ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.177.2015:21
sp. zn. 7 Afs 177/2015 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. M., proti
žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 7, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 8 Af 40/2013 – 36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 8 Af 40/2013 – 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 8 Af 40/2013 - 36, bylo
zrušeno rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 16. 5. 2013,
č. j. MF - 42036/2013/3901, a věc byla vrácena Generálnímu finančnímu ředitelství (dále
jen „stěžovatel“) k dalšímu řízení. Rozhodnutím ministerstva byla zamítnuta žádost žalobce (dále
jen „účastník řízení“) podle ust. §55a zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“), o prominutí zbývající části penále na dani z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 ve výši 14.729.804 Kč. V odůvodnění rozsudku
městský soud uvedl, že o žádosti v souladu s ust. §264 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), rozhodovalo ministerstvo, ale podle daňového řádu
již rozhodování o těchto žádostech do pravomoci ministerstva nespadá. Proto jako žalovaný
vystupuje stěžovatel. Městský soud pak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z něj v rozporu s §ust. 68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není zřejmé, z jakých důvodů nebylo vyhověno
žádosti účastníka řízení o prominutí penále z důvodu tvrdosti zákona, resp. ministerstvo
se s argumentací účastníka řízení řádným způsobem nevypořádalo.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které
namítal, že ve výrokové části napadeného rozsudku je uveden jako žalovaný, ačkoliv zrušované
rozhodnutí je rozhodnutím ministerstva. Přesto, že městský soud v odůvodnění rozsudku
odkázal na ust. §264 odst. 6 daňového řádu, na tento případ je neaplikoval a nesprávně tak začal
jednat se stěžovatelem. Městský soud pravděpodobně odkazoval na zákon č. 267/2014 Sb.,
kterým byl s účinností od 1. 1. 2015 novelizován daňový řád o ust. §259a až 259c. Tato
ustanovení nově upravují pravomoc orgánů finanční správy rozhodovat o žádostech o prominutí
příslušenství daně, jenž do té doby nebyla v daňovém řádu upravena. Pokud se městský soud
při určení pasivní legitimace opíral o ust. §259a a §259b daňového řádu, která upravují
pravomoc správce daně (podle současné organizační struktury finančních úřadů) promíjet
příslušenství daně, poukázal stěžovatel na to, že se citovaná ustanovení použijí pouze
u příslušenství vzniklého po 1. 1. 2015. Nově inkorporovaný procesní i kompetenční režim nelze
vztahovat na příslušenství vzniklé před 1. 1. 2010. Současná úprava promíjení příslušenství daně
je i z hlediska důvodů a podmínek promíjení odlišná od úpravy obsažené v zákoně o správě daní
a poplatků. Toto potvrzují i přechodná ustanovení zákona č. 267/2014 Sb., která uvádí, že žádat
správce daně o prominutí penále či úroku z prodlení je možné pouze u příslušenství vzniklého
ode dne účinnosti této novely. K žádostem podaným a příslušenství vzniklému před tímto
okamžikem se citovaný zákon nevyjadřuje. Lze tedy mít za to, že předešlá řízení budou
dokončena orgány k tomu dosud příslušnými a za podmínek předchozí právní úpravy. Žádost
o prominutí penále ve výši 14.729.804 Kč podal účastník řízení na ministerstvu dne 10. 7. 2006,
tedy za účinnosti zákona o správě daní a poplatků. Předposlední rozhodnutí ministerstva o této
žádosti bylo zrušeno rozsudkem městského soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 10 Af 56/2010 – 60.
Další řízení o prominutí bylo tedy vedeno již za účinnosti daňového řádu, avšak v době,
kdy neexistovala zákonná úprava promíjení příslušenství daně. Napadené rozhodnutí vydalo opět
ministerstvo. Jak i městský soud v napadeném rozsudku uvádí, na tyto situace dopadá ust. §264
odst. 6 daňového řádu. Toto přechodné ustanovení daňového řádu ukládá i nyní ministerstvu
pokračovat po vydání zrušujícího rozsudku soudem v řízení o žádosti účastníka řízení podané
v roce 2006. Existence nové úpravy promíjení příslušenství daně na způsobu ukončení řízení
o dříve podaných žádostech nic nemění. Z výše uvedeného vyplývá, že orgánem, který má dále
pokračovat v řízení o žádosti účastníka řízení o prominutí příslušenství daně je ministerstvo,
které je tak orgánem pasivně legitimovaným v soudním řízení. Nebyla proto naplněna jedna
z podmínek řízení, když napadený rozsudek byl vydán vůči stěžovateli jako žalovanému,
který není v řízení pasivně legitimován. Rozsudek městského soudu je tedy nezákonný.
S ohledem na uvedené důvody proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §69 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni,
nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.
Podle obsahu správního a soudního spisu účastník řízení podal dne 10. 7. 2006 žádost
o prominutí penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997. O této
žádosti rozhodlo ministerstvo v souladu s ust. §55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tak,
že ji zamítlo. Rozsudkem městského soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 10 Af 56/2010 – 60, bylo
rozhodnutí ministerstva zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Ministerstvo žádost
účastníka řízení znovu posoudilo a opět ji zamítlo. Účastník řízení podal proti tomuto rozhodnutí
žalobu a jako žalovaný správní orgán označil ministerstvo. Městský soud pak následně
s ministerstvem jednal jako se žalovaným, tj. zaslal mu kopii žaloby s tím, aby se k ní
ve stanovené lhůtě vyjádřilo, což ministerstvo učinilo, dále mu zaslal informaci o složení senátu
včetně výzvy podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s. a žádost o předložení správního spisu. V napadeném
rozsudku však městský soud bez dalšího označil jako žalovaného stěžovatele, jemuž také věc
vrátil k dalšímu řízení.
Podle ust. §264 odst. 6 daňového řádu žádosti o prominutí daně nebo příslušenství daně,
žádosti o prominutí daňového nedoplatku, žádosti o posečkání daně nebo její zaplacení
ve splátkách, které byly podány podle dosavadních právních předpisů a které nebyly vyřízeny
do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se posoudí podle podmínek obsažených v dosavadních
právních předpisech.
V daném případě podal účastník řízení žádost o prominutí penále v roce 2006,
tj. za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, a tato nebyla do 1. 1. 2011, kdy nabyl účinnosti
daňový řád, vyřízena. V souladu s citovaným ustanovením daňového řádu proto musí být žádost
po zrušení zamítavého rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení posouzena podle zákona
o správě daní a poplatků. Jak vyplývá z jeho ust. §55a odst. 1 je orgánem příslušným k vyřízení
žádosti o prominutí penále ministerstvo. Z výše uvedeného proto vyplývá, že orgánem,
který má pokračovat v řízení o žádosti účastníka řízení o prominutí penále, je ministerstvo,
které je proto také i orgánem pasivně legitimovaným v řízení o žalobě podané účastníkem řízení.
Z tohoto důvodu měl být v záhlaví napadeného rozsudku označen jako žalovaný ministerstvo,
neboť bylo správním orgánem, který rozhodl v posledním stupni a jeho působnost vzhledem
k přechodnému ust. §264 odst. 6 daňového řádu nepřešla na jiný správní orgán. Městský
soud však jako žalovaného nesprávně označil stěžovatele, aniž by tento postup měl oporu
v jakémkoliv právním předpise a v odůvodnění rozsudku pouze obecně uvedl, že „podle daňového
řádu z roku 2009 však již rozhodování o těchto žádostech do výlučné pravomoci Ministerstva financí nespadá,
proto jako žalovaný vystupuje Generální finanční ředitelství.“ Skutečnost, že městský soud v písemném
vyhotovení rozsudku označil za žalovaného stěžovatele, který je jiným správním orgánem,
než se kterým soud po celou dobu řízení jednal a který byl také pasivně legitimován, a tomuto
nepříslušnému správnímu orgánu vrátil věc k dalšímu řízení, je vadou, která měla za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z výše uvedeného důvodu je kasační stížnost důvodná, a proto Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu