ECLI:CZ:NSS:2016:6.ADS.109.2016:31
sp. zn. 6 Ads 109/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: T.
V., zastoupený Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem, se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. září 2014, č. j. 2014/44987-421/1, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna
2016, č. j. 1 Ad 39/2014 - 29,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 1 Ad 39/2014 - 29,
a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. září 2014,
č. j. 2014/44987-421/1, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen z a p l a t i t žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti celkem 21.456 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Mojmíra Přívary,
advokáta, se sídlem Kamenická 1, Plzeň, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím ze dne 28. května 2014, č. j. ABE-10673/2014-04/09, Úřad práce ČR,
pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“), vyřadil podle §30 odst. 2 písm. f), §30
odst. 3 a §31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v rozhodném znění, žalobce
z evidence uchazečů o zaměstnání, v níž byl od 10. října 2012, z důvodu maření součinnosti
s úřadem práce. Maření součinnosti se měl žalobce dopustit tím, že se dne 12. března 2014
nedostavil ke stanovené schůzce na úřadu práce.
[2] Žalobce s vyřazením z evidence uchazečů o zaměstnání nesouhlasil a rozhodnutí úřadu
práce se bránil odvoláním, ve kterém zejména uvedl, že se na schůzku nedostavil proto,
že pobýval na několikaměsíčním jazykovém pobytu v Austrálii, o čemž úřad práce předem
informoval prostřednictvím svého právního zástupce. V takovém případě podle žalobce nelze
hovořit o maření součinnosti. Žalovaný však shledal odvolání žalobce nedůvodným
a rozhodnutím označeným v návětí tohoto rozsudku je zamítl.
[3] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou podanou k Městskému soudu
v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud uvedl, že podle §31 písm. c) zákona
o zaměstnanosti se mařením součinnosti rozumí také nedostavení se na úřad práce
ve stanoveném termínu bez vážných důvodů. Důvody, které je třeba považovat za vážné,
přitom vymezuje ustanovení §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Soukromý studijní pobyt
žalobce v zahraničí ovšem podle soudu vážným důvodem ve smyslu citovaného ustanovení není,
a proto je třeba vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání považovat za zákonné.
Přerušením kontaktu s uchazečem o zaměstnání na více než tři měsíce by totiž podle městského
soudu došlo k popření smyslu evidence uchazečů o zaměstnání, jelikož snaha zprostředkovat
zaměstnání je zmařena, pokud uchazeč odcestuje do zahraničí na dlouhodobý pobyt. Vzhledem
k tomu, že důvod zmeškání schůzky žalobcem nelze označit za vážný ve smyslu §5
písm. c) zákona o zaměstnanosti, předchozí omluva žalobce, že nebude dlouhodobě přítomen
v ČR, není relevantní. Z uvedených důvodů městský soud dospěl k závěru, že žaloba
je nedůvodná a zamítl ji.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobce (nyní stěžovatel) brojil včas
podanou kasační stížností.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve podrobně popsal dosavadní průběh řízení a uvedl
celou řadu okolností předcházejících jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Stěžovatel
označil jednání úřadu práce za účelové a upozornil, že úřad byl dlouhodobě nečinný v oblasti
zprostředkování zaměstnání stěžovateli, neboť od května roku 2013 v podstatě neprovedl žádný
úkon směřující k nalezení vhodného zaměstnání pro stěžovatele.
[6] Dále stěžovatel zdůraznil, že jeho pobyt v zahraničí nelze považovat za maření
součinnosti. Stěžovatel se rozhodl vycestovat z České republiky, aby si zvýšil kvalifikaci a navázal
kontakt s potenciálními zaměstnavateli v zahraničí, což nelze kvalifikovat jako maření
součinnosti, nýbrž jako využití práva zabezpečit si zaměstnání v zahraničí ve smyslu §11 zákona
o zaměstnanosti. O tom všem navíc stěžovatel úřad práce včas informoval.
[7] Stěžovatel označil za účelový postup úřadu práce, který stanovil datum schůzky v termínu
pro stěžovatele nedostupném, o čemž musel úřad práce vědět. Ze strany úřadu práce se jednalo
podle stěžovatele o šikanózní a nepřípustně formalistický výkon práva, zvlášť s ohledem
na skutečnost, že úřad práce řádně nevykonával své zákonné úkoly, tj. nezprostředkovával
stěžovateli zaměstnání.
[8] Na závěr stěžovatel namítl, že úřad práce nedoručil pozvání na schůzku právnímu
zástupci stěžovatele, ačkoliv jím byl řádně zastoupen na základě plné moci. Podle stěžovatele
totiž nelze předem vyloučit možnost, že by právní zástupce stěžovatele nekontaktoval
a nedoporučil by mu předčasné ukončení zahraniční cesty za účelem dostavení se na schůzku
na úřadu práce.
[9] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl,
aby rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pokud stěžovatel podal žádost
o zprostředkování zaměstnání, musel plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, mezi něž patří také
povinnost dostavit se na úřad práce ve stanovených termínech. Nedostavení se na schůzku
lze omluvit pouze z vážných důvodů, mezi které jazykový kurz nepochybně nepatří.
Jestliže důvod absence nebyl vážný ve smyslu §5 písm. c) zákona o zaměstnání, omluva
stěžovatele byla zcela nerelevantní. Dále žalovaný upozornil, že stěžovatel původně uváděl,
že do zahraničí odjíždí na jazykový kurz, nikoliv za účelem hledání zaměstnání, jak začal účelově
tvrdit později. Konečně k námitce neinformování stěžovatelova zástupce o termínu schůzky
na úřadu práce žalovaný poznamenal, že ji stěžovatel ve správním řízení vůbec neuváděl. Navíc
je vedení osoby v evidenci uchazečů o zaměstnání spjato pouze s danou osobou, nikoliv s jejím
zástupcem, a úkony probíhající při spolupráci úřadu s osobou vedenou v evidenci neprobíhají
v režimu správního řízení v užším smyslu slova. Žalovaný proto uzavřel, že mu není zřejmé,
z jakého titulu by měl úřad práce informovat zástupce stěžovatele o povinnostech stanovených
stěžovateli jako uchazeči o zaměstnání, když je zřejmé, že pro vedení v evidenci uchazečů
o zaměstnání se stěžovatel nechat zastoupit nemůže. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných
důvodů plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je částečně důvodná.
[13] Nejprve je na místě vymezit předmět řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel totiž v kasační
stížnosti poukazoval na celou řadu okolností a skutečností, které do vymezeného předmětu řízení
nespadají. V nyní projednávaném případě je předmětem soudněsprávního přezkumu vyřazení
stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání, k němuž došlo rozhodnutím úřadu práce ze dne
28. května 2014, č. j. ABE-10673/2014-04/09, které bylo potvrzeno v návětí označeným
rozhodnutím žalovaného. Předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu
je pak rozsudek, kterým městský soud zamítl žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného.
Úkolem Nejvyššího správního soudu v daném případě tedy je, aby ve světle stížnostních námitek
a vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), posoudil zákonnost
rozsudku městského soudu – v tomto případě aby přezkoumal, zda městský soud zákonným
a přezkoumatelným způsobem posoudil, zda byly dány důvody pro vyřazení stěžovatele
z evidence uchazečů o zaměstnání.
[14] Z tohoto úhlu pohledu je zřejmé, že celá řada námitek stěžovatele je pro soudněsprávní
přezkum rozhodnutí o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nerelevantní.
Jedná se o námitku, podle níž se stěžovatel už jednou ubránil podobnému jednání úřadu práce,
o námitku upozorňující na skutečnost, že úřad práce reagoval na jiné podání stěžovatele –
učiněné ve stejný den jako sdělení omluvy – rychleji, jakož i o námitku, že úřad práce byl pasivní
a neprováděl řádně svou zákonnou úlohu zprostředkování práce stěžovateli. Tyto skutečnosti
nejsou v dané věci významné pro posouzení zákonnosti rozhodnutí o vyřazení osoby z evidence
uchazečů o zaměstnání. Buď se jedná o okolnosti, které pro nyní vedené řízení nemají zjevné
důsledky a stěžovatel takové důsledky soudu dostatečně neosvětlil (rychlejší reakce úřadu práce
na jiné podání přímo nesouvisející s dotčeným řízením a úspěch stěžovatele v jiném řízení
vedeném před žalovaným), nebo o skutečnosti, k jejichž nápravě slouží jiné mechanismy (tvrzená
pasivita úřadu práce). Nejvyšší správní soud se proto ve zbývající části rozsudku zabýval
pouze zbylými námitkami, které měly vztah k projednávané věci.
[15] Nejvyšší správní soud ověřil, že výzva úřadu práce ze dne 21. února 2014 k dostavení se
na schůzku dne 12. března 2014 byla adresována toliko stěžovateli a byla mu doručena tzv. fikcí
dne 10. března 2014, protože si výzvu v úložní době nevyzvedl. Současně soud zjistil,
že ve správním spise je založeno podání ze dne 28. ledna 2014 adresované úřadu práce,
v němž zástupce stěžovatele JUDr. Jaroslav Svejkovský sdělil, že stěžovatel nebude přítomen
v České republice z důvodu studijního pobytu v zahraničí a „že se nebude moci dostavovat
na event. schůzky na úřadu práce, a to nejpozději do konce měsíce dubna 2014“, že je však připraven
„v nejvyšší možné míře spolupracovat se správním orgánem, a to i prostřednictvím svého právního zástupce“.
K podání byla připojena plná moc udělená JUDr. Jaroslavu Svejkovskému, která dokládá,
že stěžovatel svého zástupce zmocnil k zastupování ve všech právních věcech, mimo jiné
i k přijímání doručovaných písemností.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání
bylo nezákonné, neboť nebyl naplněn důvod pro vyřazení spočívající v maření součinnosti.
Na schůzku 12. března 2014 se nedostavil, neboť byl v Austrálii, kam si podle svého tvrzení odjel
zvyšovat kvalifikaci na jazykový pobyt a vyhledávat kontakty. Související námitkou stěžovatele
bylo, že úřad práce nedoručil výzvu k dostavení se na úřad práce také zástupci stěžovatele,
ačkoliv ve spise byla založena plná moc udělená tomuto zástupci.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzeným důvodem pro nedostavení
se na schůzku. Podle §30 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti uchazeče o zaměstnání krajská
pobočka úřadu práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže bez vážného
důvodu maří součinnost s krajskou pobočkou úřadu práce. Mařením součinnosti se přitom
rozumí také nedostavení se na krajskou pobočku úřadu práce ve stanoveném termínu
bez vážných důvodů [§31 písm. c) zákona o zaměstnanosti]. Zákon o zaměstnanosti v §5
písm. c) uvádí, že vážnými důvody se rozumí důvody spočívající v 1. nezbytné osobní péči o dítě
ve věku do 4 let, 2. nezbytné osobní péči o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního
předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká
závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), pokud s uchazečem
o zaměstnání trvale žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují,
jde-li o osobu, která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou, 3. docházce
dítěte do předškolního zařízení a povinné školní docházce dítěte, 4. místě výkonu nebo povaze
zaměstnání druhého manžela nebo registrovaného partnera, 5. okamžitém zrušení pracovního
poměru zaměstnancem podle §56 zákoníku práce, 6. zdravotních důvodech,
které podle lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost součinnosti
s úřadem práce – krajskou pobočkou úřadu práce a pobočkou úřadu práce pro hlavní město
při zprostředkování zaměstnání, nebo 7. jiných vážných osobních důvodech, například etických,
mravních či náboženských, nebo důvodech hodných zvláštního zřetele.
[18] V minulosti Nejvyšší správní soud judikoval, že při vyřazení osoby z evidence uchazečů
o zaměstnání je třeba hodnotit a řádně se zabývat všemi okolnostmi toho kterého případu
(rozsudek ze dne 23. července 2008, č. j. 4 Ads 20/2008 - 58) a že je třeba tyto okolnosti vnímat
ve vzájemných souvislostech, neboť po uchazečích o zaměstnání nelze požadovat
dostavení se na schůzku i v případě překážky, k jejímuž odstranění postupovali přiměřeně
racionálním, pochopitelným a omluvitelným způsobem (rozsudek ze dne 30. dubna 2014,
č. j. 4 Ads 109/2013 - 28).
[19] Za daných okolností nyní řešeného konkrétního případu Nejvyšší správní soud dospívá
k závěru, že samotný důvod stěžovatelovy absence – téměř čtyřměsíční soukromý studijní pobyt
v Austrálii – by nepředstavoval vážný důvod nedostavení se na úřad práce ve smyslu §5
písm. c) zákona o zaměstnanosti. Je namístě připomenout, že pomoc uchazečům o zaměstnání
ze strany úřadu práce představuje dlouhodobý proces, jehož základem je vzájemná komunikace
a spolupráce mezi uchazeči a úřadem. Taková spolupráce vyžaduje nutnost pravidelného
setkávání pracovníků úřadu s uchazeči, což je reflektováno povinností uchazečů dostavit se
na pobočku úřadu ve stanoveném termínu [§31 písm. c) zákona o zaměstnanosti]. Z kontaktního
listu uchazeče o zaměstnání je zřejmé, že v relevantním období – tedy před dřívějším vyřazením
stěžovatele z evidence, které bylo později pro vady zrušeno – docházelo ke schůzkám
v průměrném intervalu zhruba jednoho a půl měsíce. Téměř čtyřměsíční nepřítomnost
stěžovatele v důsledku jeho pobytu v zahraničí tedy očividně mařila uvedené pravidelné setkávání
mezi pracovníky úřadu a uchazečem o zaměstnání a jeho konečný účel spočívající
ve zprostředkování zaměstnání, což stěžovatel měl a mohl vědět z dosavadního průběhu jednání
s úřadem práce. Ačkoliv lze jistě ocenit stěžovatelovu snahu o zdokonalení se v cizím jazyku,
nelze ji klást nad zákonný požadavek součinnosti s úřadem práce. Stále se totiž jednalo
o soukromou iniciativu stěžovatele, při jejímž dojednání dostatečně nereflektoval požadavky
na něj kladené zákonem o zaměstnanosti, hodlal-li využít služeb v podobě zprostředkování
zaměstnání, popř. čerpat peněžitou podporu v nezaměstnanosti. Stěžovatel nemohl rozumně
předpokládat, že v důsledku jeho sdělení, že odjel do zahraničí a vrátí se až za téměř čtyři měsíce,
úřad práce po stěžovatelem jednostranně vymezenou dobu rezignuje na své zákonné povinnosti
a nebude stěžovateli stanovovat schůzky. Krom toho, schůzka byla úřadem práce stanovena
až na polovinu března, téměř jeden a půl měsíce poté, co stěžovatel úřadu práce oznámil, že odjel
do zahraničí. Tato dostatečná časová prodleva nesvědčí o tom, že by snad úřad práce hodlal
účelově nebo dokonce šikanózně stěžovatele „nachytat“ stanovením termínu schůzky
bezprostředně poté, co se dozvěděl o stěžovatelově odjezdu.
[20] Nejvyšší správní soud proto shodně jako městský soud dospěl k závěru, že důvod
nedostavení se na úřad by za daných okolností nebylo lze podřadit pod vážné důvody ve smyslu
§5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud proto může ponechat stranou
i otázku, zda stěžovatel prokázal, zda v rámci pobytu skutečně absolvoval jazykový kurz
atd. Stranou ponechává i úvahu, zda tvrzené okolnosti mohou představovat důvod pro určení
neplatnosti doručení výzvy ve smyslu §24 odst. 2, ve spojení s §41 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
[21] To vše by však mohlo vést k zákonnému vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů
o zaměstnání jen za předpokladu, že by mu byla schůzka na 12. března 2014 řádně a právně
účinně stanovena. Podle legální definice je mařením součinnosti až nedostavení se na stanovenou
schůzku, nikoli „pouhé“ sdělení záměru nedostavovat se na eventuálně stanovené schůzky.
V této souvislosti je nutno jako zásadní vyhodnotit námitku, že úřad práce nedoručil výzvu
k dostavení se na úřad práce také zástupci stěžovatele, ačkoliv ve spise byla založena plná moc
udělená tomuto zástupci k zastupování ve všech právních věcech, mimo jiné i k přijímání
doručovaných písemností.
[22] Podle §33 odst. 1 správního řádu si může účastník řízení zvolit zmocněnce,
který své zmocnění k zastoupení prokazuje plnou mocí. Ustanovení §34 odst. 2 správního řádu
v návaznosti na to stanoví, že písemnosti se doručují pouze zástupci, avšak s výjimkou případů,
kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat. Takovou písemností byla i výzva k dostavení
se na úřad práce na schůzku dne 12. března 2014. V tomto ohledu je třeba přisvědčit žalovanému,
že pro účely dostavení se na úřad práce je s ohledem na výše uvedenou nutnost spolupráce mezi
úřadem a uchazečem vyžadována osobní přítomnost uchazeče, kterou nelze nahradit přítomností
zástupce. To však neznamená, že by se uchazeč o zaměstnání nemohl nechat zastoupit,
jak žalovaný mylně tvrdí ve vyjádření ke kasační stížnosti. Úřad práce obdržel plnou moc
udělenou zástupci stěžovatele, a měl proto postupovat v souladu s §34 odst. 2 správního řádu
a obeslat zástupce stěžovatele i stěžovatele samotného, neboť byla vyžadována jeho osobní
přítomnost. Argument žalovaného, že úkony činěné v rámci spolupráce uchazeče o zaměstnání
a úřadu práce nespadají pod tzv. formální správní řízení, a proto neexistuje důvod
pro informování zástupce o těchto úkonech, je lichý. Ustanovení §34 odst. 2 správního řádu
se totiž podle §154 správního řádu obdobně použije i v případě úkonů podle části čtvrté
správního řádu, kdy správní orgány vykonávají veřejnou správu ve smyslu §1 odst. 1 správního
řádu, ale tato činnost nespadá pod definici správního řízení obsaženou v §9 správního řádu
(VEDRAL, Josef. Správní řád: Komentář. Praha: BOVA Polygon, 2006, s. 878). V nyní
projednávané věci činil úřad práce vůči stěžovateli sdělení, které měl v souladu s ustanovením
§34 odst. 2 správního řádu aplikovaným na základě §154 správního řádu doručit stěžovateli
i jeho zástupci.
[23] Tato vada přitom mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel
se totiž o stanovení schůzky na 12. března 2014 nedozvěděl, ač si zvolil zástupce mimo jiné
též pro doručování. Jakkoli se tvrzení stěžovatele, že by mu jeho právní zástupce možná
doporučil, aby svou zahraniční cestu do Austrálie předčasně ukončil a na schůzku s úřadem práce
dostavil, jeví Nejvyššímu správnímu soudu jako značně spekulativní a nepravděpodobné, nelze
popřít, že volbou zmocněnce (mimo jiné) pro doručování učinil stěžovatel za daných okolností
maximum pro to, aby se o případné schůzce na úřadu práce dověděl a zvážil svůj další postup,
včetně důsledků nedostavení se. Nelze mu proto za této situace klást k tíži skutečnost,
že se na schůzku nedostavil.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než rozsudek městského soudu z výše
uvedených důvodů zrušit. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (zde městského)
soudu, a pokud již v řízení před krajským (zde městským) soudem byly pro takový postup
důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského (zde městského) soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř.s.].
V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou
možnost než zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110
odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[25] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským, resp. městským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
aplikovaného na základě §120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně
vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel, který měl v řízení
plný úspěch, uhradil soudní poplatek 5.000 Kč za podání kasační stížnosti [položka 19 přílohy
k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], ze spisu
městského soudu však nevyplývá, že by zaplatil poplatek za žalobu, ani k tomu nebyl vyzván.
[26] Stěžovatel byl v řízení před městským soudem a Nejvyšším správním soudem zastoupen
advokátem. Ze spisů vyplývá, že v řízení před městským soudem učinil právní zástupce tři úkony
právní služby, a sice 1. převzetí a příprava zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních
služeb [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění], 2. sepis a podání
žaloby [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a 3. účast na jednání před soudem [§11
odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce
stěžovatele jeden úkon právní služby, a to sepis a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu], celkem tedy učinil čtyři úkony právní služby podle advokátního tarifu.
Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9
odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3.100 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba
k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů. Ze spisu městského soudu plyne, že zástupce
stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se výsledná částka zvyšuje o 21% daň
z přidané hodnoty na celkových 16.456 Kč.
[27] Celková náhrada nákladů řízení pro stěžovatele tedy představuje částku 21.456 Kč.
K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[28] Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož neměl úspěch ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu