ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.181.2016:34
sp. zn. 7 As 181/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: R. K., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 A 24/2015 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále jen „správní orgán
I. stupně“), ze dne 7. 10. 2014, č. j. MMJ/OD/18448/2014-10, bylo vysloveno, že žalobce jako
provozovatel motorového vozidla zn. Nissan RZ X dne 2. 7. 2014 v 12:10 hod. v obci Jihlava
na ul. Kollárova u č. p. 1 v rozporu s §10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“), nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu stanovená tímto zákonem, čímž porušil citované
ustanovení zákona o silničním provozu a spáchal správní delikt provozovatele vozidla dle §125f
zákona o silničním provozu. Za toto jednání mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které zamítl
žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 12. 2014, č. j. KUJI 80496/2014, a potvrdil napadené
rozhodnutí.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou zamítl krajský soud výše
označeným rozsudkem. Podle krajského soudu byly splněny všechny předpoklady ve smyslu
§125f zákona o silničním provozu a správní orgány proto nepochybily, pokud žalobce postihly
za předmětný delikt. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám poukazujícím na nedostatečně
zjištěný skutkový stav věci. Podle krajského soudu byl skutkový stav zjištěn dostatečně a má
plnou oporu ve správním spisu. Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce, že správní orgán
I. stupně pochybil, pokud ve věci nenařídil ústní jednání [§49 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]. Stejně tak neshledal
krajský soud důvodnou námitku poukazující na porušení §36 odst. 3 správního řádu. Citované
ustanovení ukládá správnímu orgánu povinnost dát účastníkovi řízení možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, nestanoví však zároveň povinnost poučit o následku neuplatnění
tohoto práva. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám poukazujícím na nedostatečně
odůvodněnou výši uložené pokuty.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které obsáhle polemizoval se závěry krajského soudu. Stěžovatel zejména vytýkal krajskému
soudu jeho závěry ve vztahu k §125f zákona o silničním provozu. Podle stěžovatele obsah
správního spisu nenasvědčuje závěru, že by stěžovatel spáchal předmětný delikt. Není zřejmé,
z jakých podkladů správní orgány při rozhodování vycházely. Krajský soud měl proto rozhodnutí
správních orgánů zrušit. Stěžovatel rovněž vytýkal krajskému soudu jeho závěry ve vztahu k §49
odst. 1 správního řádu. Podle stěžovatele měl správní orgán nařídit ve věci ústní jednání. Součástí
výzvy k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí pak mělo být poučení o tom, že jde
o nejzazší termín, do kterého se může s podklady rozhodnutí seznámit. Takové poučení však
součástí výzvy nebylo, a proto došlo k porušení §36 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel v kasační
stížnosti rovněž vytýkal žalovanému jeho závěry ve vztahu k výši pokuty. Podle stěžovatele měl
žalovaný z úřední povinnosti přihlédnout též k polehčujícím okolnostem, které byly zřejmé
ze správního spisu, zejména že nedošlo k přímému ohrožení jiných účastníků silničního provozu,
vzniku škody, a nikoli pouze účelově vybírat okolnosti přitěžující. S ohledem na výše uvedené
stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný nevyužil svého práva podat ke kasační stížnosti vyjádření.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle polemizoval se závěry obsaženými v rozsudku
krajského soudu. K těmto námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že se se závěry krajského
soudu plně ztotožňuje, neboť ty mají oporu v právní úpravě a správním spisu. Nejvyšší správní
soud není ani názoru, že by napadený rozsudek trpěl nepřezkoumatelností či jinou vadou,
pro kterou by bylo nutno jej zrušit. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu
krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně
právně posoudil. Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů má právní názor vyslovený
v rozhodnutích správních orgánů za správný a naopak, z jakých důvodů shledal nedůvodnými
žalobní námitky stěžovatele.
[9] Jádro argumentace stěžovatele tvoří námitky ve vztahu k §125f odst. 1 a 4 zákona
o silničním provozu.
[10] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí
správního deliktu tím, že „jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem.“
[11] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla, „pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale a) nezahájil
řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo
b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.“
[12] Výkladem citovaných ustanovení se opakovaně zabývala judikatura Nejvyššího
správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015,
č. j. 4 As 101/2015 - 29, ze dne 22 . 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, ze dne 16. 6. 2016,
č. j. 6 As 73/2016 - 40, či ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 135/2016 - 17, či ze dne 29. 9. 2016,
č. j. 7 As 129/2016 - 35).
[13] Smyslem uzákonění správního deliktu provozovatele vozidla bylo postihnout taková
deliktní jednání, u nichž bylo z povahy věci obtížné až nemožné bez spolupráce provozovatele
vozidla identifikovat konkrétního pachatele přestupku (například v případě překročení nejvyšší
povolené rychlosti zjištěné automatickým radarem, nesprávného parkování atp.). V těchto
případech totiž správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování
totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla.
Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou
(§60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství
podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby.
[14] K účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou
zákonem č. 297/2011 Sb., se Nejvyšší správní soud obsáhle vyjádřil v rozsudku
ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 - 21, z něhož vyplývá, že primárním úmyslem zákonodárce
v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení §125f zákona o silničním provozu bylo
postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem
resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Je přitom zcela přiléhavé,
pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž
je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární
identifikovatelnou a konkrétní osobou. Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu
provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení
totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče
provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede,
resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku.
[15] Jak plyne ze správního spisu, nyní projednávaná věc je další ze série případů, v nichž
provozovatele vozidla ve správním řízení zastupovala společnost FLEET Control s. r. o.
V těchto kauzách zástupce provozovatele pravidelně sděluje správním orgánům, že vozidlo
v inkriminované době řídila osoba, u níž správní orgány následně zjistily, že se jednalo o osobu,
která nemohla vozidlo řídit z důvodu závažného zdravotního stavu a která krátce poté zemřela
(k těmto závěrům srov. např. rozsudek ze dne 29. 9. 2016, č. j. 7 As 129/2016 - 35). Jinak tomu
nebylo ani v dané věci, kde stěžovatel tvrdil, že předmětné vozidlo řídil v inkriminovanou dobu
M. Z., který, jak se později zjistilo (a stěžovatel to relevantně nerozporoval), krátce po údajném
spáchání předmětného jednání zemřel. M. Z. byl před svou smrtí přitom opakovaně označován
jako přestupce v různých správních řízeních, přičemž dle vyjádření jeho syna, jakož i starosty
obce, ve které bydlel, byl M. Z. v předmětné době již zcela odkázán na pomoc druhých, a tedy
nezpůsobilý kamkoliv cestovat a páchat dopravní přestupky.
[16] Optikou výše uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud na námitky stěžovatele
a nepřisvědčil jim.
[17] Podle Nejvyššího správního soudu poskytuje správní spis jednoznačnou oporu pro závěry
správních orgánů stran naplnění podmínek pro postih stěžovatele ve smyslu §125f zákona
o silničním provozu. Podkladem pro vydání předmětného rozhodnutí bylo vedle oznámení
o podezření ze spáchání přestupku a výpisu z registru provozovatelů vozidel i fotodokumentace
zachycující předmětné vozidlo. Z citovaného oznámení a fotodokumentace vyplývá, že vozidlo
stěžovatele stálo dne 2. 7. 2014 v 12:10 hod. v obci Jihlava na ulici Kollárova u č.p. 1 v zákazu
zastavení, resp. v místě vyznačeném podélnou žlutou čárou. Na výzvu správního orgánu
stěžovatel označil výše uvedenou osobu, která, jak se zjistilo, nedlouho poté zemřela. Nic dalšího
netvrdil, ani nedokládal. Jak správně uvedl krajský soud, stěžovatel nijak nedoložil, že M. Z. jeho
vozidlo v rozhodnou dobu mohl řídit (např. smlouvou nebo návrhy na výslech svědků), ale ani k
této věci nic bližšího neuvedl (např. z jakého důvodu měl stěžovatelovo vozidlo k užívání či jaký
vztah má stěžovatel k této osobě). Takový přístup stěžovatele zcela znevěrohodňuje jeho tvrzení
o tom, že vozidlo měl v rozhodnou dobu v užívání právě M. Z. Za této situace pak nelze
správním orgánům vytýkat, že na základě všech výše uvedených podkladů dospěly k závěru o
spáchání předmětného správního deliktu. Postup správních orgánů, resp. krajského soudu nelze
považovat ani za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96,
jak rovněž tvrdil stěžovatel. V kontextu dané věci jsou závěry krajského soudu a správních
orgánů plně dostačující. Nejvyšší správní soud nepřehlédl ani rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 As 85/2016 - 33, resp. na něj navazující rozsudky; stěžovatel však
proti náležitostem výroku explicitně nebrojil. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nadto
výrok zcela odpovídá právní úpravě.
[18] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, ve kterých stěžovatel uváděl, že mělo
být nařízeno ústní jednání ve smyslu §49 odst. 1 správního řádu. Podle citovaného ustanovení
správní orgán nařídí ústní jednání „je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků,
případně stanoví-li to zákon“.
[19] Zdejší soud nemůže souhlasit ani s touto stěžovatelovou námitkou, přičemž poukazuje
na velké množství vlastních rozsudků, které se týkaly totožné otázky (srov. např. rozsudek
ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 1 As 166/2015, nebo
ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 As 7/2016), tedy povinnosti správního orgánu nařídit ústní jednání
v případě projednávání správního deliktu provozovatele vozidla. Podle těchto rozsudků správní
orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízeních o správních deliktech v situacích, kdy to
není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, což v daném případě nenastalo.
Stěžovatel navíc ani nesdělil žádné konkrétní skutečnosti, které chtěl uplatnit při jednání.
[20] Stěžovatel v dalším stížním bodě vytýkal krajskému soudu jeho závěry ve vztahu k §36
odst. 3 správního řádu. Ani těmto námitkám zdejší soud nepřisvědčil.
[21] Podle §36 odst. 3 správního řádu „[n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním
rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti
v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“
[22] Zákon tedy ukládá správnímu orgánu, aby před vydáním rozhodnutí dal účastníkům
možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl
ve smyslu citovaného ustanovení řádně poučen o možnosti seznámit se s podklady
pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Této možnosti však nevyužil. S ohledem na dikci citovaného
ustanovení přitom nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že by součástí výzvy k seznámení
se s podklady pro vydání rozhodnutí mělo být poučení o tom, že jde o „nejzazší termín“, kdy
se může s podklady rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí. Právní
úprava neukládá povinnost informovat o takovém termínu, ale ukládá správnímu orgánu, aby dal
účastníkovi řízení „možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.“ Správní orgán I. stupně v souladu
s citovaným ustanovením postupoval. Nelze proto dovozovat ani namítanou překvapivost
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Právní úprava je koncipována výše uvedeným způsobem.
Nutno zdůraznit, že stěžovatel v odvolání nenamítal, s jakým podkladem se nemohl seznámit,
resp. jaký podklad hodlal navrhovat. Ostatně lze pochybovat o tom, že zástupci stěžovatele
ve správním řízení, který se specializoval na zastupování osob před správními orgány v řízeních
o správních deliktech provozovatelů motorových vozidel, nebyla předmětná právní úprava
a praxe správních orgánů známa. Poukazoval-li stěžovatel na rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem č. j. 15 Ca 258/2008 - 55, ten se zabýval odlišnou právní a skutkovou situací, a proto
jej nelze na nyní projednávanou věc použít.
[23] Stěžovatel dále výslovně vytýkal žalovanému, že nepřihlédl k polehčujícím okolnostem
a pokutu uložil ve výši 2 000 Kč. Předně je nutno uvést, že uvedenou pokutu neuložil žalovaný,
ale správní orgán I. stupně, přičemž stěžovatel proti výši pokuty nebrojil v odvolání. Dále
je nutno uvést, že za předmětné jednání bylo možno uložit pokutu ve výši od 1 500 Kč
do 2 500 Kč. Ze spisu vyplývá, že stěžovateli byla uložena pokuta přesně uprostřed stanoveného
rozpětí. Jak vyplývá ze správních rozhodnutí, pokuta v této výši byla uložena s ohledem
na charakter přestupku, obstrukční jednání stěžovatele, resp. s ohledem na skutečnost,
že se v blokovém řízení za daný přestupek ukládá pokuta ve výši 2 000 Kč, tedy ve stejné výši,
v jaké byla uložena pokuta v předmětném (procesně náročnějším) řízení. S tímto se Nejvyšší
správní soud plně ztotožňuje. Zdejší soud není ani názoru, že v daném případě měl žalovaný
pokutu snížit z důvodu, že nedošlo k přímému ohrožení jiných účastníků silničního provozu,
vzniku škody atp., jak rovněž tvrdil stěžovatel. Nejvyšší správní soud připomíná, že se jedná
o delikt spočívající v jednání provozovatele motorového vozidla, nikoliv v jednání řidiče, přičemž
protiprávní jednání nemělo základ v jízdě vozidla, ale ve špatném parkování. Přístup zastávaný
stěžovatelem by navíc vedl k nutnosti zrušení téměř každé pokuty, neboť správní orgán nemůže
tušit, na kterou polehčující okolnost bude účastník řízení po uložení pokuty (v daném případě
až v soudním řízení) poukazovat. Množina těchto okolností může být velmi široká a výklad
stěžovatele by na správní orgány kladl nepřiměřené nároky.
[24] Námitky uvedené v kasační stížnosti tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.
Podrobněji odkazuje Nejvyšší správní soud na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění krajského
soudu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130,
nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47).
[25] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu