízení“ vedeného se stěžovatelkou, se předsedkyně
Akreditační komise nedopustila.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud se řádně vypořádal se vznesenými
žalobními námitkami, své úvahy řádně a přezkoumatelným způsobem podrobně odůvodnil a jeho
rozsudek z hlediska práva zcela obstojí.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené kasační stížnost posoudil jako
nedůvodnou a dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. ji proto zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží.
Toto právo by náleželo žalovanému, ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady nad rozsah
vyplývající z jeho úřední činnosti, vznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu