ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.258.2015:37
sp. zn. 7 As 258/2015 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce:
RYDVAL, a. s., se sídlem Jindřišská 908/12, Praha 1, zastoupený JUDr. Zdeňkem Pánkem,
advokátem se sídlem Prokopa Holého 130/15, Děčín, proti žalovanému: Státní úřad inspekce
práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 5. 2015,
č. j. 59 Ad 6/2014 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 5. 2015,
č. j. 59 Ad 6/2014 - 54, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem, (dále jen “stěžovatel“) proti
rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce (dále jen „úřad inspekce“) ze dne 20. 12. 2013,
č. j. 4497/1.30/13/14.3, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí
Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj (dále jen „inspektorát“) ze dne 9. 10. 2010,
č. j. 13642/7/7.30/13/14.3-5 o uložení pokuty za správní delikty právnické osoby na úseku
bezpečnosti práce ve výši 170.000 Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatel zkraje žaloby namítal
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatku odůvodnění ve vztahu
k uplatněným argumentům a rozhodnutí označil za formální a povrchní. Stěžovatel však nijak
nevymezil, jakými námitkami se úřad inspekce nezabýval, které jeho argumenty pominul či co
v odůvodnění napadeného rozhodnutí konkrétně postrádá. Krajský soud naopak dospěl k závěru,
že úřad inspekce provedl přezkum v zákonem předpokládané míře, takže nelze mít napadené
rozhodnutí za nepřezkoumatelné ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatečné
odůvodnění. Z rozhodnutí obou správních orgánů vyplývá zjištěný skutkový stav v rozsahu
postačujícím pro posouzení projednávané věci, vyplývají z nich relevantní právní úvahy
a v souhrnu také jejich závěr o aplikaci příslušných ustanovení, zejména zákona č. 309/2006 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zajištění BOZP“), a zákona č. 500/2004 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Podle krajského soudu lze z napadeného rozhodnutí seznat, jak
se úřad inspekce vypořádal s odvolacími námitkami a jak vyhodnotil nejen důkazy, které si sám
obstaral, ale i ty, které v průběhu řízení předložil stěžovatel. Na základě zjištěného skutkového
stavu přímo či odkazem na argumentaci obsaženou v rozhodnutí inspektorátu provedl úřad
inspekce srozumitelnou subsumpci pod příslušná zákonná ustanovení, jež legitimují právní závěr
o spáchání správních deliktů i výši uložené pokuty. Poukazoval-li stěžovatel na to, že úřad
inspekce se nevypořádal s jeho argumenty a jím předloženými důkazy a pouze odkázal na úvahy
inspektorátu orgánu, krajský soud konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
tvoří celek a dospěje-li správní orgán vyšší instance k závěru, že jednotlivá východiska úvah
správního orgánu nižší instance, stejně jako závěry vyplývající z těchto východisek, jsou
opodstatněné, nic mu nebrání, aby na příslušné závěry odkázal, vyslovil s nimi souhlas, a tím je
do svého rozhodnutí převzal. Takový postup sám o sobě nečiní odvolací rozhodnutí
nepřezkoumatelným.
K žalobní námitce stěžovatele, že úřad inspekce bagatelizoval řádné plnění povinností
na poli bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“), krajský soud uvedl,
že ve správním řízení byl prokázán správní delikt spočívající v nedostatečně stanoveném
pracovním postupu, který by vedl k dodržování zásad bezpečného chování na pracovišti
a ochraně zaměstnanců proti pádu nebo zřícení lešení, neboť lešení neodpovídalo svým
provedením návodu na montáž a konstrukce lešení po odstranění kotev ve druhém patře nebyla
zajištěna proti lokálnímu i celkovému vybočení, překlopení nebo posunutí. Z uvedeného vyplývá,
že stěžovateli není vytýkáno neplnění obecné povinnosti proškolovat zaměstnance v oblasti
bezpečnosti práce, ale je mu vytýkáno, že v daném případě nesplnil podmínky předpokládané
v ust. §5 odst. 1 písm. c) zákona o zajištění BOZP ve spojení s §4 a částí VII, bod 4. písm. c)
přílohy nařízení vlády č. 362/2005 Sb. Proto tuto žalobní námitka vyhodnotil krajský soud jako
nedůvodnou.
K námitce týkající se nepřiměřenosti uložené pokuty krajský soud poukázal to,
že stěžovateli byla udělena pokuta ve výši 170.000 Kč, ačkoliv ust. §30 odst. 2 písm. c) zákona
o inspekci práce opravňovalo správní orgány uložit pokutu do výše 1.000.000 Kč. Inspektorát
ve spojení se souhlasným vyjádřením k této otázce v rozhodnutí úřadu inspekce práce vyhodnotil
podmínky v souladu s ust. §36 odst. 1 zákona o inspekci práce, když ohledně ekonomické situace
stěžovatele vycházel z údajů obsažených ve veřejně dostupných rejstřících, z nichž zjistil,
že je hospodářským subjektem vyvíjejícím činnost převážně se zaměřením na přípravné práce
ve stavebnictví – stavba a pronájem lešení a tyto realizuje po celé České republice. Ze zápisu
z valné hromady ze dne 26. 9. 2012 dále zjistil, že za rok 2011 vytvořil stěžovatel zisk
před zdaněním ve výši 3,9 mil Kč a údaje za rok 2012 v době rozhodování neměl k dispozici.
Inspektorát ve prospěch stěžovatele zohlednil, že se bezpečnosti práce věnuje, provádí školení
zaměstnanců, má vypracované směrnice k zajištění minimalizace vzniku a působení rizik
a že zaměstnancům poskytl osobní ochranné pracovní prostředky. Přihlédl také k tomu,
že v průběhu správního řízení spolupracoval se správním orgánem a poskytoval mu potřebnou
součinnost. Na druhou stranu správní orgán poukázal na to, že porušování právních předpisů
na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je považováno za velmi závažné, neboť v jeho
důsledcích může dojít k ohrožení zdraví a života zaměstnanců. Byla-li stěžovateli uložena pokuta
ve výši 17 % z možného zákonného rozsahu, pak ve vztahu ke skutkovým zjištěním nelze
hovořit o tom, že by sankce byla uložena v nepřiměřené výši. Ostatně ani stěžovatel neuvedl
žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že uložená pokuta by mu způsobila zásadní ekonomické
potíže, jak tvrdil v žalobě. Proto krajský soud neshledal důvod pro to, aby využil moderačního
oprávnění ve smyslu ust. §78 odst. 2 s. ř. s.
Návrh na dokazování výslechem znalců Ing. Oldřicha Dobrého a Ing. Jiřího Khola
krajský soud zamítl, neboť znalecké posudky obou těchto znalců tvoří součást správního spisu
a správní orgány na základě nich rozhodovaly. Řízení před správními soudy není řízením
nalézacím, nýbrž přezkumným. Listinami založenými ve správním spise se dokazování neprovádí.
Proto nebyl důvod, aby znalecké posudky hodnocené ve správním řízení byly doplňovány
výpověďmi jejich zpracovatelů.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž vytýkal
krajskému soudu, že napadený rozsudek je nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky a současně ho označil za nepřezkoumatelný, neboť je nesrozumitelný a není dostatečným
způsobem přesvědčivě odůvodněn. Podle stěžovatele se krajský soud omezil jen na mechanické
převzetí závěrů napadeného správního rozhodnutí, které měl přezkoumat, aniž by dostatečně
reagoval na žalobní námitky. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že krajský soud nesprávně
posoudil, zda bylo ve správním řízení prokázáno, že skutečně spáchal správní delikty specifikované
v rozhodnutí inspektorátu. S odkazem na své žalobní námitky stěžovatel opakovaně zdůraznil, že jak
ve správním řízení, tak v napadeném rozsudku nebylo zhodnoceno, že prostor demontáže lešení byl
zajištěn do vzdálenosti více než 4 m, takže stěžovatel plnil nad předepsaný rámec. Ohrožený prostor
byl ohraničen tyčovým zábradlím upevněným na nosných sloupcích přivázáním. V důsledku pádu
lešení došlo k logickému porušení tohoto ohraničení, když tyčové zábradlí neuneslo tlak a bylo
zakryto troskami lešení, které při pádu přesáhly hranici ohraničení. Po pádu lešení na místě zůstaly
viditelné pouze dílčí nosné sloupky, a to v různých úhlech vertikálního postavení. Zaměstnanci
stěžovatele odstranili pouze zbytky nosných sloupků ohraničení, aby zabránili potenciálnímu poranění
jich samotných či dalších osob pohybujících se na místě nehody ve tmě, neboť si byli vědomi toho,
že věc bude na místě šetřena Policií ČR a k odstraňování lešení tak dojde až v pozdních večerních
hodinách. Tento postup jim žádný předpis nezakazoval. Tvrzení správního orgánu, jež převzal krajský
soud, o absenci zajištění vyvrací rovněž znalecký posudek vyhotovený na žádost stěžovatele znalcem
Ing. Jiřím Kohlem. Se závěry tohoto posudku se správní orgány vypořádávají pouze úvahou o délce
dopadu trosek lešení, k čemuž však nemají žádnou důkazní oporu a nejsou k tomuto závěru
kompetentní. Stěžovatel také poukázal na znalecký posudek Ing. Oldřicha Dobrého,
který když byl vyzván k uvedení dalších okolností důležitých pro posouzení, uvedl, že žádné
takové okolnosti neshledal. Argumentují-li správní orgány následnou kontrolou na místě stavby
lešení, kdy toto již stálo, že v této době rovněž absentuje ohraničení ohroženého prostoru, tak
povinnost ohraničit ohrožený prostor se vztahuje pouze na dobu montáže a demontáže lešení,
nikoliv na dobu jeho užívání. Podle stěžovatele tedy k prokázání, že ohrožený prostor ohraničen
nebyl, nedošlo. Považují-li správní orgány toto jednání za správní delikt, je na nich, aby své závěry
podložily objektivními důkazy, což se však nestalo. Správní orgán konstatuje jako důkaz rozhovory
se zaměstnanci stěžovatele přítomnými na místě pádu lešení, kdy jim pokládal dotazy ohledně
okolností případu, ale zcela nepochopitelně se nedotazoval na ohraničení. Paradoxně pak z těchto
rozhovorů vyvozuje nepřítomnost ohraničení. Stěžovatel přitom disponuje čestnými prohlášeními
zaměstnanců, kteří přítomnost ohraničení potvrdili. Správnímu orgánu nic nebránilo zaměřit své
dokazování v tomto směru na výslechy dalších osob, např. obyvatel domu, na kterém lešení stálo,
ale to se rovněž nestalo.
V případě skutku pod bodem 3) stěžovatel zdůraznil, že v rámci své činnosti vyvíjí
maximální možnou snahu o zachování pracovních postupů svých zaměstnanců a jejich
dodržování bezpečného chování na pracovišti. O tom svědčí jejich pravidelné proškolování
v rámci lešenářské techniky a BOZP, jejich vybavení ochrannými pomůckami, jakož i návod
na montáž lešení. Stěžovatel provádí pravidelné kontroly stojících staveb, montáží a demontáží
lešení soudním znalcem v oboru BOZP panem Bučinou. To stěžovatel ve správním řízení
prokazoval. V mezích svých možností tak činí veškerá opatření, která lze po něm spravedlivě
požadovat, aby k podobným situacím nedocházelo. Není však v jeho silách zabránit excesivnímu
jednání osob, jimž poskytl širokou odbornou průpravu. Jednání zaměstnance J. E. je
nepochopitelným pochybením jinak zkušeného pracovníka, za které nemůže nést stěžovatel
přímou odpovědnost. Podle stěžovatele správní orgány na základě provedených důkazů nezjistily
skutečný stav věci a učinily tak nespolehlivé závěry o spáchání správních deliktů. Závěry
krajského soudu, kdy v rozsudku nejsou zhodnoceny veškeré důkazy, všechny souvislosti, není
provedeno důkladné hodnocení spolu s právním názorem, mají tak jednoznačně za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Napadený rozsudek je dále nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost spatřuje stěžovatel
v tom, že krajský soud nedostatečným způsobem vyložil úvahy, které jej vedly k jeho vydání.
Z toho pak plyne, že rozsudek není dostatečně přesvědčivě odůvodněn, což již samo o sobě
zakládá jeho nezákonnost a současně protiústavnost. S ohledem na shora uvedené stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu byl dne 1. 6. 2012 nahlášen inspektorátu úraz lešenáře J. E.
vyžadující hospitalizaci delší než 5 dní, ke kterému došlo dne 31. 5. 2012 v 17:00 h na stavbě
v Mostě, ul. Zdeňka Štěpánka, blok 347, kde zaměstnanci stěžovatele prováděli demontáž
dílcového svého lešení RUX o 13 polích u zadní části domu. Podle záznamu o úrazu
zaměstnanec nedodržel pokyny zaměstnavatele a v rozporu s návodem na stavbu lešení
a předpisy BOZP odkotvil lešení po celé délce. Při demontáži si stoupl na výložnou konzoli, čímž
lešení ještě více zatížil a v důsledku toho se zřítilo. Dne 31. 5. 2012 pořídila Policií ČR na místě,
kde došlo k úrazu, fotodokumentaci (celkem 19 fotografií), na které je zachycen stav zříceného
lešení do přilehlého území obytného domu, na němž byla prováděna rekonstrukce fasády. Dne
12. 6. 2012 byli vyslechnuti zaměstnanci stěžovatele, kteří byli přítomni při demontáži lešení dne
31. 5. 2012 a byly s nimi sepsány záznamy o podání informací podle ust. §7 odst. 1 písm. b)
zákona o inspekci práce. Lešenář J. S. uvedl, že bourání lešení si rozdělili na dvě části. První část
byla bez problémů. Druhou část zbourali k posledním kotvám, tj. druhé podlahy lešení. Podle
pracovního postupu sundali kotvy, pak udělali dvě pole a u dalšího se to stalo. Ve chvíli, kdy
lešení padalo, stál k němu zády. Pak přijela sanitka, poté Policie ČR, která zajistila místo a čekalo
se na posouzení znalce. Teprve poté bylo možno lešení rozebrat. Lešení bylo standardně kotvené
ve 2. a 5. patře. Ve 2. patře byl kotven každý rám. Lešenář V. V. uvedl, že o postupu bourání
lešení rozhodl parťák J. E. Při demontáži lešení postupovali stejně jak u prvé poloviny, tak i u
druhé. Pak se stalo, že parťák si stoupl na konzoli a lešení se převrátilo. Lešení bylo kotveno ve 2.
a 5. patře a když se zřítilo bylo kotveno ve 2. patře na rámech. Proti pádu používají úvazek.
Lešenář J. E. uvedl, že druhá část lešení se bourala stejně jako první až k poslednímu ukotvení.
Tam se stala jeho chyba. Ve chvíli, kdy se odkotvilo, zbourali pole a to další bylo vykonzolované.
Kluk pod ním si do něj stoupl, čehož si nevšiml a taky si stoupl na konzoli. Tím lešení převážili,
to se odklonilo od domu a spadlo. Při pádu spadl na balkon o patro níž. Pak už si nic nepamatuje.
Kotvené bylo každé druhé patro, každý rám, byly jak dlouhé, tak krátké plus zdvojené rámy
provázány trubkou se dvěma spojkami. Při montáži a demontáži lešení používají helmu, vestu,
pracovní obuv. Víc není třeba. Na základě opatření Policie ČR vypracoval znalec z oboru
stavebnictví Ing. Oldřich Dobrý, CSc. dne 19. 6. 2012, znalecký posudek č. 12/1047/2012 po
šetření provedeném dne 31. 5. 2012 ve večerních hodinách na místě nehody. Znalec v tomto
posudku odpověděl na položené otázky tak, že nebyl zásadním způsobem dodržen technologický
postup demontáže lešení. V celém rozsahu výšky a délky na výšku všech podlaží bylo lešení
z kotev uvolněno po začištění kotevních otvorů. Demontáž lešení tak byla zahájena až když se
lešení nacházelo po odkotvení z hlediska statiky ve zcela nestabilním stavu. Jakýkoliv pohyb po
lešení a jakékoliv změny jeho zatížení v důsledku zahájené demontáže vyvolávaly různé
excentrické situace v uložení sloupů na podklady a neexistence kotev tak, jak ukládá návod
k montáži nebylo vůbec dodrženo, zejména v tom smyslu, že ukotvení smí být odstraněno teprve
tehdy, když nad ním ležící patro již bylo plně demontováno. Při demontáže lešení došlo ke
zřejmému porušení technologických pravidel. Jiné další okolnosti nezjistil. Podle prezenčních
listin byli proškoleni o předpisech k zajištění BOZP a požární ochrany J. E. dne 5. 2. 2012, J. S.
dne 16. 4. 2012 a V. V. dne 28. 5. 2012. Podle zápisů ze dne 19. 3. 2012 a 10. 5. 2012 provedl Jan
Bučina kontrolu ke zjištění celkového stavu péče o BOZP a požární ochrany mimo jiné na
pracovišti v Mostě na ul. Zd. Štěpánka. V protokole o výsledku kontroly ze dne 17. 8. 2012
inspektorát konstatoval průběh úrazového děje a obsah podkladových materiálů, na základě
kterých dospěl k závěru o porušení právních povinností stěžovatelem. Proti tomuto protokolu
podal stěžovatel odvolání, na základě kterého inspektorát dne 15. 10. 2012 provedl přezkum
podle ust. §41 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
inspekci práce“). Proti tomuto přezkumu podal stěžovatel námitky, které tvoří základ jeho
argumentace použité v odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty. Dne 25. 4. 2013 rozhodl
inspektorát o zamítnutí námitek, neboť neshledal důvod pro změnu nebo zrušení výsledku
přezkoumání protokolu. Dne 27. 5. 2013 zahájil inspektorát správní řízení o správních deliktech
podle ust. §30 odst. 1 písm. q) a s) zákona o inspekci práce. Po provedeném řízení rozhodl tak,
že stěžovatel jako právnická osoba 1. nezajistila, aby prostory, nad kterými se pracuje, a v nichž
vzhledem k povaze práce hrozí riziko pádu osob nebo předmětů u objektu bytového domu
v ulici Zdeňka Štěpánka, blok 347, Most, kde dne 31. 5. 2012 prováděla demontáž systémového
lešení UNI TOP 65, výrobce MJ –Gerust GmbH, 58840 Plettenberg, byly bezpečně zajištěny,
tedy porušila povinnost stanovenou v ust. §5 odst. 1 písm. b) zákona o zajištění BOZP, ve
spojení s nařízením vlády č. 362/2005 Sb., – §4 a Příloha část V. bod 1., 2 písm. c) a 3., čímž
spáchala správní delikt právnických osob na úseku bezpečnosti práce podle ust. §30 odst. 1 písm.
q) zákona o inspekci práce; 2. porušila povinnost stanovenou v ust. §5 odst. 1 písm. c) zákona o
zajištění BOZP ve spojení s nařízením vlády č. 362/2005 Sb. – §4 a Příloha část I. bod 4. tím, že
neosadila podlahy lešení smontovaného na stavbě „Zateplení a sanace obvodového pláště, blok
347, ulice Zdeňka Štěpánka, Most“ a předané objednateli ve dnech 15. 3. 2012, 16. 3. 2012 a 20.
3. 2012 zarážkami k zabezpečení volných bočních okrajů smontované konstrukce lešení, čímž
spáchala správní delikt právnických osob na úseku bezpečnosti práce podle ust. §30 odst. 1 písm.
q) zákona o inspekci práce; 3. dostatečně nestanovila pracovní postup tak, aby byly dodržovány
zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu nebo
zřícení, neboť dočasná stavební konstrukce (lešení smontované na stavbě „Zateplení a sanace
obvodového pláště, blok 347, ulice Zdeňka Štěpánka, Most) neodpovídala svým provedením
návodu na montáž a vlastní dokumentaci a konstrukce lešení po odstranění kotev ve druhém
patře lešení, nebyla zajištěna proti lokálnímu i celkovému vybočení, překlopení nebo posunutí,
tedy porušila povinnost stanovenou v ust. §5 odst. 1 písm. c) zákona o zajištění BOZP
ve spojení s §4 a Přílohou část VII. bod 4. písm. c) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., čímž spáchala
správní delikt právnických osob na úseku bezpečnosti práce podle ust. §30 odst. 1 písm. s)
zákona o inspekci práce. Za tyto správní delikty byla stěžovateli uložena podle ust. §30 odst. 2
písm. c) zákona o inspekci práce pokuta ve výši 170.000 Kč. Stěžovatelem podané odvolání bylo
napadeným rozhodnutím zamítnuto a rozhodnutí inspektorátu bylo potvrzeno.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou. Pokud by
totiž uznal její oprávněnost, musel by zvažovat, zda je možné se meritorně zabývat ostatními
stížními námitkami.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94 a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, oba dostupné
na http://nalus.usoud.cz) je jedním z principů představujícím součást práva na řádný proces,
jakož i právního státu, povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází
tato zásada vyjádření v ust. §54 odst. 2 s. ř. s. Rozsudek je podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelný, pokud z jeho odůvodnění „není vůbec zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém
stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele
obsaženou v žalobě a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy“ (viz rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Nepřezkoumatený je rozsudek také tehdy, „opomene-li
krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“
(viz rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73), a rovněž „není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (…). Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44.
Podle Nejvyššího správního soudu není stěžovatelem důvodně namítáno, že se krajský soud
omezil jen na mechanické převzetí závěrů napadeného správního rozhodnutí a nedostatečně
reagoval na jeho žalobní námitky. Stěžovatelem podaná žaloba je velmi stručná a obsahuje
v podstatě tři žalobní body (nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí,
bagatelizování realizovaných opatření k dodržování BOZP, protest proti výši uložené pokuty)
a obecné tvrzení o nekvalitním odůvodnění napadeného rozhodnutí a o nesprávnosti
a neúplnosti údajů, které se neshodují se skutečností. Krajský soud na všechny uplatněné žalobní
body reagoval, v jejich rámci napadené rozhodnutí přezkoumal a uvedl i argumentaci, na základě
k níž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že pro řízení
o přezkoumání správního rozhodnutí platí dispoziční zásada. Soud v souladu s touto zásadou
přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, jak vyplývá z ust. §75 odst. 2 věta prvá a §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
S ohledem na uvedenou dispoziční zásadu tak obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah
a kvalitu rozhodnutí soudu.
V další stížní námitce stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že v napadeném rozsudku
nezhodnotil (v případě skutku pod bodem 1), že prostor demontáže byl zajištěn do vzdálenosti
více než 4 m a že přejímal tvrzení správního orgánu o absenci zajištění, které vyvrací znalecký
posudek vyhotovený na stěžovatelovu žádost znalcem Ing. Jiřím Kohlem. V tomto kontextu je
nezbytné poukázat na to, že stěžovatel koncipoval předmětný žalobní bod zcela odlišně. Vytýkal
v něm nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí, kterou spatřoval v tom,
že odvolací orgán ve vztahu k deliktu na úseku bezpečnosti práce v oblasti neplnění povinnosti
týkající se pracoviště a pracovního prostředí, se prakticky nezabýval odvolacími důvody
a „např. zcela chybí argumentace žalovaného do bodu odvolání, jímž žalobkyně poukazuje na tvrzení správního
orgánu o absenci zajištění prostor demontáže lešení, když tuto skutečnost vyvrací znalecké posudky vyhotovené
znalcem Ing. Jiřím Kohlem a Ing. Oldřichem Dobrým.“ Krajský soud proto reagoval na žalobní námitku
nepřezkoumatelnosti a neměl, s ohledem na dispoziční zásadu, důvod věcně se zabývat tím, zda
bylo prokázáno zajištění prostoru pod demontovaným lešením, popř. v jakém rozsahu. Proto tato
stížní námitka je ve smyslu ust. §104 odst. 4 s.ř.s. nepřípustná, protože ji stěžovatel neuplatnil
v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
V poslední stížní námitce, obdobně jako v žalobě, stěžovatel zdůraznil, že vyvíjí
maximální možnou snahu o zachování pracovních postupů jeho zaměstnanců a dodržování
bezpečného chování na pracovišti, jak o tom svědčí pravidelné proškolování, vybavení
ochrannými pomůckami, návodem na montáž lešení a pravidelnými kontrolami staveb. Nijak
však nekonkretizuje, v čem spatřuje v této souvislosti nezákonnost. Pouze označuje jednání jeho
zaměstnance J. E. za nepochopitelné pochybení, za které stěžovatel nemůže nést přímou
odpovědnost. K takto formulovanému stížnímu bodu považuje Nejvyšší správní soud
za dostačující uvést, že odpovědnost za daný delikt je v zákoně o inspekci práce koncipována
jako odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, jak je to ostatně u správních deliktů
právnických osob obvyklé (srov. Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, 446 s., str. 309 a násl.). V žádném případě ale nelze objektivní
odpovědnost chápat jako odpovědnost absolutní. Nebylo by možné zjednodušeně argumentovat
tím, že došlo-li k úrazu, už to samo o sobě je dostatečným důkazem o tom, že právnická osoba
své povinnosti zanedbala. Takový pohled by opomíjel možnost nepředvídatelného zásahu vyšší
moci (např. náhlá povodeň, neočekávatelná vada materiálu) a omezené množství informací, které
bývají zpravidla k dispozici v době před úrazem, tzn., že přijatá opatření se vzhledem
k okolnostem mohla z objektivního pohledu jevit jako dostatečná. Jakkoliv zákon o inspekci
práce neobsahuje výslovnou úpravu podobných liberačních důvodů, výše uvedená hlediska by
jistě musela zohledněna, pokud by byla uplatněna, a to již s ohledem na materiální stránku
deliktu. Obecné konstatování, že se jednalo o pochybení zkušeného pracovníka nemůže nijak
zpochybnit správnost závěru soudu, potažmo správních orgánů.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na výše uvedené vyhodnotil, že rozsudek krajského
soudu není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti, a proto podle ust. §110
odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Učinil tak postupem podle
ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a úřadu inspekce žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu