ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.260.2016:22
sp. zn. 5 Azs 260/2016 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: N. Q. D., alias
N. D. D., alias N. D. N. D., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem
Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016,
č. j. 41 A 57/2016 – 45, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímacího střediska
cizinců Zastávka, ze dne 27. 4. 2016, č. j. CPR-14068/ČJ-2015-931200-SV, bylo žalobci uloženo
správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), přičemž doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států EU, byla stanovena na 5 let. Žalobce podal proti rozhodnutí o správním
vyhoštění odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 7. 2016, č. j. MV-87369-3/OAM-
2015, zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Žalobce následně podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze,
který danou věc postoupil Krajskému soudu v Brně. Krajský soud v Brně tuto žalobu rozsudkem
ze dne 12. 10. 2016, č. j. 41 A 57/2016 – 45, zamítl.
Žalobce (stěžovatel) poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost spolu
s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 odst. 1 s. ř. s.
Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňoval tím, že v případě
nepřiznání odkladného účinku by došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého
a rodinného života. Na území České republiky žije již dlouhou dobu a má zde veškeré zázemí,
včetně rodinného. Na území České republiky navíc žije synovec stěžovatele, český občan, kterého
stěžovatel vychovává de facto jako svého syna. Pokud nedojde k přiznání odkladného účinku
jeho kasační stížnosti, bude nucen opustit Českou republiku a tedy i svoji rodinu. Stěžovatel
se domnívá, že by mu tímto odloučením mohla být způsobena nenahraditelná újma a naopak
přiznáním odkladného účinku nebude způsobena újma jiné osobě. Stěžovatel dále poukázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které může být pro výkon práva stěžovatele
na spravedlivý proces nezbytné, aby mohl zůstat na území České republiky. K právu
na spravedlivý proces totiž mimo jiné náleží i právo vystupovat v tomto řízení osobně,
být v kontaktu se svým zástupcem a udělovat mu pokyny. Stěžovatel proto žádal, aby Nejvyšší
správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, a nebylo tak porušeno jeho právo
na spravedlivý proces ani legitimní očekávání.
Žalovaný dle svého vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku považoval tvrzení
stěžovatele za pravdivá, ovšem nedůvodná. Poukázal na střídání identit stěžovatelem
a na vietnamskou státní příslušnost jeho ženy a dětí. Otcovský vztah k synovci pokládal žalovaný
za neprokázaný a podotkl, že synovec je již dospělou osobou. Tyto argumenty proto považoval
za účelové. K porušování práva stěžovatele na spravedlivý proces žalovaný podotkl, že bude
respektovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této věci, odkázal však na řízení před
krajským soudem, ke kterému se stěžovatel nedostavil, což dle žalovaného indikuje nezájem
o aktivní účast na jednání.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé
právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
jsou v daném případě splněny.
Nejvyšší správní soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k odkladu právních
účinků rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalovaného, do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, bude stěžovatel
v důsledku právních účinků pravomocných a vykonatelných rozhodnutí správních orgánů nucen
opustit území České republiky, a to ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti.
Podstatné přitom je, že pro řádný výkon ústavního práva stěžovatele na spravedlivý
proces je třeba, aby mohl setrvat na území České republiky do skončení řízení o kasační stížnosti.
Byť je stěžovatel v tomto řízení v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem, náleží
k právu na spravedlivý proces i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu
se svým zástupcem, udělovat mu pokyny pro výkon zastoupení, poskytovat mu potřebnou
součinnost atd. Nejvyšší správní soud proto shledává především možnou újmu na výkonu práva
stěžovatele na spravedlivý proces v důsledku nuceného opuštění České republiky před
rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Ze stejného důvodu ostatně
přiznává §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění
odkladný účinek na vykonatelnost napadeného rozhodnutí ex lege (s výjimkou případů vyhoštění
cizince z důvodu ohrožení bezpečnosti státu), a není tedy bez dalšího dán důvod, proč
by obdobnou možnost setrvat na území České republiky neměl mít vyhošťovaný cizinec
i po dobu následného kasačního řízení. V daném případě lze tedy nalézt příčinnou souvislost
mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí a možným vznikem újmy stěžovatele
(srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013, č. j. 8 As 46/2013 – 36,
ze dne 5. 9. 2011, č. j. 5 As 82/2011 – 92, a ze dne 5. 11. 2013, č. j. 5 As 81/2013 – 14).
Na uvedených závěrech nic nemění ani to, že stěžovatel nevyužil svého práva osobní účasti
na jednání před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska
zbývajících podmínek stanovených v §73 odst. 2 s. ř. s., přičemž neshledal, že by se přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci
samé jakkoli negativně dotklo jiných osob, a rovněž podmínku, podle níž přiznání odkladného
účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, má soud za splněnou. K otázce
možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení
ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor
s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání
odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze
existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu §73 odst. 2 s. ř. s.
Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality
vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131,
č. 1698/2008 Sb. NSS)“. V daném případě stojí proti podstatné újmě, která hrozí stěžovateli,
riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo nanejvýš mírné intenzity. Stěžovatel nebyl
vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, nýbrž z důvodů podle §119 odst. 1 písm. b)
bodu 9 a §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců.
Vzhledem k tomu, že soud shledal veškeré podmínky pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, nepovažoval již za nutné zabývat se dalšími možnými důvody vzniku újmy,
které uváděl stěžovatel.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 odst. 1 ve spojení s §73
odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že žaloba
stěžovatele proti pravomocnému rozhodnutí o jeho správním vyhoštění měla ex lege odkladný
účinek, postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují
až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku Krajského
soudu v Brně, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ve věci správního vyhoštění stěžovatele.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu