ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.263.2015:39
sp. zn. 6 Azs 263/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. M. Y. S.,
ověřená totožnost: S. I. Y., zastoupen Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem,
se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8 - Karlín, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství
policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2015, č. j. KRPU-206573-19/ČJ-2015-040022, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
10. 11. 2015, č. j. 75 A 26/2015 - 22,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2015,
č. j. 75 A 26/2015 - 22, a rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2015,
č. j. KRPU-206573-19/ČJ-2015-040022, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti celkem 8228 Kč k rukám zástupce žalobce do 30 dnů od právní moci rozsudku.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“) ze dne 10. 11. 2015, č. j. 75 A 26/2015 - 22 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 25. 9. 2015, č. j. KRPU-206573-19/ČJ-2015-040022 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Tímto rozhodnutím byl žalobce zajištěn podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění. Podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
byla stanovena doba zajištění na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce, které nastalo
dne 23. 9. 2015 v 16.30 hodin.
Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, přičemž namítal, že v jeho případě
nemůže být naplněn účel zajištění, kterým je správní vyhoštění z České republiky. V jeho případě
existují důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do Iráku, tak by mu hrozilo skutečné nebezpečí
vážné újmy podle §179 odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný měl
před vydáním rozhodnutí o zajištění alespoň předběžně posoudit možné překážky správního
vyhoštění žalobce a učinit si úsudek o tom, zda je jeho správní vyhoštění, vycestování
nebo předání alespoň potencionálně možné.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že je nutno vzít v úvahu
předběžnost rozhodnutí o zajištění, která je zdůrazněna i tím, že toto rozhodnutí je prvním
úkonem v řízení a správní orgán tak vychází z dosud nekompletních spisových materiálů,
které však v daném případě dostatečně odůvodňují rozhodnutí o zajištění. Podle krajského soudu
žalovaný vycházel z vyjádření samotného žalobce a posuzoval jeho konkrétní situaci,
jak je z rozhodnutí zřejmé. Žalobce sice uvedl, že se obává o svůj život v Iráku, neboť město,
ve kterém žil, bylo již před rokem obsazeno tzv. „islámským státem“, nic bližšího však neuvedl.
Nezmínil se nijak o konkrétních hrozbách, které mu na území Iráku hrozí ani nepožádal
o mezinárodní ochranu po vstupu do bezpečných zemí včetně České republiky, což jeho tvrzení
o útěku z důvodu obavy o život ze strany hrozby od „islámského státu“ do jisté míry relativizuje.
K námitce žalobce, že se žalovaný důvody, pro něž žalobce utekl z Iráku, nezabýval, krajský soud
konstatoval, že žalovaný se jimi zabýval v dostatečném rozsahu vzhledem k obecným tvrzením
žalobce, který pouze uvedl, že Irák opustil, protože Mosul byl obsazen „islámským státem“ a bál
se o svůj život. Je možno konstatovat, že v době rozhodnutí žalovaného nebyly prokázány
důvody znemožňující vycestování podle §179 odst. 2 písm. b), c), d) zákona o pobytu cizinců.
Žalovaný se otázkou možnosti samotného provedení vyhoštění žalobce zabýval a v rámci
podkladů, které byly v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí k dispozici, dospěl k závěru,
že nebyly zjištěny žádné objektivní skutečnosti, které by bránily realizaci správního vyhoštění,
a tedy správní vyhoštění je reálně proveditelné. Krajský soud žalobu podle ustanovení §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda se žalovaný dostatečným
způsobem zabýval hodnocením možnosti realizace vyhoštění stěžovatele do Iráku. Jednou
z podmínek legality zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je totiž posouzení existence
reálného předpokladu pro vyhoštění. Ačkoli tato podmínka nevyplývá přímo ze zákona o pobytu
cizinců, je jednoznačně dovozována judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek
ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61, publikovaný pod č. 1850/2009 Sb. NSS,
nebo usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150,
publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS) a také judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
(viz rozhodnutí ve věci A. a ostatní v. Velká Británie ze dne 19. 2. 2009, č. 3455/05). Stejnou
podmínku výslovně stanovuje i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne
16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), v čl. 15 odst. 4.
Stěžovatel se neztotožňuje se závěry žalovaného ani se závěry krajského soudu ohledně
toho, že v čase rozhodování zajištění stěžovatele neexistovaly důvody domnívat se, že by mohly
být dány důvody znemožňující vycestování cizince ve smyslu §179 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců. Stěžovatel sice uznává, že v rámci vyjádření účastníka správního řízení neuvedl konkrétní
hrozby, kterým by mohl být vystaven v případě jeho navrácení do Iráku. Na druhou stranu,
v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř.“), je povinností správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Stěžovatel jasně uvedl, že má obavy o svůj život v Iráku vzhledem k hrozbě,
kterou na tamním území představuje tzv. „islámský stát“. Žalovanému tedy nic nebránilo,
aby se dalšími dotazy snažil od stěžovatele zjistit, z jakých konkrétních okolností tyto jeho obavy
pramení. To, že tak žalovaný neučinil, pak nelze klást k tíži stěžovateli.
Důležité je zdůraznit i skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 9. 2015,
zatímco závazné stanovisko Ministerstva vnitra ohledně možnosti vycestování stěžovatele bylo
vydáno až dne 29. 9. 2015, tedy o 4 dny později než rozhodnutí o zajištění. Žalovaný
tedy rozhodl o zajištění stěžovatele dříve, než vůbec měl k dispozici závazné stanovisko
posuzující existenci důvodů znemožňujících vycestování cizince. Zároveň si však žalovaný musel
být vědom, že celková bezpečnostní situace na území Iráku, včetně Mosulu je dlouhodobě
neuspokojivá v důsledku bojů mezi Iráckou armádou a teroristy patřícími k tzv. „islámskému
státu“. Navíc i stěžovatel na reálnost této hrozby ve své výpovědi výslovně poukázal.
Žalovanému již v čase vydávání rozhodnutí o zajištění, muselo být zřejmé, že v p řípadě
stěžovatele mohou být dány důvody znemožňující jeho vycestování. Bylo tedy povinnosti
žalovaného buď si samostatně učinit úsudek o situaci v zemi původu stěžovatele –
tj. o případném nebezpečí špatného zacházení, které stěžovateli v zemi původu hrozí, opatřit si
v tomto směru informace v rozsahu požadovaném §3 s. ř. a své rozhodnutí náležitě (tj.
na základě zjištěného skutkového stavu, provedených důkazů a ve vztahu k osobní situaci
stěžovatele) zdůvodnit. To však žalovaný neučinil. Anebo mohl žalovaný postupovat tak,
že si vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra o možnosti vycestování stěžovatele předtím,
než o jeho zajištění rozhodl. Takovýto postup ostatně navrhuje i Nejvyšší správní soud ve výše
citovaném usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150.
Stěžovatel uzavírá, že v době vydání napadeného správního rozhodnutí si žalovaný
správní orgán neučinil žádný úsudek o tom, zda vyhoštění stěžovatele, a tedy i jeho zajištění
za tímto účelem, je možné. V době vydání rozhodnutí žalovaný ani nedisponoval závazným
stanoviskem Ministerstva vnitra, ani neshromáždil žádné podklady týkající se situace v Iráku tak,
aby si úsudek o možnosti vycestování mohl učinit sám. Pouhé tvrzení o tom, že „z běžné praxe
je správnímu orgánu známo, že v případě účastníka řízení existuje reálný předpoklad realizace výkonu
jeho vyhoštění z území členských států Evropské unie“, nepředstavuje náležité zjištění skutkového stavu
ve smyslu §3 s. ř. a nelze jej ani považovat za náležité odůvodnění, jak je vyžadováno
ustanovením §68 odst. 3 s. ř. Na základě výše uvedeného navrhuje stěžovatel Nejvyššímu
správnímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v napadeném rozhodnutí se zabýval
i otázkou reálného předpokladu realizace správního vyhoštění do země původu žalobce. Vycházel
zejména z běžné praxe a dále ze skutečností sdělených samotným žalobcem v úředním záznamu
o podaném vysvětlení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnul, že existuje reálný
předpoklad správního vyhoštění do země původu, neboť nebyla zjištěna překážka trvalejší
povahy, která by zabraňovala žalobce z území členských států vyhostit, a taktéž nebyly zjištěny
skutečnosti, pro které by nemohlo být vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění. V otázce
možnosti či nemožnosti vycestování cizince do země původu je žalovaný ve výrokové části
rozhodnutí o správním vyhoštění (k této otázce) zcela vázán názorem Odboru azylové a migrační
politiky Ministerstva vnitra ČR vyplývajícím ze závazného stanoviska k možnosti vycestování
cizince. Toto závazné stanovisko ev. č. ZS27659 ze dne 29. 09. 2015 zcela potvrdilo názor
žalovaného o reálné možnosti realizace správního vyhoštění žalobce ohledně případných
překážek jeho vycestování do země původu, kdy bylo v daném závazném stanovisku
konstatováno, že vycestování žalobce je možné. Vydání napadeného rozhodnutí o zajištění
žalobce za účelem realizace správního vyhoštění je prvotním úkonem v daném řízení. Žalovaný
má velmi krátký časový interval (max. 48 hodin od prvotního omezení osobní svobody) k tomu,
aby proběhly veškeré potřebné úkony a případně vydal rozhodnutí o zajištění za účelem
správního vyhoštění. Žalobce v rámci svých „výpovědí“ sice uvedl obavy o svůj život z důvodů,
že pochází z města Mosul obsazeného tzv. „islámským státem“, že se v Iráku válčí a že se obává,
že v případě jeho návratu do vlasti bude zabit, neboť odešel a nechtěl bojovat. Své obavy
však nikterak blíže nespecifikoval, ačkoli takovou možnost opakovaně měl. Žalobce
ani neprojevil vůli či nějaký zjevný úmysl o poskytnutí ochrany z důvodů výše uvedených.
Posouzení případného dopadu do soukromého a rodinného života a taktéž závazné posouzení
možných překážek vycestování jsou zcela jistě nutnými předpoklady vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění, jako nutné podmínky realizace správního vyhoštění a byly řešeny
s náležitou pečlivostí v rámci správního řízení o správním vyhoštění. Z rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 7 Azs 172/2015 – 32 vyplývá povinnost správního orgánu zabývat se
otázkou, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné a zároveň je v daném rozsudku
konstatováno: „Není-li v tuto fázi nepřiměřenost zásahu do rodinného života cizince v důsledku
jeho případného vyhoštění naprosto evidentní, je nutno uzavřít, že vyhoštění není z tohoto důvodu zcela vyloučeno.
… Komplexnější posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného života nicméně není na místě provádět v rámci
řízení o zajištění cizince, nýbrž až při rozhodování o správním vyhoštění“. Analogicky, dle názoru
žalovaného se užije, i v případě existence překážek k možnosti vycestování. Jak závazné
stanovisko ze dne 29. 09. 2015, tak i samotné rozhodnutí o správním vyhoštění potvrdilo názor
žalovaného o možnosti realizovat v daném individuálním případě správní vyhoštění. Žalovaný
dále sdělil, že dne 14. 12. 2015 byla provedena realizace správního vyhoštění žalobce do Iráku,
kdy cizinec využil možnosti dobrovolného návratu. Tedy i tvrzení žalobce o vážných obavách
o svůj život byla, dle názoru žalovaného, účelově tvrzena a ničím nepodložena.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, jež je zastoupena advokátem,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Podle stěžovatele se žalovaný nezabýval dostatečným způsobem hodnocením možnosti
realizace vyhoštění stěžovatele do Iráku. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěry žalovaného
a krajského soudu, že v čase rozhodování zajištění stěžovatele neexistovaly důvody domnívat se,
že by mohly být dány důvody znemožňující vycestování cizince ve smyslu §179 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců.
Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění
anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným
členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí,
že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[v]ycestování cizince není možné v případě důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu,
jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Podle §179 odst. 2 téhož zákona, „[z]a
vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“
Podle čl. 15 odst. 4 návratové směrnice „[u]káže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal
z právních nebo jiných důvodů existovat […], ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně
propuštěna“.
Rozšířený senát v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 5, publ. pod
č. 2524/2012 Sb. NSS (všechna zde citovaná judikatura dostupná na ww.nssoud.cz), dospěl
k závěru vyjádřenému v právní větě:
I. Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování
nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době
rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky
před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění,
vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.
II. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude
pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit
na svobodu.
V odůvodnění citovaného usnesení rozšířený senát uvedl, že „v případě, kdy bude správnímu
orgánu již před rozhodnutím o zajištění cizince zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování
cizince ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců, nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve,
než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné (ve vztahu
ke správnímu vyhoštění viz §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Ministerstvo vnitra bude v tomto případě
povinno vydat toto stanovisko neprodleně tak, aby bylo možné dodržet zmiňované zákonné lhůty pro rozhodnutí
o zajištění cizince. Pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly
vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování
nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění
cizince.“ (srovnej bod 30, 31 citovaného usnesení)
Ze správního spisu plyne, že stěžovatel byl dne 23. 9. 2015 kontrolován hlídkou,
jak jde ve skupině osob na silnici směr Spolková republika Německo. Při kontrole neprokázal
totožnost platným cestovním dokladem a vízem pro vstup a pobyt na území České republiky
nebo schengenského prostoru. Z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 24. 9. 2015
vyplývá, že stěžovatel vycestoval z Iráku z důvodu, že město, kde bydlel, bylo obsazeno
tzv. „islámským státem“, ve městě se válčilo a bál se o svůj život. Cíl jeho cesty bylo Německo
nebo Finsko, kde chtěl požádat o azyl. Dne 25. 9. 2015 bylo se stěžovatelem zahájeno správní
řízení ve věci správního vyhoštění. Dne 25. 9. 2015 bylo vydáno rozhodnutí o zajištění
stěžovatele podle ustanovení §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců na 90 dnů
ode dne omezení osobní svobod. Ve vztahu ke kasační námitce je nezbytné uvést úvahy
žalovaného uvedené v napadeném rozhodnutí: „Z běžné praxe je správnímu orgánu známo, že v případě
účastníka řízení existuje reálný předpoklad realizace výkonu jeho vyhoštění z území členských států Evropské
unie, a to ve stanovené době trvání zajištění, neboť v daném případě neexistuje překážka trvalejší povahy,
která by zabraňovala cizince z území členských států vyhostit. Správní orgán v této věci hodnotil nashromážděné
materiály, které si z moci úřední opatřil a zároveň vycházel ze skutečností sdělených v protokolu o vyjádření
účastníka správního řízení ze dne 24. 09. 2015, které nevedly ke zjištění jeho totožnosti. Zjištěné skutečnosti
nenasvědčují jakékoliv překážce ve vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a vycestování účastníka řízení z území
České republiky. Jiné skutečnosti, které nasvědčovaly, že výkon vyhoštění nebude moci být zrealizován,
doposud nebyly zjištěny.“ (s. 5 napadeného rozhodnutí) Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný
požádal o závazné stanovisko k otázce existence důvodů znemožňujících vycestování pro účely
řízení o správním vyhoštění dne 29. 9. 2015, ve stejný den vydalo Ministerstvo vnitra závazné
stanovisko k možnosti vycestování cizince se závěrem, že vycestování stěžovatele je možné.
Důvodem znemožňujícím vycestování ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců
je skutečné nebezpečí vážné újmy, za vážnou újmu se považuje mimo jiné i vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu.
Podobným případem, jako je v nyní posuzované věci, se Nejvyšší správní soud zabýval
již v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 236/2015-34. Taktéž se jednalo o zajištění cizince
z Iráku, který nikde nepožádal o mezinárodní ochranu, a z jeho vyjádření vyplynulo, že odešel
z města Al Mosel (Mosul) po obsazení tzv. „islámským státem“. V citované věci cizinec vnitřně
přesídlil s rodinou do Bagdádu, kde žili celý rok. Poté stěžovatel odešel do Evropy s cílem
požádat tam o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl,
že „důvody znemožňující vycestování uvedené v §179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců odpovídají
důvodům pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Znění tohoto ustanovení
zákona o azylu pak v zásadě odpovídá znění čl. 15 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí
nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky
nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „nová kvalifikační
směrnice“)“ (…). Následně poukázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího
správního soudu vztahující se k čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice, která se týká otázky,
kdy existuje vnitrostátní ozbrojený konflikt, personálního rozsahu čl. 15 písm. c) a dále otázky,
kdy hrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí.
Poté konstatoval, že žalovaný se v rozhodnutí o zajištění stěžovatele v zásadě nijak možnými
překážkami správního vyhoštění stěžovatele do země jeho původu, tj. do Iráku, podrobněji
nezabýval a omezil se jen na zcela obecné konstatování na straně 5 napadeného rozhodnutí,
že je mu z běžné praxe známo, že v případě stěžovatele existuje reálný předpoklad realizace
výkonu jeho vyhoštění z území členských států Evropské unie. V citovaném rozsudku proto soud
dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Postup žalovaného v nyní posuzované věci se od výše uvedeného případu nelišil.
Žalovaný se k neexistenci překážek vyhoštění vyjádřil pouze obecně, nezabýval se tvrzením
stěžovatele, že v Iráku bydlel ve městě Mosul, které bylo obsazeno tzv. „islámským státem“,
přičemž z Iráku odešel z důvodu, že se ve městě válčilo a stěžovatel se bál o svůj život. Nejvyšší
správní soud i v nyní posuzované věci konstatuje, že v době vydání rozhodnutí žalovaného bylo
obecně známou skutečností, že na značné části Irácké republiky dochází k intenzivním bojům
v konfliktu s tzv. „islámským státem“. Žalovaný sám na s. 5 napadeného rozhodnutí uvádí,
že nepřehledná a vyhrocená situace v Irácké republice neskýtá záruku rychlé spolupráce
s tamními státními orgány ohledně ověření totožnosti. Žalovaný nepřihlédl k uvedeným
skutečnostem, které měl, byť předběžně, vyhodnotit ve smyslu usnesení rozšířeného senátu.
Žalovaný tedy pochybil, pokud se nezabýval možnou překážkou vycestování stěžovatele
ve smyslu §179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že podle §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
je v řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění vydání rozhodnutí prvním úkonem
v řízení a správní orgán má omezené časové možnosti, jak podotýká sám žalovaný ve vyjádření
ke kasační stížnosti. Jak však poukázal stěžovatel v kasační stížnosti, žalovaný mohl případně
postupovat tak, že by si vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra o možnosti vycestování
stěžovatele předtím, než o jeho zajištění rozhodl. Pokud nyní žalovaný odkazuje na závazné
stanovisko o možnosti vycestování ze dne 29. 9. 2015, které potvrdilo názor žalovaného o reálné
možnosti realizace správního vyhoštění žalobce ohledně případných překážek jeho vycestování
do země původu, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že toto závazné stanovisko žalovaný
neměl v době rozhodování o zajištění k dispozici. Také krajský soud nemohl přihlížet k obsahu
tohoto stanoviska, ani k dalším úkonům, které proběhly v rámci správního řízení o vyhoštění,
neboť ve smyslu §75 odst. 1 s. ř. s. je pro něj rozhodující skutkový a právní stav v době vydání
napadeného rozhodnutí. Pochybnosti o neexistenci překážek vyhoštění byly zřejmé již v době
řízení před žalovaným, který se s nimi nevypořádal, což představuje vadu, pro kterou měl
napadené rozhodnutí žalovaného zrušit již krajský soud. Nejvyšší správní soud nemohl
při posouzení důvodnosti kasační stížnosti přihlížet ke skutečnostem uvedeným ve vyjádření
žalovaného, a to konkrétně k tomu, že dne 14. 12. 2015 byla provedena realizace správního
vyhoštění žalobce do Iráku, kdy cizinec využil možnosti dobrovolného návratu, neboť se jedná
o skutečnosti, ke kterým došlo až po vydání napadeného rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů
shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou a podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
napadený rozsudek krajského soudu.
Jelikož již v řízení před krajským soudem byly důvody pro zrušení rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., zrušil Nejvyšší správní soud též rozhodnutí
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně
i napadené rozhodnutí žalovaného, rozhodl v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. o nákladech řízení
o žalobě i o nákladech řízení o kasační stížnosti. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá
o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s ust. §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ze soudního spisu
nevyplývá, že by stěžovateli v řízení před krajským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady
vznikly.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem na základě plné moci.
Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají z odměny za právní zastoupení za 2 úkony právní
služby (převzetí a příprava zastoupení a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a) a písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“)] ve výši
3.100 Kč x 2 a náhrady hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se podle §57 odst. 2
s. ř. s. odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 %. Náhrada nákladů za řízení
o kasační stížnosti tedy činí celkem 8.228 Kč. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta
30 dnů. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož neměl úspěch ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu