ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.264.2015:51
sp. zn. 6 As 264/2015 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: J. D.,
zastoupena JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, se sídlem náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9,
Praha 3, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, se sídlem v Praze
8, Pod Sídlištěm 1800/9, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2011, č. j.
ZKI-O-86/939/2011-Bor, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 8 A 336/2011 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně a P. D. nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 13. 9. 2005, s právními účinky
vkladu práva ke dni 9. 11. 2005, vlastnické právo, každý id. 1, k nemovitosti, bytové jednotce č.
13 v budově č. p. 517 na pozemku parc. č. 546, v k.ú. Dejvice, obci Praha, a spoluvlastnickému
podílu na společných částech budovy a spoluvlastnickému podílu na pozemku č. 546 tamtéž (dále
jen „nemovitost“).
[2] Výlučnou vlastnicí uvedené nemovitosti se žalobkyně stala dle rozhodnutí o povolení
vkladu práva na základě kupní smlouvy ze dne 13. 1. 2010, s právními účinky vkladu práva ke dni
26. 2. 2010.
[3] Podle dvou pravomocných rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 25. 3. 2010
o zřízení zástavního práva k podílu id. 1 nemovitosti k zajištění daňové pohledávky za daňovým
dlužníkem P. D. Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen
„katastrální úřad“), kterému byla rozhodnutí doručena 26. 3. 2010, provedl zápis zástavního
práva v části C, listu vlastnictví č. 6090, dle §7 a 8 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o zápisech věcných práv k nemovitostem“).
[4] Žalobkyně podala dne 27. 7. 2010 u katastrálního úřadu návrh na opravu chyby
v katastrálním operátu ve věci uvedené nemovitosti, zapsané na LV č. 6090. Uvedla, že dle výpisu
z katastru nemovitostí bylo k této nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně z rozhodnutí správního
orgánu zapsáno zástavní právo, a to v rámci řízení sp. zn. Z-23158/2010 a Z-23159/2010.
Vklad vlastnického práva žalobkyně k předmětné nemovitosti byl rozhodnutím katastrálního
úřadu učiněn dne 23. 3. 2010 ke dni 26. 2. 2010, přičemž řízení o provedení záznamu zástavního
práva bylo založeno až dne 26. 3. 2010, tedy až poté, co se již žalobkyně stala její výlučnou
vlastnicí, a až poté, co pan P. D., coby původní spoluvlastník, na jehož úkor mělo být zástavní
právo zřízeno, již vlastnické právo (spoluvlastnický podíl) pozbyl. Vzhledem k tomu, že se
správní orgán domáhal zřízení zástavního práva za účelem zajištění své pohledávky
vůči dlužníkovi, který však již v době vydání rozhodnutí správního orgánu o zřízení zástavního
práva nebyl vlastníkem dotčené nemovitosti a nebylo k ní tedy možno dle ustanovení §72 zákona
č. 337/1992 Sb. zřídit zástavní právo, se žalobkyně domnívala, že zápisem zástavního práva
k nemovitosti, která nebyla ve vlastnictví osoby odpovědné správnímu orgánu a určené
v rozhodnutí správního orgánu o zřízení zástavního jako vlastník, došlo ke zřejmému omylu
při vedení katastru nemovitostí. Navrhla proto, aby katastrální úřad provedl opravu chyby
v katastrálním operátu podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „katastrální zákon“), která byla způsobena zřejmým omylem při vedení katastru
nemovitostí a nesprávnostmi v listině, v důsledku čehož došlo k neoprávněnému zápisu
zástavního práva k nemovitosti jiného vlastníka, než byl rozhodnutím správního orgánu,
jímž se zástavní právo zřizuje, určen, a to tak, že zápis v části, C listu vlastnictví č. 6090, vedeném
katastrálním úřadem, týkající se bytové jednotky, vymaže.
[5] Katastrální úřad dne 21. 10. 2010 oznámil žalobkyni neprovedení opravy chyby údajů
v katastru nemovitostí. Na základě nesouhlasu žalobkyně ze dne 19. 11. 2010 katastrální úřad
vydal dne 12. 4. 2011 rozhodnutí sp. zn. OR- 1624/2010-101/5, ve kterém ve výroku vyslovil,
že se nejedná o chybu v katastru nemovitostí podle §8 katastrálního zákona, a že po právní moci
tohoto rozhodnutí zůstanou v katastru nemovitostí evidována zástavní práva ve prospěch
Finančního úřadu pro Prahu 6.
[6] Odvolání žalobkyně ze dne 26. 4. 2011 žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 9. 2011,
č. j. ZKI-O-86/939/2011-Bor, zamítl, současně výrok rozhodnutí katastrálního úřadu změnil tím,
že jej doplnil tak, že: „Žádost, nazvaná „Vyjádření k oznámení katastrálního úřadu o neprovedení opravy
v údajích katastru nemovitostí ze dne 21. 10. 2010 vedeného pod sp. zn. 1624/2010-101“ ze dne
15. 11. 2010, doručená Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha dne
19. 11. 2010 se zamítá“.
[7] V odůvodnění žalovaný potvrdil nedůvodnost návrhu na provedení opravy, protože je-li
obsah katastru v souladu s právními listinami uloženými ve sbírce listin, avšak v rozporu
se skutečným právním stavem, nemůže tento rozpor řešit katastrální úřad postupem
podle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, podle něhož lze provést toliko opravu chyby
vzniklé zřejmým omylem. Za takový omyl však nelze považovat zápis podle pravomocného
rozhodnutí správního orgánu. Skutečnost, že je vlastník nemovitostí odlišný od osoby dlužníka
uvedené v rozhodnutí správního orgánu, nebránila provedení zápisu dle §7 a §8 zákona
o zápisech věcných práv k nemovitostem, jelikož v listině byly přesně označeny nemovitosti
v souladu s katastrálním zákonem a jedná se o věcné právo, které vázne na věci. Proto katastrální
úřad rozhodnutím ze dne 12. 4. 2011 žalobkyni nevyhověl. Trvala-li žalobkyně v odvolání
na tom, že zástavní právo bylo zapsáno na základě vadné listiny, rozhodnutí finančního úřadu,
který si neověřil, že P. D. aktuálně již není vlastníkem zatěžovaných nemovitostí,
a tyto nesrovnalosti musely být zřejmé i katastrálnímu úřadu, a tedy došlo ke zřejmému omylu
při vedení katastru podle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, žalovaný jí nepřisvědčil
a ztotožnil se závěry katastrálního úřadu. S odvoláním na ustanovení §1, §7 a §8 zákona
o zápisech věcných práv k nemovitostem zdůraznil, že v řízení o opravě chyby se uvádí
do souladu stav zápisu v operátu katastru nemovitostí se stavem ve sbírce listin, nelze jím měnit
vlastnická a jiná práva k nemovitostem, opravovat lze pouze chyby vzniklé v rozporu s listinou.
Tím je zakotven rovněž evidenční systém zápisu práv v katastru. V projednávané věci je stav
zápisů v souladu se stavem listin, nejednalo se o zřejmý omyl při vedení a obnově katastru
a katastrální úřad nemohl provést opravu chyby podle §8 katastrálního zákona. V dalším odkázal
na příklady chyb vzniklých zřejmým omylem. K opravě v katastrálním operátu by mohlo dojít
jen na základě změny listiny předložené k záznamu, nadto, jak již katastrální úřad poukázal,
skutečnost, že vlastník nemovitostí byl odlišný od osoby dlužníka uvedené v rozhodnutí
správního orgánu, nebránila v provedení zápisu, protože v listině byly přesně označeny
nemovitosti a jedná se o věcné právo, které vázne na věci.
II. Rozhodnutí městského soudu
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) v zákonné lhůtě žalobu proti označenému rozhodnutí žalovaného. V žalobě namítala,
že rozhodnutím žalovaného (včetně předchozího postupu) byla zkrácena na svých právech. Zápis
zástavních práv záznamem byl učiněn chybně, v rozporu s §45 odst. 1 a 2 katastrální vyhlášky
(vyhl. č. 26/2007 Sb.), z něhož žalobkyně dovozovala, že katastrální úřad měl zkoumat,
zda právní vztahy a jejich změny, které záznamové listiny potvrzují nebo osvědčují, navazují
na dosavadní stav zápisů v katastru. Jestliže v obou záznamových rozhodnutích byl jako vlastník
podílu označen P. D., ale již tomu tak nebylo, byla tato skutečnost z listu vlastnictví patrná a
musela být známa jak finančnímu úřadu i katastrálnímu úřadu. Taková listina nebyla způsobilá být
podkladem pro záznam a katastrální úřad ji měl finančnímu úřadu vrátit. Výlučné vlastnické
právo žalobkyně k předmětné nemovitosti je zásadní překážkou pro učinění záznamu zástavního
práva na podkladě rozhodnutí, které vychází z neaktuálních právních vztahů. Záznam byl
proveden v rozporu s kupní smlouvou, na základě které žalobkyně své vlastnické právo
k předmětu zástavního práva nabyla, i samotnými záznamovými listinami. Záznamové listiny jsou
nicotné pro jejich vnitřní rozpornost a neuskutečnitelnost. Není vinou žalobkyně, že finanční
úřad zjevně nepostřehl změnu v osobě vlastníka této nemovitosti a vydal tak chybné -
neuskutečnitelné rozhodnutí. Zřejmým omylem může být i omyl právní spočívající v zápisu
skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 - 103).
Žalobkyně žádala uvedení údajů katastru do souladu s listinami uloženými ve sbírce listin,
a to odstraněním chybného zápisu zástavních práv, nikoliv aby katastrální úřad či následně
žalovaný rozhodly o tom, zda tu zástavní právo je, či není, jak si chybně tyto úřady vyložily.
Žalobkyni je známo, že katastrální úřad není oprávněn o této otázce rozhodovat, nicméně v dané
věci šlo pouze o chybný zápis, katastrální úřad by svou pravomoc nepřesáhl. Tato skutečnost
vyplývá i z judikatury, podle které lze zápis (výmaz) údaje o zástavním právu na základě listin,
které nesplňují požadavky stanovené §7 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
opravit cestou opravy chyb v katastrálním operátu. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené
rozhodnutí žalovaného a rovněž jemu předcházející rozhodnutí katastrálního úřadu zrušil.
[9] Městský soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. V odůvodnění vycházel
z §8 odst. 1 písm. a) a b) katastrálního zákona a uzavřel, že pravomoc katastrálního úřadu
při provádění opravy chyby v katastrálním operátu je tím definována a současně, vzhledem
k taxativnímu výčtu je zřejmé, co se rozumí „chybou“, a že jiné vady nejsou takovými chybami,
které by bylo možno postupem podle §8 katastrálního zákona opravit.
[10] Spatřovala-li žalobkyně takovou opravitelnou vadu v tom, že katastrální úřad zaevidoval
zástavní právo k nemovitosti ve prospěch Finančního úřadu pro Prahu 6, ačkoliv v době
provedení záznamu již tuto nemovitost nevlastnila osoba, k jejíž tíži bylo zástavní právo zřízeno,
ale vlastníkem byla právě žalobkyně, odkázal městský soud na výklad a aplikaci §8 katastrálního
zákona v judikatuře Nejvyššího správního soudu, která setrvává na názoru, že předpokladem
opravy chybného údaje v katastru podle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona je existence
rozporu mezi údaji katastru a listinami založenými ve sbírce listin. Katastrální úřad při opravě
chybného údaje nemůže vybočit ze své evidenční role a při rozhodování o opravě chybného
údaje fakticky nalézat právo; to přísluší pouze soudům v občanskoprávním řízení. K tomu citoval
z rozsudku ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012 – 31, podle něhož „Je potřeba zdůraznit, že omyl
ve smyslu ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona musí být zřejmý, tj. jednoznačně seznatelný. Postupem
podle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona nelze napravit jakýkoliv nesoulad mezi evidovanými údaji
a skutečností. Pokud subjekt namítá existenci chyby, která je nejasná nebo sporná, může se ochrany svých práv
domoci především u civilních soudů, například cestou žaloby na určení existence jím tvrzeného práva [ust. §80
písm. c) o. s. ř.]. Závěr o tom, že tvrzená chyba v údajích evidovaných v katastru nemovitostí není zřejmým
omylem, tedy sám o sobě nemůže být považován za odmítnutí spravedlnosti. Subjekt dotčený touto chybou má vždy
otevřenu cestu, jak se u soudu domoci věcného přezkumu toho, zda mu dané právo svědčí či nikoliv. Je přitom
na něm, aby správně vyhodnotil, pro který procesní postup jsou splněny zákonné podmínky.“ Obdobně odkázal
na rozsudek ze dne 24. 4. 2013, č. j. 7 As 131/2012 – 32, podle něhož „(ř)ízení o opravě chyb
v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce listin.
Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji.“ a rozsudek ze dne
31. 7. 2013, č. j. 7 As 90/2012 – 65, v němž soud vyslovil, že „Katastrální úřad je tedy oprávněn
(a povinen) opravit pouze takové údaje katastru, které jsou chybné v důsledku zřejmého omylu. To znamená,
že musí existovat rozpor mezi údaji katastru a listinami založenými ve sbírce listin. Zápis v katastru je podmíněn
jednak existencí listiny, jednak tím, že tato listina má určitý obsah a že z jejího obsahu vyplývá závěr o existenci
či neexistenci určitých práv nebo povinností vztahujících se k nemovitosti. Katastrální úřad se sice nevyhne
vedle ověření, že určitá listina existuje a splňuje předepsané formální a obsahové náležitosti, také v určité míře
i její interpretaci, tedy vyvození, jaká práva nebo povinnosti z listiny vyplývají, ale při opravě chybného údaje
katastru však nemůže katastrální úřad vybočit ze své evidenční role a při rozhodování o opravě chybného údaje
fakticky nalézat právo, tedy i posuzovat, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění se jejich obsah,
přecházejí na jiné osoby apod. To přísluší pouze soudům v občanskoprávním řízení. Proto katastrální úřad může
v řízení o opravě chyby katastru činit jen základní a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu
jím zkoumaných listin a nemůže řešit sporné právní otázky.“
[11] Uzavřel, že evidence zástavního práva k nemovitosti byla provedena nikoliv svévolně,
ale na základě pravomocných rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6, katastrální úřad nebyl
oprávněn zkoumat věcnou správnost či právní bezvadnost těchto rozhodnutí, s výjimkou toho,
zda tato rozhodnutí obsahují zákonem předepsané formální a obsahové náležitosti.
V tomto směru rozhodnutí o zřízení zástavního práva obstála a katastrální úřad nepochybil,
jestliže na jejich podkladě provedl evidenci tohoto práva. Nepochybil ani v tom, když odmítl
provést k návrhu žalobkyně opravu podle §8 katastrálního zákona. Je-li předpokladem
pro takovou opravu rozpor mezi údaji katastru a listinami založenými ve sbírce listin,
pak nezbývá než konstatovat, že v projednávané věci takový rozpor neexistuje – údaje v katastru
nemovitostí odpovídají údajům v listinách (rozhodnutích). Spočívá-li problém v tom,
že podle názoru žalobkyně došlo k rozporu mezi těmito listinami (rozhodnutími)
a mezi skutečným stavem, pak tento rozpor nemohl řešit katastrální úřad, ani žalovaný,
jelikož k tomu nemají pravomoc.
[12] Městský soud odmítl argumentaci žalobkyně o zřejmé nesprávnosti záznamových listin
(rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6) s tím, že „obě rozhodnutí nijak „zřejmě“ nesprávná nejsou –
je z nich jasné, jaký orgán veřejné moci je vydal, v jakém řízení a v jaké věci a co jimi bylo rozhodnuto. Vnitřně
rozporná tato rozhodnutí rovněž nejsou, protože jejich části či tvrzení v nich obsažená si nijak vzájemně neodporují
– ostatně žalobkyně tuto rozpornost dovozuje z nesouladu rozhodnutí s evidencí osoby vlastníka,
tedy se skutečností stojící nikoliv „uvnitř“, ale „vně“ rozhodnutí. Předmět rozhodnutí pak byl podle názoru soudu
uskutečnitelný, neboť zástavním právem dotčené nemovitosti objektivně existovaly. Měl-li by se podle názoru
žalobkyně katastrální úřad zabývat i zkoumáním toho, zda je v listině (rozhodnutí) označen za vlastníka ten,
kdo je jím podle katastru nemovitostí, má soud za to, že tím by katastrální úřad již vybočoval ze své evidenční role
a fakticky by tak přezkoumával rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, což mu nepřísluší.“
[13] V závěru dodal, že měla-li žalobkyně za to, že rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6
odporují skutečnému stavu, nezbývalo jí, než zákonnými prostředky brojit proti těmto
rozhodnutím, nikoliv však domáhat se opravy v údajích katastru nemovitostí a následně napadat
rozhodnutí katastrálního úřadu, resp. žalovaného, o zamítnutí žádosti o tuto opravu.
III. Kasační stížnost a vyjádření účastníka řízení
[14] Žalobkyně /stěžovatelka/ se řádně a včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
rozsudku městského soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a/, b/ a d/zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[15] Stěžovatelka namítla, že žalovaný nesprávně aplikoval §8 odst. 1 písm. a) katastrálního
zákona. Shodně jako v odvolání a žalobě tvrdí, že předmětné záznamové listiny trpěly
takovými nedostatky, pro které neměl být namítaný zápis do katastru nemovitostí vůbec učiněn.
Katastrální úřad v rozporu s §45 odst. 1 vyhl. č. 26/2007 Sb. vůbec nezkoumal, zda právní
vztahy a jejich změny, které záznamové listiny potvrzují nebo osvědčují, navazují na dosavadní
stav zápisu v katastru nemovitostí.
[16] Nesouhlasí proto se závěrem městského soudu, že „měl-li by se podle názoru žalobkyně
katastrální úřad zabývat i zkoumáním toho, zda je v listině (rozhodnutí) označen za vlastníka ten,
kdo je jím podle katastru nemovitostí, má soud za to, že tím by katastrální úřad již vybočoval ze své evidenční role
a fakticky by tak přezkoumával rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, což mu nepřísluší.“ Jde o formalistický
názor a v tomto kontextu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 224/98.
[17] Při zápisu zástavního práva byla nemovitost dle údajů v katastru ve vlastnictví
stěžovatelky, tedy jiného subjektu, než který byl jako vlastník nemovitosti a dlužník uveden
v rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6, katastrální úřad neměl ignorovat nesoulad nové
listiny určené k vložení do sbírky listin a listin již do sbírky založených, a zcela evidentně
tímto formalistickým postupem zatížil zástavním právem nemovitost, jež se v době zápisu
zástavního práva nacházela ve vlastnictví jiného subjektu než dlužníka.
[18] Jestliže katastrální úřad takto chybně postupoval, bylo následně na místě, aby své procesní
pochybení napravil, jak mu ukládá §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti obdobně jako již ve vyjádření k žalobě setrval
na správnosti svého postupu. Výklad uvedeného institutu opravy chyb v katastru nemovitostí
zaujatý judikaturou i odbornou literaturou, a to ve vztahu k právní úpravě účinné v době
provedení záznamu a rozhodnutí o neprovedení opravy chyby v katastru je týž. K námitce
protiústavnosti takového výkladu a aplikace jednoduchého práva poukázal na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 43/99.
IV. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka
je v souladu s ustanovením §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem.
[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
stěžovatelkou uplatněných bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[22] Jako důvody podané kasační stížnosti označila stěžovatelka ustanovení §103 odstavec 1
písm. a), b) a d)s. ř. s.
[23] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[24] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[25] Nejvyšší správní soud není vázán konkrétním označením důvodů kasační stížnosti,
jak je vymezila stěžovatelka. Podle konstantní soudní judikatury Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, rozsudek
ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 52/2006 - 222) není rozhodující, jestliže stěžovatel sám své důvody
nepodřadil k jednotlivým zákonným ustanovením či tak učinil nepřesně, pokud ve znění kasační
stížnosti její důvody jsou seznatelné a odpovídají zákonným kasačním důvodům podle §103
odst. 1 s. ř. s. V kasační stížnosti se stěžovatelka dovolává i důvodu podle §103 odstavec 1
písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě jinou vadu řízení před soudem však konkrétně nespecifikuje.
K uvedenému důvodu je však Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.). V daném případě výrok rozsudku městského soudu není vnitřně rozporný,
z odůvodnění lze zjistit, na základě jakých skutkových zjištění a z jakých konkrétních důvodů
soud žalobu zamítl. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění
soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody,
pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou
takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným.
[26] Mezi stěžovatelkou a žalovaným není sporný skutkový stav věci shora uvedený v bodech
[1] až [4]. Ve vztahu k těmto konkrétním skutkovým zjištěním stěžovatelka namítá nesprávnou
aplikaci §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, a to jak spr ávními orgány obou stupňů,
tak městským soudem, který měl proto žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, potažmo
katastrálního úřadu zrušit. Podle jejího právního názoru zápis zástavního práva k nemovitosti
provedený katastrálním úřadem na základě záznamových listin (rozhodnutí Finančního úřadu
pro Prahu 6) neměl být proveden, protože dle údajů v katastru byla v té době nemovitost
v jejím vlastnictví, tedy jiného subjektu, než který byl jako vlastník nemovitosti a dlužník uveden
v záznamových listinách. Stěžovatelka považovala za možné zápis zástavního práva odstranit
postupem podle §8 katastrálního zákona, neboť byl podle ní učiněn „zřejmým omylem“.
[27] Procesní prostředek dle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, jak správně městský
soud v rozsudku s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, je však určen
k opravě chybného údaje katastru, který vznikl zřejmým omylem při vedení a obnově katastru.
Řízení o opravě chyb v katastrálním operátu (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 11. 2014, č. j. 7 As 119/2014 - 53) „podle §8 odst. 1 katastrálního zákona slouží k uvedení
údajů katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce listin… Smyslem řízení o opravě chyby, jsou-li
pro provedení opravy splněny zákonné podmínky, je uvedení evidovaných údajů do souladu se skutečným obsahem
listin, které má katastrální úřad k dispozici. Toto restriktivní pojetí pravomocí katastrálního úřadu vyplývá
z toho, že se jedná o správní orgán provádějící pouze evidenci na základě předložené listiny a nikoliv orgán
povolaný k přezkumu její pravosti či správnosti. Možnosti katastrálního úřadu ve vztahu k opravě zřejmým
omylem vzniklých chyb jsou limitovány také během času a s ním přicházejícími objektivními skutečnostmi.“
[28] Vyčerpávající definice slovního spojení „zřejmý omyl“ dosud v judikatuře ani v odborné
literatuře provedena nebyla, ostatně taková definice by byla velmi obtížná. Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103, publikovaném
pod č. 2098/2010 Sb. NSS, jehož se stěžovatelka dovolávala, vyplývá, že „Neurčitý pojem zřejmý
omyl je tudíž potřeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl
týkající se skutkových okolností (error facti – zejména případy chyb v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů,
zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený)
tak omyl právní (error iuris – např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti
na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). Tento omyl bude
přitom pravidelně způsoben činností pracovníka katastru. Omyl je totiž charakteristický vždy tím,
že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad
katastru se skutečným stavem (např. změnu právní úpravy zápisů do katastru, či zničení katastrálního operátu
v důsledku požáru či povodně: zde nelze rozpor se skutečným stavem napravit opravou zřejmého omylu,
nýbrž cestou revize či obnovy katastrálního operátu).“
[29] Za zřejmý omyl lze považovat takovou chybu, která je jasná každému odborníkovi
na danou oblast (srov. E. Barešová, P. Baudyš: Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem, Komentář, 3. vydání, C. H. BECK, Praha 2002, str. 227). Zřejmým
omylem tak může být zápis údaje provedený v rozporu s konkrétní listinou, která byla podkladem
pro tento zápis, nikoli rozpor mezi údaji v samotných listinách, které byly podkladem
pro postupně prováděné zápisy, jak se stěžovatelka domnívá. Zřejmý omyl musí spočívat
v rozporu mezi údajem v listině předložené k zápisu a údajem na základě této listiny zapsaným
do katastru. Podle §8 odstavce 2 katastrálního zákona katastrální úřad opraví chybné údaje
katastru, které vznikly nesprávnostmi v listinách, podle nichž byly zapsány, (až) na základě opravy
listiny provedené tím, kdo listinu vyhotovil nebo kdo je oprávněn opravu listiny provést.
[30] V souladu s §8 odst. 1 a 2 katastrálního zákona katastrální úřad postupoval v daném
případě při provedení zápisu zástavního práva záznamem na základě rozhodnutí vydaných
Finančním úřadem pro Prahu 6 a žalovaný jeho postup aproboval a v odůvodnění svého
rozhodnutí (str. 8) mj. zdůraznil, že „v případě zápisu práva v režimu záznamu nelze obsahově
přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu…Ani v případě, že se KÚ z nějakého důvodu domnívá, že listina
obsahuje nesprávné údaje, které však nelze podřadit pod chyby v psaní, počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti….
Nemá možnost provedení záznamu odmítnout. Na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu
nebo soudu (nejedná-li se o nicotný právní akt), které nemá vady uvedené v §8 odst. 1, je katastrální úřad
povinen záznam provést…Vždy musí vycházet z té podoby a obsahu rozhodnutí, v jaké bylo příslušným státním
orgánem vydáno…K opravě v katastrálním operátu by totiž mohlo dojít pouze v tom případě, že by se příslušným
způsobem změnila listina, na jejímž základě byl záznam zákonného zástavního práva proveden.“
[31] Městský soud v Praze proto správně žalobě nepřisvědčil, neboť v daném konkrétním
případě zápis zástavního práva k nemovitosti odpovídal údajům v záznamových listinách a nešlo
o zápis údajů, který by vznikl zřejmým omylem, ale bylo na stěžovatelce, aby se případně
domáhala zrušení či změny samotných rozhodnutí finančního úřadu, pokud byly vydány
v rozporu se skutečným stavem. Městský soud rovněž vyhodnotil obě záznamové listiny a zcela
v souladu s jejich obsahem uzavřel, že nijak „zřejmě“ nesprávná tato rozhodnutí nejsou.
Napadá-li stěžovatelka jeho závěr (str. 6 rozsudku městského soudu dole) poukazující na to,
že by katastrální úřad vybočil ze své evidenční role a fakticky by přezkoumával rozhodnutí
správního orgánu, pokud by zkoumal, zda je v rozhodnutí označen za vlastníka ten,
kdo je jím podle katastru nemovitostí, není tento závěr v rozporu se zákonnou úpravou opravy
chyb v katastrálním operátu ani požadavky §7 a 8 zákona o zápisech věcných práv
k nemovitostem v rozhodném znění, protože zástavní právo je právem váznoucím na věci
a nemovitost byla řádně označena.
[32] Podle §72 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2010 k zajištění daňové
pohledávky a jejího příslušenství mohl správce daně zřídit rozhodnutím zástavní právo.
Rozhodnutí muselo obsahovat označení daňové pohledávky, její výši a předmět zástavního práva;
rozhodnutí o zřízení zástavního práva mohl správce daně z vlastního anebo z jiného podnětu
změnit anebo zrušit. Zástavní právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí,
jakož i k dalším věcem, o kterých jsou vedeny veřejné registry, vzniklo doručením rozhodnutí
o zřízení zástavního práva katastrálnímu úřadu, popřípadě tomu, kdo vede veřejný registr.
Podle odst. 6) téhož ustanovení správce daně mohl rozhodnout o zřízení zástavního práva
k majetku vlastníka, odlišného od daňového dlužníka, jehož nedoplatek je zajišťován,
a to na základě písemného souhlasu vlastníka s úředně ověřeným podpisem.
Kromě již uvedených důvodů, nelze tak přisvědčit stěžovatelce ani potud, že katastrální úřad měl
skutečnost, že vlastník nemovitosti zapsaný v katastru byl odlišný od osoby dlužníka označeného
v rozhodnutích (záznamových listinách), posoudit sám, jako „zřejmý omyl“, neboť ke zřízení
zástavního práva k nemovitosti mohlo dojít se souhlasem vlastníka nemovitosti, odlišného
od dlužníka. Skutečnost, zda nebyl požadovaný souhlas dán, nepříslušelo posoudit katastrálnímu
úřadu v řízení o odstranění chyb v katastrálním operátu.
[33] Správně proto městský soud uvedl, že má -li stěžovatelka za to, že záznamové listiny
odporují skutečnému stavu, měla brojit proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 6
o zřízení zástavního práva. Stěžovatelka sama totiž spatřuje nezákonnost právě v rozhodnutích
finančního úřadu o zřízení zástavního práva spočívající v tom, že finanční úřad v době vydání
těchto rozhodnutí nepostihl změnu, k níž došlo před jejich vydáním, totiž že se stala výlučnou
vlastnicí nemovitosti.
[34] Nejvyšší správní soud dodává, že k odstranění zápisu zástavního práva k nemovitosti
nemohlo v dané věci dojít postupem dle §8 odst. 1 katastrálního zákona, který stěžovatelka
zvolila, nýbrž jen v návaznosti na zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6 o zřízení
zástavního práva cestou opravných prostředků, uplatněných stěžovatelkou u finančních orgánů
(tzn. na základě jiné listiny), popř. na základě listiny dokládající zánik zástavního práva.
Ke zrušení rozhodnutí o zřízení zástavního práva, po vyčerpání opravných prostředků, mohlo
dojít i na základě podané žaloby podle §65 s. ř. s. Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne
27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54 (publ. pod č. 1982/2010 Sb. NSS) je rozhodnutí finančních
orgánů o zřízení zástavního práva soudem přezkoumatelné.
[35] Podle ustanovení §5 odst. 7 katastrálního zákona, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013,
právní vztahy nemohou být dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu
ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou. Záznam
do katastru, který by spočíval ve výmazu zástavního práva k nemovitosti, by proto mohl
katastrální úřad provést jen na základě listiny dokládající změnu ve smyslu předně uvedeném.
[36] Postup katastrálního úřadu byl podle stěžovatelky rovněž v rozporu s §45 odst. 1 vyhl.
č. 26/2007 Sb., neboť nezkoumal, zda právní vztahy a jejich změny, které záznamové listiny
potvrzují nebo osvědčují, navazují na dosavadní stav zápisu v katastru nemovitostí.
[37] Katastrální úřad při provádění záznamu byl podle §8 odst. 1 zákona o zápisech věcných
práv k nemovitostem, ve znění rozhodném a účinném do 31. 12. 2011, povinen zjistit „zda je
předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností.“ Ke změně
tohoto ustanovení došlo až od 1. 1. 2012 („Katastrální úřad zjistí, zda je předložená listina bez chyb
v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností a zda navazuje na dosavadní zápisy v katastru).
Povinnosti katastrálního úřadu rozvedl §45 odst. 1 vyhl. č. 26/2007 Sb., tak, že stanovil
povinnost katastrálního úřadu zkoumat „zda listiny uvedené v §39 až 44 jsou čitelné a rozhodnutí
uvedená v §39 a §41 až 44 jsou pravomocná, zda nemovitosti v nich uvedené jsou označeny podle katastrálního
zákona, zda právní vztahy a jejich změny, které listiny potvrzují nebo osvědčují, navazují na dosavadní stav
zápisů v katastru, popřípadě zda neobsahují chyby v psaní a počítání nebo jiné zřejmé nesprávnosti.“
V případech, kdy věcná práva vznikla na základě doručených pravomocných rozhodnutí státního
orgánu, byl katastrální úřad povinen zkoumat předložené listiny z hlediska návaznosti údajů
v katastru nemovitostí v rozsahu omezení, které povaha zápisu práva záznamem (na rozdíl
od zápisu provedeného na základě rozhodnutí o povolení vkladu práva do katastru) má.
Protože nejde o konstitutivní zápis (§14 o dst. 2 zákona o zápisech věcných práv
k nemovitostem), ale záznam je úkonem, který nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik práva,
před provedením záznamu není proto katastrální úřad povinen v takových případech zkoumat
„právní vztahy a jejich změny“, tzn. důvody zřízení zástavního práva finančním úřadem ani vyžadovat
od něho doložení případného souhlasu vlastníka, odlišného od dlužníka, ke zřízení zástavního
práva.
[38] K uvedenému lze dodat, že pokud se stěžovatelka domnívala, že zápis zástavního práva
záznamem do katastru nemovitostí byl proveden v rozporu se zákonem, přicházela v úvahu
i obrana proti provedení samotného zápisu zástavního práva záznamem do katastru žalobou
na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením dle §82 a násl. s. ř. s.
(srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98).
[39] Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999,
sp.zn. III.ÚS 224/98 a jeho závěru, že „Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky,
za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních
práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody
v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem
jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní
normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý
formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.“ Dovozuje, že žalovaný ignoroval
nesoulad nové listiny určené k vložení do sbírky listin a listin do sbírky již založených, městský
soud podle jejího názoru postupoval formalisticky při výkladu evidenční role katastrálního úřadu.
[40] Nejvyšší správní soud, vzhledem k shora uvedenému, stěžovatelce nemohl přisvědčit.
V daném konkrétním případě vyložil institut „Oprava chyb v katastrálním operátu“ dle §8
katastrálního zákona městský soud v souladu s výkladem zastávaným ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu (nález ze dne 3. 5. 1999, sp.zn. IV. ÚS 43/99),
jak konečně již ve vyjádření k žalobě i ke kasační stížnosti poukázal žalovaný. Jde o prostředek,
jímž se lze domáhat toliko opravy údajů, které byly zapsány do katastru v rozporu s údajem
v listině, která byla podkladem pro zápis, a to „zřejmým omylem“. V dané věci však ke zřejmému
omylu při zápisu nedošlo, k výmazu provedeného zápisu proto nemohl vést postup stěžovatelkou
navrhovaný. K obraně svých práv musí každý volit postup zákonem stanovený a soudu nepřísluší
extenzivním výkladem práva stírat rozdíl mezi jednotlivými zákonem stanovenými postupy; tím
spíše soud nemůže vázat státní orgán výkladem práva, který by mu dával větší pravomoc,
než mu zákonem vymezenou.
[41] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů neshledal v závěrech správních orgánů
a městského soudu žádné pochybení.
V. Závěr a náklady řízení
[42] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, proto ji zamítl
postupem podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
[43] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů
řízení nepřísluší. Žalovanému náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu