ECLI:CZ:NSS:2016:6.ADS.40.2016:20
sp. zn. 6 Ads 40/2016 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jany
Brothánkové, soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní
věci žalobce: J. V., zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou, se sídlem Štefánikova
10, Český Těšín, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2015 č. j. X, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016,
č. j. 18 Ad 45/2015 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“ a „ČSSZ“) zamítla rozhodnutím
ze dne 4. 2. 2015, č. j. X, žádost žalobce o invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §
38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, neboť žalobce
nezískal potřebnou dobu pojištění ke dni 12. 11. 2014, k němuž byl uznán invalidním. Žalobce
získal v rozhodném období, tj. v době od 12. 11. 2004 do 11. 11. 2014 pouze 3 roky a 1 den
pojištění a v době od 12. 11. 1994 do 11. 11. 2014 pouze 4 roky a 295 dnů pojištění.
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí námitky, ve kterých uvedl, že byl propuštěn
z Dolu ČSM ze zdravotních důvodů, jejichž příčinou byl pracovní úraz, a vyjádřil nespokojenost
s posudkem lékaře okresní správy sociálního zabezpečení. Žalovaná námitky zamítla v záhlaví
označeným rozhodnutím. Žalovaná při rozhodnutí o těchto námitkách vycházela i z posudku
lékařky ČSSZ, podle něhož vznikla u žalobce invalidita dnem 12. 11. 2014. Jedná se o invaliditu
I. stupně podle ustanovení §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., neboť z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost žalobce o 35 %.
Invalidita žalobce nevznikla ve spojení s pracovním úrazem, nýbrž v důsledku zhoršení
zdravotního stavu. Ač je žalobce invalidní pro invaliditu prvního stupně, v rozhodném období
nezískal potřebnou dobu pojištění.
[3] Rozhodnutí žalované napadl žalobce správní žalobou, v níž uvedl, že lékařka ČSSZ
neměla k dispozici veškerou lékařskou dokumentaci, neboť ze skutkového zjištění nevyplývá,
že trpí únikem stolice, silnými bolestmi v oblasti dolních a horních končetin, provázanými
křečemi. Podle žalobce je posudek o invaliditě ze dne 5. 1. 2015, z něhož plyne, že má dorzopatii
bederní páteře při osteochondróze disku, tedy kořenový syndrom, nesprávný. Podle žalobce
je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zdravotní postižení uvedené
v kapitole XIII. oddílu E položce 1d přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví
procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje
posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity, pro kterou se stanovuje míra poklesu
pracovní schopnosti 50 – 70 %, kdy se jedná o těžké funkční postižení s trvalými projevy
kořenového dráždění. Žalobce namítl, že z lékařských zpráv je zřejmé, že trpí únikem stolice,
což je způsobeno nervovým postižením páteře, které má původ v pracovním úrazu v roce 1992.
[4] Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“) zamítl podanou žalobu v návětí
označeným rozsudkem. V odůvodnění uvedl, že vycházel z posudkového i dávkového spisu
žalobce, předložených lékařských zpráv a z posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, pracoviště Ostrava (dále též „PK MPSV“) ze dne 9. 12. 2015. Krajský soud vzal
za prokázané, že žalobce od roku 1994 opakovaně žádal o přiznání invalidního důchodu
a naposledy žádost podal dne 29. 9. 2014. Posudkový lékař Okresní správy sociálního
zabezpečení Karviná (dále též „OSSZ“) posoudil zdravotní stav dne 5. 1. 2015 se závěrem,
že do 31. 12. 2009 nebyl žalobce plně invalidní ani částečně invalidní. Od 1. 1. 2010
do 11. 11. 2010 nebyl invalidní v žádném stupni invalidity a od 12. 11. 2014 je invalidní,
přičemž jde o invaliditu I. stupně. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu je zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII oddílu E položce 3c přílohy k vyhlášce
č. 359/2009 Sb., podle které stanovil posudkový lékař pokles pracovní schopnosti žalobce
o 35 %. V námitkovém řízení se s tímto hodnocením invalidity ztotožnil i posudkový lékař ČSSZ
v posudku ze dne 29. 4. 2015. Krajský soud vyžádal odborný lékařský posudek PK MPSV,
pracoviště Ostrava, která vycházela při jeho vypracování z nálezu ošetřujícího lékaře MUDr. K.
D. a jeho nálezu ze dne 5. 1. 2014, z nálezů z neurologie MUDr. P. ze dne 20. 11. 2014, ortopedie
MUDr. J. G. ze dne 29. 10. 2014, gastroenterologie MUDr. J. S. ze dne 16. 10. 2014, neurologie
MUDr. K. ze dne 13. 9. 2012, EMG ze dne 13. 9. 2012, radiologie MUDr. M. K. ze dne 3. 11.
2014, MUDr. K. ze dne 8. 12. 2013, gastroenterologie MUDr. J. S. ze dne 16. 10. 2014, záznamu
o úrazu ze dne 14. 9. 1992, zprávy Hornické nemocnice Karviná ze dne 13. 4. 1992, z vyšetření
MUDr. H. ze dne 12. 3. 1992, zprávy Hornické nemocnice Karviná ze dne 13. 5. 1992, zprávy z
ortopedie primáře MUDr. P. ze dne 27. 6. 1994, MR vyšetření MUDr. M. K. ze dne 3. 11. 2014, z
dřívějších posudků o invaliditě a dokumentace praktického lékaře MUDr. K. P. a z úplné
zdravotní dokumentace založené v posudkovém spise OSSZ Karviná. Jako rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce uvedla posudková komise zdravotní
postižení uvedené v kapitole XIII oddílu E položce 1c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., podle
které stanovila míru poklesu pracovní schopnosti ve výši 35 %. Krajský soud dospěl k závěru, že
žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí, tj. 12. 6. 2015, byl invalidní a jednalo se o
invaliditu I. stupně ve smyslu ustanovení §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., přičemž
datum vzniku této invalidity bylo stanoveno na 12. 11. 2014. Žalobce však nesplňoval druhou
podmínku nutnou pro vznik nároku na invalidní důchod pro invaliditu I. stupně, tj. potřebnou
podmínku doby pojištění ve smyslu ustanovení §40 zákona č. 155/1995 Sb. V řízení rovněž
nebylo prokázáno, že invalidita žalobce vznikla v příčinné souvislosti s tvrzeným pracovním
úrazem, který měl žalobce utrpět v roce 1992.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce
(dále též „stěžovatel“) dne 16. 2. 2016 kasační stížnost. V ní namítal, že soud se blíže nezabýval
předloženými lékařskými zprávami, ani je do rozsudku blíže neuvedl. Stěžovatel nesouhlasí
s posudkovým zhodnocením, neboť posudek byl zpracován na základě neúplné zdravotní
dokumentace. Obvodní lékař MUDr. K. D. se nemůže vyjadřovat k postižení stěžovatele.
Předložené lékařské zprávy jsou starého data, došlo však ke zhoršení nepříznivého zdravotního
stavu vzniklého v důsledku pracovního úrazu z roku 1992. Z diagnostického souhrnu nevyplývá,
že stěžovatel trpí únikem stolice. Vyšetření PK MPSV nemohlo jednoznačně určit diagnózu
stěžovatele. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, který
se zabýval případem žalobce v totožné věci, soud konstatoval, že některé lékařské nálezy chybí a
zdravotní dokumentace není řádně vedena. Žalobce namítá, že nyní je situace stejná, předložené
lékařské zprávy jsou v rozporu s posudkem, některé lékařské zprávy chybějí. Z lékařských zpráv
MUDr. S. ze dne 14. 5. 1991 a ze dne 7. 6. 1991 plyne, že se jedná o dlouhodobé vertebrogenní
potíže, rozvíjení do předklonu je omezené, ztráta pružení v LS. Z gastroenterologického vyšetření
MUDr. S. ze dne 17. 1. 1992 vyplývá diagnóza křečí tlustého střeva silně bolestivých nervového
původu od páteře (chronická hnačka). Ze zprávy MUDr. Š. v roce 1992 vyplývá, že jde o
chronický vertebrogenní algický syndrom na podkladě degenerativních změn, osteochondrózu
krční páteře krčních segmentů a bederní páteře. Neurologické vyšetření MUDr. Š. ze dne 9. 3.
1992 udává pneupnomii s původem v páteři a únik stolice. Stěžovatel dále zmiňuje zprávu
rehabilitačního oddělení, z níž plyne, že po rehabilitaci je schopen práce v dole bez omezení,
zprávu MUDr. K., z níž je patrné, že jde o vertebrogenní syndrom, zprávu MUDr. P., z níž je
zřejmé, že pravá i levá noha prokazují podstatné omezení běžného života. Ze zprávy MUDr. K.
a MUDr. P. vyplývá, že jde o vertebrogenní syndrom. Rozhodnutím Okresního úřadu Karviná –
Nové Město ze dne 14. 12. 1993 byl stěžovatel uznán dočasně nezpůsobilým po pracovním
úrazu, přesto byl poslán opět na práci v dole. Zpráva ze dne 27. 6. 1994 MUDr. K. a MUDr. P.
prokazuje, že jde o vertebrogenní syndrom. Lékařský posudek ze dne 2. 11. 1994 MUDr. M.
prokazuje, že je stěžovatel neschopný práce v dole, nemá zatěžovat dolní končetiny. MUDr. S. ve
zprávě ze dne 8. 3. 1996 uvádí, že je stěžovatel léčen dlouhodobě pro vertebrogenní potíže, pro
kořenové dráždění míšních nervů bederní páteře a kořenové dráždění krčních nervů, úbytek
svalové hmoty stehen 3 cm u obou končetin. MUDr. G. ve zprávě ze dne 8. 9. 1995 udává, že
nelze předpokládat zlepšení zdravotního stavu. Stěžovatel od roku 1992 poukazuje na únik
stolice, některé záznamy však tento údaj postrádají (viz např. zpráva MUDr. L. ze dne 19. 4.
2010). Z posudku ze dne 9. 10. 2012 vyplývají jiné závěry, než jaké byly doloženy lékařskými
zprávami. Z posudku ze dne 8. 1. 2013 plyne, že jde o polyneuropatii. MUDr. S. dne 16. 10. 2014
uvádí v záznamu inkontinenci stolice. Vyšetření MUDr. P. ze dne 3. 11. 2014 udává křeče.
Vyšetření MUDr. K. ze dne 3. 11. 2014 prokazuje osteochondrózu disků bederní páteře
meziobratlových plotének a konstatuje abnormální zúžení bederního kanálu. Zpráva ze dne
12. 11. 2014 hovoří o úniku stolice. V posudku o invaliditě ze dne 5. 1. 2015 se hovoří o položce
3c vyhlášky, tato položka však neexistuje. Naposledy zpracovaný posudek v roce 2015
nemá oporu v lékařských zprávách. Zdravotní dokumentace je špatně vedená, chybí
některé lékařské zprávy, zprávy si navzájem odporují. PK MPSV žádné vyšetření neprovedla.
Stěžovatel namítl, že nebyl objektivně zjištěn zdravotní stav, ve starých lékařských zprávách
je prokázáno, že únik stolice, bolesti nohou a rukou mají původ v poškozené páteři, poškození
páteře vzniklo z pracovního zařazení, došlo ke zhoršení zdravotního stavu. Krajský soud neměl
vycházet pouze ze závěrů posudkové komise, měl vyžádat další vyšetření. Rozhodnutí PK MPSV
je tendenční a porušuje základní práva stěžovatele, zejména právo na živobytí, zdraví a právo
na spravedlivý proces, když bylo stěžovateli znemožněno vyjádřit se u krajského soudu
ke konkrétním skutečnostem.
[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti omezil jen na stručné a obecné konstatování,
že kasační stížnost považuje za nedůvodnou a napadený rozsudek za objektivní a souladný
se zákonem, proto by kasační stížnost měla být zamítnuta. Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření
žalovaného na vědomí stěžovateli.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že podmínky řízení jsou splněny a kasační stížnost vyhodnotil jako přípustnou. Poté přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Důvody stížnosti,
jak je stěžovatel obsahově vymezil, se opírají o §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[9] Pokud jde o stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., stěžovatel
sice na toto ustanovení v kasační stížnosti výslovně neodkazuje, podle obsahu kasační stížnosti
však tento kasační důvod namítá, když poukazuje na nedostatečnost a nesprávnost posouzení
zdravotního stavu posudkovou komisí. V této souvislosti lze odkázat na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, podle níž „neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího zdravotního postižení
v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání přezkoumávaného
rozhodnutí, je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky k uvedenému dni a v jeho důsledku nesprávné posouzení
zákonných podmínek plné invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění jako základního
předpokladu pro posouzení dalšího trvání nároku na dávku důchodového pojištění, jíž se stěžovatelka domáhá.
Jde tedy o jinou vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (srov. rozsudek 4 Ads 47/2013
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, publikovaný
pod č. 511/2005 Sb. NSS, všechna zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[10] Prvá námitka stěžovatele se týká pochybení krajského soudu spočívajícího v tom, že soud
se blíže nezabýval předloženými lékařskými zprávami, ani je do rozsudku blíže neuvedl.
Stěžovatel namítá, že krajský soud neměl vycházet pouze ze závěrů posudkové komise,
měl vyžádat další vyšetření.
[11] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že soud sám nemůže posoudit zdravotní stav
pojištěnce, neboť k tomu nemá potřebné medicínské znalosti. K posouzení zdravotního stavu
pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění je povolána posudková
komise Ministerstva práce a sociálních věcí, jak plyne z §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl již v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, č. j. 4 Ads 47/2013 – 20, který se týkal
rovněž přezkoumání rozhodnutí o nepřiznání invalidního důchodu stěžovateli, „posouzení
zdravotního stavu a souvisejícího pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné
odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily.
Pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění zdravotní stav a pracovní schopnost
fyzických osob posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány
posudkové komise, jak vyplývá z §4 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. V posudku
takové odborné lékařské komise se přitom hodnotí nejenom celkový zdravotní stav a dochovaná pracovní schopnost
pojištěnce, nýbrž se v něm zaujímají i posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, zániku či dalším trvání.
Tento posudek je tedy v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem, na který je soud při nedostatku odborné
erudice odkázán, a proto je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost.“
Soudu tak zbývá, aby zhodnotil, zda posudek je správný, úplný a přesvědčivý a může být
podkladem pro rozhodnutí. Soud hodnotí posudek posudkové komise jako každý jiný důkaz
podle zásad v §77 odst. 2 s. ř. s. S ohledem na to, že posudek bývá stěžejním důkazem
pro rozhodnutí, je třeba, aby posudková komise v posudku zohlednila veškeré doložené lékařské
zprávy (úplnost posudku) a jasně a srozumitelně se vypořádala se všemi námitkami
posuzovaného a odůvodnila případné rozpory mezi jednotlivými lékařskými zprávami
a posudkem, eventuálně předchozími posudky (přesvědčivost posudku).
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že pochybení spočívající v neúplnosti
nebo nepřesvědčivosti posudku PK MPSV v dané věci neshledal. Z posudkového zhodnocení
vyplývá, že posudková komise přezkoumala posudkový závěr lékařské posudkové služby Karviná
(dále též „LPS“) ze dne 5. 1. 2015, který stanovil jako rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti
dorzopatii bederní páteře, dále posudkový závěr LPS ČSSZ ze dne 29. 4. 2015, který určil
jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu od 1. 4. 1995
do 31. 12. 1995 artrózu obou loketních kloubů a úraz levého kolene s partiálním odstraněním
vnitřního menisku, od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2009 odstranění menisku levého kolenního kloubu
s dobrou stabilitou a rozsahem pohybu v koleni (trvalé následky po vynětí menisků při dobré
stabilitě a rozsahu), od 1. 10. 2010 do 11. 11. 2014 lehké omezení hybnosti jednoho nebo více
kloubů nebo končetin. Od 12. 11. 2014 je průkazným neurologickým vyšetřením rozhodující
příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vertebrogenní algický syndrom v oblasti
bederní páteře s poruchou statodynamiky na podkladě degenerativních změn s radikulopatií
(dle kapitoly XIII oddílu E položky 1c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., položka 1c zahrnuje
středně těžké funkční postižení, závažné postižení jednoho nebo více úseků páteře, se závažnou
poruchou statiky a dynamiky páteře, insuficiencí svalového korzetu, s často recidivujícími projevy
kořenového dráždění, s funkčně významným neurologickým nálezem, s poškozením nervu,
popř. symptomatologie neurogenního močového měchýře, se závažným snížením celkové
výkonnosti při běžném zatížení, některé denní aktivity omezeny). Z posudkového zhodnocení
vyplývá, že přestože již dříve neurologická vyšetření vykazovala lehkou chronickou radikulopatii,
ve srovnání s neurologickým nálezem z roku 2005 došlo k progresi stavu v rámci degenerativních
změn. Nemoc z povolání sama o sobě (artróza pravého loketního kloubu) dosahovala
jen mírného stadia a omezovala stěžovatele pouze pro nadměrnou zátěž končetiny a riziko
vibrací. Postižení loketních – kolenních kloubů nedosahovalo takového stupně a závažnosti,
aby mohlo významně snížit pracovní schopnost stěžovatele, funkční nález na páteři je hodnocen
ve střední funkční rovině až od neurologického vyšetření ze dne 12. 11. 2014 a je příčinou
invalidity I. stupně.
[13] Nejvyšší správní soud má tedy za to, že posudková komise jasně a srozumitelně popsala
vývoj zdravotního stavu stěžovatele, shrnula jednotlivé lékařské zprávy, z nichž při hodnocení
zdravotního stavu stěžovatele vycházela. Nejvyšší správní soud neshledal zásadní rozpory
mezi doloženými lékařskými zprávami a posudkem PK MPSV. Stěžovatel žádal o přiznání
invalidního důchodu opakovaně, věc byla opakovaně s určitým časovým odstupem předložena
krajskému soudu a následně Nejvyššímu správnímu soudu, v těchto případech soudy
rovněž zásadní rozpory lékařských zpráv s posudkovými závěry neshledaly; srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 4 Ads 47/2013 – 20, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ads 65/2006 - 73.
[14] K námitce stěžovatele spočívající v tom, že soud nedostál povinnosti žádat další důkazy,
Nejvyšší správní soud opět odkazuje na svou předchozí judikaturu týkající se zacházení s návrhy
na provedení důkazů uplatněnými ze strany účastníků soudního řízení správního: „Soud
má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli, toto právo
jej však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení
důkazu za nadbytečné“. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikováno pod č. 618/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
konstatuje, že neshledal pochybení krajského soudu v souvislosti s tím, že neprovedl další důkazy,
nýbrž se spokojil se stěžejním podkladem, a sice s posudkem PK MPSV, který obstál v testu
správnosti, úplnosti a přesvědčivosti. Krom toho, stěžovatel ani žádné důkazní návrhy nevznesl:
v žalobě navrhoval důkaz spisem žalované, výslechem účastníků a „znaleckým posudkem z oboru
neurologie a gastroenterologie“, při jednání před krajským soudem konaném dne 28. ledna 2016
byl zcela bez důkazních návrhů a k posudku PK MPSV se vyjádřil jen nekonkrétně, že „nebylo
provedeno řádné lékařské vyšetření“. Je pravda, že se krajský soud opomenul vyjádřit k návrhu
znaleckým posudkem z oboru neurologie a gastroenterologie, tato vada, resp. nedostatek
odůvodnění napadeného rozsudku však nezpůsobuje jeho nezákonnost, neboť je zřejmé,
že by tento důkazní návrh nemohl být způsobilý k prokázání stěžovatelem tvrzených skutečností.
Stanovisko znalce z oboru neurologie a gastroenterologie na podřazení nemoci pod příslušnou
položku vyhlášky č. 359/2009 Sb. a k datu vzniku invalidity totiž není s to samo o sobě vyvrátit
závěr PK MPSV; relevantní oponentní kvalifikaci by mohl učinit pouze znalec v oboru
zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství, ve znaleckém posudku se všemi zákonnými
náležitostmi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 61/2013 - 34 ze dne
4. 12. 2013). Na místo navrhovaného nezpůsobilého důkazu tak krajský soud zcela správně
a v souladu se zákonem (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) vyžádal posudek PK MPSV,
z něhož pak vycházel.
[15] K námitce stěžovatele, že posudek byl zpracován na základě neúplné zdravotní
dokumentace, Nejvyšší správní soud uvádí, že posudková komise měla k dispozici stěžovatelem
zmiňované lékařské zprávy MUDr. Š. z roku 1992 (z nich vyplývá, že stěžovatel trpí chronickým
vertebrogenním algickým syndromem, bez radikulopatie), zprávu MUDr. K. z 27. 7. 1993, zprávu
MUDr. P. z 27. 6. 1994, zprávu MUDr. P. ze dne 19. 5. 2005 (z ní plyne, že byla prokázána lehká
chronická radikulopatie), zprávu MUDr. L. ze dne 19. 4. 2010, zprávu MUDr. S. ze dne 16. 10.
2014, MUDr. K. ze dne 3. 11. 2014 (z níž je zřejmá osteochondroza disků), zprávu MUDr. P. až
ze dne 12. 11. 2014. Posudkový spis neobsahuje některé stěžovatelem zmiňované lékařské nálezy
(je možné, že je obsahuje zdravotnická dokumentace praktického lékaře). Z posudkové
dokumentace je však patrné, že posudková komise měla k dispozici jiné lékařské zprávy
z počátku 90. let, na které stěžovatel poukazuje (např. MUDr. S. ze dne 14. 6. 1991 a ze dne 27. 6.
1991), z nichž plyne, že stěžovatel trpí dlouhodobě vertebrogenním algickým syndromem.
Posudková komise tyto zprávy zhodnotila. Nejvyšší správní soud odkazuje na svá předchozí
rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2013, č. j. 4 Ads 47/2013 –
20, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ads 65/2006 – 73), a stejně
dospívá k závěru, že posudkové orgány se od roku 1994 opakovaně zabývaly zdravotním stavem
a dochovanou pracovní schopností stěžovatele. Pokud stěžovatel namítá, že lékařské zprávy,
které měla PK MPSV k dispozici, jsou starého data, došlo však ke zhoršení nepříznivého
zdravotního stavu vzniklého v důsledku pracovního úrazu z roku 1992, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že z posudku PK MPSV je patrné, že posudková komise vycházela také z aktuálních
lékařských zpráv, které dokladují progresi zdravotního stavu. Krom toho se námitka stěžovatele
poukazující na použití „starých“ lékařských práv poněkud míjí s jeho cílem prokázat vznik
invalidity k (mnohem) dřívějšímu datu, než jaké vyplývá z posudkových závěrů.
[16] V této souvislosti nutno poznamenat, že z protokolu o jednání před krajským soudem
konaném dne 28. ledna 2016, jehož se stěžovatel zúčastnil i se svou právní zástupkyní, vyplývá,
že stěžovatel na opakovaný dotaz krajského soudu uvedl, že jeho zdravotnická dokumentace,
již měla PK MPSV k dispozici, byla úplná, ostatně ani v kasační stížnosti neuvádí konkrétně,
které lékařské zprávy měly v jeho zdravotnické dokumentaci chybět.
[17] V této souvislosti je nutné uvést, že PK MPSV nemusí citovat veškeré lékařské nálezy,
které má k dispozici, v posudku. Podle Metodického pokynu pro postupy posudkových komisí
MPSV při posuzování zdravotního stavu pro účely opravných řízení, č. j.: 2013/77855 -722,
by měl posudek PK MPSV obsahovat: „specifikaci konkrétních posudkově významných lékařských nálezů,
a to uvedením lékaře, odbornosti a data vyšetření, objektivní nález a výsledky lékařských vyšetření
v těchto nálezech obsažené – není třeba uvádět řady lékařských nálezů do minula; pokud jde o starší lékařské
nálezy posudkově významné, lze na ně pouze odkázat v posudkovém zhodnocení, což je aktuální
např. v případech, že posuzovaná osoba v odvolání argumentuje tím, že v minulosti byla posouzena jinak
(viz též písm. h)), nebo když PK MPSV dospěla k názoru, že dřívější posouzení nebylo objektivní; dále není
třeba citovat lékařské nálezy, byť z časového hlediska aktuální, které nejsou posudkově významné pro posuzovaný
předmět řízení.“ Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že metodické pokyny coby interní
(v určitých případech též normativní) akty správních úřadů mohou být za předpokladu, že nejsou
v rozporu se zákonem, pramenem uznávané správní praxe (viz k tomu zejména rozsudek
ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007 - 251, přístupný na www.nssoud.cz, publikováno
pod č. Sb. NSS 1383/2007).
[18] K námitce stěžovatele, že PK MPSV v Ostravě nezohlednila, že stěžovatel trpí
inkontinencí stolice, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Posudek ze dne 9. 12. 2015 obsahuje
výčet lékařských nálezů, z nichž posudková komise při hodnocení zdravotního stavu vycházela.
Posudková komise vycházela mimo jiné z gastroenterologického vyšetření MUDr. S. ze dne 16.
10. 2014, v němž je záznam o subjektivně udávané inkontinenci stolice. Současně z nálezu plyne,
že potíže udává stěžovatel, který odmítl kolonoskopické vyšetření (vyšetření střev), které by
přispělo k objektivizaci jeho zdravotního stavu. Posudková komise tedy při posuzování přihlédla
k udávané inkontinenci stolice, kterou výslovně uvádí v diagnostickém souhrnu v posudku.
V posudkovém spise je založena rovněž stěžovatelem zmiňovaná zpráva MUDr. P. ze dne 12. 11.
2014, kterou měla posudková komise k dispozici. V této souvislosti není významná námitka
stěžovatele, že některé lékařské zprávy informaci o úniku stolice neobsahují, neboť posudková
komise jednoznačně do diagnostického souhrnu tvrzenou inkontinenci stolice začlenila, nicméně
při výsledném zhodnocení k ní nepřihlédla, neboť z dostupné zdravotnické dokumentace nebylo
prokázáno, že by posuzovaný trpěl inkontinencí stolice (bylo především na stěžovateli, aby se za
účelem objektivizace zdravotního stavu podrobil ještě navrhovanému vyšetření střev). V tomto
směru Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ve věci přezkoumání rozhodnutí žalované o
nepřiznání invalidního důchodu stěžovateli ze dne 30. 10. 2013, č. j. 4 Ads 47/2013 – 20, v němž
soud posuzoval rovněž námitku stěžovatele týkající se nezohlednění diagnostikované
inkontinence stolice. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, neboť inkontinence
stolice nebyla prokázána z dostupné zdravotnické dokumentace. Při dalším případném
posuzování zdravotního stavu je v zájmu stěžovatele, aby podstoupil vyšetření u odborného
lékaře a udávané potíže doložil.
[19] Námitce stěžovatele, že obvodní lékař se nemůže vyjadřovat k postižení stěžovatele, soud
nemůže přisvědčit, jelikož poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni bezplatně
lékaři, který plní úkoly orgánu sociálního zabezpečení podle §4 odst. 2 nebo §8
zákona č. 582/1991 Sb., na jeho žádost sdělit bez souhlasu posuzované fyzické osoby informace
ze zdravotnické dokumentace vedené o posuzované osobě, které jsou potřebné pro posouzení
jejího zdravotního stavu, a umožnit bez souhlasu posuzované fyzické osoby nahlížení
do zdravotnické dokumentace, která je o ní vedena, a na nezbytně nutnou dobu zapůjčit
tuto zdravotnickou dokumentaci v rozsahu potřebném pro posouzení jejího zdravotního stavu
(§16 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.).
[20] K námitce stěžovatele, že v posudku o invaliditě LPS Karviná ze dne 5. 1. 2015 se hovoří
o položce 3c vyhlášky, tato položka však neexistuje, Nejvyšší správní soud uvádí, že PK MPSV
v posudku ze dne 9. 12. 2015 vysvětlila užití položky 3c namísto položky 1c jako administrativní
chybu. Tato chyba nevedla ke změně posudkového závěru (u obou položek – 1c i 3c je stejná
procentní míra poklesu pracovní schopnosti).
[21] Námitce stěžovatele, že PK MPSV neprovedla vyšetření stěžovatele, nelze přisvědčit.
Vyšetření stěžovatele před PK MPSV je pravidlem (viz též dále), pokud však má PK MPSV
dostatek přesvědčivých podkladů k posouzení zdravotního stavu, není bez dalšího povinna
posuzovaného sama vyšetřit. Dle 16a odst. 4 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb. je orgán sociálního
zabezpečení příslušný k posouzení zdravotního stavu podle §4 odst. 2 citovaného zákona
oprávněn (nikoli povinen) vyzvat posuzovanou fyzickou osobu, aby se podrobila vyšetření
svého zdravotního stavu u určeného poskytovatele zdravotních služeb nebo jinému odbornému
vyšetření. Nadto, z protokolu o jednání ze dne 9. 12. 2015 vyplývá, že stěžovatel by vyšetřen
při jednání přísedící lékařkou z neurologie. Rozsah tohoto vyšetření závisí na zhodnocení
posudkového lékaře.
[22] K námitce stěžovatele, že rozhodnutí posudkové komise je tendenční a porušuje základní
práva stěžovatele, zejména právo na živobytí, zdraví a právo na spravedlivý proces,
když bylo stěžovateli znemožněno vyjádřit se u krajského soudu ke konkrétním skutečnostem,
Nejvyšší správní soud uvádí následující. Na postup při vydání posudku se použije část čtvrtá
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 500/2004 Sb.“), s výjimkou ustanovení §15 odst. 2 až 4, §132, §156 odst. 2 a §158 odst. 2 správního řádu
s tím, že obdobně přitom platí §17 a §38 správního řádu. Na činnost posudkové komise
při vyhotovování posudku se tak vztahují mimo jiné i základní zásady činnosti správních orgánů
vyjmenované v ustanovení §2 - §4 a §6 zákona č. 500/2004 Sb . Posudková komise je povinna
mimo jiné umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy
a podle možností jim vycházet vstříc (§4 odst. 1 a 4 správního řádu), to znamená žadatele
k jednání posudkové komise přizvat anebo alespoň připustit. K otázce potřebnosti či vhodnosti
osobního prošetření posuzované osoby v posudkové komisi je třeba odkázat na názor Nejvyššího
správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 14. 9. 2011, č. j. 4 Ads 82/2011 - 7.
V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „přímé osobní vyšetření posuzované osoby
lékařem okresní správy sociálního zabezpečení a posudkovou komisí by mělo být pravidlem. Takové pravidlo
však nemůže platit bezvýjimečně a vždy musí být náležitě zohledněny konkrétní okolnosti projednávaného
případu“. Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se na jednání před soudem
prvního stupně dne 28. 1. 2016 (na tomto jednání uvedl, že mu nejsou známy lékařské nálezy,
které by neměla PK MPSV k dispozici), účastnil se rovněž jednání PK MPSV dne 9. 12. 2015,
kde měl prostor vyjádřit se ke svému zdravotnímu stavu, nemůže soud této námitce stěžovatele
přisvědčit.
[23] Za pravdu nemohl dát Nejvyšší správní soud stěžovateli ani při posuzování naplnění
důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel vytýkal, že správní orgán
nedostatečně zjistil skutkový stav věci, což je vada, která mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, neboť měl určit den vzniku invalidity mnohem dříve, jelikož nepříznivý
zdravotní stav vznikl již před neurologickým vyšetřením ze dne 12. 11. 2014 (již dřívější lékařské
nálezy dokladují vertebrogenní algický syndrom). Tuto vytýkanou vadu je třeba podřadit
pod důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jak vyplývá z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2007, č. j. 3 Ads 28/2007 - 39, podle něhož: „Za vadu
řízení před správním orgánem spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, jež mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, a tedy za důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) SŘS,
je třeba považovat situaci, kdy se krajský soud přesvědčivě nevypořádal s tvrzením stěžovatelky ohledně dřívějšího
vzniku invalidity a rozhodl, že další dokazování k této otázce provádět nebude, přičemž pominul fakt,
že v případě stanovení dřívějšího data vzniku invalidity by vzhledem k údajům z osobního listu důchodového
pojištění mohla stěžovatelka případně splnit potřebnou dobu pojištění tak, aby jí mohla být přiznána požadovaná
dávka důchodového pojištění.“ PK MPSV přesvědčivým způsobem zdůvodnila určení data vzniku
invalidity. Z posudku plyne, že PK MPSV si při posuzování byla vědoma předchozích potíží
stěžovatele s páteří, které však nedosahovalo takové intenzity, aby byla konstatována invalidita.
Až neurologické vyšetření ze dne 12. 11. 2014 dokladuje takovou progresi zdravotního stavu,
která odůvodňuje přiznání invalidity I. stupně.
[24] Konečně nedůvodnými shledal Nejvyšší správní soud též námitky porušení práva
na spravedlivý proces. Tvrdí-li stěžovatel, že mu bylo u krajského soudu „znemožněno vyjádřit se ...
ke konkrétním skutečnostem“, neuvádí pohříchu konkrétně k jakým, nadto z protokolu o jednání
před krajským soudem nic takového neplyne. Stěžovateli i jeho právní zástupkyni poskytl krajský
soud prostor pro vyjádření, oba se však omezili na vesměs velmi nekonkrétní tvrzení.
[25] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatel trpí onemocněními,
se kterými jsou spojena velká omezení a obtíže v jeho každodenním životě. Tento závěr
Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá z posudku PK MPSV, podle něhož se v případě
stěžovatele jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, což je ve smyslu ustanovení §26
zákona o důchodovém pojištění zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní
schopnosti pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá
déle než jeden rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle
než jeden rok. Tento dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatele a jeho časový průběh však nebyl
při objektivním posouzení takové povahy, aby vzhledem k zákonným podmínkám zvrátil závěr
o tom, že ke vzniku invalidity došlo dříve než k datu, k jakému dospěla PK MPSV. Krom toho,
podstatou rozhodnutí žalované je závěr, že stěžovatel nezískal v rozhodném období potřebnou
dobu pojištění, nesplnil tedy jednu ze zákonných podmínek pro vznik nároku na přiznání
invalidního důchodu. Proti tomuto závěru v kasační stížnosti nenamítá nic.
[26] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně.
Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou
a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[27] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 2 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaná měla ve věci
úspěch, podle §60 odst. 2 s. ř. s. nemá však právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
jelikož jde o věc důchodového pojištění.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu