ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.182.2016:21
sp. zn. 6 As 182/2016 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy,
soudkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. H.,
proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 1, týkající se řízení o
žalobě proti usnesení žalovaného ze dne 16. 2. 2016, č. j. 8 A 25/2016 - 17, v řízení o kasační
stížnosti žalobce (označené jako „žaloba“) proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 5.
2016, č. j. 10 A 79/2016 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se kasační stížností (označené jako „žaloba“) domáhá zrušení v návětí
označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jiná jeho žaloba
proti jinému soudnímu rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním. Městský soud v Praze
nyní napadeným usnesením žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť nebyly splněny
podmínky řízení, tento nedostatek byl neodstranitelný, a nebylo proto možné v řízení pokračovat.
Žalobce totiž nenapadá rozhodnutí správních orgánů, nýbrž rozhodnutí soudů a domáhá se
něčeho, co soudní řád správní, ale i právní řád jako celek nepřipouští.
Nejvyšší správní soud opakovaně vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel podává
u soudů návrhy na zahájení řízení, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva
(srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 45/2012 - 11 ze dne
8. 3. 2012, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel
svá „práva“ uplatňuje zjevně šikanózním způsobem a znevažující formou a nesoudí se veden
snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (srov. k tomu obdobně
rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13). V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni
doručení kasační stížnosti více než 300 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele,
resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem vedených
sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů,
přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující
je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných
či zcela identických argumentů.
Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti,
protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné – stěžovatel
užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy aby napadl u jednoho
krajského soudu (zde městského soudu v Praze jiné jeho rozhodnutí, případně rozhodnutí
jiného krajského soudu či Nejvyššího správního soudu, které ani žalobou napadeno být logicky
nemůže, přičemž tyto své úkony dále řetězí – a kasační stížnost (označená jako „žaloba“)
proti odmítavému usnesení Městského soudu v Praze je tak zcela zjevně bez naděje na úspěch.
Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení
standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení
o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení
o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy vůči stěžovateli
neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají
písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační
stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení
pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz např. usnesení ze dne
4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 - 43 či ze dne 8. 10. 2015, č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla
stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám).
Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci. Jako v jiných obdobných věcech – srov. např. usnesení
č. j. 6 As 262/2015 – 7, ze dne 30. 11. 2015 – proto i tuto kasační stížnost (označenou
jako „žalobu) Nejvyšší správní soud a limine odmítá pro vady podle §46 odst. 1 písm. a)
za použití §120 s. ř. s., s odkazem na odůvodnění, jehož se stěžovateli bezpočtukrát již dostalo,
např. právě v posledně citovaném usnesení č. j. 6 As 262/2015 - 7.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu