ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.129.2016:35
sp. zn. 7 As 129/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. S.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2016, čj. 57 A 92/2015 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 3. 2015, čj. PR-SD-SLL/7883/2015, Městský úřad Přeštice,
odbor správní a dopravní (dále „městský úřad“) uznal žalobce vinným ze spáchání správního
deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/20000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a změně některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu“), neboť jako provozovatel vozidla
v rozporu s §10 nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
Městský úřad uložil žalobci za tento správní delikt pokutu ve výši 2.500 Kč a povinnost nahradit
náklady řízení.
[2] Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2015, čj. DSH/5401/15 (dále „napadené rozhodnutí“),
žalovaný zamítl odvolání žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí městského úřadu a toto
rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský
soud žalobu zamítl. Správní orgány provedly dostatečné kroky ke zjištění totožnosti řidiče,
který dle správního spisu dne 12. 9. 2014 v 17:45 hodin v prostoru dálničního tunelu Valík
na dálnici D5 ve směru na Rozvadov překročil nejvyšší povolenou rychlost při řízení vozidla,
jehož provozovatelem je žalobce. Žalobce sdělil, že vozidlo v inkriminované době řídil pan J. M.
Jak městský úřad ověřil dotazem u Městského úřadu Valašské klobouky, pan M. zemřel dne X a
jeho zdravotní stav před úmrtím byl natolik vážný, že mu znemožňoval řídit motorové vozidlo.
Městský úřad ověřil tuto informaci i u obvodního oddělení Policie ČR ve Valašských Kloboucích.
Policejní orgán zjistil, že pan M. nastoupil na pracovní neschopnost dne 28. 8. 2014 a náhle
zemřel dne X. Pan M. v roce 2014 vůbec necestoval po území ČR, stále se nacházel pouze doma,
v srpnu 2014 pracoval na Obecním úřadě Poteč. Vozidlo si v minulosti od nikoho nepůjčoval,
vlastnil řidičský průkaz, ale neřídil. Zjištění, že pan M. nemohl z důvodu nemoci řídit motorová
vozidla, tedy má oporu ve spise a vychází ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. V současné době
je proti panu M. jakožto řidiči motorového vozidla vedeno několik přestupkových řízení, kterých
se měl dopustit po celém území ČR. U všech těchto přestupků figuruje společnost FLEET
Control, s. r. o., která zastupovala i žalobce ve správním řízení. Vzhledem ke zdravotnímu stavu
pana M. bylo vyloučeno, aby se těchto přestupků dopustil. Městský úřad se pokusil zjistit
totožnost řidiče také z fotografie pořízené automatickým technickým prostředkem dne 12. 9.
2014 v 17:45 hod v prostoru dálničního tunelu Valík, nicméně na snímku byla neztotožnitelná
osoba.
[4] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že městský úřad měl věc odložit podle §66 odst. 1
písm. c) zákona z důvodu úmrtí osoby podezřelé z přestupku. Takový postup byl vyloučen.
Městský úřad nezjistil totožnost řidiče, což bylo důvodem pro odložení věci podle §66 odst. 3
písm. g) zákona o přestupcích, nikoli podle písm. c) téhož ustanovení.
[5] Městský úřad nebyl povinen nařídit ve věci ústní jednání. Povinnost správního orgánu
konat v prvním stupni ústní jednání stanoví §74 odst. 1 zákona o přestupcích; předmětem řízení
však nebyl přestupek žalobce, nýbrž správní delikt. V řízení o správním deliktu není zákonem
stanovena obecná povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; je na správním orgánu,
aby vyhodnotil nezbytnost ústního jednání podle §49 odst. 1 správního řádu. V nyní posuzované
věci nebylo třeba nařizovat ústní jednání, neboť městský úřad rozhodoval na základě již
shromážděných listinných důkazů, s nimiž měl žalobce možnost se seznámit a vyjádřit se k nim
podle §36 odst. 3 správního řádu, o čemž byl poučen ve vyrozumění o provádění důkazů mimo
ústní jednání ze dne 2. 3. 2015. Žalobce se k provedení důkazů nedostavil, ani se nevyjádřil
k podkladům rozhodnutí. Nebyla tak porušena ani zásada ústnosti, ani zásada bezprostřednosti.
Nebyla porušena ani práva žalobce podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2
Listiny, neboť tato práva se vztahují na řízení před soudem.
[6] Žalobce podal proti rozhodnutí městského úřadu blanketní odvolání. Městský úřad jej
poučil o náležitostech odvolání podle §82 odst. 2 správního řádu a vyzval jej k odstranění vad
podání v přiměřené lhůtě v souladu s §37 odst. 3 správního řádu a řádně jej poučil, co nastane,
pokud tak neučiní, ale žalobce na tuto výzvu nereagoval. Žalovaný tudíž mohl rozhodnout
o odvolání i bez znalosti odvolacích důvodů. Není v tomto směru podstatné, že žalobce nevěděl,
zda v řízení o správním deliktu v případě nedoplnění odvolání dochází též k revizi rozhodnutí
správního orgánu I. stupně ex officio. Správní orgán žalobce informoval, že pokud nedoplní své
podání, bude platit, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Žalobce tedy nemohl předpokládat,
že dojde k zastavení řízení a že bude moci rozporovat důvody takového postupu. Není rovněž
zřejmé, proč by žalobce usiloval o zastavení odvolacího řízení, neboť v takovém případě by
se žalovaný jeho odvoláním věcně nezabýval.
[7] Správní orgány řádně prokázaly, že v místě spáchání přestupku byla nejvyšší povolená
rychlost stanovena na 80 km/h a že řidič vozidla tuto rychlost překročil. Součástí správního spisu
je záznam o odevzdání přestupku ze strany policejního orgánu, podle kterého byla nejvyšší
povolená rychlost v měřeném úseku omezena proměnným dopravním značením B20a)
s nastavenou maximální dovolenou rychlostí 80km/h a vozidlu byla v tomto úseku naměřena
rychlost po odečtení povolené tolerance chyby měřidla 124km/h. Totožné informace vyplývají
i z přiložené dokumentace přestupku ze dne 12. 9. 2014. Na daný případ nedopadá rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 - 115, neboť v něm soud
posuzoval provedení důkazu úředním záznamem, který sepsali zasahující policisté, kteří následně
nebyli vyslechnuti při provádění důkazů.
[8] Správní delikt žalobce nespočíval v překročení nejvyšší povolené rychlosti, nýbrž v tom,
že nesplnil svou povinnost provozovatele vozidla zajistit, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem. Proto nebylo třeba prokazovat, že žalobce osobně při řízení svého
vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost.
III.
[9] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítl, že krajský soud vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Sdělení policie, že dle
jejích informací pan M. vozidlo neřídil, je nedostatečné, neboť policie nemá stálý přehled
o aktivitách občanů. Není tedy vyloučeno, že pan M. vozidlo řídil. Pan M. mohl řídit vozidlo i
v pracovní neschopnosti. Pokud správní orgány měly pochybnosti o řidiči vozidla, měly
stěžovatele vyzvat, aby prokázal své tvrzení, že vozidlo řídil pan M. Správní orgány však
neposkytly stěžovateli prostor se vyjádřit a prokázat svá tvrzení. Ve správním řízení nadto vyšlo
najevo, že proti panu M. jsou vedena i další správní řízení pro podezření z dopravního přestupku,
což přímo vylučuje závěr krajského soudu, že pan M. vozidlo neřídil.
[10] Krajský soud vzal dále za prokázané, že nejvyšší povolená rychlost byla v daném úseku
upravena na 80 km/h proměnnou dopravní značkou. Podle krajského soudu bylo dostačující,
že tato informace byla uvedena na záznamu z rychloměru. Účelem rychloměru je však pouze
měřit rychlost vozidla, nikoli informovat o nejvyšší povolené rychlosti na daném úseku. Nejvyšší
povolená rychlost se doplňuje manuálně, a má tudíž stejnou vypovídací hodnotu jako úřední
záznam. Správní orgány tedy měly vyslechnout strážníka, který záznam pořídil. Stěžovatel vozidlo
neřídil, a proto se nemohl hájit, jaká byla nejvyšší povolená rychlost na daném úseku. Tím spíše
nelze údaj o nejvyšší povolené rychlosti z rychloměru považovat za dostatečný důkaz.
IV.
[11] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu, setrval na svém vyjádření k žalobě
a navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Předmětem správního řízení byl správní delikt provozovatele vozidla podle §125f odst. 1
zákona o silničním provozu. Jak plyne ze správního spisu, nyní projednávaná věc je další ze série
případů, v nichž provozovatele vozidla ve správním řízení zastupovala společnost FLEET
Control s. r. o. (dále „společnost FLEET Control“). V těchto kauzách zástupce provozovatele
pravidelně sděluje správním orgánům, že vozidlo v inkriminované době řídila osoba, u níž
správní orgány následně zjistily, že byla nekontaktní, nebo se jednalo o osobu, která nemohla
vozidlo řídit z důvodu závažného zdravotního stavu a která krátce poté zemřela. Dalším
společným znakem těchto kauz je prakticky nulová komunikace zástupce provozovatele vozidla
se správním orgánem v průběhu správního řízení. Zástupce opakovaně využívá obstrukční
praktiky ve snaze dosáhnout uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku, nevyjadřuje
se k podkladům rozhodnutí ani se neúčastní provádění důkazů mimo ústní jednání. Proti
prvostupňovým rozhodnutím podává blanketní odvolání, která někdy nedoplní ani na výzvu
správního orgánu. V navazujícím soudním řízení přebírá zastoupení provozovatele advokát
Mgr. Jaroslav Topol a soudu předkládá široké spektrum žalobních námitek. Zpravidla se jedná
o typové formální námitky uplatněné „od stolu“ jen na základě obsahu žalobou napadeného
rozhodnutí a bez podrobné znalosti skutkových okolností dané věci. Žalobní námitky se nezřídka
rozcházejí s obsahem správního spisu. Pokud krajský soud žalobu zamítne, v obdobném duchu
jako žaloba se nese i navazující kasační stížnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 7. 2015, čj. 4 As 101/2015 – 29, ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015 – 46,
ze dne 16. 6. 2016, čj. 6 As 73/2016 – 40, či ze dne 17. 8. 2016, čj. 7 As 135/2016 – 17).
[15] Stěžovatel předně namítl, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním
deliktu provozovatele vozidla, neboť správní orgány neučinily dostatečné kroky ke zjištění
pachatele přestupku. Krajský soud vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť
na základě správního spisu nebylo vyloučeno, že pan M. v rozhodné době opravdu řídil
stěžovatelovo vozidlo. Policie nemá celodenní přehled o aktivitách občanů a ve správním řízení
nadto vyšlo najevo, že pan M . je jako řidič motorového vozidla podezřelý i ze spáchání dalších
dopravních přestupků. Pokud měl správní orgán pochybnosti o řidiči vozidla, měl stěžovatele
vyzvat, aby své tvrzení prokázal. Kasační soud stěžovateli nepřisvědčil.
[16] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí
správního deliktu tím, že „jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem.“
[17] Podle §125f odst. 2 zákona o silničním provozu „právnická nebo fyzická osoba za správní
delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického
prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná
o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních
komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní
nehodu.“
[18] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla, „pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale a) nezahájil
řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo
b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.“
[19] Smyslem uzákonění správního deliktu provozovatele vozidla bylo postihnout taková
deliktní jednání, u nichž bylo z povahy věci obtížné až nemožné bez spolupráce provozovatele
vozidla identifikovat konkrétního pachatele přestupku (například překročení nejvyšší povolené
rychlosti zjištěné automatickým radarem, nesprávné parkování). V těchto případech totiž správní
orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly
odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel
odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§60 odst. 1 věta
za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní
orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných
dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby (srov. shora
citovaný rozsudek čj. 8 As 110/2015 – 46). Nejvyšší správní soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež
byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb.,
rovněž v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014 – 21: „Evidentním primárním úmyslem
zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních
komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp.
užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela
přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako
vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou
a konkrétní osobou.“
[20] Proporcionalita přijatého řešení je zajištěna v §125f odst. 4 zákona o silničním provozu,
podle kterého objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nastupuje až subsidiárně, pokud
nelze jako viníka přestupku určit konkrétní fyzickou osobu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014 – 45).
[21] Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud nebude jednoznačně zjištěn řidič vozidla v době
spáchání přestupku, může správní orgán zahájit řízení o správním deliktu podle §125f
a násl. zákona o silničním provozu. Provozovatel vozidla může zabránit zahájení tohoto řízení,
pokud správnímu orgánu na výzvu podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu sdělí údaje
o totožnosti řidiče v době spáchání přestupku. Tuto možnost však nelze redukovat na pouhou
formalitu, případně na způsob, jak řízení bez jakékoli sankce neúměrně protahovat uváděním
nepravdivých či neaktuálních údajů.
[22] Ze správního spisu vyplynulo, že dne 12. 9. 2014 automatizovaný technický rychloměr
umístěný v prostoru tunelu Valík na dálnici D5, 77,6 km ve směru jízdy na Rozvadov,
zaznamenal překročení nejvyšší dovolené rychlosti motorovým vozidlem ve vlastnictví
stěžovatele. Na měřeném úseku byla nejvyšší povolená rychlost omezena proměnným dopravním
značením B20a) na 80 km/h; vozidlo stěžovatele se pohybovalo rychlostí nejméně 124 km/h.
Policejní orgán předal městskému úřadu tyto informace dne 15. 9. 2014. Městský úřad na jejich
základě vyzval stěžovatele jako provozovatele vozidla k zaplacení určené částky podle §125h
odst. 1 zákona o silničním provozu, nebo ke sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla. Zástupce
stěžovatele následně sdělil městskému úřadu, že vozidlo řídil pan J. M., nar. X, bytem P. 216. Na
žádost městského úřadu policejní orgán prošetřil zdravotní způsobilost pana M. k řízení
motorových vozidel a zjistil, že pan M. bylo ode dne 28. 8. 2014 v pracovní neschopnosti a dne X
náhle zemřel. V roce 2014 vůbec necestoval po území ČR, byl pouze doma, v srpnu 2014
pracoval na Obecním úřadě Poteč od 7 do 15 hodin; vozidla si od nikoho nepůjčoval, vlastnil sice
řidičský průkaz, ale neřídil. Pan M. v dané době figuroval jako řidič vozidla i v dalších správních
řízeních ve věcech dopravních přestupků po celém českém území, v nichž provozovatele vozidla
zastupovala společnost FLEET Control. Sdělení policie o zdravotním stavu pana M. městský
úřad ověřil i u odboru matriky Městského úřadu Valašské Klobouky, který potvrdil, že pan M.
zemřel dne a jeho zdravotní stav byl natolik vážný, že znemožňoval řízení vozidla.
[23] Správní orgány na základě sdělení provozovatele učinily nezbytné kroky ke zjištění
pachatele přestupku. Jejich skutková zjištění prakticky vyloučila tvrzení stěžovatele, že řidičem
jeho vozidla dne 12. 9. 2014 byl pan M. Údajný řidič bydlel na východě republiky, nikoli
v blízkosti Rozvadova, během roku 2014 necestoval a k řízení vozidla nebyl ani způsobilý
v důsledku svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. V rozhodné době se nacházel
v pracovní neschopnosti a desátý den po údajném řízení vozidla zemřel. Se shora uvedenými
zjištěními městského úřadu se stěžovatel mohl seznámit a reagovat na ně v průběhu správního
řízení, což neučinil. Zjištěný skutkový stav tedy nebudil pochybnosti, že označení pana M. jako
řidiče stěžovatelova vozidla bylo pouze účelovou procesní obstrukcí. Pan M. přestupek nemohl
spáchat. Tvrzení stěžovatele v soudním řízení, že hypoteticky mohl doplnit dokazování a vyvrátit
závěry správních orgánů, jsou iluzorní a postrádají reálný základ. Nevěrohodnost stěžovatelovy
morálně problematické obrany zvyšuje i fakt, že stěžovatel nepředložil údajné důkazy o vině pana
M. ani ve správním řízení, ačkoli měl možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a zúčastnit se
provádění důkazů mimo ústní jednání, ani v navazujícím soudním řízení. Za těchto okolností
nebylo třeba činit další kroky ke zjišťování pachatele přestupku a byly splněny podmínky pro
zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla.
[24] Dále stěžovatel namítl, že jako důkaz o nejvyšší povolené rychlosti na daném úseku nelze
použít záznam z rychloměru, neboť tento údaj do záznamu doplňuje strážník manuálně. Údaj
o nejvyšší povolené rychlosti v záznamu z rychloměru má tedy stejnou vypovídací hodnotu jako
tentýž údaj v úředním záznamu. Proto měl správní orgán ohledně údaje o nejvyšší povolené
rychlosti provést dokazování, například výslechem strážníka, který záznam vyhotovil. Kasační
soud nepřisvědčil ani této námitce.
[25] Úkolem správních soudů není suplovat řízení před správním orgánem. Pokud správní
orgány ve správním řízení opatří takové důkazy, které s ohledem na povahu věci vedou
s dostatečnou přesvědčivostí k závěru, že se obviněný dopustil příslušného přestupku nebo
správního deliktu, a stěžovatel jako obviněný ze správního deliktu nerozporuje určitou skutečnost
zjištěnou z dosud provedeného dokazování a nevyvolá tak o ní pochybnosti, není povinností
správního orgánu tuto skutečnost „preventivně“ prokazovat i dalšími důkazními prostředky
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013 – 60, ze dne
23. 4. 2015, čj. 2 As 215/2014 – 43, a ze dne 14. 5. 2015, čj. 7 As 83/2015 – 56).
[26] Taková situace nastala i v nyní projednávané věci. Stěžovatel zůstal v řízení
před správními orgány pasivní a až v řízení před krajským soudem napadl skutkové zjištění,
že v místě spáchání dopravního přestupku byla nejvyšší povolená rychlost omezena na 80 km/h.
Provedený důkaz však zpochybnil pouze tvrzením, že nebylo možné použít jako důkaz úřední
záznam policie. Podle §137 odst. 4 správního řádu však nelze jako důkazní prostředek užít pouze
záznam o podání vysvětlení; obdobně podle judikatury nelze čtením úředních záznamů
prokazovat skutečnosti, které lze objasnit pouze bezprostřední svědeckou výpovědí
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 – 115,
č. 1856/2009 Sb. NSS, či ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 As 34/2010 – 73, č. 2208/2011 Sb. NSS).
[27] K ničemu takovému v posuzované věci nedošlo. Údaj o nejvyšší povolené rychlosti vzal
městský úřad za prokázaný na základě záznamu z automatického rychloměru, z něhož vyplynulo,
že v místě přestupku byla nejvyšší povolená rychlost omezena na 80 km/h. Místo přestupku
se nacházelo uvnitř dálničního tunelu, tj. v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost s ohledem
na bezpečnost provozu pravidelně omezována; správnímu orgánu tudíž nevznikly pochybnosti,
že řidič vozidla skutečně překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku. Stěžovatel v řízení
před krajským soudem netvrdil ani neprokazoval, že rychlost na daném úseku omezena nebyla,
nebo že by byla omezena jinak než na 80 km/h; pouze obecně rozporoval skutková zjištění
správního orgánu (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013,
čj. 4 As 133/2013 – 25).
[28] Stěžovatel namítl v reakci na argumentaci krajského soudu, že údaj o nejvyšší povolené
rychlosti se do záznamu z rychloměru doplňuje manuálně, a proto má záznam z rychloměru
obdobnou vypovídací hodnotu jako úřední záznam. Ani této dílčí námitce kasační soud
nepřisvědčil pro její spekulativní charakter. Stěžovatel totiž nepředložil žádné důkazy k jejímu
prokázání.
[29] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady mimo rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu