ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.153.2015:47
sp. zn. 6 As 153/2015 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška právní věci žalobců: a) D. K., b) M.
K., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava-
Moravská Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2013, č. j. MSK 19235/2013,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 56,
Praha 4, zastoupené JUDr. Markem Křížem, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 91/28,
Karviná, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
19. 5. 2015, č. j. 22 A 5/2014 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobci (dále též stěžovatelé) domáhají zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“) č. j. 22 A 5/2014 - 76 ze dne
19. 5. 2015 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zamítl jejich žalobu proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 2. 2012 (správně 4. 2. 2013), č. j. MSK 19235/2013,
sp. zn. ÚPS/38138/2012/Jar 333 V 10, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců
proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku č. j. MMFM_S 6848/2012/OÚŘaSŘ/Sně
ze dne 17. 10. 2012. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobců ze dne 5. 4. 2012
o zrušení vyvlastnění pro nesplnění zákonných podmínek.
V žalobě žalobci zejména namítali, že dne 23. 3. 2012 vydal Magistrát města Frýdku-
Místku rozhodnutí, kterým v řízení o vyvlastnění odnětím vlastnického práva vyhověl žádosti
vyvlastnitele a rozhodl o odnětí vlastnického práva k jejich pozemku p. č. 1748/26
v k. ú. Rychaltice, přičemž žalovaný jejich odvolání ze dne 5. 4. 2012 proti tomuto rozhodnutí
svým rozhodnutím ze dne 3. 7. 2012 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V předmětném
odvolání ze dne 5. 4. 2012 žalobci současně požádali o zamítnutí žádosti vyvlastnitele
o vyvlastnění, s odkazem na skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
29. 2. 2012 bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne
4. 11. 2009, č. j. MSK 180393/2009, kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno územní
rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku, ze dne 1. 10. 2007, č. j. SÚ/18/2003/06/Ra,
o umístění stavby „Silnice I/48 Rychaltice – Frýdek-Místek“ na pozemcích v katastrálním území
Rychaltice, Fryčovice, Chlebovice, Lysůvky a Místek (dále jen „rozhodnutí o umístění stavby“)
jež bylo podkladem pro předmětné vyvlastnění. Podle názoru žalobců tak podkladové rozhodnutí
pro vyvlastnění pozbylo platnosti a žádost o vyvlastnění měla být s ohledem na §24 odst. 1
zákona o vyvlastnění zamítnuta. Žalobci v uvedeném podání ze dne 5. 4. 2012 současně uvedli,
že podle §26 odst. 1 zákon a o vyvlastnění, bylo-li ještě před uplynutím lhůty podle §24 odst. 2
písm. g) zrušeno nebo pozbylo-li platnosti územní rozhodnutí určující využití pozemku
nebo stavby pro daný účel, vyvlastňovací úřad na žádost vyvlastňovaného rozhodne,
že se provedené vyvlastnění zrušuje. O žádosti k zastavení vyvlastňovacího řízení ze dne
5. 4. 2012 bylo vyvlastňovacím úřadem rozhodnuto dne 6. 6. 2012 tak, že tato žádost byla
zamítnuta. K odvolání vyvlastňovaných rozhodl žalovaný dne 17. 9. 2012 tak, že napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že o žádosti o zrušení vyvlastnění nemohlo
být správním orgánem I. stupně rozhodováno, neboť v té době ještě rozhodnutí o vyvlastnění
nebylo vydáno, resp. nenabylo právní moci. Žalovaný v tomto rozhodnutí také připomenul,
že dne 15. 6. 2012 bylo vydáno nové rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno původní
již dvakrát zrušené rozhodnutí o umístění stavby ze dne 1. 7. 2007, č. j. SÚ/18/2003/06/Ra,
a že toto již nabylo právní moci dne 30. 6. 2012. V dalším řízení o podané žádosti ze dne
5. 4. 2012 rozhodl vyvlastňovací úřad dne 17. 10. 2012 tak, že žádost opakovaně zamítá,
neboť pro zrušení provedeného vyvlastnění nebyly splněny zákonné podmínky.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání dne 31. 10. 2012 a žalovaný je zamítl
právě žalobou napadeným rozhodnutím a rozhodnutí ze dne 17. 10. 2012 potvrdil.
K tomuto odvolání žalobci v žalobě zdůraznili, že jejich žádost, byť byla ve znělce označena
jako „Žádost o vydání rozhodnutí o zrušení vyvlastnění“ v části I. na str. 2 v šestém odstavci
shora je odůvodněna, tj. podávána, podle §24 odst. 1 a nikoliv podle §26 odst. 1 zákona
o vyvlastnění. Přesto však žalovaný své rozhodnutí napadané žalobou opřel o důvody možného
zrušení provedeného vyvlastnění podle §2 6 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Podle názoru žalobců
bylo podstatou jejich žádosti ze dne 5. 4. 2012, aby vyvlastňovací úřad reagoval na aktuální právní
stav, kdy rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2012 bylo zrušeno rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 11. 2009 o zamítnutí odvolání žalobců proti územnímu rozhodnutí,
a tedy kdy územní rozhodnutí jako podkladové pro vyvlastňovací řízení pozbylo právní moci -
platnosti, a bez tohoto podkladu nezbylo než žádost vyvlastnitele o vyvlastnění zamítnout.
Současně žalobci v žalobě zopakovali, že v žádosti odkázali na §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění,
konkrétně na to, že bylo-li ještě před uplynutím lhůty podle §2 4 odst. 2 písm. g) zrušeno
nebo pozbylo-li platnosti územní rozhodnutí určující využití poze mku nebo stavby pro daný účel,
vyvlastňovací úřad na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že se provedené vyvlastnění zrušuje.
Ještě dodali, že uvedenou skutečností pozbytí platnosti územního rozhodnutí byl naplněn důvod
pro postup vyvlastňovacího úřadu podle §24 odst. 1 zákona o vyvlastnění . Pokud po podání
a zahájení řízení o žádosti o vyvlastnění pozbylo platnosti územní rozhodnutí, pak musel
vyvlastňovací úřad žádost zamítnout, neboť nebyly splněny podmínky pro navržené vyvlastnění
podle §§3 až 5 zákona o vy vlastnění. Podkladem pro novou žádost vyvlastnitele o vyvlastnění
pak může být nové územní rozhodnutí. Skutečnosti uvedené v původní žádosti již současnému
stavu neodpovídají a nelze je dodatečně nahrazovat jinými skutečnostmi, které tu v době podání
žádosti evidentně nebyly. S ohledem na uvedené žalobci navrhli, aby soud napadená rozhodnutí
zrušil a vyvlastňovací řízení zastavil.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zrekapituloval předchozí
průběh řízení před správními orgány, včetně přihlédnutí ke svému dřívějšímu rozsudku ze dne
29. 2. 2012, a po posouzení a vyhodnocení rozhodných skutečností se ztotožnil s napadeným
rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 2. 2013, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, ze dne 17. 10. 2012, kterým byla zamítnuta žádost žalobců ze dne 5. 4. 2012 o zrušení
vyvlastnění pro nesplnění zákonných podmínek. K tomu krajský soud zejména uvedl,
že v mezidobí od prvního rozhodnutí o žádosti, které bylo žalovaným zrušeno, došlo ke dvěma
podstatným právním skutečnostem, s nimiž se vyvlastňovací úřad musel vypořádat. Jednalo se
jednak o opětovné nabytí právní moci územního rozhodnutí jako podkladového rozhodnutí
pro vyvlastňovací řízení, a dále o nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění pozemku žalobců,
když bylo pravomocně ukončeno odvolací řízení. Tím se změnily podmínky pro posouzení
žádosti žalobců o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění podle §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění,
neboť byla splněna podmínka pravomocného rozhodnutí o vyvlastnění. Bylo nutno posoudit,
zda existují podmínky předvídané zákonem pro jeho zrušení. Jelikož tyto podmínky zjištěny
nebyly, byla žádost v souladu se zákonem zamítnuta. Stejně tak byla žádost žalobců skutkově
i právně správně posouzena žalovaným v napadeném rozhodnutí, neboť důvody pro zrušení
rozhodnutí o vyvlastnění nebyly naplněny. Podle žalobního tvrzení měl důvod pro zrušení
rozhodnutí spočívat v pozbytí platnosti podkladového rozhodnutí. Krajský soud tento právní
názor označil za mylný, neboť taková situace dočasným pozbytím právní moci územního
rozhodnutí nenastala, když na jeho platnost nemělo zrušení druhostupňového správního
rozhodnutí žádný vliv. Krajský soud se rovněž neztotožnil s názorem žalobců, že vyvlastňovací
řízení mělo být pro dočasné pozbytí právní moci podkladového rozhodnutí zastaveno
a vyvlastňovatel si měl následně po znovunabytí právní moci podat novou žádost o územní
rozhodnutí, neboť se jednalo pouze o formální nedostatek, který z logiky věci byl přechodného
charakteru a postup proklamovaný žalobci by byl nadbytečně formální a nehospodárný.
Mimo to na jiném místě odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že podle obsahu žádosti
žalobců ze dne 5. 4. 2012 se žalobci touto žádostí domáhali alternativně buď o zrušení
rozhodnutí o vyvlastnění ve smyslu §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, nebo rozhodnutí
o zastavení řízení, které odůvodnili §24 odst. 1 větou prvou zákona o vyvlastnění,
tedy nedostatkem existence podmínek pro vyvlastnění. Tady krajský soud odkázal na to,
že již ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22A 136/2013 (právně a skutkově téměř
totožná žaloba žalobkyně) vyložil, že mezi §26 odst. 1 a §24 odst. 1 zákona o vyvlastnění
je nutno rozlišovat. Ustanovení §26 odst. 1 upravuje procesní institut žádosti, kterou lze
za podmínek zde stanovených podat a o níž má být správním orgánem vydáno rozhodnutí,
zatímco §24 odst. 1 však žádný obdobný institut neupravuje. Žádost s odkazem
na toto ustanovení nelze považovat za návrh obdobný návrhu podle §26 odst. 1 zákona
o vyvlastnění, ale pouze za stanovisko ve věci vyvlastňovacího řízení. Proto vyvlastňovací úřad
postupoval správně, když o žádosti ve smyslu §24 odst. 1 zákona o vyvlastnění žádné rozhodnutí
nevydal a posoudil ji pouze jako procesní stanovisko žalobců.
Stěžovatelé v podané kasační stížnosti nesouhlasí s právními závěry krajského soudu
v napadeném rozsudku ve spojení s výkladem §24 odst. 1 a §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění tak,
jak jej provedl krajský soud a na jehož základě rozhodl. Stěžovatelé v podstatě obdobně
jako v žalobě jmenovitě namítají, že poté, co bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
29. 2. 2012 zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2009, č. j. MSK 180393/2009 ,
kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno územní rozhodnutí pro umístění stavby, jež bylo
podkladem pro předmětné vyvlastnění, žádost o vyvlastnění měla být s ohledem na §24 odst. 1
zákona o vyvlastnění zamítnuta, neboť podkladové rozhodnutí pro vyvlastnění pozbylo platnosti.
Svůj požadavek v tomto směru, uvedený v žádosti ze dne 5. 4. 2012, nepovažují za pouhý
procesní úkon, ale mají za to, že o něm mělo být rozhodnuto. Stěžovatelé současně uvádí,
že pozbytí platnosti se v daném případě týká pozbytí platnosti územního rozhodnutí vydávaného
podle stavebního zákona (spojované s právní mocí) a nikoliv pozbytí platnosti správního aktu
obecně. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil.
Osoba zúčastněná na řízení se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila
s napadeným rozsudkem a uvedla, že je přesvědčena, že napadený rozsudek je rozsudkem
zákonným, který krajský soud vydal po řádném zhodnocení řízení, které probíhalo
před správními orgány obou stupů, v daném případě před vyvlastňovacími úřady. O žádosti
žalobců ze dne 5. 4. 2012 nemohlo být kladně rozhodnuto proto, že nejprve ještě nebylo
o vyvlastnění pravomocně rozhodnuto, a po nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění
potom proto, že nebyly splněny podmínky §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Dále uvedla,
že stěžovatelé v kasační stížnosti prakticky opakují svá žalobní tvrzení a neuvádějí žádné nové
skutečnosti. Je tak přesvědčena, že s námitkami uvedenými v kasační stížnosti se vypořádal
již krajský soud a z tohoto důvodu navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž shledal, že je podána osobami oprávněnými, zastoupenými advokátem,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelů v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
Napadeným rozhodnutím, je rozhodnutí žalovaného č. j. MSK 19235/2013 ze dne
4. 2. 2013, sp. zn. ÚPS/38138/2012/Jar 333 V 10, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců
proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku č. j. MMFM_S 6848/2012/OÚŘaSŘ/Sně
ze dne 17. 10. 2012. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobců ze dne 5. 4. 2012
o zrušení vyvlastnění pro nesplnění zákonných podmínek. Předmětem přezkoumání k podané
kasační stížnosti stěžovatelů je rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2015,
č. j. 22 A 5/2014 - 76, jímž byla žaloba zamítnuta, a krajský soud se ztotožnil s názorem
žalovaného, že žádosti o zrušení vyvlastnění nebylo možno vyhovět pro nesplnění zá konných
podmínek.
Krajský soud předně poukázal na to, že p odle §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění
nezaplatil-li vyvlastnitel vyvlastňovanému náhradu za vyvlastnění do uplynutí 30 dnů ode dne
uplynutí lhůty určené podle §24 odst. 4 písm. a) nebo b) nebo nezahájil-li vyvlastnitel
uskutečňování účelu vyvlastnění ve lhůtě určené podle §24 odst. 3 písm. c) nebo prodloužené
podle §25 odst. 6, popřípadě bylo-li ještě před uplynutím této lhůty zrušeno nebo pozbylo
platnosti územní rozhodnutí určující využití pozemku nebo stavby pro daný účel, vyvlastňovací
úřad na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že provedené vyvlastnění se zrušuje. Po vyhodnocení
skutkového a právního stavu dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný rozhodl správně,
neboť ani podle krajského soudu podmínky pro zrušení vyvlastnění dané §26 odst. 1 zákona
o vyvlastnění splněny nebyly, s čímž se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
Aplikace §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění vyžaduje kumulativně splnění
těchto podmínek: musí být vydáno pravomocné rozhodnutí o vyvlastnění a dále musí být splněna
některá z podmínek výslovně uvedených v §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, tj. buď není
vyvlastnitelem zaplacena náhrada za vyvlastnění v uvedené lhůtě, nebo nebylo vyvlastnitelem
zahájeno uskutečňování účelu vyvlastnění, anebo bylo ještě před uplynutím lhůty vymezené
tímto ustanovením zrušeno nebo pozbylo platnosti územní rozhodnutí určující využití pozemku
nebo stavby pro daný účel.
Krajský soud v souladu s §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řád u správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumával napadené rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 2. 2013 podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Správně přitom zjistil a vyhodnotil, že k tomuto datu, kdy existovalo pravomocné
rozhodnutí o vyvlastnění, stejně jako pravomocné územní rozhodnutí, které bylo podkladem
pro předmětné vyvlastnění, neexistovala žádná ze shora citovaných tří podmínek pro vyhovění
žádosti výslovně vymezených §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Tomuto zjištění a posouzení věci
krajským soudem plně odpovídá i zjištění a ztotožňující se právní názor Nejvyššího správního
soudu.
Pokud jde o tvrzení, resp. námitky stěžovatelů, které se váží k předchozímu postupu
správních orgánů a v něm vydaným rozhodnutím, která nebylo možné samostatně soudně
přezkoumat, i tady je Nejvyšší správní soud toho názoru, že jejich právní posouzení krajským
soudem v napadeném rozsudku je v souladu se zákonem.
Jmenovitě jde o meritorní kasační námitku stěžovatelů, že poté, co bylo rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2012 zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 11. 2009, č. j. MSK 180393/2009, kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno územní
rozhodnutí pro umístění stavby, jež bylo podkladem pro předmětné vyvlastnění, měla být žádost
o vyvlastnění s ohledem na §24 odst. 1 zákona o vyvlastnění zamítnuta, neboť podkladové
rozhodnutí pro vyvlastnění pozbylo platnosti. Svůj požadavek v tomto směru, uvedený v žádosti
ze dne 5. 4. 2012, přitom stěžovatelé nepovažují za pouhý procesní úkon, ale mají za to,
že se jednalo o žádost, o které mělo být rozhodnuto.
Krajský soud k tomu, jak ostatně bylo již shora uvedeno, zaujal právní názor,
že zatímco §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění upravuje procesní institut žádosti, kterou lze
za podmínek zde stanovených podat a o níž má být správním orgánem vydáno rozhodnutí,
§24 odst. 1 však obdobný institut neupravuje, a žádost stěžovatelů s odkazem na toto ustanovení
nelze považovat za návrh obdobný návrhu podle §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění,
o kterém by bylo nutno rozhodnout, ale pouze za procesní stanovisko. S tím se Nejvyšší správní
soud také plně ztotožňuje a dodává, že takovým procesním stanoviskem účastníků řízení není
správní orgán, který rozhoduje ve věci, nijak vázán.
Stěžovatelé v této námitce zjevně míří k dikci první věty §24 odst. 1 zákona
o vyvlastnění, která zní: Nebude-li v řízení prokázáno, že jsou splněny podmínky pro vyvlastnění,
vyvlastňovací úřad žádost vyvlastnitele zamítne. Pokud jde o podmínky, které mají být splněny,
tady stěžovatelé sice v předchozích podáních odkazovali na §§3 až 5 zákona o vyvlastnění,
ale jmenovitě za nesplněnou podmínku označili podle nich po určitou dobu neplatné územní
rozhodnutí, které bylo podkladem pro vyvlastnění, což však dovozovali z dikce §26 odst. 1
zákona o vyvlastnění, která již na první pohled sleduje zcela jiný účel.
Ustanovení §24 odst. 1 zákona o vyvlastnění se evidentně váže k průběhu řízení
o vyvlastnění, a z jeho dikce, stejně jako ani z dalšího souvisejícího textu předmětné právní
úpravy však nikterak nevyplývá, že by o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky
pro vyvlastnění mělo být v průběhu řízení o vyvlastnění rozhodováno k návrhu či žádosti
vyvlastňovaných. Ti jsou oprávněni žádat o vydání rozhodnutí až v případě pravomocného
rozhodnutí o vyvlastnění při tvrzení podmínek §26 odst. 1 zákona o vyvlastnění (§26 se tak váže
až ke stavu po nabytí právní moci rozhodnutí).
Vyvlastňovací úřad tedy nebyl povinen o žádosti vyvlast ňovaných spojované s dikcí §24
odst. 1 zákona o vyvlastnění jakkoliv rozhodovat, naproti tomu byl však povinen rozhodnout
o žádosti o zrušení vyvlastnění spojované s dikcí §26 odst. 1 téhož zákona.
Otázka procesního postupu vyvlastňovacího úřadu obecně, a stejně tak i po úkonu
vyvlastňovaných spojeném s dikcí §24 odst. 1 zákona o vyvlastnění , byla věcí jeho procesní
úvahy, a to i s ohledem na potřebu reflexe základních zásad řízení. Je sice pravda, že poté,
co Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne ze dne 29. 2. 2012 zrušil rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 11. 2009, č. j. MSK 180393/2009, kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno územní
rozhodnutí pro umístění stavby, jež bylo podkladem pro předmětné vyvlastnění, po určitou dobu
toto územní rozhodnutí pozbylo právní moci, nicméně i tak toto zůstalo platné jako
nepravomocné. Jinak by ani nemohlo být znovu přezkoumáno v odvolacím řízení. Správní orgán
si byl nepochybně vědom toho, že krajský soud zavázal žalovaného znovu o odvolání
rozhodnout a bylo jen otázkou času, kdy bude územní rozhodnutí pravomocně buďto znovu
potvrzeno, nebo příp. pravomocně zrušeno. Teprve v návaznosti na toto rozhodnutí se potom,
a to i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, nabízelo příp. rozhodnout postupem podle §24
odst. 1 zákona o vyvlastnění, a to však ale tzv. bez návrhu.
Proto Nejvyšší správní soud znovu konstatuje, že ani v tomto směru krajský soud
nikterak nepochybil, když rozhodl, že postup vyvlastňovacího úřadu i žalovaného byl v souladu
se zákonem, když žádost, resp. úkon stěžovatelů ve spojení s §24 odst. 1 zákona o vyvlastnění
vyhodnotil jako jejich pouhý procesní úkon, a nikoliv žádost, o které by muselo být rozhodnuto.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal, že by v daném případě byl
naplněn jakýkoliv kasační důvod. S posouzením a postupem krajského soudu se Nejvyšší správní
soud plně ztotožnil, a proto kasační stížnost stěžovatelů ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé ve věci neměli úspěch, a proto nemají
právo na náhradu nákladů řízení, které jim vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Osobě zúčastněné náhradu nákladů řízení Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 5 s. ř. s.
nepřiznal, neboť jí žádné povinnosti neukládal; ostatně ani ona sama návrh na přiznání náhrady
nákladů řízení neuplatnila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu