ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.108.2015:96
sp. zn. 7 As 108/2015 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Consulting
Company Novasoft, a. s., se sídlem Cedrová 1236, Jesenice, zastoupený JUDr. Kateřinou
Radostovou, advokátkou se sídlem Břehová 208/8, Praha 1, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015,
č. j. 31 Af 51/2013 – 180,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, č. j. 31 Af 51/2013 – 180, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“), kterou se domáhal zrušení rozhodnutí
předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 3. 4. 2013,
č. j. ÚOHS-R39/2013/VZ-5825/2013/310/DBa, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno
rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
28. 1. 2013, č. j. ÚOHS-S538/2012VZ-1786/2013/513/EDo. Tímto rozhodnutím byl ve výroku
I. zamítnut návrh stěžovatele v části týkající se postupu Ministerstva spravedlnosti (dále
jen „zadavatel“) při stanovení zadávacích podmínek podle ust. §118 odst. 5 písm. c) zákona
č. 137/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“),
neboť nebyl podán oprávněnou osobou, a ve výroku II. byl zamítnut návrh stěžovatele v části
týkající se postupu zadavatele při odůvodnění rozhodnutí o vyloučení stěžovatele z účasti
v zadávacím řízení podle ust. §118 odst. 5 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, neboť nebyly
zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření podle odst. 1 nebo 2 citovaného ustanovení.
V odůvodnění rozsudku krajský soud k namítané nedostatečnosti návrhu rozkladové
komise Úřadu uvedl, že není nutné mít ve správním spise zaznamenaný přesný průběh zasedání
této komise, hlasování jednotlivých členů či odůvodnění jejích závěrů. Podstatné je pouze to,
že návrh rozkladové komise je prokazatelně ve správním spise obsažen. Krajský soud se také
neztotožnil s názorem stěžovatele, že objektivně neexistovaly důvody, pro které by měl podávat
námitky proti zadávacím podmínkám. Podle krajského soudu musely být výhrady, které proti
zadávacím podmínkám stěžovatel vznesl, zřejmé již v době zveřejnění zadávacích podmínek.
Krajský soud poukázal na to, že požadavky na technické parametry serverů byly stanoveny jako
„minimální“. Dodavatelům tak muselo být zřejmé, že nabídnout lze server pracující s procesorem
stejných či vyšších výkonnostních parametrů. Pokud se stěžovatel domníval, že požadavek
je nereálný, bylo na něm, aby zadavatele požádal o dodatečné informace k zadávacím
podmínkám, případně proti nim podal námitky. Krajský soud shodně s Úřadem dospěl k závěru,
že zadavatel se nedopustil nezákonnosti v průběhu zadávacího řízení spočívající v tom,
že by stanovil zadávací podmínky nejasně či neurčitě, případně by je k následnému dotazu odmítl
vyjasnit, a proto správní orgán I. stupně neměl důvod považovat stěžovatelovy námitky proti
zadávací dokumentaci za včasné. Krajský soud se rovněž neztotožnil s názorem stěžovatele,
že by byla porušena zásada legitimního očekávání. V této souvislosti konstatoval, že je záležitostí
správní úvahy a vyhodnocení všech rozhodných skutkových okolnosti, zda správní orgán
I. stupně v konkrétním případě shledá důvodné podezření, že zadávací řízení trpí nezákonností
či nikoliv. Stejně tak je na jeho úvaze, zda přezkoumá zadávací dokumentaci k námitkám
stěžovatele nad rámec nosných důvodů pro své rozhodnutí, nemění- li se přitom jeho výrok.
Správní orgán I. stupně dostatečně odůvodnil, proč takto nepostupoval. K žalobní námitce
ohledně porušení interní instrukce zadavatele č. j. 65/2011-INV-SP, ve které jsou stanoveny
postupy a povinnosti při zadávání veřejných zakázek v resortu Ministerstva spravedlnosti, krajský
soud uvedl, že se nejedná o všeobecně závazné právní normy, a proto na jejich dodržení strany
nemají subjektivní právo. Namítaný rozpor jednání zadavatele s vlastní interní instrukcí není
oprávněn správní orgán I. stupně přezkoumávat. Navíc tento rozpor stěžovatel netvrdil
v průběhu správního řízení, i když mu v tom nic nebránilo. Krajský soud proto konstatoval,
že tento tvrzený rozpor nemá, a ani nemůže mít, žádný vliv na zákonnost správních rozhodnutí,
protože i kdyby jednání zadavatele bylo v rozporu s vlastní interní instrukcí (což krajský soud
nezkoumal), tak toto jednání nebylo v této konkrétní sporné otázce (uzavření smlouvy s jediným
zbývajícím uchazečem) v rozporu se závaznými právními předpisy.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že krajský soud, jakož i před ním
správní orgány, posoudil požadavky zadavatele na technické parametry serverů a povinnost
stěžovatele je ve své nabídce splnit, nesprávně. Stejně tak nesprávně byly kvalifikovány námitky
proti jeho vyloučení ze zadávacího řízení jako námitky směřující proti zadávacím podmínkám.
Správní orgány, a následně i krajský soud, jednoznačně pochybily, když se vůbec nezabývaly
otázkou, zda a nakolik se požadavky zadavatele na servery přímo vztahují k vlastnímu plnění
veřejné zakázky. Může- li být aplikace stěžovatele na jím nabídnutých serverech provozována
v souladu s požadavky zadavatele, lze-li ji tedy využít k řádnému plnění veřejné zakázky,
je zřejmé, že servery jsou z hlediska technických parametrů plně vyhovující. Nesplnění požadavků
na servery, jenž je vytýkáno stěžovateli, je proto irelevantní. Předmětné požadavky na servery
je třeba považovat za zcela nadbytečné, neboť postrádají vztah k plnění veřejné zakázky. Navíc
byly v zadávací dokumentaci vymezeny způsobem umožňujícím různý výklad. Byť v zadávacích
podmínkách byly specifikovány parametry pro servery jako minimální, současně v nich byl
obsažen jednoznačný požadavek na jeden čtyřjádrový procesor architektury x86, a to včetně
požadavků na jeho výkon. Takto stanovený požadavek nelze interpretovat zcela jednoznačně
způsobem, jak to učinil krajský soud, tedy tak, že uchazeči museli nabídnout procesor stejných
či vyšších výkonnostních parametrů. Tento výklad lze považovat pouze za jeden z možných.
Stěžovatel naopak interpretoval předmětnou zadávací podmínku tak, že zadavatel požaduje
v rámci minimálních požadavků výhradně jeden čtyřjádrový procesor architektury x86. Je přitom
nesporné, že v době podání nabídky na trhu neexistoval žádný čtyřjádrový procesor,
který by požadované parametry splňoval. Požadovaných parametrů bylo možné dosáhnout pouze
za využití několika procesorů, což však zadávací podmínky explicitně neumožňovaly,
když ve vztahu k procesoru hovořily o jediném jeho kusu. Stěžovatel proto vybral
dvouprocesorový server umožňující dosažení požadovaného výkonu a tento byl osazen přesně
v souladu s požadavkem zadavatele jedním čtyřjádrovým procesorem architektury x86. Stěžovatel
tak splnil podmínky na konfiguraci serveru podle zadávací dokumentace a podal vyhovující
nabídku bez ohledu na irelevantní, zmatečný a nesplnitelný požadavek zadavatele na technické
parametry serverů. Jeho námitky proti vyloučení ze zadávacího řízení nelze považovat
za opožděně podané, resp. podané k tomu neoprávněnou osobou. Stěžovatel začal uplatňovat
opravné prostředky podle zákona o veřejných zakázkách v okamžiku, kdy byl jednáním
zadavatele poškozen na svých právech. Má- li pochybení zadavatele kořeny v nesprávně
stanovených zadávacích podmínkách, nemůže být tato skutečnost k újmě stěžovatele, tedy
nemůže vést k tomu, že stěžovateli bude znemožněna obrana proti nezákonnému postupu
zadavatele jenom proto, že nepodal proti zadávacím podmínkám „preventivní“ námitky.
Stěžovatel je přesvědčen, že byl oprávněn podat námitky a následně návrh na přezkoumání
úkonů zadavatele, neboť tyto opravné prostředky nesměřují proti zadávacím podmínkám,
ale proti nezákonnému vyloučení. Není vinou stěžovatele, že pochybení zadavatele lze zpětně
vysledovat až do vymezení zadávacích podmínek. Stěžovatel se neztotožnil ani se závěry
krajského soudu týkajícími se namítaného porušení zásady legitimního očekávání, konkrétně
s jeho konstatováním, že správní orgán I. stupně přehledným způsobem odůvodnil,
proč neshledal důvodné podezření, že zadávací řízení trpí nezákonností a nepřezkoumal zadávací
dokumentaci k námitkám stěžovatele nad rámec nosných důvodů pro své rozhodnutí. Správní
orgány se ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly s tím, že praxe při přezkumu zákonnosti
zadávacích podmínek je přinejmenším nekonzistentní a důvodně založila očekávání stěžovatele,
že zadávací podmínky budou řádně přezkoumány, neboť tak tomu ve skutkově obdobných
případech bylo. Další porušení zásady legitimního očekávání spatřoval stěžovatel v tom,
že správní orgán I. stupně poté, co jeho návrh z procesních důvodů zamítl, nezahájil řízení
z moci úřední, ač tak běžně činí. Tvrzení, že je v dispozici správního orgánu I. stupně, zda zahájí
správní řízení z moci úřední a že v daném případě nezískal důvodné podezření o porušení zákona
o veřejných zakázkách, stěžovatel odmítl. Správní orgán I. stupně za prvé nevedl správní řízení
způsobem, který by mohl vést k důvodnému podezření, neboť se meritorně nezabýval
posouzením požadavků zadavatele na dodávané servery, ale pouze bez dalšího odkázal na to,
že jsou v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, neboť servery jsou součástí dodávky.
Za druhé se jednalo o otázku bezprostředně související s posouzením zákonnosti vyloučení
stěžovatele, a z tohoto důvodu je zřejmé, že správní orgán I. stupně pochybil, pokud
se jí nezabýval, ačkoliv ji stěžovatel ve správním řízení od počátku uplatňoval. Dále stěžovatel
namítal, že krajský soud se v napadeném rozsudku nevyjádřil k související námitce, že rozhodnutí
správních orgánů vykazují rovněž porušení zásady nestranného postupu a rovného přístupu,
a to v souvislosti s požadavky na dokazování vůči zadavateli na straně jedné a vůči stěžovateli
na straně druhé. Stěžovatel vyjádřil rovněž nesouhlas s názorem krajského soudu ohledně
požadavků na minimální obsah listiny zachycující návrh rozkladové komise. Z návrhu rozkladové
komise jako poradního orgánu musí být seznatelné, na základě jakých podkladů a úvah byl
učiněn. Jeho obsahem by mělo být skutkové hodnocení i právní posouzení věci. Pokud by mělo
být rozhodné pouze to, že návrh rozkladové komise je formálně založen ve správním spise,
aniž by bylo podstatné, co je jeho obsahem, byl by v konečném důsledku zcela nadbytečným.
Stěžovateli tak bylo odepřeno, aby se seznámil s konkrétními důvody, na základě nichž
rozkladová komise návrh zpracovala, resp. na základě nichž bylo rozhodnuto. Tímto postupem
bylo závažným způsobem zasaženo do jeho práv jako účastníka správního řízení, protože
mu bylo odepřeno seznámit se v celém rozsahu se správním spisem. Z výše uvedených důvodů
stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v případě stížní námitky, že se správní
orgány a krajský soud nezabývaly otázkou, zda a nakolik se požadavky zadavatele na servery
přímo vztahují k vlastnímu plnění veřejné zakázky, se jednalo o námitku proti zadávacím
podmínkám, kterou byl stěžovatel povinen podle ust. §110 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách
doručit zadavateli nejpozději do 5 dnů od skončení lhůty pro podání nabídek. Lhůta pro doručení
námitek proti zadávacím podmínkám uběhla dne 5. 5. 2012, ale stěžovatel výše uvedené namítal
až v návrhu proti rozhodnutí o jeho vyloučení ze zadávacího řízení a proti rozhodnutí o výběru
nejvhodnější nabídky. Stěžovatel tak nepodal námitky proti zadávacím podmínkám včas,
a proto nebyl osobou oprávněnou k podání návrhu v této věci. V případě této otázky se nemůže
jednat o stanovení zadávacích podmínek v rozporu se zákonem způsobem, který by se projevil
až ve fázi posouzení kvalifikace či posouzení a hodnocení nabídek. Namítal-li stěžovatel,
že technické požadavky na servery se nevztahovaly k vlastnímu plnění veřejné zakázky, Úřad
zdůraznil, že předmět veřejné zakázky i technické požadavky zadavatele byly známy ode dne
zahájení zadávacího řízení. Přitom stanovení technických požadavků na servery,
které neodpovídá předmětu veřejné zakázky, by muselo být dodavatelům působícím v daném
odvětví okamžitě zřejmé a mohli se proti takovým požadavkům bránit podáním námitek proti
zadávacím podmínkám. Zadavatel v příloze č. 2 zadávací dokumentace specifikoval technické
požadavky na předmět plnění, kde mimo jiné stanovil minimální výkon čtyřjádrového procesu,
resp. serveru. Dále stanovil, že každý uchazeč dodá pro ověření požadovaných vlastností 1 ks
serveru typově a výkonnostně shodného se servery nabízenými uchazeči v nabídce. V případě,
že stěžovatel považoval požadavek na minimální výkon za nepřiměřený předmětu veřejné
zakázky, měl možnost podat námitky ve lhůtě stanovené v ust. §110 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách, což však neučinil. Pokud by zadavatel stěžovatele nevyloučil z účasti v zadávacím
řízení s odůvodněním, že stěžovatel sice nesplnil kvalifikační předpoklady (vzorek zcela nesplňuje
technické požadavky zadavatele), nabídka (vzorek) však splňuje požadavek na přepis tří
souběžných diktátů, zatížil by zadávací řízení netransparentností a dopustil by se nerovného
zacházení s uchazeči o veřejnou zakázku. K námitkám stěžovatele o nejednoznačnosti požadavku
zadavatele na „minimální“ parametry pro servery, Úřad uvedl, že považoval-li stěžovatel
informace poskytnuté v dodatečných informacích za nedostatečné, mohl se stěžovatel opětovně
obrátit na zadavatele, aby své požadavky upřesnil, příp. mohl podat proti zadávacím podmínkám
námitky. To, že těchto práv nevyužil, nelze klást k tíži zadavateli. Ke stížní námitce, že námitky
proti vyloučení ze zadávacího řízení nelze považovat za opožděně podané, Úřad uvedl,
že se jednoznačností požadavků na „minimální“ parametry pro servery v rozhodnutí zevrubně
zabýval, přestože tato otázka se ve své podstatě týká také zadávacích podmínek. Správní orgány
i krajský soud přitom shodně dospěly k závěru, že zadávací podmínky, resp. požadavky
zadavatele na servery, byly jednoznačné a dvojí výklad neumožňovaly. Zadavatel tedy postupoval
v souladu se zákonem, když stěžovatele z účasti v zadávacím řízení vyloučil. K námitkám
stěžovatele o porušení zásady legitimního očekávání Úřad uvedl, že případy, na které odkazoval
stěžovatel, se skutkově lišily. Pokud stěžovatel spatřoval porušení této zásady i v tom, že nebylo
zahájeno řízení z moci úřední, ač tak správní orgán I. stupně běžně činí, k tomu Úřad uvedl,
že je čistě v jeho dispozici, zda správní řízení z moci úřední zahájí. Protože neměl důvodné
podezření, že došlo k porušení zákona, správní řízení z moci úřední nezahájil. K další stížní
námitce týkající se schopnosti aplikace vybraného uchazeče splnit požadavek na přepis tři diktátů
Úřad uvedl, že zadavatel nezpochybnil ani u vybraného uchazeče, ani u stěžovatele schopnost
vyhovět tomuto požadavku. Totéž platí o hodnotící komisi. Stěžovatel nijak nekonkretizoval,
z jakého důvodu nesplňuje nabídka vybraného uchazeče tento požadavek. Ani žádná další
skutečnost nenasvědčovala tomu, že by vybraným uchazečem nabídnutý předmět plnění
nesplňoval uvedený požadavek. S ohledem na uvedené nelze tedy tvrdit, že by správní orgány
nepostupovaly nestranně. Pokud jde o stěžovatelovu námitku ohledně obsahové nedostatečnosti
návrhu rozkladové komise, Úřad se ztotožnil se závěrem krajského soudu uvedeným
v odůvodnění napadeného rozsudku. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby kasační stížnost byla
jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu stěžovatel podal nabídku v zadávacím řízení veřejné
zakázky „Dodávka zboží i služeb spočívající v dodávce výpočetní a záznamové techniky
a technologie automatického rozpoznávání hlasu a přepisu řeči do písemné formy v oblasti
soudnictví včetně zajištění kompletní a komplexní implementace systémů a všech typů školení“
(dále jen „veřejná zakázka“). Součástí nabídky byl vzorek serveru, k němuž stěžovatel ve svém
vyjádření ze dne 11. 6. 2012 uvedl, že technické podmínky stanovené v zadávacích podmínkách
by splnil za předpokladu, že by byl rozšířen o další procesor, který však nebyl součástí
předloženého vzorku. Dne 7. 8. 2012 byl stěžovatel rozhodnutím zadavatele vyloučen z účasti
v zadávacím řízení na základě posouzení kvalifikace předložených vzorků hodnotící komisí
zadavatele ze dne 14. 6. 2012, jelikož k prokázání splnění kvalifikace předložil stěžovatel vzorek
serveru, který svými parametry neodpovídal požadavkům v zadávacích podmínkách. Proti
tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 23. 8. 2012 námitky, kterým zadavatel nevyhověl.
Následně pak podal návrh na přezkoumání úkonů zadavatele, a to proti svému vyloučení
ze zadávacího řízení a proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky.
Podle ust. §110 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách námitky proti zadávacím
podmínkám musí stěžovatel doručit zadavateli nejpozději do 5 dnů od skončení lhůty
pro podání nabídek. Podle odst. 7 citovaného ustanovení je podání námitek řádně a včas
podmínkou pro podání návrhu na přezkoumání postupu zadavatele ve stejné věci. Podle odst. 9
citovaného ustanovení stěžovatel, který nevyužil možnosti podat námitky, není oprávněn podat
podnět k Úřadu v téže věci.
Vzhledem k tomu, že v informačním systému o veřejných zakázkách stanovil zadavatel
lhůtu pro doručení nabídek do 30. 4. 2012 do 12:00 h, mohl stěžovatel podle ust. §110 odst. 3
zákona o veřejných zakázkách uplatnit námitky proti obsahu zadávacích podmínek nejpozději
5. 5. 2012. Stěžovatel tak ale neučinil a své námitky doručil zadavateli až dne 23. 8. 2012. Přitom
výhrady, které proti zadávacím podmínkám vznesl, mu musely být zřejmé již v době
bezprostředně po zveřejnění zadávacích podmínek. Skutečnost, že stěžovatel měl pochybnosti
o správnosti a srozumitelnosti technických požadavků zadavatele na servery, které byly součástí
zadávacích podmínek, již před podáním své nabídky je zřejmá i z toho, že učinil dodatečný dotaz
k veřejné zakázce podle ust. §49 zákona o veřejných zakázkách, který byl zadavateli doručen dne
2. 4. 2012. Poté, co mu byla sdělena odpověď zadavatele, zpracoval svou nabídku a doručil
ji zadavateli. Námitky proti obsahu zadávacích podmínek tedy stěžovatel podal po marném
uplynutí zákonem stanovené lhůty, a proto nebyl oprávněn v téže věci podat návrh
na přezkoumání postupu zadavatele. Správní orgán I. stupně proto postupoval v souladu
s ust. §118 odst. 5 písm. c) zákona o veřejných zakázkách, když stěžovatelův návrh v tomto
rozsahu zamítl, neboť nebyl podán oprávněnou osobou. Z těchto důvodů se správní orgány
nemusely, stejně jako následně i krajský soud, zabývat otázkou, zda a nakolik se požadavky
zadavatele na servery obsažené v zadávacích podmínkách vztahují k vlastnímu plnění veřejné
zakázky, tj. zda požadované technické parametry serverů jsou nadbytečné nebo nesplnitelné,
jak tvrdil stěžovatel.
V dané věci je nesporné, že stěžovatel v nabídce k prokázání splnění kvalifikace předložil
vzorek serveru, který svými parametry neodpovídal požadavkům zadavatele uvedeným
v zadávacích podmínkách. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že požadavek zadavatele na minimální parametry procesoru v kombinaci s objektivizovaným
vyjádřením jeho výkonu v tabulce benchmarků nelze hodnotit jako zmatečný. Jelikož stěžovatel
nesplnil kvalifikaci v požadovaném rozsahu, měl zadavatel povinnost stanovenou zákonem (§60
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách) vyloučit ho z účasti v zadávacím řízení. Pokud by tak
neučinil, dopustil by se správního deliktu.
V další stížní námitce stěžovatel tvrdil, že byla porušena zásada legitimního očekávání,
neboť správní orgán I. stupně se nezabýval zákonností obsahu zadávacích podmínek, a v této
souvislosti poukázal na jeho konkrétní rozhodnutí v jiných případech.
Co se týká rozhodnutí ze dne 30. 5. 2012, č. j. ÚOHS-R38/2012/VZ-
9825/2012/310/IPs, Úřad se podle názoru Nejvyššího správního soudu v odůvodnění
napadeného rozhodnutí (odstavec 61 až 63) dostatečně zabýval skutkovými odlišnostmi tohoto
případu a posuzované věci. K argumentaci stěžovatele rozhodnutím ze dne 14. 4. 2009,
č. j. ÚOHS-S336/2008/VZ-2572/2009/540/KKo a na něj navazujícím rozhodnutím o rozkladu
ze dne 23. 11. 2009, č. j. ÚOHS-R57,63/2009/VZ-15245/2009/310-ASc, je třeba poukázat
na to, že správní orgány v daném případě rozhodovaly o nezákonnosti zadávacích podmínek
(dílčích hodnotících kritérií) z moci úřední. Totéž platí i pro rozhodnutí ze dne 14. 4. 2009,
č. j. ÚOHS-S337/2008/VZ-4299/2009/540/KKo, které bylo potvrzeno rozhodnutím ze dne
23. 11. 2009, č. j. ÚOHS-R58,61/2009/VZ-15200/2009/310-ASc. K odkazu stěžovatele
na rozhodnutí ze dne 13. 9. 2011, č. j. ÚOHS-S329/2011/VZ-13559/2011/540/VKu je třeba
uvést, že se jednalo právě o případ, kdy se nejasnost zadávacích podmínek (vymezení kritérií
a parametrů, které bude zadavatel v rámci nepočitatelného dílčího hodnotícího kritéria hodnotit)
projevila až ve fázi hodnocení nabídek, což odlišuje toto rozhodnutí od stěžovatelova případu.
Z těchto důvodů je uvedená stížní námitka nedůvodná, neboť se jednalo o rozhodnutí
ve skutkově odlišných případech, která nemohla vyvolat legitimní očekávání stěžovatele,
že zadávací dokumentace bude přezkoumána nad rámec nosných důvodů rozhodnutí. Ostatně
i stěžovatel výslovně v kasační stížnosti uvedl, že praxe správních orgánů při přezkumu
zadávacích podmínek je „přinejmenším nekonzistentní“. Logicky pak nekonzistentní praxe
nemůže „důvodné založit očekávání stěžovatele, že zadávací podmínky budou žalovaným v daném případě
řádně přezkoumány.“
Spatřuje-li stěžovatel porušení zásady legitimního očekávání i v tom, že správní orgán
I. stupně nezahájil řízení z moci úřední, je třeba shodně jako krajský soud uvést, že je pouze
v dispozici správního orgánu I. stupně, zda zahájí správní řízení z moci úřední či nikoliv. Pokud
v dané věci správnímu orgánu I. stupně nevzniklo důvodné podezření, že došlo k porušení
zákona, pak neměl povinnost správní řízení z moci úřední zahájit. Úkolem správního soudu není
dozor nad činností či nečinností správního orgánu I. stupně, ale ochrana veřejných subjektivních
práv fyzických a právnických osob. Mezi tato práva nepatří právo na zahájení řízení z moci
úřední či na správní potrestání jiné osoby. To zvláště za situace, kdy sám stěžovatel pochybil
a své argumenty uplatnil v nesprávné fázi řízení.
Dále namítal stěžovatel, že byla porušena zásada nestranného postupu a rovného
přístupu správními orgány. Jak vyplývá ze správního spisu, správní orgán I. stupně neshledal
stěžovatelem navržený test serverů s příslušným aplikačním vybavením (ověření vlastností
nabízeného plnění) opodstatněným, neboť neměl důvodnou pochybnost, že by server nabízený
vybraným uchazečem nesplňoval požadavky zadavatele na tři souběžné diktáty. Tento závěr
správní orgán I. stupně odůvodnil tím, že tuto schopnost stěžovatel i vybraný uchazeč
garantovali ve svých nabídkách a zadavatel ji v případě ani jednoho z uchazečů nezpochybnil.
Navíc stěžovatel svou pochybnost o schopnosti vybraného uchazeče dostát tomuto požadavku
zadavatele nijak nekonkretizoval. Pokud jde o závěr o zákonnosti technických požadavků
na servery, pak je třeba uvést, že správní orgán I. stupně tento závěr uvedl pouze nad rámec
přezkumu a jen v obecné rovině, tj. že pokud je předmětem plnění veřejné zakázky dodávka
serverů, pak je stanovení technických požadavků na tyto servery v souladu se zákonem.
Podrobně se správní orgán I. stupně zákonností konkrétních technických požadavků na servery
nezabýval, s výjimkou jejich srozumitelnosti a jednoznačnosti, neboť stěžovatel nebyl
oprávněnou osobou k podání návrhu v této věci. Z uvedeného tedy vyplývá, že správní orgány
neporušily zásadu nestranného postupu a rovného zacházení. Tato námitka je proto nedůvodná.
V souvislosti s výše uvedenou stížní námitkou stěžovatel namítal také, že se krajský soud
k námitce porušení nestranného postupu a rovného přístupu nevyjádřil, tj. nepřezkoumatelnost
rozsudku pro nedostatek důvodů.
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 - 25), s tímto stížním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením
rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy věc bude správními soudy
pravomocně rozhodnuta, což není v zájmu ani účastníků řízení, protože jako nositelé veřejných
subjektivních práv je jejich základním právem, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů
(čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod), a ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení.
Přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného
odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti
musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Podstatné podle
názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi
stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání
některých námitek dílčích a souvisejících.
Podle Nejvyššího správního soudu z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá,
že se krajský soud řádně zabýval stěžejními žalobními námitkami. Absence výslovného posouzení
dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy krajský soud dospěl
k věcně správnému závěru, že stěžovatel byl vyloučen ze zadávacího řízení veřejné zakázky
v souladu se zákonem, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat
např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo
zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho
odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho
konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky
vyplývá ze soudem učiněných závěrů. Tato námitka stěžovatele je proto rovněž nedůvodná.
Závěrem stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu ohledně požadavků
na minimální obsah listiny zachycující návrh rozkladové komise.
Vzhledem k tomu, že rozkladová komise je pouze poradním orgánem, jehož závěry jsou
pro rozhodnutí o rozkladu nezávazné, není nutné ve správním spise mít zachycen průběh jejího
zasedání, hlasování jednotlivých členů či širší odůvodnění jejích závěrů. Požadavek stěžovatele,
aby návrh rozkladové komise obsahoval podrobné skutkové hodnocení a právní posouzení věci,
nevyplývá ze žádného zákonného ustanovení. Toto skutkové hodnocení a právní posouzení věci
musí být podle ust. §68 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obsaženo pouze
ve správním rozhodnutí. Krajský soud proto dospěl k správnému závěru, že neexistence
podrobnějšího zdůvodnění návrhu rozkladové komise nemohla nijak ovlivnit žádná procesní
práva stěžovatele a v žádném případě nemohla mít vliv ani na zákonnost napadeného rozhodnutí
ve věci samé. Uvedená stížní námitka je proto také nedůvodná.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Úřadu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu