ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.86.2015:42
sp. zn. 5 As 86/2015 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: R. L.,
zastoupená JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem Veselá 37, Brno, proti žalovanému:
Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského náměstí 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2006, č. j. 30 Ca 4/2006 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů advokáta
JUDr. Aleše Pillera se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 17. 11. 2004 se žalobkyně domáhala u Úřadu městské části města Brna,
Brno-střed (dále jen „úřad městské části“) poskytnutí ochrany proti zřejmému zásahu
do pokojného stavu dle §5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění
(dále jen „občanský zákoník z roku 1964“) a žádala, aby správní orgán uložil vlastníku,
jakož i správci domu povinnost odstranit závadný stav bytu, jehož je nájemkyní.
Úřad městské části rozhodl usnesením ze dne 13. 12. 2004, č. j. BT/04/HRIV/181104/1,
o přerušení řízení ve věci návrhu žalobkyně na poskytnutí ochrany dle §5 citovaného zákona,
a to do pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě žalobkyně, jíž se domáhala uložení povinnosti
pronajímateli odstranit závady v bytě.
Žalobkyně se následným podáním ze dne 15. 5. 2005 obrátila na žalovaného,
kterého vyzvala, aby sjednal nápravu a případně sám rozhodl ve věci jejího návrhu
ze dne 17. 11. 2004, o němž je vedeno řízení před úřadem městské části.
Žalobkyně dne 8. 1. 2006 dále podala žalobu u Krajského soudu v Brně,
v níž se domáhala, aby soud přikázal žalovanému konat ve smyslu §50 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen „správní řád z roku
1967“), tj. aby sjednal nápravu a případně sám rozhodl ve věci jejího návrhu ze dne 17. 11. 2004.
Žalobkyně ve své žalobě namítala, že žalovaný zůstal nečinný ve vztahu k její žádosti
ze dne 15. 5. 2005, a to i přesto, že šedesátidenní lhůta k vydání rozhodnutí dle §49 správního
řádu z roku 1967 již uplynula.
Krajský soud uvedenou žalobu rozsudkem ze dne 2. 8. 2006, č. j. 30 Ca 4/2006 - 18,
zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že z žaloby je z hlediska §79
odst. 1 s. ř. s. seznatelné, čeho se žalobkyně domáhá, žalobu na nečinnost však neshledal
důvodnou. V dané věci totiž dle krajského soudu nebyly naplněny zákonné předpoklady pro to,
aby žalovaný mohl ve smyslu §50 správního řádu z roku 1967 rozhodnout sám ve věci návrhu
žalobkyně na poskytnutí ochrany proti zřejmému zásahu do pokojného stavu namísto úřadu
městské části. Krajský soud dále uvedl, že žalovaný jako správní orgán, který by byl jinak
oprávněn rozhodnout o odvolání ve věci zmíněného návrhu, by byl ve věci povinen
sám rozhodnout podle §50 citovaného zákona pouze za předpokladu, že správní orgán příslušný
k rozhodnutí nezahájil řízení nebo nerozhodl ve lhůtě stanovené v §49 odst. 2 téhož zákona.
Tyto předpoklady však v předmětné věci nebyly splněny.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku krajského soudu
(dne 21. 8. 2006) kasační stížnost, v níž namítala, že se krajský soud dopustil nesprávného
právního posouzení ve vztahu k §5 občanského zákoníku z roku 1964. Krajský soud
dle stěžovatelky nezohlednil, že účelem citovaného ustanovení bylo zajistit rychlou
a jednoduchou ochranu pokojného stavu, která je toliko předběžné povahy, a dále nesprávně
posoudil povinnost žalovaného hájit zájmy občanů města Brna, pokud se vlastník nemovitostí
dopouští jednání, která jsou v rozporu se zákonem. Jako další důvod kasační stížnosti
stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí krajského soudu je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem,
čímž došlo k nesprávnému výkladu §5 citovaného zákona. Stěžovatelka doplnila, že krajský soud
v rozporu se smyslem uvedeného ustanovení brání rychlému řízení a svým rozsudkem podporuje
stav nepokojný.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v dané věci vycházel z obsahu rekonstruovaného spisu,
který byl zdejšímu soudu předložen spolu s kasační stížností a jejím doplněním až dne
28. 4. 2015, neboť původní spis krajského soudu se po podání kasační stížnosti a po té,
co byl stěžovatelce ustanoven krajským soudem zástupce, který doplnil kasační stížnost, ztratil.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti především zpochybňuje nesprávné posouzení krajského
soudu ve vztahu k §5 občanského zákoníku z roku 1964 a polemizuje s krajským soudem
ohledně smyslu a koncepce předmětného institutu. Ve své žalobě se přitom (jak plyne
z rekapitulace rozsudku krajského soudu a obsahu kasační stížnosti) stěžovatelka domáhala toho,
aby soud žalovanému uložil povinnost sjednat ve smyslu §50 správního řádu z roku 1967
nápravu a případně sám rozhodnout ve věci jejího návrhu ze dne 17. 11. 2004 na poskytnutí
ochrany proti zřejmému zásahu do pokojného stavu, jak žalovaného vyzvala ve své žádosti
ze dne 15. 5. 2005, neboť žalovaný zůstal ve vztahu k její žádosti nečinný, přestože šedesátidenní
lhůta k vydání rozhodnutí dle §49 správního řádu z roku 1967 již uplynula.
V dané věci tedy žaloba směřovala proti nečinnosti žalovaného při vyřizování podnětu
k přijetí opatření dle §50 správního řádu z roku 1967, a nikoliv proti nečinnosti úřadu městské
části v řízení o návrhu na ochranu proti zásahu do pokojného stavu dle §5 občanského zákoníku
z roku 1964.
Podle §79 odst. 1 s. ř. s. se t en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí
ve věci samé nebo osvědčení. Cílem tohoto institutu tedy není poskytnutí ochrany ve všech
případech nečinnosti správních orgánů, ale pouze proti těm formám nečinnosti, které mají
závažný dopad na práva účastníků, tj. pokud se jedná o nečinnost při vydávání rozhodnutí ve věci
samé nebo při vydávání osvědčení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ans 3/2009 - 76, dostupný na www.nssoud.cz).
Předmětem meritorního přezkumu v řízení před krajským soudem tedy s ohledem
na §79 odst. 1 s. ř. s. bylo posouzení toho, zda byl žalovaný povinen vydat rozhodnutí
ve věci samé dle §50 správního řádu z roku 1967.
Ustanovení §50 citovaného zákona stanovilo, že „[d]ovoluje-li to povaha věci a nelze-li nápravy
dosáhnout jinak, správní orgán, který by byl jinak oprávněn rozhodnout o odvolání, sám ve věci rozhodne, pokud
správní orgán příslušný k rozhodnutí nezahájil řízení, ač je k tomu povinen nebo pokud nerozhodl ve lhůtě
stanovené v §49 odst. 2“.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2005, č. j. 4 As 15/2004 - 52,
www.nssoud.cz, ve vztahu k citovanému ustanovení judikoval, že podnět k postupu podle
§50 správního řádu z roku 1967„není svou povahou ‚návrhem‘ na zahájení řízení, resp. na pokračování
v nedokončeném řízení u jiného správního orgánu, jehož doručení správnímu orgánu by bylo spojeno
s účinky zahájení řízení. Takový podnět je za současného právního stavu nejen ‚nepovinný‘, ale také
‚nenárokový‘. I nauka správního práva pro tyto případy stojí na pozici, že účastník řízení může
podnět k postupu podle §50 správního řádu podat, nemá však nárok, aby jeho podnětu bylo vyhověno –
viz Mikule, V. in Hendrych, D. a kol.: Správní právo, obecná část, C. H. Beck Praha 2003, str. 560,
dále např. Frumarová, K.: Ochrana před nečinností veřejné správy v českém právním řádu, Linde
Praha 2005, str. 63 a násl. Stávající správní řád s ‚nárokovostí‘ takového podnětu nepočítá a tím spíše
s jeho příp. uplatněním nespojuje, a ani nemůže spojovat, žádné přímé právní účinky, a to na rozdíl od nového
správního řádu, který již se ‚žádostí‘ účastníka v případě nečinnosti počítá. Řízení o daném podnětu v režimu
§50 správního řádu tak nelze podřadit jinému režimu, než režimu správního řízení, zahajovanému z podnětu
správního orgánu, ve smyslu §18 odst. 2 věty druhé správního řádu (Pokud se řízení zahajuje z podnětu
správního orgánu, je řízení zahájeno dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníku řízení první úkon.).
Správní orgán, který rozhoduje v režimu §50 tak musí tedy nejprve řízení v dané věci ‚sám zahájit‘ provedením
prvního úkonu vůči účastníku řízení, z něhož s ohledem na požadavek určitosti a srozumitelnosti právních úkonů
musí být zřejmé, že se řízení zahajuje. V podmínkách §50 správního řádu přitom však musí daný správní orgán
nejprve vyřešit otázku, zda takový postup dovoluje povaha věci (tím spíše i to, zda je tento správní orgán k řízení
příslušný), nebo zda příp. lze nápravy dosáhnout jinak. […]
Konstrukce ustanovení §50 správního řádu podle názoru Nejvyššího správního řádu zřetelně míří
na odstranění nečinnosti orgánu nižšího stupně, který měl ve věci rozhodnout. Tomu koresponduje i dikce
§79 odst. 1 s. ř. s., v jejímž smyslu se může domáhat ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, aby soud
uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Tak lze nepochybně soudem
uložit povinnost vydat rozhodnutí ve věci správnímu orgánu, který měl ve věci původně rozhodnout (tj. správnímu
orgánu prvního stupně), a správnímu orgánu, který byl příslušný k řešení nečinnosti v režimu ustanovení
§50 správního řádu, by to bylo možné zřejmě jen tehdy, pokud by tento orgán na sebe zahájením řízení
rozhodování převzal (poté, co by shledal, že to povaha věci dovoluje a že nelze nápravy dosáhnout jinak),
a následně by zůstal nečinný.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu však naproti tomu nelze postup podle §79 odst. 1 s. ř. s.
aplikovat vůči správnímu orgánu, který se účastníku řízení jeví příslušným k postupu podle ustanovení
§50 správního řádu, ale který řízení ‚nepřevezme‘ (tj. řízení nezahájí z moci úřední) s tím, že považuje
za příslušný jiný správní orgán a neshledá tedy naplnění podmínek, aby mohl a měl v režimu ustanovení
§50 správního řádu řízení zahájit a ve věci rozhodnout. Rozhodování v režimu §50 správního řádu na správní
orgán, který by jinak byl příslušný rozhodovat o odvolání, namísto nečinného správního orgánu prvního stupně,
přechází teprve okamžikem, kdy bylo řízení v tomto režimu (§50 s. ř. s.) zahájeno tzv. ‚z jeho podnětu‘
(§18 odst. 2, věta druhá správního řádu). Teprve tímto okamžikem lze hovořit o ‚opatření proti nečinnosti‘
ve vlastním slova smyslu, tj. o postupu, směřujícímu k nápravě. Za tohoto stavu věci potom platí, že ‚opatřením
proti nečinnosti‘ podle dle §50 správního řádu se řízení přenáší, či přec hází, na správní
orgán, který by byl jinak oprávněn rozhodnout o odvolání. To proto, že rozhodování nemůže
na daný správní orgán přejít, neb řízení nemůže být zahájeno, přímo v důsledku samotného podání podnětu
účastníkem. Již výše bylo poznamenáno, že správní řád s takovým podnětem nepočítá, tudíž ani jeho případnému
uplatnění nepřiznává žádné právní účinky, a nelze se jich tak nijak legitimně dovolávat (ani soud při své
přezkumné činnosti nemůže při daném znění zákona jejich příp. nastoupení přiznat).
V posuzované věci tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze na vlastní postup Krajského
úřadu Ústeckého kraje, kdy k podnětu stěžovatele krajský úřad řízení v režimu ustanovení §50 správního řádu
nezahájil, aplikovat totéž zákonné ustanovení (§50 správního řádu) a charakterizovat jeho přístup k dané věci
jako nečinnost. Jako nečinnost lze ve smyslu souhrnu podání stěžovatele, která jsou obsahem spisu,
charakterizovat toliko přístup správního orgánu prvního stupně a jenom při příp. včasném podání žaloby na jeho
nečinnost bylo možno ve věci rozhodovat“.
Zdejší soud se s citovanými závěry ztotožnil a shledal, že obdobná situace nastala i v nyní
posuzované věci. Z obsahu spisu totiž nelze dovodit, že by žalovaný učinil úkon, jímž by zahájil
správní řízení či pokračoval v řízení zahájeném před správním orgánem I. stupně, a je naopak
zřejmé, že žalovaný dospěl k závěru, že pro postup dle §50 správního řádu z roku 1967 nebyly
splněny zákonné podmínky. Vzhledem k uvedenému tak nelze mít za to, že by na žalovaného
přešla povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé namísto původně příslušného úřadu městské
části.
Uvedené závěry rovněž korespondují s ustálenou judikaturou zdejšího soudu,
dle níž se žalobou na nečinnost nelze úspěšně domáhat vydání rozhodnutí v případě, kdy žádné
správní řízení neběží a žalovaný obdrží pouze podnět k zahájení řízení, které nelze zahájit jinak
než z úřední povinnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2007,
č. j. 4 Ans 6/2006 - 162, ze dne 8. 7. 2009, č. j. 3 Ans 1/2009 - 58, či ze dne 7. 5. 2010,
č. j. 5 Ans 5/2009 - 139, všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Domáhala-li se tedy stěžovatelka vydání rozhodnutí ve věci jejího návrhu na poskytnutí
ochrany proti zřejmému zásahu do pokojného stavu, pak bylo třeba podat žalobu na nečinnost
přímo proti úřadu městské části a jejím prostřednictvím se domáhat i přezkumu důvodnosti
přerušení řízení. Žalobou na nečinnost se však nebylo možné úspěšně domáhat vyřízení podnětu
k postupu dle §50 správního řádu z roku 1967, neboť citované ustanovení představovalo pouze
dozorčí prostředek a nebyla dána ani výslovná povinnost, aby se nadřízený orgán důvodností
podnětu zabýval. Judikatura správních soudů z tohoto důvodu nepovažovala podání podnětu
dle §50 citovaného zákona ani za prostředek, který je třeba ve smyslu §79 s. ř. s. bezvýsledně
vyčerpat před podáním žaloby proti nečinnosti správního orgánu, a vycházela z toho, že podle
správního řádu z roku 1967 neexistovala proti nečinnosti správních orgánů dostatečná ochrana.
Splnění podmínky §79 odst. 1 s. ř. s. bylo tedy v zásadě vždy presumováno, a účastník správního
řízení stiženého nečinností se proto mohl obrátit na soud ihned (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 As 21/2003 - 40, publ. pod č. 491/2005 Sb. NSS).
Vzhledem k tomu, že v případě žaloby na ochranu proti nečinnosti je označení
žalovaného v dispozici žalobce a následné posouzení, zda byl žalovaný povinen vydat rozhodnutí
ve věci samé nebo osvědčení, je posouzením důvodnosti žaloby, a nikoliv podmínek řízení
(viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. Na 249/2003 - 9,
publ. pod. č. 19/2003 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 29. 1. 2009, č. j. 3 Ans 11/2008 - 48,
www.nssoud.cz), postupoval krajský soud správně, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nelze však paušálně zcela aprobovat vyslovený závěr, že v důsledku přerušení správního
řízení neběží lhůty pro vydání rozhodnutí správního orgánu. Ačkoliv k zastavení běhu
lhůt při přerušení správního řízení v zásadě dochází, tyto účinky nastávají pouze v případě
důvodného přerušení řízení a za situace, kdy důvody přerušení řízení nadále trvají.
Nelze tedy mít za to, že by i v případě nedůvodného či účelového přerušení řízení byla zcela
vyloučena nečinnost správního orgánu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2004, č. j. 2 Ans 4/2004 - 116, publ. pod č. 506/2005 Sb. NSS, ze dne 20. 4. 2006,
č. j. 6 Ans 2/2005 - 68, publ. pod č. 974/2006 Sb. NSS, či ze dne 16. 7. 2009,
č. j. 1 As 48/2009 - 54, www.nssoud.cz, potvrzené usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012 - 46, publ. pod č. 3013/2014 Sb. NSS).
Důvodnost přerušení řízení by však bylo možné přezkoumat pouze v případě
žaloby podané proti nečinnosti úřadu městské části, který byl příslušný rozhodovat ve věci
návrhu stěžovatelky na poskytnutí ochrany proti zřejmému zásahu do pokojného stavu,
neboť jak již bylo uvedeno, s podáním podnětu dle §50 správního řádu z roku 1967 nespojoval
citovaný zákon žádné přímé právní účinky, a nelze se jich tedy domáhat ani prostřednictvím
žaloby proti nečinnosti správního orgánu.
Námitky stěžovatelky, dle nichž krajský soud vychází z nesprávného posouzení účelu
a smyslu §5 občanského zákoníku z roku 1964 jsou tedy nedůvodné, neboť povinnost vydat
rozhodnutí ve věci poskytnutí ochrany proti zřejmému zásahu do pokojného stavu na žalovaného
vzhledem k uvedenému nepřešla. Argumentace stěžovatelky povahou a smyslem řízení
dle §5 občanského zákoníku z roku 1964 by tak mohla být relevantní pouze v případě, kdyby
se domáhala vydání rozhodnutí ve věci samé po úřadu městské části a zpochybňovala důvodnost
přerušení řízení, takovou žalobu ovšem stěžovatelka v daném případě nepodala.
Pokud jde o návrh stěžovatelky ze dne 13. 8. 2015, dle něhož má být připojen spis
Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 25/2002, v němž je dle stěžovatelky založen odborný
posudek o nemožnosti vykonávat právo nájmu v předmětném bytě, neshledal Nejvyšší správní
soud důvod pro nařízení jednání za účelem provedení uvedených listin k důkazu (§109 odst. 2
s. ř. s.), neboť nemají relevantní souvislost s předmětem řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka
zde zřejmě vychází z mylného předpokladu, že správní soudy při rozhodování o žalobě
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v řízení o návrhu na poskytnutí ochrany proti
zřejmému zásahu do pokojného stavu rozhodovaly o obdobné otázce jako civilní soudy v řízení
dle části třetí občanského soudního řádu. Takový předpoklad je však nesprávný. Jak vyplývá
z usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 8. 10. 2008, č. j. Konf 8/2008 - 4, publ. pod č. 1784/2009 Sb. NSS,
rozhodování správních orgánů o ochraně před zásahem do pokojného stavu podle §5
občanského zákoníku z roku 1964 představovalo rozhodování ve věcech soukromoprávních,
a proto soudní ochrana ve věci, v níž nejprve rozhodoval správní orgán dle §5 občanského
zákoníku z roku 1964, příslušela soudu v občanském soudním řízení jednajícímu podle části páté
občanského soudního řádu, který pak na základě podané žaloby znovu uvážil, zda došlo k zásahu
do pokojného stavu a zda je na místě zásah zakázat nebo uložit obnovení předešlého stavu.
Naopak soudům ve správním soudnictví příslušelo toliko posouzení toho, zda se správní orgán
v řízení o návrhu na poskytnutí ochrany proti zřejmému zásahu do pokojného stavu nedopustil
nečinnosti ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ze dne 22. 4. 2008, č. j. 59 Ca 16/2008 - 18, publ. pod č. 1634/2008 Sb. NSS).
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy vůči stěžovatelce
právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však
plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2006, č. j. 30 Ca 4/2006 - 34, ustanovil
v řízení o kasační stížnosti zástupcem stěžovatelky advokáta JUDr. Aleše Pillera, který výši
odměny za zastupování a vynaložených hotových výdajů nevyčíslil. Nejvyšší správní soud
mu tedy přiznal odměnu ve výši 4200 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí
a přípravě zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 27. 12. 2006 podle §11 odst. 1 písm. b)
a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2012 (viz čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), a paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 600 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu