ECLI:CZ:NSS:2016:6.ADS.140.2015:23
sp. zn. 6 Ads 140/2015 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. R., zastoupen
Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem, se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2014, č. j. MPSV-UM/9875/14/4S-OLK, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne
27. 5. 2015, č. j. 65 A 15/2015 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Kužílkovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1.573 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Olomouci (dále jen „úřad práce“)
rozhodnutím ze dne 31. 3. 2014, č. j. 26766/2014/PRR, snížil žalobci doplatek na bydlení
od 1. 3. 2014 z částky 3.900 Kč na částku 3.705 Kč měsíčně; toto rozhodnutí k odvolání žalobce
zrušil žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 6. 2014, č. j. MPSV-UM/4669/14/4S-OLK, a věc vrátil
úřadu práce k novému projednání. Úřad práce rozhodl znovu (podruhé) rozhodnutím
ze dne 14. 8. 2014, č. j. 60040/2014/PRR, jímž shodně s prvním rozhodnutím snížil
žalobci doplatek na bydlení od 1. 3. 2014 z částky 3.900 Kč na částku 3.705 Kč měsíčně;
toto rozhodnutí však bylo žalovaným opětovně zrušeno rozhodnutím ze dne 20. 10. 2014,
č. j. MPSV-UM/9875/14/4S-OLK (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Žalobou podanou dne 5. 11. 2014 u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci
(dále jen „krajský soud“), kterou následně žalobce poté, co mu byl pro řízení ustanoven zástupce
z řad advokátů, doplnil podáním ze dne 9. 3. 2015, žalobce brojil proti nečinnosti úřadu práce
a dále proti napadenému rozhodnutí žalovaného. S ohledem na skutečnost, že se jedná o dva
rozdílné typy žalob, vyloučil krajský soud žalobu na ochranu proti nečinnosti k samostatnému
projednání a rozhodnutí (vedena pod sp. zn. 65 A 27/2015, přičemž ve v této věci rozhodl
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 10 Ads 170/2015 - 33). Nezákonnost
napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce ve skutečnosti, že žalovaný, jako odvolací správní
orgán, měl předmětné správní řízení zastavit, neboť ke dni zahájení řízení o snížení doplatku
na bydlení žalobci od 1. 3. 2014 z částky 3.900 Kč na částku 3.705 Kč již správní orgán prvního
stupně vedl totožné a dosud nepravomocně ukončené správní řízení.
[3] Krajský soud podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §65 odst. 1, §70 písm. a)
a §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nepřípustnou odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí o zrušení
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení podle §90 odst. 1
písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), kterým se dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 2 As 37/2007 - 111, ze dne 19. 1. 2011, č. j. 3 As 16/2010 - 69, ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 9 As 30/2010 -2 - 19, a ze dne 31. 3. 2005, č. j. 5 As 35/2004 – 56; všechny dostupné
na www.nssoud.cz) věc pouze vrací do stádia řízení u správního orgánu prvního stupně
a nezakládají se jím, nemění, neruší ani závazně neurčují práva nebo povinnosti žalobce
ani jiných osob. Ochrany subjektivních veřejných práv, která byla dle žalobce postupem
žalovaného dotčena, se lze před správními soudy domáhat až v řízení o žalobě
proti pravomocnému konečnému rozhodnutí vydanému v dané věci. Krajský soud
proto doporučil žalobci, aby svou aktivitu směřoval do pokračujícího správního řízení.
Nad rámec nutného rovněž konstatoval, že z obsahu napadeného rozhodnutí a jím zrušeného
rozhodnutí úřadu práce vyplývá, že tato rozhodnutí byla vydána v rámci řízení, probíhajícího
po zrušení původního rozhodnutí o snížení doplatku na bydlení žalovanému od 1. 3. 2014,
a nejednalo se tedy o zahájení nového řízení o tomtéž předmětu, nýbrž o pokračování řízení
původního. Krajský soud nenechal bez povšimnutí, že nová rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů jsou označena jednacími čísly a spisovými značkami, jež se od původních značení liší.
Z jejich obsahu je však zřejmé, že se jedná o rozhodnutí vydaná v tomtéž správním řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označené usnesení krajského soudu,
kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného odmítnuta z výše nastíněných důvodů.
Stěžovatel svou kasační stížnost opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a navrhuje
zdejšímu soudu, aby napadené usnesení zrušil.
[5] Stěžovatel shrnul skutkový stav a vyvozuje z něj, že žalovaný rozhodl nezákonně,
neboť měl předmětné řízení zastavit, nikoliv rozhodnutí úřadu práce zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. Ke dni zahájení řízení totiž úřad práce vedl totožné a dosud nepravomocně
skončené správní řízení. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že rozhodnutí
žalovaného má jen procesní povahu a nedotýká se přímo jeho subjektivních práv. Domnívá se,
že je dotčen na svém právu na spravedlivý proces a právu na důstojné bydlení,
které je garantováno v čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv, jíž je Česká republika vázána.
Upozorňuje na skutečnost, že odvolání proti rozhodnutí o příspěvku na bydlení nemá odkladný
účinek. Každé rozhodnutí o snížení stěžovatelova doplatku na bydlení je tedy předběžně
vykonatelné včetně rozhodnutí napadeného v této věci. Úřad práce proto vyplácí stěžovateli
dávku ve snížené výši, přestože podal odvolání, žalobu i kasační stížnost. Je tedy nepochybné,
že od 1. 3. 2014, kdy došlo poprvé ke snížení výše vyplácené dávky, je stěžovatel zkrácen
na svých subjektivních právech, a argumentace krajského soudu proto představuje nesprávný
a nezákonný právní názor.
[6] Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nikterak nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost žalobce není důvodná.
[9] V projednávané věci stěžovatel výslovně uplatnil důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost však míří proti usnesení, kterým krajský soud
žalobu v předložené věci odmítl jako nepřípustnou, tedy žalobu neposuzoval meritorně.
Z povahy věci tak přichází v úvahu pouze kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Nejvyššímu správnímu soudu
tak v kasačním řízení přísluší v tomto ohledu pouze hodnotit, zda krajský soud správně posoudil
přípustnost podané žaloby. K tomuto závěru vede i dosavadní setrvalá judikatura zdejšího soudu,
z níž lze ocitovat například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
sp. zn. 3 Azs 33/2004 (publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS): „Je-li kasační stížností napadeno usnesení
o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.“
[10] Dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle tohoto
zákona nepřípustný. Dle §65 odst. 1 téhož zákona [k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení
takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
V návaznosti na to stanoví §68 písm. e) s. ř. s., že žaloba je nepřípustná, domáhá-li se přezkoumání
rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno, přičemž podle §70 písm.
a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou
rozhodnutími.
[11] Krajský soud vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, která
říká, že rozhodnutí, kterým správní orgán II. stupně zruší rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a věc mu vrátí k novému projednání a rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., neboť takové rozhodnutí nic nemění na subjektivních veřejných právech účastníků
správního řízení, jelikož se jím nezakládají s konečnou platností práva ani povinnosti
(viz především rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2010 -2 – 19, jakož i rozsudek ze dne
19. 1. 2011, č. j. 3 As 16/2010 – 69, který odkazuje rovněž na rozsudek ze dne 31. 3. 2005,
č. j. 5 As 35/2004 – 56, a další). Přesně o tento typ rozhodnutí se jedná i v nyní posuzovaném
případě. Nejvyšší správní soud proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění označených
rozhodnutí, v nichž se již dříve k této otázce blíže vyjádřil, a v nichž je rozebráno,
z jakých důvodů nelze předmětné rozhodnutí považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu,
které by bylo ve správním soudnictví přezkoumatelné.
[12] Namítá-li stěžovatel, že napadené rozhodnutí zasahuje do jeho subjektivních práv,
neboť mu je vyplácen doplatek na bydlení ve snížené výši, pak je tato námitka z povahy věci zcela
nepřiléhavá. Napadeným rozhodnutím žalovaný zrušil rozhodnutí, jímž byla dávka od 1. 3. 2014
snížena a věc byla vrácena úřadu práce k dalšímu řízení. Vyplácí-li proto úřad práce doplatek
na bydlení ve snížené výši, nemůže se tak dít na základě napadeného rozhodnutí žalovaného.
Námitky stěžovatele směřují do merita věci, kterým se krajský soud v souladu se zákonem
nezabýval, neboť žalobu jako nepřípustnou odmítl. Pokud tedy stěžovateli doporučil,
aby svou aktivitu směřoval do probíhajícího řízení, kde mohou být jeho meritorní námitky
zohledněny, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než se s názorem krajského soudu zcela
ztotožnit. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se s obdobnou argumentací domáhal i ochrany
před tvrzeným nezákonným zásahem úřadu práce, který dávku vyplácí ve snížené výši,
přestože žalovaný jeho rozhodnutí opakovaně zrušil. Tato žaloba však byla odmítnuta Nejvyšším
správním soudem rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 1 Ads 254/2015 – 25, v němž zdejší soud
mimo jiné konstatoval, že „ve věci snížení doplatku na bydlení dosud probíhá řízení, na jehož konci bude
stěžovateli buď vyhověno, nebo se bude moci tomuto snížení dále bránit žalobou proti rozhodnutí (včetně zachování
možnosti vymoci neprávem nevyplácenou částku, o kterou byl doplatek snížen)“. Jelikož však nyní napadené
rozhodnutí nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu,
než kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
[13] Krajský soud se nad rámec nutného vyjádřil i k námitce překážky litispendence,
tedy překážky věci zahájené, kdy stěžovatel uváděl, že řízení mělo být žalovaným zastaveno,
neboť již bylo vedeno jiné, pravomocně dosud neskončené, řízení v téže věci.
Již jen ze samotného popisu skutkového stavu, jak je shora uveden, je na první pohled zřejmé,
že stěžovatelova argumentace je naprosto nepřípadná, neboť zcela popírá principy správního
řízení. Zruší-li odvolací správní orgán rozhodnutí orgánu I. stupně a věc mu vrátí k dalšímu
řízení, pak se věc zcela logicky vrací do řízení původního, aniž by bylo znovu zahajováno. Jedná-li
se proto o totéž řízení, nemůže zde existovat překážka věci zahájené a je naopak nezbytné,
aby správní orgán I. stupně znovu rozhodl, a to dle instrukcí odvolacího správního orgánu.
Přesně na těchto předpokladech je správní řízení postaveno. Přijetím argumentace stěžovatele
by tudíž byl zcela popřen smysl zákona, který dává odvolacímu správnímu orgánu možnost
rozhodnutí zrušit a vrátit věc zpět do prvoinstančního řízení. I v této otázce je tedy názor
krajského soudu v souladu se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
[16] Ustanovenému advokátovi se dle §35 odst. 8 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 3.,
§9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, přiznává odměna za zastupování 1.000 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání
a podání kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč. Současně zdejší soud
přiznal ustanovenému advokátovi částku 273 Kč odpovídající příslušné sazbě daně z přidané
hodnoty, kterou je povinen odvést. Celkem tedy byla výrokem IV. tohoto rozsudku advokátu
přiznána částka 1.573 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu