ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.6.2016:20
sp. zn. 6 As 6/2016 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce:
Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Petrem Holým, akvokátem, se sídlem Na Kozačce 7, Praha 2,
proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Vítězné
náměstí 5, Praha 6, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany, sekce legislativní a právní, odbor
pro právní zastupování, se sídlem náměstí Svobody 471/4, Praha 6, týkající se žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. března 2014, č. j. MOCR 40662-4/2013-1304, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2015,
č. j. 11 Ad 11/2014 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se za mí t á .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 22. prosince 2015
č. j. 11 Ad 11/2014-28 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 4. března 2014,
č. j. MOCR 40662-4/2013-1304 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitele
Společného operačního centra Ministerstva obrany ze dne 21. listopadu 2013,
č. j. MOCR 40662-2/2013-1160 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) o zamítnutí žádosti
žalobce a nevyhovění návrhu na přerušení řízení.
[2] Výše zmíněnou žádostí ze dne 9. listopadu 2004 stěžovatel uplatňoval nárok na doplacení
částky 49.616 USD, jehož oprávněnost spatřoval v souvislosti s vykonanou službou vojenského
pozorovatele v rámci mise v Iráku na základě zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně
za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech,
a s odkazem na rozhodnutí ministra obrany ze dne 5. srpna 2004 č. j. 10161/2004- 8764,
o přiznání nároku vojenským pozorovatelům na příplatek v cizí měně. Při zkoumání, zda je nárok
vznesený stěžovatelem vymahatelný, dospěl prvoinstanční orgán k závěru, že předmětný nárok
je již promlčen z důvodu vzniku v období od 24. srpna 1995 do 2. září 1996 a od 14. ledna 1998
do 28. ledna 1999, a tudíž tříletá promlčecí lhůta dle občanského zákoníku uplynula nejpozději
v březnu 2002. Žadatel mohl uplatnit svůj nárok v době, kdy vznikl nebo vznikal,
a případně kdykoliv před promlčením. Protože tak neučinil, došlo k promlčení jeho nároku.
[3] Žalovaný se v odvolacím rozhodnutí s tímto názorem ztotožnil a uzavřel, že s ohledem
na uplynutí promlčecí doby nelze stěžovateli z předmětného období přiznat jakýkoli uplatňovaný
nárok. Stěžovatelovo odvolání proto zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[4] Žalobce se následně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou podanou
k městskému soudu. Městský soud shledal žalovaného námitku promlčení za řádně uplatněnou,
přestože ji stěžovatel napadl námitkou údajného rozporu s dobrými mravy. Městský soud
této námitce nepřisvědčil. Považoval za rozhodné, že stěžovatel se začal zaplacení příplatku
domáhat až poté, co v roce 2004 došlo k přehodnocení dosavadního stanoviska Ministerstva
obrany o nemožnosti vyplácení uvedeného příspěvku vojákům vykonávajícím funkci vojenského
pozorovatele v misích mezinárodních organizací. Poukázal na to, že s těžovateli objektivně
nic nebránilo v tom, aby své právo na zaplacení zvláštního příplatku uplatnil včas. Autorita
Ministerstva obrany jakožto ústředního orgánu státní správy ani skutečnost, že žalovaný,
jakožto služební funkcionář, je ve vztahu k žalobci ve sl užebně nadřazeném postavení,
mu nemohla nikterak bránit v tom, aby se zaplacení z vláštního příspěvku domáhal před
uplynutím promlčecí doby, pokud měl za to, že mu právo na zaplacení tohoto příplatku náleží.
Konstatoval, že projednávaná věc není výjimečným případem, jenž by odůvodňoval odepření
práva uplatnit účinně námitku promlčení, a proto žalobu stěžovatele zamítl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti výše uvedenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel dne 8. ledna 2016
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“ ).
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozsudku městského soudu tkvící
v nesprávném právním posouzení věci, neboť dle jeho názoru předmětná situace odpovídá
výjimečnému stavu, za kterého je možné zasáhnout do principu právní jistoty a odepřít právo
uplatnit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy. I přesto, že byly stěžovatelovy shodné
námitky ze žaloby již vyvráceny a odůvodněny městským soudem , tak nadále tvrdí, že uplynutí
promlčecí doby nezavinil, neboť se v dobré víře řídil oficiálním výkladem zákona č. 143/1992 Sb.
ze strany „samotného autora“, tedy České republiky. Namítá, že jednal s důvěrou ve stát,
resp. jeho příslušný orgán. Poukazuje na to, že odmítnutí jeho nároku zapříčinilo nabourání
principu právní jistoty, který v sobě zahrnuje i důvěru ve stát a jeho orgány, jakož i princip
spravedlnosti. Stěžovatel sice neměl žádné pochybnosti o oficiálním výkladu zákona, namítá,
že to však nelze srovnávat se situací, kdy zaměstnavatel nezaplatí zaměstnanci mzdu,
kterou mu platí každý měsíc a která mu nepochybně náleží, a poté zaměstnanec zapomene
svůj nárok uplatnit.
[7] Zánik nároku stěžovatele by tak byl nepřiměřeně tvrdým postihem, neboť žalovaný
vytvořil nespravedlivou situaci tím, že zpětně od určitého data některé promlčené nároky přiznal
a vyplatil, a to tak, že datum 1. prosince 1999 doslova „vystřelil od boku“. S tímto datem
se však ve vztahu k předmětnému nároku neváže žádná významná událost, a pokud žalovaný
odkazoval na nabytí účinnosti nového zákona o vojácích z povolání, je třeba zdůraznit,
že ten se daného problému vůbec nedotýká. Je tudíž toho názoru, že zánik jeho nároku
na příspěvek v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem, ve srovnání
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel připustil, že mu je známo, že správní s oudy v obdobných případech
jeho kolegům nevyhovují. Přesto kasační stížnost podává kvůli vyčerpání všech vnitrostátních
opravných prostředků, aby se mohl obrátit na Evropský soud pro lidská práva.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti znovu
uplatňuje stejné námitky jako v řízení před městským soudem, a proto pouze odkázal
na svá dřívější vyjádření. Vzhledem k tomu, že vyjádření žalovaného neobsahovalo žádné nové
skutečnosti či argumenty, Nejvyšší správní soud je nezasílal stěžovateli n a vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvod kasační stížnosti, jak jej stěžovatel
obsahově vymezil, se opírá o §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná
ani z jiných důvodů plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že v e skutkově a právně obdobných věcech
rozhodl již v řízení vedených pod sp. zn. 3 Ads 83/2013, 3 As 262/2014 či 2 As 4/2015.
Argumentace tehdejších stěžovatelů se přitom podstatným způsobem nelišila od té, již stěžovatel
vznesl v nynějším řízení. Nejvyšší správní soud také podotýká, že závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem aproboval i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 2. února 2015
sp. zn. IV. ÚS 3138/14 nebo ze dne 31. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 2097/15, dostupné
z http://nalus.usoud.cz).
[13] Co se týče nyní projednávané věci, n árok stěžovatele na zvláštní příplatek ve výši
49 616 USD měl vzniknout v souvislosti s jeho působením jako vojenského pozorovatele
v zahraničí v období od 24. srpna 1995 do 2. září 1996 a od 14. ledna 1998 do 28. ledna 1999.
Nárok na příplatek v cizí měně tak vznikl stěžovateli podle ustanovení §11 odst. 3 zák ona
č. 143/1992 Sb., které v rozhodném znění znělo následovně: „Příslušníku ozbrojených sil vyslanému
v rámci jednotky mírových sil mimo území České republiky se po dobu působení v zahraničí poskytne zvláštní
příplatek v jiné než české měně za podmínek a v e výši stanovených prováděcím předpisem vydaným podle §23.”
Tímto prováděcím předpisem bylo nařízení vlády č. 79/1994 Sb., o platových poměrech
zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků
Sboru požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací (služební platový řád) ,
podle jehož ustanovení §10 odst. 8 v rozhodném znění platilo, že „vojáku z povolání, který je vyslán
v rámci jednotky mírových sil k účasti na mírových operacích Organizace spojených n árodů, se poskytuje po dobu
působení v zahraničí místo příplatku podle odstavce 3 nebo 7 příplatek ve výši 700 USD až 3000 USD
měsíčně. Podmínky pro určení výše příplatku v rámci tohoto rozpětí stanoví a výši příplatku vojáku z povolání
určí ministr obrany.“
[14] Žalovaný ovšem dospěl k závěru, že nárok stěžovatele byl promlčen, přičemž tuto úvahu
aproboval i městský soud. Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. července 2014 č. j. 3 Ads 83/2013 - 39, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že pro otázky
promlčení je třeba na případ aplikovat obecnou tříletou lhůtu podle §101 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, která v tomto případě marně uplynula. Pro úplnost zde Nejvyšší správní soud
poznamenává, že v rozsudku ze dne 27. května 2015 č. j. 2 As 4/2015-26 druhý senát Nejvyššího
správního soudu uvedl, že promlčení práva na výplatu zvláštního příplatku náležejícího
příslušníku ozbrojených sil vyslanému v rámci jednotky mírových sil mimo území České
republiky je třeba posuzovat podle §9 zákona č. 480/1992 Sb., o hmotném zabezpečení vojáků
a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu . Je však na místě poznamenat,
že promlčecí lhůta je i podle posledně jme novaného ustanovení tříletá a že stěžovatel délku
promlčecí lhůty v kasační stížnosti nijak nerozporoval.
[15] Stěžovatelem uplatněné námitky lze rozdělit do dvou skupin. V první řadě stěžovatel
namítal, že uplatnění námitky promlčení žalovaným bylo v rozporu s dobrými mravy,
neboť promlčení stěžovatelova nároku zapříčinil sám žalovaný svým ustáleným výkladem.
V druhé stížnostní námitce stěžovatel namítal, že byl dis kriminován, neboť žalovaný
jako rozhodné datum pro zpětné přiznání některých promlčených práv stanovil 1. prosinec 1999,
přičemž toto datum podle stěžovatele žalovaný „vystřelil od boku“. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že obě námitky jsou nedůvodné.
[16] Co se týče první námitky, sám žalovaný ve vyjádření k žalobě připustil, že Ministerstvo
obrany do 5. srpna 2004 zastávalo výklad, podle něhož byl předmětný příplatek poskytován
toliko vojákům z povolání, kteří byli v rámci české jednotky vysláni do jednotky mnohonárodních
sil mimo území České republiky. Podle takového výkladu naopak nárok na příspěvek nesvědčil
vojákům, kteří s diplomatickými pasy vykonávali službu v zahraničí jako pozorovatelé v misích
OSN, OBSE či ZEU, neboť byli individuálně předáván i do dispozice mezinárodních organizací.
Účast v pozorovatelských misích vycházela z principu dobrovolnosti. V roce 2004 ovšem došlo
ke změně přístupu a v důsledku novely rozkazu ministra obrany č. 49/2003 – Poskytování
zvláštního příplatku v jiné než české měně v rezortu Ministerstva obrany – dosáhli na příspěvek
i vojáci vykonávající službu v zahraničí jako pozorovatelé v misích jmenovaných mezinárodních
organizací. Co se týče promlčení nároků na předmětný příspěvek, žalova ný ve svém vyjádření
uvedl, že ministr obrany dospěl k závěru, že námitka promlčení bude uplatňována
vůči všem nárokům, jejichž splatnost nastala před 1. prosincem 1999, přičemž toto datum se váže
k nabytí účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, kterým došlo k zásadnímu
přehodnocení dosavadních služebních vztahů vojáků z povolání.
[17] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uplatnění námitky promlčení v nyní
projednávané věci nepředstavovalo rozpor s dobrými mravy. Vztahem námitky promlčení
a korektivu dobrých mravů se v různých kontextech zabývaly české vrcholné soudy. Zejména lze
poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU
367) a nález ze dne 25. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/2010 (N 101/61 SbNU 527), v nichž
Ústavní soud obecně vymezil podmínky pro uplatnění korektivu dobrých mravů vůči námitce
promlčení
takto:»Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situac e, že
uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, vůči němuž by zánik nároku v důsledku
uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného
práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy
představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci
prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem „dobré mravy“ nelze vykládat pouze jako soubor mravních
pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivn ích práv a povinností,
ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání
spravedlnosti.« Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010 posuzoval
uvedený problém v kontextu promlčení pohledávky ze smlouvy o půjčce a dospěl k následujícímu
právnímu názoru, který výstižně charakterizuje podmínky pro uplatnění korektivu dobrých mravů
na námitku promlčení: „Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva
uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění
námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil,
a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn
tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“
[18] Ke sporné otázce se vyjádřil také Nejvyšší správní soud, a to ve věci obdobné
nyní projednávanému případu. V citovaném rozsudku č. j. 3 Ads 83/2013 - 39 uvedl: »Stěžovatel
ony výjimečné okolnosti uplatnění svého práva na přiznání zvláštního příplatku za službu v zahraniční misi
spatřuje zejména v tom, že uplynutí promlčecí doby nezavinil, neboť se v dobré víře řídil oficiálním výkladem
zákona č. 143/1992 Sb. ze strany „samotného autora“, tedy České republiky, a jednal tedy s důvěrou ve stát,
resp. jeho příslušný orgán. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že je třeba odl išovat oficiální výklad práva
a výklad orgánu aplikujícího právo jako dvě různé formy výkladu odlišované jednak podle subjektu, který výklad
podává, a jednak podle závaznosti takového výkladu (srv. k tomu Harvánek, J. a kol. Právní teorie. Plzeň:
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, 2013, s. 314 – 317). Výklad zaujatý žalovaným a posléze
jím také změněný byl výklad interního charakteru zavazující služební orgány, které rozhodují v řízení ve věcech
služebního poměru a také platových poměrech příslušníků ozbrojených sil. Ani tak ovšem nelze tento výklad
chápat jako výklad „samotného auto ra“ (tzn. autentický výklad), neboť v současné době v České republice není
standardně takový výklad práva podáván, přičemž aby se jednalo o autentický výklad, musel by ho podávat
sám normotvůrce, tedy orgán, který danou právní normu vydal, nikoliv jakýkoli v jiný orgán státu. Oficiální
výklad Ministerstva obrany však nebyl žádným způsobem závazný pro samotného stěžovatele, který není
služebním orgánem, tedy orgánem aplikace práva. Pro stěžovatele byl závazný až výklad zaujatý služebními
orgány při rozhodování o jeho nároku na zvláštní příplatek, neboť v tomto případě se již jednalo o výklad orgánu
aplikace práva, který je pro adresáty individuálních právních aktů relativně závazný (inter partes). Nejvyšší
správní soud tedy souhlasí s názorem městského soudu, že stěžovatele nijak nechránil princip legitimního
očekávání či oprávněné důvěry v tento výklad práva, jakkoliv byl zastáván jeho nadřízenými, a stěžovatel se mohl
u soudu domáhat svého práva i proti tomuto výkladu. Změnu oficiálního výkladu právní úpravy tedy nelze
považovat za důvod pro omezení práva na uplatnění námitky promlčení vůči nároku stěžovatele.« Nejvyšší
správní soud nemá v nyní řešené věci důvodu se od závěru přijatého třetím senátem odchylovat.
Také v této věci platí, že stěžovateli nic nebrá nilo brojit proti výkladu zastávanému Ministerstvem
obrany u nezávislého soudu, který v souladu s principem dělby moci a s čl. 95 odst. 1 Ústavy
České republiky pochopitelně nebyl a není vázán interním výkladem Ministerstva obrany. Ostatně
sám Ústavní soud v obdobné věci naznal, že se jednalo „o výklad interního charakteru, zavazující
služební orgány, které rozhodují v řízení ve věcech služebního poměru a také o platových poměrech příslušníků
ozbrojených sil, nikoliv o výklad bezprostředně závazný pro stěžo vatele.“ (usnesení Ústavního soudu ze dne
31. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 2097/15).
[19] Nejvyšší správní soud shledal lichou i druhou námitku stěžovatele. Postup, kdy žalovaný
uplatňuje námitku promlčení vůči všem nárokům, jejichž splatnost nastala
před 1. prosincem 1999, nelze bez dalšího označit za disk riminační. Jak konstatoval Nejvyšší
správní soud v odkazovaném rozsudku č. j. 3 Ads 83/2013 - 39: „Jde ovšem primárně o uplatnění
civilního institutu promlčení na veřejnoprávní nárok ze služebního poměru, takže právní otázka zde není čistě
veřejnoprávní, ale je třeba zohlednit i východiska soukromoprávní. Uplatnění námitky promlčení je subjektivním
právem, nikoliv však povinností žalovaného. Pokud se žalovaný rozhodl v určité skupině případů námitku
promlčení uplatnit, a v jiných nikoliv, nic mu v tom ze soukromoprávního pohledu nebrání. To však bez dalšího
nepochybně neplatí z pohledu uplatňování základních zásad služebníh o poměru (§2 odst. 3 zákona
č. 221/1999 Sb. účinného od 1. 12. 1999), podle nic hž jsou služební orgány povinny zajišťovat rovný přístup
a rovné zacházení se všemi uchazeči o povolání do služebního poměru a se všemi vojáky při vytváření podmínek
výkonu služby, zejména pokud jde o odbornou přípravu a dosažení služebního postupu, odměňo vání, jiná peněžitá
plnění a plnění peněžité hodnoty. Žalovaný v tomto ohledu měl zjevně snahu svůj postup objektivizovat stanovením
určité časové hranice (1. 12. 1999 – den nabytí účinnosti nové úpravy služebního poměru zákonem č. 221/1999 Sb.).“ Postup žalovaného v obdobných případech ostatně aproboval i Ústavní soud (viz usnesení
ze dne 31. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 2097/15, bod 12, nebo ze dne 2. února 2015
sp. zn. IV. ÚS 3138/14).
[20] Nejvyšší správní soud, nemaje důvodu se odchylovat od závěrů dříve vys lovených třetím
senátem, dospěl i v nyní projednávané věci, že nedošlo k diskriminaci stěžovatele. Žalovaný
svým rozhodnutím v oblasti veřejné správy rozhodoval o subjektivním právu stěžovatele,
a proto byl vázán základními zásadami činnosti správních orgánů včetně zásady předvídatelnosti
(§2 odst. 4 in fine zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší
správní soud však dospěl k závěru, že žalovaný prima facie nezvolil diskriminační kritérium.
Správní orgány v nyní projednávané věci uplatnily námitku promlčení v souladu s obecně
formulovaným časovým kritériem založeným na objektivní události – nabytí účinnosti zákona
o vojácích z povolání. Volbě tohoto časové okamžiku navíc nelze upřít jisté ratio spočívající
v tom, že daný zákon představoval předěl v úpravě právních poměrů vojáků z povolání,
neboť tento zákon upravil služební poměr vojáků v reakci na do té doby roztříštěnou právní
úpravu uvedených otázek a na vstup ČR do NATO nově a komplexně (srov. obecnou část
důvodové zprávy k zákonu o vojácích z povolání, dostupná na www.psp.cz). Nelze proto říci,
že by správní orgány jednaly svévolně či zjevně nerozumně. Sám stěžovatel v kasační stížnosti
neuvedl navíc žádný důvod, proč by mělo žalovaným zvolené rozlišova cí kritérium odvislé
od nabytí účinnosti zákona o vojácích z povolání vést ve svém důsledku k jeho nepřímé
diskriminaci.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že kasační stížnost v souladu
s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
[22] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení §120 s. ř. s. Žalobce nemá pr ávo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci,
podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly,
proto mu ani nebyly přiznány.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu