ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.160.2016:26
sp. zn. 5 Azs 160/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: T. D.,
zastoupený Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou, se sídlem Nádražní 38/8, Český Těšín, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2016, č. j. 61 Az 6/2016 - 40,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2016, č. j. 61 Az 6/2016 - 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky Mgr. Beaty Kaczynské se u r č u j e
částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím ze dne 16. 2. 2016, č. j. OAM-51/ZA-ZA11-ZA15-2016, žalovaný rozhodl,
že žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná
podle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen
„zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle §25 písm. i) zákona
o azylu. Žalovaný zároveň rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(dále jen „nařízení Dublin III“), je Polská republika.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, která byla rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 31. 5. 2016, č. j. 61 Az 6/2016 - 40,
jako nedůvodná zamítnuta.
Krajský soud konstatoval, že v podstatě jedinou žalobní námitkou stěžovatele byl poukaz
na současný stav azylových řízení v Polsku, v jehož důsledku je stěžovatel přesvědčen, že mu
hrozí vážná újma. K dvěma internetovým zprávám, a to „Ukrainians: rejected at home but Poland says
they are not refugees“ a „Ukrainian asylum seekers and a Polish immigration Paradox“, které stěžovatel
ke svým tvrzením předložil, krajský soud uvedl, že úředním jazykem před českými soudy je český
jazyk, přičemž ani jedna z citovaných zpráv nebyla stěžovatelem přeložena z jazyka anglického
do jazyka českého. Krajský soud byl nicméně názoru, že v případě přemístění stěžovatele
do Polska mu nehrozí vážná újma vyplývající z nedostatků v azylovém řízení a že uvedená země
je způsobilá a schopná zajistit ochranu jeho práv. Zprávy, které jsou obsahem správního spisu,
podle krajského soudu dokládají, že na dodržování azylových práv v rámci azylové politiky
a azylového řízení v Polsku dohlížejí orgány Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen
„UNHCR“) a další nevládní organizace, byť v jednotlivých případech nelze vyloučit určité
problémy. Není důvodu nepovažovat Polsko za tzv. bezpečnou zemi, naopak jde o členský stát
Evropské unie, který respektuje základní práva a svobody. Dle názoru krajského soudu není
pouze formální závěr žalovaného, že na úrovni Evropské unie a Rady Evropy nebyly deklarovány
nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany v Polsku a ani UNHCR nevydal žádné stanovisko,
aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polska.
Krajský soud dospěl ve shodě s žalovaným k závěru, že stěžovateli v Polsku nehrozí nelidské
či ponižující zacházení ve vztahu k vedení a průběhu azylového řízení, a to včetně zajištění
podmínek pro přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a uvedl, že kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť na jedné straně stojí
postup správního orgánu, který formálně aplikoval čl. 3 nařízení Dublin III, a na straně druhé
jeho právo na mezinárodní ochranu, resp. na konkrétní azylové řízení, jehož se stěžovateli
v Polsku nedostane. Rozhodnutí žalovaného a rozsudek krajského soudu proto nedovoleně
zasahují do práv stěžovatele, a to zejména do jeho práva na spravedlivý proces.
Konkrétně namítl, že krajský soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, a v důsledku níž je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
V důsledku realizace přemístění do Polska hrozí stěžovateli vážná újma, která vyplývá
z nedostatků azylového řízení v Polsku; v důsledku toho mu hrozí návrat na Ukrajinu a s tím
spojené ohrožení jeho života a zdraví. K prokázání těchto tvrzení předložil krajskému soudu
důkazy, konkrétně článek z Migration Review č. 1/2016 „Ukrainian asylum seekers and a Polish
immigration Paradox“ a zprávu zveřejněnou na internetových stránkách UNHCR „Ukrainians:
rejected at home but Poland says they are not refugees“. Krajský soud k předloženým zprávám nijak
nepřihlédl a pouze konstatoval, že úředním jazykem před českými soudy je jazyk český, přičemž
ani jedna ze zpráv nebyla stěžovatelem přeložena z anglického do českého jazyka. Podle
stěžovatele krajský soud pochybil, pokud k navrženým důkazům nepřihlédl pouze proto,
že stěžovatel nepředložil jejich překlad do českého jazyka. Žádné ustanovení soudního řádu
správního ani zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jehož přiměřené použití vyplývá
z §64 s. ř. s., nestanoví povinnost dokládat listiny navržené k důkazu v úředním jazyce. Krajský
soud měl nechat předložené listiny přeložit do českého jazyka a provést je k důkazu. V situaci,
v níž je mezi účastníky sporná otázka možných systematických nedostatků v azylových řízeních
v Polsku a stěžovatel na podporu svých tvrzení předložil uvedené důkazy, bylo potřebné tyto
důkazy provést. Lze stěží požadovat, aby překlad zajistil na své náklady stěžovatel, u kterého byly
shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, což krajský soud konstatoval
při rozhodování o ustanovení zástupce stěžovateli.
Stěžovatel dále namítl, že nesouhlasí s hmotněprávním posouzením věci ze strany
krajského soudu, tj. se způsobem, jakým byla posouzena otázka, zda je důvodné se domnívat,
že by se stěžovateli nedostalo řádného azylového řízení v důsledku jeho přemístění do Polska
podle nařízení Dublin III. Stěžovatel dále uvedl, že setrvává na důvodech uvedených v žalobě
a na tom, že jeho konkrétní situace nebyla v rozhodnutí žalovaného náležitě zohledněna.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu.
Žalovaný s argumentací obsaženou v kasační stížnosti nesouhlasil a uvedl,
že nepostupoval v rozporu s nařízením Dublin III ani správním řádem. Krajský soud veškeré
žalobní námitky řádně vypořádal. Stěžovatel byl držitelem schengenského víza vydaného
Polskem, proto bylo nezbytné aplikovat kritérium dané čl. 12 nařízení Dublin III. Žalovaný
požádal Polsko o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž
Polsko svou příslušnost k posouzení žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu uznalo. Pokud
jde o systémové nedostatky v azylovém řízení a podmínkách přijetí žadatelů, které by dosahovalo
rizika nelidského a ponižujícího zacházení, žalovaný konstatoval, že Polsko je v souladu
s nařízením Dublin III povinno objektivně, nestranně a v souladu se základními zárukami
a zásadami azylového práva posoudit žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany,
proto také akceptovalo přemístění stěžovatele na své území. Polsko je považováno za bezpečnou
zemi původu nejen Českou republikou, ale též ostatními členskými státy Evropské unie.
Stěžovatel má v případě problémů možnost obrátit se na příslušné tamní orgány a instituce,
například UNHCR. Stěžovatel může rovněž využít opravné prostředky stejně jako v České
republice, nebude-li se svou žádostí úspěšný. Skutečnost, že je v Polsku azyl přiznáván v malém
procentu případů, ještě neznamená, že stěžovatel nebude se svou žádostí úspěšný. Tyto okolnosti
nelze porovnávat s Českou republikou ani jinými zeměmi na základě informací zveřejněných
na internetu, neboť každá azylová žádost je posuzována individuálně. Evropský azylový systém
je vystavěn na zásadě vzájemné důvěry a vyvratitelné domněnce, že každý členský stát
je bezpečnou zemí. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 - 37 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), podle kterého platí: „Možnost vyvrácení domněnky nicméně neznamená, že jakékoli
porušení základního práva určitým členským státem se automaticky dotýká povinnosti členských států dodržovat
pravidla pro určení příslušnosti k posouzení žádosti a že do tohoto určitého státu nelze žadatele přemístit (body 82
až 85). Je tomu tak pouze tehdy, kdy je třeba vážně se obávat, že dochází k systematickým nedostatkům
azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského
či ponižujícího zacházení (bod 86).“ Stěžovatelem navrhované důkazy nemohly vést k vážným
obavám z dostatečně intenzívních nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, a tedy
k vyvrácení výše uvedené domněnky. Podle žalovaného se krajský soud jasně a srozumitelně
vypořádal se všemi žalobními námitkami. Stěžovatel byl povinen ve smyslu §22 zákona o azylu
předložit předkládané zprávy v originálním znění a současně v překladu do českého jazyka.
Dle konstantní judikatury (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2005,
č. j. 7 Azs 353/2004 - 35) musí být cizinec, který se rozhodl žít na území státu, jehož úřednímu
jazyku nerozumí, srozuměn, že komunikace bude vedena v jazyce úředním, zde tedy v českém.
Ve vlastním zájmu z toho musí vycházet, pokud podává písemnou žádost a předpokládá písemný
kontakt s rozhodujícími orgány.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl
a v případě, že neshledá důvody k jejímu odmítnutí, ji jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou,
zda význam posouzení kasačních námitek podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, tedy její
přijatelností (§104a s. ř. s.). Zákonný pojem přesah vlastních zájmů, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho
interpretaci, byla podána například v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle něhož se o přijatelnou kasační
stížnost může jednat mj. tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele,
přičemž Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
O zásadní právní pochybení se může jednat také v případě, v němž krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, přičemž nelze vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, anebo v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítal, že rozsudek krajského soudu
je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud nezohlednil jím navrhované důkazy, což mohlo mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V konečném důsledku by tak mohlo být
zasaženo do práva stěžovatele na posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, resp. do jeho
práva na udělení mezinárodní ochrany. Tato tvrzení a jejich podstatný význam pro meritorní
rozhodnutí ve věci nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit,
neboť je tvrzeno pochybení v postupu krajského soudu, které by mohlo být zásadní ve výše
uvedeném smyslu. Zároveň se jedná o vadu, kterou by se zdejší soud musel v souladu s §109
odst. 4 s. ř. s. zabývat i bez návrhu. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele je přijatelná.
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom zkoumal,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, přičemž k uvedenému je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout
i nad rámec uplatněných důvodů (§109 odst. 4 s. ř. s.). Tímto důvodem se tedy Nejvyšší správní
soud zabýval na prvním místě. Teprve pokud by neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí
či takové pochybení v postupu krajského soudu, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí, mohl by posuzovat ostatní stížní námitky [vymezené důvody dle §103 odst. 1 písm.
a) a b) s. ř. s.]. Jinými slovy, důvodnost námitky směřující k uvedenému kasačnímu důvodu
představuje překážku dalšího věcného přezkumu napadeného rozsudku z dalších stěžovatelem
uplatněných kasačních důvodů.
Hrubé pochybení (vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé) spatřuje Nejvyšší správní soud v tom, že krajský soud odmítl provést
a hodnotit stěžovatelem navrhované důkazy, protože nebyly opatřeny překladem do českého
jazyka. Takto striktní závěr však nelze přijmout.
Již v rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. 6 Azs 165/2006 - 113, se Nejvyšší správní soud
zabýval téměř totožnou situací. S odkazem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne
16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, považoval za zásadní pochybení
odmítavý postup krajského soudu, který neprovedl důkazy listinami předloženými v cizím jazyce
bez překladu do jazyka českého. Zdůvodnění neprovedení navrhovaných důkazů argumentací,
že navrhované důkazy nebyly předloženy v českém jazyce a soud není povinen zajistit jejich
překlad, neodpovídá ústavním principům, neboť zcela zřejmě pomíjí specifika soudního řízení
ve věci azylu, resp. podle nyní účinné právní úpravy ve věci mezinárodní ochrany. Nejvyšší
správní soud tak v uvedeném rozsudku konstatoval následující: „V tomto řízení totiž žalobce obvykle
není znalý českého jazyka ani českého právního řádu, a proto je ze strany soudu obzvláště nutné dbát o to,
aby nebyl oproti straně žalované - správnímu orgánu - znevýhodněn. Zpochybňuje-li žalobce závěry žalovaného
založené na informacích o zemi původu jinými informacemi o téže zemi, obvykle se s nimi neseznamuje v českém
jazyce, ale v jazyce jemu srozumitelném. Soud, jemuž je provedení takového cizojazyčného důkazu navrženo,
by měl nejprve zkoumat, zda tento důkaz neexistuje i v české jazykové verzi, kterou by si mohl vyžádat
od žalovaného nebo opatřit sám (typicky v případech, kdy je odkazováno na žalovaným pravidelně užívané obecné
zprávy o jednotlivých zemích), nebo jedná-li se o informace mezinárodních nevládních organizací majících i českou
pobočku, přímo od takové organizace. Jde-li o písemnost individuálního charakteru, měl by soud svůj další postup
odvíjet zejména od toho, zda žalobce jedná se soudem v českém či jiném jazyce, zda je zastoupen advokátem
či jiným zástupcem, jaké jsou jeho majetkové poměry apod. V nyní posuzovaném případě byly soudu známy
stěžovatelovy majetkové poměry, neboť stěžovateli ustanovil zástupce. Z této skutečnosti lze jednoznačně dovodit,
že uložení povinnosti zajistit překlad důkazu přímo stěžovateli by mohlo vést až k porušení rovnosti stran, neboť
náklady na překlad by mohly převýšit stěžovatelovy možnosti. Právo strany předložit věc soudu za takových
podmínek, které ji neznevýhodňují vůči straně druhé, je realizací zásady rovnosti zbraní, jakožto součásti
práva na spravedlivý proces (srov. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 4. 2000, Kopula
vs. Finsko, bod 37).
V posuzovaném případě nelze pominout, že krajský soud, ačkoli se sám necítil povinen překlad
předložených listin zajistit, o této skutečnosti stěžovatele nijak neuvědomil, a nedal mu tak možnost překlad
zajistit jinak. Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem zastoupen advokátem, ani jemu však soud výzvu
k doložení písemností v českém překladu neadresoval. Uvedený postup se neslučuje s principem rovného postavení
účastníků, neboť soud neposkytl stěžovateli poučení o procesní povinnosti v takovém rozsahu, aby v řízení neutrpěl
újmu (§36 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud naopak zcela nepřípustně dopředu hodnotil navržený důkaz
za nerozhodný pro posouzení stavu věci, aniž by však znal jeho obsah.
Lze tedy shrnout, že je-li soudu přezkoumávajícímu správní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
navržen důkaz v jiném jazyce než českém, nemůže být provedení takového důkazu právě z tohoto důvodu
bez dalšího odmítnuto. Soud by měl brát v úvahu zejména majetkové poměry žalobce a zvážit, zda je v jeho
možnostech zajistit překlad důkazu do českého jazyka. V opačném případě by měl překlad navrženého důkazu
zajistit sám. Dospěje-li soud k závěru, že překlad navrhovaného důkazu sám zajišťovat nebude, musí o této
skutečnosti uvědomit žalobce a současně mu stanovit lhůtu, v níž může překlad navrhovaného důkazu zajistit
on.“
Citované závěry lze plně vztáhnout také na nyní posuzovanou věc. Krajský soud k důkazu
navržené zprávy v anglickém jazyce bez dalšího odmítl a pouze konstatoval, že nebyl předložen
jejich překlad. Při posuzování důvodnosti žaloby dále přihlížel jen k obsahu správního spisu.
V intencích odkazované judikatury byl ovšem povinen s ohledem na majetkové poměry
stěžovatele (které mu byly známy v souvislosti s rozhodováním o ustanovení zástupce z řad
advokátů) zvážit, zda překlad navržených důkazů zajistí sám, a pokud by rozhodl, že nikoliv, měl
o tom stěžovatele uvědomit a stanovit mu lhůtu pro zajištění překladu předmětných zpráv.
Jelikož tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci
samé.
Nejvyšší správní soud připomíná, že otázkou provádění důkazů cizojazyčnými listinami
se v nedávné době zabýval i rozšířený senát zdejšího soudu, a to v usnesení ze dne 14. 4. 2015,
č. j. 9 As 12/2014 - 60, publ. pod č. 3239/2015. Byť se jednalo o provádění důkazů
před správním orgánem, nikoliv před správním soudem, lze závěry rozšířeného senátu obecně
vztáhnout také na řízení vedené v režimu soudního řádu správního. Podle uvedeného usnesení
není nutné, aby byl vždy pořízen překlad cizojazyčné listiny, pokud správní orgán (v této věci
soud ve správním soudnictví) a účastníci řízení jejímu obsahu rozumí a není o něm sporu.
Rozšířený senát se podrobně zabýval specifiky správního řízení dle obecných i speciálních
právních předpisů, přičemž upozornil, že v českém právním prostředí není bezvýjimečně
požadováno, aby všechny cizojazyčné listiny předkládané k důkazu (či zakládané při registraci
či evidenci) byly současně opatřeny úředně ověřeným překladem do českého jazyka. Naopak
správním orgánům je umožněno, aby upustily od požadavku předložit překlad cizojazyčné
písemnosti. Mohou tak učinit i mlčky tím, že s předloženou cizojazyčnou listinou v řízení
nakládají, aniž by k doložení úředně ověřeného překladu cizojazyčné listiny účastníka
v konkrétním případě vyzvaly, či dokonce i pro neurčitý počet řízení do budoucna vůči všem
adresátům, resp. účastníkům (vydáním prohlášení na úřední desce, že u určitých cizojazyčných
listin se úředně ověřený překlad nevyžaduje). Rozšířený senát také uvedl, že nevyžádal-li správní
orgán předložení úředně ověřeného překladu cizojazyčné listiny navržené k provedení důkazu
po účastníkovi, který listinu předložil, nebo neprovedl-li (ani prostý) překlad cizojazyčné listiny,
kterou opatřil sám, lze předpokládat, že obsahu této listiny rozumí. Toutéž optikou tak mohl
rovněž v nyní posuzované věci stěžovatel předpokládat, že krajský soud obsahu předmětných
zpráv rozumí a bude k nim přihlížet. Nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že ani ve správním
řízení se zásadně nepředpokládá, že by správní orgán mohl nepřihlédnout k písemnosti jen
z důvodu jejího cizojazyčného znění (rozšířený senát rovněž vyslovil, že zákon jen výjimečně
a výslovně „s nepředložením úředního překladu cizojazyčné listiny spojuje důsledek neprovedení úkonu
či dokonce, že se k takové listině nepřihlíží“). Naopak současný trend představuje spíše vstřícnost vůči
provádění důkazů cizojazyčnými listinami. Přísnější přístup než ve správním řízení pak nemůže
být akceptován v řízení soudním (tím spíše, jde-li o přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany), v němž má být jednotlivci poskytnuta ochrana před případným nezákonným
rozhodnutím správního orgánu. Jinak by mohlo dojít k porušení již shora zmíněné zásady
rovnosti zbraní a v konečném důsledku tedy i k porušení práva na spravedlivý proces. Nelze-li
bez dalšího orgánu veřejné moci vytýkat, že vycházel z cizojazyčných podkladů, aniž by pořídil
či vyžádal jejich překlad, tím spíše nelze klást k tíži účastníka řízení, pokud orgánu veřejné moci
předloží cizojazyčnou listinu, aniž by k ní připojil překlad do českého jazyka. Vždy je třeba
s ohledem na konkrétní okolnosti případu účastníka minimálně vyzvat, aby překlad ve stanovené
lhůtě zajistil. Následky, které v daném případě z nepředložení překladu zpráv navržených
k provedení důkazu vyvodil krajský soud, se tedy příčí zásadám spravedlivého procesu.
Z uvedených důvodů tak Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než napadený rozsudek
krajského soudu zrušit.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost opodstatněnou
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nemohl se již zabývat dalšími námitkami
stěžovatele, a to zejména otázkou správnosti hodnocení existence závažných důvodů
nasvědčujících, že v Polsku dochází k systémovým nedostatkům v azylovém řízení, které
představují pro stěžovatele hrozící závažnou újmu. Jelikož krajský soud se při řešení uvedené
otázky náležitě nevypořádal s navrhovanými důkazy, bylo by její posouzení Nejvyšším správním
soudem předčasné.
IV. Závěr a náklady řízení
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel podal spolu s kasační stížností návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu stěžovatele nerozhodoval, neboť rozhodl ve věci
samé bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání podkladů
pro rozhodnutí. Rozhodnutí o odkladném účinku tak skončením řízení o kasační stížnosti
pozbylo smyslu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. krajský
soud v novém rozhodnutí.
Zástupkyní stěžovatele byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2016,
č. j. 61 Az 6/2016 - 21, ustanovena advokátka Mgr. Beata Kaczynská, jejíž odměnu a hotové
výdaje podle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Ustanovené zástupkyni stěžovatele Nejvyšší správní
soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) a dále 300 Kč jako
paušální náhradu hotových výdajů v souladu v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 3400 Kč. Zástupkyně doložila,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, proto je odměna navýšena o částku odpovídající této dani
(tj. 21 %), kterou je zástupkyně povinna z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů
odvést, tedy o částku 714 Kč. Částka v celkové výši 4114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu