ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.59.2015:27
sp. zn. 5 As 59/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Lenky Matyášové ve věci žalobce: A. K., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 18 A 14/2014 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu města Havířova ze dne 1. 10. 2013, č. j. OVV1/55190/2013-8,
byl žalobce (dále „stěžovatel“) shledán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1
písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), neboť řídil motorové vozidlo, aniž by byl připoután,
a nepředložil policejní hlídce řidičský průkaz. Za přestupek mu byla uložena pokuta 2000 Kč.
Rozhodnutí bylo doručeno zmocněnci stěžovatele, společnosti FLEET Control, s.r.o.
(jejímž společníkem a jednatelem je Jiří Kocourek), dne 17. 10. 2013 a stěžovateli
dne 21. 10. 2013.
Dne 1. 11. 2013 podal stěžovatel prostřednictvím svého zmocněnce e-mailem
bez uznávaného elektronického podpisu blanketní odvolání.
Dne 4. a 5. 11. 2013 stěžovatel podal prostřednictvím svého zmocněnce na poště
v Libanonu k poštovní přepravě zásilky obsahující blanketní odvolání.
Dne 7. 11. 2013 podal stěžovatel prostřednictvím svého zmocněnce blanketní odvolání
datovou schránkou.
Dne 10. 12. 2013 byly zásilky podané v Libanonu doručeny Magistrátu města Havířov.
Rozhodnutím ze dne 7. 3. 2014, č. j. MSK 20267/2014, žalovaný odvolání stěžovatele
zamítl jako opožděné podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní
řád“). Konstatoval, že posledním dnem lhůty k podání odvolání bylo 1. 11. 2013. Stěžovatel tento
den podal odvolání „cestou prostého e-mailu“. K jeho řádnému potvrzení došlo až dne 7. 11. 2013,
tedy po uplynutí zákonné pětidenní lhůty uvedené v §37 odst. 4 správního řádu. Blanketní
odvolání podaná k přepravě v Libanonu dne 4. 11. 2013 a 5. 11. 2013, která byla doručena
Magistrátu města Havířov dne 10. 12. 2013, žalovaný považoval za obcházení právní normy
a výkon práva in fraudem legis. Podle něj je smyslem §37 odst. 4 věty první správního řádu
zachování práv účastníků při mimořádných situacích, která jim bránila učinit náležité podání.
Žalovaný konstatoval, že taková situace na straně zmocněnce stěžovatele nenastala,
když ten mohl dne 7. 11. 2013 podat cestou datové zprávy totéž blanketní odvolání.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu podle §65 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítl, že své e-mailové podání
ze dne 1. 11. 2013 písemně potvrdil prostřednictvím doporučeného dopisu odeslaného
z Libanonu dne 5. 11. 2013. Pětidenní lhůta stanovená v §37 odst. 4 správního řádu byla tedy
zachována. Žalovanému nepříslušelo hodnotit postup stěžovatele, ale postup Magistrátu města
Havířova. Hodnocení potvrzení odvolání jako in fraudem legis považoval stěžovatel za nedůvodné
a scestné. Výklad žalovaného, který za smysl §37 odst. 4 správního řádu označil zachování práv
účastníků při mimořádných situacích, neměl oporu ani v důvodové zprávě, ani v komentáři,
ani v jiném ustanovení správního řádu. O odeslání odvolání byl požádán kolega, který nestihl zajít
na poštu před svým odletem do Libanonu, kam mířil za svou rodinou, která přišla ve válce
v Sýrii o domov. Úvahy o zneužití práva byly zcela scestné; podle internetových stránek
České pošty trvá doručení dopisu do Libanonu 5–7 dní. Sám žalovaný překročil o více než dva
měsíce lhůtu, kterou mu k vydání rozhodnutí o odvolání dává správní řád. Stěžovatel měl tudíž
za to, že k potvrzení odvolání došlo již 5. 11. 2013, tedy v zákonné lhůtě.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl rozsudkem
ze dne 5. 2. 2015. Podání učiněná z Libanonu nepovažoval za potvrzení již učiněného podání
ze dne 1. 11. 2013. Zcela se ztotožnil s žalovaným, že podání potvrzujícího blanketního odvolání
na poště v Libanonu (doručené Magistrátu města Havířova až 10. 12. 2013) je pouze zdánlivým
výkonem práva, které nepožívá právní ochrany. Jedná se o zneužití práva, jemuž nelze přiznat
právní účinky. V tomto ohledu odkázal krajský soud na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011 - 81, a ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Krajský soud zdůraznil, že zmocněnec stěžovatele je právnickou
osobou, disponující datovou schránkou, jejímž prostřednictvím také činil v řízení některé
procesní úkony. Nic mu tak nebránilo podat v souladu s §37 odst. 4 správního řádu odvolání
v zákonné lhůtě v elektronické podobě s uznávaným elektronickým podpisem. Stěžovatel
ani netvrdil, že by mu v tom něco bránilo. Jestliže zmocněnec postupoval tak, že odvolání
vyhotovil v písemné podobě, pověřil kolegu k jeho podání na poště, ten to údajně nestihl
před svým odletem do Libanonu a zásilky podal k poštovní přepravě až tam, aby zásilka
po několika týdnech doputovala do České republiky, jednalo se o zjevnou procesní obstrukci,
jejímž jediným cílem bylo způsobit průtahy v řízení.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností odkazující na kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle něj totiž krajský soud věc nesprávně posoudil,
když vyhodnotil postup stěžovatele jakožto jednání in fraudem legis. Stěžovatel zastává názor,
že nemohl mít v úmyslu právo zneužít. Podle podmínek České pošty trvá doručení
doporučeného dopisu do Libanonu 5–7 dní. Stěžovatel nemohl mít jiné očekávání o lhůtě
doručení dopisu v okamžiku jeho odeslání. Subjektivní stránka zneužití práva, tedy úmysl zneužít
právo, nemohla být naplněna. Obdobně by totiž mohl být stěžovateli předestřen úmysl zneužít
právo v případě zaslání písemnosti prostřednictvím České pošty, pokud by se tato zásilka
zpozdila. V předmětné věci nedošlo k situaci, kdy by stěžovatel záměrně realizoval své právo tak,
aby řízení bylo prodlouženo, ale k pochybení pošty, jež podle veřejně dostupných zdrojů
doručuje písemnosti ve lhůtě 5–7 dní. Názor krajského soudu by byl správný pouze tehdy, pokud
by stěžovatel věděl, že doručení „dávky písemností“, zahrnující i potvrzení odvolání, z Libanonu
trvá řádově měsíc a déle. Stěžovatel, jeho zástupce ani nikdo blízký z Libanonu předtím ani poté
zásilky neodesílal. Součástí subjektivní stránky zneužití práva je též nutnost prokázání snahy
o získání výhody. V nyní posuzované věci by žalovaný odvolání při akceptaci jeho včasnosti
stejně po věcném přezkoumání zamítl. Zmocněnec stěžovatele používá pro komunikaci datovou
schránku, čímž je z hlediska doručování ideální partnerem státní správy. Pokud písemnost
z vnitřních důvodů nevypravil datovou schránkou, tak tato situace představovala výjimku
z pravidla v jinak bezproblémové komunikaci. Datová schránka nemusí být vždy dostupná
(blokování protokolu https některými poskytovali internetového připojení, komplikace
s internetovým připojením, vnitřní chyba ve společnosti apod.). Ustanovení §40 odst. 1 písm. d)
správního řádu stěžovateli výslovně umožnilo učinit podání ze zahraničí. Krajský soud tedy
neprokázal subjektivní ani objektivní stránku zneužití práva. Napadený rozsudek tak popírá právo
na odvolání v trestním řízení garantované čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. Stěžovatel z uvedených důvodů navrhl jeho zrušení a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na své vyjádření k žalobě
a uvedl, že ve skutkově obdobných věcech jsou u Nejvyššího správního soudu vedena řízení
pod sp. zn. 9 As 34/2015, 2 As 47/2015 a 1 As 16/2015.
Při posuzování kasační stížnosti Nejvyšší správní soud hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se předkládanými právními otázkami již ve své rozhodovací
činnosti několikrát zabýval, a to na téměř totožném skutkovém podkladě (viz např. rozsudky
ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 As 16/2015 - 30, ze dne 29. 7. 2015, č. j. 9 As 34/2015 - 25,
ze dne 11. 5. 2015, č. j. 2 As 47/2015 - 30, a ze dne 19. 11. 2015, č. j. 8 As 94/2015 - 25).
Společným rysem všech případů, včetně nyní posuzovaného, bylo podání odvolání ve správním
řízení zmocněncem poslední den lhůty e-mailem bez uznávaného elektronického podpisu.
Těsně po uplynutí pětidenní lhůty podle §37 odst. 4 správního řádu pak byla zmíněná podání
potvrzena podáním uskutečněným datovou schránkou, což logicky mohlo vést správní orgány
k domněnce, že odvolání nebylo podáno v zákonné lhůtě. Písemná potvrzení odvolání byla však
v mezidobí podána na poště v Libanonu v listopadu 2013 ve lhůtě pěti dní od podání odvolání
e-mailem bez uznávaného elektronického podpisu.
Nejvyšší správní soud označil ve výše uvedených rozhodnutích takový způsob podání
odvolání za zneužití práva a v žádném z uvedených řízení mu neposkytl ochranu a ani nepřiznal
právní účinky. Nejvyšší správní soud nemá důvod, aby se v nyní posuzovaném případě
od své ustálené judikatury odchýlil.
Ze všech okolností případu je i zde zřejmá snaha stěžovatele, respektive jeho zmocněnce,
o obstrukční jednání před správními orgány. Zmocněnec stěžovatele mohl již své podání
ze dne 1. 11. 2013 opatřit uznávaným elektronickým podpisem, což by pro něj bylo mnohem
jednodušším a logičtějším řešením. To však neučinil s odkazem na vnitřní důvody. Ty příkladmo
vyjmenovává („např. nový zaměstnanec bez přístupu do datové schránky, dovolená jediné osoby s přístupy,
komplikace s internetovým připojením v důsledku stěhování, apod.“), aniž by však přímo uvedl,
který z nich mu znemožnil podání uznávaným elektronickým podpisem opatřit, což podle
Nejvyššího správního soudu podstatně ubírá jeho tvrzení na důvěryhodnosti. Lze mít také
pochyby, že by uvedené důvody přetrvávaly po celou dobu běhu lhůty podle §37 odst. 4
správního řádu, obzvláště když jako ve výše citovaných případech rozhodnutých rozsudky
č. j. 9 As 34/2015 - 25 a č. j. 8 As 94/2015 - 25 i zde zmocněnec odeslal potvrzení datovou
zprávou hned první den po uplynutí pětidenní lhůty. O nevěrohodnosti snahy o plnohodnotné
odeslání odvolání svědčí i to, že právě v tomto opožděném podání zaslaném prostřednictvím
datové schránky dne 7. 11. 2013 stěžovatel správní orgány neupozornil na písemná podání
učiněná na poště v Libanonu. Ty tak pochopitelně mohly vycházet z mylného předpokladu,
že podání ze dne 7. 11. 2013 je jediným potvrzením podání ze dne 1. 11. 2013, a mohly
tak odvolání zamítnout jako opožděné, dříve než by dorazila podání z Libanonu, o nichž
nemohly mít tušení. Proto by bylo jedině logické, aby účastník řízení, mající opravdový zájem
o věcné rozhodnutí o odvolání, na toto podání správní orgány upozornil, aby se tomuto
hrozícímu následku pokusil zabránit. Z uvedených okolností však spíše vyplývá, že smyslem
tohoto opožděného podání ze dne 7. 11. 2013 byla právě snaha uvést žalovaného v omyl
a posléze se domáhat zrušení jeho rozhodnutí z procesních důvodů.
Námitka, že Česká pošta doručuje z České republiky do Libanonu za 5–7 dní,
není pro posouzení věci rozhodující, když zde se jednalo o doručování z Libanonu
do České republiky. Navíc pro závěr o zneužití práva nebyla v žádném citovaném případě
skutečná doba putování zásilky sama o sobě zásadní.
K porušení práva na odvolání v trestních věcech, zaručeného čl. 2 Protokolu č. 7
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nedošlo. Podle odst. 2 uvedeného
ustanovení jsou z tohoto práva „přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako
takové kvalifikuje zákon“. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že významným
kritériem při posuzování této závažnosti je zejména otázka, zda pachateli hrozí trest odnětí
svobody (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 7. 2007 ve věci Zaicevs
proti Lotyšsku, č. st ížnosti 65022/01, bod 55). V nyní posuzované věci stěžovateli hrozila
za spáchaný přestupek nanejvýš pokuta ve výši 2500 Kč; jedná se tedy bezesporu o méně závažný
trestný čin ve smyslu čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7. Na tyto případy se právo na odvolání
garantované v odst. 1 nevztahuje (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 9. 6. 2011 ve věci Luchaninova proti Ukrajině, č. stížnosti 16347/02, body 71–72, nebo jeho
rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 10. 4. 2007 ve věci Kristjansson a Boasson proti Islandu,
č. stížnosti 24945/04).
Nejvyšší správní soud nemá pochyb o propojení zástupců žalobců, včetně nynějšího
stěžovatele, ve všech výše citovaných případech, v nichž byla uplatňována uvedená obstrukční
taktika. Byť v nynějším případě byla zmocněncem stěžovatele ve správním řízení společnost
FLEET Control, s.r.o., zatímco ve výše citovaných případech byl zmocněncem žalobců
Ing. M. J., je z okolností spojitost s těmito případy evidentní. Ve všech případech byl totiž postup
zmocněnců téměř totožný (blanketní odvolání bez elektronického podpisu, následné potvrzení
odvolání podané v listopadu 2013 v Libanonu a elektronicky podepsané potvrzení zaslané
den po uplynutí lhůty atd.). Podobně jako například ve věcech rozhodnutých rozsudky
č. j. 8 As 94/2015 - 25 a č. j. 9 As 34/2015 - 25 stěžovatel nyní zdůvodnil odeslání „dávky
písemností“ (což je termín používaný žalobci i ve výše citovaných případech) z Libanonu tím,
že osoba, která byla tímto úkolem pověřena, již nestihla na poštu před svým odletem dojít;
ve všech případech měla letět do Libanonu za svojí rodinou, která přišla ve válce v Sýrii o domov.
Kromě toho jsou obstrukční snahy zmocněnce stěžovatele a jeho jednatele Nejvyššímu
správnímu soudu známy z celé řady dalších případů jimi zastupovaných osob stíhaných
pro spáchání správních deliktů v silniční dopravě.
Proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že postup stěžovatele nebyl opravdovou snahou
o realizaci jeho práva na odvolání ve správním řízení, nýbrž pokusem o úmyslné protahování
řízení a oddalování konečného rozhodnutí ve věci. Byť procesní postup zmocněnce stěžovatele
ve správním řízení nakonec nevedl ke konkrétnímu užitku či výhodě pro stěžovatele (nedošlo
k marnému uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku), jednalo se o procesní
obstrukce, jež znemožnily zákonem předvídaný plynulý postup žalovaného v řízení. Správní
orgány zde navíc nedisponovaly žádnými procesními prostředky, kterými by mohly na obstrukční
jednání stěžovatelova zmocněnce účinně reagovat. Jeho postupu proto mohly čelit jedině tak,
že mu nepřiznaly právní účinky a považovaly jej za zneužití práva (shodně např. rozsudky
č. j. 1 As 16/2015 - 30, body 39–40, a č. j. 8 As 94/2015 - 25, bod 32), s čímž se Nejvyšší správní
soud z výše uvedených důvodů ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Jelikož v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud mu náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu