ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.39.2016:31
sp. zn. 5 Azs 39/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: D. H., zastoupen
JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 874/36, Praha 2, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2016,
č. j. 4 A 85/2015 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán
prvního stupně“), vydala rozhodnutí ze dne 2. 5. 2015, č. j. KRPA-210543-83/ČJ-2014-000022,
kterým bylo žalobci (dále jen „stěžovatel“) uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b)
bod 9 a §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), přičemž doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, byla stanovena v délce tří let. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
podal stěžovatel odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 10. 2015, č. j. CPR-16055-3/ČJ-
2015-930310-V231, odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 5. 1. 2015, č. j. 4 A 85/2015 - 37, zamítl jako
nedůvodnou.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel konkrétně uvedl, že městský soud nerespektoval §2 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), podle kterého správní orgán dbá, aby přijaté
řešení bylo v souladu s veřejným zájmem. Veřejným zájmem je především zájem na zachování
všech zásad demokratického právního státu a na přijetí takového rozhodnutí, které má v tom
kterém konkrétním případě zohledňovat soukromé zájmy jak účastníka správního řízení, tak
rovněž osob, které by mohly být rozhodnutím správního orgánu dotčeny. V této souvislosti
stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04 (rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz), podle kterého musí být veřejný zájem
v konkrétní věci zjišťován na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů po zvážení
všech rozporů a připomínek, přičemž z odůvodnění rozhodnutí musí být zřetelné, proč veřejný
zájem převážil nad zájmy jinými.
Podle stěžovatele městský soud ignoroval porušení §174a zákona o pobytu cizinců, který
správní orgány nesprávně aplikovaly při posouzení, zda rozhodnutí nebude nepřiměřeným
zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele. Rozhodnutí správních orgánů
představuje pro stěžovatele nepřiměřený zásah ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
neboť se v důsledku realizace správního vyhoštění nebude moci aktivně podílet na výchově
svého dítěte. Uvedená „změkčující ustanovení“ měla být aplikována na případ stěžovatele, který
má na území České republiky vytvořeno stabilní rodinné zázemí, žije ve společné domácnosti
s paní T. B. D. a společně vychovávají nezletilou dceru L. D.; obě mají v České republice trvalý
pobyt.
Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný k námitce týkající se posuzování přiměřenosti zásahu správního vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatele odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl,
že důvody, které převyšují zájem na ochraně soukromého a rodinného života stěžovatele, byly
spatřovány zejména v jeho opakovaném, dlouhodobém a vědomém porušování právních
předpisů, neboť opakovaně nesplnil svoji povinnost vycestovat. V zájmu soudržnosti rodiny
následně mohl požádat o oprávnění k pobytu na území České republiky, jestliže by jeho
přítelkyně nemohla nebo nechtěla vycestovat do Číny, anebo se všichni nemohli přestěhovat
do Vietnamu. Stěžovatel, byť zastupován právním zástupcem, ani nevyužil možnosti podat
žádost o odstranění tvrdosti správního vyhoštění podle §122 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel
svým chováním potvrdil svůj odmítavý postoj k akceptování morálních a společenských norem,
jakož i právních předpisů České republiky, které nehodlá respektovat ani v zájmu zajištění
plnohodnotného rodinného zázemí pro svoji dceru a přítelkyni.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podstatou hlavní námitky stěžovatele v kasační stížnosti je posouzení přiměřenosti
napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu §119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu
cizinců. Zatímco správní orgán prvního stupně, žalovaný a rovněž městský soud dospěli k závěru
o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, neboť v dané věci převáží
v důsledku chování stěžovatele potřeba ochrany veřejného zájmu, stěžovatel považuje zásah
za nepřiměřený.
Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění
podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života cizince.
Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců pak při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
Právo každého na respektování soukromého a rodinného života plyne mj. z Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“),
kterou je Česká republika vázána. Podle článku 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování
svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 státní orgán
nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem
a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti,
hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo
morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
V případech, ve kterých je spojena otázka možného porušení práva na respektování
rodinného či soukromého života a nuceného vycestování cizince, jako tomu je i v nyní
projednávané věci, je přitom nezbytné vycházet také z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“). Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2013,
č. j. 8 As 118/2012 - 45 (rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), „[t]ato
judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku
pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento
stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost
rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení
pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu
spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku,
č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti
Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost
č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy
jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného
pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných
zájmů cizince a státu.“
Nejvyšší správní soud konstantně zastává názor, že výklad pojmu „nepřiměřený zásah
do rodinného nebo soukromého života“ a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu
je otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav za využití citovaných
kritérií stanovených judikaturou ESLP, nikoliv předmětem volného správního uvážení
(srov. např. rozsudek ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 - 50, nebo ze dne 28. 2. 2014,
č. j. 5 As 102/2013 - 31). Přestože právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a existuje
zde prostor pro vyvažování zájmů jednotlivce a zájmů státu, nejedná se o správní uvážení, jak
je chápáno českou právní teorií a judikaturou (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS,
a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publ. pod
č. 375/2004 Sb. NSS, ze dne 26. 10. 2007, č. j. 4 As 10/2007 - 109, ze dne 23. 10. 2008,
č. j. 8 As 56/2007 - 151, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn.
I. ÚS 1744/08). Autonomie správních orgánů při rozhodování o vyhoštění je omezena
základními právy dotčených cizinců a s tím souvisejícími mezinárodními závazky České republiky
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07). Výklad a aplikace pojmu
„nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života“ by proto měly být v souladu s §65 a násl. s. ř. s.
plně a meritorně soudně přezkoumatelné. Požadavek na řádný soudní přezkum rozhodnutí
o správním vyhoštění ve vztahu k čl. 8 Úmluvy vyjádřil také ESLP např. v rozsudku ze dne
27. 9. 2011, Alim proti Rusku, stížnost č. 39417/07.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda správní orgány a následně městský
soud při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života stěžovatele postupovaly v intencích vnitrostátních právních předpisů, Úmluvy
a judikatury ESLP, jejichž promítnutí do vnitrostátního práva ostatně představují právě §119a
odst. 2 a §174a zákona o pobytu cizinců (srov. též čl. 5 a bod 22 odůvodnění směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských
státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí).
Z obsahu správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Z protokolu ze dne 7. 1. 2012
sepsaného se stěžovatelem plyne, že stěžovatel do České republiky poprvé přicestoval v roce
2002 za pomoci převaděčů. Dne 11. 9. 2002 bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění na dobu
pěti let s platností do 11. 9. 2007 a povinností opustit území do 7. 4. 2004. Za maření výkonu
rozhodnutí byl stěžovateli trestním příkazem Obvodního soudu v Praze 7 ze dne 24. 10. 2004,
sp. zn. 1 T 91/2004, uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu pěti let. Uložena byla též
vyhošťovací vazba, ze které byl stěžovatel propuštěn na svobodu dne 8. 8. 2005, doba vyhoštění
tedy trvala od 8. 8. 2005 do 8. 8. 2010. Dne 7. 1. 2012 byl stěžovatel kontrolován hlídkou Policie
České republiky, při které nebyl schopen prokázat svou totožnost ani předložit cestovní doklad.
Dne 7. 7. 2012 bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění se stanovením doby jednoho roku,
po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a s lhůtou pro
vycestování 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím
správním orgánem, žaloba proti rozhodnutí o odvolání byla zamítnuta rozsudkem městského
soudu ze dne 30. 1. 2013, č. j. 4 A 79/2012 - 36, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2013.
Dne 6. 3. 2013 bylo stěžovateli vydáno výjezdní vízum s platností do 31. 3. 2013. Dne 28. 5. 2014
byl stěžovatel kontrolován Policií České republiky, přičemž následnou lustrací bylo zjištěno,
že stěžovatel byl od 23. 11. 2003 do 1. 3. 2014 veden v evidenci nežádoucích osob a nemá platné
oprávnění k pobytu na území České republiky. Dne 3. 11. 2014 bylo správním orgánem prvního
stupně vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele a doba, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce tří let. K odvolání
stěžovatele bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 2. 2015 zrušeno rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně ze dne 3. 11. 2014 a věc byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně
k novému projednání a rozhodnutí. Dne 2. 5. 2015 bylo správním orgánem prvního stupně
vydáno (již výše citované) rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele, v němž byla doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovena v délce
tří let, a doba k vycestování na třicet dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný nyní napadeným rozhodnutím zamítl
a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítá, že rozhodnutí o jeho vyhoštění představuje
nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
Z tvrzení stěžovatele v řízení před správními orgány přitom plyne, že se svou přítelkyní T.
B. D., která je vietnamské státní příslušnosti, navázal vztah nejdříve v roce 2010. Dne 13. 2. 2011
se stěžovateli a jeho přítelkyni narodila dcera L. D. Stěžovatel v roce 2014 vycestoval do Polské
republiky, kde rovněž neměl oprávnění k pobytu. Dceru neviděl více než rok, přítelkyni
podporoval finančně, z Polské republiky plnil vyživovací povinnost k dceři. Zpět stěžovatel
přicestoval především proto, že se jeho přítelkyně nacházela v těžké finanční situaci, jelikož se
stala společnicí v restauraci. Stěžovatel nejdříve nebyl zapsán jako otec nezletilé dcery v rodném
listu (k zapsání došlo později v průběhu řízení o správním vyhoštění). S výjimkou přítelkyně a
dcery nemá v České republice příbuzné, nesdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie,
je svobodný a v České republice nemá majetek, závazky či pohledávky. Stěžovatel disponuje
finančními prostředky na vycestování do Číny a pobyt. V Číně vlastní dům, o který se starají jeho
otec a matka. Stěžovatel se hodlá dobrovolně vrátit do Číny, ale nejprve musí vyřešit, co bude
s jeho dcerou; vazby na domovskou zemi nepřerušil, žijí tam ostatní příslušníci jeho rodiny a má
tam zázemí pro svůj návrat. Jako překážku vycestování stěžovatel ve správním řízení uváděl
problém se státní příslušností své přítelkyně, která nemůže cestovat do Číny, neboť vztahy mezi
Čínou a Vietnamem jsou napjaté.
Správní orgány (a posléze ani městský soud) nezpochybňovaly, že stěžovatel má na území
České republiky vytvořeno určité rodinné zázemí, žije ve společné domácnosti se svou přítelkyní,
s níž vychovává nezletilou dceru L. D. Jako podstatnou však vyhodnotily skutečnost,
že stěžovatel navázal vztah se svou přítelkyní v době, kdy na území České republiky pobýval
vědomě neoprávněně, a to dokonce v rozporu s trestem vyhoštění, který mu byl uložen poté,
co nerespektoval správní vyhoštění (trest vyhoštění trval do 8. 8. 2010, dcera stěžovatele
se narodila dne 13. 2. 2011). Stěžovatel ani jeho přítelkyně se proto nemohli rozumně spoléhat
na to, že na území České republiky v době, kdy založili rodinu, budou moci pobývat trvale.
Stěžovatel ostatně, přestože se stal otcem, neučinil ani žádné kroky k získání oprávnění k pobytu.
Žalovaný v této souvislosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013 – 43, rovněž uvedl, že stížnosti osob, které si založily rodinu
až poté, co jejich pobyt byl z určitého důvodu nelegální, jsou běžně Evropským soudem
pro lidská práva odmítány jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečnost, že rodinný život byl založen až poté,
co dotčené osoby věděly, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je podle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva zásadní (srov. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti
ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, nebo ze dne 9. 11. 2000,
Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). Jestliže se jedná o takový případ, bude vyhoštění
cizince nesouladné s článkem 8 Úmluvy pouze výjimečně (např. rozhodnutí o nepřijatelnosti
ze dne 24. 11. 1998, Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, nebo
ze dne 22. 6. 1999, Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo rozsudek
ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99). V této
souvislosti lze také poznamenat, že cizincům nesvědčí žádné ústavně zaručené základní právo
na pobyt na území České republiky; k tomu jsou oprávněni pouze za splnění a při respektování
zákonných podmínek stanovených dotčeným státem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 2 As 58/2009 - 99, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 219/04, publ. pod č. 39 Sb. n. u. ÚS sv. 33, str. 591).
V této souvislosti je ovšem třeba zmínit také čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (viz
sdělení Federálního Ministerstva zahraničních věcí, publ. pod č. 104/1991 Sb.; dále jen „Úmluva
o právech dítěte“). Podle uvedeného článku platí následující: „[z]ájem dítěte musí být předním
hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními
sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. (…) Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy,
se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva
a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí
pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.“ Všeobecný komentář z roku 2003, nazvaný
Obecná opatření pro provádění Úmluvy o právech dítěte (General measures of implementation
of the Convention on the Rights of the Child) uvádí, že čl. 3 odkazuje na každý legislativní,
administrativní a soudní orgán nebo instituci, které jsou prostřednictvím tohoto ustanovení
povinny aplikovat hledisko nejlepšího zájmu dítěte prostřednictvím systematického zkoumání
a zvažování možných dopadů svých rozhodnutí a postupů na práva a zájmy dítěte. Zejména
budou zkoumány navrhované či existující právní předpisy, správní opatření nebo soudní
rozhodnutí, včetně těch, která, ač s dětmi přímo nesouvisí, mohou je ovlivnit nepřímo. Akcentace
práva na rodinný život a nejlepšího zájmu dítěte se také nutně projevuje v tom, že důvody
veřejného pořádku, pro které lze například zamítnout žádost o povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny, musí být skutečně velmi závažné. Míru požadované
závažnosti narušení veřejného pořádku lze v takovém případě srovnávat s případy omezení práva
občana Evropské unie na volný pohyb v rámci Evropské unie z důvodu veřejného pořádku
(čl. 45 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie).
V kontextu dané věci nelze přehlédnout, že uvedené požadavky se musí obdobně uplatnit
také při rozhodování o správním vyhoštění cizince, neboť z povahy věci jsou důsledky správního
vyhoštění pro cizince a jeho rodinu daleko citelnější (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 9. 2011, č. j. 7 As 112/2011 – 65, či nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 23/11).
Rovněž v nyní projednávané věci je třeba nalézt rovnováhu mezi přítomnými legitimními
zájmy. Těmi jsou jednak rodinná situace stěžovatele, s důrazem na případný vliv jeho vyhoštění
na ostatní rodinné příslušníky, kteří mají právo zůstat v hostitelském členském státě na základě
samostatného pobytového oprávnění, jednak imigrační historie stěžovatele a jeho aktuální
pobytový status (s důrazem na skutečnost, že z jeho strany v minulosti opakovaně došlo
k porušení imigračních pravidel a že neprojevoval snahu svůj pobyt na území České republiky
uvést do souladu s právními předpisy). Ze samotné podstaty pojmu „přiměřenost“ (§119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců), vyplývá, že se tu poměřují minimálně dvě hodnoty, a to konkrétně
právo na soukromý a rodinný život cizince s oprávněným zájmem státu na dodržování právních
předpisů.
Jak Nejvyšší správní soud uvedl ve své dřívější judikatuře (navazující na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva) zásah do soukromého a rodinného života cizince způsobený
jeho vyhoštěním musí mít určitou intenzitu, aby představoval porušení práv
garantovaných čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(k tomu srovnej např. již rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, či ze dne
11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, oba dostupné na www.nssoud.cz). Přestože není pojem
rodinného života Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod definován, je vždy
vykládán s důrazem na fungující (reálný) rodinný život.
Stěžovatel pobýval na území České republiky neoprávněně, opakovaně porušil právní
předpisy, pro maření výkonu rozhodnutí byl také odsouzen trestním soudem, věděl o důsledcích
svého jednání a v době navázání vztahu se svou přítelkyní proto nepochybně musel počítat s tím,
že se jeho společenské a rodinné vazby budou realizovat mimo území České republiky. Přítelkyně
stěžovatele sice může vyhoštění stěžovatele pociťovat jako zásah do svého soukromého
a rodinného života, ale s touto možností již v době navázání vztahu se stěžovatelem měla
a mohla počítat. O získání oprávnění k pobytu v České republice přitom stěžovatel neprojevil
jakoukoli snahu, a to ani s ohledem na skutečnost, že se mu narodila dcera. Ve správním řízení
přitom stěžovatel k otázce zásahu do soukromého a rodinného života uvedl, že svou dceru
neviděl přes rok, vídal se s ní jen prostřednictvím internetu, a do České republiky přicestoval
proto, aby finančně pomohl své přítelkyni. Svá tvrzení ohledně soukromého a rodinného života
ovšem stěžovatel nijak blíže nerozvedl, neuvedl žádné další podrobnosti o povaze vzájemných
rodinných vazeb, o jejich intenzitě, existenci silného citového vztahu apod. Tvrzení stěžovatele,
které se omezilo toliko na konstatování, že má na území České republiky přítelkyni a nezletilou
dceru, tak samo o sobě nelze bez dalšího označit za překážku vycestování, která by činila realizaci
správního vyhoštění zcela vyloučenou. To platí tím spíše za situace, v níž stěžovatel v řízení
před správními orgány uvedl, že se hodlá dobrovolně vrátit do země svého původu (Číny),
kde má také rodinné zázemí a majetek. V žalobě ani v kasační stížnosti pak stěžovatel již na rozdíl
od správního řízení nenamítal vietnamské státní občanství (resp. národnost) své přítelkyně, které
by mělo komplikovat, aby i s dcerou vycestovala do Číny spolu s ním. Proto se ani touto
okolností správní soudy nad rámec žalobních a kasačních námitek nyní zabývat nemohou.
S ohledem na uvedené lze proto konstatovat, že městský soud přiléhavě odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 - 50, který uvedl
následující: „Správní orgány v řízení nezpochybnily hloubku citů a rodinného vztahu stěžovatele, jeho manželky
a syna [v nyní projednávané věci obdobně přítelkyně a dcery - pozn. NSS]. Jako určující však
vyhodnotily skutečnost, že stěžovatel navázal vztah s manželkou v České republice v době, kdy pobýval na území
neoprávněně. Nemohl se tak rozumně spoléhat na to, že na území České republiky, kde si následně založil
rodinu, bude moci pobývat trvale. […] výjimečné okolnosti v projednávané věci podle Nejvyššího správního soudu
nebyly naplněny. […] Je nepochybné, že stěžovatel vzhledem ke svému neoprávněnému pobytu na území ČR […]
již při uzavření sňatku a zakládání rodinného života […] mohl předvídat, že jeho setrvání na území ČR
za daných podmínek může vést k nucenému správnímu vyhoštění. S těmito okolnostmi byla nepochybně
seznámena i manželka stěžovatele. Nyní se tak stěžovatel nemůže s úspěchem dovolávat nepřiměřenosti dopadů
rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho rodinného a soukromého života, neboť s možností nuceného odchodu
z území mohl stěžovatel při navazování rodinného vztahu na území, kde nepobýval oprávněně, počítat.“
Zákonným důvodem vylučujícím vydání rozhodnutí o správním vyhoštění totiž není
jakýkoli zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, neboť takový zásah nastává
v důsledku vydání takového rozhodnutí prakticky v každém případě, nýbrž pouze nepřiměřený
zásah do takového života cizince. Správním vyhoštěním stěžovatele dojde k zásahu do rodinného
a soukromého života jeho samotného a jeho nezletilé dcery a přítelkyně, které se zřejmě, pokud
nevycestují spolu se stěžovatelem, budou muset po určitý čas obejít bez osobní pomoci
stěžovatele. Pro stěžovatele bude správní vyhoštění znamenat z povahy věci minimálně to,
že po stanovenou dobu nebude moci pobývat na území České republiky. Avšak tyto skutečnosti
v projednávané věci bez dalšího nezakládají naplnění podmínek §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců, neboť okolnosti spočívající v osobních, finančních a sociálních komplikacích nastávají
dle názoru Nejvyššího správního soudu ve většině případů vyhoštění cizince; v případě
stěžovatele je třeba při této úvaze zohlednit především délku a intenzitu porušování právního
řádu České republiky a na druhé straně též skutečnost, že také v zemi původu má stěžovatel
blízké příbuzné a majetek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 4/2015 – 43).
Zásah neshledává Nejvyšší správní soud nepřiměřený ani ve vztahu k nezletilé dceři
stěžovatele. Stěžovatel svou dceru neviděl více než rok, byť plnil svou vyživovací povinnost k ní.
Přitom neuváděl bližší okolnosti jejich rodinného života a vzájemných vztahů a citových vazeb,
jako důvod návratu do České republiky uvedl zejména obtížnou finanční situaci své přítelkyně,
přičemž jeho vztah s dcerou byl po dobu cca jednoho roku omezen výlučně na elektronickou
komunikaci, přičemž po hmotné stránce ji byl schopen výživným zajišťovat i ze zahraničí
(v daném případě z Polska). Stěžovatel nemá žádné vazby k České republice s výjimkou
své přítelkyně a dcery, přičemž podstatná je v této souvislosti také skutečnost, že stěžovatel
v řízení před správními soudy ani netvrdí jakoukoli překážku, která by mu bránila ve vedení
společného rodinného života s jeho přítelkyní a dcerou mimo území České republiky,
sám se do Číny hodlá vrátit, přičemž má k tomu dostatek finančních prostředků a na území Číny
má také rodinné zázemí a majetek.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že neshledal důvodnou námitku stěžovatele,
neboť realizace správního vyhoštění není v jeho případě nepřiměřeným zásahem do jeho
soukromého a rodinného života.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že správní orgány ani městský soud
nerespektovaly §2 odst. 4 správního řádu. Podle §2 odst. 4 správního řádu „[s]právní orgán dbá,
aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to,
aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“. Stěžovatel
předestřel vlastní definici veřejného zájmu, dle které se jedná především o zájem na zachování
všech zásad demokratického právního státu a na přijetí takového rozhodnutí, které má v tom
kterém konkrétním případě zohledňovat jak soukromé zájmy účastníka správního řízení,
tak i osob, které by mohly být rozhodnutím správního orgánu dotčeny. V konkrétní věci má být
tento zjišťován na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů po zvážení všech
rozporů a připomínek, přičemž z odůvodnění rozhodnutí musí být zřetelné, proč veřejný zájem
převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelem uvedená obecná kritéria a zásady,
jež jsou spjaty nikoliv pouze s definicí veřejného zájmu ve smyslu §2 odst. 4 správního řádu,
ale de facto s celým obsahem §2 správního řádu, zejména pak s tzv. zásadou legality, byly v nyní
projednávané věci dodrženy. Správní orgány a stejně tak městský soud postupovaly v souladu
s právními předpisy, dostatečně se vypořádaly s tvrzeními a argumentací stěžovatele a z jejich
rozhodnutí vyplývá, že své závěry činily na základě poměřování různých, v dané věci relevantních
zájmů, jak výše rozvedeno.
Nejvyšší správní soud opětovně poznamenává, že v případě správního vyhoštění je třeba
v každém individuálním případě posuzovat proporcionalitu mezi veřejným zájmem a ochranou
subjektivních práv cizince (§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Veřejný zájem je však
v tomto případě představován zejména tím, aby se na území České republiky zdržovali
pouze ti cizinci, kteří dodržují zákony (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004 - 54, publ. pod č. 864/2006 Sb. NSS, či ze dne 25. 2. 2016,
č. j. 4 Azs 2/2016 - 31). Ani článek 8 Úmluvy nelze interpretovat tak, že by ukládal státu obecný
závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, popř.
napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996, Gül proti Švýcarsku,
stížnost č. 23218/94).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů ani napadený rozsudek
městského soudu nejsou v rozporu s §2 odst. 4 správního řádu, přičemž správní orgány
a městský soud v dané věci dostály požadavku respektování veřejného zájmu.
Pokud stěžovatel namítal, že skutkový stav zjištěný žalovaným a potvrzený městským
soudem nemá oporu ve spise, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedenou vadu řízení
neshledal. Naopak je zřejmé, že právní posouzení žalovaného a městského soudu je založeno
na obsahu správního spisu a není s ním v rozporu (viz výše).
V. Závěr a náklady řízení
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly,
takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu