ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.209.2015:27
sp. zn. 6 As 209/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. K., zastoupen
Mgr. Ondřejem Hradilem, advokátem, se sídlem Bráfova třída 531/37, 674 01 Třebíč, proti
žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2013, č. j. KUJI 40776/2013ODSH 636/2013-
Ma RODV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8.
2015, č. j. 30 A 76/2013 – 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Třebíč, odbor dopravy (dále jen „stavební úřad“) ze dne
15. 4. 2013, č. j. OD 18819/13 - SPIS 2097/2013, byla dle ust. §115 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)(dále jen „stavební zákon“), povolena
stavba „II/410 Číměř průtah“ na pozemku p. č. 221/1 v k. ú. Číměř nad Jihlavou. Tímto
rozhodnutím byly povoleny stavební úpravy spočívající v opravě stávajícího krytu komunikace
v délce cca 550 m vč. křižovatky se silnicí č. III/4011 spočívající v odfrézování obrusné vrstvy,
očištění povrchu, provedení spojovacího postřiku a nové obrusné vrstvy. Současně s úpravou
silnice měl být podle stavebního povolení opraven stávající propustek, vyčištěny příkopy, osazen
odvodňovací žlab, zpevněny štěrkodrtí krajnice a zřízeny kanalizační uliční vpusti. V úseku
od křižovatky silnic II/401 a II/351 po obecní úřad měly být osazeny silniční obruby.
[2] Žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 10. 6. 2013 č. j. KUJI
40776/2013ODSH 636/2013-Ma RODV (dále jen „napadené rozhodnutí“), změnil výše
uvedené rozhodnutí tak, že opravil označení předmětné pozemní komunikace druhé třídy
na správné označení „II/401“, a ve zbytku odvolání zamítl.
[3] Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“). Namítal, že speciální stavební úřad žalobci řádně neoznámil zahájení stavebního řízení
v souladu s ustanovením §112 stavebního zákona. Žalobce neobdržel žádné písemné oznámení
o zahájení stavebního řízení. Stavební úřad pochybil, i pokud oznámil zahájení řízení veřejnou
vyhláškou, neboť žádné oznámení neuveřejnil způsobem umožňujícím dálkový přístup, ačkoliv
k tomu má v případě doručování veřejnou vyhláškou povinnost podle ustanovení §25 odst. 2
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Žalobce má dále za to,
že předmětná stavba nepředstavuje stavební úpravu podle §14 vyhlášky č. 104/1997 Sb.,
kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích (dále jen „silniční vyhláška“), ale jedná
se o přístavbu, a to vzhledem k rozšíření silnice a dotčení práv třetích osob. V projektové
dokumentaci není uspokojivě řešen odvod dešťové vody ze sousedících pozemků, ale pouze
odvodnění silničních ploch. Povolenou stavbou je narušen stávající systém, který odvodnění
pozemků zajišťoval, v důsledku čehož by mohlo docházet i k nadměrnému prosakování půdy
a znehodnocení okolních pozemků a staveb, a tudíž i zásahu do vlastnického práva žalobce.
Žalobce dále namítl, že z vyjádření žalovaného stran odvodnění stavby vyplývá, že by mělo dojít
k napojení na stávající dešťovou kanalizaci, ovšem taková v obci Číměř po většinu trasy průtahu
neexistuje a žalobci ani není známo, že by mělo být povoleno její provedení či že by v tomto
směru mělo probíhat stavební řízení. Uvedené napojení tedy není možné.
[4] Krajský soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2015, č. j. 30 A 76/2013 – 77 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že dle zákona mělo být oznámení o zahájení
stavebního řízení zveřejněno jak na fyzické, tak i elektronické úřední desce stavebního úřadu.
Z dokazování provedeného při jednání krajský soud dovodil, že oznámení o zahájení stavebního
řízení bylo řádně vyvěšeno také na elektronické úřední desce stavebního úřadu a Obecního úřadu
Číměř. Žalovaný soudu předložil tiskové sestavy pořízené z archivu elektronické úřední desky,
z nichž je patrné, že na elektronické úřední desce Městského úřadu Třebíč byl dne 14. 3. 2013
vyvěšen Acrobat Reader dokument s názvem 14.3.II.-410 průtah Číměř, a na elektronické úřední
desce Obecního úřadu Číměř stejný den byl vyvěšen dokument s názvem „Veřejná vyhláška-
oznámení o zahájení stavebního řízení“, který byl sejmut dne 2. 4. 2013. Krajský soud posoudil
uvedené dokumenty jako věrohodné. Obiter dictum poté podotkl, že i když žalobce nevznesl žádné
námitky v průběhu stavebního řízení, žalovaný posoudil jeho odvolání v plném rozsahu, přičemž
se zabýval i námitkami věcného charakteru směřujícími zejména proti technickým parametrům
předmětné stavby.
[5] Námitka žalobce, že povolovaná stavba není stavební úpravou ve smyslu §14 silniční
vyhlášky, která podléhá režimu ohlášení, pozbývá smyslu. Stavební úpravy nebyly povoleny pouze
v režimu ohlášení, před vydáním napadeného rozhodnutí bylo vedeno řízení o povolení stavby.
Pokud žalobce dovozuje porušení svého vlastnického práva v důsledku narušení odtokových
poměrů na předmětné silnici, jedná se o hypotetickou konstrukci, která není ve fázi povolování
stavby z projektové dokumentace prokazatelná. Žalovaný na tuto námitku reagoval v napadeném
rozhodnutí adekvátně, pokud uvedl, že samotné odtokové poměry budou realizací projektu spíše
zlepšeny, např. čištěním příkopů, opravou propustků nebo posílením dešťových vpustí. Jelikož
stavba měla být realizována pouze na pozemku p. č. 221/1, na němž se nalézá těleso silniční
komunikace druhé třídy II/401, a nikoliv na přiléhajících pozemcích, je logické, že stavební
povolení neřešilo odvodnění a odtokové poměry sousedních pozemků. Z projektové
dokumentace stavby (zejm. z průvodní a technické zprávy a připojených výkresů) jednoznačně
vyplývá, že stavba kanalizace předcházela předmětné stavbě a byla jedním z důvodů, proč došlo
k realizaci předmětných stavebních úprav silnice č. II/401. Konkrétně je z projektové
dokumentace zřejmé, že dešťová voda je jímána částečně do silničních příkopů, částečně
do dešťových vpustí, napojených na dešťovou kanalizaci, nicméně jímání a odvod dešťové vody
není zajištěn v celém rozsahu úseku. Z toho žalobce nesprávně dovozuje, že podél předmětné
silnice II/401 žádná dešťová kanalizace nevede, což není pravdou.
II.
Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce /stěžovatel/ napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, která v zásadě
sleduje argumentaci uplatněnou již ve správní žalobě. Má za to, že krajský soud nesprávně
posoudil předmětnou změnu stavby jako stavební úpravu ve smyslu §14 silniční vyhlášky,
přičemž dle stěžovatele se jedná o přístavbu ve smyslu §2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona,
neboť došlo k rozšíření komunikace ze stávajících 4,8 – 5,5 m na 6 m. Z tohoto titulu se měla
projektová dokumentace a stavební úřad zabývat otázkou omezení práv a oprávněných zájmů
vlastníků sousedních pozemků. V důsledku provedení změny stavby došlo k narušení stávajícího
odtokového systému, nadměrnému prosakování půdy a k podmáčení a vlhnutí staveb na těchto
pozemcích. Nesprávné je tvrzení žalovaného i krajského soudu, že došlo ke zlepšení odtokových
poměrů. Naopak, po vyhloubení kinety pro uložení kanalizačního potrubí byly původní silniční
příkopy zasypány a sousední pozemky jsou bez funkčního odvodnění. Nemohlo dojít k napojení
na stávající dešťovou kanalizaci, jak vyplývá z projektové dokumentace, neboť ta pro většinu
trasy předmětné komunikace v době zahájení prací neexistovala. Kanalizace tudíž musela být
prováděna současně s realizací předmětné stavby, ač se na kanalizaci toto stavební povolení
nevztahovalo.
[7] Stěžovatel byl stavbou ovlivněn i jako vlastník studny umístěné po straně silnice (studny
jsou navíc v projektové dokumentaci nesprávně označeny nebo nejsou označeny vůbec).
Provedením změny stavby došlo k přiblížení komunikace ke studni, čímž došlo ke znehodnocení
studny a v ní jímané vody. Stěžovatel musí v současnosti nechávat zpracovat projekty na úpravu
a opravu studny, vodovodu, vrat a vjezdu k nemovitosti (z důvodu ztížení výhledu vinou
rozšíření komunikace).
[8] Stěžovatel trvá též na tom, že mu stavební úřad neoznámil zahájení stavebního řízení
v souladu s ustanovením §112 stavebního zákona. Veřejná vyhláška, kterou bylo předmětné
řízení zahájeno, nebyla fyzicky vyvěšena na úřední desce obce Číměř a nebyla ani uveřejněna
způsobem umožňujícím dálkový přístup na elektronické úřední desce obce a stavebního úřadu.
Stěžovatel se tak nemohl o stavebním řízení včas dozvědět a byl tudíž zásadním způsobem
zkrácen na svém právu uplatňovat námitky a připomínky. Uvedenou skutečnost ověřoval
v archivu elektronické úřední desky a jako důkaz předložil vytištěnou sestavu z tohoto archivu,
kde se tyto dokumenty o zahájení řízení nenachází. Pokud žalovaný soudu předložil vlastní
vytištěné sestavy dokládající vyvěšení těchto dokumentů a záznam o fyzickém vyvěšení vyhlášky,
nelze si to vyložit jinak, než že mohlo dojít k falzifikaci. Krajský soud nesprávně posoudil jako
věrohodné důkazy doložené žalovaným, stěžovatel totiž na rozdíl od stavebního úřadu a obce
neměl přístup do jejich informačního systému a nemohl s ním manipulovat. Vzhledem k jeho
věku ani nelze předpokládat technickou způsobilost k takové manipulaci. Krajský soud se měl
tudíž přiklonit k věrohodnosti listin předložených stěžovatelem.
[9] Žalovaný ve svém stručném vyjádření uvedl, že stavba, která byla předmětem řízení,
již zhruba 2 roky stojí, přičemž není zřejmé, jak změnila odtokové poměry a dotkla se práv
stěžovatele. Z tohoto důvodu považuje za spornou samotnou žalobní legitimaci stěžovatele.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] K úvahám žalovaného, zpochybňujícím samotnou žalobní legitimaci stěžovatele uvádí
Nejvyšší správní soud následující. Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat
zrušení takového rozhodnutí. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, uvedl, že otázku aktivní
procesní legitimace navrhovatele jako podmínku přípustnosti návrhu nelze směšovat s otázkou aktivní věcné
legitimace návrhu, tedy s otázkou jeho důvodnosti. Přípustný je ten návrh, který obsahuje zákonem stanovená (tedy
mj. myslitelná a logicky konsekventní) tvrzení; není však nutné, aby tato tvrzení byla pravdivá. Pravdivost tvrzení
je však naopak zásadní pro posouzení důvodnosti návrhu - to se však již zkoumá v řízení ve věci samé, nikoli při
posuzování přípustnosti. Stěžovatel je vlastník sousedního pozemku, přičemž se domnívá,
že uskutečněním předmětné stavby dojde k zásahu do jeho práv a oprávněných zájmů. Jeho
žalobní legitimace je tedy nepochybně dána.
[13] Námitka stěžovatele, že krajský soud nesprávně posoudil předmětnou změnu stavby jako
stavební úpravu ve smyslu §14 silniční vyhlášky, je nedůvodná, jelikož takové tvrzení je zjevně
nepravdivé. Krajský soud změnu stavby takto neposoudil a naopak upozornil na to, že kvalifikace
stavby v tomto směru není podstatná. Smyslem ustanovení §14 silniční vyhlášky je poskytnout
taxativní výčet stavebních úprav dálnice, silnice a místní komunikace, pro něž postačí místo
stavebního povolení ohlášení speciálnímu stavebnímu úřadu (s odkazem na ust. §16 odst. 4
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). V nyní posuzovaném případě však změna
stavby nebyla provedena na základě ohlášení, bylo vedeno stavební řízení, jehož výsledkem bylo
vydané stavební povolení. Ustanovení §14 silniční vyhlášky tudíž v daném případě vůbec nebylo
aplikováno. Otázku, zda se v případě předmětné změny stavby jedná o přístavbu ve smyslu §2
odst. 5 písm. b) stavebního zákona nebo o stavební úpravu dle §2 odst. 5 písm. c) stavebního
zákona spojuje stěžovatel s nutností projektové dokumentace zabývat se v případě přístavby
otázkou omezení práv a oprávněných zájmů vlastníků sousedních pozemků.
[14] Otázka dotčení práv vlastníků sousedních pozemků však byla v napadeném rozhodnutí i
jemu předcházejícím řízení řešena. Případnému dotčení okolních pozemků se věnovala
jak projektová dokumentace, tak i konkrétně ve vztahu k námitkám stěžovatele žalovaný
v napadeném rozhodnutí. V Průvodní a technické zprávě se uvádí, že stavba nemá vliv
na dosavadní využití území a okolní stavby. V projektové dokumentaci je řešeno také napojení
sjezdů k jednotlivým nemovitostem. V napadeném rozhodnutí se žalovaný zabýval konkrétními
námitkami stěžovatele. Uvedl, že stavební práce budou probíhat pouze na pozemku ve vlastnictví
stavebníka p. č. 221/1. Vlastnické právo stěžovatele nebude dotčeno, jelikož na tomto pozemku
již v současné době existuje silnice II. třídy a tento stav zůstane zachován. K námitce poukazující
na zhoršení odtokových poměrů žalovaný uvedl, že předmětná stavba představuje opravu
stávající komunikace po pokládce kanalizačního řadu a neovlivní odtokové poměry v okolí.
Samotné odtokové poměry budou realizací stavby spíše zlepšeny, např. čištěním příkopů,
opravou propustků nebo posílením dešťových vpustí. Vzhledem k tomu, že změnou stavby
nedojde k zásahu do konstrukčních vrstev vozovky, nemůže vlivem stavby dojít
ani ke znehodnocení studny ve vlastnictví stěžovatele.
[15] Nejvyšší správní soud má uvedené hodnocení za dostatečné a ztotožňuje se se závěry
žalovaného i krajského soudu. V žalobě stěžovatel poukazoval na to, že není uspokojivě řešeno
odvodnění dešťové vody a že stavba naruší stávající systém odvodnění, a mohlo by tudíž dojít
k nadměrnému prosakování vody na sousední pozemky. K žalovaným zmiňované kanalizaci
uvedl, že žádná dešťová kanalizace v obci Číměř po většině trasy průtahu neexistuje a ani mu
není známo, že by v tomto směru mělo probíhat správní řízení. Tvrzení o narušení odtokových
poměrů konkretizuje v kasační stížnosti, když uvádí, že po vyhloubení kinety pro kanalizační
potrubí došlo k zasypání původních silničních příkopů, které odvod vody zajišťovaly. Kanalizace
v době zahájení stavebních prací v celé délce průtahu neexistovala, a musela být tedy prováděna
bez příslušného stavebního povolení spolu s průtahem.
[16] Stěžovatel nikde v žalobě neuváděl, jak konkrétně měl být stávající odvodňovací systém
narušen. Žalobní tvrzení byla toliko hypotetické povahy, tedy že by mohlo docházet
k nadměrnému prosakování půdy a hromadění dešťové vody. V kasační stížnosti spojuje
narušení odtokových poměrů s vyhloubením kinety pro kanalizaci, jejíž existenci v žalobě
zpochybňuje. S ohledem na tvrzení samotného stěžovatele tedy lze usoudit na to, že kanalizace
na odvod dešťové vody podél předmětné pozemní komunikace existuje. Dle projektové
dokumentace i žalovaného je odvod dešťové vody zajišťován prostřednictvím kanalizace
a k narušení odtokových poměrů sousedních pozemků by nemělo docházet. Proti tomu stojí
tvrzení stěžovatele o podmáčení jeho pozemků a vlhnutí staveb na nich umístěných, přičemž
jde o tvrzení ničím nedoložená. Narušení odtokových poměrů nadto v kasační stížnosti
stěžovatel spojuje se stavbou kanalizace, která však není předmětem řízení v případě nyní
napadeného rozhodnutí o povolení změny stavby pozemní komunikace.
[17] Stěžovatel v žalobě dále vyjádřil přesvědčení, že stavbou bude negativně ovlivněn i jako
vlastník studny při okraji pozemní komunikace. Uvedl, že změna stavby může znehodnotit
studny i vodu, kterou jímají. Při ústním jednání se jej krajský soud dotazoval, v čem spatřuje
přímý zásah napadeného rozhodnutí do svých práv. Stěžovatel soudu sdělil, že těsně vedle
pozemku silnice má studnu, která měla přístup do škarpy na pozemku obce, resp. kraje.
V důsledku rozšíření silnice a budování kanalizace by měl studnu ze strany obetonovat, přičemž
změnou terénních poměrů přístup zboku fakticky již neexistuje, neboť je téměř zahrnut. Odhadl
škodu na 150 000 Kč. V kasační stížnosti namítá, že v současné době musí nechávat zpracovat
projekty na úpravu a opravu studny, vodovodu, vrat a vjezdu k nemovitosti.
[18] Nejvyšší správní soud podotýká, že pokud jde o namítanou nutnost zpracování projektů
na opravu vodovodu, vrat a vjezdu k nemovitosti (patrně na druhé straně silnice než se nachází
studna), tyto skutkové okolnosti zmínil stěžovatel poprvé v kasační stížnosti a jde tudíž o námitky
nepřípustné (srov. §109 odst. 5 s. ř. s.). K namítanému znehodnocení studny se vyjádřil
již žalovaný v tom směru, že ke stavebním pracím mělo docházet výhradně na pozemku, kde se
již nachází stávající pozemní komunikace a k dotčení okolních pozemků by tudíž nemělo dojít.
Stěžovatel ani v tomto případě konkrétní škodu na svém majetku ani způsob jejího vzniku
žádným způsobem nedoložil, a to i přesto, že již v době jednání před krajským soudem byla
předmětná změna stavby cca 2 roky hotová a užívaná. Případné ztížení přístupu ke studni
(přičemž není zřejmé, zda ztížený přístup je důsledkem provedení nyní posuzované stavby
nebo důsledkem provedení kanalizace) nepředstavuje v tomto případě nezákonnost, která
by mohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se v tomto řízení
nemůže zabývat škodou, která by případně mohla stěžovateli vzniknout v důsledku neodborného
provádění stavebních prací nebo v důsledku provádění prací v rozporu se stavebním povolením
(pokud by např. stavební práce negativně zasáhly pozemek stěžovatele).
[19] K námitce vad doručení oznámení o zahájení správního řízení veřejnou vyhláškou
již krajský soud v napadeném rozsudku správně uvedl, že podle ustanovení §26 odst. 1 správního řádu
platí, že každý správní orgán zřizuje úřední desku, která musí být nepřetržitě veřejně přístupná. Pro orgány
územního samosprávného celku se zřizuje jedna úřední deska. Obsah úřední desky se zveřejňuje i způsobem
umožňujícím dálkový přístup. Tam, kde správní řád či jiný právní předpis ukládá správnímu orgánu vyvěsit
písemnost na úřední desce, je třeba dovodit, že písemnost musí být vyvěšena nejen na fyzické úřední desce správního
orgánu, ale také na elektronické úřední desce. Tento závěr vyplývá i ze samotného znění §25 odst. 2
správního řádu, podle něhož se doručení veřejnou vyhláškou provede tak, že se písemnost, popřípadě
oznámení o možnosti převzít písemnost, vyvěsí na úřední desce správního orgánu, který písemnost doručuje; na
písemnosti se vyznačí den vyvěšení. Písemnost nebo oznámení se zveřejní též způsobem umožňujícím dálkový
přístup. Patnáctým dnem po vyvěšení se písemnost považuje za doručenou, byla-li v této lhůtě splněna i povinnost
podle věty druhé. Krajský soud podle originálu oznámení o zahájení řízení založeného ve správním
spisu zjistil, že vyhláška byla vyvěšena na úřední desce Městského úřadu v Třebíči dne 14. 3. 2013
a sejmuta dne 2. 4. 2013 a ve stejném časovém rozmezí byla vyvěšena i na úřední desce obecního
úřadu obce Číměř. Správně uzavřel, že vyvěšení na fyzické úřední desce stavebního úřadu i obce
Číměř je tak doloženo.
[20] Dle dikce zákona se písemnost vyvěšuje na úřední desce správního orgánu,
který písemnost doručuje, v posuzovaném případě tedy na úřední desce, potažmo elektronické
úřední desce stavebního úřadu, Městského úřadu Třebíč. Vyvěšení (či nevyvěšení) písemnosti
na úřední desce obce Číměř nemá na účinnost doručení oznámení o zahájení stavebního řízení
vliv, jelikož zákon nestanoví správnímu orgánu povinnost vyvěsit písemnost také na úřední desce
obce, v jejímž obvodu se stavba nachází. K totožnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 4. 9. 2015, č. j. 8 As 174/2014 – 30, když konstatoval, že doručovat územní
rozhodnutí vyvěšením veřejné vyhlášky nejen na úřední desce stavebního úřadu, který takové rozhodnutí vydal,
ale též na úřední desce obecního úřadu, kde se nachází dotčená nemovitost, nemá oporu v zákoně. Vzhledem
k tomu, že pro řízení podle stavebního zákona se podpůrně užívají příslušná ustanovení správního řádu, aplikuje
se při absenci speciální úpravy i pro doručování veřejnou vyhláškou podle stavebního zákona §25 správního řádu.
Jak se mimo jiné podává z výše již citovaného §25 odst. 2 správního řádu, doručení veřejnou vyhláškou se provede
současně vyvěšením doručované písemnosti na úřední desce doručujícího správního orgánu a zveřejněním způsobem
umožňujícím dálkový přístup. V citované věci se jednalo o doručování územního rozhodnutí
(za účinnosti stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2013) a nyní je posuzováno doručování
oznámení o zahájení stavebního řízení ze dne 14. 3. 2013. Rozhodující však je skutečnost,
že stavební zákon v rozhodném znění neobsahuje speciální úpravu doručování veřejnou
vyhláškou v řízení stavebním a stavební úřad správně postupoval podle §25 odst. 2 ve spojení
s §144 správního řádu (včetně poučení do kdy lze uplatnit námitky), neboť šlo o řízení s velkým
počtem účastníků. Stavební zákon v §112 v rozhodném znění, jehož se stěžovatel dovolává,
stanoví toliko, že v řízení s velkým počtem účastníků se v oznámení o zahájení řízení a v dalších
úkonech účastníci řízení podle §109 písm. e) a f) identifikují označením pozemků a staveb
evidovaných v katastru nemovitostí přímo dotčených vlivem záměru. V daném případě
s odvoláním na toto ustanovení byli účastníci řízení (§27 odst. 2 správního řádu) včetně
stěžovatele identifikováni jménem a příjmením a označením parcelních čísel dotčených pozemků,
jednotlivě bylo doručováno jen účastníkům dle §27 odst. 1 správního řádu (§144 odst. 6
správního řádu). Speciální právní úpravu pro doručování účastníkům řízení, jíž by byl speciální
stavební úřad vázán, nemá v daném případě ani zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích (§16 a násl.) Obiter dictum lze dodat, že povinnost vyvěsit písemnost na úřední
desce obecního úřadu, jehož územního obvodu se týká, v minulosti stanovila v §48 vyhláška
č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona (zákona
č. 50/1976 Sb.). Uvedená vyhláška však byla s účinností od 1. 7. 2006 zrušena.
[21] Skutečnost, že oznámení o zahájení stavebního řízení bylo vyvěšeno na fyzické úřední
desce Městského úřadu Třebíč, není mezi stranami sporná, a tudíž ji není třeba blíže zkoumat.
Stěžovatel naopak tvrdí, že stavební úřad nesplnil svou povinnost vyvěsit písemnost způsobem
umožňujícím dálkový přístup. Dle tvrzení žalovaného bylo oznámení o zahájení stavebního řízení
zveřejněno na elektronické úřední desce stavebního úřadu v době od 14. 3. 2013 do 2. 4. 2013.
Ke správní žalobě přiložil stěžovatel tiskovou sestavu z internetových stránek stavebního úřadu,
která byla pořízena dne 12. 6. 2013. Tato sestava má prokazovat, že se uvedená písemnost
na elektronické úřední desce stavebního úřadu nenacházela. V návaznosti na předložené tiskové
sestavy vyzval krajský soud žalovaného, aby osvědčil formou listin či výstupů z příslušné aplikace
provozu elektronické úřední desky, že předmětná písemnost byla v elektronické podobě
vyvěšena. Výstup z příslušné aplikace žalovaný soudu poskytl (srov. soudní spis, č. l. 57). Vyplývá
z něj, že dokument ve formátu pdf s názvem „14.3.II-410 průtah Číměř“ byl na elektronické
úřední desce vyvěšen od 14. 3. 2013 do 2. 4. 2013. Poslední změna dokumentu byla v aplikaci
provedena 24. 5. 2013 a nic nenasvědčuje tomu, že by s výstupem bylo manipulováno. Krajský
soud dospěl k závěru, že listiny předložené žalovaným jsou důvěryhodné a Nejvyšší správní soud
se s ním v tomto ohledu ztotožňuje. Jak uvedl krajský soud, z tiskových sestav předložených
stěžovatelem není seznatelné, zda se jedná o kompletní tiskové zobrazení obsahu elektronické úřední desky
v inkriminovaném období. Co je však podstatnější, stěžovatel uvedené tiskové sestavy pořídil dne 12.
6. 2013, tedy více než dva měsíce poté, kdy byla předmětná písemnost svěšena. Zcela legitimně
tak mohlo dojít k situaci, kdy se již svěšená písemnost stěžovateli ve vyhledávacím formuláři
nezobrazila, jelikož v okamžiku vyhledávání se již na elektronické úřední desce stavebního úřadu
ani mezi archivovanými písemnostmi nenacházela. Tvrzení stěžovatele o tom, že ze strany
stavebního úřadu došlo k manipulaci, či dokonce falšování údajů v aplikaci pro obsluhu
elektronické úřední desky tudíž není jediným možným vysvětlením dané situace. Nejvyšší správní
soud závěrem odkazuje také na podpůrnou argumentaci krajského soudu, který konstatoval,
že i když žalobce nevznesl žádné námitky v průběhu stavebního řízení, žalovaný posoudil jeho odvolání v plném
rozsahu, přičemž se zabýval i námitkami věcného charakteru směřujícími zejména proti technickým parametrům
předmětné stavby. Žalovaný tedy v plném rozsahu zachoval žalobcův legitimní právní zájem na uplatnění námitek,
i když byly přezkoumány až v napadeném rozhodnutí.
IV.
Závěr a náklady řízení
[22] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu