ECLI:CZ:NSS:2016:6.ADS.70.2016:30
sp. zn. 6 Ads 70/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: E. Z.,
zastoupena JUDr. Eduardem Malovaným, advokátem se sídlem Zhoř 42, 286 01 Čáslav, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01
Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2014, č. j. MPSV-
UM/20682/14/4S-SČK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 29. 2. 2016, č. j. 43 Ad 83/2014 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 10. 3. 2014 podala žalobkyně návrh na změnu výše přiznaného příspěvku na péči
dle §7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“).
Úřad práce ČR – krajská pobočka v Příbrami, kontaktní pracoviště Poděbrady, rozhodnutím
ze dne 2. 7. 2014 návrh zamítl a rozhodl o tom, že žalobkyni bude nadále poskytován příspěvek
na péči v původní výši, jelikož splňuje podmínky pro přiznání příspěvku na péči ve výši
odpovídající II. stupni závislosti a nikoliv III. stupni závislosti. Z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při 6 základních
životních potřebách ve smyslu §9 zákona o sociálních službách. Odvolání žalobkyně
proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím č. j. MPSV-UM/20682/14/4S-SČK
ze dne 3. 11. 2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Na základě posudku posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí dospěl k závěru, že žalobkyně potřebuje pomoc při zvládání
5 životních potřeb – mobilita, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, péče o zdraví a péče
o domácnost. S prvostupňovým orgánem se neztotožnil v nutnosti pomoci při životní potřebě
osobních aktivit.
[2] Naposledy uvedené rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Praze
(dále jen „krajský soud“). Namítala, že posudkový lékař učinil závěr, aniž by podrobněji
a odpovídajícím způsobem zkoumal její zdravotní stav. Žalobkyni bylo pouze kontrolováno
spodní prádlo, toto jednání nemohlo vést k úplnému zjištění zdravotního stavu a zároveň
představuje neadekvátní a nedůstojné zacházení. Prvostupňový posudkový lékař ji nevyšetřil
vůbec a jeho argumenty jsou postaveny výhradně na šetření sociální pracovnice. Zároveň nebylo
přihlédnuto k veškerým lékařským nálezům a zprávám, zejména k lékařské zprávě MUDr. J. B.,
která byla degradována pouze na osobní názor lékaře. Při soudním jednání žalobkyně předložila
lékařskou zprávu MUDr. T. Z. z ortopedické ambulance FN Motol ze dne 13. 11. 2014.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 2. 2016, č. j. 43 Ad 83/2014 – 41 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl, přičemž nejprve shrnul zjištěné skutečnosti a právní
úpravu poskytování příspěvku na péči dle zákona o sociálních službách. Dále konstatoval,
že nemůže přezkoumávat věcnou správnost závěrů posudkové komise, ale toliko skutečnost,
zda je posudek objektivní, vypovídající a reagující přesvědčivě na námitky uvedené v odvolání,
což je v posuzovaném případě splněno. Ačkoliv v předmětném posudku a následně v napadeném
rozhodnutí není výslovně uvedeno, z jakých důvodů u žalobkyně byla shledána schopnost
samostatně si obsloužit osobní aktivity (byť z nich tato vyplývá, neboť žalobkyně je schopna
samostatně během dne vykonávat vlastní činnosti a organizovat si svůj program), nemá
tato skutečnost vliv na posouzení stupně závislosti, když pět či šest aktivit spadá do stejného
režimu závislosti. Posudek je dostatečně srozumitelný, bez vnitřních rozporů a jeho závěry
korespondují se sociálním šetřením a závěry posouzení Okresní správy sociálního zabezpečení.
Žalobkyně neuvedla v žalobě žádnou konkrétní argumentaci, její způsobilost ke stravování
a výkonu fyziologických potřeb byla v posudku a v napadeném rozhodnutí řádně vypořádána.
Závěry posudkové komise nejsou zpochybněny ani obsahem jiného posudku nebo lékařských
zpráv, které jsou součástí soudního spisu. Lékařská zpráva ortopeda MUDr. J. B. ze dne 10. 7.
2014 obsahuje prostý výčet schopností, jež žalobkyně není schopna zvládat bez cizí pomoci či
cizího dohledu, avšak bez jakéhokoli odůvodnění. Soud v tomto ohledu přisvědčil žalovanému a
vyhodnotil tuto zprávu jako nepřesvědčivou a nevypovídající.
II.
Kasační stížnost
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Posouzení svého zdravotního stavu považuje za neobjektivní a poplatné politickému zadání –
snížení výdajů na sociální dávky zdravotně postiženým občanům.
[5] Stěžovatelka nesouhlasí zejména s tím, že u ní nebylo zjištěno nezvládnutí základní
životní potřeby stravování. Skutečnost, že byla schopna naporcování jídla lžící, nic nevypovídá
o možnosti použití nástrojů k porcování pevných potravin (chleba, ovoce apod.) s nutností
použití nožů, struhadla, při přípravě horkých nápojů a podobně, což je jistě zajištění stravování
a úkonů s tím spojených.
[6] Skutečnému stavu neodpovídá ani zjištění, že je stěžovatelka schopna samostatného
použití WC. V řadě případů má problémy při opouštění WC, kdy se nemůže zvednout
a samostatné použití bez pomoci třetí osoby tak hrozí úrazem.
[7] Krajský soud pochybil, pokud bez dalšího převzal závěry posudkové komise,
aniž by zkoumal, zda v době po vydání posudku není nárok stěžovatelky na přiznání III. stupně
závislosti oprávněný, zda stěžovatelka nebyla při sociálním šetření nucena k výkonu
některých činností s vynaložením nepřiměřeného úsilí či bolesti, zda jednorázové zjištění
samostatného použití WC je vždy opakovatelné či zda pro posouzení samostatné schopnosti
stravování stačí „porcování jídla lžící“.
[8] Krajský soud měl vyslechnout osobu, která předmětný posudek vypracovala, případně
osoby, které se účastnily sociálního šetření. Na místo toho se spokojil se stanoviskem žalovaného,
který zpochybnil lékařskou zprávu MUDr. J. B., k lékařské zprávě MUDr. T. Z. se soud vůbec
nevyjádřil.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že posudek posudkové komise se řádně zabýval
námitkami stěžovatelky a byl dostatečně odůvodněn. Lékařská zpráva MUDr. T. Z. ze dne 13. 11.
2014 nemohla být posudkovou komisí zohledněna, neboť byla vyhotovena až po vydání posudku
a po vydání napadeného rozhodnutí.
[10] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka uvádí, že v době soudního přezkumu byla
lékařská zpráva MUDr. T. Z. krajskému soudu známa, a ten se tudíž měl jejím obsahem zabývat.
Napadený rozsudek byl ve věci vydán 17 měsíců poté, kdy posudková komise vypracovala
předmětný posudek. Lze dovodit, že zdravotní stav stěžovatelky v době vydání napadeného
rozsudku již neodpovídal nebo nemusel odpovídat stavu popsanému v posudku, a krajský soud
se jím tudíž měl zabývat. Spravedlivé rozhodnutí ve věci je možné učinit pouze zjištěním
skutečného stavu v době rozhodování krajského soudu vyhotovením nového posudku nebo
soudem určeným znalcem. K tomu může stěžovatelka předložit lékařské zprávy vzniklé po 18. 2.
2016.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[12] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[13] Úvodem je třeba upozornit na znění §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož při přezkoumání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Správní soudnictví není pokračováním řízení před správními orgány. Představuje naopak
přezkumnou činnost, své kontrolní a ochranné poslání vykonává „zpětně“ a případné změny,
ke kterým v mezidobí po stránce skutkové či právní došlo, zásadně nezohledňuje.
[14] V posuzovaném případě to znamená, že v řízení o návrhu stěžovatelky ze dne 10. 3. 2014
bylo rozhodné zjištění, zda v této době, do vydání rozhodnutí o této žádosti došlo ke změně
zdravotního stavu, který by odůvodňoval přiznání vyššího příspěvku na péči, a to ve III. stupni.
Krajský soud ani Nejvyšší správní soud se nemohou zabývat případnou následnou změnou
zdravotního stavu stěžovatelky po vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, k němuž došlo
dne 3. 11. 2014. Soud tudíž nemůže hodnotit lékařskou zprávu MUDr. T. Z. ze dne 13. 11. 2014,
časové období mezi vydáním napadeného rozhodnutí a napadeného rozsudku, ani případné nové
lékařské zprávy vydané v roce 2016, jejichž předložení stěžovatelka soudu nabízí. Krajský soud
nepochybil, pokud se v napadeném rozsudku uvedeným okruhem otázek nezabýval a neprováděl
tímto směrem dokazování. Pokud skutečně došlo po vydání napadeného rozhodnutí žalovaného
ke změně zdravotního stavu stěžovatelky, je nutné tuto skutečnost uplatnit v novém řízení o
návrhu na zvýšení příspěvku na péči.
[15] Účelem zákona o sociálních službách je úprava podmínek poskytování pomoci a podpory
fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku
na péči. Příspěvek na péči se podle §7 téhož zákona poskytuje osobám závislým na pomoci
jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci. Nárok na něj má osoba, která splňuje
předpoklady uvedené v §4 odst. 1 téhož zákona a z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb
v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle §8 citovaného zákona. Zdravotní stav žadatele
posuzuje Okresní správa sociálního zabezpečení a v odvolacím řízení Ministerstvo práce
a sociálních věcí, za tímto účelem zřizují jako své orgány posudkové komise (§25 a §28 zákona
o sociálních službách, §8 odst. 1 písm. g), §6 odst. 4 písm. q) a §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení).
[16] Posouzení zdravotního stavu pro účely zákona o sociálních službách předpokládá vedle
odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství. Posudek, který splňuje
požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti
přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl
přesvědčivý i pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti,
na nichž posouzení závisí především. Případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti
posudku, jež způsobují jeho nepřesvědčivost či neúplnost, nemůže soud nahradit vlastní úvahou,
jelikož pro to na rozdíl od posudkové komise nemá potřebné medicínské znalosti (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 19/2009 - 38). Z posudku musí být
zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické
dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti
o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda je osoba závislá
na pomoci jiné fyzické osoby a v jakém stupni (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 6. 2015, č. j. 4 Ads 72/2015 – 28).
[17] Podle §8 odst. 2 zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let považuje za závislou
na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II., jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb a vyžaduje
každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby. Pokud za stejných podmínek není
schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, považuje se za závislou ve stupni
III. Základními životními potřebami jsou dle §9 odst. 1 zákona o sociálních službách a) mobilita,
b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon
fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost.
[18] V nyní souzeném případě není pochyb o tom, že stěžovatelka není schopna sama zvládat
základní potřeby a) mobilita, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, h) péče o zdraví a j) péče
o domácnost, na čemž se shodnou i obě posudkové komise. Není sporu ani o tom,
že stěžovatelka naopak zvládá základní životní potřeby b) orientace a c) komunikace. Ohledně
základní životní potřeby i) osobní aktivity se závěry posudkové komise Okresní správy sociálního
zabezpečení liší od závěrů posudkové komise ministerstva, dle něhož stěžovatelka tuto životní
potřebu zvládá. Tento závěr však stěžovatelka ve správní žalobě ani v kasační stížnosti
nijak nerozporuje, lze tudíž pouze shrnout, že posudková komise ministerstva v rámci odvolacího
řízení při hodnocení vycházela ze skutečnosti, že výkon sociálních aktivit odpovídá věku
stěžovatelky, když ve volném čase čte noviny, sleduje televizi a navštěvují ji kamarádky,
jak vyplynulo ze sociálního šetření. Bližšímu zkoumání je tak třeba podrobit ty základní potřeby,
jejichž zvládání stěžovatelka rozporuje, a to potřeby d) stravování a g) výkon fyziologické
potřeby.
[19] Bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby stanoví vyhláška
č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen
„prováděcí vyhláška“). Podle §4 odst. 1 citované vyhlášky se za neschopnost zvládání základní
životní potřeby považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy
těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných
pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím
zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu… Přijatelným standardem
se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje,
aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby. Podle §2a prováděcí vyhlášky
pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit,
která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna
základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Citované pravidlo rozvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2014,
č. j. 3 Ads 50/2013 – 32, kde konstatoval, že pro hodnocení schopnosti osoby zvládat základní
životní potřeby za účelem zjištění stupně závislosti osoby je rozhodné nesplnění byť jen jedné
z aktivit, které jsou pro schopnost zvládat určitou základní životní potřebu vymezeny v příloze
k této vyhlášce. Pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaný některou z aktivit
nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá,
a orgány lékařské posudkové služby přesto takovou základní životní potřebu považují
za zvládanou, je jejich povinností tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit.
[20] Podle §25 odst. 3 zákona o sociální péči se při posuzování stupně závislosti osoby
vychází ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku
sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření
posuzujícího lékaře. Posudková komise žalovaného při posouzení vycházela z dostupné spisové
dokumentace, výsledku sociálního šetření a lékařských nálezů několika lékařů včetně MUDr. J. B.
a jeho výčtu nezvládaných životních potřeb. Stěžovatelka byla při jednání přešetřena odbornou
internistkou MUDr. B.
[21] Z dostupných lékařských zpráv vyplývá, že stěžovatelka prodělala implantaci totální
kloubní náhrady pravého kyčelního kloubu v roce 1992 s reinplantací v roce 2005, implantaci
totální kloubní náhrady levého kyčelního kloubu v roce 1993 s reimplantací v letech 2002 a 2003.
Dále trpí chronickým bolestivým syndromem páteřním, artrózou obou kolenních kloubů III.
stupně, diabetem a chronickou žilní nedostatečností s bércovým vředem na levém lýtku
a vysokým krevním tlakem. V důsledku uvedených zdravotních obtíží (a souvisejícím omezením
hybnosti kloubů) je značně omezena v pohybu, je schopna chůze pouze na velmi krátkou
vzdálenost za opory 2 francouzských holí. Hybnost rukou má omezenu v oblasti levého
ramenního kloubu. Psychické, senzorické a jemně motorické schopnosti jsou u stěžovatelky
zachovány.
[22] Pokud jde o zvládání sporných základních životních potřeb, v souladu s přílohou č. 1
prováděcí vyhlášky se za schopnost zvládat základní životní potřebu stravování považuje stav,
kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat,
naservírovat, najíst se a napít, dodržovat odpovídástanovený dietní režim. Posudkový závěr o schopnosti
stěžovatelky zvládat tuto potřebu vychází z toho, že svalová síla horních končetin je přiměřená
a jemná motorika je zachována. Stěžovatelka zvládala psaní, porcování stravy (lžící), aplikaci
inzulínu a kontrolu glykémie. Nebyl zjištěn důvod pro nezvládání základních stravovacích
činností s využitím dostupných facilitátorů. Nejvyšší správní soud shledal uvedené úvahy
přesvědčivými a bezrozpornými. Stěžovatelka konkrétně namítá, že nebyla zkoumána možnost
použití nástrojů k porcování pevných potravin (chleba, ovoce apod.) s nutností použití nožů,
struhadla, při přípravě horkých nápojů a podobně. Mimoto, že takto konkrétně argumentuje
až v kasační stížnosti (v odvolání uvedla, že není schopna nápoj nalít, stravu naporcovat
a naservírovat, v žalobě pouze obecně namítá nesprávně vyhodnocený zdravotní stav), je třeba
upozornit, že základní potřeba stravování obnáší schopnost vybrat si ke konzumaci hotový nápoj
a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít, dodržovat stanovený
dietní režim. Jde tedy o takové potraviny, které jsou již ve stavu, v němž jsou připraveny
k použití. Schopnost uvařit si teplé jídlo a nápoj je součástí základní potřeby péče o domácnost,
kterou stěžovatelka nesporně bez pomoci nezvládá. Schopnost používat nástroje při přípravě jídla
či teplého nápoje je tudíž ve vztahu k potřebě stravování irelevantní. Pokud stěžovatelka zvládá
porcování jídla lžící, lze předpokládat zvládnutí i za pomoci jídelního nože. Co se týče nápojů,
z výsledků sociálního šetření vyplývá, že stěžovatelka je schopna si sama nalít nápoj z připravené
lahve.
[23] Zvládnutí základní životní potřeby výkon fyziologické potřeby je podmíněno schopností
osoby včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. Z posudkového
hodnocení vyplývá, že stěžovatelka má v místě bydliště instalovánu zvýšenou toaletu
a její obsluhu samostatně zvládá. Jelikož trpí inkontinencí moči, nosí celodenně hygienické
prostředky (vložky), jejichž výměnu taktéž zvládá samostatně. To koresponduje i se závěry
sociálního šetření, v nichž se konstatuje, že stěžovatelka obsluhu toalety zvládá. I v tomto ohledu
jsou posudkové závěry konzistentní. Konkrétní tvrzení, že v řadě případů má problémy
při opouštění WC odpovídá zjištění, že z vyvýšeného WC si pomáhá při vstávání tím, že se chytá
topení. Tvrzení, že samostatné použití WC bez pomoci třetí osoby hrozí úrazem, uvedla
stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti. V odvolání uváděla, že není schopna samostatně
provést očistu a používat hygienické pomůcky, ani tomu však zjištěné skutečnosti nenasvědčují.
[24] Ortoped MUDr. J. B. dospěl v lékařské zprávě ze dne 10. 7. 2014 k opačnému závěru, a
sice že stěžovatelka potřeby stravování a výkon fyziologické potřeby bez cizí pomoci nebo
dohledu nezvládá. Krajský soud i žalovaný již poukázali na to, že tato lékařská zpráva neobsahuje
ve vztahu k těmto závěrům žádné odůvodnění. Nelze tedy spatřovat pochybení v tom, že při
hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky bylo shledáno přesvědčivějším hodnocení posudkové
komise, založené kromě několika odborných diagnostických nálezů jmenovaného ortopeda
MUDr. J. B. též na nálezu praktického lékaře MUDr. H., nálezu chirurga MUDr. O., vlastním
vyšetření posudkovým lékařem a na výsledku sociálního šetření. Jak je uvedeno výše, obsahem
posudkového hodnocení jsou srozumitelně formulované důvody, na základě kterých posudková
komise ke svým závěrům dospěla.
IV.
Závěr a náklady řízení
[25] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto jí nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož je správním
orgánem ve věcech sociální péče [§60 odst. 2 s. ř. s.].
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu