ECLI:CZ:NSS:2016:6.ADS.236.2015:20
sp. zn. 6 Ads 236/2015 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce Ing. J. M.,
zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem, se sídlem Praha 10, Na Kovárně 472/8, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, proti
rozhodnutí žalované ze dne 24. 2. 2015, č. j. x, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 1 Ad 8/2015 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce dne 7. 7. 2014 uplatnil u České správy sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“)
žádost o přiznání starobního důchodu s účinností ode dne 12. 7. 2014. V ní uvedl, že důchodový
věk žalobce činí 62 let a 6 měsíců, tohoto věku žalobce dosáhl dne 12. 7. 2012. Podle evidence
ČSSZ získal žalobce 45 roků a 234 dnů pojištění pro nárok na starobní důchod. Dobu studia má
žalobce hodnocenu do dne 4. 3. 1974, během studia má hodnoceno zaměstnání od 1. 9. 1970
do 30. 9. 1970 (30 dnů), od 1. 9. 1971 do 30. 9. 1971 (30 dnů), od 1. 9. 1972 do 30. 9. 1972
(30 dnů) a od 1. 7. 1973 do 30. 9. 1973 (92 dnů), kdy žalobce vykonával zaměstnání v průběhu
studia na vysoké škole, které doložil potvrzením ČSSZ.
[2] Rozhodnutím ČSSZ ze dne 8. 8. 2014, č. j. x, byl žalobci přiznán ode dne 12. 7. 2014
starobní důchod ve výši 18 970,- Kč podle §29 odstavec 1 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“). Správní orgán stanovil procentní výměru důchodu procentní sazbou z výpočtového
základu, který činí 21.747 Kč, jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 54.979 Kč,
zjištěnému za roky 1986 – 2013. Procentní výměra ke dni vzniku nároku na důchod byla
v souladu s §33 odstavec 2 zákona o důchodovém pojištění stanovena procentní sazbou
z výpočtového základu podle doby pojištění získané do vzniku nároku na starobní důchod.
Vzhledem k tomu, že žalobce získal do dne vzniku nároku na starobní důchod po snížení
náhradní doby pojištění na 80% v součtu 44 celých roků pojištění, činí procentní výměra 66%
výpočtového základu, tj. částku 14.354 Kč měsíčně. Žalobci bylo přiznáno zvýšení procentní
výměry ke dni vzniku nároku na důchod za 719 dnů pojištění získaných po vzniku nároku
na starobní důchod podle §29 odstavec 1 zákona o důchodovém pojištění o 10,5% výpočtového
základu, tj. částku 2.284 Kč, celkem tedy výše procentní výměry činí 16.638 Kč. Z odůvodnění
rozhodnutí dále vyplývá, že dobu studia po osmnáctém roce věku lze hodnotit v rozsahu prvních
šesti let tohoto studia a že jednoletý učební kurs v letech 1969/1970 nelze pro účely
důchodového pojištění hodnotit, neboť žalobce nezahájil studium jazykového kursu
v kalendářním roce, ve kterém vykonal první maturitní zkoušku nebo absolutorium
v konzervatoři.
[3] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 9. 9. 2014 námitky, ve kterých uvedl,
že ČSSZ opomněla do doby pojištění započítat studium na jazykové škole ve školním roce
1969/1970, tj. období od 23. 9. 1969 do 30. 6. 1970 včetně prázdnin. Dále žalobce nesouhlasil
s omezením hodnocení doby studia po osmnáctém roce věku na šest let a požádal o zhodnocení
celé doby studia od 1. 9. 1970 do 16. 5. 1975. Dále žalobce nesouhlasil s krácením náhradní doby
pojištění na 80%, neboť tato omezení byla zákonem stanovena zpětně a jedná se o případ
nepřípustné pravé retroaktivity. Podle názoru žalobce bude získaná doba pojištění po zhodnocení
doby studia jazykového kursu a započtení doby studia na Vysoké škole ekonomické v plném
rozsahu činit 46,5 roku.
[4] O podaných námitkách rozhodl žalovaný správní orgán rozhodnutím ze dne 24. 2. 2015,
č. j. x, tak, že námitky se zamítají a rozhodnutí ČSSZ ze dne 8. 8. 2014 se potvrzuje.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že pokud jde o hodnocení doby studia v jazykovém kursu na
Jazykové škole ve Znojmě ve školním roce 1969/1970, bylo na základě předložených podkladů
možno tuto dobu pojištění hodnotit jako náhradní dobu pojištění podle §13 odst. 2 zákona o
důchodovém pojištění, neboť z předloženého vysvědčení je patrno, že kurs probíhal v týdenním
hodinovém rozsahu 32 hodin týdně, který odpovídal studiu na střední škole. Studium účastníka
řízení v dotčeném jazykovém kursu splňuje znaky soustavné přípravy na budoucí povolání, a
proto bylo (včetně doby školních prázdnin) zhodnoceno jako náhradní doba pojištění. Doba
studia žalobce v jazykovém kursu ve školním roce 1969/1970 byla při výpočtu důchodu
opomenuta, avšak dodatečně provedený zápočet neměl vliv na výši přiznaného starobního
důchodu. K námitce omezení hodnocení doby studia na období šesti let po dosažení osmnácti let
věku ČSSZ uvedla, že ustanovení §13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ukládá ČSSZ
hodnotit dobu studia před rokem 1996 uvedeným způsobem bez možnosti hodnotit další dobu
studia získanou nad rámec prvních šesti let po dosažení osmnácti let věku. Znění tohoto
ustanovení tak neumožňuje ČSSZ zhodnotit veškerou dobu studia žalobce na VŠE, neboť
v době studia, kdy žalobce získal paralelně dobu pojištění (zaměstnání), je přednostně započtena
tato doba zaměstnání, když zápočet doby pojištění je zásadně výhodnější než zápočet náhradní
doby pojištění. K námitce zákazu retroaktivity žalovaný uvedl, že tento princip se uplatňuje pouze
v kvalifikovaných případech a nemožnost upravit odlišně podmínky hodnocení dob pojištění
novou právní úpravou nevyplývá ani z rozhodovací praxe Ústavního soudu a dalších relevantních
institucí. Konečně pokud jde o krácení náhradní doby pojištění na 80% při stanovení výše
procentní sazby výpočtového základu, tato vychází z aplikace §34 odst. 1 věty třetí zákona o
důchodovém pojištění, který udává, že do doby pojištění se započítávají náhradní doby pojištění
pouze v rozsahu 80 %, s výjimkou náhradních dob pojištění tam uvedených. S ohledem na platné
znění zákona o důchodovém pojištění byla ČSSZ povinna při stanovení výše procentní výměry
důchodu krácení rozsahu náhradních dob pojištění provést.
II. Rozhodnutí městského soudu
[5] Proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 2. 2015 podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) žalobu
k Městskému soudu v Praze. V žalobě stěžovatel namítal, že mu ČSSZ nezapočetla celou dobu
důchodového pojištění během studia, tj. do dne 16. 5. 1975 včetně následných prázdnin a 100%
výměry důchodu za celé období studia. Pro nárok na důchod mu bylo započteno pouze 80%
doby studia, a to navíc jen do dne 4. 3. 1974, tedy bez ohledu na to, že příslušný školní rok trval
až do dne 30. 9.1974. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na §6 odst. 4 zák. č. 101/1964 Sb.,
o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyvozuje, že byl po celou dobu
svého studia plně pojištěn. Pokud byla doba jeho pojištění omezena na základě zákona,
který nabyl účinnosti až dne 1. 1. 1996, jedná se o nepřípustnou pravou retroaktivitu. Stěžovatel
v podané žalobě uzavřel, že takováto retroaktivita ho poškozuje i fakticky, neboť v době letních
prázdnin pracoval od svých patnácti let, avšak vzhledem k plnému pojištění podle výše
uvedeného ustanovení zákona nevěnovali zaměstnavatelé evidenci prázdninových brigád
pozornost. Vysoká škola ekonomická, jíž je stěžovatel absolventem, evidenci jeho prázdninových
aktiv již skartovala a nemohla o nich vydat potvrzení.
[6] Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu zamítl s odůvodněním,
že stěžovatelem uplatněné námitky nejsou důvodné. Zákon ukládá žalované hodnotit dobu studia
před rokem 1996 po dobu prvních šesti let po dosažení věku osmnácti let, a neumožňuje
žalované hodnotit veškerou dobu studia, i když toto studium trvalo déle. Stěžovatel v době trvání
studia získal paralelně dobu pojištění (zaměstnání), a proto mu byla tato doba přednostně
započtena, neboť zápočet doby pojištění je zásadně výhodnější, než zápočet náhradní doby
pojištění. Krácení náhradní doby pojištění na 80% při stanovení výše procentní sazby
výpočtového základu vychází z ustanovení §34 odst. 1 věta třetí zákona o důchodovém pojištění,
podle kterého se do doby pojištění započítávají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80%
s výjimkou náhradních dob pojištění za dobu účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 2
písm. c), d) a e) a obdobných dob podle předpisů platných před 1. 1. 1996. Stěžovatelova doba
studia spadá pod náhradní dobu pojištění a žalovaná proto postupovala správně, pokud započetla
dobu studia stěžovateli pouze v rozsahu 80%. Městský soud dále k námitce nepřípustné pravé
retroaktivity uvedl, že nárok na starobní důchod vzniká, pokud pojištěnec získá potřebnou dobu
pojištění a dosáhne tzv. důchodového věku (§29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění).
Stěžovatel se proto mýlí, pokud dovozuje, že mu někdy v průběhu jeho aktivního života vznikla
nějaká práva, která mu musejí být zachována. Pro nárok a výši na důchod jsou rozhodné právní
normy účinné v době, kdy obě podmínky jsou kumulativně naplněny.
III. Kasační stížnost a vyjádření účastníka řízení
[7] Stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015 kasační stížností,
v níž uvedl důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), když podle stěžovatelova názoru
městský soud právní otázku, jež byla předmětem žaloby, nesprávně posoudil, lépe řečeno
ji neposoudil vůbec.
[8] Stěžovatel namítl, že nezákonnou retroaktivní účinností zákona č. 155/1995 Sb. byl
poškozen nejen právně (omezením plné doby a plného rozsahu řádného sociálního pojištění),
ale i fakticky tím, že přestože pracoval v době letních prázdnin od svých patnácti let, nevěnoval
ani on, ani jeho zaměstnavatelé pozornost evidenci prázdninových brigád studentů,
protože podle zákona č. 101/1964 Sb. platilo, že stěžovatel byl plně sociálně pojištěn. Stěžovatel
se tak ocitl v tíživé situaci, neboť jeho letní brigády organizovala Vysoká škola ekonomická,
která však jejich evidenci skartovala.
[9] Stěžovatel vyjádřil v kasační stížnosti názor, že městský soud v napadeném rozsudku
nepřesně vymezil petit žaloby: Stěžovatel se domáhal 100% započtení celé doby studia
do výpočtu důchodu po osmnáctém roce věku, tj. do dne 16. 5. 1975, jakož i doby následných
letních prázdnin do nástupu do zaměstnání dne 28. 7. 1975, a nikoliv pouze doby od 1. 9. 1970
do 16. 5. 1975, jak v rozsudku nesprávně uvedl městský soud. Správní žalobou bylo napadeno
použití ustanovení §13 odstavce 2 zákona, přijatého v roce 1995, pro vyloučení doby studia
z doby zaměstnání, ačkoliv podle zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečeni, platného
v době, kdy se stěžovatel pro studium rozhodoval, byla doba studia dobou zaměstnání.
Takové použití zákona je ovšem v daném případě porušením principu zákazu zpětné účinnosti
právních norem, označovaného jako pravá retroaktivita, stručně vyjádřeného větou „lex retro non
agit.“. Zákaz retroaktivity neboli princip neretroaktivity vyplývá z článku I Ústavy ČR,
tedy principu materiálního právního státu, zásady právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo.
Zákaz retroaktivity v daném případě rovněž souvisí s právem na legitimní očekávání nabytí
majetku, které je řazeno mezi základní práva chráněná - zde Dodatkovým protokolem 1, článkem
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[10] Podle názoru stěžovatele tak z uvedených důvodů nelze se zpětnou účinností měnit
podmínky důchodového pojištění v neprospěch pojištěného. Rovněž dle zásady ochrany
nabytých práv je zakázána změna, která by zpětně zhoršila právní postavení subjektu práva.
Nepřípustnost uplatnění pravé retroaktivity několikrát judikoval Ústavní soud (na příklad nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 78/92, Pl. ÚS 215/94, Pl. ÚS 21/96. nebo III. ÚS 232/96), tak soudy mezinárodní.
Městský soud se v řízení daným předmětem žaloby, tj. retroaktivním použitím zákona
pro stanovení doby zaměstnání použité pro výpočet stěžovatelova důchodu, vůbec nezabýval
a věc posoudil podle zákona, jehož použití bylo žalobou napadeno. S námitkou nepřípustnosti
pravé retroaktivity se pak náležitě nevypořádal.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nemá důvodu pochybovat
o zákonnosti a objektivitě napadeného rozsudku městského soudu a s právním názorem
v něm vyjádřeným se zcela ztotožňuje.
IV. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je
v souladu s ustanovením §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci soud rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
stěžovatelem uplatněných bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná. Jako důvody podané kasační stížnosti označil stěžovatel ustanovení §103 odstavec 1
písm. a) a d) s. ř. s.
[14] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[15] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
nepřezkoumatelnosti, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[14] V prvé části kasační stížnosti stěžovatel namítal, že městský soud v napadeném rozsudku
nepřesně vymezil petit žaloby, protože stěžovatel se domáhal 100% započtení celé doby studia
do výpočtu důchodu po osmnáctém roce věku, tj. do dne 16. 5. 1975, jakož i doby následných
letních prázdnin do nástupu do zaměstnání dne 28. 7. 1975, a nikoliv pouze doby od 1. 9. 1970
do 16. 5. 1975, jak v rozsudku nesprávně uvedl městský soud.
[15] K vypořádání této kasační námitky je na úvod nutno připomenout jednu ze základních
zásad řízení před soudem, a to povinnost soudu hodnotit úkony účastníků podle jejich obsahu,
a nikoli pouze dle formálního označení (§41 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §64
s. ř. s.).
[16] Z ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s., dle kterého soud přezkoumá v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí, se dovozuje vázanost soudu žalobními body, ve smyslu důvodů,
které stěžovatel uplatnil a určení výroků rozhodnutí, které jsou napadeny. Z tohoto ustanovení
však nelze k neprospěchu stěžovatele dovodit vázanost doslovným zněním návrhu výroku
rozsudku. Návrh výroku rozsudku je povinnou náležitostí žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
zákon však jednoznačně nestanoví, v jaké podobě je nutno tento návrh uplatnit, z čehož je nutno
vyvodit, že žaloba obsahuje návrh rozsudku, je-li z ní zřejmé, jakého rozhodnutí se žalobce
domáhá. Pouze v případě, že tato skutečnost z žaloby nevyplývá, je zatížena vadou, a to vadou
odstranitelnou dle §37 odst. 5 s. ř. s. Pokud by žalobce tuto vadu neodstranil, bylo by dále
na úvaze soudu, zda pro takový nedostatek lze či nelze vzhledem k dalšímu obsahu žaloby
v řízení pokračovat.
[17] Předně je nutno uvést, že žalobcem formulovaný žalobní petit zčásti nekoresponduje
zákonu. Podle §78 odst. 1 s. ř. s. je - li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí
pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Zákon tedy soudu neumožňuje, aby v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu vyslovoval (určoval), že napadené rozhodnutí je nezákonné.
Takový výrok je možný pouze v případě zjištěné nicotnosti napadeného rozhodnutí. V případě,
že soud na základě žalobních námitek shledá napadené rozhodnutí nezákonným, ať již z důvodu
vad řízení, či z důvodu nesprávného právního posouzení, je podle zákona povinen
toto rozhodnutí zrušit. V souzené věci soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo stiženo
vadami způsobujícími jeho nicotnost, a nepřisvědčil ani tvrzením žalobce o nezákonnosti
tohoto rozhodnutí či jeho nepřezkoumatelnosti.
[18] Podle Nejvyššího správního soudu z žaloby podané stěžovatelem bylo zřejmé,
že se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, a to pro nezákonnost, jejíž důvody byly uvedeny
v obsahu žaloby. Stěžovatel splnil svou povinnost tvrzení, tj. uvedl skutkové a právní důvody,
pro které považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné (§71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
Pokud se stěžovatel v podané žalobě kromě zrušení napadeného rozhodnutí žalované domáhal
toho, aby soud uložil žalované povinnost rozhodnout tak, že do doby stěžovatelova pojištění
zahrne celou dobu jeho studia po osmnáctém roku věku až do dne nástupu do zaměstnání dne
28. 7. 1975, a výměru důchodu pro toto období stanoví ve výši 100%, lze stěžovateli přisvědčit
v námitce, že městský soud na tuto část žalobního návrhu v průběhu řízení před soudem
ani ve výrokové části rozsudku nereagoval. Právní posouzení následků pochybení správního
orgánu je úkolem soudu, není možno přičítat k tíži stěžovatele, pokud dle jeho názoru
jím srozumitelně uvedené vady rozhodnutí žalovaného nezakládají ve skutečnosti potřebu
předložit věc Ústavnímu soudu. Za takové právní posouzení není stěžovatel v řízení o žalobě
dle části třetí, hlavy II, dílu 1 s. ř. s. odpovědný. Použije-li žalobce určitý odborný právní termín,
přičemž z obsahu a kontextu jeho podání vyplývá, že tento termín použil nesprávně, soud
dle zásady „iura novit curia“ (soud zná právo) a dále dle své povinnosti posoudit úkon účastníka
dle jeho obsahu, nikoli dle formy, nemůže pouze s odkazem na toto pochybení dovodit následky
v podobě omezení přezkumu v neprospěch žalobce, a tedy i odepřít soudní ochranu. Tento závěr
Nejvyššího správního soudu nijak nezpochybňuje plnou odpovědnost žalobce v řízení
ve správním soudnictví za obsah žaloby, zejména za vymezení rámce soudního přezkumu
řádným a srozumitelným uvedením žalobních bodů ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Je ovšem nutno rozlišit uvedení skutkových a právních důvodů, pro které žalobce považuje
napadené rozhodnutí za nezákonné, těmito skutečnostmi je soud v řízení o žalobě vázán a není
oprávněn dovozovat jakékoliv další případné důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí,
od formulace závěrečného návrhu, tj. jakým způsobem má soud rozhodnout.
[19] Návrhem rozsudku formulovaným stěžovatelem soud vázán není, a to již z podstaty
této části žaloby. Povinnost stanovená v §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s. má vést žalobce
k jednoznačnému vyjádření, čeho se v řízení domáhá, jeho možnosti jsou však v řízení
podle soudního řádu správního na rozdíl od občanského soudního řízení velmi omezené a dané
zákonem. Podoba výroků rozhodnutí ve správním soudnictví není dána na vůli účastníků, s. ř. s.
taxativně upravuje možnosti, jak může znít výrok rozhodnutí. Přípustné je proto domáhat
se zrušení napadeného výroku (§78 odst. 1, §76 odst. 1 s. ř. s.), případně i výroku rozhodnutí
správního orgánu nižšího stupně (§78 odst. 3 s. ř. s.), vyslovení nicotnosti rozhodnutí (§76
odst. 2 s. ř. s.), upuštění od trestu za správní delikt nebo snížení takového trestu (§78 odst. 2
s. ř. s.). Vzhledem k povaze řízení je možno konstatovat, že podáním žaloby žalobce
vždy poukazuje na nedostatky rozhodnutí správního orgánu či řízení jemu předcházející
a prostřednictvím žaloby se domáhá nápravy. Pokud srozumitelně uvede žalobní důvody,
z nichž vyplývá, že vytýká správnímu orgánu vady způsobující nezákonnost, soud je povinen
posoudit důvodnost těchto žalobních bodů, a není oprávněn se omezit pouze na důvodnost
doslovné formulace návrhu výroku rozhodnutí. (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2005, č. j. 6 As 45/2004 – 84, www.nssoud.cz).
[20] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že byť městský soud nereagoval na vadu
žalobního návrhu a nevedl stěžovatele postupem podle §37 odstavec 5 s. ř. s. k nápravě, k zásahu
do práv stěžovatele nedošlo v míře, která by odůvodňovala závěr o nezákonnosti rozsudku
a vedla k potřebě jeho zrušení. Protože výrok i odůvodnění jsou nedílnými součástmi rozhodnutí
soudu a z napadeného rozsudku městského soudu je zcela nepochybně zřejmé, jak o podané
žalobě rozhodl, pokud neshledal žalobou napadené rozhodnutí nezákonným či nesprávným,
pro výše uvedené závěry postačí, pokud v odůvodnění rozsudku zároveň vyjádřil,
z jakých skutkových a právních okolností vycházel, neshledal-li důvody přisvědčení názoru,
že do doby stěžovatelova pojištění lze zahrnout celou dobu jeho studia po osmnáctém roku věku
až do dne nástupu do zaměstnání dne 28. 7. 1975, a výměru důchodu pro toto období stanovit
ve výši 100%, byť tento názor nemohl projevit ve výroku rozsudku, neboť mu to s ohledem
na právní úpravu žalobních typů ve věcech správního soudnictví ani nepřísluší,
protože by svoji činností soud nepřípustně nahrazoval činnost správního orgánu.
[21] K dalším uplatněným kasačním námitkám považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
předeslat, že správní soudnictví je povoláno, aby přezkoumalo správní akty, kterými byla
deklarována či konstituována veřejná subjektivní práva; tyto správní akty posuzuje
podle skutkového a právního stavu, jenž tu byl v době vydání správního aktu (§2, §65 odst. 1,
§75 odst. 1 s. ř. s.). K zahájení řízení o dávku důchodového pojištění je třeba písemné žádosti
(§54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Dokazování je upraveno v §84 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Podklady pro rozhodnutí jsou
zejména podání, návrhy a vyjádření účastníků řízení, důkazy, čestná prohlášení,
jakož i skutečnosti všeobecně známé z úřední činnosti. Řízení o starobní důchod je závislé
především na prokázání dob pojištění a výši příjmů definovaných zákonem o důchodovém
pojištění. Některé doby je možno prokázat pouze stanovenými důkazy, pro jiné doby bude
především na účastníku řízení, aby je především tvrdil jako doby pojištění, a jednak, aby navrhl
na podporu svých tvrzení důkazy.
[22] Pokud stěžovatel namítal, že správní žalobou napadl použití ustanovení §13 odstavce 2
zákona, přijatého v roce 1995, pro vyloučení doby studia z doby zaměstnání,
ačkoliv podle zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečeni, platného v době,
kdy se stěžovatel pro studium rozhodoval, byla doba studia dobou zaměstnání, s odůvodněním,
že použití zákona je ovšem v daném případě porušením principu zákazu zpětné účinnosti
právních norem, (pravé retroaktivity), Nejvyšší správní soud neshledal uvedenou námitku
důvodnou.
[23] Nárok na starobní důchod vzniká, pokud pojištěnec získá 25 let pojištění a dosáhne
tzv. důchodového věku (§29 písm. a/ zákona o důchodovém pojištění). Z toho plyne,
že stěžovatel se mýlí, pokud v podáních k městskému soudu či zdejšímu soudu dovozuje,
že mu někdy v průběhu jeho aktivního života vznikla nějaká práva, která mu musejí být
zachována. Jakékoli úvahy stěžovatele o tom, jakou by měl výši důchodu v období, jež předchází
splnění druhé podmínky, totiž podmínky dosažení věku, jsou irelevantní. Pouhé „získání“
nějaké doby rozhodné pro nárok či výši důchodu samo o sobě v právu důchodového pojištění
ještě nic neznamená. Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 6 Ads 22/2006 – 73, dostupném na www.nssoud.cz, k závěru, že „...důchodové pojištění slouží
k zabezpečení náhrady příjmu, jehož pojištěnec dosahoval v průběhu svého života, ve stáří. Sociální událostí,
která dává vznik vztahům pojištění ve stáří, je dosažení stanoveného věku. Pro nárok a výši na důchod pak jsou
rozhodné právní normy účinné v době, kdy obě podmínky jsou kumulativně naplněny (s ohledem na složitost
systému ovšem přichází v úvahu časté užívání předchozích předpisů tak, aby právě nedocházelo k nepřijatelné
retroaktivitě).“
[24] Námitku stěžovatele, že použití §13 odstavce 2 zákona o důchodovém pojištění,
v aplikovaném znění, je v posuzovaném případě nepřípustnou retroaktivitou, Nejvyšší správní
soud neshledal důvodnou a neobstojí ani tvrzení stěžovatele o tom, že se městský soud v řízení
daným předmětem žaloby, tj. retroaktivním použitím zákona pro stanovení doby zaměstnání
použité pro výpočet stěžovatelova důchodu, nezabýval a s námitkou nepřípustnosti pravé
retroaktivity se náležitě nevypořádal. Nejvyšší správní soud nicméně v této souvislosti považuje
za vhodné zdůraznit, že městský soud se odůvodnění žalobní námitky o nepřípustném zpětném
omezení v podobě krácení náhradní doby pojištění na 80% věnoval toliko stručně na straně 3
napadeného rozsudku, když konstatoval, že pro nárok na důchod a jeho výši jsou rozhodné
právní normy účinné v době, kdy jsou splněny obě podmínky vzniku nároku na starobní důchod,
tj. pokud pojištěnec získá potřebnou dobu pojištění a dosáhne hranice tzv. důchodového věku.
Přes obsahovou strohost však městský soud takovým vypořádáním žalobní námitky nezatížil
rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti a zároveň nepochybil, pokud věc posoudil podle zákona,
jehož použití bylo žalobou napadeno.
[25] Nejvyšší správní soud z celkově poněkud kusého a sporého odůvodnění napadeného
rozsudku přesto dovodil, že městský soud srozumitelně vyložil, z jakých skutkových a právních
okolností dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Je zřejmé, že podle §13 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění se za náhradní dobu pojištění považují též náhradní doby získané
před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto datem a doba pobírání důchodu za výsluhu
let. Za náhradní dobu pojištění se považuje též doba studia získaná před 1. 1. 1996
podle předpisů platných před tímto dnem, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia
po dosažení věku osmnácti let. Městský soud správně dovodil, že uvedené ustanovení znamená,
že „zákon ukládá žalované hodnotit dobu studia před rokem 1996 po dobu prvních šesti let po dosažení věku
osmnácti let a neumožňuje žalované hodnotit veškerou dobu studia i když toto studium trvalo déle.“
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že stěžovatel v době trvání studia získal paralelně dobu
pojištění (zaměstnání), a proto mu byla tato doba přednostně započtena, neboť zápočet doby
pojištění je zásadně výhodnější, než zápočet náhradní doby pojištění. Nejvyšší správní soud
se ztotožnil i se závěrem městského soudu, podle něhož „krácení náhradní doby pojištění na 80%
při stanovení výše procentní sazby výpočtového základu vychází z §34 odst. 1 věta třetí zákona o důchodovém
pojištění, podle kterého se do doby pojištění započítávají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80% s výjimkou
náhradních dob pojištění za dobu účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 2 písm. c), d) a e) a obdobných
dob podle předpisů platných před 1. 1. 1996.“ Za nesporně zjištěného skutkového stavu věci
proto Nejvyšší správní soud mohl aprobovat závěr městského soudu o tom, že doba studia
stěžovatele spadá pod náhradní dobu pojištění a žalovaná proto postupovala správně, pokud
započetla dobu studia stěžovateli pouze 80%.
V. Závěr a náklady řízení
[26] Poněvadž Nejvyšší správní soud neshledal žádnou z námitek uplatněných v kasační
stížnosti důvodnou, rozhodl podle §110 odst. 1 s. ř. s. o jejím zamítnutí.
[27] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.;
stěžovatel nebyl procesně úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovaná,
byť procesně úspěšná, takové právo navzdory úspěchu nemá, a to v důsledku právní úpravy (§60
odst. 2 s. ř. s.).
[28] Stěžovatel v podané kasační stížnosti navrhoval, aby Nejvyšší správní soud využil
ustanovení článku 95 odst. 2 Ústavy a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem, aby napadené
rozhodnutí bylo zrušeno a žalované bylo uloženo rozhodnout tak, že do doby stěžovatelova
pojištění zahrne celou dobu jeho studia po osmnáctém roku věku až do dne nástupu
do zaměstnání dne 28. 7. 1975, a výměru důchodu pro toto období stanoví ve výši 100%.
Podle uvedeného ustanovení dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci
použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
[29] Nejvyšší správní soud k citovanému článku Ústavy uvádí, že tento neváže postup soudu
ani na návrh účastníka řízení, ani na nějakou pochybnost o případném rozporu s ústavním
pořádkem. Soud předloží věc Ústavnímu soudu v jediné situaci, a to, když svou úvahou dospěje
k závěru, že ustanovení zákona, jež mají být k řešení věci použita, jsou v rozporu s ústavním
pořádkem. Poněvadž městský soud ani Nejvyšší správní soud takový rozpor v dané věci
neshledal, Ústavnímu soud věc nepředložil.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle ustanovení §60 odst. 2 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, ač byla
v řízení o kasační stížnosti úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení přiznat nelze,
neboť je orgánem důchodového pojištění (viz ustanovení §60 odstavec 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu